ECLI:CZ:US:2009:2.US.1416.07.1
sp. zn. II. ÚS 1416/07
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. února 2009 sp. zn. II. ÚS 1416/07 ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, Čelákovice, IČ: 47547880, proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55219/02/057921/1555 na daň z přidané hodnoty, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11786/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 6 Ca 248/2004-48 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 59/2006-95 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti za účasti Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, Finančního ředitelství v Praze, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 59/2006-95 se zrušuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 4. června 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdila, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Ca 248/2004, z něhož vyplynulo následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2005 č. j. 6 Ca 248/2004-48 byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11786/03-130, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 1998 vydanému Finančním úřadem v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi dne 18. prosince 2002 pod č. j. 55219/02/057921/1555. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku správní soud uvedl, že stěžovatelka nedoložila přijetí dotčeného zdanitelného plnění v rozsahu uvedeném na zaúčtovaných daňových dokladech, a tudíž neprokázala, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty byl uplatněn v souladu s ustanovením §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v rozhodné době.
Proti shora uvedenému rozhodnutí brojila stěžovatelka kasační stížností, která však byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 59/2006-95 zamítnuta jako nedůvodná podle §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti argumentovala především tím, že k dodatečnému vyměření daně došlo až po uplynutí k tomu určené prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád"). Nerespektování lhůty pro doměření daně v daňovém řízení označila za stojící v rozporu s principem právní jistoty, neboť daňovému subjektu by mohl v budoucnu nepředvídatelně a bez jeho vůle vzniknout peněžní závazek vůči státu. Hrozba takovéhoto nedobrovolného a nepředvídatelného zmenšení majetku daňového subjektu by současně znamenala zásah do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. V dalším pak stěžovatelka podrobně rozvedla celou řadu námitek, jež však lze stručně rekapitulovat jako námitky vztahující se k provedenému dokazování.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Podle Finančního ředitelství v Praze byla zákonnost jeho rozhodnutí osvědčena rozsudky Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. Názor jmenovaných soudů vyjádřený v těchto rozsudcích považovalo za ústavně konformní.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření neshledal ústavní stížnost jako důvodnou a mimo jiné poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou vznesena v žalobě, a proto se touto otázkou nezabýval, pročež tento postup koresponduje s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná, a to ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu, ovšem z jiných důvodů, než stěžovatelka uvádí.
Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu, jak již bylo poznamenáno výše, je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jestliže postupují správní soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady procesního práva, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění předmětného rozsudku, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost, Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 soudního řádu správního nepodrobil svému přezkumu mimo jiné námitku "týkající se běhu prekluzivní lhůty". Vycházel přitom z předpokladu, že pro konstrukci stížnostních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení §104 odst. 4 nebo v ustanovení §109 odst. 4 soudního řádu správního.
Ústavní soud k tomuto předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téže stěžovatelky řešil již ve svém nálezu ze dne 1. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07 (N 117/50 SbNU 3).
Ve výše zmiňovaném rozhodnutí Ústavní soud závěry Nejvyššího správního soudu označil za rozporné se svou judikaturou, konkrétně s nálezem ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 545/07(N 113/46 SbNU 77). V tomto nálezu Ústavní soud již dříve upozornil na nutnost odlišovat "důvody" ve smyslu §104 odst. 4 soudního řádu správního na straně jedné a nové "skutečnosti" ve smyslu §109 odst. 4 téhož předpisu. Uvedené pojmy nepovažoval za stojící v téže logické rovině. Za primární označil "důvody", přičemž pod konkrétní "důvod" je pak možné zahrnout různé "skutečnosti", tj. okolnosti zásadně "skutkové" povahy. Ustanovení §109 odst. 4 soudního řádu správního jen brání tomu, aby způsobilý a řádně uplatněný důvod byl v kasační stížnosti "rozšiřován" o "skutečnosti" dříve neuvedené, resp. aby byl na těchto novotách dodatečně založen. Oproti tomu závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti (ve smyslu §104 odst. 4 soudního řádu správního) se pojí nikoliv se "skutečnostmi", nýbrž s "důvody", z nichž je kasační stížnost podána (§103 odst. 1 soudního řádu správního).
V citovaném nálezu dále vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou věc relevantní právní názor, dle něhož nelze zaměňovat argument kasačního soudu, že stěžovatelka v kasační stížnosti nepřípustně uplatnila nové "skutečnosti" (k nimž nemohl podle §109 odst. 4 soudního řádu správního přihlédnout), s argumentem dříve neuplatněného "důvodu" ve smyslu §104 odst. 4 soudního řádu správního. Uvedený argument může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelka v kasační stížnosti nepochybně uplatnila, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 a 2 daňového řádu.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 byl rovněž vysloven názor, že "nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.".
Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti jsou v nyní posuzované věci shodné, a vzhledem k tomu, že II. senát Ústavního soudu neshledal důvod se ani v projednávané věci od výše citovaných závěrů odchýlit, nezbylo mu, než pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod částečně vyhovět petitu ústavní stížnosti a podle ustanovení §82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.
Pokud se jedná o zbylá rozhodnutí rozsudku Nejvyššího správního soudu předcházející Ústavní soud stížnost odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stalo se tak ve shodě s principem subsidiarity, in concreto minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.) a další]. Zamítl-li Nejvyšší správní soud předmětným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ostatních dotčených orgánů veřejné moci by byla za tohoto stavu věci zjevně předčasná.