ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.141.2020:55
sp. zn. 3 As 141/2020 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: MAFRA, a.s.,
se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, zastoupená Mgr. Petrou Fialovou, advokátkou se sídlem
Vinohradská 1899/112, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem
Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: RF HOBBY s.r.o.,
se sídlem Bohdalecká 1420/6, Praha 10, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem
se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2016,
č. j. O-508634/D15091719/2015/ÚPV, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2020, č. j. 8 A 114/2016 – 128 (ve znění
opravného usnesení ze dne 22. 4. 2020, č. j. 8 A 114/2016 – 140),
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Stěžovatelka je po v i nn a zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 4.114 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně,
advokátky Mgr. Petry Fialové.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně podala dne 24. 10. 2013 přihlášku kombinované ochranné známky č. O-508634
v následující podobě:
[2] Proti přihlašovanému označení podala osoba zúčastněná na řízení dne 21. 8. 2014 námitky
s odkazem na ustanovení §7 odst. 1 písm. a), b) a k) zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných
známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“) a to s ohledem na svou starší ochrannou
známku O-507402, která byla zveřejněna dne 2. 1. 2014 s právem přednosti ze dne 9. 9. 2013
v této podobě:
[3] Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 9. 2015, č. j. O-508634/E211659/2014/ÚPV,
byly námitky osoby zúčastněné na řízení zamítnuty. Na základě jí podaného rozkladu ovšem
rozhodl předseda žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že námitkám podle
§7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách částečně vyhověl, přihlašované označení
částečně zamítl (pro výrobky a služby zařazené do tříd 9, 16, 35, 38 a 41) a postoupil jej k zápisu
jen pro některé třídy služeb.
[4] Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) posoudil jako důvodnou, a proto jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Městský soud sice připustil jistou vizuální podobnost zapisované ochranné známky
a namítané ochranné známky, zároveň však podotkl, že pro posuzování pravděpodobnosti
záměny je podstatný celkový dojem a je nutné vzít v potaz všechny okolnosti daného případu
v jejich vzájemných souvislostech, jakož i druh výrobků a služeb, které budou pod touto
známkou nabízeny, a okruh jejich spotřebitelů. Dospěl k závěru, že vzhledem k službám
a výrobkům nabízeným pod přihlašovanou ochrannou známkou bude ze strany spotřebitele
kladen větší důraz na textovou část (slovní prvky) ochranné známky, podobně jako při koupi
knihy. Její název se může lišit od jiných i jen jediným slovem. Textová část ochranné známky není
v tomto případě podle městského soudu podobná, neboť obsahuje odlišné slovní prvky
a shoduje se pouze v jednom ze tří slov tvořících slogan, a to ještě ne zcela. Bylo nutné proto
klást větší důraz na sémantický a fonetický aspekt ochranné známky.
[5] Městský soud se dále neztotožnil s tím, jak žalovaný vymezil průměrného spotřebitele.
Bulvární časopisy mají podle něj společné to, že rozšiřují informace hlavně ve slovní podobě
a jsou tak jedinečným typem zboží či služby. Právě hledisko spotřebitele je rozhodující pro
posouzení zaměnitelnosti dvou ochranných známek, přičemž podle něj existují dva druhy
spotřebitelů. Jednak to jsou profesionálové (např. obchodní partneři žalobkyně), kteří jsou nadáni
vyšší pozorností než průměrný spotřebitel z řad konzumentů a riziko záměny u nich tak
neexistuje. Druhým typem jsou běžní konzumenti těchto služeb a výrobků (čtenáři bulvárních
časopisů, popř. jiných forem šíření bulvárního tisku). Ti buď vůbec nerozlišují jednotlivé výrobky
této kategorie a neorientují se podle označení, ale dle obsahu (titulků a skladby senzací)
a k záměně tak nemůže dojít, anebo se jedná o osobu, která je pravidelným čtenářem konkrétního
časopisu a u takové osoby nebezpečí záměny s jiným časopisem rovněž neexistuje, jelikož tento
spotřebitel má při výběru výrobku jeho oblíbené značky zvýšenou pozornost. Městský soud
uzavřel, že s ohledem na typ výrobků a služeb, jakož i na spotřebitelskou veřejnost, nemůže dojít
k záměně ochranných známek. Doplnil, že se v podstatě neodchýlil od svého rozsudku
ze dne 10. 11. 2014, č. j. Cm 76/2013 - 191, ve věci nekalosoutěžního jednání, jež bylo
předmětem sporu mezi žalobkyní a osobou zúčastněnou na řízení.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně a replika stěžovatelky
[6] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu
kasační stížností z důvodu, který lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“).
[7] Předně nesouhlasila s právním posouzením otázky zaměnitelnosti mezi ochrannou
známkou přihlašovanou a její vlastní, přičemž se ztotožňuje se závěry žalovaného. Poukázala
na ustálenou rozhodovací praxi, podle které i jediný shodný prvek ve srovnávaných označeních
může odůvodňovat jejich podobnost. Právě vizuální hledisko je klíčové pro prezentaci a prodej
zboží, pro něž jsou sporná označení užívána. Nákup tiskovin přitom probíhá tak, že podle
letmého vizuálního dojmu si ji zákazník vybere a následně předloží pokladnímu či prodavači.
Z judikatury českých soudů i Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) vyplývá zásada,
že je třeba při posouzení podobnosti označení zohlednit právě objektivní okolnosti distribuce
zboží, pro něž je označení používáno. Obě označení jsou si vizuálně velmi blízká, ať už barevnou
kombinací, rámováním, typograficky nebo shodným dominantním prvkem – výrazem
„HVĚZDA“/„HVĚZDY“. Vizuální stránka je silně podpořena i rovinou sémantickou, neboť
název obou periodik využívá polysémie slova „hvězda“ („hvězda“ – vesmírné těleso, „hvězda“ –
celebrita). V obou případech je v samotném označení použit jako vizuální „vtip“ obrázek hvězdy,
resp. hvězd. Lze se proto domnívat, že čtenáři budou oba názvy časopisů zkracovat spíše
na „ten časopis o hvězdách“.
[8] Stěžovatelka měla dále za to, že čím vyšší je podobnost (či shoda – v tomto případě)
výrobků a služeb, tím menší podobnost označení je vyžadována pro konstatování rizika záměny.
Za účelem posouzení podobnosti mezi označeními je přitom nezbytné přihlédnout rovněž
ke kategorii dotčených výrobků nebo služeb nebo podmínkám, za kterých jsou tyto výrobky nebo
služby uváděny na trh. Obě kolidující označení jsou aktuálně používána pro z větší části shodné
či velmi podobné navzájem si konkurující produkty, které slouží stejnému účelu, jsou nabízeny
stejným spotřebitelům (ženám nad 35 let), jsou prodávány za stejnou cenu (11,90 Kč), stejnými
distribučními kanály (způsobem prodeje) zpravidla v supermarketech a v trafikách. Je zde tedy
vysoká míra podobnosti mezi výrobky a službami, pro které jsou sporná označení užívána. Proto
i menší míra podobnosti označení může vést k omylu o charakteru nebo původu tiskoviny
na straně relevantní veřejnosti. Městský soud podle ní pochybil, pokud shrnul všechny výrobky
a služby, kterých se týkají kolidující označení, pod jediný typ zboží nebo služeb souvisejících
se šířením informací hlavně ve slovní podobě. Nesprávně měl rovněž vzít v potaz pouze aktuální
způsob používání označení stěžovatelkou, popř. žalobkyní (přihlašovatelkou), tedy k označení
bulvárních časopisů. Tím de facto deformoval vymezení relevantního trhu, na kterém působí nebo
budou působit zboží a služby, které jsou nebo mají být chráněny kolidujícími označeními,
a nepřípustně „zúžil“ relevantní veřejnost rozhodnou pro posouzení nebezpečí záměny.
[9] Poslední kasační námitka stěžovatelky se týkala vymezení relevantní veřejnosti.
Při hodnocení pravděpodobnosti záměny je potřeba vždy zvážit konkrétní stupeň pozornosti
relevantního spotřebitele ve vztahu k výrobkům a službám, na něž se ochranná známka vztahuje.
U předmětného zboží lze u spotřebitele předpokládat pouze zběžnou až minimální pozornost,
neboť relevantní spotřebitelskou veřejností budou především ženy hledající zábavné čtení
pro volný čas. Jde přitom o běžné, levné výrobky prodávané často samoobslužně až u pokladny,
přičemž pozornost relevantního spotřebitele je v těchto situacích nízká. Městský soud podle
stěžovatelky nesprávně vymezil kategorii průměrného spotřebitele ve vztahu k posuzovaným
službám, resp. zboží, když do relevantního rozsahu služeb a výrobků zahrnul pouze tištěná,
popř. elektronická média, byť tento způsob využití může být převažující. Dále nesprávně vymezil
míru pozornosti čtenářů periodik stěžovatelky a žalobkyně a odchýlil se tak od dosavadní
konstantní soudní praxe. Vůbec se při svém hodnocení nezabýval možností, že by i „pozorný“
čtenář mohl vizuálně zaměnitelný titul považovat za příbuzný nebo nějak propojený s jeho
oblíbeným čtivem. Pro riziko záměny je však postačující existence pravděpodobnosti asociace
mezi srovnávanými označeními. Podle názoru stěžovatelky městský soud posouzením možnosti
záměny z pohledu pravidelného čtenáře jednoho či druhého časopisu (toho, kdo se orientuje
podle obsahu) a zároveň bez vztahu k širšímu rozsahu služeb a výrobků dotčených spornými
označeními negoval judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu, podle nichž jsou průměrným
spotřebitelem nejen současní, ale i potenciální spotřebitelé (viz rozsudky ze dne 27. 2. 2013,
č. j. 7 As 125/2012 - 41, a ze dne 28. 8. 2012, č. j. 23 Cdo 4046/2010). Městský soud bez bližšího
vysvětlení taktéž zcela pominul dosavadní soudní praxi, která u výrobků běžné spotřeby (levné
bulvární časopisy) a daného způsobu prodeje (stánky, supermarkety) předpokládá nízkou míru
pozornosti spotřebitelů.
[10] Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním názorem
městského soudu, který odpovídá i rozhodnutím občanskoprávních soudů o tom,
že se žalobkyně nedopustila nekalosoutěžního jednání. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
podle ní vyplývá, že zkoumání podobnosti nemůže být založeno pouze na formálním porovnání
jednotlivých prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších
se označení, tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování
jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. Jelikož žádné z předmětných
označení neobsahuje distinktivní prvek, nelze jednomu slovu z celého sloganu (HVĚZDA/Y)
přisuzovat takový význam (ten je spíše popisného charakteru). Je tak potřeba tato označení
hodnotit v celkovém vyznění a jako celek, bez zaměření se na částečně podobné nedistinktivní
prvky. Pro označení jakýchkoliv tištěných časopisů a magazínů je taktéž typické, že text takového
označení je umístěn do obdélníkového či čtvercového rámečku v horní části titulní strany, tedy
ani geometrický tvar sporných označení nelze považovat za distinktivní či originální prvek.
Jelikož je ochranná známka stěžovatelky kombinovanou ochrannou známkou, nikoliv slovní,
nelze připustit, aby stěžovatelce vznikl monopol na slovo „HVĚZDA“ či barevnou kombinaci
žluté, červené a bílé barvy pro označení tiskovin. Z ustálené rozhodovací praxe Úřadu Evropské
unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) a žalovaného vyplývá, že pokud je formou ochranné
známky registrován slogan (jako u starší ochranné známky), pak má sám o sobě velmi nízkou
formu ochrany, a to pouze vůči zcela stejným sloganům. Sporná označení tak nejsou zaměnitelná,
jak vyplývá i z rozhodnutí v nekalosoutěžním sporu. Vyvolání představy o souvislosti
přihlašovaného a staršího označení (pravděpodobnost asociace) v tomto případě není možné.
Obě periodika vycházejí podobně dlouho ve srovnatelném nákladu a čtenáři již rozlišují, že každý
časopis vydává jiné vydavatelství, neboť vědí, co chtějí.
[11] K otázce relevantního spotřebitele žalobkyně uvedla, že nesouhlasí se závěrem
stěžovatelky o nedostatečném vymezení relevantní veřejnosti městským soudem. Stěžovatelka
v kasační stížnosti neuvádí, ve vztahu k jakému konkrétnímu rozsahu výrobků a služeb by měl
být relevantní spotřebitel dále definován či vymezován, zároveň je zcela zřejmé, že relevantními
spotřebiteli jsou v tomto případě zejména čtenáři bulvárních časopisů. Ti jsou znalí trhu s tímto
zbožím, a buď mají svůj oblíbený časopis, který preferují a znají jeho název, nebo vybírají
dle titulní stránky, jež upoutá užitými slovními obraty nebo fotografiemi. Dále žalobkyně
odkázala na rozsudek Vrchního soudu v Praze v již výše zmíněném nekalosoutěžním sporu
a na judikaturu SDEU.
[12] Na vyjádření žalobkyně navázala stěžovatelka replikou, v níž zopakovala svou dosavadní
argumentaci. Vyjádřila se však také k otázce relevantnosti soudních rozhodnutí ve věci nekalé
soutěže. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 1 As 267/2016 - 37,
považuje pro danou věc za nepřípadný, neboť žalobkyně z něj pouze vytrhla jedinou větu
z kontextu. Meritem věci v uvedeném rozsudku nebyla otázka zaměnitelnosti ochranných
známek, ale otázka oprávněného užívání nezapsaného označení. Stěžovatelka rovněž poukazuje
na vyjádření žalobkyně ze dne 15. 8. 2016 ve věci vedené městským soudem
pod sp. zn. 32 Cm 76/2013, kde sama uvádí, že „předmětem původní žaloby a řízení byla
ochrana proti nekalosoutěžnímu jednání“ a že „předmětem sporu tedy nebylo to, zda žalovaný
zasahuje do práv žalobce k ochranné známce.“ Pokud tedy nyní žalobkyně ve svém vyjádření
poukazuje na závěry z řízení, která se týkala práv z nekalé soutěže, činí tak v rozporu
s předmětem sporu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Než Nejvyšší správní soud přistoupí k vypořádání jednotlivých kasačních námitek,
na úvod předesílá, že stěžovatelka napadla kasační stížností taktéž rozsudek městského soudu
ze dne 13. 3. 2020, č. j. 8 A 115/2016 - 121, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2020,
č. j. 8 A 115/2016 - 131, který se týkal obdobné problematiky, jako je nyní posuzovaná věc.
Předmětem sporu byla jiná grafická podoba ochranné známky žalobkyně vztahující
se ke stejnému zboží. Procesní průběh a uplatněná argumentace žalobkyně, stěžovatelky, jakož
i městského soudu, byly v zásadě totožné, jako v nyní projednávané věci. O kasační stížnosti
proti rozsudku městského soudu č. j. 8 A 115/2016 - 121 již Nejvyšší správní soud rozhodl
rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 2 As 131/2020 - 53, a pro nedůvodnost ji zamítl. Ani nyní
Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby se od závěrů přijatých v předchozím rozsudku
odchýlil. Dále uvedená argumentace je tak toliko opakováním závěrů, které již byly vysloveny.
[15] Stěžovatelka předně namítala, že městský soud nesprávně posoudil otázku zaměnitelnosti
sporných označení.
[16] Podle §7 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, ve znění účinném
do 31. 12. 2018, se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné
známky do rejstříku podaných u Úřadu (dále jen „námitky“) vlastníkem starší ochranné známky, pokud
z důvodu shodnosti či podobnosti se starší ochrannou známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků či služeb,
na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují, existuje pravděpodobnost záměny na straně
veřejnosti; za pravděpodobnost záměny se považuje i pravděpodobnost asociace se starší ochrannou známkou.
[17] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře dovodil, že podle §7 odst. 1 písm. a) zákona
o ochranných známkách je překážkou bránící zápisu přihlašovaného označení do rejstříku
ochranných známek existence pravděpodobnosti záměny na straně veřejnosti, která je dána
pouze při kumulativním splnění dvou zákonem stanovených podmínek. Těmito podmínkami
jsou 1) shodnost či podobnost přihlašovaného označení se starší ochrannou známkou
a 2) shodnost nebo podobnost výrobků či služeb, na něž se přihlašované označení a namítaná
starší ochranná známka vztahují (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2008,
č. j. 9 As 59/2007 - 141, a ze dne 26. 10. 2006, č. j. 1 As 28/2006 - 97).
[18] Při posuzování zaměnitelnosti přihlašovaného označení je nutné mít na zřeteli,
že ne jakákoliv podobnost je důvodem pro zamítnutí přihlášky ochranné známky. Z právní věty
vycházející z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 As 90/2006 - 123,
vyplývá, že „zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení není dána jakoukoli podobností s registrovanou
ochrannou známkou, ale toliko podobností závadnou, tj. podobností, jež vyvolává pravděpodobnost záměny
ohledně původu výrobků či služeb [§7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách]“.
[19] Podle ustálené judikatury SDEU musí být existence nebezpečí záměny u veřejnosti
posuzována celkově, tj. musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu
(srov. rozsudky SDEU ze dne 11. 11. 1997, SABEL, C-251/95, bod 22; ze dne 22. 6. 1999, Lloyd
Schuhfabrik Meyer, C-342/1997, bod 18, a ze dne 2. 9. 2010, Calvin Klein Trademark Trust
v. OHIM, C-254/09 P, bod 44).
[20] Judikatura Nejvyššího správního soudu mezi tyto relevantní faktory zahrnuje zejména
povahu výrobků, jejich účel, způsob použití, jakož i jejich konkurenční nebo komplementární
charakter. Dalšími faktory, na které je možno brát ohled, jsou též distribuční kanály, relevantní
veřejnost a obvyklý původ zboží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 8 As 41/2012 - 46).
[21] Stěžovatelka považuje obě označení za jednoznačně vizuálně velmi podobná, což má být
podpořeno i z hlediska sémantického. V tomto ohledu však proti napadenému rozsudku ničeho
nenamítá. Rozporuje ovšem hodnocení podobnosti výrobků a služeb provedené městským
soudem.
[22] Vytýká mu, že výrobky a služby, kterých se týkají kolidující označení, shrnul do jedné
kategorie, a to zboží a služeb souvisejících se šířením informací hlavně ve slovní podobě. Jelikož
má být průměrný spotřebitel definován vždy ve vztahu ke konkrétní kategorii výrobků či služeb,
městský soud v tomto případě deformoval vymezení relevantního trhu a relevantní veřejnosti
(průměrného spotřebitele), když vzal v potaz pouze aktuální způsob používání sporných
označení pro bulvární časopisy.
[23] Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně podala přihlášku ochranné známky pro služby
a výrobky zařazené do třídy 9, 16, 35, 38 a 41 (typově se jedná o informace, data a databáze
na datových nosičích nebo v elektronické podobě, dále o tiskoviny všeho druhu, reklamní
a propagační činnost, šíření elektronických informací, zpráv textových, zvukových a zvukově-
obrazových, a konečně o nakladatelství a vydavatelství periodických a neperiodických publikací)
klasifikované podle Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu
známek. Stěžovatelčina ochranná známka je zapsaná pro služby a výrobky zařazené do třídy
16, 38 a 41 (zde se typové jedná o tiskoviny všeho druhu, šíření elektronických informací, zpráv
textových, zvukových a zvukově-obrazových a dále o nakladatelství a vydavatelství periodických
a neperiodických publikací).
[24] S ohledem na charakter těchto výrobků a služeb nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky
o deformování vymezení relevantního trhu městským soudem. Předmětné výrobky a služby lze
pro účel vymezení průměrného spotřebitele zařadit do kategorie výrobků a služeb souvisejících
se šířením informací hlavně ve slovní podobě.
[25] Je přitom paradoxní, že sama stěžovatelka při srovnávání výrobků a služeb, pro které jsou
sporná označení užívána, jak ve správním, tak i v následném soudním řízení argumentovala
pouze tím, že oba účastníci vydávají bulvární časopisy podobného charakteru, a mají tak stejný
okruh spotřebitelů. Ani v kasační stížnosti konkrétně neuvedla, které z výrobků a služeb jsou
do kategorie vymezené městským soudem nesprávně zařazené, resp. pro které by měl být
průměrný spotřebitel vymezen odlišně.
[26] Stěžovatelka také namítala, že městský soud nesprávně vymezil míru pozornosti čtenářů
časopisů účastníků, a tím se odchýlil od dosavadní konstantní soudní praxe SDEU a českých
soudů.
[27] Námitce stěžovatelky nelze přisvědčit. Judikatura, kterou na podporu svých tvrzení uvádí,
není v tomto případě bez dalšího aplikovatelná, neboť se týká odlišných výrobků a služeb
(např. kosmetika, skleněné lahve, likéry atd.). Městský soud navíc uvedl, proč klade v případě
předmětných výrobků a služeb (převážně textově šířených informací) větší důraz při posuzování
zaměnitelnosti na sémantický a fonetický aspekt ochranné známky, a tedy proč i míra pozornosti
průměrného spotřebitele bude odlišná oproti průměrnému spotřebiteli u jiných výrobků denní
spotřeby.
[28] K námitce stěžovatelky, že i „pozorný“ čtenář může oba časopisy díky vizuální
podobnosti jejich označení zaměnit, případně považovat za příbuzné či propojené, lze odkázat
na bod 44 napadeného rozsudku, kde městský soud vysvětluje, proč bude průměrný spotřebitel
klást větší důraz na textovou část označení. Rovněž městský soud nezúžil okruh průměrných
spotřebitelů pouze na „pravidelné čtenáře“, ale v bodě 48 pamatoval i na „potenciální
spotřebitele“. Nejvyšší správní soud souhlasí se zde předestřenými úvahami městského soudu
odlišujícími spotřebitelské chování (pozornějších) obchodních partnerů a běžných konzumentů
bulvárního tisku. U posledně jmenovaných je z povahy věci příznačné, že při výběru zaměří svou
pozornost především na obsah viditelné titulní strany periodika, a budou se rozhodovat podle
jejího aktuálního obsahu, tj. lákavých titulků nebo fotografií. Atraktivita obálky časopisu tak
u běžných konzumentů obvykle převáží účinek označení samotného, což „obaly“ jiných běžných
výrobků zpravidla nedokážou. Tezi městského soudu o zvýšené pozornosti pravidelného čtenáře
jednoho z konkurujících si časopisů rovněž není co vytknout. Pokud jde o pravděpodobnost
asociace mezi označeními, městský soud implicitně vypořádal tuto otázku v bodě 48
argumentem, že průměrný spotřebitel tohoto typu produktu se podle označení vůbec neorientuje,
a zaměřuje se na aktuální titulky a obrazový obsah, což vylučuje nejen nebezpečí záměny,
ale i asociace. Z paralelně proběhnuvšího nekalosoutěžního sporu městský soud žádný závěr,
o nějž by se opíraly rozhodovací důvody, nevyvodil. Poukázal pouze na to, že jeho přesvědčení
o nezaměnitelnosti sporných označení se neodchylují od závěrů vyslovených v rozsudku
obecného soudu, jímž onen spor skončil. Stěžovatelkou navržený důkaz přípisem žalobkyně
ze dne 15. 8. 2016 ve věci sp. zn. 32 Cm 76/2013 nemůže mít vliv na posouzení zákonnosti
napadeného rozsudku, proto jej soud jako nadbytečný neprovedl.
[29] Jelikož jsou kasační námitky stěžovatelky spíše povšechného charakteru a opírají
se o obecné závěry judikatury bez jejich vztažení k projednávanému případu, neshledal je soud
způsobilými zpochybnit závěry, k nimž v napadeném rozsudku na podkladě žalobní argumentace
dospěl městský soud.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že kasační stížnost není
důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovanému nad rámec běžné úřední činnosti náklady nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal. Zástupkyně žalobkyně učinila v řízení o kasační stížnosti jeden
úkon právní služby spočívající ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. Za ten jí náleží mimosmluvní odměna dle §7 bodu
5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů
dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Jelikož je zástupkyně žalobkyně plátcem DPH,
je třeba zvýšit přiznanou odměnu o částku 714 Kč, která odpovídá 21% sazbě této daně.
Stěžovatelka je proto povinna žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti zaplatit
částku 4.114 Kč. Přiznanou výši náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti je stěžovatelka
povinna žalobkyni zaplatit do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně,
advokátky Mgr. Petry Fialové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu