ECLI:CZ:NSS:2022:2.AS.188.2021:44
sp. zn. 2 As 188/2021 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: D. Š., zast.
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2018, č. j. 064036/2018/KUSK, sp. zn.
064036/2018/KUSK/2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 23. 4. 2021, č. j. 44 A 71/2018 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Mělník ze dne 5. 4. 2018,
č. j. 20632/DSA/18/KAZE-M, sp. zn. DSA/12158/18/KAZE, (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), jímž byl žalobce uznán odpovědným za přestupek provozovatele vozidla podle
§125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2018 (dále jen „zákon o silničním provozu“),
neboť nezajistil, aby dne 3. 7. 2017 v 16:57 hodin v obci Medonosy, na silnici I/9 při užití
motorového vozidla Škoda Fabia reg. zn. X byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích, neboť v předmětném místě byla Městskou policií Mělník naměřena
uvedenému vozidlu automatizovaným technickým prostředkem rychlost 67 km/h (po odečtení
odchylky ± 3 km/h), čímž neznámý řidič porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním
provozu. Za spáchaný přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1500 Kč a podle §95
zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon
o odpovědnosti za přestupky“) povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu, který ji v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl (dále jen „napadený rozsudek“).
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že výše pokuty byla stanovena nezákonně, neboť
krajský soud nezkoumal, zda bylo při jejím určení podle §125h odst. 2 zákona o silničním
provozu přihlédnuto k závažnosti porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu. Nesouhlasí
s krajským soudem, že chybné označení poznávací značky vozidla a chybné uvedení
nedbalostního zavinění lze ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím interpretovat jako
písařskou chybou žalovaného, který odvolání napadeným rozhodnutím zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil, čemuž odpovídá i jeho odůvodnění. Napadený rozsudek podle stěžovatele
nesprávně posoudil otázku dostatečného vymezení místa přestupku ve výroku prvostupňového
rozhodnutí, jelikož není přezkoumatelné, jaká rychlost v daném místě platila. I v obci na každé
části komunikace (např. mimo zastavěnou oblast) může platit jiná úprava rychlosti. Závěrem
stěžovatel a jeho zástupce vyjádřili nesouhlas se zveřejněním jejich osobních údajů
a neanonymizovaného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem na internetu.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že věc nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, což tento ani netvrdí, pročež je kasační stížnost nepřijatelná. Žalovaný odkázal na své
vyjádření k žalobě a napadený rozsudek, s jehož závěry se ztotožňuje. Žalovaný požaduje
náhradu nákladů řízení spočívající v paušální náhradě za písemné úkony a poštovném za zaslání
správního spisu, neboť soudní řízení není pokračováním řízení správního a nepřiznání náhrady
v rozporu s ústavními principy vytváří nerovnosti v soudním řízení.
[5] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce,
se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (§104a s. ř. s.). Není-li tomu tak,
soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28,
body 11-12).
[6] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[7] Ohledně určení výše částky podle §125h odst. 2 zákona o silničním provozu a přihlédnutí
k závažnosti porušení povinností řidiče Nejvyšší správní soud odkazuje na svou setrvalou
judikaturu, v souladu s níž krajský soud věc stěžovatele posoudil. Podle rozsudku ze dne
18. 5. 2022, č. j. 2 As 113/2021 – 41, „podle §125h odst. 2 zákona o silničním provozu platí,
že ‚[u]rčená částka se stanoví ve stejné výši jako pokuta, kterou lze uložit příkazem na místě.
Při stanovení určené částky obecní úřad obce s rozšířenou působností přihlédne k závažnosti
porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích.‘ Podle §125c
odst. 7 písm. b) zákona o silničním provozu ‚[p]říkazem na místě lze uložit pokutu do 1000 Kč
za přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4.‘ Není tak pochyb, že částka [pozn. stejně jako
v případě stěžovatele 1000 Kč] byla stanovena ve výši, ve které bylo možno uložit pokutu příkazem
na místě.“
[8] „Účelem výzvy k úhradě je primárně snižování nákladů v souladu se zásadou hospodárnosti. Pokud má
tedy správní orgán předejít nadbytečným nákladům při případném správním řízení, těžko lze po něm požadovat,
aby při jejím vydání detailně zvážil okolnosti přestupku stejně precizně, jak by byl povinen v případě řízení
o přestupku. Nejedná se o rozhodnutí správního orgánu, a nelze tedy na výzvu klást stejné nároky jako
na rozhodnutí, zejména pak co se odůvodnění týče. Podle §125h odst. 4 zákona o silničním provozu „[v]ýzva
podle odstavce 1 musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení
přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další
údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7“. Je tedy zřejmé, že ani zákon
nepředvídá písemné odůvodnění výše určené částky.“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2022, č. j. 2 As 113/2021 – 41, ze dne 6. 9. 2019, č. j. 5 As 341/2018 – 42; a ze dne
16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020 – 37).
[9] Podle rozsudku ze dne 16. 3. 2021, č. j. 5 As 139/2020 – 37, „ačkoliv zákon o silničním
provozu při stanovení výše určené částky stanoví povinnost správních orgánů přihlédnout k závažnosti porušení
povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích, toto posouzení nemusí být vzhledem
k charakteru a nezávaznosti výzvy nikterak detailní a rovněž nemusí být zachyceno v textu výzvy. Tím pádem
je prostor pro soudní přezkum značně omezen, neboť soud se může pouze domnívat, na základě jakých okolností
považoval správní orgán přestupek za více či méně závažný. Domnívá-li se přestupce, že závažnost přestupku
nebyla správně posouzena, může otázku závažnosti přestupkového jednání přednést ve správním řízení.
Dostatečná ochrana jeho subjektivním veřejným právům je přestupci poskytnuta v soudním řízení při přezkoumání
přiměřenosti uložené pokuty. Jen stěží si lze představit, že by jinak zcela bezvadné rozhodnutí o přestupku mohlo
být nezákonné pouze v důsledku nesprávného použití správního uvážení při stanovení určené částky, tedy ještě
před začátkem správního řízení. Pokud by měla úvaha správního orgánu co do výše určené částky podléhat
podrobnému přezkumu, muselo by být její odůvodnění písemné a muselo by dosahovat takřka kvality odůvodnění
výše pokuty – výzva by však v takovém případě ztrácela svůj smysl, neboť by se podstatně snížila její schopnost
minimalizovat náklady řízení. […] Jediný teoreticky myslitelný dopad nesprávně stanovené výše určené částky
do stěžovatelovy sféry spočívá v tom, že pokud by byla určená částka nižší, zaplatil by ji, a vyhnul se tak
správnímu řízení. Taková eventualita je však zcela hypotetická a z ničeho nevyplývá, že pokud by byla určená
částka stanovena nižší, stěžovatel by ji zaplatil; naopak z četnosti stěžovatelových žalobních námitek je zřejmé,
že stěžovatel nesouhlasil s tím, že bylo postaveno najisto, že přestupek spáchal.“
[10] Za chybu v psaní lze v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu považovat
„takovou chybu, která je každému zřejmá a k níž došlo zjevným a okamžitým selháním jednající osoby. Takovou
chybou naopak není chybný stav, trvající prakticky po celou dobu správního řízení až do rozhodnutí ve věci, aniž
je podložen skutkovými zjištěními a aniž s ním správní orgán I. stupně stěžovatele seznámí před vydáním
rozhodnutí o přestupku a poskytne mu postupem podle §36 odst. 3 správního řádu možnost se k uvedené otázce
vyjádřit.“ (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 4 Ans 3/2006 - 123,
či ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 38/2016 - 34). V souladu s touto judikaturou krajský soud
v napadeném rozsudku posoudil, že nesprávná registrační značka se objevila poprvé v návětí
napadeného rozhodnutí žalovaného, nikoliv již v jeho odůvodnění, přičemž jako zjevné selhání
lze toto nesprávné označení jednoznačně identifikovat. Krajský soud taktéž v souladu s citovanou
judikaturou dovodil, že chybou v psaní je i chybné uvedení formy zavinění „z nedbalosti“, které
zároveň bezprostředně následuje za chybně uvedenou registrační značkou. Žalovaný přitom
napadeným rozhodnutím nepochybně zamítl odvolání a potvrdil prvostupňové rozhodnutí
bezvýhradně, aniž by je měnil. Judikatuře Nejvyššího správního soudu odpovídá i argumentace
krajského soudu, že chybná forma zavinění se již v napadeném rozhodnutí dále neopakuje
a v kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového je zřejmé,
že zavinění se pro naplnění skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu nevyžaduje.
[11] K dostatečnému vymezení místa přestupku se obecně vyjádřil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017 - 28, jímž ve svůj prospěch argumentuje
i sám stěžovatel: „Není možné paušalizovat nároky na vymezení místa spáchání deliktu, neboť každý skutek
je individuální s rozličnými skutkovými okolnostmi. Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž
kladeny u deliktů s rozdílnou právní kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost deliktů, jejich trvání,
aj.). Pro zachování práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt, neporušení překážky věci rozhodnuté
a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat totožnost skutku, pro který správní orgán zahájil správní
řízení. Je tedy nutné, aby byla zachována totožnost jednání či totožnost následku po celou dobu vedení řízení
o deliktu. […] Podstatné je, aby na základě skutkových zjištění nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným.
[…] To slouží primárně k zajištění, aby obviněný z deliktu věděl, za který skutek je stíhán, a mohl se účinně
hájit. Proto platí, že vymezení místa spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí může být méně specifické, než je tomu
např. v oznámení o zahájení řízení o správním deliktu, je-li i tak nezaměnitelné. Rovněž je podstatné, aby správní
orgán uvedl, zda je v daném místě či úseku jednotná regulace silničního provozu (nejvyšší povolená rychlost, zákaz
vjezdu, zákaz stání, parkování za poplatek, aj.).“ (zdůraznění dodáno). Ačkoliv stěžovatel nebrojí proti
vymezení místa kvůli zásadě ne bis in idem, ale z důvodu posouzení, zda jednání řidiče vůbec bylo
protiprávní, lze na jeho věc citovanou judikaturu aplikovat. Krajský soud v souladu s ní posoudil,
že popis místa spáchání přestupku je dostatečný, neboť měření bylo úsekové, o čemž
prvostupňové rozhodnutí pojednává včetně vymezení, že měření probíhalo v konkrétním čase
a směru po vjezdu do obce označeném dopravní značkou IZ 4a – Obec s koncem měření
před výjezdem z obce označeném dopravní značkou IZ 4b – Konec obce. Měřený úsek
je označen bílými vodorovnými čarami na vozovce. Takové posouzení odpovídá i závěrům
vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021,
č. j. 10 As 254/2019 - 33. Jelikož se jednalo o měření v úseku na konkrétní silnici v konkrétním
směru, který má počátek a konec u cedulí značících vjezd a výjezd z obce, je irelevantní, zda
existují v obci komunikace s jinou úpravou rychlosti než 50 km/h, neboť s ní by již úsekový
radar kalkulující průměrnou rychlost v úseku měření z logiky věci počítal.
[12] Stěžovatel dále netvrdil, v čem má jeho kasační stížnost svým významem podstatně
přesahovat jeho zájmy. Výhrady vůči zveřejnění osobních údajů stěžovatele a jeho zástupce
nejsou ani kasační námitkou ani argumentem pro meritorní přezkum napadeného rozsudku.
[13] Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci
podle §60 odst. 1 s. ř. s. a §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51–53). Stěžovatel úspěch
neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení.
Takovýto nárok nicméně nelze přiznat. V tomto lze odkázat na usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, podle něhož „s výkonem působnosti jednotlivých správních orgánů
je nerozlučně spojena též povinnost tuto činnost obhájit u nezávislého soudu, povolaného na základě příkazu
ústavodárce k ochraně práv jednotlivců (srov. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Náklady takto
vzniklé při této standardní činnosti správních orgánů jsou stejně jako veškeré náklady na fungování veřejné správy
hrazeny z veřejných rozpočtů, tj. z výtěžku daní a poplatků hrazených všemi občany na základě zákona“
(usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47). Žalovanému tedy soud náhradu nákladu
řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly žádné náklady nad rámec běžné činnosti v rámci výkonu
veřejné správy.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Mgr. Eva Šonková
předsedkyně senátu