ECLI:CZ:NSS:2022:1.AZS.218.2021:71
sp. zn. 1 Azs 218/2021 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Y. C. P.,
zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy,
Kaplanova 2055/4, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2021, č. j.
KRPA-154479-23/ČJ-2021-000022-ZSV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, č. j. 19 A 22/2021 - 47,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2021, č. j. 19 A 22/2021 - 47,
se r uší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy
ze dne 17. 6. 2021, č. j. KRPA-154479-23/ČJ-2021-000022-ZSV, se r uš í .
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně v řízení o kasační
stížnosti JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. se ur č uj e částkou 8.228 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před správními orgány
[1] Podstatou této věci je otázka, zda nákaza virem lidské imunitní nedostatečnosti („HIV“)
a proces změny pohlaví mohou vést k závěru o zranitelnosti osoby pro účely posouzení
přiměřenosti zajištění cizince. Při rozhodování o zajištění totiž hraje zranitelnost osoby
významnou roli v posouzení přiměřenosti zajištění oproti alternativám v podobě zvláštních
opatření za účelem vycestování.
[2] Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy („žalovaný“) rozhodnutím ze dne 17. 6. 2021,
č. j. KRPA-154479-23/ČJ-2021-000022-ZSV („rozhodnutí žalovaného“), uložilo žalobkyni
zajištění na 90 dnů podle §124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o doplnění některých zákonů („zákon o pobytu cizinců“).
[3] Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že dne 16. 6. 20121 v 2:45 hod. policejní hlídka
při kontrole objektu CLUB Drake‘s v Praze na Smíchově vyzvala žalobkyni k prokázání
totožnosti dle ustanovení §63 odst. 2 písm. h) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky
(„zákon o Policii ČR“). Žalobkyně k výzvě žádný platný doklad totožnosti nepředložila. Hlídce
ale sdělila své jméno a to, že pochází z Kuby. Na základě informací zjištěných ze Schengenského
informačního systému hlídka kontaktovala Odbor cizinecké policie Praha 4 – Chodov („OCP
Praha 4 – Chodov“), který jí potvrdil, že se jedná o nežádoucí cizinku a že je HIV pozitivní.
Žalobkyně mezitím vypověděla, že je v procesu změny pohlaví z mužského na ženské a cítí se být
ženou. V 3:15 hod. byla zajištěna dle §27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii ČR, neboť policejní
hlídce nepředložila žádný doklad totožnosti ani vízum. Na OCP Praha 4 – Chodov provedli
osobní prohlídku žalobkyně. Našli u ní sypkou látku v množství 0,42 g, kterou žalobkyně označila
za kokain. Tím se stala podezřelou z přestupku dle ustanovení §39 odst. 2 písm. a) zákona
č. 167/1998 Sb., o návykových látkách. Souhlasila s projednáním na místě ve formě pokuty
ve výši 1.000 Kč.
[4] Ve stejný den zahájil žalovaný se žalobkyní řízení ve věci správního vyhoštění
z ČR dle §119 odst. 1 písm. b) body 3 a 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný
sepsal s žalobkyní za přítomnosti tlumočníka protokol o výslechu evidovaný
pod č. j. KRPA-154479-13/ČJ-2021-000022-SV. Žalobkyně do protokolu uvedla, že se jmenuje
Y. C. P. a narodila se dne X na Kubě, jejíž je státním příslušníkem. Do ČR přicestovala v roce
2014 a pobývala zde do roku 2018, kdy odjela do Itálie. Z Itálie ji deportovali a vrátila se zpět
do ČR. V roce 2019 byla ještě tři měsíce v Německu, odkud ji poslali zpět do ČR. Doklady jí
zabavili v Maďarsku v roce 2014. Nové si dosud nevyřídila, ani o ně nepožádala. Věděla o tom,
že je evidována v schengenském informačním systému jako nežádoucí cizinec od 21. 8. 2018
do 31. 5. 2024. Domnívala se však, že je zde legálně, neboť žádala o azyl. O tom, že vůči ní Itálie
dne 20. 12. 2019 vydala rozhodnutí o povinnosti opustit území Evropské unie, vůbec nevěděla.
[5] Ke svému pobytu v ČR žalobkyně uvedla, že bydlí v městské části Praha 1 sama
v pronajatém bytě, ale ulici si nepamatuje. Příbuzné v ČR nemá a je svobodná a bezdětná. Nemá
žádné pracovní povolení a peníze dostává od kamaráda z Kuby, kterému občas pomáhá.
Zdravotní pojištění nemá. K možnostem užití §123b zákona o pobytu cizinců žalobkyně uvedla,
že v ČR nemá žádnou adresu a finanční prostředky na složení finanční záruky. Není jí známa
žádná překážka, která by jí bránila ve vycestování. Uvedla, že je naprosto zdravá. Závěrem
žalobkyně doplnila, že je transsexuálka a nemůže vycestovat na Kubu, protože by jí za to zavřeli.
Cítí se být ženou. Před dvěma měsíci prodělala operaci prsou a má za sebou i operaci pozadí.
Od 14 let bere hormony Sipresta.
[6] Žalovaný zhodnotil, že žalobkyně pobývala na území ČR bez platného cestovního
dokladu a oprávnění k pobytu nejméně ode dne 16. 6. 2021. Stěžovatelce byl zakázán vstup
a pobyt do celého Schengenského prostoru. Žalobkyně ale tento zákaz ignorovala a svévolně
přicestovala do ČR. V případě žalobkyně nelze aplikovat zvláštní opatření ve smyslu §123b
zákona o pobytu cizinců. Neskýtá záruku, že bude plnit povinnosti, které jí správní orgán uloží.
Z běžné praxe lze předpokládat, že žalobkyně bude předána na Kubu ve stanovené době trvání
zajištění. Není zde překážka trvalejší povahy, která by předání bránila. Žalobkyně neuvedla žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že předání na Kubu nebude možné. Na základě těchto
důvodů přistoupil žalovaný k zajištění na dobu 90 dní dle §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu
cizinců. Žalobkyni umístili do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová („ZZC Bělá-Jezová“).
II. Posouzení věci městským soudem
[7] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu. Městský soud ji zamítl.
Podle městského soudu ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně byla zranitelnou
osobou ve smyslu čl. 3 odst. 9 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí („návratová směrnice“). Sama uvedla,
že je naprosto zdravá, ačkoliv mohla poukazovat na různé zdravotní obtíže či omezení
v souvislosti s HIV. Nemá navíc zdravotní pojištění, ačkoliv v ČR pobývá od roku 2014,
takže se nijak soustavně neléčí. Městský soud rovněž podotknul, že žalobkyni zkontrolovala
policejní hlídka v gay klubu v 2:45 hod. se sáčkem kokainu k vlastní potřebě (k čemuž
se doznala). To podle městského soudu nesvědčí o nějaké zvláštní péči o vlastní zdraví
ani o tom, že by žalobkyně vnímala „jakékoliv zdravotní omezení ve svých volnočasových aktivitách“.
Podle městského soudu ji nelze považovat za zranitelnou osobu i přes její nákazu virem HIV
a probíhající proces změny pohlaví. To, že podstupuje změnu pohlaví, namítala pouze
v souvislosti s obavou, že by za to mohla být na Kubě trestána. ZZC Bělá-Jezová je navíc určené
pro pobyt zranitelných skupin osob, ve kterém bude mít žalobkyně zajištěnou běžnou zdravotní
péči a bude pod stálým dozorem. Na doporučení ošetřujícího lékaře může ZZC Bělá-Jezová
žalobkyni zajistit potřebnou péči v kterémkoli specializovaném zdravotnickém zařízení.
[8] Městský soud se dále vyjádřil k alternativním možnostem aplikace zvláštních opatření
namísto zajištění. Žalobkyně si nepamatovala adresu svého pobytu a neuvedla,
kde by se zdržovala v případě uložení zvláštních opatření podle §123b odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona o pobytu cizinců. Zároveň správnímu orgánu sdělila, že nemá žádné peněžní prostředky
pro složení finanční záruky podle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Všemi
uvedenými okolnostmi se správní orgán řádně a přezkoumatelně zabýval. Žalobkyní nabízenou
alternativu v podobě pobytu v některém z přijímacích středisek městský soud shledal
jako nevhodnou. Podle něj se jedná primárně o zařízení, které slouží k ubytování žadatelů
o mezinárodní ochranu (mezi ně žalobkyně nepatří). V souladu s českou právní úpravou byla
umístěna do ZZC Bělá-Jezová, jež provozuje Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra.
Té zákon o pobytu cizinců ukládá nutný rozsah služeb, které musí poskytovat umístěným
zajištěným osobám. ZCC Bělá-Jezová je také jako jediné uzpůsobeno pro pobyt
i tzv. zranitelných osob. Žalobkyně navíc nerespektovala zákaz vstupu a pobytu na území
Schengenského prostoru, který jí uložila Italská republika. Podle městského soudu tak existovala
důvodná obava ohledně zmaření výkonu správního vyhoštění. Uložení zvláštních opatření
by tak nebylo účinné ani dostačující.
[9] Námitku týkající se možných překážek vycestování podle §179 odst. 1 zákona o pobytu
cizinců shledal městský soud jako nedůvodnou. Žalovaný podle něj dostál požadavkům na obsah
odůvodnění rozhodnutí o zajištění a dostatečně vysvětlil, proč dobu zajištění stanovil na 90 dní.
[10] K námitce, že výroková část rozhodnutí neobsahuje odkaz na konkrétní ustanovení
zákona, městský soud nepřisvědčil. Podstatným právním ustanovením, podle kterého správní
orgán rozhodoval, je §124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení výroková
část napadeného rozhodnutí obsahuje. Nejedná se o nedostatek, který by založil
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Totéž platí i o namítané písařské chybě v podobě
záměny Itálie za Polsko v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Městský soud v obecné rovině
nezjistil ani žádná pochybení ve vztahu k porušení §2, 3, 50 odst. 2, 3, 4, §52 a §68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).
[12] V ní nejprve namítá, že žalovaný a městský soud nezohlednili při zákonnosti
a přiměřenosti zajištění její zranitelnost. Ta vyplývá z její identity jako transgender osoby
v procesu změny pohlaví a z jejího zdravotního stavu jako osoby HIV pozitivní. Má specifické
potřeby např. v oblasti přístupu ke zdravotní péči a bezpečí v detenčním středisku. Stěžovatelka
od 14 let bere hormonální léky a prodělala operaci prsou a pozadí. Zranitelnost stěžovatelky
není v rozhodnutí vůbec reflektována. V ZZC Bělá-Jezová jí poskytují pouze neodkladnou
zdravotní péči, pokud jde o onemocnění HIV. Neposkytují jí péči ve vztahu k probíhajícímu
procesu změny pohlaví. Podle stěžovatelky je třeba na postavení zranitelných osob analogicky
aplikovat zákon o azylu. Zákon o azylu řadí mezi zranitelné osoby i ty s vážným onemocněním,
což HIV nepochybně je. Městský soud podle stěžovatelky neporozuměl přístupu ke zranitelným
osobám. Zranitelné osoby totiž ani nemusí vědět o své zranitelnosti, nebo na svou zranitelnost
nechtějí poukazovat. Případ stěžovatelky je citlivý. Aby soud mohl dospět k závěru,
zda je nebo není zranitelnou osobou, měl nařídit jednání z důvodu nezbytnosti dle §172 odst. 2,
věty druhé zákona o pobytu cizinců a stěžovatelku vyslechnout.
[13] Stěžovatelka dále namítá, že v úvahu přicházela alternativní opatření, která by byla více
přiměřená její situaci. Správní orgán ani městský soud je ale nevzaly v potaz. Ustanovení §123b
zákona o pobytu cizinců přitom umožňuje přijetí mírnějších opatření, kterými by mělo být možné
dosáhnout stejného účelu. Správní orgán jí mohl v prvé řadě uložit opatření dle §123 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců. Bylo zřejmé, že stěžovatelka měla zajištěné ubytování.
S ohledem na dobu trvání úkonů řízení si stěžovatelka nemohla pro únavu vzpomenout
na přesnou adresu. Policejnímu orgánu však sdělila, že bydlí sama v pronajatém bytě v Praze 1.
Žalovaný mohl bydliště stěžovatelky ověřit například tak, že by ji doprovodil a požádal
ji, aby označila místo, kde bydlí. Na místě pak mohl zkoumat, zda má stěžovatelka označenou
domovní schránku a zvonek, jakož i zda v objektu skutečně přebývá (např. kontaktováním
sousedů, či majitelky bytu). Správní orgán zacházel se stěžovatelkou tak, jako by na území ČR
žádnou hlášenou adresu pobytu neměla. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019 - 60, vyplývá, že žalovaný rovněž mohl využít opatření
dle §123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a uložit stěžovatelce povinnost zdržovat
se v jednom z přijímacích či pobytových středisek. Tím by byla zajištěna dostupnost stěžovatelky
pro další kroky v řízení.
[14] Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán a městský soud nezohlednily překážky
pro vycestování. Stěžovatelka má důvodné obavy z navrácení do země původu. Na Kubě
jí jako HIV pozitivní trans ženě hrozí zacházení dosahující mimořádného stupně závažnosti
v rozporu s čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv („Úmluva“). Již během správního
řízení sdělila, že by jí na Kubě jako trans osobě hrozilo vězení. Na trans ženy jsou pravidelně
pořádány policejní razie. Na služebnách jim policie vyhrožuje, aby se neoblékaly jako ženy.
V některých případech je policie může zařadit na seznam osob vykazujících „protispolečenské
chování“. Takto klasifikované osoby jsou pak považovány za osoby, které mohou mít blízko
k páchání trestných činů. Tyto osoby pak mohou být v určitých případech umístěny na určené
pracoviště nebo studijní místo pro kontrolu jejich dalšího chování. Žalovaný a městský soud také
neposuzovali, zda bude pro stěžovatelku dostupná specifická lékařská pomoc v případě návratu.
[15] Stěžovatelka rovněž namítá, že zajištění v délce 90 dnů ji zbavuje práva na soudní
přezkum v rozumných časových intervalech. Výrok o délce zajištění navíc neobsahuje zákonné
ustanovení a jeho odůvodnění je zmatečné. Nakonec stěžovatelka poukazuje na další aspekty
rozhodnutí o zajištění, které jsou podle ní zmatečné a vedou k jeho nepřezkoumatelnosti.
Žalovaný podle ní neprovedl řádné a individuální posouzení její situace.
[16] Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[17] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem,
a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
a) K postavení stěžovatelky jako zranitelné osoby a posouzení zranitelnosti městským soudem
[19] Stěžovatelka namítá, že žalovaný při rozhodování nezohlednil, že je zranitelnou osobou.
Nesouhlasí také s posouzením její zranitelnosti městským soudem. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že námitka stěžovatelky je důvodná.
[20] Zákon o pobytu cizinců postavení zranitelných osob neupravuje. Zajištění za účelem
správního vyhoštění ale spadá do rozsahu návratové směrnice. Podle čl. 16 odst. 3 návratové
směrnice je při zajištění třeba věnovat zvláštní pozornost postavení zranitelných osob. Čl. 16
má přímý účinek (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 28. 4. 2011, El Dridi, C-61/11 PPU;
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50). Zranitelné
osoby vymezuje čl. 3 odst. 9 návratové směrnice jako: nezletilé osoby, nezletilé osoby
bez doprovodu, zdravotně postižené osoby, starší lidé, těhotné ženy, rodiče samoživitelé
s nezletilými dětmi a osoby, které byly mučeny, znásilněny nebo vystaveny jiné závažné formě
psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.
[21] Na rozdíl od čl. 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(„přijímací směrnice“), je definice v návratové směrnici vypracována jako taxativní výčet.
Nicméně podle doporučení Komise (EU) 2017/2338 ze dne 16. listopadu 2017 o zavedení
společné „příručky k navracení osob“, kterou mají příslušné orgány členských států používat
při plnění úkolů souvisejících s navracením osob: „nutnost věnovat v rámci navracení zvláštní pozornost
situaci zranitelných osob a jejich konkrétním potřebám není omezena na kategorie zranitelných osob výslovně
vyjmenované v čl. 3 bodě 9. Komise členským státům naopak doporučuje, „aby věnovaly pozornost i jiným
případům zvláštní zranitelnosti, jako jsou případy uvedené v acquis v oblasti azylu: oběti obchodování s lidmi
nebo oběti ženské obřízky, osoby trpící závažnou chorobou nebo osoby s duševní poruchou“.
[22] Z ustálené judikatury k požadavkům jednotného použití unijního práva a zásady rovnosti
vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států
za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno v celé Unii
autonomním a jednotným způsobem, přičemž tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím nejen
ke znění tohoto ustanovení, ale i ke kontextu ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní
úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 2. 4. 2009 ve věci C-523/07,
A, bod 34). S pojmem zranitelných osob pracuje i přijímací směrnice. Ta v čl. 21 obsahuje
demonstrativní výčet zranitelných osob, který zahrnuje i osoby trpící závažnou chorobou.
Přijímací směrnice umožňuje detenci žadatelů o mezinárodní ochranu. Lze si představit situaci,
při které nebude žadatel o azyl umístěn do detence pro svou zranitelnost, která bude spočívat
v tom, že trpí závažnou chorobou. Při řízení o vyhoštění by ale již za zranitelnou osobu najednou
považován nebyl, protože závažná choroba není v uzavřeném výčtu čl. 3 odst. 9 návratové
směrnice a došlo by k jeho umístění do detence bez jakékoliv reflexe jeho zdravotního stavu.
Přitom by se stále jednalo o stejnou osobu se stejnými (ne-li závažnějšími) zdravotními problémy.
Tento výklad je dle Nejvyššího správního soudu neudržitelný.
[23] Z čl. 3 Úmluvy plyne státu povinnost zajistit, aby osoba byla zadržována v podmínkách,
které respektují lidskou důstojnost. S detencí je nevyhnutelně spojená určitá míra utrpení.
Způsob, kterým stát vykonává zajištění, by ale neměl zajištěnou osobu vystavovat tísni
nebo strádání v intenzitě, která by tuto nevyhnutelnou míru přesahovala [Aden Ahmed proti Maltě,
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) ze dne 9. 12. 2013, č. stížnosti 55352/12,
odst. 86]. S ohledem na obecný a absolutní zákaz mučení a krutého, nelidského
nebo ponižujícího zacházení je tedy třeba posoudit, zda podmínky detence s přihlédnutím
ke specifické situaci každého zajištěného cizince, této úrovně špatného zacházení nedosahují
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, odst. 37).
[24] Aby stát dostál svým povinnostem vyplývajícím z čl. 3 Úmluvy, musí jeho správní orgány
při rozhodování o zajištění věnovat pozornost tomu, zda nejednají se zranitelnou osobou.
Nemohou přitom vycházet pouze z výčtu zranitelných osob, který je uveden v čl. 3 odst. 9
návratové směrnice. Pokud by tomu tak bylo, nemohly by hodnotit specifickou situaci každého
zajišťovaného cizince. To by v některých případech mohlo vést k tomu, že vydají rozhodnutí
o zajištění vůči osobě, pro kterou bude detence představovat špatné zacházení ve smyslu čl. 3
Úmluvy. V extrémních případech může totiž porušení čl. 3 Úmluvy vyvolat i samotná detence,
a to tehdy, není-li zdravotní stav osoby slučitelný se zbavením osobní svobody (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, odst. 39). V tomto
kontextu Nejvyšší správní soud upozorňuje na již citovaný rozsudek Aden Ahmed proti Maltě, který
se týkal zajištění pro účely vyhoštění. V něm přispěla ke konstatování porušení čl. 3 Úmluvy
skutečnost, že ESLP stěžovatelku považoval za zranitelnou osobu, mimo jiné, kvůli jejímu
křehkému zdraví, neboť trpěla nespavostí, opakujícími se fyzickými bolestmi a epizodami
deprese. Podle ESLP proto byla pro stěžovatelku vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu
kromě odpovídajícího prostředí zásadně důležitá také vhodná a pestrá strava. Vláda
však nepředložila žádné důkazy o tom, že poskytovaná strava byla v rozhodné době přiměřená
(odst. 97 zmíněného rozsudku).
[25] Při rozhodování o zajištění tedy musí správní orgán posoudit, zda nejedná se zranitelnou
osobou. K tomu by měl dojít na základě informací, které má v době rozhodování k dispozici.
Pokud se správní orgán během řízení dozví, že jedná s osobou, která trpí vážnou nemocí,
měl by danou informaci vnímat jako „výstražnou červenou kontrolku“ s nápisem: potenciálně
zranitelná osoba. Zranitelnost osoby sama o sobě nevylučuje možnost jejího zajištění za účelem
správního vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022,
č. j. 2 Azs 235/2021 - 54, odst. 20). Představuje ale významnou skutečnost, která má vliv
na posouzení, zda existuje vhodnější alternativa k zajištění (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019 - 6, odst. 28). V případech, kde z dostupných informací
vyplývá, že by se mohlo jednat o zranitelnou osobu, se správní orgán musí v rozhodnutí
vypořádat s tím, zda se o zranitelnou osobu skutečně jedná, nebo ne.
[26] Městský soud namítal, že stěžovatelka uplatňovala fakt, že podstupuje změnu pohlaví,
pouze ve vztahu k obavám z návratu do země původu. Námitku, že je zranitelnou osobou, navíc
uplatnila až v žalobě. Kontext, ve kterém stěžovatelka určité okolnosti předestřela,
je ale pro posouzení její možné zranitelnosti nepodstatný. Rovněž je nepodstatné,
zda stěžovatelka výslovně uplatňovala námitku, že je zranitelnou osobou až v žalobě. Správní
orgán se totiž musí otázkou zranitelnosti zajišťované osoby zabývat z úřední povinnosti,
a to zejména tehdy, pokud má k dispozici relevantní informace (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 7 Azs 417/2019 - 60, odst. 25). Podstatné je tedy to, zda žalovaný
v rozhodné době věděl o skutečnostech, které ho měly vést k úvaze o tom, zda je stěžovatelka
zranitelnou osobou.
[27] Žalovaný v době rozhodování věděl, že stěžovatelka je HIV pozitivní. Je obecně známo,
že HIV je vážná a zpravidla nevyléčitelná letální nemoc. Jedná se o závažnou chorobu.
Při absenci léčby dochází ke zhoršování zdravotního stavu, jehož degradace vede až ke smrti.
Stěžovatelka byla navíc v době rozhodování o zajištění 2 měsíce po operaci prsou pro účely
probíhajícího procesu změny pohlaví. Pro tento účel užívá i hormony. Tyto skutečnosti
bez dalšího měly žalovaného vést k závěru o možné zranitelnosti stěžovatelky. Čl. 3 Úmluvy
ukládá státům povinnost chránit fyzickou i psychickou integritu osoby zbavené svobody,
což zahrnuje i poskytování potřebné zdravotní péče (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, odst. 39). Čl. 16 odst. 3 návratové směrnice
stanoví, že v případě zajištění se zvláštní pozornost věnuje postavení zranitelných osob. Poskytuje
se neodkladná zdravotní péče a základní léčba. Žalovaný měl tedy povinnost vzít v potaz
zdravotní stav stěžovatelky a posoudit, zda není zranitelnou osobou. Zejména se měl zaměřit na
dostupnou zdravotní péči v ZCC Bělá-Jezová, jaké podmínky v zařízení panují a jaký mohou mít
vliv na zdravotní stav stěžovatelky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2019,
č. j. 10 Azs 280/2017 - 33, odst. 14). Věrohodným podkladem ke zjištění zdravotního stavu
pro účely posouzení kritérií zranitelnosti je odborné lékařské posouzení (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 10 Azs 39/2020 - 1, odst. 12). Žalovaný mohl zajistit
zdravotní kontrolu stěžovatelky jako potenciálně zranitelné osoby a teprve po zjištění,
že její zdravotní stav zajištění nebrání, přistoupit k rozhodnutí o jejím zajištění (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 - 27, odst. 25).
Ze správního spisu se ale podává, že žalovaný se možnou zranitelností stěžovatelky vůbec
nezabýval.
[28] Městský soud možnou zranitelnost stěžovatelky sice posuzoval, ale jeho hodnocení
je problematické. Sarkastická poznámka městského soudu ad hominem ohledně „volnočasových
aktivit“ stěžovatelky (jak městský soud nazývá skutečnost, že k zadržení stěžovatelky došlo v 2:45
hod. v gay klubu a že při sobě měla sáček kokainu) totiž není relevantní pro zhodnocení,
zda stěžovatelka je nebo není zranitelnou osobou. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká,
že ze správního spisu nevyplývá, že by se stěžovatelka doznala k tomu, že sáček kokainu měla
pro vlastní potřebu, jak tvrdí městský soud. V protokolu o výslechu účastníka správního řízení
na otázku, zda užívá návykové látky, odpovídá záporně. Závěr městského soudu
o tom, že stěžovatelka se neléčí, protože nemá zdravotní pojištění, není rovněž ničím podložen.
Samotná skutečnost, že nemá zdravotní pojištění, totiž automaticky neznamená, že se nijak neléčí.
Žalovaný ani městský soud se stěžovatelky na její léčebný režim vůbec neptali. Zranitelná osoba
navíc nepřestává být zranitelnou v závislosti na tom, do jaké míry se léčí nebo neléčí. Městský
soud namítal, že stěžovatelka uvedla, že je naprosto zdravá. To ale přímo kontrastuje s její HIV
diagnózou. Zranitelné osoby navíc ani nemusí vědět o své zranitelnosti, nebo na svou
zranitelnost nechtějí poukazovat. O to důležitější je úloha správních orgánů a soudů
při identifikaci zranitelných osob. Pokud mají k dispozici informace, které jsou relevantní
pro možný závěr o zranitelnosti určité osoby, musí se jimi zabývat. Jenom tak totiž mohou svůj
přístup k jednotlivým zranitelným osobám přizpůsobit s ohledem na jejich speciální potřeby.
[29] Městský soud uvedl, že ZZC Bělá - Jezová je objekt určený právě pro pobyt zranitelných
skupin osob, ve kterém bude mít stěžovatelka zajištěnou běžnou zdravotní péči i s ohledem
na deklarované onemocnění virem HIV. Zároveň podle městského soudu bude pod stálým
dozorem a na případné doporučení ošetřujícího lékaře je uvedené zařízení schopno zajistit
potřebnou péči v kterémkoli specializovaném zdravotnickém zařízení. V úvaze městského soudu
ale kompletně absentuje posouzení dostupnosti zdravotních služeb v souvislosti s probíhajícím
procesem změny pohlaví stěžovatelky. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší posuzovat,
jak HIV pozitivní status stěžovatelky spojený s procesem změny pohlaví a užíváním hormonů
může ovlivnit její zdraví ve vztahu k detenci. K tomu měl ale žalovanému posloužit lékařský
posudek, který by tyto relevantní informace ve vzájemné souvislosti zhodnotil a detenci
buď schválil, nebo vyloučil i s ohledem na dostupnost léků nutných pro léčbu HIV a pro proces
změny pohlaví. S ohledem na to, že žalovaný zdravotní stav stěžovatelky při rozhodování
o zajištění vůbec nevzal v potaz, zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu
pak nezhojil ani městský soud, neboť chybně právně posoudil institut zranitelnosti.
b) K využití alternativ k zajištění
[30] Podle stěžovatelky žalovaný a městský soud nevzali dostatečně v úvahu možné uložení
alternativních opatření podle §123b zákona o pobytu cizinců.
[31] V případě stěžovatelky žalovaný vyloučil možnost uložení zvláštních opatření proto,
že je nepovažoval za účelná. Své stanovisko založil primárně na nedostatku důvěry
ve stěžovatelku s ohledem na předcházející porušení právních předpisů. Poukázal
na to, že stěžovatelka pobývala v ČR bez platných dokladů či víza. Nemá majetek ani prostředky
na složení finanční záruky k pobytu na území či k vycestování a nemá zajištěno ubytování.
[32] Stěžovatelka navrhla dvě možné alternativy: §123b odst. 1 písm. a) a §123 odst. 1
písm. d) zákona o pobytu cizinců. K využití alternativy uvedené v §123b odst. 1 písm. a)
stěžovatelka sice při výslechu uvedla, že v ČR kontaktní adresu nemá, nicméně žalovanému
rovněž sdělila, že si v Praze 1 sama najímá byt. V takovém případě by se dalo očekávat,
že žalovaný se pokusí tato protichůdná tvrzení vyjasnit. Nicméně tak neučinil. Soudu rovněž není
jasné, jak žalovaný došel k závěru, že stěžovatelka nedisponuje nájemní smlouvou. Z protokolu
o výslechu ani odjinud ze správního spisu nevyplývá, že by se žalovaný na existenci nájemní
smlouvy stěžovatelky dotazoval. Rovněž nelze přehlédnout okolnosti, které vedly k výslechu
stěžovatelky. Kontrola stěžovatelky v CLUB Drake’s proběhla dne 16. 6. v 2:45 hod ráno, v čase
3:15 byla zajištěna. Následně ji policejní hlídka převezla na OCP Praha 4. V čase 5:45 byla
převezena na MOP Smíchov, neboť se u ní našla cizí platební karta. V 10:25 se podařilo
kontaktovat majitelku karty, která potvrdila, že ji stěžovatelka využívala s jejím vědomím.
Ve 13:00 byla stěžovatelka opět předána z MOP Smíchov na OCP Praha 4. Tam nejprve podala
vysvětlení, které trvalo do 16:30 hodin (není jasné, jak dlouhá byla pauza mezi příjezdem
a započetím podání vysvětlení). Následně došlo i k výslechu, který skončil v 18:40 (není jasné,
jak dlouhá byla pauza mezi vysvětlením a výslechem). Stěžovatelka tedy byla asi 15 hodin
převážena z různých služeben a podrobena prohlídce a podání vysvětlení, než došlo k jejímu
výslechu. Ze správního spisu není jasné, zda během celého dne měla mezi jednotlivými úkony
delší čas k odpočinku. Je proto pochopitelné, že při výslechu mohla uvádět nesrovnalosti. Bylo
ale úkolem žalovaného tyto nesrovnalosti prostřednictvím dalších otázek vyjasnit. Pokud
žalovaný nevyužil zvláštní opatření dle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
s odůvodněním, že stěžovatelka nemá v ČR žádnou kontaktní adresu, pak jeho závěr nenachází
dostatečnou oporu ve spisovém materiálu. Žalovaný tak nezjistil skutkový stav v zákonem
požadované kvalitě, a nemohl proto dospět k závěru, že stěžovatelka kontaktní adresu skutečně
nemá.
[33] Možnost využití zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
žalovaný pominul. Podle městského soudu bylo umístění do ZCC Bělá-Jezová správnou volbou.
Soud ale již dříve uvedl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2020,
č. j. 7 Azs 417/2019 - 60) že zvláštní opatření §123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců
zákonodárce zavedl pro případy, kde by pobyt v zařízení pro zajištění cizinců představoval
nadmíru přísné opatření, a to především v případě zranitelných osob. Jeden ze způsobů využití
§123 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců spočívá v uložení povinnosti zdržovat
se ve vhodném přijímacím či pobytovém středisku a být ve stanovené době přítomen za účelem
provedení pobytové kontroly. Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku konstatoval,
že v úvahu přichází například Přijímací středisko Zastávka u Brna. To dle veřejně dostupných
informací poskytuje ubytování, stravu, základní hygienické potřeby a lékařskou péči. Jsou
zde k dispozici sociální a psychologické služby a volnočasové aktivity. Současně není možné
přijímací středisko zcela volně opustit. Tím lze naplnit zájem na ochraně veřejného pořádku
a tedy i účel zajištění (odst. 34 zmíněného rozsudku). Argumentace městského soudu, že ZZC
Bělá-Jezová je jako jediné uzpůsobeno pro zranitelné osoby, pak nejenže neodpovídá skutečnému
stavu, ale navíc jde i nepřímo proti vlastnímu odůvodnění městského soudu. Ten totiž
zranitelnost stěžovatelky vyloučil. Skutečnost, že ZZC Bělá-Jezová je uzpůsobeno pro zranitelné
osoby, navíc neznamená, že zajištění představuje přiměřené opatření. Žalovaný ani městský soud
nevzali v potaz, že by stěžovatelka mohla být zranitelnou osobou, což by mělo vliv na posouzení
možného využití zvláštních opatření namísto zajištění, a nedostatečně posoudili otázku alternativ
k zajištění.
c) K zohlednění překážek k vycestování
[34] Stěžovatelka namítla, že žalovaný ani městský soud nezohlednili překážky
pro vycestování. Městský soud citoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, která vymezuje
požadavky na obsah rozhodnutí o zajištění ve vztahu k překážkám k vycestování. Z té vyplývá,
že součástí odůvodnění rozhodnutí o zajištění musí být úvaha o tom, zda je možné rozhodnout
o správním vyhoštění cizince a vykonat toto rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61). Specificky by se správní orgán měl zabývat možnými
překážkami správního vyhoštění, a to v případech, kdy jsou tyto překážky „v době rozhodování
o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím
o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání
cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Městský soud na základě této judikatury dochází
k závěru, že žalovaný požadavkům na obsah rozhodnutí dostál. Podle Nevyššího správního
soudu je ale nutné tento závěr korigovat.
[35] Z rozhodnutí žalovaného se podává, že stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, které
by nasvědčovaly tomu, že předání na Kubu nebude možné. V protokolu o výslechu
ale stěžovatelka uvádí, že nemůže vycestovat na Kubu, protože by ji tam zavřeli kvůli tomu,
že je transsexuálka. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v protokolu o výslechu
stěžovatelka na otázku, zda je jí známa nějaká překážka či důvod, který by jí znemožnil
vycestování z ČR, odpovídá, že žádnou překážku nezná. Nicméně na protokol o výslechu
je nutné pohlížet jako na celek. Při otázce, zda chce doplnit výpověď, stěžovatelka jasně uvádí
možnou překážku vycestování v podobě potenciálního pronásledování, protože je trans ženou.
Žalovanému navíc bylo známo, že stěžovatelka je HIV pozitivní. Žalovaný tyto skutečnosti
v rozhodnutí nezohlednil. Ve stejný den, kdy žalovaný vydal rozhodnutí o zajištění (17. 7. 2021)
vydal i rozhodnutí o správním vyhoštění s č. j. KRPA-154479-21/ČJ-2021-000022-ZSV,
ke kterému si vyžádal stanovisko k možnosti vycestování stěžovatelky
(č. j. KRPA-154479/ČJ-2021-000022-SV). Závazné stanovisko hodnotí vycestování stěžovatelky
jako možné. Nicméně žalovaný na toto stanovisko v rozhodnutí o zajištění vůbec neodkazuje.
Naopak tvrdí, že stěžovatelka žádné překážky pro vycestování neuvedla. I z tohoto důvodu
tedy rozhodnutí žalovaného trpí nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelný je v této části
i rozsudek městského soudu. Ten nejprve cituje výše citované usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150. Následně pak pouze obecně odkazuje na strany 7-8
rozhodnutí žalovaného a konstatuje, že požadavkům na odůvodnění dostál. Není přitom jasné,
z jaké specifické části rozhodnutí městský soud k tomuto závěru dochází. Žalovaný pouze
konstatoval, že stěžovatelka žádné překážky k vycestování neuvedla. To Nejvyšší správní soud
ale vyvrátil. I rozsudek městského soudu tedy trpí vadou nepřezkoumatelnosti.
d) K nepřiměřeně dlouhému zajištění a s tím spojenou absencí soudního přezkumu
[36] Stěžovatelka v kasační stížnosti napadá aktuální úpravu §129a odst. 3 zákona o pobytu
cizinců. Uvádí, že zajištění v délce 90 dnů ji zbavuje práva na soudní přezkum v rozumných
časových intervalech. Stejnou námitkou se Nejvyšší správní soud již dříve zabýval a uvedl,
že dané ustanovení „zamezuje zajištěnému cizinci přístup k efektivnímu soudnímu přezkumu omezení jeho
osobní svobody a je v rozporu s právem na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), právem na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny, právem na přezkum zákonnosti zbavení osobní
svobody dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy a právem na osobní svobodu dle čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019,
č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, odst. 29). Z citovaného rozsudku zároveň vyplývá, že před Ústavním
soudem nyní probíhá řízení o návrhu na zrušení §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců (řízení
je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19; o návrhu zatím nebylo rozhodnuto). Tato skutečnost
však nemůže přímo ovlivnit rozhodnutí o kasační stížnosti ve věci prvotního rozhodnutí
o zajištění stěžovatelky, tedy zákonnost počátečního zbavení osobní svobody stěžovatelky.
Aplikace ustanovení, které upravují běh lhůt pro následný přezkum zákonnosti zajištění,
zde totiž nepřipadá v úvahu. Ze stejného důvodu by se Nejvyšší správní soud nemohl na Ústavní
soud obrátit s návrhem na zrušení §129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Není tak ani na místě
přerušit řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkávat na rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 12/19 (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 11. 2019, č. j. 6 Azs 170/2019 - 50, odst. 30).
e) K dalším námitkám stěžovatelky
[37] S dalšími námitkami stěžovatelky (výše shrnuté v odst. 15) se již dostatečně vypořádal
městský soud v odst. 40-41 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud tak nepovažuje
za nutné tyto námitky šířeji rozebírat.
f) Shrnutí
[38] Žalovaný se měl z úřední povinnosti zabývat postavením stěžovatelky jako zranitelné
osoby, neboť mu během výslechu sdělila relevantní informace. Specificky se jednalo o její HIV
pozitivní status a skutečnost, že je transgender osobou v procesu změny pohlaví. Žalovaný
měl následně posoudit, zda možná zranitelnost stěžovatelky neodůvodňuje uložení zvláštních
opatření dle §123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Navíc s dostatečnou jistotou nepotvrdil,
že stěžovatelka neměla v ČR kontaktní adresu pro účely využití alternativního opatření dle §123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přestože protokol o výslechu obsahoval zjevné rozpory
ohledně této otázky. Žalovaný zároveň nezohlednil možnost umístění stěžovatelky do přijímacího
či pobytového střediska, přestože Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že se jedná
o alternativu k zajištění pro zranitelné osoby podle §123b odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců. Tato pochybení vedla k tomu, že žalovaný zatížil rozhodnutí o zajištění
nepřezkoumatelností a vadami s vlivem na jeho zákonnost. Městský soud se pak dopustil
nesprávného právního posouzení v souvislosti se zranitelností stěžovatelky a zcela zbytečných
„morálních pouček“ ad hominem, zároveň je část jeho rozhodnutí nepřezkoumatelná.
V. Závěr a náklady řízení
[39] Ve světle všech shora uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze (výrok I.).
[40] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110
odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil
(výrok II.).
[41] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že se žalovanému věc vrací k dalšímu
řízení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 - 34, č. 2757/2013 Sb. NSS, totiž platí, že „po zrušení rozhodnutí žalovaného
o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Neexistuje
tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je vydání
rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy tento úkon
ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická
a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli
zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí“. Jelikož i v této věci
Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění, které
je prvním úkonem v řízení, neexistuje dále řízení, v němž by mělo a mohlo být pokračováno.
Proto nebylo možné věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.
[42] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského soudu a současně zruší
i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen
rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo
zrušenému rozhodnutí krajského soudu (viz ustanovení §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). V nyní
projednávané věci stěžovatelka kasační stížností napadla pouze výrok I. rozsudku městského
soudu, kterým byla její žaloba zamítnuta. Nicméně výrok II. o nákladech řízení je závislý právě
na úspěchu žaloby, a proto musel Nejvyšší správní soud v souladu s §109 odst. 3 části
za středníkem s. ř. s. zrušit i výrok II. rozsudku městského soudu a rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení o žalobě, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
krajského soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden
celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka byla na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu
ve věci úspěšná. Z obsahu soudních spisů je však patrno, že stěžovatelce žádné náklady
nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že jí náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok
III.).
[43] V řízení o žalobě byla stěžovatelka zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, která
právo na odměnu za zastupování nemá, neboť nevykonává specializované právní poradenství
podle zvláštních zákonů ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. V řízení o kasační stížnosti byla
stěžovatelka zastoupena advokátem na základě usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 8. 2021, č. j. 1 Azs 218/2021 - 27. Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí
zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát. Ustanovený advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL. M. učinil dva úkony právní
služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení,
doplnění kasační stížnosti). Za každý tento úkon náleží jmenovanému mimosmluvní odměna
ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], a dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 6.800 Kč.
Vzhledem k tomu, že ustanovený advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí
být tato odměna a náhrada hotových výdajů dle §35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku
odpovídající DPH 21 %. Celkem mu tedy bude z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena
částka 8.228 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu