ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.379.2021:28
sp. zn. 5 As 379/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. P.
Š., zastoupen JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti
žalovanému: Velitel vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021,
č. j. 29 Ad 19/2019 - 203,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný je pov in e n uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Jana Klaila, advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal dne 12. 8. 2008 „Žádost o náhradu škody na ušlé mzdě“ v souvislosti
s výkonem služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) v období
od založení 233. vrtulníkové letky v Plzni-Líních (v roce 1998) do podání žádosti. Svůj nárok
odůvodnil tím, že služby LZS a SAR vykonával v rámci 24hodinových směn, které byly pouze
formálně rozděleny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti. Za dobu
označenou jako služební pohotovost tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv
z materiálního hlediska se stále jednalo o výkon služby a měl mu za to náležet příslušný plat.
[2] Služební orgány ve věci vydaly již několik rozhodnutí, jimiž žádost žalobce zamítly. Tato
jednotlivá rozhodnutí, potažmo rozhodnutí o odvolání následně v průběhu soudního přezkumu
zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, č. j. 22 Ca 55/2009 – 60;
následně rozsudkem ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2016 – 69). Naposledy o žádosti žalobce
rozhodl velitel Vojenského útvaru 2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou. Rozhodnutím
ze dne 17. 1. 2019, č. j. MO 20384/2019-2427 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žádosti
částečně vyhověl a přiznal žalobci odměnu za práci přesčas ve výši 117 410 Kč, včetně úroků
z prodlení. Ve zbytku žádost zamítl, a pokud se jedná o nároky uplatněné za období
do 13. 8. 2005, shledal je promlčenými. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne
11. 7. 2019, č. j. MO 205164/2019-3031, zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně,
který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud poukázal na skutečnost, že podle správních orgánů byla žalobci služební
pohotovost nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období kalendářního roku
ve spojení s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených
ve spise) není patrné, jakou formou byla služební pohotovost nařizována v letech 2005 a 2006
(tedy, zda se jednalo o rozkazy ústní, či písemné). Pokud se jedná o rok 2008, ve vztahu k tomuto
období nařizování služební pohotovosti žalobci nevyplývá, a to ani z částí organizačních rozkazů
založených ve spise, ani z týdenních (denních) rozkazů, které svědčí pouze o tom, že v konkrétní
dny byl žalobce určen do směny (nikoliv však již, zda se jednalo o službu nebo pohotovost).
Formální nařízení služební pohotovosti měl soud za prokázané pouze v období roku 2007. Dodal
však, že s ohledem na vyjádření účastníků lze předpokládat (navzdory nedostatkům
ve shromážděných podkladech řízení), že organizace směn byla po celé sporné období totožná.
[5] Podle názoru krajského soudu nebylo nařízení služební pohotovosti v souladu
se zákonem, neboť nebyla naplněna podmínka důležitého zájmu služby ve smyslu §30 odst. 1
zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné
nároky (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), neboť důležitý zájem služby nelze spatřovat
v dlouhodobém nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající personál. Absence
důležitého zájmu služby je patrná i z toho, jakým způsobem byla pohotovost nařizována
(prostřednictvím organizačního rozkazu na období celého kalendářního roku).
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že není sporu o tom, ve kterých dnech byl žalobce
přítomen na stanovišti letecké záchranné služby, resp. letecké pátrací a záchranné služby na letišti
Plzeň-Líně, sporné zůstalo, zda tato přítomnost byla žalobci nařízena jako služba nebo jako
služební pohotovost, přesněji, zda náplň žalobcovy činnosti (po materiální stránce) v době
pohotovosti byla, či nebyla srovnatelná s náplní činnosti v době od 7 do 19 hodin.
[7] Krajský soud poukázal rovněž na obsah Směrnice pro činnost LZS ze dne 27. 11. 2019,
č. j. MO 340202/2019-8407 (dále jen „Směrnice LZS 2019“), která již s členěním na dobu služby
a pohotovosti nepočítá. Uvedený dokument lépe reflektuje povahu činnosti žalobce a dalších
vojáků ve srovnatelném postavení; přehlédnout nelze dle krajského soudu ani skutečnost,
že správní orgány nikdy nepředestřely uspokojivé zdůvodnění členění směny na 12 hodin služby
a 12 hodin pohotovosti.
[8] Po zhodnocení skutečností zjištěných vrámci dokazování před soudem, krajský soud
shrnul závěry v kontextu vývoje nyní projednávané věci následovně: 1. k nařizování služebních
pohotovostí nebyly splněny zákonné podmínky, 2. k nařizování pohotovostí vedly stěžovatele
spíše finanční a personální důvody, než skutečné potřeby, 3. správní orgány nejsou ani po více
než deseti letech po opakovaném rušení jejich rozhodnutí, schopné poskytnout jednoznačné
důkazy a podklady svědčící o nedůvodnosti žalobcových nároků. Tomuto závěru nasvědčuje
i srovnání se službou NATINADS. Zdůvodnění žalovaného ohledně odlišného režimu uvedené
služby neshledal soud přesvědčivým.
[9] Pokud se jedná o tvrzení žalobce, že správní orgány uplatnily námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy, soud jí nepřisvědčil. Žalobci nic nebránilo v tom, aby se proti
výkladu zastávanému služebními orgány včasně bránil. Promlčení představuje obecné pravidlo,
k jehož prolomení musí existovat závažné důvody. Žalobce rovněž namítal, že služební orgány
nepostupovaly správně, pokud nerozšířily posuzování jeho žádosti i na období let 2008 až 2012.
V této souvislosti krajský soud konstatoval, že správní spis neobsahuje jednoznačné podklady
pro posouzení toho, zda žalobce svou žádost rozšířil, kdy tak případně učinil a jakého období
se měl tento úkon týkat. Tuto část rozhodnutí žalovaného zrušil krajský soud pro
nepřezkoumatelnost a žalovaného zavázal, aby se v dalším řízení zabýval tvrzeným rozšířením
žádosti.
[10] V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu uvádí žalovaný (dále jen
„stěžovatel“) důvody podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele totiž krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
oprávněnosti požadavku žalobce na dodatečné vyplacení platu za výkon služby LZS a SAR
v období od roku 2005 do roku 2008.
[11] Dle stěžovatele ze svědeckých výpovědí jednoznačně vyplývá, že vojákům určovaným
do služeb LZS a SAR nebyla ze strany nadřízených nařizována žádná činnost. Pokud došlo
k aktivaci vojáků, byla jim činnost evidována jako výkon služby a takto i proplacena. Tvrdí-li
vojáci, že nějakou činnost v průběhu pohotovosti vykonávali, je na nich, aby prokázali, na základě
jakého rozkazu tak činili. Pokud ji prováděli bez jakéhokoliv rozkazu (z vlastní iniciativy),
nemohou si nárokovat plat ve výši odpovídající výkonu služby. Důvodem pro přiznání nároků
žalobce není ani skutečnost, že se žalovanému nepodařil doložit rozdíl mezi obsahem služeb LZS
v době standardní služby a pohotovosti. Žalobci byl (stejně jako dalším vojákům) nařizován
12hodinový výkon služby, na který navazovalo 12 hodin pohotovosti, v rámci níž měl být pouze
připravený k aktivaci. Veškerá případná činnost včetně předletové přípravy souvisela s touto
aktivací. Jiné činnosti vojáci vykonávali jen v době služby, jak vyplývá i ze Směrnice 2006
pro činnost LZS a SAR 233. vrtulníkové letky (dále jen „Směrnice LZS/SAR“). Stěžovatel
poukazuje na obsah dalších vnitřních předpisů a uvádí, že krajský soud nečinil rozdíl mezi
předletovou přípravou techniky a předletovou přípravou ze strany posádky vrtulníku. Odmítá,
že by předletová příprava v době výkonu služby byla totožná jako v době pohotovosti, a trvá
na tom, že ji vojáci prováděli pouze bezprostředně před vzletem (nikoliv průběžně během doby
pohotovosti). Oprávněnosti nároku žalobce nenasvědčuje ani srovnání se službou NATINADS,
neboť v případě služby LZS a SAR není třeba udržovat určeného vojáka v režimu výkonu služby
po celých 24 hodin, ale lze využít i služební pohotovosti. Irelevantní je rovněž skutečnost,
že na základě pozdějších vnitřních předpisů (Směrnice LZS 2019), již vojáci vykonávají služby
v délce 24 hodin. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby kasační soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zpochybňuje správnost tvrzení stěžovatele;
současně se však ohrazuje vůči závěru krajského soudu, že mu byla nařízena služební pohotovost,
a to na základě přílohy č. 6 organizačního rozkazu 1/2007 ve spojení s týdenními rozkazy velitele
233. letky. Má za to, že rozkaz musí být jednoznačný, jasný a musí z něj být patrné, že směřuje ke
konkrétnímu podřízenému. Neexistuje možnost, že by byl smysl rozkazu seznatelný až na základě
spojení s jiným rozkazem. Žalobce poukazuje na rozsah a obsah organizačního rozkazu a trvá
na tom, že z jeho textu nařízení pohotovosti (ani ve spojení s týdenními rozkazy) nevyplývá.
Organizační rozkaz stanovuje strukturu vojenské jednotky a pravomoci a odpovědnost
jednotlivých funkcionářů. Žalobce tedy není jeho adresátem a neměl důvod se s ním seznamovat.
Příloha č. 6 dotčeného rozkazu nadto představuje pouze podklad pro stanovení finančního
ohodnocení vojáků, nelze z ní však dovozovat nařízení služební pohotovosti. Z tohoto rozkazu
vyplývá, že ačkoliv byla služba 24hodinová, doba od 19 do 7 hodin následujícího dne měla být
proplacena toliko jako služební pohotovost. Je z ní tedy zřejmý úmysl poškodit vojáky sloužící
služby LZS a SAR. Žalobce dále nesouhlasí s krajským soudem, podle kterého žalobce svou
argumentaci staví především na formálním aspektu věci (viz bod 62. rozhodnutí krajského soudu
– pozn. NSS). Dle žalobce stěžovatel účelově užívá pojmu „směna“ takovým způsobem, aby
navodil dojem oprávněnosti rozdělení výkonu služby v režimu 12/12. Z organizačních
dokumentů založených ve spise je však patrné, že pojmem „směna“ je míněna celá 24hodinová
služba, kterou nelze rozdělit na dvě kvalitativně odlišné části (tj. na službu a pohotovost). Dle
mínění žalobce je rovněž důležité, že v době výkonu služby a služební pohotovosti podléhají
vojáci odlišnému velení. Pokud by byla žalobci skutečně nařízena služební pohotovost,
nevztahovala by se na něj Směrnice LZS/SAR, pročež by mu ani nemohl vydat pokyn ke vzletu
službu konající lékař (jako je tomu v případě výkonu služby). K povaze vykonávaných činností
uvádí, že existuje limit ke vzletu 4 minuty ve dne a 10 minut v noci pro službu LZS a 10 minut
pro službu SAR. Je zřejmé, že tomu musel odpovídat výkon stále stejné činnosti v průběhu celých
24 hodin. Argumentace stěžovatele, že předletová příprava se provádí bezprostředně před
vzletem, je absurdní, neboť uvedené časové limity neskýtají pro provádění přípravy žádný
prostor. Vzhledem k tomu, že nelze předvídat, kdy ke vzletu dojde, je nutné činit předletovou
přípravu průběžně. Rozdělení směn na režim 12/12 bylo veskrze formální a stěžovatel jej nikdy
racionálně nevysvětlil. Dále žalobce odkazuje na obsah směrnic pro výkon činnosti LZS a SAR
za různá období s tím, že některé počítají s dělením směny na výkon služby a pohotovosti, jiné
nikoliv – v takovém případě se v nich hovoří rovněž o průběžném provádění letové přípravy
po celých 24 hodin. Náplň služby LZS a SAR byla přitom stále totožná. Tento rozpor stěžovatel
rovněž nikdy neozřejmil a tvrdí, že v nyní posuzovaném období se předletová příprava
neprováděla, respektive ani provádět nesměla.
[13] Dle žalobce stěžovatel záměrně mate soud, pokud v kasační stížnosti hovoří o předletové
přípravě technického personálu. Žalobce po celou dobu řízení poukazoval na předletovou
přípravu v trvání jedné hodiny (čl. 204 předpisu Let-1-1) týkající se leteckého personálu, kterou
nikdy nevztahoval na jiné osoby než posádku vrtulníku. Stejně tak stěžovatel nepřípadně
poukazuje na jiné pasáže předpisu Let-1-1, které se týkají organizace létání a obecné přípravy
konající se jednou měsíčně. Dle stěžovatelova mínění se stěžovatel tímto snaží navodit mylný
dojem, že se tyto povinnosti vztahují na předletovou přípravu v rámci služeb LZS a SAR.
Žalobce dále trvá na tom, že výkon služeb LZS a SAR je srovnatelný se službou NATINADS.
Z podkladů založených ve správním spise vyplývá, že v rámci posledně jmenované služby měli
piloti a technici možnost odpočívat (měli k dispozici televizi, připojení k internetu apod.)
a v nočních hodinách měli prostor pro spánek. Žalobce proto považuje za nesmyslné, aby musel
(na rozdíl od vojáků vykonávajících služby NATINADS) prokazovat, jakou činnost, v době
toliko formálně označené jako služební pohotovost, vykonával. Tento přístup by mohl vést
k tomu, že by služební orgány začaly zkoumat, jakou činnost vojáci fakticky vykonávali v době
od 7 do 19 hodin (označené jako služba), neboť ani zde není vyloučeno, že vojáci v určitých
časech odpočívali. Jediným důvodem proč docházelo k vykazování 12 hodin služební
pohotovosti v rámci 24hodinové služby jen u služeb LZS a SAR a nikoliv u služby NATINADS,
je to, že personál vrtulníků (na rozdíl od pilotů stíhacích letounů Gripen) je lehce nahraditelný.
Podle žalobce má názor, že plat náleží pouze za vykonanou práci, značnou trhlinu. V případě
výkonu služby nárok na plat vzniká již v návaznosti na rozkaz k jejímu výkonu. Odpočinek
je nedílnou součástí služeb LZS a SAR; jiným způsobem je zabezpečit nelze. Žalobce navrhl
Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou a vypořádal
se s materií předmětu řešeného sporu, tedy zejm. postavil najisto, že k nařízení služební
pohotovosti nikdy nedošlo a žalovaný je povinen doplatit žalobci plat za dobu vykázané služební
pohotovosti včetně všech příplatků, a to za období 10 let zpětně.
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou, za kterou jedná
k tomu pověřená osoba s náležitým právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.) a jedná
se o kasační stížnost, která je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Nejvyšší správní soud dále
přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž
zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky
na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků
zařazovaných do uvedených služeb, zde konkrétně žalobce. Nejvyšší správní soud předesílá,
že žalobce je toliko jedním z několika desítek vojáků sloužících v rozhodném období u označené
letky, kteří se před správními soudy domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti
v souvislosti s výkonem služeb LZS či SAR. O kasačních stížnostech podaných v řadě těchto více
či méně obdobných věcí již bylo Nejvyšší správním soudem rozhodnuto (např. rozsudky ze dne
16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 – 40, ze dne 19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 – 30,
ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 – 50, ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 404/2021 – 39, nebo
ze dne 3. 3. 2022, č. j. 1 As 341/2021 – 55). Ani v nyní projednávané věci neshledal zdejší soud
důvod se od závěrů vyslovených v odkazovaných rozsudcích odchylovat.
[17] Nejvyšší správní soud rovněž považuje za vhodné připomenout, že je vázán důvody
kasační stížnosti, které předurčují rozsah soudního přezkumu (§109 odst. 4 s. ř. s.). V nyní
projednávané věci stěžovatel některé závěry krajského soudu vůbec nezpochybňuje (např. otázka
neexistence formálně bezvadných rozkazů pro nařízení pohotovosti, problematika důležitého
zájmu služby apod.). Jím uplatněné kasační námitky se tak vztahují zejména k problematice
faktické náplně části směny od 19 do 7 hodin následujícího dne (označené jako služební
pohotovost). Naproti tomu žalobce předestřel ve svém vyjádření podrobnou polemiku
s argumentací krajského soudu, a to i k těm otázkám, které stěžovatel „nevtáhl“ do řízení
o kasační stížnosti. Žalobce však v tomto řízení nevystupuje v pozici stěžovatele a ostatně
by kasační stížnost ani podat nemohl, neboť by byla ve smyslu §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.
Krajský soud žalobě vyhověl a shledal nároky žalobce již bez dalšího oprávněnými
(na rozdíl od věcí vedených u Nejvyššího správního soudu např. pod sp. zn. 1 As 247/2021
a sp. zn. 1 As 299/2021). Žalobce se tedy vymezuje toliko vůči odůvodnění rozsudku krajského
soudu, který však vyznívá v jeho prospěch. Za těchto okolností není povinností tohoto soudu
na veškerá tvrzení žalobce reagovat a vypořádá se s nimi toliko v rozsahu nezbytném
pro posouzení důvodnosti kasačních námitek stěžovatele, potažmo v rozsahu potřebném
pro zachování soudržnosti a srozumitelnosti odůvodnění rozsudku. Některým argumentům
se pak nebude věnovat vůbec (např. výklad pojmu „směna“, problematika rozdílného vedení
v době služby a pohotovosti), neboť s ohledem na právní náhled, který soud předestře níže, jsou
uvedené otázky podružné (byť určitým způsobem celou situaci dokreslují).
[18] V souzené věci není sporu o tom, že služby LZS a SAR byly v rámci 233. vrtulníkové
letky na letišti Plzeň-Líně vykonávány v režimu 12 hodin „standardní“ služby (od 7 do 19 hodin),
na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin služební pohotovosti. Mezi účastníky řízení
však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební pohotovost nařízena (v souladu se zákonem)
a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce z materiálního hlediska
i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[19] Institut služební pohotovosti je upraven v §30 zákona o vojácích z povolání; podle jehož
odstavce 1 (v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „[v]yžaduje-li to důležitý zájem služby,
může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se služební
pohotovostí „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený,
a to mimo dobu služby“.
[20] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku z předpokladu, že pro posouzení
oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu, je nezbytné posoudit tři okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[21] Obdobného schématu se bude držet i Nejvyšší správní soud. Pokud jde o otázku
formálního nařízení služební pohotovosti, stěžovatel se vůči jejímu posouzení ze strany krajského
soudu žádným způsobem nevymezil. Oproti tomu žalobce ji považuje za zcela stěžejní a trvá
na tom, že mu služební pohotovost nikdy nařízena nebyla.
[22] Zdejší soud předně podotýká, že bude-li se zabývat otázkou existence rozkazů, jimiž měla
být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit ve vztahu k období let 2005 – 2008.
[23] Dále považuje kasační soud za potřebné uvést na pravou míru, že krajský soud shledal
nařízení služební pohotovosti za prokázané toliko ve vztahu k období roku 2007, a to na základě
organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2007 a jednotlivých týdenních a denních rozkazů. Přestože
ve spisovém materiálu absentují další takové organizační rozkazy (či směrnice), konstatoval,
že žalobce (a ostatní vojáci v obdobném postavení) věděli o členění služeb a služební pohotovosti,
a lze tedy hovořit o tom, že činnost žalobce uvedeným způsobem členěna byla i v ostatních
posuzovaných obdobích (tj. v letech 2005, 2006 a 2008), byť nezákonným způsobem. S právě
uvedeným se tento soud ztotožňuje. Organizační rozkazy, na základě kterých by docházelo
k členění služby a služební pohotovosti za uvedená období ve spisovém materiálu, skutečně
nejsou dohledatelná, resp. neobsahují žádné relevantní informace ve vztahu k nařizování služební
pohotovosti žalobci (ani jiným vojákům). Zároveň však nelze odhlédnout od faktického stavu
věci, a sice, že žalobce znal úmysl stěžovatele členit směnu na výkon služby a služební
pohotovosti.
[24] Nejvyšší správní soud již v dříve citovaném rozsudku č. j. 1 As 299/2021 – 36, uvedl,
že o vhodnosti postupu spočívajícího v nařizování služební pohotovosti prostřednictvím
organizačních rozkazů ve spojení s týdenními rozkazy má značné pochybnosti, a to mimo jiné
již z toho důvodu, že každý z těchto rozkazů je určený jinému adresátovi. Zdůraznil však,
že podmínku (ne)existence bezvadných formálních rozkazů, jakožto jednoho z předpokladů
pro nařízení služební pohotovosti, nelze v posuzované věci přeceňovat. „Ačkoliv soud nemíní
povinnost služebních orgánů spočívající ve vydávání jednoznačných a srozumitelných rozkazů bagatelizovat,
z obsahu správního spisu a ostatně i z jednotlivých podání žalobce v průběhu soudního řízení (ať již samotná
žaloba či kupříkladu vyjádření ke kasační stížnosti) je patrné, že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin
výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti dobře vědom. Zda byl takový postup v souladu se zákonem
a zda se nejednalo o rozdělení čistě účelové, je pak otázkou, jíž se bude soud v tomto rozsudku dále zabývat. Není
ovšem pochyb o tom, že i pokud z formálního hlediska nebyla služební pohotovost řádně nařízena, žalobce
měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin je mu vykazována jako
služební pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny než v době výkonu ,standardní‘ služby
(tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by tedy existoval důležitý zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního
hlediska řádně nařízena nebyla) a současně by žalobce v určeném období fakticky pouze držel pohotovost (aniž
by pravidelně vykonával činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl by být jeho nárok na doplacení
ušlého platu oprávněný.“
[25] Uvedené závěry se v plném rozsahu uplatní i v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní
soud částečně souhlasí s žalobcem, že způsob, jakým měla být služební pohotovost nařízena
(tj. spojením organizačního rozkazu a týdenních, resp denních rozkazů), je v mnoha ohledech
problematický. Žalobce však klade na formální aspekt věci přehnaný důraz a směšuje různé
roviny právní odpovědnosti, včetně roviny trestněprávní. V nyní projednávané věci je předmětem
posouzení toliko oprávněnost nároku žalobce na doplacení platu. Pro tyto účely skutečně nelze
(ne)existenci formálně bezvadných rozkazů přeceňovat, a to zejména za situace, kdy si byl
žalobce rozčlenění směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin pohotovosti nepochybně vědom.
Nejedná se tedy o situaci, kdy by žalobce nebyl s obsahem a zejména smyslem rozkazu seznámen.
Tím soud nikterak nepředjímá, jaké důležitosti by nastíněná otázka nabyla kupř. pro účely
posouzení odpovědnosti za újmu způsobenou třetí osobě, či odpovědnosti trestněprávní. Těmito
hledisky se však nemusí v právě probíhajícím řízení zabývat.
[26] Druhou podmínkou pro nařízení pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích
z povolání, je existence důležitého zájmu služby. Krajský soud se této otázce věnoval v bodech
40. – 41. rozsudku a dovodil, že důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti dán
nebyl. Jeho závěr žádný z účastníků řízení nezpochybnil a Nejvyšší správní soud tak pouze
ve stručnosti dodává, že plně koresponduje i se stanoviskem vyjádřeným v dřívějších
rozhodnutích týkajících se nároků jiných vojáků téže letky na doplacení platu v souvislosti
s výkonem služeb LZS a SAR (rozsudky ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, či ze dne
6. 1. 2022, č. j. 1 As 299/2021 - 36, a další). V těchto rozhodnutích kasační soud vyslovil,
že důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu. Služební pohotovost nebyla v daném
případě užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu
letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu pro účely pokrytí části všech
směn LZS a SAR.
[27] Je tedy zjevné, že pro nařízení služební pohotovosti nebyly splněny zákonné podmínky.
Po celé posuzované období absentoval předpoklad pro využití služební pohotovosti spočívající
v existenci důležitého zájmu služby. Pokud se pak jedná o roky 2005, 2006 a 2008, ve vztahu
k tomuto období správní spis neobsahuje ani písemné podklady (rozkazy), které by dokládaly
formální nařízení služební pohotovosti žalobci. Výhrady lze mít i k podkladům týkajícím se roku
2007; krajský soud měl však za to, že i za daných okolností je potřebné zodpovědět otázku, jaká
byla faktická náplň činnosti v době od 19 do 7 hodin následujícího dne, tj. v době označené jako
služební pohotovost. Na uvedený aspekt klade důraz i stěžovatel, který krajskému soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Je totiž přesvědčený, že žalobce neunesl důkazní břemeno
a neprokázal, že by se činnosti vykonávané v době od 19 do 7 hodin následujícího dne shodovaly
s náplní služby. Této kasační námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[28] Jakkoliv nelze nesplnění formálních podmínek pro nařízení služební pohotovosti
pro účely posouzení oprávněnosti nároku žalobce přeceňovat, nelze od něj ani zcela odhlížet.
V posuzované věci si služební orgány počínaly v rozporu se zákonem, neboť využívaly institutu
služební pohotovosti, aniž by pro to vůbec byly splněny předpoklady. V takové situaci nelze
o přenosu důkazního břemene na žalobce uvažovat; jsou to naopak správní orgány, které
by musely prokázat, že se po materiální stránce o služební pohotovost skutečně jednalo. Takto
však neučinily a obsah správního spisu naopak nasvědčuje argumentaci žalobce, že rozdělení
služeb LZS a SAR bylo pouze formální, aniž by se od sebe uvedené dva režimy co do obsahové
náplně zásadně lišily.
[29] Krajský soud vycházel pro účely zjištění charakteru činností vykonávaných v době
označené jako pohotovost mimo jiné ze svědeckých výpovědí provedených v průběhu správního
řízení (viz body 47. – 55. rozsudku krajského soudu). Jakkoliv nejsou tyto výpovědi zcela
bezrozporné, vyplývá z nich minimálně tolik, že určitou činnost vojáci vykonávali, a to ať se již
jednalo o lety na záchranu lidského života a lety k pátrání, či o předletovou a poletovou přípravu,
nebo dokonce o další činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
[30] Z obsahu správního spisu tedy vyplývá, že vojákům, kteří formálně vykonávali službu
LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu nařizována minimálně činnost,
která je hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem záchrany života či pátrání). To ostatně
vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12/12 sloužil právě k zabezpečení služeb LZS a SAR,
které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném případě se přitom nejednalo o situaci,
kdy by i v nočních hodinách (či přesněji v době od 19 do 7 hodin následujícího dne) někteří
vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební
pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby (např. jako posil či náhrady
v důsledku náhlé indispozice pravidelného člena posádky). Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu
služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky připravené k provádění
úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně zajišťovalo její provoz
v průběhu celého roku (na základě opakovaně zmiňovaných organizačních rozkazů).
[31] Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo čistě
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobé
personální poddimenzovanosti letky (jak to ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí). Soud
nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS a SAR podstatnou část doby označené jako
služební pohotovost žádné úkoly nevykonávali a že se případně mohli věnovat odpočinku.
To však nic nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni
vykonávat činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin.
Přitom doba ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník
LZS, deset minut v jakoukoliv denní dobu pak pro vrtulník SAR.
[32] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj minimálně tolik, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem
je neustálá připravenost ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době
od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni
za výkon služby, a to bez ohledu na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali.
Neposuzovalo se tedy, zda došlo k aktivaci vrtulníku či nikoliv. Stěžovatel přitom nepředestřel
žádné relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin následujícího
dne nahlíženo jinak. Sám uvádí, že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž
se na ně vztahovaly shora zmiňované časové limity 4/10 minut). Tyto skutečnosti tedy ve svém
souhrnu svědčí o závěru, že pro rozdělení směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany
služebně nadřízených orgánů žalobce se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce
na jeho platových nárocích), která nemůže požívat právní ochrany.
[33] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že za daných
okolností již lze bez dalšího (aniž by bylo nezbytné provádět další dokazování) učinit závěr
o oprávněnosti nároku žalobce na doplacení platu v období tří let od podání žádosti zpětně
(u dřívějších nároků uplatnily správní orgány námitku promlčení). Pro úplnost soud dodává,
že srovnání se službou NATINADS, jakož i poukaz na obsah Směrnice LZS 2019 krajský soud
užil toliko podpůrně a nejedná se o nosné argumenty odůvodnění napadeného rozsudku.
Nejvyšší správní soud však s krajským soudem souhlasí, že i tyto okolnosti (tj. odlišný režim
vojáků vykonávajících služby NATINADS, jakož i upuštění od dělení směn na režim 12/12
v pozdějších organizačních dokumentech) představují dílky skládačky, které dokreslují účelovost
postupu služebních orgánů při vykazování služby LZS a SAR (v rozhodném období) v čase
od 19 do 7 h následujícího dne pouze jako služební pohotovosti. Stěžovatelova tvrzení ohledně
nemožnosti srovnávání uvedených režimů se službami LZS a SAR v letech 2005 – 2008 jsou
přitom pouze povšechná a nepřesvědčivá.
[34] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. V řízení nevyšly najevo
ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti a pro něž by byl nucen napadený
rozsudek zrušit (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Proto kasační stížnost jakožto nedůvodnou zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch.
Ve věci měl úspěch žalobce, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení
za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti, a to sepis
vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif)].
Za tento úkon náleží odměna ve výši 3100 Kč, dále soud přiznal paušální náhradu dle §13 odst. 4
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH, soud proto zvýšil odměnu
o částku příslušné daně. Celkově je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů
řízení částku ve výši 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu