ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.51.2021:77
sp. zn. 5 Azs 51/2021 - 77
ROZSUDEK
Nevyšší správní soud rozhodl v senátu složném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: a) M. I., b) M. I., c) O. I.,
zast. advokátem Mgr. Viktorem Klímou, se sídlem Melantrichova 477/20, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného a kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 1. 2021, č. j. 2 Az 44/2019 – 68,
takto:
I. Kasační stížnost žalobců a) a b) se zamítá.
II. Kasační stížnost žalovaného se zamít á.
III. Žalovanému se náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b)
n ep ři zn áv á.
IV. Žalobcům a) a b) se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalovaného
n ep ři zn áv á.
V. Ustanovenému advokátovi Mgr. Viktoru Klímovi se p ři zn áv á odměna a náhrada
hotových výdajů za zastupování ve výši 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Žalobci se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2019, č. j. OAM-
49/ZA-ZA11-K02–2019 a č. j. OAM-50/ZA-ZA11-K02-2019, ve věci mezinárodní ochrany.
[2] Městský soud v Praze (dále „městský soud“) shledal žalobu týkající se žalobkyně a)
a žalobce b) nedůvodnou; v případě žalobce c) ji shledal částečně důvodnou a rozhodnutí
žalovaného č. j. OAM-50/ZA-ZA11-K02-2019, zrušil.
[3] Žalobkyně a) spolu s žalobcem b) podali kasační stížnost proti výroku I. rozsudku
městského soudu, kterým byla jejich žaloba zamítnuta. Proti výroku II rozsudku městského
soudu, jímž bylo správní rozhodnutí ve věci žalobce c) zrušeno, podal kasační stížnost žalovaný.
[4] Žalobkyně a) [dále „stěžovatelka a)] podala dne 15. 1. 2019 jménem svým a nezletilého
syna [stěžovatel b)], spolu se svým manželem [žalobce c)] žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[5] S ohledem na to, že kasační stížnost podali jen stěžovatelé a) a b), považuje Nejvyšší
správní soud za podstatné rekapitulovat stručně dosavadní průběh řízení toliko ve vztahu k těmto
žadatelům o mezinárodní ochranu, nikoli ve vztahu k žalobci c). V žádosti stěžovatelka a) uvedla,
že nikdy nebyla členem žádné politické strany nebo skupiny, není politicky aktivní; Ukrajinu
opustili i s manželem 26. 10. 2018 a tentýž den vstoupili na území České republiky; v ČR již
pobývala na studentské vízum v roce 2001 – 2007, v letech 2012, 2015 a 2016 byli v Indii.
K důvodům žádosti uvedla, že nemohla dále žít v Šachtarsku, který není pod kontrolou
ukrajinské vlády, ve městě je špatná situace s vodou, zbraněmi a vojáky; rozhodli se proto odjet
na území pod kontrolou Ukrajiny do Mariupolu. Při cestě na Ukrajinu byl manžel, který tam jel
zajistit ubytování, zadržen; jako fotograf měl v notebooku také fotky vojenských událostí
a vojenské techniky; byl obviněn z napomáhání a spolupráce s teroristy. Přivolaní pracovníci SBU
mu nabídli možnost spolupráce a byl držen den a noc. Po příjezdu domů stěžovatelce sdělil,
že ho na Ukrajině obviňují dle §256 trestního zákoníku, a proto tam nemůžou odjet. Na území
Šachtarska dál žít nemohli, protože by manžel musel spolupracovat s SBU, což nechtěl, jsou
odposlouchávány telefony. Fotky, které manžel pořídil, nebyly účelové, fotil přírodu, zvířata
a události z války. Kamarádi rodině nabídli, aby přijeli do České republiky.
[6] V průběhu pohovoru poté stěžovatelka opět popsala situaci v Šachtarsku, uvedla,
že se tam nebojuje, ale jsou neustále slyšet výstřely z probíhajících cvičení. Oficiálně ve městě
fungují služby a infrastruktura, ale je tam jen jeden zubní lékař a dva praktičtí lékaři. Voda,
elektřina i plyn fungují, někdy s přerušením během vojenských cvičení. K osobnímu životu
uvedla, že vystudovala účetnictví a pomáhala s prací manželovi, který je fotograf a kameraman.
Dále uvedla, že se synem neměli ve vlasti žádné potíže. Na konci roku 2018 chtěli odjet
do Mariupolu, neboť v jejich oblasti je moc dolů, do vody se dostaly škodlivé látky, několik dětí
mělo otravu a potíže se zažíváním. Dále znovu popsala zadržení manžela na stanovišti při cestě
na Ukrajinu; uvedla, že sama vycestovat na Ukrajinu nechce, nebyla od manžela nikdy odloučena.
Dále uvedla, že při vyřízení biometrických dokladů neměli žádné potíže. Z žijících příbuzných
v domovské zemi mají oba pouze své matky. Dále uvedla, že pobyt na území ČR si nemohou
legalizovat jiným způsobem, neboť by museli vycestovat na Ukrajinu, musela by se prokazovat
doklady, kde má stejné příjmení jako manžel. Jiné problémy, než uvedla, se synem v Šachtarsku
neměli, bojí se, že manžel půjde do vězení. Vycestováním si chtěli v České republice zajistit
legální pobyt, poradili jim, aby požádali o mezinárodní ochranu.
[7] V průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní
ochranu pro stěžovatelku a jejího syna je nemožnost jejich návratu z důvodu zhoršených
životních podmínek v místě bydliště, a dále pak zájem SBU o jejího manžela a obava o jeho
možné uvěznění pro nezahájení spolupráce s SBU. Správní orgán vyhodnotil negativní faktory
v Šachtarsku (kontaminace vody, atd); poukázal na to, že těmto negativním jevům čelilo veškeré
obyvatelstvo v dané oblasti. Stěžovatelka netvrdila žádnou spojitost s uvedenými problémy
v souvislosti se svojí rasou, pohlavím, národností, náboženstvím apod. Správní orgán dospěl
k závěru, že uváděné skutečnosti nejsou azylově relevantním důvodem ve smyslu §12 zákona
o azylu; stěžovatelka může situaci řešit vnitřním přesídlením.
[8] Nebyly shledány ani důvody pro udělení humanitárního azylu; stěžovatelka je dospělá
zdravá, stejně tak její syn, neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly potřebu humanitárního
azylu ospravedlnit, ani se jeho udělení výslovně nedomáhala. Správní orgán veškeré dokumenty
a výpovědi posoudil i z hlediska §14a odst. 1 a 2 zákona o azylu a nezjistil, že by stěžovatelům
bezprostředně hrozila v případě návratu do země vážná újma. Neshledal, že by jim hrozilo
v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestání ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti
mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání; stěžovatelé
ve vlasti neměli žádné potíže, stěžovatelka prezentovala pouze subjektivní domněnky,
že by mohla být zadržena na ukrajinských hranicích z důvodu stejného příjmení s žalobcem c).
[9] Správní orgán se zabýval rovněž postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní
ochranu po návratu do vlasti, z informací MZV z května 2018 nevyplynulo, že by byli jakkoli
postihováni či diskriminováni. Správní orgán rovněž posuzoval, zda jim v případě návratu
do vlasti nehrozí vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, přičemž z relevantních zpráv a informací OAMP dospěl
k závěru, že tomu tak v případě stěžovatelky a jejího syna není.
[10] Správní orgán se rovněž zabýval otázkou možného vnitřního přesídlení stěžovatelů
včetně zachování minimálního standardu ochrany lidských práv bez nebezpečí jim hrozící vážné
újmy; vycházel z informací zabývajících se postavením vnitřně vysídlených osob na Ukrajině,
z Informace OAMP Ukrajina: Vnitřně vysídlené osoby z 20. 2. 2019 vyplývá, že na registraci
vnitřně vysídlené osoby se váží nejrůznější benefity, především státní podpora, nebo nárok
na podporu ubytování; v září 2017 došlo ke zjednodušení postupu pro vyplacení podpory
pro vnitřně vysídlené osoby spolu s některými adresnými dávkami pro ně, např. možnost výplaty
i na jiný účet než ve státní bance Ošadbank nebo zvýšení peněžního stropu pro nárok na výplatu
sociální podpory pro vnitřně vysídlené osoby; konkrétní výše státního příspěvku pro vnitřně
vysídlené osoby byla 880 hřiven (33 dolarů) za měsíc pro dítě nebo osoby s handicapem, 440
hřiven (16 dolarů) za osobu schopnou práce a 2400 hřiven (89 dolarů) za měsíc maximálně
v součtu pro celou rodinu. Z Informace LANDINFO z 19. 12. 2017 pak vyplývá, že legislativa
na úseku vnitřně vysídlených osob se i přes jisté problémy trvale zlepšuje, narůstá počet
ukrajinských nestátních organizací na pomoc vnitřně vysídleným osobám, ukrajinský stát nabízí
některým vnitřně vysídleným osobám ubytování v tzv. kolektivních střediscích a dle posledních
průzkumů jsou názory trvale usedlých Ukrajinců na tyto osoby buď pozitivní, nebo neutrální.
Správní orgán uzavřel, že vycestování stěžovatelky a jejího syna nepředstavuje ani rozpor
s mezinárodními závazky ČR, stěžovatelé nemají jakékoli vazby v ČR.
[11] Městský soud ohledně stěžovatelů a) a b) dospěl shodně s žalovaným k závěru, že tito
neuvedli žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjeli ve své
vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu, za kterou by byli azylově relevantním způsobem pronásledováni, že by mohli ve vlasti
pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu, tj. z důvodu jejich rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jim takové pronásledování
hrozilo v případě návratu do vlasti. Ztotožnil se rovněž s hodnocením, které žalovaný provedl
ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany. Městský soud uzavřel, že stěžovatelé požádali
o mezinárodní ochranu v důsledku tvrzených problémů žalobce c), přestože osobně žádné
problémy s ukrajinskými státními orgány ani soukromými osobami neměli. Rovněž posouzení
případného udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany žalovaným shledal městský soud
dostatečným, žalobu neshledal důvodnou, a zamítl ji.
[12] Ve vztahu k žalobci c) konstatoval městský soud nedostatečná zjištění žalovaného
ve vztahu k §14a zákona o azylu; určité rozpory ve výpovědích žalobce a stěžovatelky na rozdíl
od žalovaného neshledal zásadními, pročež by výpověď žalobce c) nemohla obstát. Zavázal
žalovaného, aby se v dalším řízení pokusil shromáždit podklady k činnosti a k praktikám SBU
a v návaznosti na tyto podklady opětovně posoudil věrohodnost žalobcova příběhu a v kontextu
těchto nových zjištění ohledně činnosti SBU aby opětovně posoudil, zda může mít žalobce
důvodné obavy z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy.
[13] Městský soud naopak nepřisvědčil žalobní námitce, že se žalovaný ve vztahu k aplikaci
§12 zákona o azylu nedostatečně zabýval tím, zda nedošlo k pronásledování žalobce na základě
domnělého uplatňování práv a svobod. Poukázal na to, že žádný z žalobců v řízení před
správním orgánem žádný politický aspekt činnosti netvrdil, naopak oba manželé opakovali,
že činnost žalobce c) nijak politická nebyla; žalobce potvrdil, že focení pro něj bylo jeho
koníčkem a obživou, neměl v úmyslu podporovat žádnou z politických stran či hnutí. Z obsahu
spisu soud neshledal, že by motivem postupu SBU proti žalobci bylo právě jeho politické
přesvědčení. Závěr žalovaného, že ani u žalobce nejsou podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, shledal soud správným.
[14] Městský soud konstatoval, že v části odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně
žalobce c), které se týká posouzení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, porušil žalovaný
povinnost rozhodnutí řádně odůvodnit dle §68 odst. 3 správního řádu a povinnost zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti dle §3 správního řádu. V této části
označil rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[15] Městský soud zdůraznil, že žalovaný přitom nepřehlédne, že jsou tvrzeny obavy
z postupu přímo státu (resp. jeho bezpečnostní službou), přičemž tuto situaci nutno odlišit
od případů, kdy původci jsou soukromé osoby. Podle bodu 27 preambule kvalifikační směrnice
je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, měla by se uplatnit
domněnka, že účinná ochrana není žadateli dostupná. V těchto případech je nutné obzvláště
obezřetně zvažovat, zda jsou výše instančně postavené orgány či jiní poskytovatelé ochrany
schopni a ochotni poskytnout žadateli účinnou ochranu ve smyslu čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice. Obecně sice platí, že subjektivní nedůvěra žadatele vůči vnitrostátním orgánům
neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz též usnesení NSS ze dne 25. 7. 2013,
č. j. 5 Azs 11/2012 - 23), je-li však původcem pronásledování stát, má správní orgán nejprve
s ohledem na informace o zemi původu, které si obstaral, a specifickou situaci žadatele posoudit,
je-li vůbec možné po žadateli požadovat, aby se nejprve obrátil na vnitrostátní orgány. Úvahy
o tom, zda by složky policie či soudy byly schopny a ochotny poskytnout žalobci účinnou
ochranu, však v rozhodnutí žalovaného nejsou obsaženy dostatečně, je zde toliko obecné
konstatování o reformách vztahujících se k bezpečnostním složkám, soudům, korupci, chybí však
podklady pro úvahu, zda je dostupná ochrana v případě bezpráví páchaného SBU a zda v těchto
případech je reálné pro žalobce c) ochrany státu dosáhnout.
Kasační stížnost žalovaného
[16] Žalovaný v kasační stížnosti tvrdí, že výrok II. napadeného rozsudku postrádá oporu
v jeho odůvodnění. Z odůvodnění rozsudku je zjevné, že městský soud shledal nedostatky
rozhodnutí žalovaného ohledně závěrů stran neudělení doplňkové ochrany, nikoli azylu.
V kontextu námitek týkajících se neudělení azylu žalobce úspěšný nebyl, a ani soud nepředkládá
žádné souvislosti, pro něž by bylo namístě předpokládat existenci důvodů azylově relevantních,
spadajících do taxativního zákonného výčtu stanoveného §12 zákona o azylu. Stejně tak
rozsudek nezmiňuje jakékoli souvislosti, pro něž by bylo namístě zrušit žalobou napadené správní
rozhodnutí ve vztahu k §13 či §14 tohoto zákona.
[17] Dle žalovaného soud zatížil výrok II. napadeného rozsudku vadou nepřezkoumatelnosti,
neboť tento výrok je v rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku. Postup soudu postrádá
oporu v judikatuře. Stěžovatel má za to, že soud postupoval nezákonně, když jej zavázal
povinnostmi, které jsou v rozporu se stanoviskem zastávaným platnou judikaturou; poukazuje
na oddělitelnost výroku o azylu a výroku o doplňkové ochraně, uvádí v této souvislosti rozsudky
NSS č. j. 5 Azs 156/2018 - 22, ze dne 31. 8. 2018, resp. č. j. 9 Azs 14/2011 – 300, ze dne
29. 11. 2011; přičemž z posledně uvedeného rozsudku vyplývá, že nelze krajským soudem „zrušit
rozhodnutí ministerstva vnitra pouze v rozsahu výroku týkajícího se neudělení azylu bez toho, že by byl současně
zrušen též výrok o udělení či neudělení doplňkové ochrany. […] tato provázanost obou výroků a z ní plynoucí
závislost výroku ohledně doplňkové ochrany je pouze jednosměrná a neplatí naopak […]; to znamená, že soud
ve správním soudnictví může zamítnout žalobu proti výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok o tom,
že se žadateli neuděluje doplňková ochrana a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu orgánu.“
Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost naplňuje kritéria přijatelnosti ze shora specifikovaných
důvodů, včetně zásadního pochybení krajského soudu, které spočívá v tom, že krajský soud
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva a nerespektoval ustálenou a jasnou
soudní judikaturu.
Kasační stížnost stěžovatelů a) a b)
[18] Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem městského soudu, že jim nehrozí pronásledování, resp.
vážná újma ze strany ukrajinských orgánů, přičemž soud striktně nesprávně odděluje hrozbu
hrozící stěžovatelům a) a b) na straně jedné a stěžovateli c) na straně druhé. Stěžovatelé odkazují
na rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2012, č. j. 6 Azs 3/2012 – 45, dle kterého určitou sociální
skupinou ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu může být také rodina žadatele o mezinárodní
ochranu; dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019,
č. j. 30 Az 37/2018 – 73, v němž se uvádí: „ Žalovaný v tomto směru zcela striktně odděloval situaci
žalobkyň a dalších členů jejich rodiny. Nijak nezohlednil možné vazby, které mohou vyplývat již jen z objektivní
skutečnosti, že se jedná o členy jedné rodiny. Lze konstatovat, že společnost vnímá tuto jednotku jako jeden celek,
a dlužno dodat, že žalobkyně již v průběhu správního řízení upozorňovaly, že v zemi jejich původu je běžné, aby
činy a zastávání určitých názorů jistými členy domácnosti (převážně ve vztahu otec/matka – potomci) byly
přičítány i ostatním rodinným příslušníkům.“ Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že nelze oddělovat hrozbu
pronásledování ve vztahu k manželovi stěžovatelů. Soud nesprávně vyložil §12 písm. b) zákona
o azylu, resp. §14a zákona o azylu, když nepřihlédl k bodu 36 preambule Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále „kvalifikační směrnice“).
[19] Dle stěžovatelů městský soud správně zavázal žalovaného k tomu, aby ve vztahu
k žalobci c) provedl dokazování ve vztahu k činnosti SBU, není tedy žádného podkladu
pro domněnku, že stěžovatelům a) a b) žádné nebezpečí toliko z faktu rodinné vazby nehrozí.
Napadený rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Ač stěžovatelé žalovanému vytýkali,
že nejsou dány alternativy vnitřního přesídlení, městský soud se s touto námitkou nevypořádal,
resp. neuvedl, na základě jakých kritérií dospěl k závěru, že vnitřní přesídlení stěžovatelů
je možné. Stěžovatelé poukazují na to, že ač ze zpráv, z nichž žalovaný vycházel, vyplývá,
že Ukrajina přijala legislativu, která má vnitřně vysídleným osobám poskytnout dostatečný životní
standard, v praxi tyto osoby narážejí na mnoho překážek, zásadní je možnost získat prostředky
na obživu prací. Zpráva, z níž žalovaný vycházel, nadto nemůže a ani nereflektuje aktuální situaci
na trhu práce vyvolanou pandemií COVID-19. Městský soud přesto aproboval závěr žalovaného,
že stěžovatelé mají vycestovat na Ukrajinu a budou se spoléhat na zcela nefunkční systém
sociálního zabezpečení, stěžovatelka a) si najde jakožto samoživitelka práci. Žalovaný, potažmo
městský soud, se pouze formálně zabývali možností vnitřního přesídlení, nikoli však možností
reálnou, faktickou.
[20] Závěrem stěžovatelé zpochybňuji §104a s. ř. s. a institut nepřijatelnosti, tvrdí, že toto
ustanovení je diskriminační, neboť jedné skupinně okruhu osob (žadatelé o mezinárodní
ochranu) je znemožněn plný přezkum bez racionálního podkladu.
[21] Stěžovatelé ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného poukazují na svoji argumentaci
v kasační stížnosti, dále trvají na tom, že institut vnitřního přesídlení je nereálný i s ohledem
na skutečnost, že se dne 4. 4. 2020 narodil v rodině další syn M. (k tomu doložen rodný list), pro
stěžovatelku je tedy zcela nereálné přemístit se s dvěma nezletilými dětmi do určité části Ukrajiny,
kde sama nemá žádné zázemí. Stěžovatelka a) nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že v žádosti
netvrdila pronásledování nebo odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních
důvodů; zdůrazňuje, že žádost podali jako rodina a argumenty je nutno vztáhnout na všechny její
členy. Nesouhlasí s tím, že jejich kasační stížnost je nutno odmítnout, jak navrhuje žalovaný,
tvrdí, že v rozsudku se městský soud dopustil zásadního pochybení (neposouzení možnosti
faktického přesídlení), což zakládá přijatelnost kasační stížnosti.
[22] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatelů a) a b) popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí napadené žalobou stěžovatelů ad a)
a b), tak i kasační stížností napadený rozsudek městského soudu byly ve vztahu ke stěžovatelům
ad a) a b) vydány v souladu s právními předpisy. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění
vydaných správních rozhodnutí, obsah správních spisů a zejména na samotné odůvodnění
kasační stížností napadeného rozsudku. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
pro nepřijatelnost dle §104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.
[23] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasačních stížností, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se zabýval otázkou jejich (ne)přijatelnosti.
[24] K vlastnímu vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1)
kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[25] Stěžovatelé a) a b), jakož i žalovaný tvrdí, byť každý z jiného důvodu, zásadní pochybení
krajského soudu. Stěžovatelé je spatřují v tom, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
neboť azylový příběh stěžovatelů a žalobce c) neposuzoval v rámci jedné rodiny; jinými slovy,
dovozují, že důvody uváděné žalobcem c) je třeba vztáhnout i na zbývající členy rodiny. Žalovaný
tvrdí, že krajský soud nerespektoval ustálenou a jednotnou judikaturu Nejvyššího správního
soudu v otázce možnosti dělitelnosti výroku správního rozhodnutí, resp. tvrdí, že napadený
rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť výrok rozsudku neodpovídá jeho odůvodnění.
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti přijatelnými.
[27] Kasační stížnost stěžovatelů a) a b) je nedůvodná.
[28] Pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu musí žadatel kumulativně splnit
následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu; (2) musí mít odůvodněný
strach; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity pronásledování; (4) ochrana v zemi
původu selhala; (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů; a (6) nesmí se na něj
vztahovat vylučující klauzule (podrobně srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 5 Azs 36/2008 - 119).
[29] Jak již zcela případně uvedl městský soud, argumentace stěžovatelů ad a) a b) ve správním
řízení, jakož i v žalobě směřovala výhradně k problémům žalobce c) s SBU a k údajnému
uplatňování politických práv a svobod z jeho strany, přičemž stěžovatelka ad a) ve vztahu ke své
osobě, ani ve vztahu k nezletilému stěžovateli ad b) po celou dobu správního řízení netvrdila
pronásledování nebo odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů.
Primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je přitom vždy
samotný žadatel o mezinárodní ochranu. Správní orgán zjišťuje skutkový stav v rozsahu
možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně (viz rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
Stěžovatelé byli řádně předvoláni k seznámení se s podklady rozhodnutí v souladu s §36 odst. 3
správního řádu, tohoto práva nevyužili a na předvolání se nedostavili. Stěžovatelé v řízení před
správním orgánem žádné azylově relevantní skutečnosti netvrdili a netvrdili je ani později v řízení
před městským soudem; otázku rodiny jakožto sociální skupiny ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu nastolila stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti. Co se týče námitky nedostatečného
posouzení možnosti vnitřního přesídlení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný se velice
podrobně zabýval veškerými aspekty, včetně sociálních aspektů. Stěžovatelka nevyužila možnosti
požádat o doplnění informací; v žalobě pouze obecně poukázala na to, že při posouzení
možnosti vnitřního přesídlení nebyla zohledněna individuální situace rodiny, aniž by ji jakkoli
konkretizovala; rovněž tak námitku postavení žen samoživitelek zmiňuje poprvé až v kasační
stížnosti. S hodnocením krajského soudu stran této otázky se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
[30] Stěžovatelé se v kasační stížnosti především odvolávají na rozsudek NSS sp. zn.
6 Azs 3/2012, ze dne 21. 3. 2012, z něhož dovozují, že azylový příběh žalobce c) je třeba
vztáhnout rovněž na stěžovatele a) a b), neboť z uvedeného rozsudku dle stěžovatelů jasně
vyplývá, že rodina představuje určitou sociální skupinu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.
[31] Nejvyšší správní soud konstatuje, že odkaz stěžovatelů je zcela nepřípadný, neboť
skutkový stav obou věcí je nesrovnatelný a na nyní projednávanou věc stěžovatelů vůbec
nedopadá. V odkazované věci především sama stěžovatelka (st. příslušnost Nigérie) tvrdila,
že čelila fyzickým útokům ze strany strýce, který se hodlal zmocnit majetku po jejích zemřelých
rodičích, vyhrožoval jí zabitím, později ji unesl, zamkl a vyhrožoval jí nožem, když mu nepoví,
kde jsou všechny dokumenty ukryty; z uvedeného důvodu proto zemi opustila a následně žádala
o udělení azylu dle §12 nebo §14 zákona o azylu, příp. o udělení doplňkové ochrany podle §14a
téhož zákona. Stěžovatelka tedy, pokud jde o azylově relevantní důvody, tvrdila svou příslušnost
k určité sociální skupině, a to k rodině, tvrdila rovněž, že je přesvědčena, že je pronásledována
z toho důvodu, že je dcerou svého otce, což považuje za objektivní nezměnitelnou
charakteristiku, která ji jasně vyčleňuje. V intencích tohoto azylového příběhu Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru o rodině jakožto možné sociální skupině. Tento závěr však nelze
paušalizovat a vytrhovat z kontextu skutkového děje.
[32] V projednávané věci stěžovatelé v takové situaci nebyli. Ohledně stěžovatelů byla jako
důvod pro žádost o mezinárodní ochranu tvrzena špatná situace v Šachtarsku (závadná voda,
cvičný pobyt vojáků, výpadky sítí, apod.), tito netvrdili žádné pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod, ani existenci odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona o azylu; ani netvrdili, že by problémy, které
mají, vycházely z jejich příslušnosti k určité sociální skupině, resp. rodinnému příslušníkovi.
[33] Je pravdou, že v citovaném rozsudku sp. zn. 6 Azs 3/2012, v němž se Nejvyšší správní
soud podrobně zabýval postavením rodiny jakožto možné sociální skupiny, soud připustil,
že ve světle Směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany („kvalifikační směrnice”) lze v určitých případech považovat rodinu za určitou sociální
skupinu, resp. určitou společenskou vrstvu v pojmosloví kvalifikační směrnice. Mimo jiné zde
Nejvyšší správní soud konstatoval:„Rodina tak naplňuje obě kumulativní kritéria zakotvená v čl. 10
odst. 1 písm. d) kvalifikační směrnice, lze ji považovat za určitou sociální skupinu jak z pohledu chráněné
charakteristiky, tak z pohledu sociální percepce, a v posuzované věci tak nevyvstává potřeba položit předběžnou
otázku a odstraňovat pochyby o interpretaci uvedeného ustanovení kvalifikační směrnice[bod 29]. Dále
se v uvedeném rozsudku uvádí: „Rodina může představovat určitou sociální skupinu pro účely posouzení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu, a první závěr krajského soudu je tak nesprávný. Otázkou kauzální
spojitosti neboli příčinné souvislosti hrozící újmy s příslušností k určité sociální skupině se zdejší soud podrobně
zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaném pod č. 1749/2009
Sb. NSS, ve kterém se přiklonil k přístupu zastávanému i některými akademiky, kteří se neptají
„Proč chce pronásledovatel působit újmu nebo stát odmítá před touto újmou chránit?“, nýbrž „Proč je stěžovatel
v těchto potížích?“ (jde o J. Hathawaye a M. Fosterovou, jejichž stanovisko z článku The Causal Connexion
(Nexus) to a Convention Ground, International Journal of Refugee Law, 2003, č. 3).“. Dále zdejší soud
v uvedeném rozsudku potvrdil, že pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody
pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální
skupině, politické názory žadatele či pohlaví byly „výlučnou“ příčinou pronásledování; postačí,
pokud jde o příčinu „rozhodující“ pro způsobení újmy či odmítnutí poskytnout ochranu (tudíž
v tomto případě, kdy stěžovatelka měla potíže kvůli tomu, že její otec jí zanechal majetek, který
chtěl její strýc získat pro sebe, neměl se krajský soud ptát, jaké byly pohnutky strýce při jednání
vůči stěžovatelce, ale zda stěžovatelka měla problémy se svým strýcem převážně kvůli své
příslušnosti ke své rodině; další otázkou, která měla v této souvislosti padnout, je, zda
by příslušnost stěžovatelky k její rodině mohla mít dopad na její přístup ke státní ochraně vůči
útokům ze strany strýce).
[34] Nejvyšší správní soud však též v odkazovaném rozsudku podotkl: „I pokud by bylo zjištěno,
že zde byl dán kauzální nexus mezi příslušností stěžovatelky k rodině (či jiné sociální skupině), samozřejmě
to samo o sobě neznamená, že stěžovatelce by měl být bez dalšího udělen azyl ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu. Žalovaný zcela správně poukázal na to, že stěžovatelka mohla využít ochrany ze strany policie, případně
využít možnost přestěhovat se v rámci své vlasti a nalézt tak primárně ochranu tam, dříve než ji bude hledat
v zahraničí.”
[35] V případě stěžovatelů žalovaný ani městský soud nezpochybňovali problematickou situaci
v Šachtarsku, nebylo však tvrzeno, že by tam byli stěžovatelé pronásledováni z azylově
relevantních důvodů. Žalovaný rovněž podrobně zdůvodnil, proč má za to, že stěžovatelé mohou
nepříznivou situaci řešit prostřednictvím vnitřního přesídlení do jiné části Ukrajiny. Městský soud
na základě posouzení relevantních informací založených ve správním spise, jakož i s přihlédnutím
k judikaturním závěrům NSS týkajícím se posuzování možností vnitřního přesídlení v rámci
Ukrajiny, neshledal, že by ve vztahu ke stěžovatelům bylo vnitřní přesídlení nemožné a nereálné.
Pokud namítali stěžovatelé a) a b) porušení §14a zákona o azylu, tvrdili, že žalovaný nesprávně
zhodnotil azylový příběh žalobce c) a neshromáždil k němu dostatečné podklady, tedy šlo opět
o námitky relevantní toliko k žalobci c).
[36] Pokud stěžovatelka a) ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného poukazuje na to,
že se dne 4. 4. 2020 narodil v rodině další syn M., tudíž její vycestování s dvěma malými dětmi
bez manžela je nereálné, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto skutečnost stěžovatelka
neuplatnila v průběhu řízení před městským soudem, ač tak učinit mohla, nicméně nepochybně
ji musí brát v potaz žalovaný v rámci dalšího řízení u žalobce c). Nejvyšší správní soud v této
souvislosti poukazuje na rozsudek ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 – 57, v němž zdejší
soud konstatoval: „Stěžovatelkou presumovanou obavu ohledně jejího dalšího pobytu na území České republiky
po dobu, po kterou bude vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany s její matkou, jakož i následně po dobu
případného řízení před správními soudy, nelze podřadit pod žádný ze zákonem uznaných důvodů udělení
mezinárodní ochrany. Smyslem práva azylu, jakož i doplňkové ochrany, není poskytnout žadateli ochranu před
čímkoliv. Důvody pro poskytnutí azylu či doplňkové ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu případných porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze na základě
zákonem uznaných důvodů, jimiž je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody
s ní spojené."
[37] Nejvyšší správní soud konstatuje, že po dobu, po kterou bude vedeno řízení o udělení
mezinárodní ochrany s manželem stěžovatelky, který se svojí žalobou u městského soudu uspěl,
a správní orgán je ve vztahu k jeho žádosti o mezinárodní ochranu povinen pokračovat v řízení
v intencích závazného pokynu městského soudu, bude na správních orgánech, aby respektovaly
příslušné články Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) a s ohledem na jejich nejlepší zájem
pečlivě zvažovaly případné nucené vycestování stěžovatelů a) a b) z území České republiky.
[38] Kasační stížnost stěžovatelů neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, proto je dle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[39] Kasační stížnost žalovaného je nedůvodná.
[40] Žalovaný v podstatě nebrojí kasační stížností proti rozhodovacím důvodům, na základě
nichž městský soud dospěl v případě žalobce c) k závěru o nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu stran mezinárodní ochrany ve vztahu k §14a zákona o azylu, ale namítá
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu z důvodu nesouladu výroku s odůvodněním
(vnitřní rozpornost a nesrozumitelnost). Spornou přitom činí otázku možné (ne)dělitelnosti
výroku správního rozhodnutí.
[41] Rozsudek je nepřezkoumatelný [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], pokud z něj nelze
jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán
a jak má v dalším řízení postupovat, nebo pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení
a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost
napadeného správního rozhodnutí, nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných
a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky
vnitřně rozporné nebo z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných
speciálních případech. S tímto kasačním důvodem je však nutno zacházet obezřetně, neboť
zrušením rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude
správními soudy uchopen a s konečnou platností vyřešen, což není v zájmu ani účastníků řízení
(v případě nositelů veřejných subjektivních práv je ve hře též jejich základní právo na rozhodnutí
věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp.
na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod; č. 209/1992 Sb.), a koneckonců ani ve veřejném zájmu na hospodárnosti
řízení před správními soudy, nemluvě o nákladech, jež jsou se soudním přezkumem spojeny.
Proto by ke kasaci rozhodnutí krajského soudu měl Nejvyšší správní soud přistoupit teprve
tehdy, nelze-li tvrzenou rozpornost či nesrozumitelnost odstranit jinak než kasací, tzn., nelze-li
nesrozumitelnost rozsudku odstranit výkladem, s přihlédnutím k obsahu spisu, k úkonům soudu
a účastníků řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 1/2013 – 25).
[42] Nejvyšší správní soud především nesouhlasí s žalovaným, který navozuje linii ustálené
a jednotné judikatury, s níž měl městský soud postupovat v rozporu, přičemž odkazuje na některé
rozsudky zdejšího soudu, z nichž vyplývá možné, popř. žádoucím posouzení a rozhodnutí
o jednotlivých výrocích správního rozhodnutí (ve vztahu k neudělení azylu, resp. doplňkové
ochrany) samostatně. Nejvyšší správní soud nepopírá, že otázka (ne)dělitelnosti výroku
správních rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany není posuzována v judikatuře NSS
jednotně (není tudíž jednotná a ustálená, jak tvrdí žalovaný). O tom mimo jiné svědčí i to,
že usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 1 Azs 16/2021 – 32, byla rozšířenému senátu postoupena
k řešení otázka, „zda lze v řízení o žalobě, jehož předmětem je přezkum správního rozhodnutí o (ne)udělení
mezinárodní ochrany, zrušit toto rozhodnutí pouze v jeho dílčí části, a pokud ano, tak v jakém rozsahu.“
[43] Rozhodovací praxe Nejvyššího správního tedy není jednotná a nelze proto městskému
soudu vyčítat, postupoval-li jedním ze způsobů, které judikatura Nejvyššího správního soudu
aprobuje. Jak se poukazuje v předkládacím usnesení sp. zn. 1 Azs 16/2021, odlišit lze dva
základní názorové proudy, z nichž jeden se přihlásil k myšlence dělitelnosti výroku; vysledovat
jej lze v těch věcech, u nichž stěžovatel v kasační stížnosti výslovně učinil nastíněnou právní
otázku předmětem soudního přezkumu. Druhý proud, který se může jevit jako méně výrazný,
se k rozhodné otázce v podrobnostech výslovně nevyjadřuje, avšak mlčky razí cestu nedělitelnosti
výroku správního rozhodnutí o (ne)udělení mezinárodní ochrany. K této otázce se vyslovil
rovněž rozšířený senát, který v usnesení ze dne 23. 5. 2006, č. j. 8 Azs 21/2006 – 164, uvedl,
že „[v]ýrok rozhodnutí správního orgánu o tom, že na neúspěšného žadatele o udělení azylu se vztahuje nebo
nevztahuje překážka vycestování (§28 a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) je podmíněn jen tím, že musí
být učiněn současně s rozhodnutím o neudělení nebo odnětí azylu; jen potud jde také o výrok závislý. Soud
ve správním soudnictví proto může zamítnout žalobu proti výroku o neudělení azylu a současně zrušit výrok
o tom, že se na žadatele nevztahuje překážka vycestování a v této části vrátit věc k dalšímu řízení správnímu
orgánu.“ Z uvedeného však neplyne, že by takto krajský soud byl povinen postupovat. Obdobně
viz např. rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2005, č. j. 3 Azs 272/2004 – 67, ze dne 17. 2. 2006,
č. j. 4 Azs 11/2005 - 90, či ze dne 11. 2. 2008, č. j. 4 Azs 104/2007 – 73, v nichž Nejvyšší správní
soud rovněž dovodil, že výrok o neexistenci překážek vycestování podle §91 zákona o azylu
lze samostatně zrušit, aniž by tím byl dotčen další právní osud výroku o neudělení azylu podle
§12, §13 a §14 zákona o azylu, jakož i to, že výrok o neexistenci překážek vycestování by bylo
třeba zrušit v případě, pokud by byl zrušen výrok o neudělení azylu; opačně však tento
závěr neplatí. Na stranu druhou lze poukázat např. na rozsudky NSS ze dne 14. 1. 2021,
č. j. 1 Azs 177/2020 – 60, ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Azs 137/2018 – 50, či ze dne 16. 10. 2020,
č. j. 5 Azs 73/2019 – 61, v nichž přikročil soud ke zrušení rozhodnutí žalovaného v celém
rozsahu, byť důvodnou byla shledána pouze námitka vůči některému z typů mezinárodní
ochrany. Otázkou rovněž je přenositelnost judikatury týkající se tehdejších překážek vycestování
(§91) na stávající úpravu obsaženou v §14a zákona o azylu.
[44] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci není důvodu vyčkávat
rozhodnutí rozšířeného senátu a oddalovat ukončení správního řízení, neboť pouhý odlišný
procesní postup městského soudu, aniž by stěžovatel vůbec napadl hmotněprávní důvody,
na základě kterých bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno, nelze považovat za vadu, která by měla
za následek nezákonnost napadeného rozsudku. Městský soud zcela srozumitelně a jasně v bodě
52 a 53 rozsudku vymezil, v jakém rozsahu, a z jakých důvodů rozhodnutí žalovaného zrušil
a rovněž zcela jednoznačně jej zavázal k tomu, aby doplnil zjištění skutkového stavu ve vztahu
k §14a zákona o azylu. Jednoznačně uvedl, že rozhodnutí žalovaného je v této části
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Zejména s přihlédnutím k předestřeným závěrům
stran posuzování nepřezkoumatelnosti, nepovažuje Nejvyšší správní soud za vhodné a účelné
rozsudek městského soudu rušit pouze s tím, aby soud rozhodl opětovně „in meritum“ shodně,
pouze procesně jiným způsobem; ostatně za situace, kdy není ani postaveno najisto, jaký
způsob rozhodování je žádoucí, lze- li vůbec paušálně takový způsob stanovit (v podrobnostech
odkazuje Nejvyšší správní soud především na závěry zmiňovaného předkládacího usnesení
sp. zn. 1 Azs 16/2021).
[45] Nelze především ani pominout, že samotné rozhodnutí žalovaného neobsahuje jednotlivé
samostatné oddělitelné výroky, ale výroková část je uvedena jako celek. Pokud městský soud
postupoval tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil, přičemž v odůvodnění jednoznačně uvedl,
v jaké části výroku tak činí, a vyslovil zcela jednoznačný pokyn žalovanému, jakým právním
názorem má být v dalším řízení vázán, a jaké vady má napravit, nedomnívá se Nejvyšší správní
soud, že by napadený rozsudek byl zatížen vadou nepřezkoumatelnosti či jinou vadou, která
by měla způsobit nezákonnost napadeného rozsudku. Dle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu na zodpovězení výše nastolené otázky rozšířenému senátu nezávisí posouzení toho, zda
napadený rozsudek městského soudu z hlediska zákonnosti obstojí. Jedná se pouze o posouzení
„procesní otázky“, nikoli o otázku práva hmotného, která by byla pro rozhodnutí o možném
dotčení na právech žalobce c) pro posouzení věci (zda mu byla, či nebyla odepřena mezinárodní
ochrana po právu) rozhodná. Skutečnost, že městský soud zrušil napadené rozhodnutí
žalovaného, aniž by zvažoval možnou oddělitelnost výroků napadeného správního rozhodnutí,
v nyní projednávaném případě nebrání tomu, aby žalovaný mohl ve věci v intencích zrušujícího
rozsudku opětovně rozhodnout.
[46] V postupu městského soudu Nejvyšší správní soud neshledal vadu, pro kterou by bylo
třeba napadený rozsudek zrušit. Postupem městského soudu nebylo nijak zasaženo do veřejných
subjektivních práv žalobce, především k jehož ochraně soudní přezkum slouží.
[47] Nevyšší správní soud neshledal kasační stížnost žalovaného důvodnou, proto ji dle §110
odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[48] O nákladech řízení o kasačních stížnostech stěžovatelů i žalovaného rozhodl Nejvyšší
správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. dle pravidla jejich (ne)úspěchu v řízení.
[49] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2021, č. j. 5 Azs 51/2021 – 34, byl
stěžovatelům a) a b) pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát. V takovém případě hradí
odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta stát. Její výši určil Nejvyšší správní soud v souladu
s vyhl. č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif); Nejvyšší správní soud přiznal advokátovi odměnu ve výši 2 x 3100 Kč
za dva úkony právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
žalovaného [§7 a §9 odst. 4 písm. d); §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a režijní paušál
ve výši 2 x 300 Kč dle §13 odst. 4 advokátního tarifu. Odměna advokáta tedy činí 6800 Kč.
Tato částka bude vyplacena advokátovi z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu