ECLI:CZ:NSS:2022:4.AS.6.2020:35
sp. zn. 4 As 6/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Petry Weissové a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Ing. Jitka Rydvalová,
se sídlem Dušní 866/22, Praha 1, zast. JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem, se sídlem
U Soudu 363/10, Liberec, proti žalované: Správa státních hmotných rezerv,
se sídlem Šeříková 616/1, Praha 5, proti rozhodnutí předsedy Správy státních hmotných rezerv
ze dne 3. 9. 2015, č. j. 8332/15-SSHR, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2019, č. j. 5 A 188/2015 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, k rukám jejího zástupce JUDr. Vladimíra Škréty, advokáta, do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 7. 2015, č. j. 6590/15-SSR (dále jen „rozhodnutí
o uložení pokuty“), uložila žalobkyni podle §10a odst. 2 písm. c) zákona č. 189/1999 Sb.,
o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících
zákonů (dále jen „zákon o nouzových zásobách ropy“), pokutu ve výši 1.500.000 Kč za správní
delikt podle §10a odst. 1 písm. e) tohoto zákona, kterého se žalobkyně dopustila
tím, že neodstranila ve stanoveném termínu do 31. 5. 2015 nedostatky zjištěné při kontrole
množství a kvality nouzových zásob provedené dne 7. 4. 2015 ve skladu v areálu Plzeňská
energetika a.s., Tylova 57, Plzeň.
[2] Předseda žalované rozhodnutím ze dne 3. 9. 2015, č. j. 8332/15 – SSHR (dále
jen „napadené rozhodnutí“), zamítl rozklad žalobkyně a rozhodnutí žalované potvrdil.
II.
[3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který jej v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[4] Městský soud uvedl, že správní delikt, za který byla v tomto případě žalobkyně postižena,
byl úzce provázán se shledanými nedostatky v kvalitě nouzové zásoby těžkých topných olejů
(mazutu) podle technické normy ČSN 65 7991 (dále jen „ČSN 65 7991“). Konkrétně odebraný
vzorek těžkého topného oleje nevyhověl uvedené technické normě v ukazatelích obsahu
vody a bodu vzplanutí. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 4 As 31/2003 - 111, dospěl městský soud k závěru, že neexistuje žádná právní norma, která
by na danou technickou normu odkazovala a činila ji v tomto případě právně závaznou.
Povinnosti však mohou být podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ukládány
pouze na základě zákona v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Jestliže se tedy sankce uložená žalobkyni odvíjela od porušení ČSN 65 7991, která nebyla právně
závazná, postrádala taková sankce zákonný základ, a jednání žalobkyně tudíž nebylo správním
deliktem. Z uvedeného důvodu se již městský soud nezabýval dalšími námitkami žalobkyně,
jež platila ve vztahu k provedení laboratorní analýzy, k tomu, zda vůbec mazut v daném případě
představoval nouzovou zásobu podle §1 a §2 zákona nouzových zásobách ropy, či ve vztahu
k naplnění skutkové podstaty správního deliktu proto, že neporušila §8 uvedeného zákona,
či také k nepřiměřenosti lhůty stanovené ke zjednání nápravy a existenci liberačního důvodu
či nepřiměřenosti uložené pokuty.
III.
[5] Proti napadenému rozsudku brojí žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje zrušit napadený rozsudek a věc vrátit
městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatelka předně namítá, že žalobkyně uplatnila celkem osm žalobních bodů, avšak
městský soud se jimi vůbec nezabýval. Žalobě vyhověl pouze na základě závěru, že neexistuje
žádné právní ustanovení, které by odkazovalo na ČSN 65 7991, a činilo ji tak právně závaznou.
[7] Městský soud podle stěžovatelky pochybil i v závěru, že pokuty byla žalobkyni uložena
za nedodržení ČSN 65 7991. Stěžovatelka uložila pokutu za nedostatky zjištěné během kontroly,
zejména za špatné nakládání a ochraňování státních hmotných rezerv. Špatné nakládání mělo
za následek, že svěřené produkty nesplňovaly technickou normu. Stěžovatelka si je vědoma
toho, že technické normy obecně, tudíž i ČSN 65 7991, nejsou právně závazné,
to však neznamená, že svěřené produkty neměly mít určitou kvalitu. ČSN 65 7991
zde byla použita jako jedno z kritérií, které dokládalo špatné nakládání se svěřenými produkty.
Pokud by stěžovatelka nemohla technické normy jako podpůrné vůbec použít, nemohla
by pak ani plnit svou úlohu v oblastech hospodářských opatření pro krizové stavy a státních
hmotných rezerv svěřenou jí zákonem. Použití ČSN 65 7991 mělo prokázat neodstranění
nedostatků zjištěných při kontrole množství a kvality nouzových zásob. Pokuta byla uložena
právě pro neodstranění zjištěných nedostatků, nikoliv za samotné porušení uvedené technické
normy.
IV.
[8] Žalobkyně se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem a navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
[9] Ke stížnostní argumentaci uvádí, že všechna zjištění a analýzy, které citovala ve svém
rozhodnutí stěžovatelka a následně i předseda stěžovatelky v napadeném rozhodnutí,
odkazují na charakteristiku skladovaného zboží podle ČSN 65 7991. Žalobkyně nesouhlasí
ani s tím, že by skladované zboží bylo nekvalitní, že se o něj řádně nestará či že takové zboží
nemohlo plnit funkci nouzových zásob.
[10] Žalobkyně označuje za správný závěr městského soudu o nemožnosti ukládání sankce
za nesoulad skladovaného zboží s ČSN 65 7991, která není právně závazná. Jednání žalobkyně
nebylo správním deliktem. Městský soud proto nepochybil, nezabýval-li se blíže dalšími jejími
žalobními námitkami.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatelka mimo jiné namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Městský soud se podle ní nevypořádal se všemi žalobními námitkami
a vystačil si se závěrem, že jednání žalobkyně nebylo správním deliktem.
[14] Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou
z námitek uplatněných v žalobě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74 a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75). Obdobně je rozhodnutí soudu zatíženo nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů v případě, že se soud ztotožní se závěry správního orgánu a označí
je za správné, přičemž se ale nevypořádá s věcnými či právními námitkami v žalobě uplatněnými
proti takovým závěrům (srov. rozsudek tohoto soudu ze dne 23. 12. 2005,
č. j. 4 As 13/2004 - 55), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci,
na níž je postaven základ žaloby (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44).
[15] Uvedeným kritériím však napadený rozsudek vyhověl. Městský soud vyšel ze zjištěného
skutkového stavu, vyložil stanoviska účastníků řízení a předestřel relevantní právní závěry,
kterými vypořádal stěžejní žalobní argumentaci o tom, že se stěžovatelka nedopustila tvrzeného
správního deliktu. V takovém případě již nebylo na místě se zabývat zbylými
žalobními námitkami, neboť předpokladem pro jejich podrobnější vypořádání byla skutečnost,
že se žalobkyně vůbec uvedeného správního deliktu dopustila. Dospěl-li však v nynější
věci městský soud k opačnému závěru, vypořádání zbylých žalobních bodů již bylo zcela
bezpředmětné. Městský soud tudíž nepochybil, pokud se těmito dalšími žalobními námitkami
v napadeném rozsudku nezabýval. Pro uvedené není napadený rozsudek nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebyl naplněn.
[16] Nejvyšší správní soud tudíž přistoupil k posouzení stížnostní námitky uplatněné
s poukazem na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Její podstatou je otázka, zda se žalobkyně dopustila
správního deliktu tím, že těžké topné oleje, které ochraňovala a u nichž stěžovatelka zjistila
nedostatečnou kvalitu (v množství vody a bodu vzplanutí), měly ve vytčených parametrech
odpovídat technické normě ČSN 65 7991, a zda tato technická norma byla vůbec
pro stěžovatelku závazná.
[17] Městský soud v nyní projednávané věci uzavřel, že jednání vytýkané žalobkyni
není správním deliktem, neboť žádná právní norma na ČSN 65 7991 neodkazuje,
a ta tudíž není právně závazná. Její neplnění tudíž nemůže být sankcionováno.
[18] Podle §4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky
a o změně a doplnění některých zákonů, česká technická norma je dokument schválený Úřadem
pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále jen „Úřad“) pro opakované nebo stálé použití
vytvořený podle tohoto zákona a označený písmenným označením ČSN, jehož vydání bylo oznámeno ve Věstníku
Úřadu. Česká technická norma není obecně závazná.
[19] K otázce závaznosti českých technických norem se Nejvyšší správní soud již v minulosti
vyjádřil například v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, č. j. 2 As 69/2010 - 122, v němž dovodil,
že „[z] platné právní úpravy tedy vyplývá, že české technické normy nemají obecně závazný charakter, jedná
se o normy dobrovolné, resp. doporučující. Jejich závaznost však bude dána v situaci, kdy je dodržování takové
normy vyžadováno právními předpisy (nejčastěji zákony a vyhlášky), resp. kdy takový předpis na normu výslovně
odkáže. Tímto odkazem – je-li výlučný – je dán způsob splnění příslušného ustanovení právního předpisu. Tímto
způsobem vzniká adresátům právního předpisu povinnost řídit se příslušnou technickou normou a v tomto smyslu
je taková norma závazná. V případě indikativního odkazu je shoda s normou jedním z možných způsobů
splnění požadavků právního předpisu“.
[20] Rovněž i Ústavní soud k této otázce uvedl ve svém nálezu ze dne 26. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 40/08, že „[o]dkazy na technickou normu v právních předpisech mohou mít z hlediska jejich
síly formu odkazu výlučného (povinného) nebo (indikativního). Výlučný odkaz určuje shodu s technickou normou,
na kterou se odkazuje, jako jediný způsob splnění příslušného ustanovení daného právního předpisu. Technická
norma tak doplňuje nekompletní právní požadavek, a stává se tak vlastně součástí právního předpisu.
Tím vzniká povinnost řídit se ustanoveními příslušné normy pro ty subjekty, kterých se daný právní předpis týká.
I když ani v tomto případě většinou nejde o obecnou závaznost, je možno říci, že ve vztahu k plnění požadavků
příslušného předpisu se odkazovaná norma nebo její část stává závaznou.“
[21] Také v případě technické normy ČSN 65 7991, o niž se zde jedná, platí, že nemá
obecně závazný charakter. Přitom ani v zákoně o nouzových zásobách ropy, ani ve vyhlášce
č. 165/2013 Sb., o druzích ropy a skladbě ropných produktů pro skladování v nouzových
zásobách ropy, o výpočtu úrovně nouzových zásob ropy, o skladovacích zařízeních
a o vykazování nouzových zásob ropy (dále jen „vyhláška“), není odkaz na uvedenou technickou
normu obsažen. Její text (resp. určité požadavky na jakost těžkých topných olejů) rovněž uvedené
právní předpisy, vztahující se k souzenému případu, nevtělily do svých znění. Zákon o nouzových
zásobách ropy obsahuje pouze odkaz na směrnici Rady 2009/119/ES ze dne 14. září 2009,
kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných
produktů, dále na prováděcí směrnici Komise (EU) 2018/1581 ze dne 19. října 2018, kterou
se mění směrnice Rady 2009/119/ES, pokud jde o metody výpočtu povinností udržovat zásoby
a na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008,
o energetické statistice. Uvedená vyhláška ve vztahu k odběru vzorků a kontrole kvality odkazuje
toliko na jiné české technické normy ČSN EN ISO 3170 (656005) a ČSN EN ISO 4259
(656003). Právě ty jsou v důsledku uvedeného odkazu obsaženého přímo ve vyhlášce normami
závaznými.
[22] Nejvyšší správní soud se však zabýval i otázkou, zda uvedené technická norma
ČSN 65 7991 není v daném případě závazná proto, že se na její závaznosti dohodla žalobkyně
se stěžovatelkou ve smlouvě o ochraňování státních hmotných rezerv č. j. 2392/01/OHR (dále
jen „smlouva“; na straně ochraňovatele v době uzavření smlouvy vystupoval právní předchůdce
nynější žalobkyně, podnikatel Jan Vinduška – poznámka soudu), kterou mezi sebou uzavřely
dne 13. 12. 2001. Podle jejího článku III odst. 2. žalobkyně „odpovídá za jakost, množství, připravenost
k vyskladnění, přístupnost, kontrolu a ochranu TO ukladatele podle příslušných obecně platných předpisů“
a v souladu s čl. III odst. 4. pak ochraňovatel (tj. žalobkyně) „sleduje jakost uložených TO a zodpovídá
za to, že TO ukladatele odpovídají jakostním požadavkům dle všech právních předpisů platných
v České republice.“ (důraz přidán soudem). Ani z citovaných ustanovení smlouvy nevyplývá,
že by se smluvní strany dohodly na dodržování jakosti nouzových zásob těžkých topných olejů
podle opakovaně zmiňované technické normy. Přitom tuto technickou normu nepochybně
(jak plyne i ze shora citované judikatury), nelze považovat za právní předpis platný v České
republice, resp. obecně platný předpis. Jinými slovy, ani na základě smluvních ujednání
ve smlouvě (resp. v jejích dodatcích, které se jakosti těžkých topných olejů netýkaly, jak Nejvyšší
správní soud ověřil ve správním spise) nebyla jakost těžkých topných olejů, o něž se zde jednalo,
podle požadavků ČSN 65 7991 smluvena. Pro žalobkyni tedy nebyla uvedená technická norma
individuálně závazná ani na základě smluvního ujednání.
[23] S ohledem na právě uvedené Nejvyšší správní soud shrnuje, že dílčí závěr městského
soudu, podle nějž technická norma ČSN 65 7991 není obecně závazná a nebyla pro žalobkyni
závazná ani v daném případě, je správný.
[24] Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že ČSN 65 7991, jejíž požadavky ochraňované těžké
topné oleje podle kontrolních výsledků nesplnily, je pro posouzení kvality odebraných vzorků
závazná. Naopak sama v kasační stížnosti uvádí, že si je vědoma toho, že tato technická norma
právně závazná není. Namítá však, že to přesto neznamená, že by dané zboží, nouzové zásoby
těžkých topných olejů, nemělo mít určitou kvalitu. K uvedenému Nejvyšší správní soud
pouze pro úplnost dodává, že v daném případě ochraňované těžké topné oleje musely vykazovat
pouze ty požadavky na kvalitu, jež vyplývaly z obecně závazných právních norem (viz výše
odst. [21]), resp. ze smlouvy. Skutečnost, že by z nich pro žalobkyni vyplýval požadavek
na dodržení kvality spočívající v určitém množství vody či určitém bodu vzplanutí v řízení,
prokázán nebyl. Nemohlo jí proto být vytýkáno, že kvalita jí ochraňovaných nouzových zásob
je nedostatečná (pro rozpor s technickou normou pro ni nezávaznou).
[25] Stěžovatelka činí v této souvislosti spornou též skutečnost, že žalobkyni pokutu neuložila
za spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení ČSN 65 7991, nýbrž za správní delikt
podle §10a odst. 1 písm. e) zákona o nouzových zásobách ropy, podle nějž žalobkyně
jako kontrolovaná osoba v rozporu s §8 téhož zákona neodstranila ve stanoveném termínu
nedostatky zjištěné při kontrole množství a kvality nouzových zásob.
[26] Mezi účastníky řízení není sporné, že žalobkyně ochraňovala topné oleje na základě
smlouvy ze dne 13. 12. 2001. Na základě příkazu stěžovatelky proběhla u žalobkyně kontrola
dne 7. 4. 2015, která sestávala z měření teploty produktu, odběru vzorků z nádrží a tvorby
kompozitního vzorku a jeho analýzy. Podle vyhodnocení výsledků laboratorních zkoušek
ze dne 10. 4. 2015 bylo zjištěno, že odebraný vzorek nevyhovoval ve zkoušených ukazatelích
množství vody a v bodu vzplanutí požadavkům ČSN 65 7991. V oznámení o zahájení správního
řízení ze dne 10. 6. 2015 stěžovatelka sdělila, že vzorek nevyhovoval ve zkoušených ukazatelích
jakostní normě ČSN 65 7991 a žalobkyně nedodržela lhůtu do 31. 5. 2015 stanovenou
k odstranění zjištěných nedostatků. V rozhodnutí o uložení pokuty pak stěžovatelka uvedla,
že se žalobkyně zavázala udržovat odpovídající jakost těžkých topných olejů v každém okamžiku
po celou dobu účinnosti smlouvy. Taktéž v uvedeném rozhodnutí stěžovatelka uvedla,
že odebraný vzorek nevyhovoval ČSN 65 7991, a tento nedostatek nebyl odstraněn; proto došlo
k zahájení správního řízení. Stěžovatelka zde odkázala mimo jiné i na závazek, který
pro žalobkyni vyplýval z čl. III odst. 4 smlouvy (viz výše). Skutečnost, že nedostatky zjištěné
při kontrole spočívaly v odchylné kvalitě těžkých topných olejů oproti požadavkům uvedeným
v ČSN 65 7991, poté opětovně uvedl i předseda stěžovatelky v napadeném rozhodnutí.
[27] Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud má za to, že na základě §10a odst. 1 písm. e) zákona
o nouzových zásobách ropy neuložila žalobkyni pokutu za to, že nedodržela kvalitu těžkých
topných olejů. Předpokladem toho, aby mohla být žalobkyně postižena za neodstranění
nedostatků zjištěných při kontrole množství a kvality v určité stanovené lhůtě totiž je nejen
to, že takové nedostatky v kvalitě a/nebo množství byly kontrolou zjištěny (k tomu v nynější věci
skutečně došlo), ale také a především to, že žalobkyně jako podnikající fyzická osoba měla
povinnost (ať již na základě zákona či smlouvy) dodržovat určitou kvalitu ochraňovaných
nouzových zásob v kontrolovaných parametrech (zde v množství vody a v bodu vzplanutí).
Pro naplnění uvedené skutkové podstaty tedy nepostačovalo jen to, že stěžovatelka provedla
kontrolu, vytkla nedostatky kvality nouzových zásob a stanovila lhůtu k jejich odstranění, kterou
žalobkyně nedodržela, nýbrž zcela esenciálním požadavkem k naplnění všech znaků uvedeného
správního deliktu bylo i to, že vůbec kontrolovaná osoba měla povinnost určitý prověřovaný
parametr nouzové zásoby dodržet. A právě to v nynější věci (co do parametrů,
u nichž stěžovatelka dovodila rozpor s ČSN 65 7991) splněno nebylo.
[28] Pokud však takovou povinnost žalobkyně neměla, pak ji není možné za zjištěné
a neodstraněné „nedostatky“ sankcionovat. Městský soud tedy nepochybil, dovodil-li,
že se žalobkyně nemohla vytčeného správního deliktu podle §10a odst. 1 písm. e) zákona
o nouzových zásobách dopustit. Jak shora uvedeno, prostá skutečnost, že je stěžovatelka
oprávněna provádět kontrolu množství a kvality nouzových zásob podle §8 zákona o nouzových
zásobách, totiž sama o sobě nepostačuje k naplnění hypotézy právní normy, na základě
níž lze jednání žalobkyně kvalifikovat jako správní delikt podle §10a odst. 1 písm. e) zákona
o nouzových zásobách. Zjištěné nedostatky v kvalitě nouzových zásob totiž v daném případě
měly spočívat právě v nedodržení jakosti těžkých topných olejů (co do množství vody a bodu
vzplanutí) stanovené v ČSN 65 7991. Tato technická norma není obecně závazným právním
předpisem a povinnost k jejímu dodržování taktéž z žádné na věc dopadající obecně závazné
právní normy nevyplývá. Uvedenou povinnost pak žalobkyně nepřevzala ani na základě
smluvních ujednání ve smlouvě. Ani ta na uvedenou technickou normu neodkazuje a bližší
požadavky na jakost těžkých topných olejů (s výjimkou obecné povinnosti dodržet jejich jakost
podle platných právních předpisů České republiky) tato smlouva nestanoví.
[29] Nejvyšší správní soud se tudíž ztotožňuje i s navazujícím závěrem městského soudu,
podle nějž jednání vytýkané žalobkyni spočívající v tom, že jí ochraňované zásoby těžkých
topných olejů vykazovaly nedostatky v rozporu s ČSN 65 7991, které neodstranila, nemohlo
naplnit skutkovou podstatu vytčeného správního deliktu, neboť byla sankcionována
za neodstranění nedostatků kvality, k jejímuž dodržování se smlouvou nezavázala a kterou
jí nestanovila ani žádná platná právní norma. Městský soud věc posoudil správně a kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl rovněž naplněn.
VI.
[30] Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti procesně úspěšná, nemá tedy právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
[32] Žalobkyni, jako v řízení o kasační stížnosti úspěšnému účastníkovi, náleží náhrada
nákladů řízení ve výši 4.114 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem
za jeden úkon právní služby ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5.
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] za vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. S tím souvisí též náhrada hotových výdajů za tento úkon v souladu s §13 odst. 4
advokátního tarifu v rozsahu 300 Kč. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, a proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšuje o tuto daň ve výši 714 Kč (21 %
z částky 3.400 Kč). Částku 4.114 Kč je stěžovatelka povinna uhradit k rukám zástupce žalobkyně
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Mgr. Petra Weissová
předsedkyně senátu