ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.114.2021:46
sp. zn. 2 As 114/2021 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: prap. L. Ch., zast.
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem Čimelice 112, Čimelice, proti žalovanému:
první náměstek policejního prezidenta ve věcech služebního poměru, se sídlem Strojnická
27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2019, č. j. PPR-27356-12/ČJ-2018-
990131, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
15. 4. 2021, č. j. 11 Ad 5/2019 – 142,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 11 Ad 5/2019 – 142,
se ve výrocích I. a III. r uší a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 1. 2019, č. j. PPR-27356-12/ČJ-2018-990131 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), bylo změněno rozhodnutí ředitele Ochranné služby Policie ČR ze dne
24. 7. 2018, č. j. OS-1067-10/ČJ-2018-OP (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), kterým byl
žalobci přiznán doplatek služebního příjmu v rozsahu 386 hodin za nařízenou službu přesčas
v důležitém zájmu služby, který se skládá z poměrné části přiznaného základního tarifu, osobního
příplatku a zvláštního příplatku, který připadá na každou tuto hodinu služby bez služby přesčas
v kalendářním měsíci, v němž službu vykonal, ve výši 78 500 Kč hrubého služebního příjmu
včetně doplatku služebního příjmu za dovolenou spolu s úrokem z prodlení ve výši 39 869 Kč
hrubého služebního příjmu, kterou vykonal v rozsahu specifikovaném v prvostupňovém
správním rozhodnutí. Žalobci nebyl přiznán doplatek za nařízenou službu přesčas v důležitém
zájmu služby v období od 1. 1. 2007 do 11. 9. 2010 (resp. 30. 5. 2010) z důvodu promlčení
dle §206 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále
jen „zákon o služebním poměru“), a doplatek služebního příjmu za nařízenou službu
za příslušníka, který byl uznán dočasně neschopným výkonu služby z důvodu nemoci v rozsahu
96 hodin. Změna prvostupňového rozhodnutí spočívala v tom, že ve výrocích I. až XXII. byl
žalobci přiznán doplatek služebního příjmu v rozsahu 410 hodin, tedy ve výši 83 193 Kč, a úrok
z prodlení byl pak specifikován pro jednotlivá období a částky. Výrokem XXIII. žalovaný
nepřiznal doplatek za 72 hodin služby nařízených z důvodu absence příslušníka dočasně
neschopného služby z důvodu nemoci (oproti původním 96 hodinám). Zároveň byla žalobci
přiznána náhrada nákladů správního řízení ve výši 2893 Kč.
[2] Vydání daného prvostupňového správního rozhodnutí předcházelo zrušující rozhodnutí
prvního náměstka policejního prezidenta ze dne 12. 4. 2018, č. j. PPR-22058-43/ČJ-2014-990131,
kterému byla věc vrácena na základě zrušujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 12. 2016, č. j. 3 Ad 17/2015 - 61, napadeného neúspěšnou kasační stížností (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2018, č. j. 8 As 21/2017 – 46).
[3] Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2019 napadl žalobce u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) žalobou, jíž se domáhal zrušení výroků XXIII. a XXIV. a výroku
o náhradě nákladů správního řízení. Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí,
nerespektování právního názoru Nejvyššího správního soudu a nedostatečně zjištěný skutkový
stav. K nepřiznání doplatku z důvodu promlčení namítal nemravnost této námitky kvůli
zastrašování a nátlaku na příslušníky nepodávat žádosti o doplatky za nařízenou službu přesčas
a rovněž nepřezkoumatelnost a vnitřní rozpornost odůvodnění předmětného výroku (částečné
přiznání doplatku v době, kdy dle správního orgánu již bylo promlčeno). Proti výroku
o nákladech správního řízení žalobce brojil z důvodu, že právnímu zástupci byly přiznány
cestovní výdaje z občasné pobočky v Čimelicích a nikoliv ze sídla/bydliště advokáta v Písku.
[4] Městský soud rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 11 Ad 5/2019 – 89, žalobu zamítl.
Tento rozsudek zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 12. 2020,
č. j. 2 As 371/2019 – 52, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť napadený
rozsudek shledal vnitřně rozporným a nesrozumitelným, tedy nepřezkoumatelným. Upozornil
na to, že městský soud sám konstatoval, že rozhodnutí žalovaného trpí zásadními vadami
(neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti vážící se k původnímu rozhodnutí, jež by ho činilo
přezkoumatelným v potřebném rozsahu; ve správním spise jsou pouze neúplné podklady
pro zjištění, z jakých důvodů byla žalobci nařizována práce přesčas; chybí odůvodnění k otázce
„důležitého zájmu služby“). Konstatování těchto vad ovšem bylo dle názoru Nejvyššího
správního soudu neslučitelné se zamítavým výrokem napadeného rozsudku. Navíc bylo nutné
poukázat na to, že ač městský soud předestřel východiska pro posouzení důvodnosti žalobní
argumentace poukazující na nemravné uplatnění námitky promlčení, žádným způsobem již poté
nevysvětlil, proč stěžovateli nepřisvědčil. Podstatou žalobcovy argumentace bylo tvrzení,
že na příslušníky předmětného útvaru byl ze strany nadřízených vyvíjen nátlak a byli zastrašováni
za účelem jejich odrazení od uplatňování svých práv v souvislosti s tamní (a tehdejší) praxí
nařizování služeb přesčas; i z toho žalobce dovozoval rozpor uplatnění námitky promlčení
s dobrými mravy. Kasační soud upozornil na to, že pokud by bylo prokázáno, že k nátlaku
docházelo a tento mohl mít za následek otálení příslušníka se včasným uplatněním jeho práv,
jednalo by se o zcela zásadní skutkové zjištění pro účely právního posouzení mravnosti vznesené
námitky promlčení; žádná relevantní skutková zjištění nebo právní názory k těmto otázkám však
odůvodnění napadeného rozsudku nepodalo.
I. Rozsudek městského soudu
[5] Městský soud podruhé rozsudkem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 11 Ad 5/2019 – 142 (dále jen
„napadený rozsudek“), výrokem I. zrušil výrok XXIII. (nepřiznání doplatku za období od 1. 1. 2007
do 11. 9. 2010 z důvodu promlčení) a výrok o nákladech řízení před správním orgánem a vrátil
věc žalovanému k dalšímu řízení. Ve zbytku (nepřiznání doplatku za 72 hodin služby přesčas) pak
žalobu zamítl. Výrokem III. žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 32 297 Kč.
[6] Městský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť námitky
žalobce byly vypořádány a rozhodnutí bylo odůvodněno, pochybení neshledal ani ohledně výroku
a odůvodnění nepřiznání doplatku za službu přesčas z důvodu dočasné pracovní neschopnosti
jiného příslušníka.
[7] Nedůvodná byla námitka vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku ve vztahu
k promlčení, neboť žalobce nebral v úvahu splatnost každého jednotlivého nároku na službu
přesčas. Naopak důvodným shledal městský soud žalobní bod namítající rozpornost námitky
promlčení s dobrými mravy. S odkazem na judikaturu týkající se otázky námitky promlčení
a jejího rozporu s dobrými mravy a na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu přistoupil
k posouzení, zda v předmětné věci docházelo k žalobcem popisovanému zastrašování a nátlaku.
Na základě dopisu ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby příslušníkům
a zaměstnancům útvaru k závěru roku 2013 a dopisu vedoucích skupin k plánované reorganizaci
z dubna 2014 dovodil, že v útvaru, ve kterém žalobce sloužil, docházelo k systematickému
nátlaku na to, aby se jednotliví příslušníci svých nároků nedomáhali a bylo jim naznačováno,
že by mohlo dojít k ukončení jejich služebního poměru; obava ze ztráty zaměstnání může vést
k tomu, že člověk raději nebude své zákonné nároky vůči zaměstnavateli uplatňovat.
[8] K nákladovému výroku správního rozhodnutí městský soud uvedl, že lze předpokládat,
že advokát bude primárně uplatňovat náhradu cestovních výdajů právě z jeho sídla, neboť tak
může efektivně doložit, jaká byla ujetá vzdálenost do místa poskytnutí právní služby; bylo by však
nepraktické vázat poskytnutí náhrady cestovních výdajů na jedno místo, je proto na advokátovi,
aby prokázal, že cestoval z místa odlišného od jeho sídla zapsaného v seznamu advokátů České
advokátní komory. Nevyjdou-li v řízení najevo skutečnosti, které by zpochybnily tvrzení advokáta
o skutečně ujeté vzdálenosti, pak není důvod pochybovat o tom, že je v tvrzeném rozsahu
skutečně vynaložil.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce
[9] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl zrušit I. a III. výrok napadeného rozsudku a věc vrátit městskému soudu
k dalšímu řízení. Stěžovatel namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadených částí
rozsudku.
[10] Stěžovatel upozorňoval na to, že rozhodování městského soudu je nepředvídatelné; byť
žalobce tvrdí od začátku, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, městský
soud toto konstatoval až ve svém v pořadí třetím rozsudku. Toto odporuje principu
předvídatelnosti postupu orgánů soudní moci a principu právní jistoty. Zvýšené argumentační
břemeno se uplatňuje nejen při odchýlení se od judikatury vysokých soudů, ale i od judikatury
vlastní nebo jiných nižších soudů. Z odůvodnění napadeného rozsudku důvod této odchylky však
vůbec nevyplývá. Nic na tom nemůže změnit ani vázanost právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku; ten pouze vytýká absenci řádného
vypořádání žalobní námitky, nikoli nesprávné posouzení této právní otázky jako takové.
[11] Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nelze opřít o dopisy, které byly napsány
a zveřejněny až poté, co žalobce uplatnil nárok na doplatek služebního příjmu za službu přesčas;
tyto se nevztahují na projednávanou věc. Navíc dopis ředitele útvaru obsahuje subjektivně
zabarvené tvrzení a nelze z něj vyvozovat, že je způsobilé vyvolat v příslušnících dojem, že bude
ukončen jejich služební poměr; to je možné jen v zákonem stanovených případech. Stěžovatel
navíc podotýká, že žalobce svůj nárok uplatnil a propuštěn nebyl. Závěr městského soudu
je nepodložený; napadený rozsudek je rozsudkem nezákonným a nepřezkoumatelným.
[12] Stěžovatel brojí i proti posouzení otázky náhrady nákladů správního řízení; tyto řádně
přezkoumal. Na žalobci zůstává, aby vyčíslil a prokázal jízdní výdaje a jejich účelné vynaložení.
Není důvod pochybovat o tvrzení advokáta o vynaložených nákladech, pokud v řízení nevyjdou
najevo skutečnosti, které by jeho tvrzení zpochybnily. Stěžovatel je spatřuje v tom, že advokát
žalobce měl nově zřízenou pobočku advokátní kanceláře v Čimelicích. Navíc sídlo advokátní
kanceláře se nacházelo v panelovém domě, kde měl zároveň advokát (a jeho bratr) trvalý pobyt.
Stěžovatel rovněž poukazoval na to, že cestu k úkonu právní služby vykonala koncipientka
advokáta. Stěžovatel má za to, že účelnost vynaložených jízdních výdajů se váže k místu bližšímu
konání úkonu, pakliže se neprokáže něco jiného.
[13] Co se týče výroku o náhradě nákladů soudního řízení, napadá jej stěžovatel z důvodu
akcesority a také pro nesprávné právní posouzení a nepřezkoumatelnost. Městský soud měl
zohlednit princip úspěchu ve věci zakotvený v §60 s. ř. s. Protože žalobce byl úspěšný pouze
částečně, měly mu být náklady přiznány v poměrné výši; úspěšný byl ze 2/3, neúspěšný z 1/3,
přičemž při výpočtu se má odečíst neúspěch od úspěchu. Z toho vyplývá, že žalobce měl nárok
na náhradu 1/3 vynaložených nákladů, nikoliv na jejich plnou výši.
II. A Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[14] Žalobce má za to, že kasační stížnost je nepřípustná dle §104 odst. 2 a 3 písm. a) s. ř. s.
a představuje tak zneužití práva ze strany stěžovatele. Městský soud nejenže respektoval závazný
právní názor kasačního soudu, ale i správně vyvodil skutkové závěry a správně právně
je posoudil. K argumentaci stěžovatele ohledně možného ukončení služebního poměru uvádí,
že jsou mu ‚velmi dobře známy „důvody“, jakými lze skončit služební poměr, ukončit služební působení
u útvaru anebo donutit příslušníka k podání žádosti o skončení poměru.‘ Může jít například o zahajování
kázeňských řízení, převedení na jiné služební místo a podobně. Veškeré okolnosti nasvědčují
tomu, že stěžovatel i prvostupňový správní orgán zneužili svého silnějšího postavení v rámci
služebního poměru. Na stát je navíc nutno v otázkách promlčení nahlížet přísněji.
[15] V otázce náhrady nákladů správního řízení poukázal na totožnou situaci řešenou
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2021, č. j. 8 As 61/2019 – 72, kdy byly
stěžovateli, resp. jeho advokátovi, přiznány jízdní výdaje z jeho sídla a nikoli z pobočky.
Pochybnosti stěžovatele pocházejí z osobního zaujetí vůči osobě advokáta, který úspěšně
zastupoval příslušníky PČR před soudy. Žalobce má navíc za to, že i ohledně náhrady nákladů
správního řízení má stěžovatel povinnosti dle §180 služebního zákona, a měl tedy z úřední
povinnosti zjistit skutkový stav a k tomu opatřit podklady pro rozhodnutí. Dále žalobce poukázal
na to, že pobočka v Čimelicích byla občasná, že nebyl vyzván k prokázání cestovních výdajů
a ani nebyl seznámen s podklady pro rozhodnutí (výpis z internetových stránek ohledně pobočky
advokáta). Rejstřík České advokátní komory není ovládán stejnými zásadami jako jiné veřejné
rejstříky; nadto neumožňuje uvést údaj o tom, že je pobočka občasná. Advokát je povinen
poskytovat služby převážně ve svém sídle. Z §13 odst. 5 a §14 odst. písm. a) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), navíc vyplývá, že cestovní náhrady se stanovují
z místa bydliště/sídla do místa úkonu; v souvislosti s tím žalobce poukázal na rozsudky
městského soudu č. j. 11 Ad 22/2017 – 63, č. j. 3 Ad 13/2015 – 123, č. j. 5 Ad 8/2015 – 57.
Na základě uvedeného žalobce navrhl odmítnutí, eventuálně zamítnutí kasační stížnosti,
a vzhledem k polemice stěžovatele s právním názorem Nejvyššího správního soudu navrhuje
přiznání náhrady nákladů soudního řízení i v případě odmítnutí kasační stížnosti.
II. B Replika žalovaného k vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[16] Stěžovatel ve svojí replice upozornil, že se nejedná o opakovanou kasační stížnost, a nelze
tedy hovořit o její nepřípustnosti. Ohledně „vykonstruovaných“ důvodů pro ukončení služebního
poměru stěžovatel uvádí, že při pochybnostech příslušníka ohledně zákonnosti postupu
služebních funkcionářů je vždy možné domáhat se svých práv zákonnou cestou; odmítá tvrzení,
že by využíval silnějšího postavení ve služebním poměru a poukazuje na to, že žádný nátlak
na příslušníky nebyl prokázán.
[17] V otázce nákladů správního řízení stěžovatel zdůrazňuje, že nebyl povinen dokládat
a prokazovat odkud advokát cestoval; to je povinnost žalobce, resp. jeho advokáta. Stěžovateli
není jasné, jak by on sám z moci úřední mohl něco takového doložit. Postup v souladu s §180
služebního zákona neznamená, že stěžovatel bude vycházet z ničím nepodloženého tvrzení
žalobce, ale přistoupí ke zjištění stěžejních objektivních skutečností na základě spisového
materiálu a veřejně dostupných informací. V daném případě vyšly najevo skutečnosti, které
tvrzení advokáta zpochybnily. Neprokázání tvrzení o cestovních výdajích nemůže jít k tíži
stěžovatele. Stěžovatel nepovažuje za podstatné, jakým způsobem rozhodoval městský soud
v jiných věcech, protože nemůže posoudit, na základě jakých rozhodných skutečností takto
rozhodl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je přípustná (ve smyslu §102 s. ř. s.) stěžovatel je v řízení zastoupen zaměstnancem
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.) a jsou naplněny i obsahové náležitosti stížnosti
(§106 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů. Stěžovatel napadá rozsudek
městského soudu z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[20] Kasační stížnost je důvodná.
III. A Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
[21] Kasační soud se v první řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť jen
u rozhodnutí přezkoumatelného lze zpravidla vážit další kasační námitky. Stěžovatel považuje
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro absolutní nedostatek důvodů, neboť městský soud
zakládá svůj rozsudek na skutečnostech, které se nevztahují k projednávané věci (dopisy napsané
po podání žádosti žalobce, z kterých má vyplývat, že byl žalobce zastrašován), a také z důvodu,
že bod 85 napadeného rozsudku neodráží výrok II. napadeného rozsudku, což způsobuje
nepřezkoumatelnost výroku III., kterým byla žalobci přiznána náhrada nákladů soudního řízení
v plné výši.
[22] O nepřezkoumatelný rozsudek se může jednat v případě nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. K obsahu pojmu samotného se Nejvyšší správní soud
mnohokrát vyjadřoval, odkazuje proto na své rozhodnutí ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, dle kterého „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. […]
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“
[23] Zdejší soud rovněž v této otázce již vyslovil, že přestože je nutné důsledně trvat
na dostatečném odůvodnění z hlediska ústavních principů, nelze k tomuto přistupovat zcela
dogmaticky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Platí, že z odůvodnění jako celku musí být jasný názor soudu
na aspekty rozhodované věci. Nelze „povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být
na každý argument strany podrobně reagováno“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98). Případné dílčí nedostatky či nízká kvalita rozsudku
nezpůsobují samy o sobě jeho nepřezkoumatelnost bez dalšího (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které není způsobilé přezkumu pro nemožnost zjistit
v něm jeho obsah nebo důvody, pro něž bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, č. 1566/2008 Sb. NSS).
Proto zrušení rozsudku pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí.
[24] Po posouzení předmětného kasačního důvodu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že napadený rozsudek netrpí vadou nepřezkoumatelnosti. Je z něho zřejmé, z kterých důkazů
soud při zkoumání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy vycházel, přičemž tyto byly
v řízení řádně zjištěny a provedeny. Jejich nesprávné právní posouzení městským soudem, jak
bude rozebráno níže, nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Jedná
se o nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, případně jeho nesprávný postup
při výpočtu náhrady nákladů soudního řízení.
[25] K námitce žalobce ohledně nepřípustnosti kasační stížnosti, kterou uplatnil ve svém
vyjádření, kasační soud ve shodě se stěžovatelem upozorňuje na to, že se skutečně nejedná
o opakovanou kasační stížnost; je podána jiným účastníkem a pro důvody dosud Nejvyšším
správním soudem výslovně věcně neposuzované. Kasační stížnost nemíří pouze proti
nákladovému výroku, tudíž se neaplikuje ani §104 odst. 2 s. ř. s.
III. B Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy
[26] Stěžovatel namítal nepředvídatelnost rozhodování městského soudu, který konstatoval
rozpor námitky promlčení s dobrými mravy až ve svém třetím rozsudku. Tento fakt však nehraje
při posouzení důvodnosti kasační stížnosti roli; předchozí rozsudek městského soudu byl zrušen
pro nepřezkoumatelnost, není proto podstatné, co v něm bylo řečeno, neboť trpěl zásadní vadou,
pro kterou jej musel kasační soud zrušit. Nebylo by myslitelné klást případná pochybení
městského soudu k tíži žalobce. Nic na tom nemůže změnit ani úplně první rozsudek městského
soudu (ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 Ad 17/2015 – 61); tento rušil rozhodnutí žalovaného a věc mu
vracel k dalšímu řízení.
[27] Stěžovatel má však pravdu v tom, že Nejvyšší správní soud se ve zrušujícím rozsudku
nevyjadřoval k tomu, zda otázka rozporu námitky promlčení s dobrými mravy byla posouzena
správně či nikoliv, pouze konstatoval, že městský soud „adekvátním způsobem předestřel východiska
pro posouzení důvodnosti žalobní argumentace poukazující na nemravné uplatnění námitky promlčení, žádným
způsobem již poté nevysvětlil, proč stěžovateli nepřisvědčil. V podstatě se tedy omezil na podání kompilátu
judikaturních východisek k problému uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, aniž by je jakkoli
vztáhl na skutkové okolnosti nyní posuzované věci. Jeho „vypořádání“ předmětné žalobní námitky je tudíž rovněž
nepřezkoumatelné. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podstatným aspektem stěžovatelovy žalobní argumentace
v tomto směru bylo i tvrzení, že na příslušníky předmětného útvaru byl ze strany nadřízených vyvíjen nátlak a byli
zastrašováni za účelem jejich odrazení od uplatňování svých práv v souvislosti s tamní (a tehdejší) praxí
nařizování služeb přesčas; i z toho stěžovatel dovozoval rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy.
Nejvyšší správní soud má za to, že takovýto argument nezbytně vyžaduje náležité vypořádání ze strany městského
soudu. Pokud by ostatně bylo prokázáno, že ke stěžovatelem zmiňovanému nátlaku skutečně docházelo,
a že tento mohl mít za následek otálení příslušníka se včasným uplatněním jeho práv (tj. s jejich uplatněním
před uplynutím promlčecí doby), jednalo by se o zcela zásadní skutkové zjištění pro účely právního posouzení
mravnosti vznesené námitky promlčení. Žádná relevantní skutková zjištění ani právní názory však odůvodnění
napadeného rozsudku k těmto otázkám nepodává, v čemž je rovněž napadený rozsudek nepřezkoumatelný.“
[28] Nejvyšší správní soud tedy zavázal městský soud k tomu, aby řádně vypořádal
předmětnou žalobní námitku a neomezoval se pouze na konstatování judikaturních východisek,
nýbrž je aplikoval na daný případ. Uvedl, že v případě, že by se prokázalo tvrzení žalobce,
že docházelo k nátlaku na příslušníky, který mohl mít za následek otálení příslušníka s včasným
uplatněním jeho práv, jednalo by se o zásadní skutkové zjištění pro právní posouzení mravnosti
námitky promlčení. Nejvyšší správní soud ani nemohl hodnotit, zda městský soud posoudil
otázku mravnosti promlčení správně či nikoliv; v době rozhodování zde nebyla žádná skutková
zjištění, na základě kterých by bylo možné takový závěr učinit.
[29] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, který říká, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu
s dobrými mravy ve výjimečných případech, kdy by promlčení bylo zneužito v neprospěch
účastníka, který jej nezavinil, a zánik nároku na plnění by vůči němu „byl nepřiměřeně tvrdým postihem
ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“
[30] Městský soud z judikatury, kterou v napadeném rozsudku cituje, správně dovodil,
že rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v mimořádných
případech a za okolností, kdy rozpor s dobrými mravy existoval ve výjimečné intenzitě.
V posuzovaném případě městský soud výjimečnou intenzitu shledal na základě dopisu ředitele
Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby příslušníkům a zaměstnancům útvaru
z prosince 2013 a na základě dopisu vedoucích skupin k plánované reorganizaci z dubna 2014.
S tímto závěrem městského soudu se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Městský soud
opírá svůj závěr o dopisy napsané až po datu podání žádosti žalobce. Z těchto nelze bez dalšího
dovodit, že byl na příslušníky vyvíjen nátlak, který měl za následek otálení konkrétního příslušníka
se včasným uplatněním jeho práv. Z jiných důkazů městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku nevychází. Existence obavy příslušníka ze ztráty zaměstnání při uplatňování jeho práv
konstatované městským soudem není ničím podložena. Koneckonců i zrušující rozsudek
Nejvyššího správního soudu říká „[p]okud by ostatně bylo prokázáno, že ke stěžovatelem zmiňovanému
nátlaku skutečně docházelo...“ V takovém případě by se jednalo o zásadní skutkové zjištění, které
by muselo být posouzeno ve vztahu k mravnosti uplatněné námitky promlčení; bylo by tedy
nutno zkoumat, zda se jedná o okolnost natolik výjimečnou a v takové intenzitě, že by mohla
odůvodnit tak významný zásah do právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení.
[31] Námitka stěžovatele o neprokázání rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je tedy
důvodná.
III. C Náhrada nákladů správního a soudního řízení
[32] Co se týče náhrady nákladů správního řízení, městský soud námitku posoudil zcela
v souladu s již dříve vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne
23. 3. 2021, č. j. 8 As 61/2019 - 72), a kasační soud mu tedy zde nemá co vytknout. V případě,
že v řízení nevyjdou najevo skutečnosti, které by zpochybnily tvrzení advokáta o skutečně ujeté
vzdálenosti, není důvod pochybovat o tom, že je v tvrzeném rozsahu skutečně vynaložil.
Stěžovatel tvrdí, že během správního řízení takové skutečnosti najevo vyšly; považuje za ně
existenci nové pobočky, fakt, že právní úkon provedla koncipientka a úřední záznam, dle kterého
se sídlo advokátní kanceláře nachází v panelovém domě, kde fakticky žije bratr advokáta. Tyto
skutečnosti nejsou způsobilé tvrzení advokáta zpochybnit. Z pouhé existence pobočky samotné
nelze dovodit, odkud advokát cestoval. Při provedení právního úkonu koncipientkou advokáta
na základě substitučního zmocnění lze předpokládat, že i tato musela cestovat z místa, kde práci
vykonává, a není důvod pochybovat o tom, že tímto místem je sídlo advokáta, pokud advokát
při vyčíslení svých nákladů toto tvrdí. Co se týče sídla advokátní kanceláře, není specifikováno,
že by se nemohlo nacházet např. v bytě advokáta. Ze stavovských předpisů vyplývají povinnosti
jako například sídlo mít či vést kancelář tak, aby nebyla snižována důstojnost advokátního stavu,
nicméně nejsou kladeny striktní požadavky na sídlo jako takové.
[33] Výrok o náhradě nákladů soudního řízení (výrok III.) musí být zrušen v návaznosti
na zrušení výroku I. rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného
podotýká, že městský soud by v případech, kdy je účastník úspěšný pouze částečně, měl poměr
jeho úspěchu vůči neúspěchu promítnout i do výpočtu náhrady nákladů soudního řízení;
to vyplývá i z §60 odst. 1 s. ř. s.: „Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů.“
IV. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná (nesprávné posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy
na základě provedených důkazů), a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozsudek
městského soudu ve výrocích I. a III. a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení. V něm
je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4. s. ř. s.).
[35] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu