ECLI:CZ:NSS:2022:10.AFS.142.2021:43
sp. zn. 10 Afs 142/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň
Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: KODAŇSKÁ OFFICE
CENTER s. r. o., Kodaňská 1441/46, Praha 10, zastoupená advokátkou
JUDr. Lenkou Morejon Michálkovou, Štefánikova 17/27, Praha 5, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 4. 2018, čj. 16929-2/2018-900000-313, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, čj. 6 Af 15/2018 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil platební
výměr Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) ze dne 22. 1. 2018.
Tímto platebním výměrem vyměřil správce daně žalobkyni jako osobě užívající minerální oleje
pro výrobu tepla dle §56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nárok na vrácení
spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2017 ve výši 0 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k městskému soudu, který ji zamítl
rozsudkem uvedeným v záhlaví.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
[4] Stěžovatelka namítla, že městský soud nesprávně vyložil §56 odst. 1 a odst. 7 zákona
o spotřebních daních. Tento paragraf stanoví podmínky, které musí být splněny pro vznik nároku
na vrácení spotřební daně. Podle městského soudu je evidence o nákupu a spotřebě průkazná
pouze tehdy, pokud má přeměnu minerálních olejů na teplo pod fyzickou kontrolou kupující
těchto olejů. To podle městského soudu i správních orgánů stěžovatelka neměla. Stěžovatelka
namítla, že ustanovení je nutné vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem. Pokud je smyslem
a účelem §56 odst. 1 a 7 zákona o spotřebních daních zajištění průkazné evidence o nákupu
a spotřebě minerálních olejů pro účely správy daní, je pro jeho naplnění rozhodující, aby evidenci
vedla jménem stěžovatelky patřičně erudovaná osoba s tím, že za případná pochybení
či nesrovnalosti nese vůči správci daně plnou odpovědnost stěžovatelka. Zákon o spotřebních
daních ani prováděcí vyhláška č. 413/2003 Sb. nevyžaduje, aby musel být u procesu výroby tepla
při všech jeho fázích fyzicky přítomen daňový subjekt nebo aby daňový subjekt musel
vlastnoručně vést požadovanou evidenci. Taková praxe ani není možná. Podle stěžovatelky není
podstatné, kdo konkrétně celý proces výroby tepla a jeho jednotlivé dílčí úseky
provádí, ale zda tento proces provádí jménem daňového subjektu v souladu s pověřením,
které od něj obdržel.
[5] Stěžovatelka uzavřela se společností KLIRO smlouvu o poskytování služeb, na jejímž
základě měla KLIRO obsluhovat pro stěžovatelku topné zařízení umístěné v její budově a činit
veškeré úkony s tím spojené, a to včetně vedení evidence. S odkazem na §8 odst. 3 daňového
řádu stěžovatelka uvedla, že ze smlouvy je zřejmé, že se nejedná o smlouvu, na jejímž základě
by KLIRO vyráběla pro stěžovatelku teplo. Tato smlouva byla uzavřena jako smlouva
inominátní. Z jejího obsahu nicméně vyplývá, že se jedná o smlouvu o dílo v kombinaci
se smlouvou mandátní. KLIRO nikdy o dodaných minerálních olejích neúčtovala a teplo nikomu
neprodávala. Naopak stěžovatelka nakupovala minerální oleje, hradila náklady spojené s jejich
nákupem i výrobou tepla a jí vyrobené teplo posléze dodávala za úplatu svým nájemcům. V rámci
poskytovaných služeb KLIRO též prováděla servisní práce na topném zařízení. V souladu s jejich
dohodou nebyly tyto práce ze strany KLIRO samostatně fakturovány; byly vystavovány souhrnné
faktury na veškeré činnosti, které KLIRO pro stěžovatelku vykonávala. Tvrzení správce daně,
že stěžovatelka nezajišťovala servis topného zařízení, jelikož se tato položka neobjevuje
na fakturách od KLIRO, se proto nezakládá na pravdě. Argumentace rozsudkem NSS
čj. 2 Afs 196/2004 - 126 není případná, neboť v projednávaném případě to byla právě
stěžovatelka, která topný olej nakoupila, použila ho na výrobu tepla, které následně dodávala
za úplatu svým nájemcům, ačkoliv některé činnosti byly jejím jménem a na její účet fakticky
realizovány třetí osobou.
[6] Dále stěžovatelka poukázala na rozsudek NSS čj. 9 Afs 308/2019 - 38, podle něhož není
pro průkaznost evidence nutné, aby daňový subjekt evidenci sám podepisoval či korigoval.
Jediný požadavek, který NSS zmiňuje, je, aby byla evidence zpracována na základě přesných
údajů o množství minerálního oleje spotřebovaného daňovým subjektem. To ale neznamená,
že evidenci musí zpracovat daňový subjekt, popřípadě třetí osoba, na základě zjištění samotného
daňového subjektu. Městský soud ani správní orgány neměly námitky ohledně formy či způsobu
vedení evidence. Jediné výtky směřovaly vůči skutečnosti, že evidenci zpracovávala
pro stěžovatelku KLIRO bez její pravidelné fyzické přítomnosti; tento postup činí evidenci
neprůkaznou. Městský soud ani správní orgány nezkoumaly, jménem koho a pro koho bylo
topné zařízení v budově stěžovatelky obsluhováno a jménem koho byla evidence vedena.
Nezkoumaly ani právní povahu vztahu mezi ní a KLIRO. Kdyby se povahou tohoto vztahu
zabývaly, musely by dospět k závěru, že KLIRO jednala na základě pověření stěžovatelky a jejím
jménem. Stěžovatelka se fyzické kontroly nad procesem přeměny minerálních olejů nikdy
nevzdala. Obdobně zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ukládá účetním jednotkám povinnost
vést účetnictví, přičemž je běžnou praxí, že vedení účetnictví je „outsourcováno“ na odborně
způsobilé osoby. Stále se ale jedná o účetnictví těchto jednotek, které jsou za ně odpovědné.
Správce daně nepožaduje po účetních jednotkách žádné záznamy o tom, jakým způsobem
účetnictví fakticky zkontrolovaly. Stěžovatelka přijímá za evidenci plnou odpovědnost. V řízení
usilovala o to, aby bylo na evidenci nahlíženo jako na evidenci jí vedenou.
[7] Závěrem stěžovatelka namítla, že správce daně postupoval v rozporu s §90 odst. 2
daňového řádu, neboť nezahájil daňovou kontrolu k odstranění pochybností. Stěžovatelka
opakovaně navrhovala provedení dalších důkazů. Poprvé tak učinila v odpovědi na výzvu
k odstranění pochybností, kterou správci daně zaslala dne 5. 12. 2017, tedy nikoliv až po uplynutí
lhůty, jak tvrdí správní orgány. Správce daně však rovnou vydal platební výměr, čímž stěžovatelce
upřel možnost dalšího dokazování. Navíc o řadě výtek správce daně týkajících se vztahu
s KLIRO se stěžovatelka dozvěděla až z rozhodnutí o odvolání.
[8] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Úvodem je třeba zdůraznit, že v totožné skutkové a právní věci mezi týmiž účastníky,
která se týkala jen jiného zdaňovacího období (září 2017), rozhodl NSS rozsudkem
ze dne 11. 11. 2021, čj. 9 Afs 79/2021 - 49. Se závěry uvedenými v tomto rozsudku se desátý
senát zdejšího soudu ztotožňuje i v této věci a přebírá je.
[11] Dle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních vzniká nárok na vrácení daně právnickým
a fyzickým osobám, které nakoupily za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu
nebo přijaly v režimu podmíněného osvobození od daně minerální oleje podle §45 odst. 1
písm. b) uvedené pod kódy nomenklatury 2710 19 41 až 2710 19 49 (dále jen „topné oleje“),
které byly jimi prokazatelně použity pro výrobu tepla a které byly prokazatelně označkovány
a obarveny podle části páté, pokud jsou předmětem značkování a barvení vybraných minerálních
olejů. Toto ustanovení se nevztahuje na osoby, kterým byla vrácena daň z nakoupených topných
olejů podle §15, 15a nebo 55.
[12] Dle §56 odst. 7 věty první zákona o spotřebních daních se nárok na vrácení daně
prokazuje dokladem o prodeji a evidencí o nákupu a spotřebě vedenou kupujícím.
[13] Pro uplatnění nároku na vrácení daně je daňový subjekt povinen ve smyslu §56 odst. 1
zákona o spotřebních daních prokázat, že minerální oleje nakoupil za cenu včetně daně
a že minerální oleje použil pro zákonem stanovený účel, tj. na výrobu tepla. Tyto hmotněprávní
podmínky prokazuje ve smyslu §56 odst. 7 dokladem o prodeji a evidencí o nákupu a spotřebě
vedenou podle zákona o spotřebních daních a vyhlášky č. 413/2003 Sb. Odstavce 1
a 7 citovaného ustanovení je třeba vnímat v jejich logické propojenosti. Neodpovídalo by totiž
principu racionálního zákonodárce, pokud by se povinnost prokázat koupi a spotřebu
minerálních olejů nevázala na jejich prokazatelné použití pro zákonem sledovaný účel. Smyslem
daňového zvýhodnění je zjevná preference využití minerálních olejů na výrobu tepla,
což však může být splněno pouze tehdy, budou-li pro tento účel skutečně použity. V opačném
případě hrozí riziko nežádoucích daňových úniků. Ustanovení §56 odst. 1 zákona o spotřebních
daních výslovně zmiňuje prokazatelné použití pro výrobu tepla (srov. výše uvedený rozsudek
NSS čj. 9 Afs 308/2019 - 38). NSS připomíná, že daňové řízení není založeno na zásadě
vyšetřovací, nýbrž na povinnosti daňového subjektu prokázat vše, co sám tvrdí (viz rozsudek
NSS ze dne 9. 2. 2005, čj. 1 Afs 54/2004 - 125, č. 1022/2007 Sb. NSS). Je to tedy daňový subjekt,
kdo nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti (včetně nároku na vrácení daně)
a břemeno důkazní ve vztahu k těmto tvrzením dle §92 odst. 3 daňového řádu.
[14] Ze správního spisu plyne, že správce daně u stěžovatelky provedl dne 25. 9. 2017 místní
šetření podle §80 a násl. daňového řádu za účelem kontroly topného zařízení a dalších
souvisejících skutečností v rámci daňového řízení ve věci uplatňování nároku na vrácení
spotřební daně z minerálních olejů dle §56 zákona o spotřebních daních. Při místním šetření
mu zaměstnankyně stěžovatelky sdělila, že obsluhu a kontrolu topného zařízení provádí
zaměstnanec KLIRO. Stěžovatelka poté podala daňové přiznání za zdaňovací období říjen 2017,
ve kterém uplatnila nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů. Správce daně ji následně
dne 8. 12. 2017 vyzval k odstranění pochybností dle §89 daňového řádu, konkrétně k tomu,
aby doložila, jakým způsobem jsou minerální oleje určené pro výrobu tepla spotřebovávány,
a aby uvedla, kdo obsluhuje topné zařízení, reguluje teplotu, doplňuje výše uvedené minerální
oleje, vede jejich evidenci a provádí servisní zásahy do topného zařízení. Stěžovatelka na tuto
výzvu nereagovala.
[15] NSS konstatuje, že vrácení spotřební daně při splnění podmínek uvedených v §56 odst. 1
zákona o spotřebních daních představuje určitou daňovou výhodu poskytovanou státem, v jejímž
důsledku je od spotřební daně osvobozena komodita, která je jí jinak obecně zatížena.
Skutečnost, že nárok na vrácení spotřební daně vzniká vždy při splnění určitých podmínek,
nic nemění na tom, že se jedná o benefit, jehož podstatou je vyplacení finančních prostředků
daňovému subjektu v podobě vrácení daně (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2021,
čj. 4 Afs 57/2021 - 43). Dle rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2020, čj. 8 Afs 72/2018 - 52, v případě
takového benefitu „musí daňový subjekt vycházet z toho, že po něm může být požadováno prokázání splnění
i všech nadstandardních povinností s tímto benefitem spojených“. Stanovením přísných pravidel pro využití
daného daňového benefitu se zákonodárce snažil zabránit jeho zneužívání při nakládání
s minerálními oleji a daňovým únikům. Z hlediska dikce a smyslu zákonné a prováděcí úpravy
pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně nepostačuje předložení pouze
formálních dokladů, nýbrž je nutné, aby těmito doklady bylo možné prokázat spotřebu v souladu
se zákonem stanoveným účelem a v rámci stanovených pravidel (srov. rozsudek NSS
ze dne 24. 11. 2009, čj. 2 Afs 96/2009 - 65).
[16] Zákonodárce doplnil do §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních novelou v podobě
zákona č. 407/2012 Sb. požadavek, aby nárok na vrácení daně měly jen ty osoby, které nakoupily
za cenu včetně daně, vyrobily pro vlastní spotřebu, nebo přijaly v režimu podmíněného
osvobození od daně minerální oleje, které byly jimi prokazatelně použity pro výrobu tepla. Zákonodárce
tak zájmenem „jimi“ zjevně klade důraz na to, aby minerální oleje pro výrobu tepla použil
bezprostředně sám daňový subjekt. Dle výše citovaného rozsudku NSS čj. 4 Afs 57/2021 - 43
platí následující: „Skutečnost, že stěžovatel byl v průběhu výroby tepla vlastníkem teplovzdušného zařízení
i LTO, z něhož toto zařízení vyrábělo teplo, neznamená, že teplo vyráběl stěžovatel a používal LTO k jeho
výrobě, neboť nic nebrání tomu, aby jeden subjekt vlastnil stroje a suroviny a jiný subjekt tyto stroje a suroviny
používal k výrobě na základě smluvního vztahu.“ NSS v tomto rozsudku posvětil závěry městského
soudu, že pro přiznání nároku na vrácení spotřební daně je rozhodné určení osoby,
která má možnost ovlivňovat vlastní proces výroby tepla a nad spotřebou minerálních olejů
má kontrolu, a že daný nárok lze přiznat jen v takovém případě, kdy má tato osoba výrobu tepla
sama pod kontrolou. To ovšem nevylučuje, aby tuto složku svého podnikání tzv. outsourcovala
na jiný subjekt. Vždy však ten, kdo uplatňuje nárok na vrácení daně, musí být zároveň tím, kdo
také minerální oleje využívá a má pod kontrolou jejich spotřebu a použití.
[17] Stěžovatelka v nyní posuzovaném případě výrobu tepla, tedy faktickou přeměnu
minerálních olejů na teplo, přenechala na KLIRO, aniž prokázala, že opravdu účinně
kontrolovala daný proces. Námitka, že by u procesu výroby tepla v případě stěžovatelky jako
právnické osoby musel být fyzicky přítomen jednatel, není důvodná. Za osobu, jejíž jednání je
přičitatelné právnické osobě, se nepovažují pouze členové jejích statutárních orgánů, ale i její
zaměstnanci při plnění úkolů vyplývajících z jejich postavení. Proces přeměny minerálních olejů
na teplo tak může být kontrolován i prostřednictvím stěžovatelčiných zaměstnanců.
[18] Dle stěžovatelky městský soud nesprávně argumentoval rozsudkem NSS
čj. 2 Afs 196/2004 - 126, jelikož v nyní projednávané věci přímo stěžovatelka nakoupila minerální
olej a použila ho na výrobu tepla, které následně dodávala svým nájemcům. Městský soud
správně posoudil, že ačkoliv se uvedený rozsudek vztahuje k §12c zákona č. 587/1992 Sb., jeho
závěry lze použít i na vrácení daně dle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, jelikož se jedná
o obdobnou úpravu, což dokládá i důvodová zpráva k zákonu o spotřebních daních z roku 2003,
dle které se úprava vrácení spotřební daně osobám užívajícím minerální oleje pro výrobu tepla
oproti dřívějšímu stavu nemění. Odlišnosti ve skutkových okolnostech daného případu
neznamenají, že jeho obecný závěr není relevantní pro nyní posuzovanou věc. Dále tak platí jeho
závěr: „Krajský soud správně konstatoval, že podstatou výroby tepla je v daném případě zpracování topného oleje
na tepelnou energii. K tomu je nutno dodat, že citovaná zákonná dikce musí být zjevně vykládána zužujícím
způsobem, o čemž svědčí i vymezení okamžiku nároku na vrácení spotřební daně, kterým je den spotřeby topných
olejů pro výrobu tepla. Lze proto vyloučit výklad, podle něhož by nárok na vrácení daně náležel subjektům,
které by teplo bezprostředně nevyráběly, nýbrž by pouze vyvíjely činnost k tomuto účelu směřující. Je totiž
plně legitimním rozhodnutím zákonodárce stanovit podmínky pro vrácení této daně a v daném případě je zjevné,
že touto daní nechtěl zatížit osoby, které topné oleje spotřebovávají na výrobu tepla. Zároveň však je patrno,
že z této daňové povinnosti nehodlal zprostit subjekty další, které např. v této oblasti pouze nejrůznějším
způsobem podnikají, aniž teplo samy přímo vyrábějí“ (zvýraznění doplnil NSS). Důraz na to,
že musí jít o minerální oleje, které využil sám daňový subjekt, následně ještě zesílila novela
v podobě zákona č. 407/2012 Sb., zmíněná výše.
[19] Stěžovatelka není v daném případě osobou, která teplo bezprostředně vyrábí, jelikož tuto
činnost delegovala na KLIRO. Bezprostřední činnost přeměny minerálních olejů tak prováděla
KLIRO, která fakticky obsluhovala topné zařízení, prováděla údržbu těchto zařízení a doplňovala
minerální oleje. Stěžovatelka neprokázala, že by nad tímto procesem měla jakoukoliv kontrolu,
a že by tak mohla tento proces aktivně ovlivňovat, jelikož nedohlížela na samotnou výrobu tepla
a doplňování minerálního oleje a následně neprováděla ani kontrolu evidence, kterou jí předložila
KLIRO. Kontrola procesu výroby tepla není upravena ani ve smlouvě uzavřené
mezi ní a KLIRO.
[20] NSS se na základě výše uvedeného ztotožňuje s názorem městského soudu, že v dané
věci rovněž nebylo prokázáno, že to byla právě stěžovatelka, kdo použil minerální olej
pro výrobu tepla. K tomu nicméně považuje za nutné doplnit, že by správní orgány neměly
daňovému subjektu upřít možnost přenechat faktickou přeměnu minerálních olejů na teplo
dalšímu subjektu, pokud nad jeho činností bude prokazatelně provádět efektivní kontrolu,
která bude schopna zejména zamezit daňovým únikům. Tuto podmínku se však stěžovatelce
v daném případě nepodařilo prokázat.
[21] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem správce daně, že nezajišťovala servis topného
zařízení, neboť se tato položka neobjevuje na fakturách od KLIRO. Vysvětlila, že tyto práce
nebyly samostatně fakturovány, jelikož na základě dohody se společností KLIRO byly vždy
souhrně fakturovány veškeré činnosti, které pro ni vykonávala. NSS připomíná, že je povinností
daňového subjektu prokázat vše, co sám tvrdí (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2021,
čj. 1 Afs 289/2019 - 41, č. 4192/2021 Sb. NSS). Bylo tak povinností stěžovatelky prokázat,
že mezi fakturované činnosti patřil i servis topného zařízení. Stěžovatelka však tuto skutečnost
neprokázala. Žalovaný ve svém rozhodnutí poukázal na vyjádření stěžovatelky ze dne 8. 12. 2017
v daňovém řízení týkajícím se zdaňovacího období září 2017 (podle správce daně postupovala
stěžovatelka v průběhu zdaňovacího období září a říjen 2017 shodým způsobem). Stěžovatelka
ani nepředložila jiné důkazní prostředky, které by se týkaly řízení za zdaňovací období říjen 2017.
NSS proto odkazuje na vypořádání stejné námitky týkající se zdaňovacího období září 2017
v bodě 26 rozsudku čj. 9 Afs 79/2021 - 49. V něm NSS uzavřel, že doložené doklady
prokazovaly, že servisní práce na topném zařízení si obstarávala společnost KLIRO. V odvolacím
řízení předložila stěžovatelka fakturu č. 20171344 od KLIRO, na které ovšem nejsou servisní
práce na topném zařízení uvedeny.
[22] Pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně musí být z předložených dokladů
a evidence prokazatelná spotřeba minerálních olejů v souladu se zákonem stanoveným účelem.
Ze znění §56 odst. 7 zákona o spotřebních daních lze dovodit, že danou evidenci má předkládat
daňový subjekt, který o vrácení daně žádá. To však neznamená, že pro žádající daňový subjekt
nemůže zpracovat věrohodnou evidenci o spotřebě minerálních olejů třetí osoba. Musí
tak však učinit „na základě přesných údajů o množství daňovým subjektem spotřebovaného lehkého topného
oleje“ (srov. výše uvedený rozsudek NSS čj. 9 Afs 308/2019 - 38, či rozsudek ze dne 11. 6. 2020,
čj. 9 Afs 307/2019 - 42). Stěžovatelce nelze vyčítat, že přenechala vedení evidence na třetím
subjektu, jelikož ze zákona ani judikatury NSS nevyplývá, že by evidenci musela zpracovat ona
sama. Nicméně správní orgány ani městský soud svůj závěr o nesplnění podmínek pro vrácení
spotřební daně dle §56 zákona o spotřebních daních nezaložily pouze na tom, že evidenci
o spotřebě minerálních olejů nevedla sama stěžovatelka, nýbrž na tom, že nad celkovým
procesem výroby tepla nevykonávala dostatečnou kontrolu, přičemž uvedly, že ani nijak
nekontrolovala evidenci vedenou o tomto procesu, která jí byla předkládána. K námitce
o podobnosti projednávané věci s vedením účetnictví NSS konstatuje, že při zpracování
účetnictví je to právě daňový subjekt, který bezprostředně provádí peněžní operace, jež jsou
do evidence zaznamenávány, má nad nimi kontrolu a zároveň nese důsledky případných chyb
v této evidenci.
[23] Dle stěžovatelky se městský soud nezabýval povahou jejího vztahu s KLIRO,
nedostatečně zkoumal, jménem koho a pro koho bylo topné zařízení v její budově obsluhováno
a jménem koho byla vedena evidence. Též dle ní není pravda, že úkony týkající se kontroly
spotřeby a výroby tepla ponechala na třetí osobě a že zanedbala dohled. NSS ani tuto námitku
neshledal důvodnou. Městský soud se vztahem stěžovatelky s KLIRO zabýval a v bodě 45
napadeného rozsudku dospěl k závěru, že ve smlouvě, kterou spolu uzavřely, nejsou upraveny
kontrolní mechanismy, na jejichž základě by měla celý proces přeměny minerálních olejů na teplo
pod kontrolou. S tímto závěrem se NSS ztotožňuje. Ohledně předložené evidence městský soud
v bodě 50 konstatoval, že jejím vedením stěžovatelka pověřila KLIRO, přičemž z ničeho
nevyplývá, že by jí dodávala podklady pro její řádné zpracování. Městský soud se nemusel
výslovně vyjadřovat k tomu, jménem koho a pro koho bylo topné zařízení obsluhováno, jelikož
stěžovatelce nevyčítal, že by KLIRO topné zařízení užívala sama pro sebe nebo pro subjekt
odlišný od stěžovatelky. Dospěl však k závěru, že v případě, kdy je celý proces výroby tepla
prováděn třetí osobou mimo stěžovatelčinu kontrolu, nejsou splněny podmínky pro vznik nároku
dle §56 odst. 1 zákona o spotřebních daních.
[24] Stěžovatelka dále namítla, že správce daně postupoval v rozporu s daňovým řádem,
neboť nezahájil daňovou kontrolu. Dle §90 odst. 2 daňového řádu platí, že pokud nedošlo
k odstranění pochybností a výše daně nebyla prokázána dostatečně věrohodně, sdělí správce daně
daňovému subjektu výsledek postupu k odstranění pochybností. Daňový subjekt je oprávněn
do 15 dnů ode dne, kdy byl seznámen s dosavadním výsledkem postupu k odstranění
pochybností, podat návrh na pokračování v dokazování spolu s návrhem na provedení dalších
důkazních prostředků. Správce daně vyzval dne 8. 12. 2017 stěžovatelku, aby odstranila vzniklé
pochybnosti ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. Stěžovatelka však na výzvu nijak
nereagovala. Proto dne 29. 12. 2017 zaslal správce daně stěžovatelce sdělení o výsledku postupu
k odstranění pochybností, v němž uvedl, že neshledal důvody k pokračování dokazování;
současně stěžovatelku poučil, že může podat do 15 dnů návrh na pokračování dokazování.
Ani na tuto výzvu stěžovatelka nijak nereagovala, byť v kasační stížnosti tvrdila opak. Své tvrzení
ovšem nijak nedoložila. Poukazované vyjádření zaslala stěžovatelka správci daně do spisu
týkajícího se zdaňovacího období září 2017, jak správně uvedl již městský soud v bodě 57
napadeného rozsudku.
[25] Též není pravdivé tvrzení, že se o řadě výtek ze strany správních orgánů dozvěděla
až z rozhodnutí žalovaného. Správce daně již v platebním výměru uvedl, že stěžovatelka
neprovádí a neobjednává servisní zásahy do topného zařízení. Co se týče výtky ohledně
správnosti výpočtu spotřeby minerálních olejů, žalovaný v napadeném rozhodnutí nic takového
neuvádí. V rozhodnutí o odvolání jí pouze vytýkal, že neprovádí kontrolu stavu zásob a spotřeby
minerálních olejů a že neověřila správnost vykazovaných údajů v evidenci, a to tak, že by tuto
evidenci vedenou KLIRO porovnala se skutečným (fyzickým) stavem minerálních olejů v místě
spotřeby, a že ohledně nich nevede evidenci. Tento závěr stěžovatelka nevyvrátila. Skutečnost,
že evidenci o spotřebě minerálních olejů nevede ona, ale KLIRO, a že stěžovatelka nemá
pod kontrolou přeměnu minerálních olejů na teplo a nemá ani kontrolu nad jejich doplňováním,
uvedl již správce daně v platebním výměru. Proto ani tato námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek městského soudu není nezákonný
z důvodů namítaných v kasační stížnosti. Proto NSS kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2022
Ondřej Mrákota
předseda senátu