ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.61.2020:30
sp. zn. 5 Azs 61/2020 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. Ch. H., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, č. j. 62 Az 24/2019 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne p ři zn áv á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty se ur č uj í
částkou 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2020, č. j. 62 Az 24/2019 – 41, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ze dne 4. 6. 2019, č. j. OM-208/LE-BA04-HA10-2019, jímž žalovaný neudělil
stěžovateli mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel, státní příslušník Vietnamské socialistické
republiky, je bez náboženského vyznání a politicky se neangažuje. Stěžovatel je rozvedený,
má dceru (nar. 2007), která žije ve Vietnamu. Jeho zdravotní stav je dobrý. Stěžovatel opustil
Vietnam v roce 2018 a cestoval za pomoci převaděčů různými vozidly i pěšky do Evropy,
z Maďarska se potom přes území Slovenské republiky a České republiky snažil dostat
do Německa. Stěžovatel byl dne 21. 3. 2019 převzat Policií České republiky na bývalém
hraničním přechodu od orgánů německé policie na základě readmisní dohody mezi Německem
a Českou republikou, a to z důvodu neoprávněného pobytu stěžovatele v Německu bez
cestovního dokladu a víza. Téhož dne bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění
a následně byl stěžovatel za tímto účelem zajištěn. Dne 24. 3. 2019 podal stěžovatel v Zařízení
pro zajištění cizinců Balková žádost o udělení mezinárodní ochrany. K této žádosti uvedl
a dále v rámci pohovoru ve správním řízení vypověděl, že Vietnam opustil z toho důvodu,
že je zadlužený a nemohl si tam najít práci. Do Vietnamu se vrátit nechce, jelikož má strach,
že po něm budou jeho věřitelé, které označil za mafii, tyto dluhy chtít zaplatit a stěžovatel nemá
možnost vydělat si na zaplacení těchto dluhů v zemi původu. S manželkou se kvůli dluhům
rozvedli a jeho rodiče jsou již staří.
[3] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí neshledal důvody uvedené stěžovatelem
v řízení o udělení mezinárodní ochrany relevantními z hlediska možného udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Jestliže se stěžovatel obává věřitelů, od kterých si půjčil peníze, může
se obrátit na příslušné vietnamské státní orgány. Ty mu jsou schopny ochranu proti možné újmě
ze strany soukromých osob zajistit.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě.
V ní vyjádřil nesouhlas se závěry žalovaného, podle nichž je Vietnam schopen mu poskytnout
dostatečnou ochranu před vážnou újmou hrozící ze strany třetích osob. Poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 – 62 (všechna zde
zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), a uzavřel,
že podle jeho názoru ve Vietnamu v současné době nefunguje účinný právní systém pro
odhalování, stíhání a trestání jednání působících vážnou újmu, který by zaručil stěžovateli
ochranu. Stěžovatel poukázal také na „všeobecně známé informace o vietnamských bezpečnostních složkách
i úřadech trpících korupcí zcela svazujících ruce vietnamské policii a znemožňující účinné a nestranné potírání
kriminality a ochranu jejích obětí“. Z tohoto důvodu je tak nepřípadné požadovat po stěžovateli, aby
využil prostředky ochrany proti hrozbě vážné újmy ze strany soukromých osob, jak zmiňoval
žalovaný.
[5] Krajský soud v napadeném rozsudku posoudil rozhodnutí žalovaného z hlediska všech
důvodů udělení mezinárodní ochrany a uvedl, že stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, kterou
by bylo možné hodnotit jako azylově relevantní. Krajský soud nesdílel názor stěžovatele,
že žalovaný nedostatečně vyhodnotil schopnost vietnamských státních orgánů poskytnout
stěžovateli ochranu před možnou hrozící újmou ze strany soukromých osob. Ze správního spisu
neplyne a stěžovatel v průběhu správního řízení ani nikdy nenamítal, že by se na státní orgány
nemohl obrátit, resp. že se na ně neobrátil pro důvody uvedené v žalobě. Krajský soud odmítl
odkaz stěžovatele na výše citované „všeobecně známé informace“ z důvodu absolutní obecnosti této
formulace. Krajský soud konstatoval, že mu ani z jeho z úřední činnosti nejsou známy jakékoliv
„všeobecně známé informace“, které by mohly svědčit ve prospěch tvrzení stěžovatele. Krajský soud
s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uzavřel, že lze souhlasit s právním
posouzením žádosti stěžovatele žalovaným, neboť uváděné skutečnosti nelze podřadit pod žádný
z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu či ve formě doplňkové ochrany.
Krajský soud proto žalobu zamítl.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel stejně jako v žalobě rozporoval zejména závěr žalovaného
i krajského soudu, že mu vietnamské státní orgány mohou poskytnout ochranu před případnou
hrozbou vážné újmy ze strany jeho věřitelů. Stěžovatel má za to, že žalovaný nezjistil dostatečně
skutkový stav věci, a došlo tak k porušení §3 správního řádu. Žalovaný si měl dle stěžovatele
obstarat další zprávy o zemi původu, ze kterých vyplývá, že vietnamští občané, kteří se v zahraničí
snažili získat mezinárodní ochranu, jsou šikanováni nebo i vězněni. Stěžovatel se domnívá,
že v případě návratu bude pronásledován, vydírán a podroben fyzickému násilí ze strany věřitelů,
a zároveň se obává, že bude vězněn. Žalovaný se však těmito tvrzeními ohledně hrozící vážné
újmy nezabýval. Vietnam je autoritativně řízenou zemí a stav lidských práv je kritický, proto není
pravděpodobné, že by stěžovateli byla poskytnuta pomoc ze strany státních orgánů. Stěžovatel
má za to, že ani krajský soud se nevypořádal dostatečně s otázkou důvodnosti a reálnosti jeho
obav. Tuto obavu není možné dostatečně prokázat také z toho důvodu, že ve Vietnamu vládne
přísná cenzura a reálné informace o zemi původu stěžovatele tak není možné získat. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem a na základě dostatečného množství podkladů. Stěžovatel
sám žádné další důkazy nenavrhl. Argumentace stěžovatele je založena pouze na obecném
tvrzení, že vietnamské státní orgány nejsou schopny mu poskytnout ochranu. Existence
nedemokratického režimu v zemi původu stěžovatele není sama o sobě důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany, a stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že může
být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí nebezpečí vážné újmy. Žalovaný odkázal na své
rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu, a navrhl, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost
pro nepřijatelnost odmítl, případně aby ji zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.); je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ.
pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti dostatečné argumenty svědčící
pro její přijatelnost, přičemž nesouhlasí se stěžovatelem, že by se krajský soud v posuzované věci
dopustil pochybení, které by mělo dopad do jeho hmotně právního postavení.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku,
zda by státní orgány ve Vietnamu poskytly ochranu stěžovateli v případě, kdy by mu hrozila
vážná újma ze strany soukromých osob, konkrétně ze strany jeho věřitelů.
[12] Pokud jde o posouzení případného nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2
písm. b) zákona o azylu v případě návratu stěžovatele do země původu, jež stěžovateli hrozí
dle jeho tvrzení ze strany jeho věřitelů, je pravdou, že obecně dle §14a zákona o azylu (na rozdíl
od pronásledování dle §12 zákona o azylu) není podstatné, z jakých důvodů žadateli případně
hrozí reálné nebezpečí vážné újmy v zemi původu, ale právě jen existence tohoto reálného
nebezpečí. Pokud by tedy stěžovatel hodnověrně tvrdil hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy
ze strany nestátních subjektů (soukromých osob) v případě návratu do země původu, jednalo
by se o tvrzení ve smyslu udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) [případně
i písm. a)] zákona o azylu relevantní.
[13] První problém je ovšem již v tom, že stěžovatel přišel se stručným tvrzením,
že mu ze strany jeho věřitelů hrozí vážná újma, a to pravděpodobně v podobě špatného
zacházení či dokonce zabití, až v žalobě a toto své tvrzení následně do určité míry
rozvedl v kasační stížnosti. V průběhu správního řízení ovšem stěžovatel nikdy netvrdil,
že by mu věřitelé, osobně nebo zprostředkovaně, jakkoli vyhrožovali vážnou újmou, pouze
je označil za „mafii“, a uvedl, že po něm budou splacení půjčky, která měla být dle tvrzení
stěžovatele nelegální, vymáhat, aniž by však toto „vymáhání“ jakkoli specifikoval. Ani v rámci
svého výslechu v řízení o správním vyhoštění (protokol o tomto výslechu konaném dne
21. 3. 2019 je součástí správního spisu i v nyní posuzované věci) stěžovatel hrozbu vážné újmy
ze strany jeho věřitelů ani v odpovědi na otázku, zda je mu známa nějaká překážka jeho
vycestování do země původu, nezmínil, pouze uvedl, že návrat do země původu by zasáhl
do jeho života, jelikož tam nemá práci a nemohl by uživit svou dceru [srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2019, č. j. 8 Azs 185/2019 – 36, ve věci zajištění
stěžovatele za účelem správního vyhoštění; resp. rozsudek ze dne 29. 8. 2019, č. j. 5 Azs
209/2019 – 28, ve věci pozdějšího zajištění stěžovatele dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu;
Nejvyšší správní soud připomíná, že ekonomické důvody nejsou samy o sobě azylově relevantní
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2003, č. j. 4 Azs 31/2003 – 64,
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, či ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 – 54)
a nezakládají ani skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu, tedy
ani nárok na udělení doplňkové ochrany].
[14] Teprve pokud by stěžovatel hodnověrně tvrdil hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy
ze strany jeho věřitelů, bylo by třeba se dále ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu, resp. čl. 6
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) zabývat tím,
zda vietnamské státní orgány mu jsou „schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu“
před danou vážnou újmou ze strany těchto nestátních původců. Dle čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice tato případná ochrana před nestátními původci pronásledování či vážné újmy musí být
účinná, a ne pouze dočasná (k tomu srov. v kontextu ukončení mezinárodní ochrany rozsudek
velkého senátu Soudní dvora EU ze dne 2. března 2010, Abdulla, C-175/08, C-176/08, C-178/08
a C-179/08, ECLI: EU:C:2010:105, body 72-73). Zpravidla je tomu tak, pokud poskytovatel
ochrany „učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením
účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“ (srov. též obdobné znění §2 odst. 5 zákona
o azylu). Ačkoliv z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči
vnitrostátním orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu (viz např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 5 Azs 11/2012 – 23), v případě,
že informace o zemi původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli
o mezinárodní ochranu požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publ. pod č. 1749/2009
Sb. NSS).
[15] Z informací o zemi původu, které shromáždil žalovaný, nevyplývá tvrzení stěžovatele,
že by se Vietnam (i přes možné problémy s korupcí) měl řadit mezi státy, kde je policii či další
příslušné orgány třeba považovat a priori za zcela nefunkční. Takovou skutečnost, tedy
presumovanou neschopnost státních orgánů ochránit stěžovatele před kriminálním jednáním
soukromých osob, nelze dovozovat ani z toho, že ve Vietnamu vládne totalitní režim, který
porušuje lidská práva zejména těch vietnamských občanů, kteří proti němu otevřeně vystupují,
resp. s ním veřejně projevují nesouhlas. Mezi tyto osoby stěžovatel nepatří, přičemž neuvedl a tím
méně doložil jakýkoli důvod, proč by se politický charakter režimu ve Vietnamu měl projevovat
jeho neschopností či neochotou zasahovat proti běžné kriminalitě. Za této situace břemeno
tvrzení ohledně nedostupnosti (resp. nedostatečnosti) ochrany v zemi původu pro stěžovatele
leželo na něm; srov. právě stěžovatelem zmiňovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62. Stěžovatel ovšem nevysvětlil, proč by nemohl využít ochrany státních
orgánů v zemi původu. Svou pasivitu v této otázce může jen stěží obhájit existencí cenzury
ve Vietnamu. Ta jistě postihuje tamní média, nemůže však v žádném případě zabránit
dostupnosti běžných informací o zemi původu, které zpracovávají, tak jako v případě jiných zemí,
buď k tomu určené instituce členských států Evropské unie či jiných států speciálně za účelem
posuzování vietnamských žádostí o azyl, či jiné státní, mezistátní či nevládní subjekty zabývající
se dodržováním lidských práv, bezpečnostní situací a dalšími relevantními otázkami týkajícími
se Vietnamu.
[16] Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně tvrzeného trestání vietnamských občanů
jakožto neúspěšných žadatelů o azyl po jejich návratu do země původu, žalovaný se touto
otázkou v žalobou napadeném rozhodnutí zabýval, přičemž se jedná ze strany stěžovatele
o námitku z hlediska §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustnou, neboť ji stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl.
[17] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní
judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Byť Nejvyšší
správní soud závěry žalovaného i krajského soudu do určité míry korigoval, musí zároveň
konstatovat, že se nedopustili takových pochybení, která by měla vliv na hmotněprávní postavení
stěžovatele. Nejvyšší správní soud tedy neshledal žádný z výše vymezených důvodů pro přijetí
kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal
ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[18] I když Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, stalo se tak dle §104a s. ř. s.
(byť v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 77/2021 Sb., viz přechodné ustanovení
čl. II k tomuto zákonu) pro její nepřijatelnost, Nejvyšší správní soud tedy obdobně jako např.
v usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, vycházel z usnesení svého rozšířeného
senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, publ. pod č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož
je právě odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí
kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí
krajského soudu, výrok o náhradě nákladů řízení se tedy v takovém případě opírá o §60 odst. 1
(nikoli odst. 3) ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči
neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně
vynaložil. Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
[19] V řízení o kasační stížnosti pokračovalo zastoupení stěžovatele advokátem
Mgr. Ladislavem Bártou, kterého stěžovateli ustanovil již krajský soud (§35 odst. 10 poslední
věta s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu
za zastupování, hradí v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému
zástupci odměnu ve výši 6200 Kč za dva úkony právní služby spočívající v další poradě
s klientem přesahující jednu hodinu, jejíž konání ustanovený advokát doložil, a v podání kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu, celkem tedy 6800 Kč.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 6. ledna 2022
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu