ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.56.2021:28
sp. zn. 5 As 56/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Recovera Využití
zdrojů a.s. (dříve SUEZ CZ a.s.), IČ 25638955, se sídlem Španělská 1073/10, Praha, zast.
JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 2. 2021, č. j. 14 A 1/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“, užívající do 19. 4. 2022 obchodní
firmu „SUEZ CZ a.s.“ a předtím do 1. 12. 2019 obchodní firmu „SUEZ Využití zdrojů a.s.“)
domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2017,
č. j. MZP/2017/530/802.
[2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí České
inspekce životního prostředí – oblastního inspektorátu Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán
I. stupně“) ze dne 28. 6. 2017, č. j. ČIŽP/44/OOH/SR01/1700037.003/17/USK, kterým byla
stěžovatelce uložena pokuta za správní delikt (dnes přestupek) podle §37 odst. 4 zákona
č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru
znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění účinném
do 30. 6. 2017, ve výši 50 000 Kč.
[3] Uvedeného správního deliktu se stěžovatelka dopustila tím, že provozovala zařízení –
spalovnu průmyslových odpadů na adrese: Na Rovném 865, Trmice, v rozporu s podmínkami
integrovaného povolení vydaného Krajským úřadem Ústeckého kraje dne 13. 8. 2007,
č. j. 1919/ŽPZ/07/IP-73/Rc, ve znění pozdějších změn. Stěžovatelka konkrétně nedodržela
závazné podmínky integrovaného povolení uvedené v bodě 3. 1. 8 [„Odpady, na něž jsou kladeny
zvláštní požadavky s ohledem na prevenci infekce (katalogové číslo 18 01 03, 18 02 02) budou přijímány
výhradně v nepropustných obalech a předávány k dalšímu využití či odstranění, aniž by došlo k otevření obalu.“],
a v bodě 3. 1. 10 tohoto povolení [„Odpady obsahující ostré předměty (katalogové číslo 18 01 01,
18 02 01) budou přijímány výhradně v nepropustných nepropíchnutelných obalech a předávány k dalšímu využití
či odstranění, aniž by došlo k otevření obalu.“].
[4] Správní orgán I. stupně provedl dne 8. 2. 2017 v zařízení stěžovatelky kontrolu, při které
se v tomto zařízení nacházela ampule s krví volně ložená v odhrnutém sněhu, přičemž ampule
s krví představuje nebezpečný odpad kategorie 18 01 03, na jehož sběr a odstraňování jsou
kladeny zvláštní požadavky s ohledem na prevenci infekce; a 5 ks injekčních stříkaček také volně
na zemi před jímkou a u drtiče před jímkou, přičemž injekční stříkačky představují nebezpečný
odkad kategorie 18 01 01 – ostré předměty.
[5] Zástupce stěžovatelky ke kontrole na místě uvedl, že nalezené odpady byly stěžovatelce
předány původci obalů v černých PE pytlích s tím, že při jejich přejímce nebylo možné zjistit,
že se v nich tyto odpady nachází; stejně tak je obtížně zjistitelné, od kterého konkrétního
původce tyto odpady pocházejí. Závěry kontroly byly zaznamenány do protokolu o kontrole
(č. j. ČIŽP/44/OOH/1700037.001/17/USK), který zástupce stěžovatelky podepsal a uvedl,
že k obsahu protokolu se stěžovatelka vyjádří dodatečně.
[6] Dne 10. 3. 2017 zaslala stěžovatelka správnímu orgánu I. stupně vyjádření (ze dne
9. 3. 2017), ve kterém uvedla, že „hlavní příčinou zjištění je skutečnost, že někteří producenti odpadů
nedodržují základní povinnosti z hlediska balení a obecně nakládání s infekčními odpady a ostré předměty místo
do silnostěnných klinik-boxů vhazují tyto bez dalšího obalu přímo do PE pytlů mnohdy slabostěnných.
Při prasknutí tohoto PE obalu potom tyto drobné odpady snadno opustí obsah obalu a mohou vypadnout
na plochu mimo přijímací zásobníky. Při posuzování Vámi uvedeného porušení prosím přihlédněte k výše
uvedeným skutečnostem.“
[7] Správní orgán I. stupně shora uvedeným rozhodnutím uložil stěžovatelce pokutu ve výši
50 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ke kterému doložila také
e-mailovou komunikaci s nemocnicí v Roudnici nad Labem, kterou stěžovatelka opakovaně
upozorňuje na nesprávné balení infekčních odpadů s tím, že pytle s volně umístěnými injekčními
stříkačkami a tampóny od krve nebude příště od nemocnice odvážet. Žalovaný žalobou
napadeným rozhodnutím odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně
potvrdil (viz výše).
II. Rozhodnutí městského soudu
[8] Rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka žalobou, kterou městský soud podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
[9] Městský soud zdůraznil, že správního deliktu podle §37 odst. 4 zákona o integrované
prevenci se právnická či podnikající fyzická osoba dopustí tím, že provozuje zařízení
bez platného integrovaného povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně
integrovaného povolení, ale také tím, že takové zařízení provozuje v rozporu s tímto povolením.
Z integrovaného povolení, které stěžovatelce vydal Krajský úřad Ústeckého kraje, vyplývá,
že stěžovatelka je povinna přijímat nebezpečné odpady kategorie 18 01 03 a 18 01 01 pouze
v takových obalech, které znemožňují jeho otevření, a to právě proto, že jde o nebezpečný
odpad. A v takových obalech nalezený odpad nemohl být umístěn, jestliže se nacházel volně
položený v areálu stěžovatelčina zařízení. Stěžovatelka ostatně ani neuvedla žádnou jinou
variantu, která by mohla vysvětlit příčinu toho, že se nebezpečný odpad nacházel volně
na uvedených místech. Naopak – v průběhu řízení stěžovatelka sama uvedla, že někteří
producenti odpadů nedodržují základní zásady pro nakládání s nebezpečnými odpady, balí
je do nevhodných obalů, v důsledku čehož dochází k jejich protržení či otevření. Bylo přitom
právě na stěžovatelce, aby do svého zařízení přijímala pouze odpady v předepsaných obalech.
O tom, že se tak nedělo, pak svědčí také e-mailová komunikace s nemocnicí, kterou žalovanému
stěžovatelka zaslala.
[10] K námitce týkající se nesprávného provádění dokazování městský soud uvedl,
že protokolem o kontrole není potřeba provádět dokazování – k tomu odkázal na §51 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
a připomněl, že ostatní listiny, které tvořily obsah spisu, byly pouze vyjádření stěžovatelky
k provedené kontrole a doložená komunikace mezi stěžovatelkou a nemocnicí v Roudnici nad
Labem. Správní orgány sice neprovedly dokazování v souladu s §53 odst. 6 správního řádu,
neboť neproběhlo žádné ústní jednání, městský soud však zdůraznil, že to byla sama
stěžovatelka, která uvedenou komunikaci s nemocnicí v Roudnici nad Labem žalovanému
předložila. Tato vada tak nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť stěžovatelka měla
možnost vyjádřit se ke všem podkladům, které tvořily obsah spisu (tyto podklady sama správním
orgánům předložila).
[11] Stejně tak podle názoru městského soudu mohly správní orgány při stanovení výše pokuty
přihlédnout k tomu, že stěžovatelce byly na úseku nakládání s odpady dříve uloženy pokuty, byť
se tak stalo podle zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů,
nikoli podle zákona o integrované prevenci. Za rozhodující pro stanovení výše uložené pokuty
považoval městský soud to, že došlo k ohrožení životního prostředí a zdraví lidí a že se tak stalo
při nakládání s odpady.
[12] K námitce nedostatečného posouzení pozdější právní úpravy, kterou stěžovatelka
považovala za příznivější, městský soud připomněl, že po přijetí zákona č. 250/2016 Sb.,
o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona
o některých přestupcích, zůstala skutková podstata spáchaného správního deliktu (přestupku)
stejná. Nedošlo ke změně druhu sankce či její výše – za správní delikt (přestupek) spáchaný
stěžovatelkou je i nadále možné uložit pokutu až do výše 10 milionů Kč. A přestože se správní
orgány ve svých rozhodnutích výslovně změnou právní úpravy nezabývaly, nedošlo k takové
změně, která by byla pro stěžovatelku příznivější a kterou by správní orgány byly povinny
zohlednit. Hlediska, ke kterým měly správní orgány při stanovení výše pokuty přihlédnout, zůstala
stejná. Nevypořádání se s novou právní úpravou je sice vadou, avšak s ohledem na výše uvedené
bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[13] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Zdůraznila, že správní spis neobsahuje žádný
důkaz o tom, že by stěžovatelka provozovala zařízení v Trmicích v rozporu s vydaným
integrovaným povolením. Ze skutkového stavu zjištěného na místě samém nelze dovozovat,
že by nepřebírala odpady v obalech, které by znemožňovaly jejich otevření. Kontrolou zjištěné
nebezpečné odpady, které se nacházely na zemi v zařízení stěžovatelky, nedokládají porušení
podmínek stanovených integrovaným povolením. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že správní
orgány „zaměňují následek za příčinu“. Skutkový stav tak nebyl podle názoru stěžovatelky zjištěn
dostatečně, což městský soud náležitě nezohlednil.
[14] Dále stěžovatelka zdůraznila, že stěžejním důkazem byl protokol o kontrole, který však
nebyl řádně jako důkaz proveden. Ustanovení §51 odst. 4 správního řádu, podle kterého není
potřeba provádět dokazování protokolem o kontrole, nabylo účinnosti 1. 7. 2017, přičemž
prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dříve – 28. 6. 2017. Odkaz městského soudu na uvedené
ustanovení byl proto podle stěžovatelky nepřiléhavý a jeho závěr stran předmětné žalobní
námitky mylný.
[15] Stěžovatelka také namítala, že jako k přitěžující okolnosti při stanovení výše uložené
pokuty nemohlo být přihlédnuto k předchozím pokutám uloženým stěžovatelce, neboť tyto
se netýkaly zařízení stěžovatelky v katastrálním území Trmice. Také tuto žalobní námitku tak
městský soud vyhodnotil nesprávně. Stěžovatelka naopak zdůraznila, že opakování protiprávního
jednání je třeba vztahovat „pouze a jen ke každé jednotlivé provozovně (zařízení) stěžovatele samostatně“,
přičemž připomněla, že na území České republiky provozuje cca 41 provozoven/zařízení
(logistických center, spaloven odpadů, deemulgačních stanic, skládek apod.), cca 20 sběrných
dvorů a cca 20 sběrných míst přímo u původců odpadů. Stěžovatelka se v minulosti nedopustila
porušení právních předpisů na úseku životního prostředí, proto jí nemůže být kladeno k tíži,
že v jiných jejích provozovnách došlo k protiprávnímu jednání na úseku nakládání s odpady.
[16] Závěrem stěžovatelka znovu zdůraznila, že správní orgány neprovedly srovnání právní
úpravy účinné do 30. 6. 2017 a úpravy pozdější. Vyjádřila přesvědčení, že nová právní úprava
je pro ni příznivější, neboť umožňuje namísto pokuty uložit jako druh trestu, např. napomenutí,
přičemž také stanoví zcela nová kritéria pro určení druhu a výměry správního trestu, posuzování
povahy a závažnosti přestupku, polehčujících a přitěžujících okolností a umožňuje také upuštění
od uložení správního trestu. Absenci srovnávací úvahy nemohl podle názoru stěžovatelky
nahradit správní soud.
[17] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky neobsahuje žádné námitky,
které by nebyly vypořádány již městským soudem.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3
a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] S ohledem na obsah kasační stížnosti Nejvyšší správní soud předně konstatuje,
že napadený rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný. Z jeho odůvodnění je zcela
zřejmé, jak městský soud rozhodl, co jej k výroku o zamítnutí podané žaloby vedlo, přičemž jeho
výrok zcela odpovídá odůvodnění napadeného rozsudku, které je srozumitelné a jasné (k tomu
srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Rozsudek městského soudu
rovněž není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, nebo ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Nejvyšší správní soud považuje vypořádání všech žalobních námitek
s ohledem na jejich obsah za dostatečné, stejně jako považuje za dostatečné zjištění skutkového
stavu správními orgány.
[21] Správní orgán I. stupně provedl v zařízení stěžovatelky – spalovny průmyslových odpadů
na adrese: Na Rovném 865, Trmice, kontrolu, při které byl nalezen nebezpečný odpad kategorie
18 01 03 – ampule s krví (tj. odpad, na jehož sběr a odstraňování jsou kladeny zvláštní požadavky
s ohledem na prevenci infekce) a kategorie 18 01 01 – 5 ks injekčních stříkaček (tj. ostré
předměty). Tento nebezpečný odpad se nacházel volně na zemi v zařízení stěžovatelky, přičemž
z okolností věci je nesporné, že stěžovatelka tento odpad nevyprodukovala sama, ale přijala
jej od jiného (zřejmě zdravotnického) zařízení.
[22] Při kontrole zástupce stěžovatelky výslovně uvedl, že nalezený odpad byl stěžovatelce
předán původcem v černých PE pytlích – v podrobnostech viz protokol o kontrole, který
je založený ve správním spise (č. j. ČIŽP/44/OOH/1700037.001/17/USK). Už t oto vyjádření
zástupce stěžovatelky potvrzuje, že stěžovatelka přebírala od původců odpad v nevhodných
obalech, neboť dle závazných podmínek integrovaného povolení má stěžovatelka povinnost
přebírat odpad výhradně v nepropustných obalech, aniž by došlo k otevření obalu (jde-li o nebezpečný
odkad kategorie 18 01 03 – ampule s krví) či výhradně v nepropustných nepropíchnutelných obalech, aniž
by došlo k otevření obalu (jde-li o odpad kategorie 18 01 01 – injekční stříkačky).
[23] Uvedené závěry pak potvrzuje také vyjádření samotné stěžovatelky ze dne 9. 3. 2017,
které správnímu orgánu I. stupně zaslala a ve kterém výslovně upozorňuje na skutečnost,
že někteří producenti odpadů balí infekční odpad a ostré předměty do nevhodných slabostěnných
pytlů. Tímto vyjádřením tak stěžovatelka sama vlastně potvrdila, že nevhodně zabalený odpad
od původců přebírala, čímž porušila závazné podmínky integrovaného povolení. Komunikace
s nemocnicí v Roudnici nad Labem, ve které stěžovatelka nemocnici za způsob balení obalů
upozorňuje, již jen dokresluje, jak přebírání odpadů od tohoto původce fakticky probíhalo.
[24] I když se výše uvedené závěry mohou jevit jako přísné, závazné podmínky integrovaného
povolení jsou zcela jednoznačné – stěžovatelka je povinna přebírat nebezpečný odpad výhradně
v takových obalech, které budou odpovídat charakteru daného odpadu. V případě nebezpečného
odpadu, na jehož sběr a odstraňování jsou kladeny zvláštní požadavky s ohledem na prevenci
infekce (ampule s krví), se musí jednat výhradně o obaly nepropustné, aniž by došlo k jejich
otevření; u ostrých předmětů (injekčních stříkaček) se musí jednat výhradně o obaly nepropustné
a nepropíchnutelné, aniž by došlo k jejich otevření.
[25] Podstata takto striktně nastavených podmínek tkví v předcházení ohrožení životního
prostředí a zejm. ohrožení lidského zdraví – tj. pracovníků stěžovatelky, kteří s odpady nakládají.
Zákon o integrované prevenci (v kombinaci s integrovaným povolením) přitom v §37 odst. 4
nerozlišuje, v důsledku jaké skutečnosti došlo k provozu zařízení v rozporu s integrovaným
povolením, tedy v důsledku jakého pochybení byl nebezpečný odpad nesprávně zabalen. Závazné
podmínky integrovaného povolení stanoví pouze povinnost stěžovatelce přijímat nebezpečné
odpady ve stanovených obalech, aniž by mohlo dojít k jejich otevření, což v nyní projednávané
věci dodrženo nebylo, jak ostatně svými vyjádřeními potvrdila také stěžovatelka (viz výše).
[26] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že správní orgány zjistily skutkový stav věci
dostatečně a vypořádání námitky stěžovatelky týkající se (ne)naplnění skutkové podstaty
správního deliktu ze strany městského soudu obstojí.
[27] Pokud jde o stěžovatelkou namítané neprovedení dokazování, k tomu Nejvyšší správní
soud uvádí následující. Stěžovatelce je nutno dát za pravdu, že ustanovení §51 odst. 4 správního
řádu, podle kterého „v řízení navazujícím na výkon kontroly, ve kterém je účastníkem řízení kontrolovaná
osoba, není třeba provádět protokolem o kontrole, který je podkladem rozhodnutí o přestupku, dokazování“,
nabylo účinnosti 1. 7. 2017. Citované ustanovení vychází z toho, že zákon č. 255/2012 Sb.,
o kontrole (kontrolní řád), podle něhož byla předmětná kontrola povedena, upravuje postup
při vyhotovení protokolu o kontrole, včetně povinnosti kontrolujícího doručit protokol
kontrolované osobě, aby tak měla kontrolovaná osoba možnost seznámit se s obsahem protokolu
a vyjádřit se k němu [srov. §9 písm. f) kontrolního řádu, tomu odpovídající §10 odst. 1 písm. c)
a d); §12 odst. 1 písm. i) a odst. 3 kontrolního řádu]. Proti kontrolním zjištěním uvedeným
v protokolu o kontrole má kontrolovaná osoba právo podat námitky (§13 kontrolního řádu),
které musí správní orgán (kontrolující) vyřídit (§14 kontrolního řádu).
[28] Ustanovení §51 odst. 4 správního řádu tak zrcadlí pouze tu skutečnost, že obviněný
z přestupku (v tomto případě stěžovatelka) v řízení navazujícím na výkon kontroly již byl
seznámen s obsahem protokolu o kontrole, přičemž tento protokol může být jediným podkladem
pro rozhodnutí o přestupku. Jde tedy o jakési „zefektivnění řízení o přestupku navazujícím na výkon
kontroly“, jak uvádí také důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým byl doplněn odstavec
4 do §51 správního řádu (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 183/2017 Sb., sněmovní tisk
č. 929/0, 7. volební období, 2013 - 2017, digitální repozitář Poslanecké sněmovny Parlamentu
České republiky).
[29] Pro účely posouzení zákonnosti postupu správních orgánů v nyní projednávané věci
je proto rozhodující, že stěžovatelce byl protokol o kontrole řádně doručen (k tomu viz
doručenku založenou ve správním spise), a stěžovatelka se k jeho obsahu mohla vyjádřit, což
ostatně také učinila. Správní orgány tak při rozhodování o uložené pokutě nevycházely z žádných
podkladů, které by stěžovatelce nebyly známy a k nimž by se stěžovatelka neměla možnost
vyjádřit, jak správně uzavřel již městský soud. Ani tato námitka tak neodůvodňuje, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozhodnutí městského soudu, příp. rozhodnutí správních orgánů.
[30] Pokud jde o (podle stěžovatelky nesprávné) hodnocení přitěžující okolnosti spočívající
v předchozím uložení tří pokut, k tomu Nejvyšší správní soud pouze poznamenává,
že odpovědnost za spáchaný správní delikt (přestupek) stíhá stěžovatelku jakožto právnickou
osobu, která dané zařízení provozuje, nikoli její konkrétní provozovnu či zařízení. Správní orgány
proto zcela správně při úvaze o stanovení výše pokuty hodnotily, že stěžovatelka se dříve
porušení právních předpisů týkajících se odpadového hospodářství dopustila, za což jí byly
uloženy pokuty. Skutečnost, že se tohoto porušení dopustila v jiném svém zařízení (jiné
„provozovně“), na tomto hodnocení ničeho nemění.
[31] Ve vztahu k poslední námitce, která mířila do nezohlednění pozdější (příznivější)
právní úpravy, Nejvyšší správní soud uvádí, že k posouzení příznivosti pozdějšího zákona
dochází vždy ex offo, což mimo jiné znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze
uplatnit, taková úvaha správního orgánu (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném
rozhodnutí (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018,
č. j. 1 As 347/2017 - 32; či ze dne 11. 2. 2020, č. j. 4 As 376/2019 - 31). Taková úvaha by byla
nezbytná, „jen pokud by k tomu byl objektivní důvod (rozhodná právní pravidla doznala změny), nebo pokud
by to stěžovatel ve správním řízení výslovně namítal (a oprávněně očekával odpověď na své výtky)“, viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 2 As 303/2017 – 29 a ze dne 3. 7. 2018,
č. j. 7 As 84/2018 - 46.
[32] V případě stěžovatelky však žádné takové důvody pro vypořádání příznivosti nové právní
úpravy dány nebyly. Nedošlo totiž k takové změně rozhodných ustanovení právních předpisů,
podle nichž správní orgány správní delikt stěžovatelky kvalifikovaly a potrestaly, která by měla být
zohledněna, přičemž stěžovatelka se ani příznivosti nové právní úpravy ve správním řízení
žádným způsobem nedovolávala. To ostatně městský soud v napadeném rozsudku v bodech 29
až 37 výslovně uvedl – ani po změně právní úpravy spočívající v přijetí zákona o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (zákon č. 250/2016 Sb.) nedošlo k takovým změnám, které by bylo
možno hodnotit jako pro stěžovatelku příznivější; nedošlo totiž ke změně samotné skutkové
podstaty přestupku, ani ke změně sazby pokuty, kterou by bylo možné stěžovatelce za spáchaný
správní delikt (přestupek) uložit. Stejně tak nedošlo k takovým změnám ustanovení, podle nichž
správní orgán zohledňuje také závažnost spáchaného správního deliktu (přestupku), a ustanovení
o polehčujících a přitěžujících okolnostech, které by použití nové právní úpravy odůvodňovaly.
[33] A pokud nyní v kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že nový přestupkový zákon
umožňuje např. upuštění od uložení správního trestu, Nejvyšší správní soud uvádí, že obecná
možnost upustit od uložení správního trestu automaticky neznamená, že nová právní úprava
je pro stěžovatelku příznivější (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49). Vždy je nezbytné hodnotit „výhodnost“ či „příznivost“
právní úpravy komplexně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a námitkám
pachatele, tedy nikoli hypoteticky a teoreticky, jak se toho ve své podstatě domáhá stěžovatelka.
Ani tato námitka tak nemůže být úspěšná.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Námitky uvedené v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud důvodnými neshledal, proto
stěžovatelčinu kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
[35] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly, proto mu náhradu nákladů řízení Nejvyšší správní soud nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. května 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu