ECLI:CZ:NSS:2022:2.AFS.206.2021:37
sp. zn. 2 Afs 206/2021 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce:
THE MARKET ROOM SL, se sídlem Av del Escondite 00005, 28250 Torrelodones,
Španělské království, zastoupen JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem
Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu,
se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2021, č. j. 18 A 50/2021 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podává kasační stížnost proti shora označenému usnesení,
jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“), odmítl žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného. Žalobou se domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost „vydat rozhodnutí a odeslal
výzvu ze dne 23. 5. 2017 č. j. 4668322/17-2001-53524, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení rozsudku“.
[2] Stěžovatel v žalobě tvrdil, že podal u žalovaného dne 10. 5. 2017 žádost o vrácení daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016, přičemž v žádosti uvedl
konkrétní elektronickou adresu (ASFISCAL@AFROSAS.com) Z informace žalovaného ze dne
15. 2. 2018 zjistil, že mu na tuto adresu měla být doručována výzva k odstranění pochybností ze
dne 23. 5. 2017 a rozhodnutí o nevyhovění žádosti ze dne 12. 7. 2017. Poté se opakovaně
neúspěšně obrátil na nadřízený správní orgán s žádostí o odstranění nečinnosti žalovaného,
neboť mu uvedené akty nebyly doručeny.
II. Rozhodnutí Městského soudu v Praze
[3] Městský soud v napadeném usnesení poukázal na znění §79 s. ř. s. a na judikaturu
Nejvyššího správního soudu k jeho výkladu; přitom citoval z rozhodnutí tohoto soudu
sp. zn. 1 Ans 1/2003, sp. zn. 9 As 76/2007, sp. zn. 7 Ans 5/2008 a sp. zn. 7 As 155/2015.
Z toho dovodil, že výzva žalovaného ze dne 23. 5. 2017 není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.,
jehož vydání by bylo možné se úspěšně domáhat žalobou. Kromě toho žalobce nepožadoval
vydání této výzvy, ale pouze její doručení. V této části žaloby proto městský soud shledal důvod
k odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[4] Ve vztahu k rozhodnutí o podané žádosti označil městský soud žalobu za nekonzistentní,
pokud na jedné straně konstatuje, že rozhodnutí o žádosti bylo vydáno dne 12. 7. 2017
a na druhé straně žádá, aby žalovaný o žádosti rozhodl. Žaloba sice žádá vydání rozhodnutí,
a tedy formálně splňuje podmínky žaloby na ochranu před nečinností, ale za přednostní otázku
městský soud považoval její včasnost. Tu žalobce spojoval s vyrozuměním Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 28. 5. 2020 (doručeného dne 29. 5. 2020) o odložení jeho
opakovaného podnětu na ochranu před nečinností. Městský soud vycházel z §80 odst. 1 s. ř . s.
a z toho, že v daném případě je zvláštním zákonem (§82b odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty) stanovena lhůta, v níž je správní orgán povinen vydat rozhodnutí o žádosti.
Žalobu tak bylo možno podat do jednoho roku od uplynutí této lhůty; podána však byla
po více než čtyřech letech. V této části žaloby proto městský soud shledal důvod k jejímu
odmítnutí podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[5] Nad rámec potřebného odůvodnění se městský soud vyslovil i k dalším podmínkám
podání žaloby a zdůraznil, že i v další její části se žalobce fakticky domáhá pouze doručení
vydaného rozhodnutí, kterého se mohl domáhat žalobou podle §82 s. ř. s. Nedoručení
rozhodnutí by sice mohlo být zásahem trvajícím, ovšem městský soud nepřehlédl, že žalobce
se s vydáním rozhodnutí i jeho obsahem seznámil nejpozději při nahlížení do spisu v roce 2019.
Proto nepoučoval žalobce o možnosti podání tzv. zásahové žaloby, neboť pro její podání rovněž
marně uplynula zákonná lhůta.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti podané z důvodu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. konkrétně
uvedl, že žádost o vrácení předmětné daně podal na předepsaném formuláři dne 10. 5. 2017
s uvedením své elektronické adresy. Na refundaci daně se dotazoval e-mailem dne 17. 11. 2017
a dne 3. 12. 2017 písemně prostřednictvím pošty. Dne 20. 12. 2017 správce daně vyhotovil výzvu
k odstranění vad podání, přičemž v ní uvedl, že jeho žádost z 10. 5. 2017 byla zamítnuta dne
12. 7. 2012 poté, co nevyhověl výzvě k odstranění vad podání č. j. 4668322/17-2001-53524.
Stěžovatel oznámil správci daně dne 5. 2. 2018, že tuto výzvu neobdržel a požádal o její opětovné
zaslání; k tomu mu správce daně sdělil, že podání nebylo učiněno oprávněnou osobou.
Dne 15. 2. 2018 mu správce daně sdělil, že výzva ze dne 23. 5. 2017, č. j. 4668322/17-2001-
53524, byla v souladu s 82b odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. doručena na elektronickou adresu
uvedenou v žádosti o vrácení daně a na tutéž adresu bylo dne 12. 7. 2017 odesláno i rozhodnutí
o nevyhovění žádosti.
[7] Dne 18. 6. 2019 pak stěžovatel podal podnět na ochranu před nečinností. Odvolací
finanční ředitelství jej dne 15. 7. 2019 vyrozumělo o odložení podnětu z důvodů řádného
doručení předmětných písemností. Stěžovatel však nahlédnutím do spisu dne 16. 9. 2019 zjistil,
že v doručovací adrese je určitá odlišnost (ASFISCAL x ASFICAL, tedy vynechané písmeno
„S“), z níž dovodil, že bylo doručováno na nesprávnou adresu. Proto podal další podnět
na ochranu před nečinností dne 4. 5. 2020. Ten byl také odložen vyrozuměním ze dne
28. 5. 2020; toto vyrozumění doručené mu dne 29. 5. 2020 stěžovatel považuje za poslední úkon
učiněný ve věci správním orgánem ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 7. 2015, sp. zn. 2 Afs 79/2015 či ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 Ans 5/2013, byť komentář
k soudnímu řádu správnímu tento názor považuje za kontroverzní. S ohledem na to, že správní
orgán není schopen prokázat řádné doručení, měla by být podmínka dodržení lhůty k podání
žaloby posuzována vstřícněji. Žalobu stěžovatel podal dne 31. 5. 2021 a považuje ji z uvedených
důvodů za včasnou.
[8] Vzhledem k tomu, že mu výzva ze dne 23. 5. 2017 ani rozhodnutí o žádosti nebyly
doručeny, je podle jeho názoru žalovaný stále nečinný, a o žádosti o vrácení daně ještě nebylo
rozhodnuto. Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu o opožděnosti žaloby.
Podle §82b odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty musí být rozhodnutí doručeno, nikoliv
jen vydáno. Podle §80 odst. 1 s. ř. s. lhůta k podání žaloby navazuje na lhůtu k vydání
rozhodnutí. Podle §101 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, je rozhodnutí vydáno
okamžikem učinění úkonu k doručení. Podle daňového řádu se tedy vydáním rozhodnutí rozumí
úkon k doručení rozhodnutí, nikoliv doručení samotné, přičemž §82b odst. 5 zákona o dani
z přidané hodnoty stanoví správci daně pouze lhůtu pro doručení rozhodnutí. Žádný zvláštní
zákon tedy nestanoví lhůtu k vydání rozhodnutí o žádosti o vrácení daně. Posledním úkonem
správce daně, od něhož je třeba počítat lhůtu k podání žaloby, tak je vyrozumění Odvolacího
finančního ředitelství o odložení opakovaného podnětu.
[9] Stěžovatel se dále domnívá, že při nejednoznačnosti zákona musí být užito výkladu v jeho
prospěch (in dubio mitius, in dubio pro libertate). Navrhuje zrušení napadeného usnesení městského
soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s odůvodněním
napadeného usnesení. Poukázal na průběh řízení o žádosti a na svá předchozí vyjádření; z nich
je zřejmé, že výzvu i rozhodnutí doručoval na dvě elektronické adresy (ve znění ASFISCAL
i ASFICAL). Lhůta stanovená v §80 odst. 1 s. ř. s. se počítá od lhůty pro vydání rozhodnutí
určené zvláštním zákonem a musí v ní být také vyčerpány řádné opravné prostředky. Je-li
zákonem o dani z přidané hodnoty dána lhůta pro doručení rozhodnutí o žádosti, pak v souladu
se základní právní logikou je nutno dospět k závěru, že v této lhůtě musí být rozhodnutí vydáno;
stěží lze doručovat rozhodnutí nevydané. Žaloba je nepochybně opožděná, a proto navrhuje
zamítnutí kasační stížnosti.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou a jedná se o kasační stížnost,
která je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[12] Důvodnost kasační stížnosti pak kasační soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, současně zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by byl
nucen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). O věci přitom rozhodl bez
jednání podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Předně je nutné konstatovat, že kasační stížnost sice směřuje proti usnesení městského
soudu jako celku, nicméně argumentuje pouze proti jeho části. Žaloba totiž cílila na dvě různé
nečinnosti a usnesení o jejím odmítnutí je tak fakticky usnesením o odmítnutí dvou žalob
podaných proti různým nečinnostem žalovaného - jednak proti nečinnosti spočívající
v nedoručení výzvy, a poté v nečinnosti při vydání rozhodnutí o žádosti. Městský soud také
rozlišil důvody, pro které tu kterou žalobu odmítl. Kasační stížnost se netýká té části usnesení,
jímž městský soud označil za nepřípustnou žalobu požadující uložení povinnosti doručit výzvu,
a to s poukazem na §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stejně tak stěžovatel nijak nenapadá právní názor
městského soudu vyslovený nad rámec potřebného odůvodnění a řešící možnost případného
podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.
[15] Kasační stížnost tedy směřuje jen proti usnesení městského soudu, jímž byla jako
opožděná odmítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti požadující vydání rozhodnutí o žádosti.
[16] Podle §79 odst. 1 s. ř. s. může se ten, kdo neúspěšně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci
samé. Podle §80 s. ř. s. lze tuto žalobu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci,
v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání
rozhodnutí, a není-li stanovena, ode dne, kdy byl vůči žalobci učiněn poslední úkon,
přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení zmeškání lhůty nelze prominout.
[17] Stěžovatelka podala žalovanému žádost o vrácení daně z přidané hodnoty. Podle §82b
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty v rozhodném znění, provádí správce
daně veškeré úkony vůči žadateli elektronicky a oznámení, výzvy a rozhodnutí se mu doručují
na elektronickou adresu uvedenou v žádosti o vrácení daně. Doručením se rozumí odeslání
datové zprávy na uvedenou elektronickou adresu.
[18] Podle §82b odst. 6 téhož zákona správce daně doručí rozhodnutí o vrácení daně žadateli
do 4 měsíců od obdržení žádosti o vrácení daně. V případě vyžádání doplnění údajů tak učiní
do dvou měsíců od jejich obdržení, nebo ode dne kdy měly být na výzvu zaslány. Postup a lhůty
pro vyžádání doplnění plynou z odst. 5 téhož ustanovení, což ovšem v dané věci není podstatné;
nejpozději lze však rozhodnout do šesti měsíců od podání žádosti. Pouze negativní rozhodnutí
o žádosti musí být odůvodněno a lze proti němu podat odvolání (odst. 7 cit. ustanovení).
[19] Z uvedených ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty nelze dovodit jiný logický
závěr, než že doručením, pro něž je stanovena lhůta, se rozumí odeslání rozhodnutí datovou
zprávou na adresu uvedenou v žádosti. Lhůta pro doručení rozhodnutí tak v sobě obsahuje lhůtu
pro jeho vydání. Není tu možný jiný srovnatelně logický výklad, ani není dána jiná možnost
pro stěžovatele příznivějšího výkladu. Je pravdou, že Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 5. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 23/20, vyslovil, že ustanovení §82b odst. 3 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019, bylo v rozporu s článkem 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ovšem učinil tak z důvodu pochybností, které mohou
nastat ve vztahu k doručení (nikoliv k odeslání) písemnosti žadateli. Tento nález by tedy mohl
svědčit ve prospěch stěžovatele, jen pokud by došlo k meritornímu přezkumu.
[20] Nejvyšší správní soud proto považuje lhůtu uvedenou v §82b odst. 6 zákona o dani
z přidané hodnoty za lhůtu stanovenou zvláštním předpisem, od níž je třeba počítat lhůtu
pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti podle §80 odst. 1 s. ř. s. V této lhůtě pak je třeba
využít i prostředků na ochranu před nečinností, v daném případě postupem podle §38 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád v rozhodném znění.
[21] V daném případě je procesní historie následující:
-10. 5. 2017 podána žádost o vrácení daně
-12. 7. 2017 rozhodnuto o žádosti
-15. 2. 2018 k žádosti stěžovatele sděleno správcem daně, že dne 12. 7. 2017 bylo vydáno
ROZHODNUTÍ
-18. 6. 2019 žádost o odstranění nečinnosti
-15. 7. 2019 podnět odložen OFŘ
-16. 9. 2019 nahlížení stěžovatele do spisu
-4. 5. 2020 další podnět na odstranění nečinnosti
-29. 5. 2020 další podnět odložen OFŘ
-31. 5. 2021 podána žaloba
[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že jednoroční lhůtu k podání žaloby je třeba počítat
od konce lhůty plynoucí z §82b odst. 6 zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž v době takto
vymezené bylo nutno využít prostředků ochrany před nečinností. Stěžovatel ovšem byl v prodlení
s podáním žaloby dříve, než poprvé požádal nadřízeného správce daně o ochranu
před nečinností. Jen pro informaci pak lze konstatovat, že podání podnětu na ochranu
před nečinností a jeho vyřízení nelze činit opakovaně za účelem znovuobnovení lhůty k podání
žaloby. Je věcí stěžovatele, jaký ve věci své žádosti zvolil procesní postup a s jakým časovým
prodlením činil své úkony.
[23] Pokud městský soud žalobu na ochranu proti nečinnosti, v níž se stěžovatel domáhal
vydání rozhodnutí o žádosti o vrácení daně, odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je jeho
usnesení v souladu se zákonem. Za dané situace se ani městský soud ani kasační soud nemohly
zabývat tím, zda rozhodnutí o žádosti bylo skutečně vydáno a řádně doručeno.
V. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitku nezákonného odmítnutí nedůvodnou.
Nezbylo tudíž než kasační stížnost zamítnout v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[25] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, proto mu náhrada nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu