ECLI:CZ:NSS:2022:1.AZS.138.2022:39
sp. zn. 1 Azs 138/2022 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové, soudce
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: N. V. H., zastoupen
Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 5. 2021, OAM-8/ZA-ZA11-HA13-2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 60 Az 69/2021 - 47,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 60 Az 69/2021 - 47, se r uší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2021 č. j. OAM-8/ZA-ZA11-HA13-2021 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaný neudělil žalobci azyl podle §12, §13, §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“) a doplňkovou ochranu. Pro existenci důvodů podle §15a
zákona o azylu mu nebylo možné mezinárodní ochranu udělit z důvodu spáchání „vážného
zločinu“ ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, který tkví v trestné činnosti žalobce, za
niž byl odsouzen.
[2] Žalobce do České republiky přicestoval z Vietnamu v roce 1997, má zde partnerku
a nezletilou dceru (obě disponují povolením k trvalému pobytu). Měl povolení k pobytu, které
mu však správní orgány zrušily z důvodu odsouzení pro dílem pokus (pomoc), dílem dokonanou,
dílem nedokonanou (pokus ve formě pomoci) trestnou činnost související s neoprávněnou
výrobou a jiným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Závěry žalovaného
z hlediska posouzení existence „vážného zločinu“ ve smyslu §15a zákona o azylu shledal
správnými a zákonnými. Taktéž konstatoval, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu a postupoval procesně správně. Rozhodnutí tedy bylo plně přezkoumatelné
a v souladu se zákonem.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel předně vytýkal krajskému soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku;
soud se totiž nijak nevypořádal s navrhovaným důkazem – jeho výpovědí, kterou chtěl podat
soudu. Soud rovněž neuvedl, proč shledal žalobní body nedůvodnými
[6] Dále navrhoval, že již v průběhu posuzovaní naplnění podmínek pro udělení mezinárodní
ochrany se měli žalovaný a krajský soud zabývat principem non-refoulement. Za nedostatečný
považoval skutkový stav zjištěný žalovaným, jelikož vycházel z neúplných informací. Nadto
nesouhlasil s právním posouzením jeho nároku na mezinárodní ochranu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[8] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským
soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost
je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Následně se tedy Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[9] Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele“
se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu §104a s. ř. s. ve znění účinném do 31. 3. 2021
(viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. (s účinností od 1. 4. 2021) byl
rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud posuzuje přijatelnost kasační
stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní ochrany, nýbrž o všechny věci,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Tato změna nezakládá žádný
rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační stížnosti (shodně již zmínka v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2021, č. j. 1 As 124/2021-28 nebo ze dne 11. 6. 2021,
č. j. 10 As 154/2021-23). Při rozhodování o (ne)přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší
správní soud i nadále vychází z ustálených kritérií, jež pramení ze závěrů usnesení
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat
v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká
právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[10] Do kategorie zásadních pochybení krajského soudu spadají i vady rozhodnutí, k nimž by
musel Nejvyšší správní soud přihlédnout z úřední povinnosti (tzn. zmatečnost řízení před
soudem, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost či nedostatek
důvodů, nebo jiná vada řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé, viz
k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006-67).
Právě takového pochybení se soud dopustil i v nyní projednávané věci, neboť se v napadeném
rozsudku nijak nevypořádal s navrhovaným důkazem - výpovědí stěžovatele. Kasační stížnost je
proto přijatelná a rovněž důvodná.
[11] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, k níž je
případně povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum
rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria
přezkoumatelnosti, tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je založené na dostatku
relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, založil-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75,
č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných
v žalobě (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58,
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8 . 4. 2004,
č. j. 2 Afs 203/2016-51).
[12] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve skutečnosti, že krajský
soud nijak nereagoval na důkazní návrh uvedený v žalobě a zopakovaný také v replice a triplice.
[13] Podle §52 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést
i důkazy jiné“.
[14] Jedním ze základních projevů práva na spravedlivý proces je právo účastníka v řízení před
soudem navrhnout důkazy, být slyšen a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem. Účastník
tedy může navrhnout zejména důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení
pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen
o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví, ve
svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (viz nález
Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94).
[15] Obdobné závěry opakovaně vyslovil i Nejvyšší správní soud. Vychází z toho, že podle
zásad zdůrazněných v §52 s. ř. s. správní soud sám rozhodne, které z navržených důkazů
provede a rovněž může provést i důkazy jiné. Při rozhodování pak vychází jak z důkazů
provedených správními orgány, tak z důkazů, které provedl sám; tyto důkazy zhodnotí podle
zásady volného hodnocení důkazů, tedy každý jednotlivě a všechny v jejich souhrnu a vzájemné
souvislosti s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem. Ve svém rozhodnutí vyjde ze
skutkového a právního stavu takto zjištěného. Jestliže soud o některém z navržených důkazů
nerozhodne či se jím při postupu podle zásad volného hodnocení důkazů nezabývá (aniž by
vyložil proč), jedná se o tzv. opomenutý důkaz (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108).
[16] Správní soud má tedy povinnost řádně zdůvodnit, proč důkazy případně neprovedl (viz
rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008-98). Ze spisu krajského soudu vyplývá, že
stěžovatel navrhl soudu provedení svého výslechu. Soud na tento návrh nijak nereagoval;
nenařídil jednání, ve kterém by se stěžovatel mohl vyjádřit a přednést svůj náhled na řízení, ani
však nezdůvodnil, proč tak neučinil. Uvedené platí o to více, že stěžovatel zdůrazňoval, že chtěl
před soudem přednést své konkrétní obavy z dvojího trestání, které mají reálný základ.
[17] Krajský soud tento důkaz neprovedl, rozhodoval totiž ve věci bez jednání. Také
v odůvodnění napadeného rozsudku se s tímto důkazním návrhem nijak nevypořádal
a nezdůvodnil, proč jej neprovedl, či proč jej považuje za nadbytečný.
[18] Kasační soud tedy dospěl k závěru, že krajský soud se v procesu dokazování dopustil
pochybení, jelikož řádně navržený důkaz opomněl provést, resp. rozhodnout o jeho neprovedení
a tento postup odůvodnit. Napadené rozhodnutí tedy krajský soud zatížil vadou
nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[19] V dalším řízení krajský soud opětovně uváží o důkazním návrhu stěžovatele. Zváží
potřebu jeho provedení pro posouzení a rozhodnutí této věci vzhledem k tvrzení stěžovatele, jež
v řízení uplatňuje. Za předpokladu, že z navrženého důkazu hodlá krajský soud činit jakákoliv
skutková zjištění, je povinen tento důkaz nejprve provést při jednání, které za tím účelem nařídí.
Neshledá-li provedení navrženého důkazu pro posouzení věci potřebným, důvod tohoto svého
postupu řádně vyloží v novém rozsudku takovým způsobem, aby bylo beze všech pochyb zjevné,
že vypořádal veškeré stěžovatelem navržené důkazy a žádný z nich neopomněl.
[20] Dalšími stížnostními námitkami se z právě uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
zabývat nemohl, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nebylo možné usuzovat
na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovému rozhodnutí, jestliže výsledkem
bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení podle §110 odst. 1 části věty první před středníkem
s. ř. s. V něm je soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[22] V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu