ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.355.2020:31
sp. zn. 5 As 355/2020 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Bc. J. K.,
zastoupen Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 138/4, Brno, proti
žalovanému: velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2020,
č. j. 30 Ad 7/2020 – 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal „Žádost o dorovnání platu z důvodu nesprávně stanovené pracovní doby“ ze dne
17. 4. 2008, a to v souvislosti s výkonem služeb SAR (služba pátrání a záchrany) za období
od prosince roku 1998 do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil tím, že služby SAR vykonával
v rámci 24hodinových směn, které byly pouze formálně rozděleny na 12 hodin výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu označenou jako služební pohotovost tedy byla žalobci
vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon
služby a měl mu náležet plat, včetně všech případných příplatků.
[2] Služební orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, přičemž první rozhodnutí
o odvolání proti zamítavému rozhodnutí tehdejšího služebního orgánu I. stupně zrušil Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 Ca 77/2009 - 31. Naposledy v dané věci
rozhodl velitel vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, který žalobci
rozhodnutím ze dne 25. 1. 2017, č. j. 1124/9/5/2014-2427 (dále též „rozhodnutí o nároku
na plat“), částečně vyhověl a přiznal mu odměnu za práci přesčas ve výši 122 952 Kč. Ve zbylém
rozsahu však žádost jak nedůvodnou zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné za období
do 21. 4. 2005, shledal je navíc promlčenými. Následně služební orgán I. stupně samostatným
rozhodnutím ze dne 31. 7. 2017, č. j. MO 152458/2017-2427 (dále též „rozhodnutí o nároku
na úrok z prodlení“), zamítl žádost žalobce o přiznání příslušenství k jím uplatněné pohledávce
s odůvodněním, že daný nárok shledal promlčeným. Žalobce podal proti výroku II. rozhodnutí
o nároku na plat a proti rozhodnutí o nároku na úrok z prodlení odvolání, o nichž žalovaný
rozhodl tak, že výrokem I. rozhodnutí ze dne 12. 10. 2017, č. j. MO 209070/2017-3031 (dále
též „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o nároku na plat a toto
rozhodnutí služebního orgánu I. stupně potvrdil a výrokem II. svého rozhodnutí zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí o nároku na úrok z prodlení a toto rozhodnutí služebního orgánu
I. stupně potvrdil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze, který věc
usnesením ze dne 30. 4. 2020, č. j. 10 Ad 25/2017 – 38, postoupil Krajskému soudu v Brně jako
soudu místně příslušnému. Krajský soud shledal žalobu zčásti důvodnou, rozsudkem ze dne
26. 10. 2020, č. j. 30 Ad 7/2020 – 51, tedy rozhodl tak, že výrokem I. rozsudku zrušil výrok I.
napadeného rozhodnutí žalovaného a v daném rozsahu věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení.
Výrokem II. rozsudku krajský soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl a výrokem III. rozsudku
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[4] Krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k nároku na „dorovnání platu“ trpí napadené
rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, jejímž hlavním důvodem je to, že se žalovaný
nevypořádal s podstatnou částí žalobcem vznesených odvolacích námitek. Žalovaný se zabýval
toliko otázkou promlčení nároku žalobce do dne 21. 4. 2005. Ve vztahu námitkám uplatněným
v doplnění odvolání ze dne 24. 3. 2017, podle nichž zejména žalobci nebyla služební pohotovost
vůbec nařízena, přičemž pro to ani nebyly dány důvody (nebyl zde důležitý zájem služby),
žalovaný pouze konstatoval, že pokud žalobce svým odvoláním nenapadá výrok I. rozhodnutí
o nároku na plat, pak souhlasí nejen s vyplacením částky stanovené v tomto výroku, nýbrž
i s posouzením otázky zákonnosti „rozložení výkonu služby“ žalobce, z níž uvedený výrok vychází.
Krajský soud se s uvedenou argumentací žalovaného neztotožnil, neboť ze skutečnosti,
že žalobce souhlasil s výrokem I. napadeného rozhodnutí, nelze dovodit, že souhlasil rovněž
s jeho odůvodněním. Žalobce naopak postupoval správně, brojil-li pouze proti výroku, jímž
mu částečně nebylo vyhověno. Krajský soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, podle něhož
je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné rovněž z důvodu neurčitosti jeho výrokové části,
neboť ta podle žalobce nevymezuje konkrétní dny a doby, za které byl žalobci přiznán nárok
na příplatek za práci přesčas. Na druhou stranu však krajský soud uznal, že úvaha o výši
přiznaného nároku obsažená v rozhodnutí o nároku na plat je vskutku na hraně
přezkoumatelnosti, a zdůraznil, že žalovaný by měl výpočet přiznané částky přezkoumatelně
popsat ve svém novém rozhodnutí.
[5] Krajský soud se i přes závěr o částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
vyjádřil k úvahám žalobce týkajícím se otázky promlčení. V tomto směru se soud neztotožnil
s žalobní argumentací, podle níž žalobci svědčila desetiletá promlčecí lhůta a podle níž navíc
námitka promlčení vznesená služebními orgány představuje akt zneužití práva a její uplatnění
odporuje dobrým mravům. Krajský soud připustil, že služební poměr vojáka z povolání je oproti
běžným zaměstnancům specifický, nejedná se však o taková specifika, která by vojáka omezovala
v uplatňování jeho práv vyplývajících ze služebního poměru. Vztah služební nadřízenosti
a podřízenosti v armádě je standardní součástí služebního poměru a nemůže mít tedy vliv
na promlčení. Krajský soud připustil, že si lze představit objektivní důvody, typické pro vojáky
z povolání, které by znemožnily žalobci uplatnit včas svůj majetkový nárok, žalobce však žádné
takové důvody nezmínil; dle soudu tedy měl možnost uplatnit svůj nárok ve standardní tříleté
lhůtě.
[6] Ve vztahu k výroku II. napadeného rozhodnutí dospěl krajský soud k závěru, že obstojí.
Ztotožnil se přitom se závěrem žalovaného, podle něhož došlo k promlčení žalobcova nároku
na příslušenství. Žalobce daný nárok uplatnil až dne 24. 3. 2017, tedy dlouho po uplynutí tříleté
promlčecí lhůty. Soud v dané souvislosti především odkázal na závěry, které přijal ve vztahu
k otázce promlčení nároku na plat. Dále soud konstatoval, že žalobce sice v žalobě tvrdí, že jeho
podání učiněná ve správním řízení obsahují požadavek na přiznání úroku z prodlení, žádné
konkrétní podání však neoznačil. Žalobcem (v jiné souvislosti) zmíněný návrh na přezkoumání
rozhodnutí služebního orgánu ze dne 14. 8. 2008 podaný k Okresnímu soudu v Přerově nelze
považovat za uplatnění daného nároku, neboť ten bylo zapotřebí uplatnit nejprve u služebního
orgánu. Předmětem správního řízení, které předcházelo zmiňovanému návrhu podanému
k okresnímu soudu, byla pouze žádost žalobce ze dne 17. 4. 2008, v níž žalobce žádal pouze
o dorovnání platu, nikoliv o jeho příslušenství. Krajský soud dále konstatoval, že nárok na úroky,
i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem a důsledky stavení
promlčecí lhůty stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení. K odkazům
žalobce na judikaturu týkající se okamžiku vzniku nároku na úrok z prodlení krajský soud uvedl,
že se v posuzované věci jedná o sekundární otázku, neboť podstatné je především to, zda žalobce
svůj nárok uplatnil. Žalobci sice ze zákona vzniklo právo požadovat úroky z prodlení, ale
na uplatnění tohoto práva měl tříletou promlčecí lhůtu, kterou zmeškal o řadu let, není tedy
podstatné, zda nárok vzniká okamžikem odsloužení přesčasových hodin, nebo až tři měsíce poté.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti výrokům II. a III. rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační
stížností, v níž namítá, že samostatné posouzení výroku II. napadeného rozhodnutí žalovaného
týkající se příslušenství pohledávky nemůže obstát, neboť zrušil-li soud pro nepřezkoumatelnost
výrok I. napadeného rozhodnutí týkající se nároku na plat, nemůže obstát ani výrok II.
napadeného rozhodnutí týkající se příslušenství dané pohledávky. Stěžovatel dále uvedl, že nárok
na doplacení platu za práci přesčas řádně uplatnil u služebního orgánu, řízení vedené před
Okresním soudem v Přerově na tuto věc nemělo žádný vliv. Stěžovatel trvá na tom, že jeho
podání požadavek na přiznání úroku z prodlení obsahuje, a i kdyby tomu tak nebylo, nemohl být
tento nárok promlčen, neboť vznikl přímo ze zákona bez ohledu na jeho výslovné uplatnění
a nemůže se tedy promlčet dříve než nárok na plat. Stěžovatel dále s odkazem na judikaturu
Ústavního soudu v obecnosti upozornil na specifickou povahu služebního poměru. Stěžovatel
se rovněž obsáhle zabýval určením okamžiku splatnosti služebního platu, respektive
požadovaného doplatku, a tedy určením okamžiku, kdy se služební orgán ocitl v prodlení
s plněním tohoto závazku. V dané souvislosti pak stěžovatel uzavřel, že pro stanovení výše úroků
z prodlení není rozhodující, od kterého data věřitel úroky požaduje, nýbrž kdy se dlužník dostal
do prodlení. Podle stěžovatele je tedy napadený rozsudek z hlediska právního posouzení věci
nesprávný a jeho odůvodnění je nepřezkoumatelné. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu v rozsahu výroků II. a III. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Zopakoval, že nárok na příslušenství pohledávky je samostatným právem, na jehož promlčení
nemá vliv výše pohledávky, nýbrž doba, kdy mohl stěžovatel právo poprvé uplatnit u služebního
orgánu, ta přitom byla krajskému soudu známa. Žalovaný poukázal na rozdíl mezi vznikem
nároku a jeho uplatněním. Konstatoval, že stěžovatel podal dne 21. 4. 2008 žádost o dorovnání
ušlého platu, nárok na příslušenství této pohledávky uplatnil poprvé v návrhu na přezkoumání
rozhodnutí služebního orgánu ze dne ze dne 14. 8. 2008 adresovaném Okresnímu soudu
v Přerově, který dané řízení zastavil pro svou věcnou nepříslušnost a odkázal stěžovatele do
správního soudnictví. Stěžovatel následně uplatnil nárok na příslušenství až v odůvodnění
odvolání ze dne 24. 3. 2017 proti rozhodnutí o nároku na plat, a to jako jednu z námitek, která
byla posouzena jako žádost o přiznání příslušenství. Žalovaný uvedl, že stěžovateli vznikl
poslední nárok na úroky z prodlení z nezaplaceného příplatku za práci přesčas za měsíc červenec
roku 2008, přičemž ten byl splatný ke dni 15. 8. 2008, stěžovatel jej tedy byl povinen uplatnit
v období od 16. 8. 2008 do 16. 8. 2011. Vzhledem k uvedenému navrhl žalovaný, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích
rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené výroky
rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel se před krajským soudem domáhal posouzení oprávněnosti platových nároků,
které mu měly vzniknout jako vojákovi zařazovanému do služby SAR v souvislosti s nezákonným
nařizováním služební pohotovosti. Předmětem sporu přitom byl vedle samotného nároku
na „dorovnání platu“ rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení na straně žalovaného. Krajský
soud shledal rozhodnutí žalovaného ve vztahu k prvnímu z uvedených nároků
nepřezkoumatelným a v daném rozsahu tedy toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení, stěžovatel byl tedy v tomto směru jakožto žalobce úspěšný, a proto kasační
stížností brojí toliko proti výroku II. napadeného rozsudku, jímž krajský soud rozhodl ve věci
nároku stěžovatele na zaplacení úroku z prodlení, a proti závislému výroku III. o nákladech řízení.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadených
výroků rozsudku, neboť zpravidla jen u přezkoumatelného rozhodnutí lze vážit důvodnost
ostatních námitek. Stěžovatel danou námitku blíže nekonkretizoval, Nejvyšší správní soud se tedy
mohl k přezkoumatelnosti napadených výroků rozsudku vyjádřit toliko v obecné rovině. Dospěl
přitom k závěru, že napadené výroky rozsudku jsou plně přezkoumatelné. Krajský soud
se vyjádřil ke všem žalobním námitkám týkajícím se promlčení nároku na úrok z prodlení.
Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, na základě jakých zákonných ustanovení
a podkladů soud rozhodl, jak o věci uvážil a proč rozhodl, jak je uvedeno v napadených výrocích
rozsudku.
[13] I k dalším kasačním námitkám je třeba zdůraznit, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno
zásadou dispoziční a Nejvyšší správní soud je (až na taxativně stanovené výjimky) vázán důvody
kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku a musí v kasační
stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud při přezkumu
nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není nahrazovat činnost krajského soudu a opětovně
přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako kdyby rozhodnutí krajského soudu
neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah
a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedení konkrétních kasačních námitek nelze
zpravidla nahradit zopakováním námitek uplatněných v předchozích podáních nebo pouhým
odkazem na tato podání (srov. Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007,
č. j. 8 Afs 55/2005 – 74; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz). Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých důvodů závěry krajského
soudu považuje za nezákonné, nikoliv pouze vyjádřit obecný nesouhlas s rozhodnutím
napadeným kasační stížností.
[14] Nejvyšší správní soud se především neztotožnil s názorem stěžovatele, podle něhož výrok
II. napadeného rozsudku nemůže obstát vedle jeho výroku I. Krajský soud výrokem I. rozsudku
zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týkalo stěžovatelem uplatněného nároku
na dorovnání platu, a to pro jeho nepřezkoumatelnost, kterou spatřoval především
v nevypořádání námitek týkajících se nezákonnosti nařizování služební pohotovosti, a rovněž
v nedostatečně odůvodněném výpočtu výše přiznaného nároku. Zdůraznil přitom, že k otázce
promlčení se žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjádřil. Výrok II. napadeného rozsudku
se zakládá na závěru krajského soudu o tom, že stěžovatel uplatnil nárok na úroky z prodlení
až několik let poté, co uplatnil nárok na dorovnání platu, přičemž tak učinil až po uplynutí
promlčecí lhůty. Z uvedeného je zřejmé, že vedle sebe oba uvedené výroky obstojí, neboť krajský
soud dospěl k závěru, že ve věci bylo postaveno na jisto, že stěžovatel uplatnil nárok na úroky
z prodlení až po uplynutí zákonné promlčecí lhůty. Posouzení otázky zákonnosti nařizování
pohotovosti ve vztahu ke stěžovateli a výše přiznaného nároku na uvedeném závěru nemůže nic
změnit.
[15] Pokud se jedná o námitky, jimiž stěžovatel zpochybňuje správnost závěru krajského
soudu a služebních orgánů o promlčení nároku na úrok z prodlení, je třeba upozornit,
že stěžovatel v této souvislosti v předcházejícím řízení uplatňoval dvě různé argumentační linie.
Na jedné straně tvrdil, že služební orgány uplatnily námitku promlčení v rozporu s dobrými
mravy, respektive, že se z jejich strany jednalo o zneužití práva, a dále, že promlčecí lhůta ani
nepočala běžet, neboť stěžovatel nemohl svá práva uplatnit s ohledem na své postavení
vůči služebním orgánům (obdobnou argumentaci uplatnil rovněž ve vztahu k závěru o promlčení
části nároku na dorovnání platu). Na druhé straně stěžovatel namítal, že své právo uplatnil včas
a že povinnost služebního orgánu zaplatit stěžovateli úrok z prodlení vznikla ze zákona, a daný
nárok se tedy nemohl promlčet dříve, než nárok na dorovnání platu. V kasační stížnosti
stěžovatel navázal pouze na druhou z popsaných argumentačních linií, lépe řečeno, téměř
doslovně zopakoval argumentaci uplatněnou v žalobě. Ve vztahu k závěrům krajského soudu
týkajícím se první argumentační linie stěžovatel neuplatnil žádné kasační námitky, Nejvyšší
správní soud se tedy těmito otázkami nemohl zabývat.
[16] Jak již tedy bylo konstatováno, kasační námitky zpochybňující správnost závěru
o promlčení nároku na úrok z prodlení v podstatě pouze kopírují jednu z argumentačních linií
uplatněných v žalobě, aniž by relevantním způsobem polemizovaly se závěry krajského soudu.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že smyslem soudního přezkumu není stále dokola
podrobně opakovat již jednou vyřčené (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, a ze dne
29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47). Nejvyšší správní soud tedy v obecnosti odkazuje na závěry
krajského soudu, které shledal věcně správnými.
[17] Stěžovatel opět pouze obecně konstatoval, že „nárok na doplacení mzdy za práci přesčas
uplatnil řádně u služebního orgánu, řízení před Okresním soudem v Přerově na kontinuitu věci nemělo žádný vliv,
veškeré procesní lhůty v řízení zůstaly zachovány, stejně tak jako se nezměnil předmět nároků žalobce“.
K tomuto obecnému tvrzení Nejvyšší správní soud pouze opakuje, že řízení o kasační stížnosti
v nyní posuzované věci se týká nároku na zaplacení úroku z prodlení, nikoliv nároku na „doplacení
mzdy“ (přesněji platu), jelikož ve vztahu k rozhodnutí o nároku na dorovnání platu byl stěžovatel
v řízení před krajským soudem procesně úspěšný, a správně tedy petitem kasační stížnosti brojí
pouze proti výroku II. a III. napadeného rozsudku. Okolnosti uplatnění nároku na doplacení
platu tedy nejsou pro řízení o nyní posuzované kasační stížnosti relevantní.
[18] Ve věci nebylo sporu o tom, že v případě prodlení s vyplacením platu má voják
ve služebním poměru nárok na zaplacení úroku z prodlení a že povinnost zaplatit úrok z prodlení
vzniká služebnímu orgánu přímo ze zákona (obdobně jako jí odpovídající nárok stěžovatele
na zaplacení zmiňovaného úroku).
[19] Sporným zůstalo pouze to, zda stěžovatel uplatnil nárok na zaplacení úroku z prodlení
včas. Dle stěžovatele nemohlo k promlčení nároku na zaplacení úroku z prodlení dojít dříve než
k promlčení nároku na zaplacení jistiny (tedy dlužné části platu). Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem nemohl ztotožnit. Především není zcela zřejmé, co měl stěžovatel na mysli, když
na podporu daného tvrzení uvedl, že nárok na zaplacení úroku z prodlení „by vznikl žalobci bez
ohledu na jeho výslovné uplatnění“. Vznik nároku a jeho uplatnění jsou dvě zcela odlišné skutečnosti,
přičemž je z povahy věci jasné, že aby mohl být nárok úspěšně uplatněn, musí nejprve vzniknout,
uplatnění nároku tedy může být stěží podmínkou jeho vzniku. Uvedené skutečnosti však nijak
nevypovídají o časové návaznosti promlčení nároku na zaplacení pohledávky a na její
příslušenství.
[20] Úprava institutu promlčení nároků vyplývajících ze služebního poměru vojáků z povolání
je obsažena v §159 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, v relevantním znění
(dále jen „zákon o vojácích z povolání“): „Nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě, která
je stanovena v tomto zákoně. K promlčení se přihlédne jen tehdy, jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje,
promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok tomu, kdo jej uplatňuje, přiznat.“ Promlčecí lhůta
počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§160 odst. 1
zákona o vojácích z povolání). Délku promlčecích lhůt upravuje §161 téhož zákona, přičemž
v posuzovaném případě se uplatní obecná tříletá promlčecí lhůta.
[21] Otázkou promlčení úroku z prodlení se ve své judikatuře opakovaně zabýval Nejvyšší
soud. V rozsudku velkého senátu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, Nejvyšší soud
konstatoval, že „povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku)
nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl
v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení §393 odst. 1 obch.
zák. běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí ‚jako celek‘ “. Opačný závěr by měl
za následek vznik „nepromlčitelných úroků z prodlení“. Uvedené závěry potvrdil Nejvyšší soud rovněž
v usneseních ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4064/2013, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
572/2013. I přes citované závěry však Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo
3873/2012, na který odkazoval ve svém rozsudku již krajský soud, konstatoval: „Právo na úroky,
i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí)
současně uplatnit s jistinou. Názor odvolacího soudu o stavení promlčecí doby neobstojí již proto, že důsledky
stavení promlčecí doby dle §402 obch. zák. stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení nebo
které bylo uplatněno v již zahájeném soudním řízení.“
[22] Z citované judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že pro určení počátku promlčecí lhůty
je v případě práva na úrok z prodlení (stejně jako v případě pohledávky, jejímž příslušenstvím
daný úrok je) rozhodné, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním primárního závazku. Nárok
na zaplacení úroku z prodlení je však zapotřebí výslovně uplatnit. Ze samotného uplatnění
nároku na zaplacení jistiny nelze dovozovat, že byl uplatněn rovněž nárok na zaplacení úroku
z prodlení. Je tedy zřejmé, že stěžovateli nelze dát zapravdu, tvrdí-li, že nárok na zaplacení úroku
z prodlení nemohl být promlčen dříve, než nárok na zaplacení samotného dlužného platu.
[23] Nárok vyplývající ze zákona o vojácích z povolání uplatňuje účastník řízení dle §159
odst. 4 tohoto zákona podáním u služebního orgánu. Podání návrhu ze dne 14. 8. 2008, který byl
adresován Okresnímu soudu v Přerově, tedy nelze v tomto směru považovat za relevantní.
To ostatně potvrzuje i samotný stěžovatel, který v kasační stížnosti uvedl, že „řízení před Okresním
soudem v Přerově na kontinuitu věci nemělo žádný vliv“. Ze spisové dokumentace není patrné,
že by stěžovatel uplatnil nárok na úrok z prodlení dříve než v doplnění odvolání ze dne
24. 3. 2017. Stěžovatel sice tvrdí, že daný nárok uplatnil řádně, neozřejmil však, kdy k tomu mělo
dojít, ani v této souvislosti neodkázal na žádné konkrétní podání. I kdyby tedy nárok na odměnu
za práci přesčas (což ovšem není totéž co nárok na doplacení dlužného platu, který stěžovatel
v daném řízení od počátku uplatňoval a k němuž se také vztahuje rozhodnutí služebního orgánu
I. stupně o nároku na úrok z prodlení; ani následné nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu, kteří v některých svých úvahách uplatněný nárok na plat
a přiznaný nárok na odměnu za práci přesčas nesprávně směšují, na uvedeném nemohou nic
změnit) vznikal až 3 měsíce po vykonání dané služby, je zcela zřejmé, že v březnu 2017 již byl
tento nárok promlčen, neboť stěžovatelem uplatněné nároky se váží ke službám SAR, které měl
vykonat v období do podání žádosti ze dne 17. 4. 2008, přičemž promlčecí lhůta činí 3 roky
a ze spisové dokumentace ani z tvrzení stěžovatele nevyplývá, že by snad došlo k jejímu stavení
či přerušení.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. února 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu