ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.482.2019:77
sp. zn. 4 As 482/2019 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci navrhovatelky: Kaufland Česká
republika v.o.s., se sídlem Bělohorská 2428/203, Praha 6, zast. Mgr. Evou Krajovou, LL.M.,
advokátkou, se sídlem U Ryšánky 1534/21, Praha 4, proti odpůrci: město Domažlice, se sídlem
nám. Míru 1, Domažlice, zast. Mgr. Jiřinou Endrštovou, advokátkou, se sídlem Poštovní 18,
Rakovník, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy č. 6/2016 – Územního plánu
Domažlice, schváleného usnesením Zastupitelstva města Domažlice ze dne 19. 10. 2016, č. 1184,
v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
9. 10. 2019, č. j. 59 A 16/2018 - 267,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 10. 2019, č. j. 59 A 16/2018 - 267,
se zru š u j e.
II. Opatření obecné povahy č. 6/2016 – Územní plán Domažlice, schválené usnesením
zastupitelstva města Domažlice ze dne 19. 10. 2016, č. 1184, se zru š u j e
v čás t i týkající se pozemků parc. č. 5393 a parc. č. 5409, v k. ú. Domažlice,
obec Domažlice, dnem právní moci tohoto rozsudku.
III. Odpůrce je po v i ne n zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení o návrhu
na zrušení části opatření obecné povahy a o kasační stížnosti ve výši 26.456 Kč k rukám
její zástupkyně Mgr. Evy Krajové, LL.M., advokátky, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Zastupitelstvo města Domažlice usnesením ze dne 19. 10. 2016, č. 1184, schválilo územní
plán Domažlice formou opatření obecné povahy č. 6/2016 (dále jen „územní plán“
nebo „opatření obecné povahy“). V něm odpůrce zařadil pozemky ve vlastnictví navrhovatelky
parc. č. 5393 a parc. č. 5409 (v textové části územního plánu označeného parc. č. 5490), v k. ú.
Domažlice, obci Domažlice (dále jen „pozemky“), do plochy označené jako „P56 – veřejné
parkoviště Komenského/pivovar“.
II.
[2] Navrhovatelka se u Krajského soudu v Plzni domáhala zrušení územního plánu v části
týkající se pozemků v jejím vlastnictví, na kterých provozuje obchodní centrum. Krajský soud
napadeným rozsudkem tento její návrh zamítl, neboť návrhové body neshledal důvodnými.
[3] Krajský soud předně nedovodil vady v postupu odpůrce v procesu projednávání a vydání
územního plánu. Z uvedeného důvodu uzavřel, že odpůrce dodržel procesní postupy a lhůty
stanovené v §54 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon).
[4] Krajský soud dále při vypořádání námitky nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti
územního plánu sice přisvědčil navrhovatelce, že odpůrce označil v textové části územního plánu
týkající se jejích pozemků na místo pozemku parc. č. 5409 nesprávně pozemek parc. č. 5490.
Toto pochybení však nepovažoval za zásadní, ale posoudil jej jako zřejmý omyl.
[5] I tvrzený nesoulad mezi textovou a grafickou částí nepovažoval krajský soud
za podstatný. Při porovnání údajů z katastru nemovitostí s grafickou částí územního plánu krajský
soud shledal, že spodní část pozemku parc. č. 5393 tvoří plochu P56, která je označena jako
„veřejné prostranství – plocha přestavby“. Pozemek parc. č. 5409, nacházející se přímo pod plochou
P56, je označen jako „veřejné prostranství – plocha stabilizovaná“. Tento pozemek ale není vyznačen
jako součást plochy P56. Podle textové části územního plánu však zahrnuje plocha P56
jak pozemek parc. č. 5393, tak i pozemek parc. č. 5409. S ohledem na předmět projednávané věci,
kterým je zařazení pozemků ve vlastnictví navrhovatelky do plochy veřejného prostranství,
však krajský soud tento nesoulad nepovažoval za nepřekročitelný nedostatek, pro který by bylo
nutné napadený územní plán zrušit.
[6] K námitce o nemožnosti zařazení předmětných pozemků mezi veřejná prostranství
krajský soud uvedl, že s ohledem na obsah územního rozhodnutí ze dne 5. 9. 2005,
č. j. OVÚ-10603/05 (a v něm vypořádané námitky některých účastníků řízení), vztahujícího
se ke stavbě obchodního centra na těchto pozemcích je zřejmý záměr odpůrce vytvořit bezplatná
veřejná parkovací místa právě na pozemcích navrhovatelky, o čemž žadatel o vydání uvedeného
územního rozhodnutí (společnost InterCora spol. s r. o.) musel vědět. Krajský soud na základě
uvedeného územního rozhodnutí shledal, že pokud by tento žadatel trval na určeném parkovišti,
nebyla by stavba obchodního centra s parkovištěm vůbec umístěna a povolena. Ohledně výkladu
pojmu veřejného prostranství ve smyslu hmotného práva a možnosti zařazení plochy parkoviště
mezi veřejná prostranství krajský soud doplnil, že k žádnému porušení hmotného práva ze strany
odpůrce nedošlo, neboť i plochu parkoviště lze za veřejné prostranství označit.
[7] Krajský soud nesouhlasil ani s námitkou navrhovatelky týkající se nedostatečného
odůvodnění územního plánu. Naopak považoval odůvodnění přijatého řešení, tedy zařazení
pozemků do plochy veřejného prostranství, za dostačující. Zároveň upozornil na to,
že navrhovatelka nepodala proti návrhu územního plánu žádné námitky, což jí sice
nezabraňovalo podat proti územnímu plánu návrh na jeho zrušení ke krajskému soudu,
avšak v takovém případě i strohé odůvodnění územního plánu bylo možno považovat
za dostatečné.
[8] Závěrem krajský soud zaujal stručné stanovisko k tvrzenému nepřiměřenému zásahu
do ústavně zaručených základních práv navrhovatelky (vlastnického práva podle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod a práva na podnikání podle čl. 26 téhož předpisu). Dospěl k závěru,
že zařazení pozemků mezi veřejná prostranství nezabraňovalo navrhovatelce užívat její pozemky
k fungování obchodního centra. K otázce náhrady za pozemky navrhovatelky uvedl, že tato
problematika není předmětem v řízení o přezkumu územního plánu.
III.
[9] Navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností a domáhá se jeho zrušení, eventuálně i zrušení opatření obecné povahy v části týkající
se jejích pozemků.
[10] Stěžovatelka i v kasační stížnosti opětovně vytýká nesrozumitelnost a vnitřní rozpornost
územního plánu. V textové části podle ní odpůrce zcela nejasně vymezil plochu P56, a to pouze
její výměrou a dále odkazem na grafickou část, kde měla být veřejná prostranství vymezena blíže.
Na straně 64 textové části územního plánu pak odpůrce uvedl parcelní čísla pozemků
vztahujících se k předmětné ploše P56, ale zařadil do ní pozemky, které neodpovídají grafické
části. V grafické části územního plánu je totiž označena jako veřejné prostranství pouze část
pozemku parc. č. 5393. Pozemek parc. č. 5409 je podle grafické části územního plánu označen
jako veřejné prostranství, které patří mezi plochy stabilizované, tedy jako pozemek, který změnám
provedeným v napadeném územním plánu nepodléhá přesto, že v textové části i tento pozemek
je tím, který je nově zařazován do plochy veřejného prostranství.
[11] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že označení pozemku
parc. č. 5409 nesprávným parc. č. 5490 v textové části územního plánu je pouze zřejmý omyl,
a to především proto, že v katastrálním území Domažlice se nachází kromě pozemku
parc. č. 5409 též pozemek parc. č. 5490, který slouží jako veřejné prostranství a je ve vlastnictví
České republiky. Nesprávné označení parcelního čísla pozemků zařazovaných nově do ploch
veřejného prostranství v textové části tak nelze v daném případě jednoduše považovat za zřejmý
omyl.
[12] Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením tvrzeného nesouladu mezi textovou a grafickou
částí územního plánu provedeným krajským soudem. Ani po vydání napadeného rozsudku
totiž není zřejmé, zda se má ve vztahu k pozemku parc. č. 5409 uplatnit regulace obsažená
v textové či grafické část územního plánu. Z grafické části je dále zřejmé, že by měla být změnou
dotčena pouze část pozemku parc. č. 5393 a nikoliv celý tento pozemek, jak naopak lze dovodit
z textové části územního plánu. Mezi textovou a grafickou částí územního plánu je i v uvedeném
rozpor. Shledal-li jej krajský soud bez významu k věci a bez vlivu na zákonnost územního plánu,
je třeba napadený rozsudek považovat za nesouladný s judikaturními závěry vyplývajícími
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2010, č. j. 2 Ao 1/2009 - 74.
[13] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nesprávně vypořádal její námitku týkající
definice veřejného prostranství, konkrétně pak toho, že veřejné prostranství je přístupné
každému bez omezení, tedy slouží obecnému užívání. Právě obecné užívání je skutečností,
která by mohla mít za následek zařazení pozemků mezi veřejná prostranství a tento znak
není v případě pozemků stěžovatelky splněn. Stěžovatelka nikdy nesouhlasila s tím, aby její
pozemky byly prohlášeny veřejným prostranstvím, naopak jsou parkovištěm účelově určeným
pouze pro zákazníky nákupního areálu. Nadto část pozemků označených jako veřejné
prostranství – parkoviště je ve skutečnosti manipulační plochou a vstup na ni je omezen závorou
a příslušným dopravním značením. Krajský soud však námitky týkající se obecného užívání
pozemků, konkrétně že tyto pozemky lze užívat bez ohledu na vůli vlastníka (jak vyslovil Ústavní
soud v nálezu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02), nevypořádal. Nezabýval se ani tvrzením
o nezbytnosti souhlasu stěžovatelky k převedení jejích pozemků mezi veřejná prostranství
či námitkou o poskytnutí náhrady v případě převedení jejích pozemků do plochy veřejného
prostranství. Krajský soud se opomněl vypořádat i s námitkou, podle níž část pozemku
parc. č. 5393 nenaplňuje základní definiční znak veřejného prostranství proto, že není veřejně
přístupná. Konkrétně se jedná o část tohoto pozemku, na němž se nachází manipulační plocha
sloužící výhradně zásobování, která je opatřena závorou, čímž je vstup na ni omezen.
[14] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud posoudil možnost zařazení
předmětných pozemků do plochy veřejného prostranství. Krajský soud poukázal na zmínku
o vzniku veřejných parkovacích míst v územním rozhodnutí ze dne 5. 9. 2005, kterou považoval
za určující důkaz o tom, že navrhovatelka musí zřídit na svých pozemcích bezplatná parkovací
místa. Takovou povinnost však odpůrce nikdy po vydání uvedeného územního rozhodnutí dále
neprosazoval a teprve následně zvolil nejtvrdší možnou variantu zásahu do stěžovatelčina
vlastnického práva, tj. zařazení jejích pozemků do ploch veřejného prostranství, aniž to zakotvil
do dalších individuálních správních aktů, a aniž se pokusil se stěžovatelkou dohodnout či získat
její souhlas. Odpůrce nikdy vůči stěžovatelce nevznesl požadavek týkající se bezplatného
parkování na jejích pozemcích a o takové vůli odpůrce stěžovatelka nebyla nikdy informována.
Spory mezi stěžovatelkou a odpůrcem nastaly až v době, kdy stěžovatelka požádala o schválení
instalace závor na své parkoviště a souvisejícího dopravního značení. Stěžovatelka má za to,
že nebyla splněna podmínka jejího souhlasu se zařazením dotčených pozemků do plochy
veřejného prostranství. Od samého počátku se brání jejich veřejnému užívání, a to především
zpoplatněním a regulací plochy parkoviště. Nadto část pozemků sloužící zásobování nikdy jako
veřejné prostranství nebyla užívána.
[15] Stěžovatelka závěrem opakuje i další námitku uplatněnou již v řízení o návrhu,
jejíž podstatou je tvrzení, že došlo k nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva k
pozemkům. Krajský soud však tuto námitku posoudil zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně,
když bez dalšího vyslovil, že veřejný zájem na zařazení pozemků stěžovatelky do ploch veřejného
prostranství byl prokázán. Zařazením těchto pozemků do veřejného prostranství
však stěžovatelce zbylo „holé“ vlastnické právo k pozemkům, resp. právo své pozemky užívat
v rámci principů veřejného užívání. Stěžovatelka poukazuje také na institut vyvlastnění,
který by představoval menší zásah, než představuje zařazení jejích pozemků do plochy veřejného
prostranství, neboť v této situaci musí stále odvádět ze svých pozemků daň z nemovitostí,
musí se o tento pozemek starat a udržovat jej a vystavuje se postihům z titulu obecné
odpovědnosti za škodu. Odůvodnění územního plánu, v němž se odpůrce dovolává pouze
obecně veřejného zájmu a argumentuje definicí veřejného prostranství, není dostačující.
Konstrukce přijatá odpůrcem, podle níž zájem na parkování a vytvoření parkovacích míst
v centru města Domažlice přiřazuje zcela účelově pod veřejný zájem, aniž blíže obsah tohoto
pojmu vysvětluje, je chybná. Odpůrce i krajský soud se měli veřejným zájmem zabývat blíže
a odůvodnit jeho užití v tomto případě v daném místě, čase a při daných okolnostech. Odpůrce
měl doložit, že parkovací místa není možné vytvořit na jiných plochách. Krajský soud se pak měl
zabývat kolizí veřejného zájmu a proti němu stojícího zájmu stěžovatelky na ochraně vlastnického
práva a zabývat se otázkou proporcionality se zohledněním zásad subsidiarity a minimalizace
zásahů do vlastnického práva, což však neučinil.
IV.
[16] Odpůrce svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost je důvodná.
[19] Stěžovatelka v kasační stížnosti mimo jiné uplatňuje kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., kterým se Nejvyšší správní soud zabýval přednostně. Bylo by předčasné zabývat
se právním posouzením věci samé, pokud by pochybení naplňující uvedený kasační důvod
dovodil.
[20] Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nedostatečně či vůbec nevypořádal s námitkou
týkající se obecného užívání pozemků jako definičního znaku veřejného prostranství,
dále s tvrzením o absenci souhlasu k převedení jejích pozemků do plochy veřejného prostranství
a rovněž ani s námitkou absence veřejné přístupnosti části dotčených pozemků a otázkou
náhrady za převedení pozemků do plochy veřejného prostranství.
[21] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem,
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě, resp. v tomto
případě v návrhu na zrušení části opatření obecné povahy (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74
a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[22] Napadený rozsudek podle Nejvyššího správního soudu výše uvedené požadavky splňuje.
Krajský soud výstižně popsal skutkový stav věci a stanoviska účastníků řízení. Vypořádal
se dostatečně s jednotlivými námitkami uplatněnými v návrhu a komplexně vysvětlil,
proč je shledal nedůvodnými a proč přisvědčil odůvodnění územního plánu. Skutečnost,
že se krajský soud nezabýval každým jednotlivým argumentem stěžovatelky zvlášť,
avšak vypořádal jednotlivé okruhy návrhových bodů souhrnně, ve vzájemných souvislostech,
nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Krajský soud totiž není povinen
reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem uplatněné argumentace navrhovatelky, čemuž v dané věci dostál
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2004, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
Nejvyšší správní soud také pro úplnost připomíná, že nepřezkoumatelnost rozsudku
není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatelky o tom, jak podrobně by měl být
rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat
napadený rozsudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 3 Azs 69/2016 - 24).
[23] I když se tedy skutečně jednotlivě ke shora uvedeným otázkám krajský soud v napadeném
rozsudku nevyjádřil, nebylo to v souzené věci na úkor přezkoumatelnosti jeho rozsudku.
Z něj totiž vyplývá, že se otázce zařazení stěžovatelčiných pozemků do plochy veřejného
prostranství a s tím souvisejícím otázkám komplexně věnoval v odstavcích 54. až 63. napadeného
rozsudku a zaujal na tuto otázku ucelený názor. Nebylo proto třeba, aby nadto reagoval
na každou dílčí větu obsaženou v uvedeném návrhovém bodě (viz výše odst. [20]) vztahujícím
se k namítanému rozporu územního plánu s hmotným právem.
[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že napadený rozsudek je plně přezkoumatelný, žádné
vady řízení se krajský soud nedopustil, a kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tudíž
není naplněn.
[25] Nejvyšší správní soud se proto mohl zabývat dalšími kasačními námitkami,
jež stěžovatelka podřazuje pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud
podle stěžovatelky nesprávně posoudil otázku srozumitelnosti územního plánu,
kterou stěžovatelka spatřuje v jeho vnitřním rozporu mezi textovou a grafickou částí. Přestože
totiž krajský soud vytčené rozpory územního plánu nepřehlédl, nepovažoval je za natolik
závažné, aby byly důvodem zrušení napadené části územního plánu.
[26] K souladu mezi textovou a grafickou částí územního plánu se Nejvyšší správní soud
v minulosti již několikrát vyslovil. Především ve svém rozsudku ze dne 8. 1. 2010,
č. j. 2 Ao 1/2009 - 74, uvedl, že „[t]extová a grafická část územně plánovací dokumentace (příloha č. II
vyhlášky č. 135/2001 Sb.) musí být ve vzájemném souladu. Rozpor mezi těmito částmi územně plánovací
dokumentace zakládá nejistotu pro další rozvoj území a je důvodem pro zrušení územního plánu, jehož se dotýká,
nebo jeho části.“ Tento závěr kasační soud potvrdil například i ve svém dalším rozsudku ze dne
30. 10. 2014, č. j. 4 As 154/2014 - 28.
[27] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že pozemek parc. č. 5393 tvoří parcela
přibližně obdélníkového tvaru, která ve své horní polovině obklopuje úzkým pásem zleva, shora
a zprava pozemek parc. č. st. 498/30, na kterém se nachází obchodní centrum. K tomuto
stavebnímu pozemku v jeho spodní části přiléhá spodní polovina pozemku parc. č. 5393.
Pozemek parc. č. 5393 tudíž obklopuje pozemek parc. č. st. 498/30 s obchodním centrem
ze všech stran. Zmíněná úzká část pozemku parc. č. 5393 obklopující stavební pozemek
s obchodním centrem zleva, shora a zprava nebyla podle grafické části územního plánu do plochy
veřejného prostranství vůbec zařazena, textová část územního plánu naopak hovoří o celém
pozemku parc. č. 5393. Na spodní část pozemku parc. č. 5393 nacházející se pod obchodním
centrem navazuje pozemek parc. č. 5409. Přibližně 4/5 spodní části pozemku parc. č. 5393 ležící
pod obchodním centrem (pod pozemkem parc. č. 498/30) a pozemek parc. č. 5409 slouží
stěžovatelce jako parkoviště pro její zákazníky. Pozemky parc. č. 5393 o výměře 5052 m
2
a parc. č. 5409 o výměře 310 m
2
jsou podle evidence katastru nemovitostí ve vlastnictví
stěžovatelky, o čemž ostatně není mezi účastníky řízení sporu.
[28] Textová část územního plánu zařadila mezi plochy veřejného prostranství – přestavbu,
tj. části dotčenou změnami v územním plánu, plochu s indexem P56 o výměře 3975,295 m
2
s popisem „veřejné parkoviště Komenského/pivovar“ (viz str. 7 územního plánu). Dále v textové části
územního plánu (viz jeho str. 64) v návaznosti na návrh města Domažlice odpůrce doplnil
pozemky u prodejny Kaufland v ul. Pivovarské, parc. č. 5393 a parc. č. 5490 (ač měl
pravděpodobně na mysli pozemek parc. č. 5409 – poznámka soudu) tak, že tyto pozemky zařadil
do plochy P56 – veřejné prostranství (PV). V bilanci jednotlivých potřeb podle přestavbových
ploch je v textové části v územním plánu několikrát uvedeno, že plocha P56 má výměru 3975 m
2
(viz str. 102, 108, 112 a 116 územního plánu). Blíže se již textová část územního plánu
stěžovatelčiny pozemky a plochou P56 nezabývá.
[29] Z grafické části územního plánu a jejího porovnání s katastrální mapou vyplývá, že plocha
P56 zahrnuje pouze část pozemku parc. č. 5393, a to jeho spodní část nacházející
se pod samotným obchodním centrem. Úzký pás pozemku parc. č. 5393 obklopující pozemek
parc. č. st. 498/30 zleva, shora a zprava podle grafické části územního plánu do plochy P56
nespadá. Pozemek parc. č. 5409, ani pozemek parc. č. 5490, není rovněž do plochy P56 zahrnut.
Nadto pozemek parc. č. 5409 je v grafické části územního plánu označen jako plocha
stabilizovaná, tedy nedotčená změnami provedenými napadeným územním plánem.
[30] Nejvyšší správní soud tedy přistoupil k posouzení souladu textové a grafické části
územního plánu. Z výše uvedeného je nepochybné, že vytčené pasáže textové a grafické části
územního plánu vykazují vnitřní rozpory ve vymezení plochy P56 z hlediska určení pozemků,
které jsou do ní zařazeny. K tomuto závěru ostatně dospěl i krajský soud v napadeném rozsudku.
Nepovažoval však tyto rozpory za podstatné s ohledem na předmět řízení týkající se zařazení
pozemků ve vlastnictví stěžovatelky do plochy veřejného prostranství. S uvedeným závěrem
krajského soudu se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Je totiž zřejmé, že stěžovatelka
uvedenou vadu v návrhu na zrušení části opatření obecné povahy výslovně namítala, a pokud
ji krajský soud taktéž dovodil, nemohl ji odmítnout jako nevýznamnou jen proto, že stěžovatelka
ve svém návrhu vznášela i další jiné námitky týkající se zařazení jejích pozemků parc. č. 5393
a parc. č. 5409 do plochy veřejného prostranství, které krajský soud zřejmě považoval za stěžejní.
[31] Textová i grafická část územního plánu vymezuje plochu P56 co do určení pozemků,
jichž se týká, odlišně.
[32] Jak již uvedeno, v textové části územního plánu je plocha P56 vymezena na pozemcích
parc. č. 5393 a parc. č. 5490 (ač se nejspíše mělo jednat o pozemek parc. č. 5409 ve vlastnictví
stěžovatelky). Zároveň je v této části územního plánu uvedena výměra plochy P56 pouhých
3975,295 m
2
, z čehož je patrné, že do plochy P56 podle textové části územního plánu nemohl
být zahrnut nejen celý pozemek parc. č. 5393 (o výměře 5.052 m
2
), ale ani další pozemek
parc. č. 5490. O tom, že do plochy veřejného prostranství odpůrce zařadil pouze část těchto
pozemků, není v textové části územního plánu nic uvedeno. Situace by byla totožná i v případě
správného označení pozemku v ploše P56 v textové části (tedy pokud by zde byly označeny
pozemky parc. č. 5393 a parc. č. 5409), neboť jejich celková výměra (5.052 m
2
+ 310 m
2
)
taktéž nesouhlasí s výměrou plochy uvedené na straně 7 textové části územního plánu.
Tato skutečnost již sama o sobě představuje rozpor jednotlivých pasáží textové části územního
plánu.
[33] V grafické části územního plánu je plocha P56 vymezena tak, že se nachází pouze
ve spodní části pozemku parc. č. 5393, ležící pod pozemkem parc. č. st. 498/30 s obchodním
centrem a nezahrnuje část tohoto pozemku vedoucí po obvodu stavební parcely vlevo, shora
a vpravo. Ani tento rozpor není v územním plánu blíže jakkoliv vysvětlen a odůvodněn.
Převedení pozemků stěžovatelky do plochy veřejného prostranství se navíc podle grafické části
zjevně vůbec netýká pozemku parc. č. 5409, ale ani pozemku parc. č. 5490, což vytváří další
rozpor mezi textovou a grafickou částí územního plánu.
[34] Nesoulad mezi textovou a grafickou částí konečně Nejvyšší správní soud spatřuje právě
i v označení pozemku parc. č. 5490 jako pozemku zařazovaného do plochy veřejného
prostranství P56 podle textové části územního plánu, na místo pozemku parc. č. 5409
ve vlastnictví stěžovatelky. Nejvyšší správní soud přitom nesouhlasí se závěrem krajského soudu,
že uvedený nedostatek územního plánu je pouze zřejmým omylem. Je tomu tak nejen pro výše
již uvedené rozpory mezi textovou a grafickou částí územního plánu, ale i proto, že v k. ú.
Domažlice existuje též pozemek parc. č. 5490 (o čemž není mezi účastníky řízení sporu).
V případě existence takových okolností, které mohou zjevně zapříčinit rozpor mezi grafickou
a textovou částí územního plánu, nelze uvedený nedostatek považovat „jen“ za zřejmý omyl.
Ačkoliv se může jevit jako zjevný záměr odpůrce do plochy veřejného prostranství zařadit
pozemky v blízkosti obchodního centra, kde se nachází právě pozemky stěžovatelky parc. č. 5393
a parc. č. 5409, není vyloučeno, že i pozemek parc. č. 5490 hodlal odpůrce zařadit do plochy
veřejného prostranství. S ohledem na všechny uvedené skutkové okolnosti případu tudíž nelze
v souzené věci popsaný rozpor považovat za nepodstatný a rozpor v parcelních číslech pozemku
považovat jen za zřejmý omyl.
[35] Všechny vytčené rozpory mezi textovou a grafickou částí samy o sobě zpochybňují
územní plán v napadené části. Obě uvedené části územního plánu přitom musí být ve vzájemném
souladu, neboť grafická část je zobrazením části textové v mapových podkladech. Požadavek
souladu obou uvedených částí územního plánu ostatně vyplývá i z výše citovaných judikaturních
závěrů Nejvyššího správního soudu (viz odst. [26]). Existuje-li mezi nimi rozpor, zakládá
to nejistotu budoucích vztahů, neboť územní plán je závazným podkladem pro další rozvoj
území. Jak také plyne z §1 stavebního zákona, který vymezuje cíle územního plánování, územní
plánování řeší soustavně a komplexně funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace
a věcně a časově koordinuje výstavbu a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územní plánování
vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních
hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek -
půdy, vody a ovzduší. Změna, která není jednoznačná, tyto cíle plnit nemůže.
[36] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že územní plán je v části týkající se pozemků
parc. č. 5393 a parc. č. 5409 nesrozumitelný pro svoji vnitřní rozpornost. Krajský soud pochybil,
považoval-li tyto rozpory jen za nepodstatné a územní plán v napadené části pro tyto vady
nezrušil. Je totiž nezbytné, aby pozemky zařazené do plochy veřejného prostranství byly zcela
přesně specifikovány a označeny jak v textové části, tak i v grafické části územního plánu
a aby obě tyto části také byly vzájemné souladné.
[37] Nejvyšší správní soud s ohledem na uvedené shledal naplnění kasačního důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[38] Vzhledem k právě vyslovenému se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat námitkami
stěžovatelky týkajícími se nesprávného posouzení věci krajským soudem [kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Teprve za předpokladu, že budou výše vytčené vady
územního plánu odstraněny, se lze zabývat dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se právního
posouzení povahy jejích pozemků jako veřejného prostranství, jakož i namítanou nepřiměřeností
zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva [kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
VI.
[39] Nejvyšší správní soud ze všech uvedených důvodů rozsudek krajského soudu zrušil
podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. S ohledem na skutečnost, že důvody pro zrušení napadené
části opatření obecné povahy existovaly již v řízení před krajským soudem, postupoval Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 2 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 téhož zákona a zrušil
též napadenou část opatření obecné povahy, a to ke dni právní moci tohoto rozsudku (§101d
odst. 2 s. ř. s.) V dalším řízení je odpůrce vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 téhož zákona).
[40] Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, proto Nejvyšší správní soud
rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Procesně úspěšnou byla v dané věci stěžovatelka, proto Nejvyšší
správní soud zavázal odpůrce k náhradě jí vzniklých nákladů řízení.
[41] Náhrada nákladů řízení o návrhu zahrnuje soudní poplatek ve výši 5.000 Kč a odměnu
stěžovatelky za zastoupení advokátkou Mgr. Evou Krajovou, LL.M., za 3 úkony právní služby
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu návrhu a účasti na jednání konaném dne
9. 10. 2019, jehož délka nepřesahovala 2 hodiny [§11 odst. 1 písm. a), d) a g)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)]. Mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby činí 3.100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], odměna tudíž představuje
celkem částku 9.300 Kč (3 x 3.100 Kč). S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za každý
z těchto úkonů v souladu s §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 3 x 300 Kč, tj. 900 Kč.
[42] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají z náhrady soudního poplatku ve výši 5.000 Kč
a z odměny za zastoupení stěžovatelky totožnou advokátkou za jeden úkon právní služby
spočívající v sepisu kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem
5. a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. S tímto úkonem právní služby souvisí též náhrada
hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu v rozsahu 300 Kč.
[43] Jelikož zástupkyně stěžovatelky doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, odměna
a náhrada hotových výdajů se zvyšuje o částku této daně v rozsahu 2.856 Kč (21 % z částky
13.600 Kč). Náhrada nákladů řízení o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy a o kasační
stížnosti tak celkem činí 26.456 Kč. Uvedenou částku je povinen odpůrce zaplatit k rukám
zástupkyně stěžovatelky v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu