ECLI:CZ:NSS:2022:10.AS.444.2021:44
sp. zn. 10 As 444/2021 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje
Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) K. B., b) P. K., oba
zast. advokátem Mgr. Františkem Málkem, 17. listopadu 258, Pardubice, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2021, čj. KUKHK-33517/KP/2020-12, v řízení
o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2021,
čj. 30 A 29/2021-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V projednávané věci se NSS zabývá výkladem přestupku podle §39 odst. 1 písm. g)
zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči (zde provádění změny stavby bez závazného
stanoviska).
[2] Městský úřad Jičín uznal rozhodnutím ze dne 30. 9. 2020 oba žalobce vinnými
ze spáchání přestupku podle §39 odst. 1 písm. g) zákona o státní památkové péči. Tohoto
přestupku se žalobci dopustili tím, že v období od ledna 2016 do června 2018 bez závazného
stanoviska prováděli jakožto spoluvlastníci změnu stavby budovy na náměstí Míru v Sobotce
(konkrétně prováděli přístavbu a stavební úpravy). Ačkoli budova sama není kulturní památkou,
závazné stanovisko bylo třeba, neboť se budova nachází v památkové zóně Sobotka a současně
v ochranném pásmu zámku Humprecht. Žalobkyni a) byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč,
žalobci b) pokuta 75 000 Kč.
[3] Proti rozhodnutí městského úřadu podali oba žalobci odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 12. 2. 2021 zamítl a potvrdil rozhodnutí městského úřadu. Proti rozhodnutí
žalovaného se žalobci bránili žalobou, v níž se domáhali zrušení rozhodnutí, případně alespoň
moderace uložených sankcí. Žalobci namítali zánik odpovědnosti za přestupek z důvodu
promlčení, neoprávněnost uznání žalobce b) za pachatele přestupku, nenaplnění společenské
škodlivosti přestupku a nepřiměřenost a nedostatečnou individualizaci uložených sankcí. Krajský
soud žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále společně „stěžovatelé“, případně
„stěžovatelka“ a „stěžovatel“) kasační stížnost. Její důvody zakládají na §103 odst. 1 písm. a), b),
d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatelé nejprve stručně shrnují vývoj věci, poté předkládají
a odůvodňují jednotlivé kasační námitky.
[5] První kasační námitkou stěžovatelé namítají zánik odpovědnosti za přestupek
z důvodu promlčení. Správní orgány především opomenuly právní význam prohlídky v místě
provádění změny stavby dne 5. 4. 2017. Městský úřad již od tohoto dne prokazatelně věděl
o provádění změny stavby, tudíž tento den započaly běžet promlčecí doby přestupku.
Na projednávanou věc měl být použit §37 odst. 2 zákona o státní památkové péči ve znění
do 30. 6. 2017. Správní orgány nesprávně zjistily skutkový stav, neboť nesprávně vymezily
období provádění změny stavby. Stavební práce skončily pravděpodobně již během roku 2016,
nejpozději v prvním pololetí 2017. Pokud nějaké stavební práce probíhaly i v druhé polovině
roku 2017 a v roce 2018, jednalo se o změny stavby nezasahující do vnějšího vzhledu budovy.
K těmto drobným změnám stavby nebylo třeba závazné stanovisko, tudíž nemohly tvořit součást
projednávaného přestupku. Závěrem stěžovatelé namítají, že znakem skutkové podstaty
projednávaného přestupku je i tzv. účinek. Promlčecí doba tedy měla začít běžet den následující
po dni, kdy účinek nastal. Přestupek byl tedy promlčen.
[6] Druhou kasační námitkou stěžovatelé namítají, že stěžovatel nemohl být pachatelem
přestupku. Stěžovatel byl v rozhodném období pouze formálně zapsaným spoluvlastníkem,
budovu na rozdíl od své dcery, stěžovatelky, fakticky neužíval, na provádění změn se nijak
nepodílel. Správní orgány i krajský soud však posuzovaly přestupkovou odpovědnost stěžovatele
právě výhradně na základě jeho spoluvlastnictví a účast stěžovatele na provádění prací nijak
nezjišťovaly. Stěžovatelé zpochybňují i závěr o zavinění stěžovatele ve formě nepřímého úmyslu.
Tento závěr je založen na nesprávném právním posouzení a postrádá oporu v provedeném
dokazování.
[7] Třetí kasační námitkou stěžovatelé namítají nenaplnění společenské škodlivosti
přestupku, nebo alespoň nenaplnění společenské škodlivosti odůvodňující výši uložených sankcí.
Dále stěžovatelé napadají i postup správních orgánů, které se v přestupkovém řízení zabývaly
i jim nepříslušejícími otázkami, čímž překročily své pravomoci.
[8] Ve čtvrté kasační námitce stěžovatelé namítají nepřezkoumatelnost a nezákonnost
uložených sankcí. Výše obou sankcí je zcela nepřiměřená a v kontextu ukládání sankcí
za obdobný přestupek naprosto mimořádná. Stěžovatelé znovu poukazují na malou společenskou
škodlivost přestupku, neboť přestupek je pouze administrativní povahy. Stěžovatelé namítají
taktéž nedostatečnou individualizaci uložených sankcí, zejména nedostatečné přihlédnutí k jejich
poměrům.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval argumentaci obsaženou
v rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. Navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v kasační stížnosti mj. napadají i nepřezkoumatelnost
rozsudku krajského soudu, zabýval se NSS nejprve tímto kasačním důvodem. Po přezkoumání
napadeného rozsudku NSS konstatuje, že je zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil a jak
se postavil k jednotlivým žalobním bodům. Rozsudek předkládá ucelený soubor argumentů,
na které ostatně stěžovatelé poměrně obsáhle reagují ve své kasační stížnosti.
[12] Třeba zdůraznit, že zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm
nejzávažnějším vadám, kdy pro chybějící důvody či pro nesrozumitelnost skutečně nelze
rozhodnutí věcně přezkoumat. Ne každý dílčí nedostatek odůvodnění založí nepřezkoumatelnost
rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016 - 123,
č. 3668/2018 Sb. NSS, Zdravé Ktišsko, bod 30). Krajský soud se v nynější věci nemusel nutně
vypořádat s každým dílčím žalobním argumentem, nota bene v reakci na obsáhlou žalobu, kde
se jednotlivé argumenty opakují a navzájem prolínají. Soud mohl v této situaci proti žalobě
postavit vlastní právní názor, v jehož konkurenci žalobní body jako celek neobstojí. Pokud
si tedy stěžovatelka myslí, že na její košatou a obsáhlou žalobu musel reagovat krajský soud stejně
košatým a obsáhlým rozsudkem, mýlí se. Opačný závěr by směřoval k tomu, že u podání
rozsáhlých, jako byla i tato žaloba, by bylo velmi obtížné sepsat „přezkoumatelný“ rozsudek.
Takovéto pojetí nepřezkoumatelnosti by pak směřovalo k nekonečnému „ping-pongu“ mezi NSS
a krajskými soudy (srov. např. rozsudek ze dne 11. 6. 2015, čj. 10 Afs 18/2015 - 48, MPM Invest,
body 34 a 35, s citací další judikatury).
[13] NSS dále připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá ani odkaz krajského
soudu na příslušnou pasáž napadeného správního rozhodnutí s jeho souhlasným komentářem
(např. rozsudek ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 - 130). Z uvedených důvodů tedy NSS
nesouhlasí se stěžovateli, že by rozhodnutí krajského soudu bylo nepřezkoumatelné, a tento
kasační důvod shledal nedůvodným.
[14] Pro úplnost vymezení věci NSS již na tomto místě uvádí, že přestupek se týká budovy
nacházející se v obci Sobotka na náměstí Míru, které je centrálním náměstím v samém jádru
památkové zóny. Změna stavby spočívala v následujících stavebních pracích:
• provedení dvoupodlažní přístavby k severozápadnímu štítu dvorního křídla
budovy;
• provedení stavebních úprav, kterými vzniklo sedm bytových jednotek
v půdním prostoru dvorního křídla budovy;
• přistavění dvou kovových schodišť, přes něž jsou přístupné nově zbudované
bytové jednotky.
III. A. K promlčení odpovědnosti za přestupek
[15] Krajský soud v rozsudku (bod 27) přisvědčuje správním orgánům, že přestupek
(provádění přístavby a stavebních úprav v delším časovém období) byl spáchán ve formě
pokračování. NSS s tímto závěrem souhlasí. Lze připomenout, že podle §7 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jen „nový přestupkový
zákon“), se pokračováním v přestupku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným
záměrem naplňují skutkovou podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem
provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku (podobně před účinností nového
přestupkového zákona říkala judikatura, např. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2012,
čj. 8 As 66/2011 - 74).
[16] Pro další posouzení věci je tedy nutné určit dobu spáchání přestupku a dobu, kdy byl
pokračující přestupek ukončen, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku.
Tento okamžik v posuzovaném případě nastal okamžikem ukončení provádění změny stavby.
[17] Správní orgány vyšly z kontrolních prohlídek oddělení památkové péče. Z protokolu
ze dne 29. 6. 2018 vyplývá, že změny stavby probíhaly ještě během března / dubna 2018. Určité
změny stavby (např. rozestavěná přístavba) v momentu vydání protokolu ještě nebyly dokončeny
(s. 6 – 7 protokolu ze dne 29. 6. 2018). Pro závěr, že změny stavby byly prováděny ještě v roce
2018, dále hovoří i protokol z kontrolní prohlídky stavebního úřadu ze dne 5. 6. 2018 (č. l. 8
správního spisu městského úřadu). To je v jasném rozporu s tezí stěžovatelů, že od druhé
poloviny roku 2017 byly uskutečňovány již jen vnitřní změny stavby. Stěžovatelé nepředložili
žádné důkazy, že práce na stavbě skončily již v roce 2016 či 2017, nepodařilo se jim
tedy zpochybnit správnost zjištění správních orgánů ze shora uvedených kontrolních prohlídek.
Jakkoli povinnost zjistit skutkový stav mají správní orgány, v nynějším případě této povinnosti
dostály. NSS tedy souhlasí, že změna stavby byla prováděna nejméně do konce června 2018.
[18] Stěžovatelé tvrdí, že v pozdějším období (pravděpodobně od druhé poloviny roku 2017)
uskutečňovali již jen vnitřní změny stavby, a upozorňují, že tyto změny stavby nevyžadují
podle §17 zákona o státní památkové péči závazné stanovisko, tudíž tyto práce nemohly mít
ani vliv na pokračování v přestupku, nemohly tvořit jeho jednotlivé dílčí útoky. NSS upozorňuje,
že toto tvrzení je v rozporu s obsahem spisu a stavem věci, jak ho prokázaly správní orgány (viz
předchozí bod tohoto rozsudku). Ovšem i kdyby (čistě teoreticky) měli stěžovatelé pravdu,
ani tato skutečnost by jim nemohla prospět. Podle §17 odst. 1 zákona o státní památkové péči
povinnost žádat o závazné stanovisko nedopadá mj. na změnu stavby, jejímž provedením
se nezasahuje žádným způsobem do vnějšího vzhledu této nemovitosti. Tato výluka však dopadá
pouze na stavby nacházející se v ochranných pásmech. V projednávané věci se však stavba
vedle ochranného pásma nachází i v památkové zóně. Změna stavby nacházející se v památkové
zóně podle zákona o státní památkové péči vyžaduje závazné stanovisko vždy.
[19] Protože stěžovatelé spáchali přestupek ve formě pokračování a stavbu prováděli nejméně
do 30. 6. 2018, použije se na projednávanou věc nový přestupkový zákon, který nabyl účinnosti
dne 1. 7. 2017. Přestupek byl totiž páchán jak za účinnosti staré úpravy (zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích), tak jeden rok za účinnosti nové úpravy. K posledním dílčím útokům došlo
za účinnosti nového přestupkového zákona [§2 odst. 4 písm. a) nového přestupkového zákona,
srov. též §112 odst. 1 věta druhá tamtéž]. Promlčecí doba počala běžet dnem 1. 7. 2018 [§31
odst. 2 písm. a) nového přestupkového zákona], odpovědnost za přestupek tak mohla zaniknout
nejdříve po třech letech (§32 odst. 3 nového přestupkového zákona).
[20] Na počátku běhu promlčecí doby dnem 1. 7. 2018 nemění nic ani skutečnost, že městský
úřad si povšiml stavebních prací již 4. 5. 2017, kdy provedl první prohlídku. Tato povědomost
správního orgánu o páchání přestupku nemá žádný vliv na to, že přestupek nadále pokračoval
dalšími dílčími útoky, proto promlčecí doba ani nemohla začít běžet. Pokud totiž přestupce
v páchání přestupku pokračuje, je to až právě doručení oznámení o zahájení řízení podezřelému
z přestupku, případně ústní vyhlášení takového oznámení, které odděluje jeden skutek od skutku
jiného, tedy jeden pokračující přestupek od eventuálního dalšího pokračujícího přestupku (§78
odst. 2 nového přestupkového zákona, srov. shodně k předchozí úpravě rozsudky
ze dne 15. 6. 2011, čj. 9 As 101/2010 - 101, eventuálně ze dne 30. 7. 2014, čj. 8 As 33/2014-39,
body 20 a 21). Uvedené samozřejmě platí, není-li přestupek ještě předtím dokončen posledním
dílčím útokem. Ovšem ani prodleva mezi okamžikem, kdy správní orgán zjistí páchání přestupku,
a okamžikem, kdy zahájí přestupkové řízení, nemá žádný dopad na běh promlčecí doby (srov.
např. rozsudek ze dne 15. 6. 2011, čj. 9 As 101/2010 - 101).
[21] Dle stěžovatelů je sporný přestupek spojen s tzv. účinkem. Právě od účinku přestupku
chtějí stěžovatelé odvodit běh promlčecí lhůty. NSS k tomu uvádí, že stěžovatelé mají pravdu,
že je-li znakem přestupku účinek, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy
takový účinek nastal (§31 odst. 1 nového přestupkového zákona). V nynějším případě však nejde
o přestupek, jehož znakem je účinek. Takovéto přestupky jsou v právním řádu spíše výjimkou,
nikoli pravidlem (srov. k tomu též důvodovou zprávu k novému přestupkovému zákonu).
Nynější přestupek je typickým příkladem přestupku ohrožovacího, v jehož důsledku žádný účinek
nastat nemusí (např. účinek typu skutečného narušení vzhledu památkové zóny). Pokud takový
účinek nastane, není znakem skutkové podstaty přestupku a nemá ani žádný vliv na běh
promlčecí doby.
[22] NSS nesouhlasí ani s tím, že na zánik přestupkové odpovědnosti za nynější přestupek je
třeba použít §37 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Toto ustanovení bylo totiž k 1. 7. 2017
zrušeno právě v souvislosti s nabytím účinnosti nového přestupkového zákona (čl. IV bod 8
zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích). Na přestupek,
který pokračoval i po červnu 2017, tak již jen proto nemůže dopadat zrušený §37 odst. 2 zákona
o státní památkové péči. Toto ustanovení by se však na posuzovaný případ nepoužilo v žádném
případě, a to ani v době před 1. 7. 2017. Ustanovení §37 se totiž vztahovalo jen na pokuty
ukládané právnickým osobám a fyzickým osobám při výkonu podnikání. Přestupky fyzických
osob před červencem 2017 upravoval §39 zákona o státní památkové péči, na nějž navazoval
§40 téhož zákona odkazující na obecné předpisy, což byl do konce června 2017 starý
přestupkový zákon (č. 200/1990 Sb.).
III. B. K osobě stěžovatele jako pachatele přestupku
[23] V další kasační námitce stěžovatelé zpochybňují, že pachatelem přestupku mohl být též
stěžovatel. Stěžovatel byl totiž jen formálním vlastníkem nemovitosti, fakticky ale nemovitost
užívala jeho dcera, stěžovatelka. Stěžovatel nezadával ani žádné práce, jednání s úřady se účastnil
jen z titulu vlastníka nemovitosti. Správní orgány i krajský soud směšují §14 odst. 2 a §39 odst. 1
písm. g) zákona o státní památkové péči. Druhé uvedené ustanovení (skutková podstata
přestupku) míří jen na toho, kdo provádí stavbu, nikoli na všechny osoby, kterým plynou z §14
odst. 2 zákona o státní památkové péči nějaké povinnosti.
[24] NSS souhlasí se stěžovateli ohledně potřeby rozlišovat mezi §14 odst. 2 a §39 odst. 1
písm. g) zákona o státní památkové péči. Obě ustanovení totiž poskytují odpověď na jinou
otázku. Ustanovení §14 odst. 2 zákona o státní památkové péči definuje, kdo je osobou
povinnou k vyžádání závazného stanoviska [Vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní
památkou, ale je mj. v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní
kulturní památky apod. je povinen k zamýšlené změně stavby (…) si předem vyžádat závazné stanovisko].
Naproti tomu §39 odst. 1 písm. g) zákona o státní památkové péči odpovídá na otázku, kdy
a za jakých okolností se fyzická osoba dopustí přestupku (provádí změnu stavby, která je mj.
v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky bez závazného stanoviska
obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle §14 odst. 2).
[25] V projednávané věci není sporu, že stěžovatelé jakožto spoluvlastníci nemovitosti
nesplnili povinnost podle §14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. Pachatelem přestupku
podle §39 odst. 1 písm. g) zákona o státní památkové péči však lze uznat pouze osobu skutečně
provádějící změnu stavby bez závazného stanoviska, bez ohledu na její právní poměr ke stavbě
(shodně rozsudek NSS ze dne 3. 8. 2016, čj. 1 As 225/2015 - 34, především body 29, 31, 32).
[26] Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatel byl v projednávaném období společně
se stěžovatelkou spoluvlastníkem nemovitosti. Jak však již NSS uvedl, pouhé formální vlastnictví
nemovitosti nepostačuje k uznání stěžovatele za pachatele přestupku. V tom je třeba souhlasit
s argumenty stěžovatelů. Ovšem s těmito argumenty jsou ve skutečnosti v souladu též závěry
správních orgánů i krajského soudu. Krajský soud v bodech 31 a 32 napadeného rozsudku
přehledně vysvětlil, že se stěžovatel provádění změny stavby účastnil. Tento závěr vyplývá např.
z protokolu o kontrolní prohlídce ze dne 5. 6. 2018, kde stěžovatelé uznali, že oba při provádění
stavby postupovali v rozporu se zákonem, že společně učiní veškeré kroky k řádnému povolení
a zkolaudování stavby a že stavba je jimi oběma vlastněna a užívána (shodně rozhodnutí
městského úřadu, s. 8). Tento závěr podporuje obsah žádostí o dodatečná povolení stavby,
ve kterých stěžovatel vystupuje jako jeden ze stavebníků podávajících tyto žádosti. Jako
zhotovitel stavebního záměru navíc v obou žádostech o dodatečná povolení figuruje
„STAVEBNÍ FIRMA X“, tedy společnost X s.r.o., jejímž společníkem byl po část průběhu
stavby právě stěžovatel. Stěžovatelé se k otázce účasti této společnosti na stavebních pracích
při ústním jednání před městským úřadem odmítli jakkoli vyjádřit (č. l. 32 správního spisu
městského úřadu).
[27] NSS má tedy za to, že správní orgány dostatečně prokázaly účast stěžovatele na provádění
změny stavby.
[28] NSS souhlasí i se závěrem krajského soudu (bod 33 rozsudku) ohledně zavinění
stěžovatele ve formě nepřímého úmyslu. Ze zjištěného skutkové stavu je zřejmé, že stěžovatel
věděl, že v případě provádění změny stavby bez závazného stanoviska může porušit nebo ohrozit
zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, s tím byl srozuměn. Pro závěr
o zavinění ve formě nepřímého úmyslu hovoří mj. skutečnost, že oba stěžovatelé v minulosti
několikrát o vydání obdobného závazného stanoviska žádali a v roce 2011 byli uznáni vinnými
ze spáchání obdobného přestupku (shodně rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2016,
čj. 1 As 169/2016 - 39, bod 30).
III. C. Ke společenské škodlivosti přestupku a k tvrzenému překročení pravomoci správních orgánů
[29] Definice přestupku zakotvená v §5 nového přestupkového zákona vyžaduje
vedle naplnění formálních znaků (znaků skutkové podstaty) i naplnění znaku materiálního
spočívajícího v jeho společenské škodlivosti.
[30] NSS zdůrazňuje, že obecně lze „vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny
zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje
či ohrožuje určitý zájem společnosti.“ Případy, kdy materiální stránka přestupku dána nebude, jsou
proto výjimečné (srov. takto již rozsudek ze dne 14. 12. 2009,
čj. 5 As 104/2008 - 45, č. 2011/2010 Sb. NSS).
[31] S otázkou naplnění materiální stránky přestupku se pečlivě vypořádal již krajský soud,
který vyšel z rozhodnutí správních orgánů (body 35 až 41 rozsudku). Rovněž podle NSS
společenská škodlivost přestupku naplněna byla. Její naplnění nutno spatřovat především
v rozsahu provedených změn stavby, umístění stavby v samém jádru památkové zóny Sobotka
apod. Nenaplnění společenské škodlivosti nelze vyvozovat ani z administrativní povahy
přestupku. NSS opakuje, že objektem přestupku, tj. zájmem či hodnotou chráněnou tímto
přestupkem, je právě ochrana kulturně významných lokalit a zájmu společnosti, aby úpravám
staveb v těchto lokalitách předcházelo vydání závazného stanoviska, prostřednictvím kterého stát
posuzuje jejich vhodnost. Nerespektováním této povinnosti a provedením rozsáhlé změny stavby
stěžovatelé bezpochyby společenskou škodlivost naplnili.
[32] NSS nesouhlasí se stěžovateli ani ohledně jejich tvrzení, že společenská škodlivost
přestupku nebyla naplněna již jen z důvodu snadné odstranitelnosti následků přestupku (myslí
tím pravděpodobně možnost opatřit si příslušná veřejnoprávní povolení dodatečně). NSS
opakuje, že přestupek spočívá v provádění změny stavby bez závazného stanoviska, které musí
být samozřejmě dáno předem. O snadné odstranitelnosti „následků“ přestupku lze proto uvažovat
jen stěží.
[33] Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani záměr stěžovatelky, která prý provedla
změnu stavby za účelem zkvalitnění, resp. udržení maloobchodního prodeje smíšeného zboží,
což v obci Sobotka představuje důležitou službu obyvatelům obce i turistům. Ani takový záměr
však nemůže snížit či dokonce vyloučit společenskou škodlivost přestupku. Krom toho lze dodat,
že provedené změny stavby spočívaly z velké části ve vybudování nových ubytovacích jednotek,
které nijak nesouvisely s uvedenou podnikatelskou činností.
[34] NSS konečně souhlasí s krajským soudem (především body 36, 37 a 40 rozsudku),
že stěžovateli zpochybňované pasáže odůvodnění rozhodnutí správních orgánů se týkají právě
otázky společenské škodlivosti přestupku. Rozhodně tím správní orgány nepřekročily svou
pravomoc a nepolemizovaly ani s územním plánem, způsobem využití území apod.
III. D. K nepřiměřenosti a nedostatečné individualizaci uložených sankcí
[35] Stěžovatelé konečně kritizují jim uložené pokuty jako nepřiměřené (stěžovatelce byla
uložena pokuta 250 000 Kč, stěžovateli 75 000 Kč). Stěžovatelé odkazují na přehled sankcí
uložených v minulosti městským úřadem (podání na č. l. 10 spisu městského úřadu). NSS shodně
jako krajský soud v bodě 48 rozsudku uvádí, že z přehledu sankcí uložených v jiných věcech
nelze dovodit nepřiměřenost pokuty uložené stěžovatelům. Krajský soud i správní orgány
vysvětlily mimořádnost přestupku a naproti tomu nepoměrně méně závažné přestupky, s nimiž
se stěžovatelé srovnávají (výrazně menší změny staveb, např. výměna oken). Právě
bezprecedentnost rozsahu změny stavby provedené stěžovateli byla pro správní orgány jedním
z hlavních kritérií pro výměru uložených sankcí. Těmito otázkami se krajský soud zabýval velmi
pečlivě, včetně poměru uložených pokut vůči nákladům vynaloženým na změnu stavby apod.
(body 43 a 44 rozsudku krajského soudu)
[36] Ne zcela srozumitelná je pak argumentace stěžovatelů, že správní orgány chápou rozpětí
zákonné sazby pro pokutu dle §39 zákona o státní památkové péči jako přitěžující okolnost. Je
přece pochopitelné, že pokuty musí uložit správní orgán v rozmezí zákonné sazby. Horní výše
sazby ukazuje typovou nebezpečnost přestupku. V rámci zákonného rozmezí se pak pokuta
stanoví na základě individualizace, po zvážení všech relevantních okolností pro ukládání sankce.
[37] NSS nesouhlasí se stěžovateli ani v tom, že by snad správní orgány uložené pokuty
nedostatečně individualizovaly. Naopak, ze správního spisu vyplývá, že si městský úřad vyžádal
například přehled nemovitého vlastnictví stěžovatelů, informace o vlastnictví motorových
vozidel, městský úřad také přihlížel k osobním poměrům stěžovatelů a do svých úvah zahrnul
i výši finančních nákladů změny stavby. Individualizace sankcí je patrná mj. i z uložení pokut
v rozdílných výších. NSS tedy i ohledně této kasační námitky souhlasí s krajským soudem (body
43 – 47 a bod 49 rozsudku). Sankce uložené stěžovatelům jsou adekvátní spáchanému přestupku
a jsou i vzorně individualizované.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.
[39] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé ve věci neměli úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu