ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.385.2021:39
sp. zn. 4 As 385/2021 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr.
Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 7. 2017, č. j. 493/2017-160-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 1 A 115/2017 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 11. 2016,
č. j. MHMP 2142191/2016/Dvo (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl stěžovatel
shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu). Toho se měl žalobce dopustit tím, že jako provozovatel motorového vozidla v rozporu
s §10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby dne 21. 4. 2016 kolem 16:12 hodin v Praze 9,
na křižovatce ulic Průmyslová a Kbelská při užití vozidla na pozemní komunikaci
byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Protiprávní jednání mělo spočívat v průjezdu křižovatkou v momentě,
kdy na tříbarevné světelné soustavě svítilo červené světlo.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítl zejména vady výroku,
absenci úvah o zavinění a zákonného vymezení deliktu, jehož znaky žalobcovo jednání mělo
naplnit, absenci definice automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, nedostatečné
identifikace doby spáchání přestupku. Z rozhodnutí správních orgánů nevyplývá, jaká konkrétní
právní povinnost byla porušena, když je v nich konstatováno pouze porušení §10 odst. 3
silničního zákona, které však obsahuje právní normu s blanketní dispozicí. Ve výroku rozhodnutí
absentuje odkaz na právní ustanovení, jehož porušením byla porušena obecná právní povinnost
formulovaná v §10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Správní orgány dále pochybily, pokud
nepřihlédly k možnosti mimořádného snížení sankce dle §44 zákona o odpovědnosti
za přestupky.
[3] V podání ze dne 2. 9. 2018, jež bylo městskému soudu doručeno dne 14. 9. 2018, žalobce
s odkazem na rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 - 36, namítl, že důkaz
o přestupku žalobce byl získán nezákonně, neboť kamerový systém byl provozován v rozporu
s §24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. V replice ze dne 8. 1. 2020 žalobce
upozornil, že námitku nezákonného pořízení záznamu o průjezdu křižovatkou na červenou
je možno s odkazem na rozsudek NSS ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 234/2018 - 36, uplatnit
i po koncentraci řízení.
[4] Městský soud v Praze shora nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. K tvrzené absenci
definice automatizovaného technického prostředku městský soud uvedl, že žádný právní předpis
nedefinuje, co se rozumí automatem ve smyslu §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním
provozu. Jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně
zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu.
V posuzovaném případě došlo k zaznamenání nezastavení předmětného vozidla na signál
červeného světla „Stůj“ automatizovaným technickým prostředkem, což vyplývá mimo jiné
z fotodokumentace kamerového systému s popisem přestupku a okamžiku jeho spáchání.
Otázkou naplnění materiální stránky správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu se správní orgán nebyl oprávněn zabývat; postačuje naplnění formálních znaků
správního deliktu. Tento přístup není v rozporu s ústavním pořádkem, jak potvrdil Ústavní soud
v nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16. K námitce délky legisvakanční lhůty zákona
č. 183/2017 Sb., jímž byl do §125f zákona o silničním provozu doplněn třetí odstavec,
podle něhož k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění, městský
soud odkázal na rozsudek NSS č. j. 9 As 220/2018 - 70; úvahy žalobce o aplikaci retroaktivity
in mitius v rozsahu „zachování“ zavinění jako znaku deliktu provozovatele nejsou správné.
[5] Není důvodná ani námitka žalobce, že nemohl být potrestán, neboť skutková podstata
správního deliktu provozovatele vozidla ke dni právní moci rozhodnutí žalovaného neexistovala.
Porovnáním znění skutkových podstat obsažených v zákoně o silničním provozu, ve znění
účinném do 30. 6. 2017, a v pozdějším znění je zřejmé, že jednání žalobce zůstalo z pohledu
správního práva jednáním trestným, pouze došlo ke zjednodušení právní úpravy správního
trestání a k úpravě pojmosloví. Rovněž druh a výměra správního trestu obsažené v současném
znění §125f odst. 4 zákona o silničním provozu zůstaly zachovány ve stejném druhu a výměře
jako sankce podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu, ve znění účinném do 30. 6. 2017,
a proto se v projednávané věci použije dosavadní právní úprava. Žalobce byl shledán vinným
ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, nikoli přestupku. V takovém případě
probíhalo správní řízení podle správního řádu, nikoli dle zákona o přestupcích. Možnost
mimořádného snížení sankce podle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky tak byla vyloučena.
Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je patrné, jakou zákonem stanovenou povinnost porušil
řidič vozidla provozovaného žalobcem, absentuje však konkrétní identifikace zákonem stanovené
povinnosti, zde §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Nelze však přehlédnout,
že dané ustanovení obsahuje výzva správního orgánu I. stupně ze dne 17. 6. 2016, žalobce
tak byl ve správním řízení informován o zákonném vymezení jím porušené povinnosti.
Pokud z povahy věci je subsumpce právní úpravy zjevná (zde z popisu protiprávního
jednání v rozhodnutí) a je dán předpoklad určité aktivní znalosti příslušného zákona
účastníkem (zákaz jízdy na červenou je vštěpován dětem již od prvotní způsobilosti
jízdy na čemkoliv), nelze takovou vadu považovat za natolik intenzivní, aby vedla ke zrušení
rozhodnutí soudem. Smyslem požadavku na dostatečnou specifikaci deliktu ve výroku
rozhodnutí je, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným a aby bylo najisto
postaveno, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. Z rozhodnutí správních orgánů je
zřejmé, jaký přestupek byl popsaným jednáním spáchán. Že se jednalo o delikt dle §125c odst. 1
písm. f) bod 5 zákona o silničním provozu, je uvedeno v odůvodnění rozhodnutí žalovaného.
Vytýkaný nedostatek je proto možné překlenout interpretací rozhodnutí. Žalobci byla uložena
pokuta v minimální možné zákonné výši, v důsledku čehož výši sankce nebylo nutné podrobněji
odůvodňovat, neboť nebylo možné uložit sankci nižší.
[6] Přípustností rozšíření žaloby o argumentaci vyplývající z rozsudku NSS
sp. zn. 10 As 15/2018 se zabýval tentýž soud v rozsudku sp. zn. 2 As 234/2018, kdy dovodil
prolomení koncentrační zásady pro zásadní nepředvídatelný judikatorní obrat, přičemž
konstatoval, že odůvodnění rozsudku sp. zn. 10 As 15/2018 bylo zveřejněno na webových
stánkách NSS dne 13. 6. 2018. Nepředvídatelný judikatorní obrat prolamuje zásadu koncentrace,
nový žalobní bod opírající se o novou zásadní judikaturu lze účinně uplatnit pouze ve lhůtě
k podání žaloby, která nově počíná běžet okamžikem zveřejnění informace o nové judikatuře.
V dané věci žalobce byl oprávněn uplatnit nový žalobní bod do 2 měsíců od zveřejnění rozsudku
sp. zn. 10 As 15/2018, tedy do 13. 8. 2018. Žalobce však takto učinil až 14. 9. 2018, tedy po lhůtě
dle §72 odst. 1 s. ř. s. Nové tvrzení o nezákonnosti získaného záznamu o jízdě vozidla navzdory
světelnému signálu „Stůj !“ je novotou, která byla uplatněna po zákonné lhůtě, proto soud není
oprávněn k ní přihlédnout při posuzování důvodnosti žaloby. Na základě toho soud k této
námitce nepřihlédl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud byl povinen k vadě
spočívající ve zjištění přestupku orgánem, který k tomu nebyl oprávněn, přihlédnout z úřední
povinnosti, tedy dokonce i v případě, že by stěžovatel tuto námitku nevznesl. Proto nemohlo
mít její podle krajského soudu opožděné vznesení důsledek spočívající v jejím nezohlednění.
Pokud NSS v rozsudku ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 234/2018 - 36, zaujal postoj, že je přípustné
danou námitku za obdobných okolností vznést až v kasační stížnosti, a zároveň uvedl, že krajský
soud byl povinen k závěrům rozsudku NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 - 36,
přihlédnout z úřední povinnosti, neboť jde o hmotněprávní úpravu deliktní odpovědnosti,
pak tím spíše byl stěžovatel oprávněn vznést danou námitku v průběhu řízení o žalobě,
bez ohledu na datum zveřejnění rozsudku NSS, který tuto hmotněprávní úpravu odpovědnosti
vyložil. Jednalo-li se o vadu spočívající v tom, že jednání, jež bylo rozhodnutím postiženo,
není vůbec trestné, musí soud k takové vadě přihlížet ex offo. Pokud tedy na tuto vadu upozornil
žalobce v průběhu soudního řízení, tím spíše k ní byl soud povinen přihlédnout, přičemž
nemohlo mít žádný vliv, že tato námitka byla uplatněna až po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit, neboť trestnost jednání nebyla vůbec dána,
kdy ke zjištění přestupku došlo postupem obecní policie ultra vires, tj. neexistoval žádný podklad
k trestání stěžovatele. Stěžovatel upozornil, že na závěry rozsudku kasačního soudu
sp. zn. 10 As 15/2018 a související nezákonnost trestání stěžovatele upozornil žalovaného
podáním ze dne 16. 7. 2018 (podnět k provedení přezkumného řízení), bylo tak na vůli
žalovaného namísto soudního vyřízení věci uznáním judikatury NSS věc vyřídit. Žalovaný
se však raději soudil, ač nejpozději dne 16. 7. 2018 mu bylo známo, že stěžovatel byl potrestán
neoprávněně.
[8] Závěrem vyjádřil stěžovatel nesouhlas s vyvěšením osobních údajů ohledně jeho osoby
a osoby právního zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu.
[9] Žalovaný se ve vyjádření plně ztotožnil se závěry napadeného rozsudku.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v daném případě se jedná o posouzení otázky,
zda krajský soud postupoval správně, pokud nepřihlédl k námitce stěžovatele poukazující
na závěry rozsudku NSS ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 - 36. Je nutno zejména posoudit,
zda měl krajský soud přihlédnout k námitce poukazující na citovaný rozsudek kasačního soudu,
i přesto, že byla tato učiněna po lhůtě pro podání žaloby [§72 odst. 1 s. ř. s.]. Mezi účastníky
je nesporné, že ve lhůtě pro podání žaloby stěžovatel tento žalobní bod vůbec neuplatnil, a učinil
tak zcela nově až v podání ze dne 14. 9. 2018.
[13] Nejvyšší správní soud v právě citovaném rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36 konstatoval,
že „obecní policie v roce 2015 vůbec nemohla projednat přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona
o silničním provozu [dle nějž přestupce v rozporu s §4 písm. b) a c) téhož zákona nezastaví vozidlo
na signál, který mu přikazuje zastavit vozidlo nebo na pokyn „Stůj“ daný při řízení
nebo usměrňování provozu na pozemních komunikacích anebo při dohledu na bezpečnost
a plynulost provozu na pozemních komunikacích osobou k tomu oprávněnou]. (…) Projednat
přestupky spočívající v porušení povinnosti zastavit vozidlo na signál, který přikazuje zastavit vozidlo, bylo zcela
mimo působnost obecní policie. Základním účelem Systému monitorování průjezdů přes křižovatku na červenou
RedCon je, jak již plyne z jeho názvu, monitorování průjezdu vozidel přes křižovatku na červenou. V nynějším
případě byla detekce vozidel projíždějících na červenou jedinou funkcí systému. Jinou funkci systém neplnil. (…)
[s]ystém RedCon nic neměří, ?pouze monitoruje průjezd křižovatkou a v případě průjezdu na červenou toto
zaznamenává?. Jiná data než ?data splňující podmínky průjezdu na červenou? zařízení neukládá (…). Protože
přestupky spočívající v jízdě na červenou byly v roce 2015 zcela mimo působnost obecní policie [§2 písm. d)
zákona o obecní policii ve spojení s dalšími ustanoveními téhož nebo zvláštních zákonů], nemohla obecní policie
ani zřídit a provozovat takovýto monitorovací systém. Ve smyslu §24b odst. 1 zákona o obecní policii totiž nebyl
a nemohl být potřebný pro plnění úkolů obecní policie. Důkazy z takovéhoto systému vzešlé jsou tedy nezákonné
a procesně nepoužitelné (srov. přiměřeně již v bodě [10] cit. rozsudek 1 As 12/2008). NSS podotýká, že jiná
by byla situace tehdy, pokud by kamerový systém sloužil k plnění zákonných úkolů obecní policie
(např. monitorovací systém sloužící primárně k zjišťování dopravních přestupků v rámci působnosti obecní policie,
event. sloužící k dohledu nad místními záležitostmi veřejného pořádku), strážníci by však na něm objevili určitý
přestupek, který by byl mimo působnost obecní policie. Takovýto důkaz vzešlý z legálně provozovaného
kamerového systému by samozřejmě byl procesně použitelný, obecní policie by jej měla oznámit k projednání
přestupku příslušnému správnímu orgánu. (…) [K]amerový systém byl provozován dle tvrzení stěžovatele obecní
policií, ovšem zcela mimo její zákonem zakotvenou působnost. Užití takovéhoto důkazu proto nelze tolerovat,
neboť jinak by byly zásadním způsobem zpochybněny ústavní principy čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 Listiny.
NSS poznamenává, že počínaje 1. 7. 2017 byl zákon o silničním provozu novelizován (část sto druhá, čl. CIII
zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích). Nový §124 odst. 11 zákona o silničním
provozu rozšířil působnost obecní policie i na přestupky podle §125c odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o silničním
provozu. Za stávající právní situace by tedy byl závěr NSS odlišný. V roce 2015 však obecní policie nemohla
zřídit kamerový systém, jehož jediným či hlavním cílem byl monitoring průjezdu vozidel křižovatkou a zjišťování
přestupků spáchaných porušením povinnosti řidiče zastavit vozidlo ?na červenou?. Vykročila by tak zcela
mimo svou zákonem vymezenou působnost“ (podtržení doplněno).
[14] Z rozsudku kasačního soudu č. j. 10 As 15/2018 - 36 tedy ve stručnosti vyplývá,
že o zákonně získaný a použitelný důkaz by se jednalo, kdyby při jiné obecní policii zákonem
dovolené činnosti byl zároveň zjištěn přestupek jízdy na červenou. Například pokud by strážník
obecní policie při řešení přestupku překročení povolené rychlosti zachyceného na kamerovém
záznamu mimo jiné zjistil, že řidič vozidla, které překročilo nejvyšší povolenou rychlost,
nadto v křižovatce nezastavil na signál červeného světla (srov. také rozsudek NSS ze dne
3. 6. 2020, č. j. 1 As 70/2019 - 22).
[15] Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel v podání doručeném městskému soudu
do datové schránky dne 14. 9. 2018 uplatnil námitku aplikovatelnosti výše nastíněných závěrů
rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36 na jeho případ. Lhůta pro podání žaloby, resp. pro její doplnění
přitom v posuzovaném případě uplynula dne 4. 10. 2017. Předmětná námitka tedy byla uplatněna
opožděně. Citovaný rozsudek zdejšího soudu byl vydán až dne 7. 6. 2018, přičemž na webových
stránkách Nejvyššího správního soudu byl zveřejněn dne 13. 6. 2018. Otázka prolomení
koncentrační zásady ve vztahu k opožděně podané námitce odkazující na závěry rozsudku
kasačního soudu č. j. 10 As 15/2018 - 36 byla přitom s ohledem na řízení o kasační stížnosti
řešena již v rozsudku zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 As 234/2018 - 36, jak uvádí
stěžovatel. Nejvyšší správní soud zde vyslovil, že „[p]rávní názor, o nějž se stěžovatelka v kasační
stížnosti opírá, totiž zaujal zdejší soud až v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018 - 36, přičemž
jeho odůvodnění bylo zveřejněno dne 13. 6. 2018; žaloba proti napadenému rozhodnutí však byla podána
již 17. 3. 2016, krajský soud pak rozhodl dne 26. 6. 2018. Nejvyšší správní soud má za to, že právní názor
jím zaujatý v odkazovaném rozsudku je zcela zásadní a vzhledem k tehdejší praxi taktéž přelomový,
což shledává jedním z důvodů pro výjimku z koncentrační zásady; pakliže by totiž tento závěr byl znám v době
před podáním žaloby proti napadenému rozhodnutí, je velmi pravděpodobné, že by jím stěžovatelka
argumentovala. Nadto Nejvyšší správní soud konstatuje, že nezohlednění odkazovaného rozsudku krajským
soudem (jakkoli jeho odůvodnění bylo zveřejněno pouhých 9 dní před vynesením napadeného rozsudku) považuje
též za vadu řízení před krajským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], což je důvod, k němuž je povinen přihlížet ex offo [§109 odst. 4 s. ř. s.].
V řízení o kasační stížnosti totiž Nejvyšší správní soud musí přihlédnout též „k vadě řízení před krajským
soudem spočívající v tom, že krajský soud při posuzování zákonnosti napadeného správního rozhodnutí, jímž byla
žalobci uložena sankce za správní delikt, nepřihlédl k hmotněprávní úpravě deliktní odpovědnosti platné a účinné
v době rozhodování soudu, která je pro pachatele příznivější [rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2008,
sp. zn. 2 As 9/2008, č. 1684/2008 Sb. NSS]. (...) Obdobně správní soud při přezkumu rozhodnutí ve věci
správního deliktu vždy z úřední povinnosti přihlédne ke skutečnosti, že trestnost jednání, jež bylo postiženo, nebyla
dána [rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 7 As 59/2012]” (Blažek, T., Jirásek, J., Molek, P., Pospíšil,
P., Sochorová, V., Šebek, P.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck,
2016)“.
[16] Nejvyšší správní soud má ovšem za to, že právě vyslovený názor druhého senátu
byl částečně překonán, a to usnesením rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 18. 2. 2020,
čj. 10 As 156/2018 - 110, č. 4007/2020 Sb. NSS, ve věci OHK Ústí nad Labem. V něm rozšířený
senát vyslovil závěr, že „[t]aké v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byl uložen správní
trest za přestupek (jiný správní delikt), soud přezkoumává rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle §75 odst. 2
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 stejného
zákona). Soud nepřihlíží k žalobcem neuplatněným důvodům nezákonnosti napadeného rozhodnutí, včetně
nenaplnění materiálního znaku přestupku (deliktu).“ Rozšířený senát dále v bodě 38 cit. usnesení uvedl,
že z koncentrační a dispoziční zásady existují výjimky vyplývající z judikatury, a to (i) v případě,
že správní orgán použil ustanovení právního předpisu, které nebylo na danou věc vůbec
aplikovatelné, ovšem za podmínky, že žalobce uplatnil včasné žalobní námitky týkající
se zákonnosti napadeného rozhodnutí, jejichž vypořádáním by musel soud akceptovat
aplikovatelnost takové právní úpravy na projednávaný případ (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 - 87, č. 1926/2009 Sb. NSS), nebo (ii) v případě,
že po vydání napadeného rozhodnutí došlo ke změně právní úpravy, v důsledku níž by postižené
jednání již nebylo trestné, či jíž byla zmírněna sankce za něj stanovená (usnesení
ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS) a konečně (iii) v případě
prekluze odpovědnosti za delikt (přestupek) jako důvodu pro zrušení rozhodnutí správního
orgánu (nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 1416/07, a ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07). Z uvedeného lze usoudit, že v posuzované věci nelze uplatnit žádnou
z výjimek prolamujících zásadu dispoziční, a tedy že závěr druhého senátu, že k stěžovatelem
dodatečně uplatněné vadě napadeného rozhodnutí byl městský soud povinen přihlédnout z moci
úřední, tedy ve světle následného rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci OHK Ústí nad Labem
neobstojí.
[17] Jedinou z výjimek z koncentrační zásady uvedených rozšířeným senátem v usnesení OHK
Ústí nad Labem, o jejíž aplikaci v posuzované věci lze uvažovat, je pak změna judikatury,
která by otevřela žalobci novou cestu k ochraně jeho práv (usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS, věc „AQUA SERVIS“,
resp. cit. usnesení OHK Ústí nad Labem, bod 29). Druhý senát v rozsudku č. j. 2 As 234/2018 - 36
dospěl k názoru, že právě o takový případ se jedná i v případě názoru vysloveného
NSS v cit. rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36, což čtvrtý senát v nyní rozhodované věci akceptuje.
Z judikatury NSS tedy vyplývá, že nepředvídatelný judikatorní obrat lze v určitých situacích
považovat za okolnost prolamující koncentrační lhůtu stanovenou v §71 odst. 2 větě druhé
s. ř. s., podle nějž nové žalobní body je možno uplatnit jen ve lhůtě pro podání žaloby.
[18] Přesto v takových případech není možné účinně uplatnit námitky založené
na judikatorním obratu bez jakéhokoli omezení. V rozsudku NSS z 12. 5. 2021,
č. j. 4 As 128/2017 - 60, se uvádí: „[A]rgumentaci opírající se o rozsudek Berlington Hungary (vydaný
dne 11. 6. 2015) ale nepochybně mohla uplatnit teprve po jeho vydání. Přesto ji uplatnila až dne 26. 4. 2017,
tj. takřka dva roky poté. I když je z právě uvedeného zřejmé, že zmíněný rozsudek Berlington Hungary byl vydán
po lhůtě k uplatnění žalobních bodů a stěžovatelka jím podpůrně nemohla argumentovat ve lhůtě
podle §71 odst. 2 s. ř. s., nelze přehlédnout, že na tento rozsudek neodkázala ani v časové souvislosti
s jeho vydáním. Podle Nejvyššího správního soudu tato takřka dvouletá prodleva mezi vydáním rozsudku
Berlington Hungary a uplatnění argumentace s odkazem na něj ve spojení s čl. 56 SFEU neodůvodňuje použití
zmíněné výjimky ze zásady žalobní koncentrace v nynější věci.“ (zvýraznění doplněno). V rozsudku
NSS z 20. 2. 2018, č. j. 9 Afs 226/2017 - 23, se dále uvádí, že „anonymizovaná verze rozsudku
sp. zn. 5 Afs 45/2011 byla široké veřejnosti zpřístupněna dne 10. 5. 2012 (…). Žalobce námitku týkající
se zdanění nerealizovaných kurzových zisků vycházející z rozsudku sp. zn. 5 Afs 45/2011 uplatnil
až 7. 10. 2013. Od zveřejnění tohoto rozsudku (10. 5. 2012) do uplatnění žalobní námitky (7. 10. 2013)
uplynul 1 rok a téměř 5 měsíců. Jde o natolik dlouhou dobu, že krajský soud nemusel kromě poukazu na délku
této doby blíže odůvodňovat, že jde o pozdě uplatněnou námitku, byť vychází z vývoje judikatury, který žalobce
v době podání žaloby (19. 10. 2011) nemohl předvídat. Lhůta pro podání žaloby činí 2 měsíce od doručení
napadeného rozhodnutí (§72 odst. 1 s. ř. s.). Mezi zveřejněním odůvodnění rozsudku sp. zn. 5 Afs 45/2011
a uplatněním žalobní námitky vycházející z tohoto rozsudku uplynula doba více než 8krát delší než je délka lhůty
pro podání žaloby. Jde zcela zjevně o natolik dlouhou prodlevu, že námitka je opožděná. Krajský soud rovněž
nebyl povinen uvádět, jakou nejdelší prodlevu by považoval ještě za akceptovatelnou. Úkolem krajského soudu
totiž bylo hodnotit konkrétní nastalou procesní situaci, nikoli provádět hypotetické úvahy.“
[19] Z uvedených judikátů lze dovodit, že i v případě tzv. judikatorního obratu je třeba novou
námitku z nové judikatury vycházející uplatnit v časové souvislosti s touto novou judikaturou.
Nejvyšší správní soud má za to, že nelze považovat za přepjatě formalistický výklad uplatněný
městským soudem v napadeném rozsudku, že od zveřejnění judikátu, z nějž je tzv. judikatorní
obrat dovozován, plynula stěžovateli znovu dvouměsíční lhůta pro uplatnění takovéhoto nového
žalobního bodu. Takovýto výklad nelze považovat za nepřiměřeně restriktivní zejména v nyní
projednávaném případě (aniž by předjímal posouzení otázky včasnosti dodatečného uplatnění
žalobního bodu v jiných případech), kdy je zřejmé, že stěžovatel se v běhu takového nové
dvouměsíční lhůty s rozsudkem č. j. 10 As 15/2018 - 36 prokazatelně seznámil, neboť v doplnění
žaloby z 14. 9. 2018 uvedl, že se s uvedeným rozsudkem seznámil a dne 16. 7. 2018 podal
u žalovaného podnět k zrušení napadeného rozhodnutí v přezkumném řízení, v němž uplatnil
argumentaci vycházející z rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36. I poté však stěžovatel zůstal
dva měsíce nečinný a u městského soudu tuto argumentaci uplatnil až uvedeným podáním
ze dne 14. 9. 2018, aniž by bylo patrné, že by mu v uplatnění těchto důvodů něco bránilo.
Stěžovatel byl navíc v řízení před městským soudem zastoupen advokátem, který se specializuje
zejména na agendu dopravních přestupků (a jiných správních deliktů). Za takových okolností
nelze dovodit, že by výklad městského soudu, že stěžovatel mohl tento žalobní bod dodatečně
účinně uplatnit ve lhůtě dvou měsíců od zveřejnění rozsudku č. j. 10 As 15/2018 - 36,
tj. od 13. 6. 2018 do 13. 8. 2018, porušoval právo stěžovatele na spravedlivý proces. Naopak
vzhledem k okolnostem dané věci považuje Nejvyšší správní soud takový závěr za přiměřený.
[20] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že městský soud správně nepřihlédl k nové námitce,
kterou stěžovatel opožděně uplatnil v doplnění žaloby dne 14. 9. 2018.
[21] K otázce zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného
na síti internet Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96
Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně
potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně
při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých
účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení.
Je potřebné doplnit, že Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem
na veřejném vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků
řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů
ustoupit.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedeného je zřejmé, že kasační stížnost je nedůvodná. Nejvyšší správní soud
ji proto podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný
a žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly uplatnitelné náklady přesahující náklady
jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu