ECLI:CZ:NSS:2022:3.AS.417.2019:48
sp. zn. 3 As 417/2019 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci navrhovatelek: a) J. Ch., b) H.
K., c) M. M., a d) J. Š., všechny zastoupeny JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem
Sokolovská 32/22, Praha 8, proti odpůrci: městys Malešov, se sídlem Malešov 45, zastoupen
Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, o
přezkoumání části opatření obecné povahy – územního plánu městyse Malešov schváleného
usnesením zastupitelstva městyse Malešov dne 3. 9. 2018, o kasační stížnosti navrhovatelek b), c)
a d) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 43 A 59/2019 - 80,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Navrhovatelky j s ou po v i nn y zaplatit odpůrci společně a nerozdílně náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč do 30 dní od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta Mgr. Tomáše Hobla.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Zastupitelstvo odpůrce dne 3. 9. 2018 vydalo územní plán městyse Malešov, který
nahradil předchozí územní plán z roku 2000. Nově vydaný územní plán se mimo jiné vztahoval
i na pozemky parc. č. XA, XB, XC, XD a XE, jež jsou ve vlastnictví navrhovatelky a), par. č. XF,
XG a XH, jež jsou ve vlastnictví navrhovatelky b), par. č. XI a XJ, jež jsou ve vlastnictví
navrhovatelky c) a par. č. XK a XL, jež jsou ve vlastnictví navrhovatelky d), vše v k. ú. M. (dále
budou uváděna pouze čísla parcel). Na těchto pozemcích nebo v jejich těsné blízkosti byly
územním plánem vymezeny plochy P2 a Z10 s funkčním využitím výroba a skladování – drobná
výroba a výrobní služby (VD). Pozemky p. č. XA, XB, XC, XD a XE byly zařazeny do plochy
smíšené výrobní (VS) a pozemek p. č. XJ, včetně budovy bez č. p./č. e., a části pozemků
p. č. XK, XF, XG a XI byly zařazeny do plochy s funkčním využitím výroba a skladování –
drobná výroba a výrobní služby (VD).
[2] Navrhovatelky napadly územní plán u Krajského soudu v Praze. Nejprve ve svém návrhu
popsaly historický vývoj užívání jednotlivých pozemků v lokalitě „za železniční tratí“. Namítaly,
že zařazení jejich pozemků do kategorie VD a VS bylo v rozporu s jejich skutečným využitím
a vůlí vlastníků, kteří požadovali jejich přeřazení do kategorie pozemků smíšené obytné
venkovské zástavby (SV). Tím bylo významně zasaženo do jejich právní sféry a došlo na základě
nespravedlivého a diskriminačního uspořádání k omezení jejich vlastnických práv. Na tyto
pozemky dopadají imise ze sousedního výrobního areálu a navíc jim s ohledem na zvolenou
kategorii pozemku není umožněno postavit či zkolaudovat již postavené domy jako obytné
prostory. Podle jejich názoru odpůrce bezdůvodně ospravedlňuje svůj postup existencí pásma
hygienické ochrany živočišné výroby, které bylo vytvořeno kvůli dnes již zaniklému teletníku
a které brání v realizaci jejich práv. Měly za to, že o dpůrce upřednostňuje práva jediného
podnikatele, který v dané lokalitě začal podnikat až po roce 2000, a byly přesvědčeny, že výroba
může být rozšiřována opačným směrem v zóně R2. Byly toho názoru, že jejich pozemky jsou
zcela uměle a nesystematicky zahrnuty do průmyslové zóny, ačkoliv tak nikdy využívány nebyly
a nikdy ani nebudou. Žádaly proto o zachování venkovského rázu krajiny s možností rozvoje
rekreačních aktivit. Zároveň nesouhlasily s tím, aby jejich pozemky byly vyňaty ze zemědělského
půdního fondu.
[3] Dále namítaly, že chybí legitimní důvod k omezení jejich vlastnických práv, neboť
navrhovatelky nemají v úmyslu své pozemky využívat k průmyslové výrobě nebo k jiným
podnikatelským účelům a slouží jim výhradně k účelům rekreačním. Napadenou část územního
plánu považovaly za nesystematickou a nelogickou a bylo dle nich možné pochybovat o dosažení
zamýšleného cíle a legitimitě celého zásahu. Územní plán nemůže být ani nástrojem k prosazení
zájmů jedné osoby (podnikatele) na úkor ostatních a nejedná se tak v daném případě o veřejný
zájem. Navrhovatelky dále upozornily, že odpůrce učinil při tvorbě územního plánu mylná
skutková zjištění, neboť vycházel ze skutečností formálně uvedených v předchozím územním
plánu, aniž by zjistil stav faktický. Byly toho názoru, že zásah do jejich vlastnických práv je třeba
vnímat jako diskriminační se znaky libovůle, neboť sousední pozemky a menší části pozemků
navrhovatelek byly zařazeny do kategorie SV, kterou žádaly rovněž navrhovatelky. Jedná
se přitom o identické lokality, které navazují na průmyslovou zónu stejně jako pozemky
navrhovatelek. Zvolené řešení považovaly za nelogické, protože jeden pozemek téhož vlastníka
byl zařazen do různých kategorií. Argumentace odpůrce podpořená pravidly Politiky územního
rozvoje České republiky je podle nich účelová a pásmo hygienické ochrany živočišné výroby
nadále nemá své opodstatnění a mělo být správními orgány zrušeno. Navrhovatelky uzavřely,
že důvody uváděné odpůrcem jsou účelové a nemohou dostatečně ospravedlnit zásah do jejich
vlastnického práva a ani rozdílné zacházení s jejich pozemky. Taktéž měly za to, že zvolené řešení
je v rozporu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahu, neboť namísto rozšíření průmyslové
zóny do plochy R2 jsou omezována jejich vlastnická práva.
[4] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) návrh zamítl.
Nejprve uvedl, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách stěžovatelek vůči návrhu územního plánu
obstojí a je přezkoumatelné. Důvody, proč odpůrce námitkám stěžovatelek nevyhověl, bylo
možné seznat i ze samotného textu opatření obecné povahy. Úmyslem odpůrce bylo soustředit
budoucí zástavbu uvnitř zastavěného území. Preferoval plochy bydlení s výrazně nižším
zastoupením ostatních ploch a jeho prioritou bylo integrovat výrobní aktivity a služby
do stávajících smíšených obytných ploch venkovského charakteru. Rušivá výroba mohla být
rozvíjena pouze v rámci stávajících výrobních areálů nebo v těsné návaznosti na ně. Za přirozený
limit rozvoje obytné zástavby odpůrce považoval železniční trať, za níž již dříve vznikl výrobní
areál a v této lokalitě se tak odpůrce logicky rozhodl obytnou zástavbu dále nerozvíjet. Je proto
vhodné, aby trať rozdělovala městys na obytnou a výrobní část. Odpůrce proto chtěl vytvářet
podmínky pro změnu způsobu využití obytných ploch, které v této lokalitě již nevhodně vznikly.
Pro účely udržitelného rozvoje přitom bylo zapotřebí zlepšit podmínky pro příznivé životní
prostředí a hospodářský rozvoj obce. Nový územní plán výrazně snížil rozsah zastavitelných
ploch pro bydlení a naopak nově vymezil plochy pro rozvoj výroby a občanského vybavení.
Odpůrce zdůraznil, že plochy s funkčním zařazením do obytné či rekreační zástavby není možné
v dané lokalitě využít i z důvodu existence pásma hygienické ochrany živočišné výroby, které bylo
v území zřízeno v roce 1981. Vysvětlil, že obytná a rekreační výstavba není možná nejen
s ohledem na celkovou koncepci nově vytvořeného územního plánu, ale i kvůli rozporu s čl. 24a
politiky územního rozvoje. Soud poznamenal, že z nového územního plánu je také jasná
návaznost na předchozí územní plán z roku 2000, v němž již byla dříve v předmětné lokalitě
vymezena plocha pro výrobu.
[5] K námitkám vztahujícím se k nepřiměřenému a diskriminačnímu zásahu do vlastnických
práv navrhovatelek soud uvedl, že úkolem soudu není určovat, jakým způsobem má být určité
území využito a aktivně dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V procesu
územního plánování dochází ke střetu soukromých a veřejných zájmů a musí tak dojít s ohledem
na zásadu proporcionality k upřednostnění některého z nich. Ze zásady zdrženlivosti přitom
plyne, že správní soud by měl přistoupit ke zrušení opatření obecné povahy pouze za situace,
kdy došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře. Soud poznamenal, že územní plán vždy
bude představovat určitý zásah do vlastnického práva. Vlastník dotčeného pozemku však nemá
individuální subjektivní právo na schválení konkrétní podoby územního plánu podle svého
požadavku. Soud zdůraznil, že územní plán je vydáván obcí, která si v něm stanoví způsob, jakým
chce využívat své území a jak se chce do budoucna rozvíjet. Soud dospěl k závěru, že odpůrcem
zvolené řešení považuje za racionální a vymezení ploch odpovídá urbanistické koncepci, která
navazuje na předchozí územně plánovací dokumentaci a usiluje o oddělení ploch výroby
od ploch určených k bydlení. Obec má dostatek vhodných ploch k bydlení, které jsou mimo
dosah imisí z výrobních a zemědělských areálů. K námitce navrhovatelek týkající se ukončení
zemědělské výroby v areálu bývalého kravína soud poznamenal, že nelze s ohledem na vydaná
povolení zcela vyloučit jeho opětovné zprovoznění.
[6] Soud se rovněž vyjádřil k pásmu hygienické ochrany. Uvedl, že jelikož nebylo dosud
zrušeno, nelze od této skutečnosti při územním plánování zcela odhlédnout. Jestliže však nadále
netrvá účel jeho zřízení, mohly navrhovatelky požádat o zrušení stavební uzávěry vyplývající
z existence ochranného pásma nebo požádat o zrušení ochranného pásma u příslušného
správního orgánu. Krajský soud ovšem zdůraznil, že existence ochranného pásma nebyla jediným
důvodem zvolené regulace. Byla jím i kontinuita s předchozí územně plánovací dokumentací a
rozvoj dřevozpracující výroby v dané lokalitě, která činí budoucí výstavbu obytné plochy
nevhodnou, což bylo podpořeno i stanovisky Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze
dne 4. 2. 2015 a ze dne 9. 7. 2015.
[7] Odpůrce dle názoru krajského soudu taktéž uspokojivě objasnil, k čemu všemu přihlédl
při vážení jednotlivých zájmů, především pak ke skutečnosti, že na území obce se nachází
dostatek vhodnějších ploch pro bydlení a rekreaci. Dosavadní rozvoj obytné a rekreační funkce
by přitom v dané lokalitě vedl k dalším střetům a situaci by ještě více zhoršil. Soud souhlasil
s odpůrcem, že další vymezení kategorie SV by odporovalo požadavku uvedenému v politice
územního rozvoje, tj. nevytvářet nové plochy pro bydlení v blízkosti výrobních a zemědělských
areálů. Dle soudu se odpůrce dostatečně vypořádal s otázkou, proč některé pozemky či části
pozemků byly v dané lokalitě ponechány na ploše s funkčním využitím SV. Důvodem není jen
blízkost výrobních areálů, ale i vzdálenost staveb od veřejné pozemní komunikace a nedostatečná
šířka pozemku. Z grafické části územního plánu bylo přitom soudu zřejmé, že pozemky
ponechané na ploše SV se nacházejí podél silnice a ve větší vzdálenosti od plochy výroby.
[8] Podle krajského soudu lze zvolené řešení považovat za racionální a není rozhodné, zda
v současné době realizuje výrobní činnosti v dané lokalitě jen jediný subjekt. Upřednostnění
výrobní funkce nelze považovat za bezdůvodně diskriminační. Soud připomněl,
že navrhovatelkám nic nebrání ve stávajícím využití jejich pozemků a pozemky a stavby je možné
využívat k povolenému účelu. Případné faktické využívání stavby v rozporu s jejím určením
nezakládá nárok na vymezení požadovaného způsobu využití. Navrhovatelky jsou při využití
jejich pozemků limitovány v dalším rozvoji, nikoliv v současném využívání. Soud poznamenal,
že vyhlášením územního plánu nedochází automaticky ani k vynětí pozemků ze zemědělského
půdního fondu. Rovněž upozornil, že výroba je v dané ploše VD přípustná jen za podmínky,
že svým provozem nebude snižovat kvalitu prostředí.
[9] K námitce navrhovatelek, že nehodlají své pozemky využívat k výrobnímu účelu, krajský
soud uvedl, že nejde o důvod, proč by nebylo možné takto dané plochy v územním plánu
vymezit, jelikož obce disponují značným uvážením, jak se budou do budoucna (tj. i na velmi
dlouhou dobu) rozvíjet, a to především za situace, kdy svůj plán dostatečně racionálně zdůvodní.
Ohledně poukázané možnosti rozvoje ve směru plochy R2 soud uvedl, že odpůrce rozvoj výroby
tímto směrem nevyloučil. Vysvětlil však, proč nelze využít pozemky ve vlastnictví navrhovatelek
způsobem, jaký požadují. Soud tedy uzavřel, že nepovažuje napadené opatření obecné povahy
za nepřiměřené a způsob regulace za diskriminační či svévolný.
[10] Krajský soud neshledal důvodné ani námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového
stavu a vysvětlil, proč považuje argumenty stěžovatelek za nesprávné. Z vypořádání námitek
je naopak zřejmé, že odpůrci byl znám faktický způsob využití pozemků. K námitkám tykajícím
se předchozího územního plánu soud dodal, že jeho posouzení není předmětem tohoto řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[11] Navrhovatelky [dále jen „stěžovatelky“ nebo „stěžovatelka b), c) nebo d)] napadly
rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[12] V prvé řadě namítaly, že se krajský soud nezabýval jejich stěžejní námitkou týkající
se zásahu do jejich vlastnických práv. K této otázce se dle jejich názoru krajský soud prakticky
nevyjádřil a nezdůvodnil, proč byl zásah do jejich práv legitimní. Z tohoto důvodu považují
napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.
[13] Dále namítaly, že jejich pozemky byly zařazeny dle územního plánu do plochy VD,
což je v rozporu se stávajícím a po desítky let trvajícím využitím k rekreačním účelům. Faktické
využití jejich pozemků a staveb je tak vyloučeno. Pokud krajský soud uvedl, že územní plán
nebrání stěžovatelkám ve stávajícím využití jejich pozemků a staveb, jedná se podle nich o
zavádějící informaci. Stěžovatelky jsou toho názoru, že nebudou moct užívat své pozemky
plnohodnotně k účelu, k jakému je využívají, protože možnost stavebních úprav a dalšího rozvoje
bude velmi omezená. Upozornily, že objekty nacházející se na těchto pozemcích jsou již starší a
bude nutné provést zásadnější stavební úpravy. Zvolené řešení tak považují za rozporné se svým
legitimním očekáváním. Důsledkem územního plánu je rovněž snížení ceny příslušných pozemků
a staveb. Povolování výroby v dané oblasti se dle nich taktéž zcela neslučuje s dosavadním
venkovským životem. Na podporu své argumentace odkázaly na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 Ao 2/2011 - 17, z něhož podle nich vyplývá, že pokud schválené
funkční zařazení pozemků neodpovídá dosavadnímu způsobu jejich využití a pokračování
v tomto užívání je alespoň zčásti vyloučeno, potom je vlastník pozemků zkrácen na svých
právech.
[14] Stěžovatelky dále nesouhlasily s úvahami, proč není na jejich pozemcích vhodné funkční
využití SV, aniž by se přitom soud zaměřil na podstatu věci, tj. zda vymezení plochy VD
v rozporu se skutečným využíváním pozemků bylo v souladu se zásadou minimalizace
a subsidiarity zásahu. Důvodem jejich návrhu na zrušení části územního plánu nebylo, že jejich
plochy nebyly funkčně zařazeny do plochy SV, ale že byly neoprávněně zařazeny do plochy VD.
Krajský soud podle nich pominul, že rekreačně obytná funkce v dané lokalitě fakticky existuje
a existovala i před vznikem dřevozpracující a zemědělské výroby. V jejich případě se tak jedná
o zachování stávajícího využití. Stěžovatelky nestojí o další výstavbu, nýbrž o zachování svých
zahrad. Mají za to, že funkční využití jejich pozemků proti jejich vůli není v souladu se zásadami
subsidiarity a minimalizace zásahu. Rovněž nesouhlasí s odůvodněním soudu o potřebě rozvoje
výroby v obci a argumentací za pomoci čl. 24a Politiky územního rozvoje, protože na ploše Z10 a
P2 neprobíhá žádná výroba a ani v budoucnu probíhat nebude. Pozemky jsou využívány pouze
k bydlení a k rekreaci. Taktéž považují za nekoncepční, aby část pozemku stěžovatelek byla
zařazena do kategorie SV a další část do kategorie VD. Nový územní plán měl podle jejich názoru
napravit předchozí chyby a nikoliv je prohlubovat či opakovat.
[15] Dále rozporovaly odůvodnění odpůrcem zvoleného řešení existencí pásma hygienické
ochrany, které již přes 20 let nemá žádný smysl a nemůže tak odůvodnit legitimitu zásahu
do vlastnických práv stěžovatelek. Není přitom pravdou, že by se stěžovatelky nesnažily o jeho
zrušení. Byly však odmítány s tím, že k podání takového návrhu nemají aktivní legitimaci.
Omezení vlastnických práv na základě bezdůvodné existence pásma hygienické ochrany
nepovažují za legitimní, ale naopak za zneužití práva a projev libovůle.
[16] Krajský soud dle přesvědčení navrhovatelek taktéž nesprávně posoudil, zda byl zásah
do vlastnických práv učiněn v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích
k zamýšlenému cíli. Rozporovaly názor, že jejich pozemky jsou obklopeny pozemky, na kterých
probíhá výroba, protože faktická situace je jiná. Stěžovatelky dále nesouhlasí s úvahou soudu,
že dostatečným důvodem pro omezení jejich práv je určitá představa o vhodnosti využití území,
neboť odpůrce měl další možnosti rozvoje na ploše R2. Dle jejich názoru existovala řada jiných
možností, jak případný střet v území vyřešit (např. vytvoření pásu veřejné zeleně). Stěžovatelky
považují za diskriminační přístup, kterým odpůrce změnil funkční využití jejich pozemků oproti
skutečnému užívání, aniž by jakkoliv reguloval i plochu výroby. Ačkoliv soud argumentuje
předchozím územním plánem, stěžovatelky jeho úvahy považují za nesprávné a diskriminační,
jelikož již před vznikem dřevozpracující výroby byly povoleny a řádně zkolaudovány jejich stavby.
[17] Odpůrce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a podle
něj krajský soud dostatečně posoudil veškeré argumenty uvedené v žalobě, jakož i správnost jeho
postupu. Dále se domnívá, že kasační stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelky v ní neuvádí
konkrétní důvody, resp. pouze opakují argumenty uvedené v předchozím řízení, aniž by bylo
zřejmé, jakou právní otázku posoudil krajský soud nesprávně. K věcným otázkám uvedl,
že ve sporné lokalitě platí od roku 1981 s ohledem na pásmo hygienické ochrany, jež nebylo
zrušeno a ani nebyl ze strany stěžovatelek podán návrh na jeho zrušení, stavební uzávěra.
Pozemky stěžovatelek byly již v předchozím územním plánu zařazeny do ploch výrobních, aniž
by se stěžovatelky proti tomuto postupu bránily. Výrobu lze vzhledem k existenci přehrady
s pitnou vodou na území obce rozvíjet jen v omezených lokalitách, přičemž výroba je v lokalitě
za tratí dána historicky. Územní plán je přitom vytvářen koncepčně a s výhledem do budoucna.
Zvolené řešení nebrání stěžovatelkám užívat své nemovitosti stávajícím způsobem. Stavební
uzávěra se v dané lokalitě nachází již více než 30 let, čehož si stěžovatelky musí být vědomy.
Pokud stěžovatelky prováděly jakékoliv stavební úpravy v rozporu s existujícím pásmem
hygienické ochrany, nelze jejich jednání legitimizovat prostřednictvím územního plánu. Na závěr
odpůrce uvedl, že soudy musí respektovat právo na samosprávu a ingerovat do územních plánů
jen v případě extrémních zásahů do práv majitelů nemovitostí dotčených územním plánem.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je
kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelky jsou v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupeny advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Jelikož stěžovatelky v kasační stížnosti namítají (kromě jiného) rovněž
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve touto
otázkou. Platí totiž, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám
o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit.
[21] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li
být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud
za prokázaný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč
považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci
účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 --52, ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76). Meritorní přezkum
rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z něj zřejmé, jak soud ve věci
rozhodl, z jeho odůvodnění vyplývá, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních
bodů veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelky se závěry
krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho
údajnou nepřezkoumatelnost.
[22] Stěžovatelky tvrdily, že se krajský soud nezabýval jejich námitkou týkající se zásahu
do jejich vlastnických práv. Přestože krajský soud v napadeném rozsudku hovoří o zásahu
do vlastnických práv pouze na několika místech, podstatná část odůvodnění napadeného
rozsudku se tomuto bezprostředně věnuje, neboť se jedná o stěžejní otázku celé věci. Krajský
soud ve svém rozsudku vysvětlil, jaké je jeho postavení při přezkumu územního plánu a že je
oprávněn zasahovat pouze v případě extrémního zásahu do práv stěžovatelek. Zabýval
se poměřováním střetu práva soukromého (tj. vlastnických práv stěžovatelek) a veřejného zájmu
a s tím související aplikace principu proporcionality. Odpůrcem zvolené a odůvodněné řešení
považoval za racionální. Přestože krajský soud připustil určitý zásah do vlastnického práva
stěžovatelek, dodal, že vlastník dotčeného pozemku nemá individuální subjektivní právo
na schválení konkrétní podoby územního plánu podle jeho požadavku. Zdůraznil,
že navrhovatelkám nic nebrání ve stávajícím využití jejich pozemků a omezeno bude pouze jejich
budoucí využití. Na tomto místě je třeba dodat, že stěžovatelky ve svých dalších námitkách
uplatněných v kasační stížnosti závěry krajského soudu týkající se zásahu do jejich vlastnických
práv zpochybňují, čímž si protiřečí. Pokud by totiž byly závěry krajského soudu
nepřezkoumatelné, nemohly by s nimi stěžovatelky následně vyslovit věcný nesouhlas. Nejvyšší
správní soud je tak toho názoru, že krajský soud se touto námitkou zabýval v dostatečné míře
a jeho závěry jsou přezkoumatelné. Druhou věcí je správnost těchto právních závěrů, která však
není otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
[23] Než Nejvyšší správní soud přistoupí k vypořádání námitek věcného charakteru, pokládá
za nutné zdůraznit, že ačkoliv kasační stížnost obsahuje řadu námitek, stěžovatelky v nich z velké
části opakují již dříve uplatněnou argumentaci a jen v omezené míře reagují na konkrétní závěry
napadeného rozsudku krajského soudu. Právě zpochybnění závěrů krajského soudu však
představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace jako přípustné kasační námitky
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019 - 63).
Ačkoliv kasační stížnost stěžovatelek lze ve výše uvedeném smyslu ještě považovat
za projednatelnou (byť v případě některých námitek hraničně), je třeba současně zdůraznit,
že tyto námitky dostatečně nereagují na argumenty vyslovené krajským soudem. V tomto ohledu
je nutno připomenout, že kvalita a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je
vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde kasační stížnosti).
Z tohoto důvodu kasační soud u některých uplatněných námitek pouze odkáže na odůvodnění
napadeného rozsudku.
[24] Podle §18 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon), územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným
a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného
souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tím účelem sleduje společenský a hospodářský
potenciál rozvoje.
[25] Nejvyšší správní soud musí na tomto místě zopakovat, co již vyřkl krajský
soud v napadeném rozsudku. Z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit
existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace
byla jeho nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití území (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008 - 51, a ze dne 18. 11. 2010,
č. j. 7 Ao 5/2010 - 68). Obecné rozhodnutí o funkčním využití určitého území je diskrecí
konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy v rámci realizace práva na samosprávu
konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních, odůvodněných
a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavní zásady dělby
moci. Správní soudy se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí
zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 2 Ao 2/2007 - 73) a ke zrušení územně plánovacího opatření obecné povahy by měly
přistoupit, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující
zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
[26] Kasační soud však dodává, že toto oprávnění obce není bezbřehé, neboť existují
zákonem stanovené podmínky a v rovině obecné též omezení plynoucí ze samotného ústavního
pořádku (požadavek rovného zacházení, předvídatelnosti právní regulace, minimalizace zásahů
do individuálních práv fyzických a právnických osob, atd.). V tomto smyslu se vyjádřil Nejvyšší
správní soud v již zmíněném rozsudku č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, ve kterém uvedl, že v případě
územního plánování jde vždy „o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem,
kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob
a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité
politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje
... omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (urbanistických, ekologických,
ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů
však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není
úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná
politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu
tak, je každá varianta využití území, která se takto ´vejde´ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná
a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně
i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není
jeho úkolem sám územní plány dotvářet.“
[27] Správní soudy jsou v zásadě oprávněny přezkoumávat důvodnost návrhu na zrušení
opatření obecné povahy v pěti krocích (srov. rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98).
Nejprve zkoumají, zda bylo napadené opatření obecné povahy vydáno orgánem, který k tomu
měl pravomoc. Dále se zabývají tím, zda orgán, který opatření vydal, nepřekročil zákonem
stanovené meze své působnosti (věcné, osobní, prostorové a časové). Ve třetím kroku soudy
posuzují zákonnost postupu odpůrce při vydávání napadeného opatření obecné povahy.
Ve čtvrtém se zaměřují na otázku obsahového souladu napadeného opatření obecné povahy
se zákonem, tedy s hmotněprávními předpisy. Poslední fáze přezkumu spočívá v přezkumu
souladu opatření obecné povahy se zásadou proporcionality. Mezi účastníky nyní projednávané
věci je sporná poslední fáze přezkumu opatření obecné povahy, tedy zda odpůrcem zvolené
řešení bylo přiměřené.
[28] Z názoru, který rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyjádřil ve svém usnesení
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, vyplývá, že v případě, kdy je územním plánem
zasaženo do vlastnického práva osob, je třeba zkoumat, zda byly odpůrcem v daném případě
dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Ty budou podle rozšířeného senátu
dodrženy, pokud zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, zásah je činěn
v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli,
nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle.
[29] Ačkoliv byly a jsou pozemky stěžovatelek využívány k rekreačním účelům, nemají
stěžovatelky právní nárok na to, aby byly jejich pozemky zařazeny do jím preferovaného
funkčního využití. Zvolený krok však musí být proporční, nediskriminační, odůvodněný a bez
prvků libovůle. Zároveň je však nutno upozornit, že vlastníkům dotčených pozemků nemůže
vzniknout určité legitimní očekávání na základě jimi dříve využívanému způsobu využití
pozemků. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 10. 2009, č. j. 6 Ao 3/2009 - 76, uvedl, že
„[p]rincip legitimního očekávání pak v procesu územního plánování nelze vykládat jako zachování statusu quo,
jedná se o dlouhodobý proces, v němž se střetávají různé typy zájmů - vyhovění jednomu typu zájmů obvykle povede
k poruše ve vztahu k zájmu jinému (či jiného). Jestliže do řešení po určitou dobu předvídaného vstoupí nová
skutečnost, která významně modifikuje předpoklady, s nimiž výchozí fáze pořizování územního plánu počítaly,
nelze než takovou skutečnost reflektovat.“ Pozemky stěžovatelek byly dle jejich slov dlouhodobě
využívány k rekreačním účelům. Nelze ale opomíjet tu skutečnost, že v dané lokalitě vznikala
nejdříve zemědělská a následně dřevozpracující výroba, která významným způsobem začala dané
území ovlivňovat. Nejedná se přitom o stav vzniklý během pár měsíců, ale formující se několik
desítek let.
[30] Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč považoval odpůrcem zvolené řešení za legitimní,
neboť lokalita za železniční tratí se jeví jako nejvhodnější pro rozvoj výroby v dané obci, jež má
na mnoha jiných lokalitách vhodnější podmínky pro rozvoj bydlení. Není přitom vhodné,
aby v budoucnu docházelo k dalším střetům mezi plochami určenými k bydlení a výrobními
plochami. Odpůrce zvolené řešení odůvodnil i dalšími okolnostmi, jako je existence pásma
hygienické kontroly nebo stanovisky Krajské hygienické stanice Středočeského kraje
ze dne 4. 2. 2015 a ze dne 9. 7. 2015 a taktéž kontinuitou s předchozím územním plánem, v němž
bylo využití předmětného území upraveno totožně. Nejvyšší správní soud má za to, že v tomto
případě nedošlo k nepřiměřenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelek. Je tomu tak proto,
že způsob využití předmětné plochy je také podmíněn určitými pravidly pro nepřípustné využití
území, která zamezují tomu, aby bylo negativně zasahováno do území v rozporu s právními
předpisy (v tomto případě imise z výrobního areálu nebo existující stavební uzávěra).
Zastupitelstvo tedy rozhodlo v rámci své kompetence o konfliktu veřejného a soukromého zájmu
způsobem, který je zcela přiměřený. Tuto otázku krajský soud v napadeném rozsudku náležitě
odůvodnil. Jak však již bylo uvedeno v napadeném rozsudku, stěžovatelkám nikdo nebrání
ve stávajícím využití jejích nemovitostí. Ty mohou být nadále využívány k účelům, k jakému bylo
pro ně vydáno povolení nebo k jakému byly zkolaudovány. Faktické využití zde přitom
z právního hlediska nehraje žádnou roli.
[31] Omezen je tak především zamýšlený budoucí rozvoj těchto nemovitostí, což stěžovatelky
ve své kasační stížnosti napadaly. Nejvyšší správní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti,
že právo vlastnit majetek je právem ústavně zaručeným (viz čl. 11 Listiny základních práv
a svobod), přičemž z podstaty tohoto práva (vlastník má podle §1012 občanského zákoníku
právo se svým vlastnictvím libovolně nakládat) vyplývá i právo vlastníka předmět vlastnictví
zhodnocovat. Tento atribut vlastnického práva však nelze vykládat tak, že by se vlastník takového
zhodnocení mohl domáhat na jiných osobách, včetně orgánů veřejné moci (srov. již dříve
zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ao 1/2008 - 51). Nejvyšší správní soud je
přesvědčen, že přezkoumávaný územní plán zásadně nebrání navrhovatelkám vykonávat jejich
vlastnická práva k pozemkům a pokud jsou přece jen v některých směrech omezena, jde
o omezení rozumná a v nezbytně nutné míře. Navrhovatelky mohou nadále pokračovat
ve využívání svých pozemků k jejich původnímu (povolenému) účelu a mohou provádět i
udržovací práce a některé stavební úpravy, jimiž se rozumí takové změny stavby, při kterých se
zachovává vnější půdorysné i výškové ohraničení stavby [§2 odst. 5 písm. c) stavebního zákona].
Kasační soud v této souvislosti dodává, že část pozemků stěžovatelky b) a d) přiléhající
k pozemní komunikaci je funkčně zařazen do plochy SV. Na něm mohou realizovat stavební
činnost nad rámec nyní využívaného účelu.
[32] Stěžovatelky namítaly, že důvodem jejich návrhu na zrušení části územního plánu nebylo,
aby jejich pozemky nebyly funkčně zařazeny do plochy SV, ale že byly neoprávněně zařazeny
do plochy VD. Podle názoru kasačního soudu jsou tyto otázky v jejich případě, obrazně řečeno,
dvěma stranami jedné mince. Stěžovatelky usilovaly o to, aby jejich pozemky byly funkčně
zařazeny do plochy SV a zároveň nesouhlasily se zařazením do plochy VD, ačkoliv dle
předchozího územního plánu již takto funkčně zařazeny byly (pozn. soudu: předchozí územní
plán není předmětem tohoto řízení). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud
dostatečně posoudil obě tyto otázky z obou úhlů pohledu a vysvětlil, z jakého důvodu není
možné zařadit nemovitosti stěžovatelek do plochy SV a naopak proč bylo legitimní, aby odpůrce
zařadil dotčené nemovitosti do plochy VD. Přiměřenost tohoto kroku Nejvyšší správní soud
posoudil v předchozích bodech tohoto rozsudku.
[33] K politice územního rozvoje kasační soud uvádí, že tu je nutné považovat za koncepční
celostátní nástroj, jenž se zabývá otázkami územního plánování na úrovni nadregionální,
celostátní a mezinárodní, přičemž jejím účelem je koordinovat mj. zájmy na využívání území státu
a územně plánovací činnosti krajů a obcí (k tomu podrobněji srov. Hegenbart, M., Sakař, B.,
a kol., Stavební zákon, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck, 2008, str. 81 - 82). Územní plán je
základním koncepčním dokumentem k usměrňování územního rozvoje obce a je zpracováván
pro celé území obce. Územní plán musí být souladný s nadřazenými nástroji územního plánování,
tj. s politikou územního rozvoje a zásadami územního rozvoje. Soulad územního plánu
s politikou územního rozvoje je ve stavebním zákoně zajištěn zejména pomocí ustanovení §53
odst. 4 písm. a). Podle §53 odst. 6 stavebního zákona musí pořizovatel územního plánu předložit
návrh na jeho zamítnutí, dojde-li k závěru, že je návrh územního plánu v rozporu s požadavky
uvedenými v politice územního rozvoje. Argumentace odpůrce požadavky stanovenými politikou
územního rozvoje tak nelze považovat za zjevně nerelevantní, naopak byla pro posouzení
funkčního využití dané lokality na místě. Ze zjištěného skutkového stavu je přitom zřejmé,
že předmětné pozemky stěžovatelek sousedí s výrobní plochou [včetně zemědělských staveb
na pozemcích ve vlastnictví navrhovatelky a)] a argumentace čl. 24a politiky územního rozvoje
má tak své opodstatnění.
[34] Stěžovatelky taktéž považují za nekoncepční, že část jejich pozemků je zařazena
do kategorie SV a další část do kategorie VD. Krajský soud podle názoru kasačního soudu tento
rozdíl uspokojivě vysvětlil v bodě 77 napadeného rozsudku, a to i ve vztahu k vlastníkům jiných
pozemků přilehlých k místní komunikaci. Determinantem pro funkční rozdělení ploch byla
vzdálenost od výrobních areálů a s nimi spojených imisí, vzdálenost od veřejné pozemní
komunikace, ale též existence pásma hygienické ochrany, která zasahuje pouze na část pozemků
stěžovatelek.
[35] Stěžovatelky také napadají v současné době (dle jejich názoru) již bezdůvodnou existenci
pásma hygienické ochrany a s ní spojenou stavební uzávěru. V této souvislosti nelze než odkázat
na závěry učiněné krajským soudem. Pásmo hygienické ochrany nebylo dosud zrušeno a nelze
od této skutečnosti při územním plánování zcela odhlédnout, naopak se jedná o důležitý faktor.
Pokud již nadále netrvá jeho účel, je možné požádat o zrušení stavební uzávěry u příslušného
správního orgánu. Zrušení či zachování pásma hygienické ochrany však není předmětem nyní
přezkoumávané věci, a proto soud nemá prostor posuzovat jeho současnou opodstatněnost.
[36] V další námitce stěžovatelky nesouhlasily s tím, že by jejich pozemky byly obklopeny
pozemky, na kterých probíhá výroba, protože faktická situace je jiná. V této věci kasační soud
odkazuje na odůvodnění krajského soudu, který se touto otázkou zabýval v bodě 85. Podle
krajského soudu bylo pro danou věc podstatné, že sporná plocha přiléhá ke stávajícím výrobním
areálům. Plocha výroby se nachází nejen na severovýchodní straně, ale též podél železniční trati
a na straně jihovýchodní, v níž jsou zahrnuty též pozemky navrhovatelky a), na nichž se nachází
zemědělské stavby. Skutečnost, že zemědělský areál není aktuálně využíván, respektive
že navrhovatelka a) nezastavěné pozemky užívá pouze k drobnému chovu zvířat, podle krajského
soudu neznamená, že nelze hovořit o ploše výroby. Faktickým dočasným, byť i déle trvajícím
nevyužíváním určitých staveb se nemění využití, k němuž jsou určeny a které může být
obnoveno. Nejvyšší správní soud považuje závěry učiněné krajským soudem za správné a
v souladu se zjištěným skutkovým stavem, neboť sporná plocha je skutečně obklopena výrobní
plochou, resp. zemědělskými plochami.
[37] K namítané možnosti rozvoje výroby v rámci plochy R2 kasační soud opět odkazuje
na odůvodnění krajského soudu, který se k této námitce již vyslovil a s jehož závěry stěžovatelky
v zásadě nepolemizují. Odpůrce neodůvodnil regulaci tím, že by do budoucna nebylo možné
výrobu rozvíjet i v ploše R2. Vysvětlil jen, z jakého důvodu není na místě využít plochy
způsobem, jehož se navrhovatelky domáhaly, a proč je naopak v souladu s urbanistickou
koncepcí vhodné vymezit plochu drobné výroby na pozemcích stěžovatelek.
[38] Stěžovatelky také namítaly, že existovala řada jiných možností, jak případný střet v území
vyřešit (např. vytvořením pásu veřejné zeleně). Nevhodnost tohoto řešení odpůrce odůvodnil
tím, že izolační zeleň má z hlediska snižování exaktně měřitelných negativních vlivů výroby (hluk,
prach, emise) na chráněné venkovní prostory pouze minimální vliv a plní tak funkce pouze
optického oddělení. V této souvislosti lze odkázat i na stanoviska Krajské hygienické stanice
Středočeského kraje ze dne 4. 2. 2015 a ze dne 9. 7. 2015. Odpůrci tak nelze vyčítat, pokud
nezvolil stěžovatelkami navrhovanou alternativu, na kterou, jak již bylo výše řečeno, nemají
právní nárok a ani soud není oprávněn určit, jaké funkční využití plochy by bylo vhodnější.
[39] V poslední námitce se stěžovatelky brání vůči diskriminačnímu přístupu odpůrce, který
upřednostňuje plochu výroby, přičemž již před vznikem dřevozpracující výroby byly povoleny
a řádně zkolaudovány jejich vlastní stavby. I tuto námitku již správně posoudil krajský soud, který
považoval zvolené řešení za racionální, a nebylo dle něj rozhodné, zda v současné době realizuje
výrobní činnosti v dané lokalitě jen jediný subjekt. Upřednostnění výrobní funkce nevnímal
za bezdůvodně diskriminační. Kasační soud opět připomíná, že mu nepřísluší rozhodovat o tom,
zda by bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití
či zda by nebylo výhodnější vymezit podmínky jeho využívání jiným způsobem. Musí přitom
respektovat právo na samosprávu a ochránit vlastníky před excesy, které by nepřiměřeně,
diskriminačně či bezdůvodně zasahovaly do jejích práv. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud např.
v rozsudku ze dne 30. 11. 2021, č. j. 8 As 311/2019 - 87, o diskriminaci by se jednalo tehdy,
pokud by pro různé subjekty ve stejných situacích byla zakládána odlišná práva a povinnosti
(přímá diskriminace), nebo by na základě zdánlivě neutrálních podmínek byly určité subjekty
znevýhodňovány bez zdůvodnění legitimním cílem, přičemž prostředky k jeho dosažení
by nebyly přiměřené a nezbytné (nepřímá diskriminace). Krajský soud dostatečně (především
v bodech 65 a 67 napadeného rozsudku) odůvodnil, proč odpůrcem zvolené řešení vnímá jako
racionální, legitimní a odůvodněné a proč ve zvoleném řešení nelze shledávat žádný diskriminační
potenciál. Hospodářský rozvoj obce za situace, kdy obec disponuje dostatečným počtem ploch
vhodných pro bydlení a zároveň se snaží zamezit střetům mezi obytnou a výrobní plochou, lze
považovat za legitimní cíl a nastavené podmínky, které jsou determinovány vzdáleností
od výrobního areálu a od pozemní komunikace a mimo pásmo hygienické ochrany,
za nediskriminační.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že kasační stížnost není
důvodná, proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 věty první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelky ve věci neměly úspěch, proto nemají právo na náhradu
nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odpůrce vycházel soud z již existující
praxe, podle níž po obcích, které ze zákona nemají úřady územního plánování, nelze požadovat,
aby měly odborný právní aparát, který bude schopen poskytnout pomoc v řízení před kasačním
soudem. Proto pokud není prokázán opak, lze vycházet z toho, že obce, které nejsou obcemi
s rozšířenou působností, standardně nemají vlastního právníka (osobu s vysokoškolským
právnickým vzděláním vyžadovaným k výkonu advokacie), který by jim byl schopen
při obhajování územně plánovací dokumentace pomoci v řízení před Nejvyšším správním
soudem. Náklady na advokáta, který je bude zastupovat, tak budou náklady účelně vynaloženými,
i když nepůjde o stěžovatele, u něhož je takové zastoupení povinné (viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2020, čj. 8 As 102/2018 - 62). Uvedené závěry lze
aplikovat i na případ odpůrce.
[42] Zástupce odpůrce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby spočívající
ve vyjádření ke kasační stížnosti [§11 písm. d) advokátního tarifu]. Za ten mu náleží
mimosmluvní odměna dle §7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši 3.100 Kč
a paušální náhrada hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Jelikož
zástupce odpůrce není plátcem DPH, činí konečná výše jeho odměny částku 3.400 Kč. Přiznanou
výši náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti jsou stěžovatelky povinny společně a nerozdílně
odpůrci zaplatit do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, advokáta
Mgr. Tomáše Hobla.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu