ECLI:CZ:NSS:2022:2.AZS.249.2021:28
sp. zn. 2 Azs 249/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: G. K., zast. Mgr.
Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53,
se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 900 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka
Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy ze dne 6. 9. 2019, č. j. KRPA-246223-16/ČJ-2019-000022-50 (dále jen
„prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena povinnost opustit území ČR podle
§50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Současně byla
žalobkyni stanovena doba k opuštění území dle §50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců do dvaceti
dnů ode dne oznámení rozhodnutí a dále uložena povinnost úhrady paušálních nákladů řízení.
[2] Žalobkyně se domáhala žalobou zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení a také přiznání odkladného účinku žaloby. Namítala nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí, protože nebylo reagováno na její tvrzení, že v České republice pobývá oprávněně
podle §87y zákona o pobytu cizinců. Žalovaný pouze odkazoval na závěry Ministerstva vnitra,
Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), aniž by sám zjistil stav věci dle §3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Napadené rozhodnutí navíc zasahuje
do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejích dcer, které jsou občankami ČR a o matku
ve společné domácnosti pečují a vyživují ji. Nebyly však osobami zúčastněnými na řízení podle
§34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný navíc nehodnotil
dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života v souvislosti s epidemií SARS-CoV-2
a souvisejícími krizovými opatřeními.
I.A Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 – 53 (dále jen
„napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, byť úvahy žalovaného
s odkazem na věc sp. zn. 2 A 6/2019 korigoval. V případě, kdy žalobkyně nedisponuje žádným
pobytovým oprávněním, je na správním orgánu, aby si sám učinil úsudek o tom, zda je žalobkyně
na území České republiky oprávněně či nikoliv. Městský soud otázku posoudil tak, že fikce
pobytu dle §87y zákona o pobytu cizinců nevznikla a námitku žalobkyně neshledal důvodnou.
[5] Správní orgány nepřistoupily k uložení správního vyhoštění s ohledem
na rodinné vazby žalobkyně, které zkoumaly již v předchozím řízení vedeném
pod č. j. KRPA-418474/ČJ-2017-000022. Rodinnými vazbami jsou myšleny zejména dcery
žalobkyně, se kterými sdílí společnou domácnost na území ČR. Správní orgán I. stupně
konstatoval, že žalobkyně má jisté vazby i na Ukrajině, neboť se jedná o domovský stát a tyto
vazby tak budou vždy přetrvávat, je si však vědom toho, že žalobkyně je vdova a na Ukrajině
již rodinu nemá, rodinní příslušníci se nachází na území ČR. Zdravotní komplikace žalobkyně
neshledal natolik významnými pro rozhodnutí ve věci jako zmíněné vazby rodinné. Uložené
opatření je donucovacím prostředkem k tomu, aby žalobkyně svůj pobyt na území ČR uvedla
do souladu se zákonem. Zásah uloženého opatření do soukromého a rodinného života žalobkyně
není nepřiměřený. Městský soud se s posouzením správních orgánů zcela ztotožnil.
[6] Městský soud dále poukázal na to, že žalobkyni nebyl stanoven zákaz vstupu na území
členských států EU. V současném řízení bylo prokázáno, že minimálně od 2. 7. 2019 nebyla
oprávněna na území ČR pobývat a dopustila se tak protiprávního jednání. Dcery ji finančně
a materiálně mohou podporovat nadále a kontakt lze udržet prostřednictvím telefonu
či sociálních sítí, případně mohou vycestovat s ní a po získání pobytového oprávnění se společně
s ní vrátit. Zdravotní stav žalobkyně není natolik vážný, aby zamezil jejímu vycestování.
[7] Na těchto závěrech nemění nic ani opatření související s epidemií Covid-19.
Byť se správní orgány explicitně nezabývaly přijatými opatřeními, která mohou žalobkyni
ztěžovat splnění uložené povinnosti, sama žalobkyně neprokázala, že by jejímu vycestování
z území ČR, podání žádosti o pobytové oprávnění a opětovnému návratu na území ČR bránila
nepřekonatelná překážka. Městský soud konstatoval, že uložená povinnost nepředstavuje
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a byly naplněny zákonné
podmínky pro její uložení. Správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného stavu
věci, který má oporu ve spise. Napadené rozhodnutí je dostatečně, srozumitelně
a přezkoumatelně odůvodněno.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení
z důvodu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti.
[9] Stěžovatelka považuje za nedostatečné vypořádání se s námitkou oprávněnosti jejího
pobytu na území ČR dle §87y zákona o pobytu cizinců městským soudem, což zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Posuzuje totiž přezkoumatelnost rozhodnutí
žalovaného „způsobem, který neodpovídá skutečnému obsahu rozhodnutí žalovaného.“
[10] Dále stěžovatelka namítá, že městský soud „nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného
v rozsudku nahrazoval vlastnímu úvahami“ bez opory ve spisovém materiálu. Tím stěžovatelce
upřel možnost reagovat na „skutkové úvahy a závěry“ v průběhu správního řízení. Pochybením
je rovněž to, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který byl v době vydání rozsudku
městského soudu ve věci sp. zn. 2 A 6/2019.
[11] Závěrem poukazuje stěžovatelka na to, že soud implicitně potvrzuje její závislost
na výživě poskytované oběma dcerami, které jsou občankami ČR, tedy potvrzuje, že je ve vztahu
k dcerám rodinným příslušníkem občana EU. Zbylé úvahy soudu jsou však nedostatečné, nebere
v úvahu věk stěžovatelky, její zdravotní stav a fakt, že se o ni nebude mít kdo starat. Nelze
bez dalšího říci, že by dcery mohly vycestovat společně s ní, tento závěr není nijak podložený,
soud nezjišťoval nic o rodinných poměrech a pracovních závazcích dcer stěžovatelky. Navíc
soud opomíjí fakt, že stěžovatelka může dosáhnout sloučení s dcerami pouze formou povolení
k přechodnému pobytu, o který má však již zažádáno.
[12] Žalovaný navrhl ve svém vyjádření kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce,
se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda podaná
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a je tak přijatelná podle
§104a s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS; ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS,
body 11-12).
[14] Po vydání rozsudku městského soudu se významně změnily poměry ve stěžovatelčině
zemi původu: na Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace a vypukla válka, která
zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků. Jde o válečný konflikt
dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Tyto skutečnosti jsou v době
rozhodování Nejvyššího správního soudu všeobecně známy, avšak neexistovaly v době
rozhodnutí městského soudu. Probíhající ruská invaze na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou
není třeba dokazovat.
[15] Jak Nejvyšší správní soud již konstatoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 – 34), je nutné k novým okolnostem „přihlédnout (bez ohledu
na pravidlo stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s.), pokud by jinak nebyly dodrženy přímo použitelné normy, z nichž
plyne především právo na život, zákaz mučení (čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
dále jen „Úmluva“) a zásada non refoulement. Soud vezme nové skutečnosti v úvahu buď při hodnocení
přijatelnosti, nebo shledá přijatelnost kasační stížnosti a této otázce se bude věnovat při přezkumu věci samé
(obdobně srov. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, bod 22; rozsudek NSS ze dne
9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 - 46, body 8 a 9).“
[16] V této věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné k ruské invazi na Ukrajinu
přihlédnout, i když nastala až po vydání napadeného rozsudku. Kasační stížnost je tak přijatelná.
K povinnosti vzít v úvahu válku na Ukrajině se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil
již v rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 - 31, jehož závěry (i když se vážou
k udělení mezinárodní ochrany) platí obdobně i v řízení o uložení povinnosti opustit území ČR.
[17] Správní soudy při přezkumu správních rozhodnutí obvykle vycházejí ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Ovšem
ve věcech cizineckých lze nalézt výjimky, při nichž soudy tento retrospektivní princip neuplatní.
[18] Takovou výjimkou je i přímé použití článků 2 a 3 Úmluvy. Ty jsou projevem
mezinárodněprávní zásady non refoulement a představují závazek ČR nevystavit žádnou osobu v její
jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života, mučení, nelidskému či ponižujícímu
zacházení nebo trestání – například tím, že tato osoba bude vyhoštěna do země, kde by jí taková
újma hrozila (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 22). Vyžaduje-li to tedy zásada non refoulement,
přihlédne soud k novým skutečnostem, a to i v řízení o kasační stížnosti (například nedávné
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Azs 43/2020 - 27, bod 31; ze dne
29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 - 41, bod 27; ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 - 24, body
20 a 23; nebo také nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, body
34-47).
[19] Nejvyšší správní soud proto při posouzení stěžovatelčiny kasační stížnosti vzal z úřední
povinnosti v úvahu ruskou invazi na Ukrajině. Změna poměrů na Ukrajině je totiž natolik
závažná a vyvolává pochyby o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života
stěžovatelky a o její bezpečnosti, že od ní soud nemohl odhlédnout.
[20] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí
žalovaného a vrátil věc k novému řízení. Válečný konflikt bezpochyby zakládá existenci
nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu ve smyslu čl. 8
Úmluvy. Vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině je nutné při rozhodování znovu posoudit dopad
uložení povinnosti opustit území České republiky na stěžovatelčin soukromý a rodinný život, a to
především s ohledem na fakt, že nemá silné vazby k jiným státům než České republice a Ukrajině,
přičemž při návratu na Ukrajinu by byla ohrožena její bezpečnost a život. Válečný konflikt
je nutné při vyvažování protichůdných zájmu cizince a státu vždy zohlednit. Je také vhodné
zkoumat sociální situaci, do níž by stěžovatelka byla při nucené povinnosti opustit území uvržena.
Druhou možností mimo návrat na Ukrajinu je bydlení s dcerami na území České republiky, které
stěžovatelku materiálně a finančně podporují. Vzhledem k vlně uprchlíků z Ukrajiny není jasné,
zda a za jakých (finančních) podmínek by se stěžovatelce podařilo zajistit si jiné ubytování
v jiném státě.
[21] Vzhledem k vadě řízení, ke které bylo nutno přihlédnout z úřední povinnosti, není nutné
se dopodrobna zabývat ostatními kasačními námitkami. Nejvyšší správní soud však považuje
za nutné upozornit, že městský soud správně konstatoval, že v případě rozhodnutí zakládajícího
se na absenci pobytového povolení je na správním orgánu, „aby si sám učinil úsudek o tom, zda
žalobkyně na území ČR pobývá oprávněně či nikoliv. Dle názoru soudu lze mít za to, že aplikace §87y zákona
o pobytu cizinců tak byla pro správní orgány ve své podstatě předběžnou otázkou (§57 odst. 1 písm. c) správního
řádu), zda jsou splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území.
Nelze po správních orgánech požadovat, aby v daném případě vyčkávaly až do okamžiku nabytí právní moci
rozhodnutí o podané žádosti o přechodný pobyt, a to nejen s ohledem na samotný účel rozhodnutí o povinnosti
opustit území a také na poměrně krátké lhůty, které jsou v rámci zákona o pobytu cizinců stanoveny. Dle §50a
odst. 7 zákona o pobytu cizinců je samotné rozhodnutí o uložení povinnosti k opuštění území prvním úkonem
v řízení, tudíž se předpokládá bezprostřední a bezodkladné vydání takového rozhodnutí po zjištění rozhodných
skutečností. Jestliže v projednávané věci takto správní orgány nepostupovaly a při svém rozhodování vyšly pouze
ze sdělení Ministerstva vnitra ČR – OAMP ohledně otázky posouzení oprávněnosti pobytu žalobkyně na území
ČR dle §87y zákona o pobytu cizinců, pochybily.“ Správní orgán, vázán právním názorem v tomto
rozsudku, tedy znovu posoudí přiměřenost uložené povinnosti opustit území České republiky
s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině, zdravotní stav a rodinné vazby stěžovatelky a vypořádá
se i s otázkou fikce pobytu dle §87y zákona o pobytu cizinců v případě stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto v souladu s §110 odst. 1 část věty první před středníkem s. ř. s. zrušil
napadený rozsudek. Jelikož vytýkané vady mají původ již v napadeném rozhodnutí a městský
soud by nemohl učinit nic jiného, než v dalším řízení zrušit napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 téhož zákona zrušil
i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním
názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 téhož
zákona).
[23] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen podle §110
odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení
vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka jako úspěšný účastník má
právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených v řízení proti žalovanému, který ve věci
úspěch neměl.
[24] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek
ve výši 3000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna zástupce
činí za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání žaloby) v hodnotě 3100 Kč za jeden úkon
[§1 odst. 1, §7, §9, §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“] celkem částku 6200 Kč. Za jeden úkon
právní služby (návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví) náleží zástupci
stěžovatelky mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [jedná se o odměnu podle §9 odst. 4 písm.
d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné poloviny v souladu s návětím §11
odst. 2 advokátního tarifu, jelikož návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví
je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné opatření, k němuž došlo po zahájení
řízení]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle §13
odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů
za řízení o žalobě proto činí 12 650 Kč.
[25] Náklady stěžovatelky v řízení před Nejvyšším správním soudem zahrnují soudní poplatek
za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna
zástupce činí za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) částku ve výši 3100 Kč [§9 odst. 4
písm. d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby (návrh na
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši
1550 Kč [odměna podle §9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši
jedné poloviny v souladu s návětím §11 odst. 2 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů
pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle §13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce
nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti proto činí
11 250 Kč.
[26] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši celkem
23 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu