ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.25.2020:58
sp. zn. 3 As 25/2020 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: Zelený Sport
Defence s.r.o., sídlem Slatina 116, zastoupené MUDr. Mgr. Ivanem Langerem, advokátem
se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu,
se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 11. 2017, č. j. MPO 41985/16/10200/01000, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 A 15/2018 - 93,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 A 15/2018 - 93, se zru š u j e
a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 1 . 2017, č. j. MPO 41985/2016, žalobkyni podle
§18 písm. c) ve spojení s §22e odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu
s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), neudělil licenci k vývozu
vojenského materiálu do Francie. Důvodem bylo negativní závazné stanovisko Ministerstva
vnitra ze dne 18. 8. 2016, č. j. MV-107898-3/OBP-2016, vydané podle §16 odst. 1 písm. b)
zákona č. 38/1994 Sb.
[2] Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ministr průmyslu a obchodu zamítl v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím. S ohledem na uplatněné námitky, které ve značném rozsahu
směřovaly proti závaznému stanovisku Ministerstva vnitra, požádal nejprve podle
§149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, ministra vnitra o potvrzení nebo
změnu závazného stanoviska Ministerstva vnitra. Ten negativní závazné stanovisko dopisem
ze dne 1. 9. 2017, č. j. MV-87296-3/SO-2017, potvrdil. Ministr průmyslu a obchodu následně
rozklad bez dalšího dokazování zamítl.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který
ji shledal důvodnou; napadené rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, neboť obsahuje převážně citace potvrzujícího závazného stanoviska
ministra vnitra a toliko stručné vyjádření k namítanému porušení §2 odst. 4 správního
řádu. S jednotlivými rozkladovými námitkami se však žalovaný nevypořádal. Nevyjádřil
se ani ke klíčové námitce nesprávně zjištěného skutkového stavu věci s ohledem
na zastavení trestního stíhání bývalého jednatele žalobkyně. Městský soud uvedl, že nepominul,
že co do výroku byl žalovaný vázán obsahem závazného stanoviska. Přesto však měl dle jeho
názoru v něm obsaženou argumentaci zapracovat do svého rozhodnutí; nestačilo pouze
odcitovat klíčové pasáže potvrzujícího závazného stanoviska. Žalovaný byl povinen vydat
napadené rozhodnutí nejen na základě shromážděných podkladů dotčených orgánů, ale také
na základě posouzení uplatněných námitek. V opačném případě by zákonná konstrukce
rozhodování žalovaného na podkladě závazných stanovisek dotčených orgánů postrádala smysl
a postačovalo by, aby závazné stanovisko bylo konečným rozhodnutím ve věci.
[5] Městský soud přisvědčil rovněž námitce, že potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra
odkazuje na závazné stanovisko vydané Ministerstvem vnitra ve věci jiné, byť související žádosti
žalobkyně. Dospěl k závěru, že z odůvodnění stanoviska ministra vnitra nelze zjistit, zda se jedná
o chybu v psaní, anebo zda ministr vnitra v nynější věci přezkoumal jiné závazné stanovisko,
které s posuzovanou věcí nesouvisí. V takovém případě měl žalovaný podat ministru vnitra
podnět k přezkumu závazného stanoviska.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobkyně a replika žalovaného
[6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel je přesvědčen, že postupoval v souladu s §149 odst. 3 a 4 správního řádu,
ve znění účinném do 31. 12. 2017, a ustálenou judikaturou. S odkazem na právní názor vyslovený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 As 46/2010 - 54, namítá,
že mu nepříslušelo, aby sám věcně přezkoumával námitky směřující proti obsahu závazného
stanoviska. Byl oprávněn toliko posoudit, zda potvrzující závazné stanovisko splňuje kritéria
zákonnosti, a zda se v něm dotčený orgán vypořádal se všemi námitkami směřujícími proti
závaznému stanovisku Ministerstva vnitra. Jelikož dospěl k závěru (byť konkludentnímu),
že tomu tak bylo, vydal na podkladě potvrzujícího závazného stanoviska rozhodnutí o rozkladu.
Požadavek městského soudu na zapracování argumentů ze závazného stanoviska do rozhodnutí
o rozkladu byl podle stěžovatele naplněn odpovídajícími citacemi ze závazného stanoviska.
Provádět vlastní věcné posouzení mu nepříslušelo.
[8] Dále stěžovatel uvádí, že se potvrzující závazné stanovisko ministra vnitra týkalo všech
souběžně projednávaných žádostí žalobkyně o licenci k transferu vojenského materiálu, jakkoli
výslovně odkazovalo pouze na závazné stanovisko ze dne 30. 9. 2016,
č. j. MV-123494-3/OBP-2016. Představovalo reakci na žádost ministra průmyslu a obchodu
ze dne 19. 5. 2017 o potvrzení či změnu všech obsahově identických závazných stanovisek
Ministerstva vnitra ve věci jednotlivých žádostí žalobkyně. I přes to, že bylo označeno pouze
jedno z totožných závazných stanovisek v potvrzujícím závazném stanovisku, vztahovalo se
i ke všem ostatním.
[9] Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 3. 2020 plně ztotožnila
se závěry městského soudu. Měla za to, že napadený rozsudek není nesrozumitelný a že skutková
zjištění, z nichž soud vycházel, jsou zcela správná a dostatečně podložená důkazy. Z odůvodnění
rozhodnutí žalovaného mělo být patrné, co vedlo správní orgán k rozhodnutí o určitém obsahu
a jakým způsobem se vypořádal s argumenty účastníka řízení a předloženými podklady. Tomuto
požadavku rozhodnutí žalovaného nedostálo, neboť pouze shrnuje obsah stanoviska
Ministerstva vnitra. Závazné stanovisko je pouze podkladem pro vydání konečného rozhodnutí,
v němž se žalovaný nevypořádal s klíčovou námitkou týkající se nesprávně zjištěného skutkového
stavu, jenž je závažnou vadou způsobující nezákonnost závazného stanoviska.
[10] V doplněném vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 30. 4. 2020 žalobkyně upozornila,
že v rámci soudního přezkumu je prostor i pro posouzení závazného stanoviska či jeho
potvrzení. Pokud odvolací správní orgán zjistí, že orgán nadřízený dotčenému orgánu
při přezkumu závazného stanoviska nereagoval dostatečně na rozkladové námitky, má podat
podnět k přezkumnému řízení, v opačném případě může být i jeho vlastní rozhodnutí zrušeno
pro nepřezkoumatelnost, přestože v rámci odůvodnění svých vlastních úvah nepochybil. Nelze
proto vykládat §149 odst. 3 a 4 správního řádu tak, že by správní orgán mohl rezignovat
na obsah závazného stanoviska a jeho závěry bezmyšlenkovitě převzít. V důsledku takového
výkladu by konstrukce pravomocí správních orgánů byla nesmyslná, protože by k rozhodnutí
postačilo samotné závazné stanovisko. Na odůvodnění závazných stanovisek je pak třeba
přiměřeně aplikovat zákonná ustanovení o obsahu, formě a náležitostech správních rozhodnutí,
a to včetně potvrzujícího či měnícího stanoviska dle §149 odst. 4 správního řádu. Shledá-li
odvolací správní orgán takovéto nedostatky potvrzujícího stanoviska, musí, a to třeba
i opakovaně, dát podnět k jeho přezkumu. Stěžovatel pochybil, neshledal-li nedostatky
v potvrzujícím závazném stanovisku a nepožadoval jeho přezkum, ačkoliv neobsahovalo
vypořádání všech rozkladových námitek. K závěrečné námitce ohledně odkazu ministra vnitra
na nesprávně uvedené číselné označení závazného stanoviska Ministerstva vnitra žalobkyně
uvedla, že nelze jednoznačně vyloučit účelové zakrytí pochybení žalovaného ohledně nesprávně
uvedených čísel jednacích v závazném stanovisku.
[11] Stěžovatel ve své replice odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 4. 2020, č. j. 4 As 26/2020 - 39, a ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 25/2020 - 33, kterými byly
zrušeny napadené rozsudky městského soudu a které se týkaly obdobných případů. Kasační soud
v těchto rozsudcích dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí přiměřeně reagovala na rozkladové
námitky uplatněné žalobkyní, a proto nemohou být považována za nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, vůči němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Žalobkyně původně napadla společnou žalobou osm rozhodnutí žalovaného, které
se týkaly obdobné problematiky, jako je nyní posuzovaná věc. Městský soud jednotlivé věci
vyloučil k samostatnému projednání. Stěžovatel se následně proti zrušujícím rozsudkům
městského soudu bránil podáním osmi kasačních stížností. Ve zbývajících věcech již Nejvyšší
správní soud rozhodl (srov. rozsudky ze dne 24. 4. 2020, č. j. 4 As 26/2020 - 39,
ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 25/2020 - 33, ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 27/2020 - 42,
ze dne 6. 8. 2020, č. j. 5 As 26/2020 - 43, ze dne 25. 8. 2020, č. j. 4 As 25/2020 - 50,
ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020 - 42, a ze dne 27. 10. 2021, č. j. 3 As 26/2020 - 51).
V těchto skutkově i právně obdobných věcech shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele důvodnými, napadené rozsudky městského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu
řízení. Ani v nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby se od závěrů
přijatých v uvedených rozsudcích odchýlil. Dále uvedená argumentace je tak toliko zopakováním
závěrů, které již v nich byly vysloveny.
[15] Vzhledem k tomu, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů, připomíná Nejvyšší správní soud svou konstantní judikaturu, podle které
se lze v takovém případě zabývat pouze tím, zda byl závěr o nepřezkoumatelnosti
učiněný v napadeném rozsudku správný, či nikoliv (srov. rozsudky ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 2 As 36/2006 - 102, a ze dne 8. 11. 2017, č. j. 8 As 25/2017 - 67).
[16] V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 8 As 170/2016 - 86, Nejvyšší správní soud uvedl,
že „[v] obecné rovině lze k otázce nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí podotknout, že nevypořádá-li
se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku se všemi uplatněnými námitkami, způsobuje
to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z ustálené
judikatury správních soudů vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje
námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč
považuje skutečnosti předestřené účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy
vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozhodnutí, jehož
odůvodnění obsahuje pouze obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody
shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí (srov. např. rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/1992 - 23, nebo rozsudky NSS
ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, a ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45). Rozsah
přezkumu provedeného žalovaným při rozhodování o odvolání lze dovodit z §89 odst. 2 s. ř., podle něhož
odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo,
s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání,
jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv
na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží; tímto
ustanovením není dotčeno právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Z odůvodnění
rozhodnutí o odvolání tak musí být patrný především dosavadní průběh a výsledek správního řízení v míře
potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Dále musí být zřejmé,
jak naložil správní orgán s námitkami účastníka řízení obsaženými v podaném odvolání, proč považuje
argumentaci za lichou, mylnou nebo vyvrácenou, podle které právní normy rozhodl, případně zda shledal jiné vady
řízení, k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2013, č.
j. 1 Afs 92/2012 - 45).“
[17] Nyní projednávaná věc je však specifická tím, že stěžovatel postupoval (ani jinak
postupovat nemohl) podle §149 odst. 3 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, podle
kterého bylo-li ve věci vydáno závazné stanovisko znemožňující vyhovění žádosti, správní orgán
žádost bez dalšího dokazování zamítne. Stěžovatel tedy po obdržení negativního závazného
stanoviska nemohl provádět další dokazování a nezbývalo mu, než žádosti nevyhovět. Následný
rozklad pak (logicky) směřoval výlučně proti obsahu závazného stanoviska, pročež si ministr
průmyslu a obchodu musel v souladu s §149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném
do 31. 12. 2017, vyžádat od ministra vnitra, jakožto orgánu nadřízeného dotčenému orgánu, další
stanovisko, jímž původní závazné stanovisko potvrdí či změní. V případě takového postupu
je pak možné za řádné vypořádání rozkladových námitek považovat i jen pouhou reprodukci
jejich vypořádání v potvrzujícím závazném stanovisku. Naopak, pokud by stěžovatel rozkladové
námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska sám věcně posoudil, zatížil by řízení
o rozkladu podstatnou vadou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2010,
č. j. 5 As 56/2009 - 63). Je tedy zcela bezpředmětné, aby ministr průmyslu a obchodu
v rozhodnutí o rozkladu sám zaujímal vlastní stanovisko k námitkám směřujícím proti obsahu
závazného stanoviska, přestože rozhoduje ve věci samé. Názor městského soudu, že napadené
rozhodnutí mělo pro zachování své přezkoumatelnosti obsahovat vlastní hodnocení těchto
rozkladových námitek, je tedy chybný.
[18] Městskému soudu lze přisvědčit v tom, že zákonná konstrukce rozhodování odvolacího
(rozkladového) správního orgánu pouze na základě negativního závazného stanoviska dotčeného
orgánu, respektive jeho potvrzení nadřízeným orgánem, se jeví neúčelná a nehospodárná.
Nicméně právě takto zákonodárce postup správních orgánů upravil a soudům nezbývá, než tuto
konstrukci respektovat. Tím samozřejmě není dotčen požadavek na to, aby potvrzující závazné
stanovisko na odvolací (rozkladové) námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska
dotčeného orgánu přiměřeným způsobem reagovalo a samo tak dostálo požadavkům
na přezkoumatelnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019,
č. j. 9 As 140/2019 - 22). Zákonnost závazného stanoviska podle §75 odst. 2 věty druhé s. ř. s.
přezkoumávají v plné míře správní soudy v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu na něm založeném (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113).
[19] Ze správního spisu je zřejmé, že rozkladové námitky žalobkyně směřovaly prakticky
výlučně proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra, a to zejména vůči tomu,
že ministerstvo své negativní závazné stanovisko odůvodnilo trestním stíháním bývalého
jednatele žalobkyně M. R. st., ačkoliv ten již není jednatelem žalobkyně, dosud je bezúhonný
a disponuje bezpečnostní prověrkou. Dále žalobkyně namítala, že v případě jiných obchodníků
s vojenským materiálem nevedlo trestní stíhání osob s nimi spojených k vydávání nesouhlasných
stanovisek; argumentace okolnostmi týkajícími se jiné společnosti (MULTIAGRO v. o. s. Slatina)
s žalobkyní nesouvisí; nebylo vysvětleno, jak s požadovanou licencí souvisí nález opěrek
ze žalobkyní znehodnocených zbraní; nebyla zohledněna ani skutečnost, že nemovitosti užívané
žalobkyní ke skladování vojenského materiálu již byly rekolaudovány. Dle žalobkyně Ministerstvo
vnitra rovněž nevysvětlilo, z jakého důvodu změnilo svoji dosavadní praxi, kdy do dubna 2016
vydávalo žalobkyni kladná stanoviska. Zdůraznila, že v mezidobí již proběhly další kontroly
ze strany Policie České republiky podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu,
při nichž nebyly zjištěny žádné nedostatky.
[20] V napadeném rozhodnutí ministr průmyslu a obchodu poukázal na potvrzující závazné
stanovisko ministra vnitra, které se k těmto námitkám vyjadřuje. Připouští, že některé okolnosti
uváděné v závazném stanovisku ministerstva byly dotčenému orgánu známy již dříve, nicméně
změnu jeho postoje vyvolal až jejich souhrn, včetně přelomové informace o trestním stíhání
pana M. R. st. Ministr průmyslu a obchodu ve svém rozhodnutí uvedl, že zastavení tohoto
trestního stíhání nebylo změnou okolností, jež by mohla odůvodnit změnu závazného stanoviska,
neboť ve věci jednoho ze dvou trestních stíhání byla podána stížnost státního zástupce a věc
nebyla dosud uzavřena. Skutečnosti, které Ministerstvo vnitra uvedlo ve spojitosti se společností
MULTIAGRO v. o. s. Slatina, s nyní projednávaným případem souvisí, poněvadž tato společnost
je s žalobkyní propojena jak personálně, tak tím, že žalobkyně využívá pro svoji činnost
nemovitosti ve vlastnictví této společnosti. Nelegálním skladováním zbraní a střeliva v daném
areálu došlo v minulosti k narušení ochrany bezpečnosti a zdraví obyvatelstva, a proto dotčený
orgán správně usoudil, že žalobkyně neposkytuje dostatečnou záruku, že k tomu
již v budoucnosti nebude docházet. Dříve zjištěné nedostatky v evidenci zbraní a střeliva
a v zabezpečení skladovacích objektů jsou závažné, jelikož poskytují prostor pro kriminální
činnost (včetně organizovaného zločinu) a vyzbrojování teroristických skupin. Odkaz žalobkyně
na obdobné případy, kdy licence vydána byla, není relevantní, neboť ministerstvo vnitra vždy
posuzuje všechny jednotlivosti konkrétního případu, a to primárně na základě zhodnocení
informací bezpečnostního charakteru získaných od Policie České republiky a zpravodajských
služeb.
[21] Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného přiměřeně
reagovalo na rozkladové námitky žalobkyně (včetně té, týkající se trestního stíhání pana M. R. st.,
v jejímž nevypořádání spatřoval městský soud nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí),
a proto nemůže být (z důvodů uváděných městským soudem) považováno za nepřezkoumatelné.
K tomu Nejvyšší správní soud též upozorňuje, že i námitka nesprávně zjištěného skutkového
stavu, na němž je založeno závazné stanovisko, je svojí povahou námitkou směřující proti obsahu
závazného stanoviska ve smyslu §149 odst. 4 správního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017,
a její vypořádání příslušelo v daném případě ministru vnitra.
[22] Městský soud postupoval nesprávně i v tom, že podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil
žalobou napadené rozhodnutí bez jednání také proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán
za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo vyžaduje rozsáhlé či zásadní
doplnění, zejména ohledně trestního stíhání bývalého jednatele žalobkyně. K trestnímu stíhání M.
R. st. sice žalobkyně navrhla jako důkaz usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky
v Pardubicích ze dne 26. 7. 2017, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti
postoupení věci a ukončení trestního stíhání, ovšem učinila tak až v žalobě. Dané usnesení
tak nebylo obsaženo ve správním spisu a městský soud z něj tudíž nemohl vycházet, aniž by jej
provedl při jednání jako důkaz (§77 odst. 1 s. ř. s.). Nejedná se totiž o skutečnost obecně
známou, ani o skutečnost známou soudu z úřední činnosti.
[23] Ohledně výtky městského soudu, že potvrzující závazné stanovisko trpí vadou,
neboť odkazuje na závazné stanovisko vydané ve věci jiné žádosti žalobkyně, Nejvyšší správní
soud uvádí, že žalobkyně podala v průběhu roku 2016 vícero žádostí o vydání licence, k nimž
Ministerstvo vnitra vydalo nesouhlasná stanoviska s naprosto identickým obsahem. Žalobkyně
následně podala pouze jeden rozklad proti více rozhodnutí stěžovatele (v blanketním rozkladu
ze dne 13. 1. 2017 označila šest rozhodnutí stěžovatele, v následném doplnění rozkladu ze dne
22. 2. 2017 označila 12 rozhodnutí stěžovatele). Ministr průmyslu a obchodu poté v rámci
rozkladového řízení požádal ministra vnitra o potvrzení či změnu závazných stanovisek
vztahujících se ke všem 12 rozhodnutím napadených žalobcem (šest z nich bylo následně
napadeno žalobou vymezenou v bodě [14] tohoto rozsudku), což v návaznosti na podání
jediného (souhrnného) rozkladu učinil jediným přípisem ze dne 19. 5. 2017,
č. j. MPO 20527/17/10200/01000. Na tuto žádost odpověděl ministr vnitra taktéž jediným
přípisem ze dne 1. 9. 2017, č. j. MV-87296-3/SO-2017, v němž potvrdil závazné stanovisko
ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 2016, č. j. MV-123494-3/OBP-2016. Uvedené
závazné stanovisko se sice netýkalo přímo nyní projednávané věci, avšak za popsaných okolností,
kdy se jednalo o společné úkony v řízeních s identickými okolnostmi a účastníky, lze zmíněnou
vadu považovat za zjevnou chybu v psaní, která nemohla ovlivnit zákonnost napadeného
rozhodnutí.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Kasační stížnost je důvodná, Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu v souladu s §110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku a v souladu s ním věcně vypořádá jednotlivé námitky uplatněné v žalobě.
Skutečnost, že napadené rozhodnutí nebylo shledáno nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů tak, jak bylo uvedeno v napadeném rozsudku, totiž ještě neznamená, že ostatní žalobní
námitky jsou nedůvodné a napadené rozhodnutí z hlediska zákona obstojí.
[25] V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu