ECLI:CZ:NSS:2022:4.AZS.70.2022:34
sp. zn. 4 Azs 70/2022 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. V. B., zast. Mgr. Markem
Eichlerem, advokátem, se sídlem S. K. Neumanna 2052, Varnsdorf, proti žalované: Policie
České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 11. 2021, č. j. CPR-9218-5/ČJ-2021-930310-V230, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
7. 2. 2022, č. j. 60 A 8/2021 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím
ze dne 24. 2. 2021, č. j. KRPC-103683-35/ČJ-2020-020023, uložilo žalobci podle §119 odst. 1
písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a stanovilo dobu,
po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie podle §118
odst. 1 zákona o pobytu cizinců v délce jednoho roku ode dne, kdy uplyne doba stanovená
k vycestování žalobce.
[2] Žalovaná rozhodnutím ze dne 30. 11. 2021, č. j. CPR-9218-5/ČJ-2021-930310-V230,
podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“), odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila.
[3] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 2. 2022, č. j. 60 A 8/2021 - 33,
žalobu proti tomuto rozhodnutí žalované zamítl.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalované odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2006, č. j. 4 As 58/2005
- 65, a konstatoval, že povinnost řádného odůvodnění správního rozhodnutí nevyžaduje
konkrétní reakci ke každému jednotlivému argumentu žalobce. Otázkou přiměřenosti dopadů
rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce se žalovaná zabývala podrobně na straně
5 až 8 odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud v jeho závěru chybně uvedla, že žalobci se ukládá
správní vyhoštění na dobu dvou let, jednalo se zjevně o písařskou chybu, která nemá žádný vliv
na žalobcova práva.
[5] Ve vztahu k námitce žalobce, že žalovaná řádně nevyhodnotila nepřiměřenost dopadů jejího
rozhodnutí do soukromého a rodinného života, krajský soud nejprve odkázal na relevantní
judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i Nejvyššího správního soudu
a na demonstrativní výčet kritérií pro posouzení předmětné otázky. V posuzovaném případě
současně krajský soud nepřiměřenost dopadů rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného
života žalobce neshledal. Zdůraznil, že je to zejména žalobce, kdo musí tvrdit rozhodné
skutečnosti ohledně jeho soukromých a rodinných poměrů. Ten však ve správním řízení
jen odkázal na svůj dlouhodobý pobyt v České republice, bezúhonnost a ochotu dobrovolně
vyřešit neoprávněný pobyt v zemi. Neoznačil-li však žádné konkrétní osobní vazby, nejednalo
se o skutečnosti, jež by mohly svědčit o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí žalované. Nadto
je zřejmé, že bezúhonnost žalobce nebyla jeho zásluhou, nýbrž předpokládaným standardem.
Odpovědnosti za jeho neoprávněný pobyt na území České republiky se nemohl zbavit poukazem
na tvrzené pochybení jeho bývalého zástupce. Napadené rozhodnutí žalované tak nepředstavuje
nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. V důsledku uvedeného závěru
nebyl na místě postup podle §50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a žalovaná
o správním vyhoštění žalobce rozhodla správně.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
blanketní kasační stížnost. V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční
lhůtě, stěžovatel nejprve namítl, že správní orgány v rozporu s ustanovením §3 správního řádu
dostatečně nezjistily skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že předmětné řízení bylo zahájeno
z úřední povinnosti, měly správní orgány podle §50 odst. 3 správního řádu povinnost zjišťovat
všechny rozhodné skutečnosti. Popsaným postupem porušily rovněž zásady správního řízení
zakotvené v §2 odst. 3 a 4 správního řádu. Závěr krajského soudu o tom, že svým rozhodnutím
žalovaná nepřiměřeně nezasáhla do soukromého a rodinného života stěžovatele, je nesprávný.
V této souvislosti je napadený rozsudek i rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné.
Stěžovatel zdůraznil, že na území České republiky žije již 14 let, přičemž zde vždy plnil účel
pobytu a má zde zázemí. Jeho neoprávněný pobyt trval pouze dva měsíce, což měly správní
orgány řádně zohlednit. Stěžovatel dále citoval §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců a namítl,
že zákonem stanovených požadavků na posouzení přiměřenosti jejich rozhodnutí správní orgány
vůbec nedbaly. Naopak v důsledku zavedené správní praxe, kdy vyhoštěným cizincům prakticky
nikdy neumožňují cestovat zpět do České republiky, mu téměř jistě zamezily v návratu na její
území. Závěrem stěžovatel zopakoval, že je bezúhonný a za účelem legalizace svého pobytu
se dobrovolně dostavil k příslušnému správnímu orgánu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, případně zrušil rovněž rozhodnutí správních orgánů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě a uvedla,
že v posuzovaném případě postupovala správně a plně se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel
je zastoupen advokátem [§105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].
[9] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1
s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.). Vymezením neurčitého právního pojmu „podstatný přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ se již Nejvyšší správní soud zabýval při výkladu ustanovení §104a
s. ř. s., ve znění účinném do 31. 3. 2021 (viz usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
č. 933/2006 Sb. NSS). Novelou soudního řádu správního provedenou zákonem č. 77/2021 Sb.
byl s účinností od 1. 4. 2021 rozšířen okruh případů, při jejichž přezkumu Nejvyšší správní soud
posuzuje přijatelnost kasační stížnosti. Nově se nejedná jen o věci azylu, resp. o věci mezinárodní
ochrany, nýbrž o všechny věci, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný
samosoudce. Tato změna nezakládá žádný rozumný důvod měnit kritéria přijatelnosti kasační
stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 27).
[10] Při rozhodování o přijatelnosti kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud i nadále vychází
z judikatorně ustálených kritérií (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021,
č. j. 8 As 287/2020 - 33, bod 52), jež pramení ze závěrů usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná,
že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[11] V posuzované věci však Nejvyšší správní soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele
neshledal, stěžovatel jej ostatně v kasační stížnosti ani netvrdil.
[12] Stěžovatel nejprve namítl, že správní orgány byly povinny dostatečně zjistit skutkový stav
věci, a to zejména všechny rozhodné skutečnosti včetně těch svědčících v jeho prospěch.
Nejvyšší správní soud k uvedené námitce odkazuje na svůj předchozí rozsudek 29. 11. 2012
č. j. 9 As 142/2012 - 21, podle něhož platí, že „ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci
úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával
a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného
zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců.“ Právě citované závěry lze plně využít i v nyní posuzovaném případě. Bylo tak zejména
na samotném stěžovateli, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka
bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Stěžovatel,
jemuž hrozí vyhoštění, by se totiž měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení
mohlo být zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně
zasažena. Pokud stěžovatel ve správním řízení jen obecně uvedl, že si za dobu pobytu na území
České republiky vytvořil přátelské vazby a má zde své zázemí, postupovaly správní orgány
správně, pokud vycházely z takto jen obecně zjištěného skutkového stavu věci.
[13] Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, uvedl,
že v případech, které nastolují otázku nuceného vycestování cizince na straně jedné a otázku
možného porušení práva na respektování rodinného či soukromého života na straně druhé,
je nutné vycházet především z judikatury ESLP vztahující se k čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Tato judikatura zohledňuje zejména:
(1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento
stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu,
např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační
historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost
porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného cizincem (viz např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58,
a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost
č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70).
Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat zájmy jednotlivce
na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu, např. nebezpečím pro společnost či ochranou
veřejného pořádku. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není absolutní a je zde prostor
pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu.
[14] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí žalované dostatečně nezohlednilo
požadavek formulovaný v §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a představuje nepřiměřený zásah
do jeho soukromého a rodinného života.
[15] Co se týče soukromého života stěžovatele, ten odkázal pouze na svůj delší pobyt v České
republice a zde vytvořené zázemí. V této souvislosti poukázal dále na svou bezúhonnost a krátký
neoprávněný pobyt. Žádné další skutečnosti relevantní pro posouzení rozhodnutí žalované
jako nepřiměřeného však stěžovatel neuvedl. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěry
krajského soudu uvedenými v odstavcích 24 až 28 odůvodnění jeho rozsudku a konstatuje,
že správní orgány i krajský soud se všemi relevantními okolnostmi pro posouzení přiměřenosti
napadeného rozhodnutí řádně zabývaly.
[16] Nadto je zřejmé, že mezi skutečnosti rozhodné pro posouzení přiměřenosti dopadů
rozhodnutí žalované lze zahrnout pouze dlouhodobý pobyt stěžovatele v České republice a jeho
zde vytvořené zázemí. Pokud totiž odkazoval na svou bezúhonnost, krajský soud správně
konstatoval, že se jedná o předpokládaný průběh pobytu stěžovatele na českém území.
V opačném případě by se stěžovatel vystavoval právě hrozbě svého správního vyhoštění.
Pokud stěžovatel odkazoval na svou ochotu dobrovolně vyřešit neoprávněný pobyt v České
republice, Nejvyšší správní soud konstatuje, že pohnutky cizince, jež vedly k jeho
neoprávněnému pobytu na území České republiky, lze zhodnotit pouze v rámci rozhodování
o délce uloženého správního vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 5. 2012, č. j. 1 As 38/2012 - 38). Žalovaná přitom v odůvodnění svého rozhodnutí
konstatovala, že stěžovateli bylo s ohledem na citované relevantní okolnosti případu uloženo
správní vyhoštění u spodní hranice zákonem stanoveného rozmezí.
[17] Nejvyšší správní soud ve vztahu k námitce stěžovatele, že rozhodnutí žalované nepřiměřeně
zasahuje do jeho rodinného života, zdůrazňuje, že ani existence příbuzenských vztahů na území
České republiky sama o sobě neodůvodňuje bez dalšího aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Nezbytným předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení §119a odst. 2
zákona o pobytu cizinců vážil, je současně skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný
cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení je právě ochrana jeho práva na rodinný
či soukromý život (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009,
č. j. 5 As 101/2008 - 63). Uvedené platí tím spíš, pokud se rodinní příslušníci stěžovatele zdržují
v zemi jeho původu.
[18] K námitce stěžovatele, že postupem správních orgánů mu bude prakticky trvale znemožněn
vstup do České republiky, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle platných právních předpisů
stěžovateli po uplynutí doby, na kterou mu bylo uloženo správní vyhoštění, nic nebrání
svůj pobyt v České republice opětovně upravit prostředky definovanými v zákoně o pobytu
cizinců.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že krajský soud věc posoudil
zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého
pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle §104a
odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch
neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšné žalované v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec její běžné úřední
činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2022
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu