ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.102.2022:23
sp. zn. 5 As 102/2022 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Mgr. S. W.,
zast. JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti
žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2022,
č. j. 15 A 107/2019 - 91,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým
krajský soud výrokem I. zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2019, č. j. MZDR 15117/2019-
2/PRO, jakož i rozhodnutí Krajské hygienické stanice Ústeckého kraje (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 14. 2. 2019, č. j. KHSUL 1145/2019, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla odmítnuta žádost stěžovatelky o informace podle
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,
a rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto stěžovatelčino odvolání a potvrzeno prvostupňové
rozhodnutí. Výrokem II. napadeného rozsudku krajský soud rozhodl, že je žalovaný povinen
zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 4 705 Kč. Náhrada nákladů řízení
se skládala pouze z nákladů na soudní poplatek a náhrady hotových výdajů, krajský soud naopak
nepřiznal náhradu nákladů na právní zastoupení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podává
velké množství žádostí o informace v naději, že při vyřizování dojde v některých případech
k formálně chybnému postupu, proti němuž bude moci brojit žalobou, a vytvářet tak zisk; nevede
tedy spor pro získání informací, ale „spor pro spor“.
[2] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že napadá oba výroky rozsudku krajského soudu.
Její argumentace spočívá v tvrzeních, kterými popírá závěry krajského soudu, že podání žádosti
o informace a následné podání žaloby bylo abuzivním jednáním. Z toho dovozuje, že je výrok
o náhradě nákladů řízení nezákonný. Co se týče výroku ve věci samé, stěžovatelka uvádí,
že pokud dospěl krajský soud k závěru, že její jednání vykazuje znaky zneužití práva na soudní
ochranu, měl žalobu zamítnout.
[3] Podle §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je nepřípustná kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo jen proti odůvodnění napadeného rozhodnutí.
[4] Proti výroku krajského soudu o věci samé stěžovatelka brojí v situaci, kdy byla v řízení
o žalobě úspěšná, jak sama uvádí v kasační stížnosti, neboť krajský soud napadené rozhodnutí
žalovaného i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení. Výhodnější výrok (resp. větší procesní úspěch) stěžovatelka v kasační stížnosti nepožaduje.
Naopak uvádí, že měl-li krajský soud za to, že zneužívala práva soudní ochrany, měl její žalobu
zamítnout. Procesního neúspěchu své vlastní žaloby se však kasační stížností domáhat nemůže.
Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 - 41, č. 3321/2016 Sb.
NSS: „Domáhá-li se stěžovatel kasace rozsudku, mohlo by být výsledkem řízení o kasační stížnosti zrušení
rozsudku, který však byl vydán v jeho prospěch. Takový postup však odporuje konstrukci subsidiarity
mimořádných opravných prostředků i důvodů kasační stížnosti, které jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s.
Těmito důvody jsou především tvrzené vady stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu či soudního řízení
nebo vady postupu správního orgánu spolu s nesprávným hodnocením tohoto postupu krajským soudem. Stěžovatel
by musel uplatňovat výhrady proti pro něj příznivému výroku rozhodnutí, což není v souladu s kontradiktorním
charakterem soudního řízení. Takový postup by mohl mít smysl pouze tehdy, pokud by procesně úspěšný
účastník usiloval o doplnění či revizi důvodů, ze kterých mu krajský soud vyhověl. To však neumožňuje
§104 odst. 2 s. ř. s., podle kterého je nepřípustná též kasační stížnost směřující jen proti důvodům rozhodnutí
soudu (k tomu srov. usnesení č. j. 8 As 90/2012 - 56).“
[5] V posuzované věci je nadto zřejmé, že se stěžovatelka ve skutečnosti nedomáhá zrušení
výroku o věci samé – podle ní měl krajský soud žalobu zamítnout, jen pokud zneužila práva
na soudní ochranu; právě proti tomuto závěru však v kasační stížnosti obsáhle brojí, a zjevně
ji tedy nejde o to, aby krajský soud její žalobu v dalším řízení zamítl. Stěžovatelka tak vytváří zcela
paradoxní situaci, ve které by Nejvyšší správní soud nemohl kasační stížnosti směřující proti
výroku I. napadeného rozsudku vyhovět, pokud by se stěžovatelčina argumentace ohledně
absence zneužití práva z její strany ukázala být správnou. Je tak evidentní, že stěžovatelka napadla
výrok I. rozsudku krajského soudu jen formálně, aby se vyhnula nepřípustnosti kasačních
stížností směřujících toliko proti výroku o nákladech řízení.
[6] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka svou
kasační stížností proti výroku I. rozsudku krajského soudu fakticky nebrojí, a v tomto rozsahu tak
brojí pouze proti odůvodnění napadeného rozsudku, neboť nesouhlasí se závěrem o svém
abuzivním jednání, který se však týká jen výroku o nákladech řízení; ve výroku o věci samé
se tento závěr nijak neodráží. Kasační stížnost proti výroku I. rozsudku krajského soudu je proto
nepřípustná.
[7] Nejvyšší správní soud se následně zabýval přípustností kasační stížnosti proti výroku
II. rozsudku krajského soudu. Výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení lze přezkoumat
jen v případě, že byl zároveň kasační stížností napaden výrok o věci samé, přičemž kasační
stížnost proti meritornímu výroku musí být přípustná (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, č. 2116/2010 Sb. NSS, bod
[31]). Je-li tedy odmítnuta kasační stížnost směřující proti výroku o věci samé, pak tento osud sdílí
i ta část kasační stížnosti, kterou byl napaden výrok o nákladech řízení.
[8] V nyní posuzované věci byla kasační stížnost proti výroku I. nepřípustná, a je tak
nepřípustná i v rozsahu, ve kterém napadá výrok o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené
Nejvyšší správní soud kasační stížnost s odkazem na §104 odst. 2 a §46 odst. 1 písm. d)
za použití §120 s. ř. s. odmítl.
[9] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 3 ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. května 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu