ECLI:CZ:NSS:2022:5.AFS.398.2019:19
sp. zn. 5 Afs 398/2019 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: CZ IZOLACE s.r.o.,
se sídlem Blanická 834/140, Ostrava, zast. Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem
se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství,
se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. 10. 2019, č. j. 10 Af 22/2019 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 3. 5. 2018, č. j. 20848/18/5300-22444-
712362, zamítlo odvolání žalobce a potvrdilo platební výměr Finančního úřadu pro
Moravskoslezský kraj ze dne 20. 11. 2017, č. j. 3594808/17/3202-50522-809964, na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období III. čtvrtletí 2017 ve výši 10 450 Kč. Žalobce podal u žalovaného
podnět k přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Žalovaný žalobci přípisem
ze dne 23. 11. 2018, č. j. 87136/18/7100-20117-010212, sdělil, že jeho podnět neshledal
důvodným.
[2] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě domáhal mimo jiné zrušení
uvedeného sdělení žalovaného. Žaloba byla následně v tomto rozsahu postoupena Městskému
soudu v Praze, který ji shora uvedeným usnesením dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, neboť
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2013, č. j. 1 Afs 35/2013 – 30
(všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz),
a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 10 A 163/2017 – 24, dospěl
k závěru, že napadené sdělení nepodléhá přezkoumání ve správním soudnictví.
II.
Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[3] Proti uvedenému usnesení městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
v níž namítá nesprávnost závěru městského soudu, podle něhož napadené sdělení není
rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Daný závěr považuje za rozporný s čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod, neboť má za to, že nelze vyloučit ze soudního přezkumu
rozhodnutí správního orgánu, který postupoval v rozporu s právním předpisem, čímž stěžovateli
znemožnil dosáhnout snížení DPH a zasáhl tak do jeho „práva na majetek“. Stěžovatel dále
zopakoval námitky směřující proti žalobou napadenému sdělení žalovaného, ty však nejsou
v posuzovaném případě s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí městského soudu
relevantní (viz níže), Nejvyšší správní soud tedy neshledal důvod je podrobně rekapitulovat.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Odkázal na své vyjádření
k žalobě a dodal, že stěžovateli nic nebránilo, aby proti rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství, jímž byl potvrzen výše uvedený platební výměr, podal v zákonné lhůtě žalobu.
Skutečnost, že žalobu podal opožděně, nemůže jít k tíži žalovaného ani městského soudu.
Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a dodal, že obdobnou ústavněprávní
argumentací, jakou uplatnil stěžovatel, se již Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne
29. 8. 2018, č. j. 8 Afs 98/2018 – 52, publ. pod č. 3793/2018 Sb. NSS.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[6] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí
městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a jejích důvodů, přičemž zkoumal, zda
napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejprve je nutné připomenout, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, může se Nejvyšší správní soud z povahy věci zabývat pouze kasačními důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy tvrzenou nezákonností rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, publ. pod
č. 625/2005 Sb. NSS). Nejvyššímu správnímu soudu tedy v takové situaci nepřísluší se jakkoliv
vyslovovat k meritu věci, tedy v tomto případě k zákonnosti sdělení, podle něhož žalovaný
neshledal podnět k přezkoumání výše zmiňovaného rozhodnutí Odvolacího finančního
ředitelství důvodným.
[8] Podstatou relevantních kasačních námitek je, že sdělení žalovaného dle §121 odst. 4
zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), o tom,
že podnět k přezkoumání rozhodnutí nebyl shledán důvodným, je dle stěžovatele rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá soudnímu přezkumu, neboť v opačném případě
by stěžovateli byla v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny odepřena soudní ochrana.
[9] Uvedené námitce nelze dát zapravdu.
[10] Již stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000, byť
bylo vydáno ještě před přijetím současného daňového řádu i soudního řádu správního, potvrzuje
správnost závěrů městského soudu o tom, že nepovolení, resp. nyní nenařízení přezkoumání
daňového rozhodnutí nepodléhá kognici správních soudů:
„Je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou
tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky,
které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí,
mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu [pozn. NSS: míněn tehdejší zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků]. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok
nemá. Pokud se navrhovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná
o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí
k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Vycházejíc z uvedeného návrhu III. senátu, plénum Ústavního soudu dle §23 zák. č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, přijalo stanovisko, dle něhož rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle
§55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu
a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.“
[11] K (ne)možnosti brojit proti tomu, že nebyly shledány důvody k přezkoumání daňového
rozhodnutí, se opakovaně vyjádřil ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, a to např. v již
zmiňovaném rozsudku ze dne 29. 8. 2018, č. j. 8 Afs 98/2018 – 52, na který odkazoval rovněž
žalovaný:
„Ve vztahu k přezkumnému řízení se Nejvyšší správní soud vyjadřoval obdobně již k předchozí
právní úpravě dané v §55b zákona o správě daní a poplatků. V rozsudku ze dne 19. 12. 2006, čj. 1 Afs
56/2004-114, č. 1113/2007 Sb. NSS, uvedl: ,Ustanovení §55b d. ř. („Na žádost daňového subjektu nebo
z úřední povinnosti může být rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá
na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušeno,
nahrazeno jiným nebo změněno“) svou textací i systematickým řazením zřetelně naznačuje, že zákonodárce
nepomýšlel na to „žádost“ konstruovat jako – lhostejno jaký – opravný prostředek, jsoucí v dispozici účastníka
řízení.[…]Proto Nejvyšší správní soud setrvává ve shodě s předchozí judikaturou na tom, že přezkoumávání
daňových rozhodnutí není opravným prostředkem, ale nápravným prostředkem správního dozoru. […] neužil-li
správní orgán své dozorčí oprávnění, nijak tím nevsáhl do subjektivního práva účastníka řízení (ani kohokoli
jiného, kdo podnět k výkonu dozoru případně podal), protože tu žádné subjektivní právo na výkon dozorčího
oprávnění není.‘ K tomuto závěru dospěl dokonce i za situace, kdy §55b zákona o správě daní a poplatků mluví
výslovně o ,návrhu‘ účastníka. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne
19. 12. 2000, sp. zn. Pl. ÚS-St 12/2000 (,Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě
přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.‘).
Obdobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i ve vztahu k zahájení přezkumného řízení dle §95 odst. 1
spr. ř., a to například v již zmíněném rozsudku sp. zn. 1 Ans 4/2009.
Úprava přezkumného řízení v daňovém řádu je svojí povahou (dozorčí funkce) shodná s tou, která byla
v zákoně o správě daní a poplatků, stejně tak i s tou, která je ve správním řádu. I zde tak lze proto použít výše
uvedenou judikaturu. Přezkumné řízení dle daňového řádu je jednoznačně dozorčí prostředek, na jehož zahájení
není právní nárok. Jak již bylo řečeno, pokud neexistuje veřejné subjektivní právo na zahájení přezkumného
řízení, není již z povahy věci možné, aby nenařízením přezkoumání rozhodnutí bylo zasaženo do práv daňového
subjektu. Stěžovatel se proto mýlí, pokud tvrdí, že není podstatný právní nárok, ale to, zda byly naplněny
podmínky pro zahájení přezkumného řízení a vyslovení nicotnosti.“
[12] V rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019 – 39, publ. pod č. 4178/2021 Sb. NSS,
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu sice připustil možnost domáhat se nikoliv žalobou
proti rozhodnutí, ale zásahovou žalobou ochrany proti zásahu spočívajícímu v nezahájení řízení
z moci úřední, a to konkrétně řízení o odstranění stavby, výslovně však dodal, že na judikatuře,
která nepřipouští soudní přezkoumání nezahájení přezkumného řízení, se nic nemění: „Přezkumné
řízení slouží výlučně ochraně zákonnosti, k ochraně subjektivního práva mají adresáti správního rozhodnutí
k dispozici opravné prostředky (…).“
[13] Vzhledem k uvedenému nelze než uzavřít, že dle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu sdělení nadřízeného správce daně dle §121 odst. 4 daňového řádu o tom,
že podnět k nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí neshledal důvodným, je úkonem
správního orgánu, který není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a proto je dle §70 písm.
a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen. Žaloba proti takovému úkonu správního orgánu
je dle §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná. Městský soud tedy pochybil toliko formálně, jestliže
žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínek řízení namísto toho, aby
tak učinil pro nepřípustnost dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. To však na zákonnosti samotného
výroku napadeného usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby nic nemění.
IV.
Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, náleželo by mu tedy vůči stěžovateli právo
na náhradu nákladů, které v řízení důvodně vynaložil. Žalovanému však v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. března 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu