ECLI:CZ:NSS:2022:10.AZS.388.2021:41
sp. zn. 10 Azs 388/2021 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely
Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: N. B., zast. advokátem
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., Ovenecká 78/33, Praha 7 – Bubeneč, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, Nádražní 2437/2,
Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2021, čj. KRPP-78763-10/ČJ-2021-030022,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2021,
čj. 17 A 77/2021 - 35,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2021, čj. 17 A 77/2021-35, se r uší .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 6. 2021, čj. KRPP-78763-10/ČJ-2021-030022,
se r uší .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem
ani na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 8 118 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná dne 29. 6. 2021 rozhodla podle §124 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, o zajištění žalobkyně (stěžovatelky)
za účelem správního vyhoštění na 60 dní. Během pobytové kontroly na konci června 2021
na ubytovně v Plzni totiž vyšlo najevo, že žalovaná stěžovatelce již v březnu 2021 uložila správní
vyhoštění s dobou, po kterou stěžovatelce nebylo možné umožnit vstup na území členských států
EU, v délce 3 let a se lhůtou k vycestování 20 dní (která vypršela na konci dubna 2021;
od té doby byla stěžovatelka také vedena v schengenském informačním systému).
[2] V nynější věci se NSS zabývá mimo jiné tím, zda žalovaná dostatečně posoudila
proveditelnost účelu zajištění cizinky (správní vyhoštění) s ohledem na možný zásah
do rodinného a soukromého života a zda se dostatečně zabývala možností využít alternativu
vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců.
[3] Proti rozhodnutí o zajištění se stěžovatelka bránila žalobou u krajského soudu, ten
ji však zamítl. Krajský soud neshledal důvodným ani jeden ze dvou argumentů, které stěžovatelka
používá i nyní v kasační stížnosti. Podle krajského soudu žalovaná správně zohlednila všechny
individuální okolnosti případu. Zásah do soukromého a rodinného života prý stěžovatelka
zmínila až v řízení před soudem. Krajský soud se též ztotožnil s tím, že stěžovatelce nebylo
možné uložit jiné, mírnější opatření namísto správního vyhoštění.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů dle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejprve namítla, že se žalovaná nedostatečně zabývala tím,
zda bylo v jejím případě možné realizovat správní vyhoštění, a krajský soud toto rozhodnutí
nesprávně potvrdil. Stěžovatelka je totiž ve faktickém postavení rodinného příslušníka občana
EU (přítele z Litvy, se kterým žila na ubytovně v Plzni) a správní vyhoštění by bylo
nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života. O soužití s partnerem se zmiňovala
již před žalovanou, ta to ale v rozhodnutí o zajištění nezohlednila. Dále stěžovatelka uvedla,
že žalovaná měla využít některou z alternativ zajištění, těmito možnostmi se však dostatečně
nezabývala.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřit nechtěla a odkázala na své vyjádření k žalobě.
[6] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce,
se po posouzení přípustnosti kasační stížnosti NSS zabývá podle §104a s. ř. s. ve znění účinném
od 1. 4. 2021 otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (blíže k tomu
usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021,
čj. 9 As 83/2021-28, body 10–12). V nynější věci NSS dovodil přijatelnost kasační stížnosti proto,
že krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou (viz dále).
[7] Kasační stížnost je tedy přijatelná a je také důvodná.
[8] NSS již opakovaně rozhodl, že zajištění cizince není účelem samo o sobě; představuje
pouze prostředek k dosažení jiného cíle (zde správního vyhoštění). Žalovaná proto
při rozhodování o zajištění nemusí dospět k jednoznačnému závěru, že je účel zajištění
proveditelný, musí se ale zabývat přinejmenším tím, zda je správní vyhoštění potenciálně možné.
Správní orgán rozhodující o zajištění se tak musí zabývat možnými překážkami správního
vyhoštění, jsou-li mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo pokud v řízení
vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a vyjádřit se k nim (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
čj. 7 As 79/2010-150, č. 2524/2012 Sb. NSS, bod 33, nebo nedávno rozsudek ze dne
18. 10. 2021, čj. 5 Azs 2/2020-21, bod 17).
[9] Ve vysvětlení po zadržení v červnu 2021 stěžovatelka uvedla, že zhruba 15 let žije
s partnerem, který je občanem Litvy a žije v Česku. Aktuálně s ním bydlí na ubytovně, partner
pracuje legálně jako svářeč a stěžovatelka je na něm závislá. Doplnila také, že v minulosti zase
partnera živila ona. Z rozhodnutí o správním vyhoštění (což je jinak jediný podklad, který má
z řízení o správním vyhoštění stěžovatelky NSS nyní k dispozici) pak plyne např. to,
že s partnerem z Litvy žila i před současným pobytem na ubytovně. Aniž by NSS hodnotil,
jak podrobně se stěžovatelka k soužití s partnerem vyjadřovala v řízení o správním vyhoštění,
v řízení o zajištění dala žalované takové informace, kterými se podle výše uvedené judikatury
(bod [8]) žalovaná měla zabývat.
[10] V případě stěžovatelky je možné, že naplňuje definici rodinného příslušníka občana EU
(partnera z Litvy) ve smyslu §15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V takovém případě
by ale se stěžovatelkou mohlo být řízení o správním vyhoštění zahájeno jen z důvodů podle §119
odst. 2 zákona o pobytu cizinců (tedy že cizinec ohrožuje bezpečnost státu, závažným způsobem narušuje
veřejný pořádek nebo ohrožuje veřejné zdraví) a jen za účelem správního vyhoštění založeném na těchto
důvodech by mohla být zajištěna. V nynější věci ale správní vyhoštění stálo pouze na důvodech
v §119 odst. 1 písm. b) bodech 3 a 4 zákona o pobytu cizinců, tedy neoprávněný pobyt cizince
bez platného cestovního dokladu nebo bez platného oprávnění k pobytu (srov. rozsudek ze dne
19. 5. 2021, čj. 5 Azs 306/2019-30, body 22-23). I kdyby definici rodinného příslušníka
stěžovatelka nenaplňovala, stále by (na základě toho, co sdělila žalované) existovala možnost,
že by správní vyhoštění znamenalo nepřiměřený zásah do stěžovatelčina soukromého
a rodinného života (srov. opět 5 Azs 306/2019, bod 24).
[11] Žalovaná vysvětlení stěžovatelky v napadeném rozhodnutí dokonce zrekapitulovala,
ale k případnému zásahu do stěžovatelčina soukromého a rodinného života, případně k tomu,
zda ji nelze považovat za rodinného příslušníka občana EU, se v rozporu s judikaturou NSS (bod
[8]) nijak nevyjádřila. Rozhodnutí žalované je proto nepřezkoumatelné. NSS též dodává, že krajský
soud v bodu 19 napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že stěžovatelka nepřiměřeným zásahem
do soukromého a rodinného života poprvé argumentovala až v žalobě. Stěžovatelka však pouze
výše uvedené informace (bod [9]) výslovně nespojila s právní formulí „zásahu do soukromého
a rodinného života“, což jí ale jako právnímu laikovi lze jen těžko vyčítat (srov. přiměřeně rozsudek
ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008-49, č. 1746/2009 Sb. NSS, Kajta, bod 16).
[12] NSS souhlasí i s druhou kasační námitkou, že se žalovaná nedostatečně zabývala
možností využít některou z alternativ zajištění podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná paušálně odmítla uložit jakékoli ze zvláštních opatření. Učinila tak jen velmi stručně
a pouze s odkazem na to, že stěžovatelka po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění
nevycestovala (jinak v odůvodnění jen zopakovala znění §123b odst. 2 a 3 zákona o pobytu
cizinců).
[13] NSS připomíná, že zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je nutné použít
pouze tam, kde je ho skutečně třeba. Nosné důvody rozhodnutí o zajištění nesmí spočívat
na obecných, paušálních frázích. Správní orgán tudíž musí přezkoumatelným způsobem vyjádřit
své úvahy ve vztahu ke konkrétnímu cizinci (srov. např. rozsudek ze dne 18. 10. 2019,
čj. 2 Azs 31/2019-25, bod 12).
[14] Uložení mírnějšího opatření podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno
na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka),
a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon
správního vyhoštění (objektivní složka). Nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu
je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem
vycestování (srov. rozsudek ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016-56, body 37-38).
[15] Obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, vylučující uložení zvláštního
opatření, ale nemohou být založeny jen a pouze na tom, že cizinec nerespektoval správní
vyhoštění. K této skutečnosti musí přistoupit nějaká další okolnost, která již důvodnou obavu
z ohrožení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění může založit (rozsudek ze dne 20. 2. 2019,
čj. 3 Azs 369/2017-42, bod 15).
[16] Rozhodnutí žalované ale (v příslušné části odůvodnění) neobsahuje nic jiného než prosté
konstatování, že stěžovatelka dosud z Česka nevycestovala a tím výkon vyhoštění maří. Pouze
takto formulovaná úvaha ale nepostačuje k založení důvodné obavy žalované a k závěru
o neúčelnosti zvláštních opatření (viz výše bod [14]). Zatímco objektivní stránkou využití
zvláštních opatření se žalovaná zabývala, ale nedostatečně, subjektivní stránkou, tedy možností
jejich uložení a ochotou stěžovatelky se jim podrobit, se nezabývala vůbec (srov. oproti tomu
rozsudek 10 Azs 102/201, bod 39).
[17] Nanejvýš by k závěrům žalované o možnosti využití alternativ zajištění mohl NSS
(byť už poněkud uměle) připojit úvahu žalované o tom, že stěžovatelka neměla prostředky
na vycestování. Tím by ale v dané situaci žalovaná vyloučila nanejvýš alternativu zajištění v §123b
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy složení finanční záruky. To by se v případě
stěžovatelky skutečně nejevilo jako pravděpodobné. Sama stěžovatelka totiž uvedla, že neměla
prostředky ani na případné vycestování z Česka a teprve by se pokoušela si peníze půjčit. Složení
záruky sama ani žalované nenavrhla (srov. tuto situaci se zcela konkrétními návrhy na složení
záruky v rozsudku ze dne 27. 7. 2017, čj. 1 Azs 94/2017-26, bod 26, nebo usnesení rozšířeného
senátu ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016-38, bod 35). Jinými alternativami, ať už v §123b
odst. 1 písm. a), nebo odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (na které upozorňuje stěžovatelka
v kasační stížnosti), se žalovaná vůbec nezabývala. Ani z vyjádření stěžovatelky, ze kterého
rozhodně neplyne žádný úmysl se vyhýbat součinnosti se správními orgány, ale spíše nejistota
a bezmoc ohledně řešení její situace, neplyne nic, co by možnost těchto alternativ a ochotu
stěžovatelky se jim podrobit předem vylučovalo. Rozhodnutí žalované je proto
nepřezkoumatelné i v této části.
[18] NSS uzavírá, že nepřezkoumatelností trpí již samotné rozhodnutí žalované.
NSS tedy zrušil nejen rozsudek krajského soudu, ale také žalobou napadené rozhodnutí
[§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. NSS však současně nevyslovil,
že se žalované věc vrací k dalšímu řízení (srov. rozsudek ze dne 1. 11. 2012,
čj. 9 As 111/2012-34, č. 2757/2013 Sb. NSS, nebo již cit. 5 Azs 306/2019, bod 29). NSS zrušil
rozhodnutí o zajištění stěžovatelky za účelem správního vyhoštění, které bylo prvním úkonem
v řízení. Navíc toto zajištění stěžovatelky již bylo ukončeno; není tedy řízení, v němž by žalovaná
měla pokračovat.
[19] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne NSS v případě, že zruší rozhodnutí
žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem.
Stěžovatelka sice byla ve věci úspěšná, ovšem žádné náklady řízení jí v řízení před krajským
soudem ani před NSS nevznikly. Žalovaná pak ve věci úspěch neměla. Proto NSS rozhodl
výrokem III tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským
soudem ani na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti před NSS (§60 odst. 1 s. ř. s.).
[20] NSS stěžovatelce ustanovil usnesením ze dne 12. 10. 2021 pro řízení o kasační stížnosti
zástupce, advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. Advokátovi se s přihlédnutím k §7 bodu 5,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
přiznává odměna za zastupování 6 200 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 600 Kč.
Advokát je plátcem DPH, NSS tedy výslednou částku zvýšil o daň z přidané hodnoty. Celková
částka, která činí 8 118 Kč, bude k rukám ustanoveného zástupce proplacena z účtu NSS
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2022
Zdeněk Kühn
předseda senátu