ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.81.2021:43
sp. zn. 5 Azs 81/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: T. S., zast. Mgr. Karin
Poncza Hadwigerovou, advokátkou se sídlem AK Příčná 327/1, Havířov, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2021, č. j. 18 Az 62/2020 – 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2021, 4. J. 18 Az 62/2020 – 33,
se r uší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2020, č. j. OAM-534/ZA-ZA11-ZA05-2020
se r uš í a věc se mu v rac í k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Ustanovené advokátce se určuje odměna a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 6800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nevyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba ve věci mezinárodní ochrany.
[2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 18. 8. 2020. Při poskytnutí
údajů k žádosti uvedl, že je státním příslušníkem Ázerbájdžánské republiky, není členem žádné
politické strany a politicky se neangažoval. Je ženatý a jeho manželka N. S. je rovněž žadatelkou o
mezinárodní ochranu společně se synem. Dne 30. 11. 2019 odletěli z Baku do Prahy, poté dva
dny bydleli v hotelu a vlakem odjeli do Spolkové republiky Německo, kde požádali o
mezinárodní ochranu a kde pobývali až do 18. 8. 2020, kdy byli transferováni na základě
Dublinského nařízení do České republiky. V žádosti dále uvedl, že je věřící od roku 1992; tenkrát
v Ázerbájdžánu probíhala válka s Arménií, a protože pracoval jako policista a odmítl
uposlechnout rozkazu, aby se účastnil války v Karabachu, státní moc jej označila za vlastizrádce.
Je křesťan, nemůže zabíjet lidi a použít proti nim zbraně.
[3] Dne 21. 8. 2020 v rámci pohovoru uvedl, že do roku 1992 pracoval u policie; absolvoval
vojenskou službu a měl se účastnit války o Náhorní Karabach. Protože do války nechtěl, od roku
1992 do roku 1993 se schovával; byl pronásledován kvůli své víře. Když v roce 1994 válka
skončila, pracoval jako ochranka na americké ambasádě a poté na finském konzulátu, kde působil
rovněž jako ochranka v letech 1996 až 2001. V roce 1997 byl kontaktován KGB, nabídli
mu tehdy spolupráci, aby je informoval ohledně toho, co se děje na finském konzulátu; tuto
nabídku odmítl; od roku 2001 pracoval pro organizaci Greater Grace, jednalo se o charitativní
organizaci, kde učil a zároveň se vzdělával ohledně náboženství.
[4] Uvedl rovněž, že v roce 1992 konvertoval ke křesťanství, do té doby vyznával islám.
V zemi původu chodil v Baku do kostela; jedná se o církev Greater Grace, která sídlí
ve Spojených státech a v Ázerbájdžánu je na ni pohlíženo jako na výzvědnou organizaci. Jejím
prvním pastorem byl Fin, kterému důvěřovali, avšak dnes je tento pastor spolupracovníkem
KGB. Ke svým problémům kvůli víře uvedl, že byl označen za zrádce a odňali mu výhody
náležející k výkonu práce policisty. Nezákonně jej odhlásili z jeho bytu; k dotazu, kdo jej označil
za zrádce, uvedl, že policie, prokuratura a všechny bezpečnostní orgány. Označili jej za zrádce
muslimské víry. Od policie odešel v roce 1992 kvůli neuposlechnutí rozkazu, aby jel do války
v Karabachu; když rozkaz odmítl, dostal vyhazov.
[5] Opakovaně uvedl, že pracoval na americké ambasádě a poté na finském konzulátu, kde jej
oslovili lidé z KGB, aby jim donášel informace o tom, co se na finském konzulátu děje; zajímalo
je, jací cizinci nebo podnikatelé navštěvují tento konzulát. To odmítl s tím, že Finové pomáhají
Ázerbájdžáncům; pracovník KGB mu tehdy řekl, že na něj má telefonní číslo a že mu má zavolat;
podruhé jej pracovníci KGB kontaktovali v květnu 2019, kdy působil jako technický ředitel
u jednoho Turka v restauraci. Když šel jednoho dne z práce, jeden host, co tam předtím seděl, jej
sledoval a zastavil jej s tím, že pracuje u státní bezpečnosti (na požádání mu ukázal průkazku),
řekl mu, že o něm vše vědí, o jeho náboženství i o tom, že je pastor; tento muž mu řekl, že vědí
o tom, že do restaurace chodí lidé s vysokým postavením včetně tureckého velvyslance, chtěl
po něm informace o tom, kdy chodí turecký velvyslanec do restaurace (bylo podezření, že má být
zabit Kurdy), což odmítl. Dotyčný mu sdělil, že když je křesťan, měl by popřemýšlet o tom,
že má syna. To stěžovatel vnímal jako vyhrožování, informoval o tom svoji manželku a začali
plánovat odjezd do Německa.
[6] Ohledně svého tvrzení, že přišel v roce 2013 díky ministerstvu vnitra o svůj byt, uvedl,
že v bytě, kde měl trvalou registraci, bydlí jeho bratr, který tam má také trvalý pobyt; když
stěžovatel do tohoto bytu přišel bydlet se ženou, bratr jej tam nepustil, pohádali se a bratr
mu vyhrožoval, proto se obrátil na právníka; u soudu prohráli, neboť bratr o stěžovateli řekl,
že je křesťan, a opakoval to na každém úřadě; bratr všechny podplácel. K dotazu, jak to souvisí
s ministerstvem vnitra, uvedl, že do soudního řízení je zapojena prokuratura, policie, a to jsou
složky ministerstva vnitra.
[7] V průběhu správního řízení vzal žalovaný za objasněné, že tvrzeným důvodem žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu je obava ze státních orgánů Ázerbájdžánu, neboť odmítl
spolupracovat s jejich tajnými službami. Své potíže v zemi původu stěžovatel dával do souvislosti
s křesťanskou vírou; tyto důvody podle žalovaného nebylo však možno podřadit pod důvody
taxativně vymezené v §12 písm. a), b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a jelikož žalovaný
neshledal ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle §13, §14, §14a a §14b zákona
o azylu, rozhodl tak, že se stěžovateli mezinárodní ochrana neuděluje.
[8] V žalobě stěžovatel mimo jiné namítal porušení §12 písm. b), resp. §14a zákona o azylu,
neboť má za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu, resp., že v případě návratu mu hrozí
nebezpečí vážné újmy. Poukázal na to, že uváděl, že je křesťanského vyznání a že odmítl
spolupracovat s ázerbájdžánskými tajnými službami, v důsledku čehož byl v zemi původu
v nebezpečí. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, příručku UNHCR a článek 9
odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice, podle nichž měl žalovaný posoudit, zda v jeho případě
došlo s ohledem na jednotlivé události, útoky a vyhrůžky v jejich celkovém souhrnu k zásahu
do lidských práv odůvodňujícímu přiznání mezinárodní ochrany. Dodal, že v žádném případě
se nemohl obrátit na státní orgány, jelikož dvakrát odmítl spolupráci s tajnými službami. Když byl
těmito službami naposledy kontaktován v roce 2019, a spolupráci odmítl, bylo mu na to sděleno,
že když je křesťan, měl by přemýšlet o tom, že má syna, což v celkovém kontextu vyznělo jako
vyhrožování. Dále poukázal na špatné lidskoprávní podmínky a na nepříznivý stav, co se týče
svobody vyznání v Ázerbájdžánu. Dodal, že samotná příslušnost k náboženství může být
vnímána jako pronásledování již samotným členstvím. V případě nuceného vycestování
do Ázerbájdžánu by byl nucen čelit riziku vyhrožování a pronásledování ze strany tajných služeb
a ponižujícímu a diskriminačnímu zacházení ze strany muslimů s ohledem na své křesťanské
vyznání.
[9] Krajský soud neshledal žalobní námitky důvodné a žalobu zamítl.
[10] Krajský soud nejprve obsáhle rekapituloval obsah žádosti stěžovatele a jeho žalobní
námitky, dále konstatoval, že pakliže stěžovatel spojoval výsledek soudního sporu se svým
bratrem o byt se svojí náboženskou vírou, rozhodně z toho nelze dovodit, že šlo o akt či projev
náboženského pronásledování ze strany orgánů státní moci; projevem tohoto pronásledování
rozhodně nebyl ani jeho odchod od policie v roce 1992, kdy neuposlechl rozkazu odjet
do Karabachu, kde byla válka a kdy dostal tento rozkaz jako policista. Od té doby uplynulo více
než 27 let a tento důvod rozhodně nemohl být důvodem pro opuštění Ázerbájdžánu. Dle názoru
krajského soudu ani jeden ze shora uváděných důvodů žádosti stěžovatele nelze hodnotit jako
důvod pro udělení azylu ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, tedy proto, že by mohl být
hodnocen jako strach z pronásledování z důvodů náboženského vyznání. Tyto důvody nelze
uznat za pronásledování „na kumulativním základě“, jak bylo žalobou namítáno.
[11] K žalobní námitce stran obav z vyhrožování ze strany tajných služeb krajský soud opět
zrekapituloval, že v průběhu pohovoru se stěžovatel vyjádřil tak, že o spolupráci s těmito tajnými
službami, údajně KGB, byl poprvé požádán v roce 1997, což odmítl, aniž by následně měl z toho
nějaké potíže. Podruhé do kontaktu přišel s mužem ze státní bezpečnosti koncem května 2019,
kdy po něm byly žádány informace ohledně tureckého velvyslance, který navštěvoval restauraci,
kde žalobce pracoval; i tentokrát spolupráci odmítl a dotyčný mu měl sdělit, že když je křesťan,
měl by přemýšlet o tom, že má syna. Krajský soud dále konstatoval: „Nicméně žalobce k uvedenému
dále dodal, že žádné problémy až do opuštění Ázerbájdžánu v listopadu 2019 neměl. Není možno proto
přisvědčit žalobní námitce hrozby vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, pro kterou
by žalobci měla být udělena doplňková ochrana.“
[12] Krajský soud uzavřel, že žalovaný si pro své rozhodnutí opatřil dostatek zjištění
a skutečností, jednak podáním základních údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a podrobně
provedeným pohovorem k žádosti včetně potřebných informací o zemi původu stěžovatele
a na tato zjištění učinil přiléhavé právní závěry.
[13] V kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v rámci pohovoru dne 21. 8. 2020
podrobně popsal, co jej vedlo k opuštění země původu a k podání žádosti o přiznání mezinárodní
ochrany v ČR, stejně tak popsal, co podání jeho žádosti o přiznání mezinárodní ochrany
předcházelo. Krajský soud veškerá takto stěžovatelem učiněná tvrzení převzal v rámci
odůvodnění svého rozhodnutí, nicméně nad rámec tvrzení samotného stěžovatele neobsahuje
rozsudek krajského soudu žádné relevantní skutečnosti, které by závěr soudu o zamítnutí žaloby
stěžovatele odůvodňovaly.
[14] Stěžovatel dále namítl, že není zcela jasné, zda se ve věci samé konalo ústní jednání, zda
byl k tomuto stěžovatel řádně a včas předvolán. V odůvodnění rozsudku absentuje odkaz
na listiny či důkazy, o které bylo rozhodnutí soudu opřeno; rozsudek je dle stěžovatele tedy
nepřezkoumatelný. Stěžovatel dodal, že v rámci pohovoru dne 21. 8. 2020 uvedl, že hovoří
ruským a ázerbajdžánským jazykem; neuvedl, že by ovládal jazyk český; z rozsudku krajského
soudu nevyplývá, zda byl stěžovatel soudem dotazován, zda ovládá jazyk český, či nikoliv; řízení
před krajským soudem tedy trpělo vadami, neboť stěžovateli měl být ustanoven tlumočník
k zajištění překladu listin ze soudního spisu a ke komunikaci se soudem.
[15] Stěžovatel ke zjištěným poměrům v zemi původu uvedl, že Ázerbájdžán je samostatným
státem od roku 1991. Bývalou sovětskou republiku však stále svazuje všudypřítomná korupce.
Režim udržuje občany pod kontrolou policejní silou v sovětském stylu; většina obyvatel žije
v chudobě. Země je také nechvalně proslulá špatnou pověstí v oblasti dodržování lidských práv.
Převládající formou náboženského vyznání v Ázerbajdžánské republice je šíitský islám, oficiálně
sekulární režim země se však obává veškerých forem náboženského extrémismu. Situace ohledně
náboženského vyznání v zemi původu stěžovatele není tak přívětivá, jak žalovaný uvádí v rámci
odůvodnění svého rozhodnutí; poukazuje na zprávy, z nichž vyplývá, že v roce 2014
ázerbájdžánské úřady značně zesílily tlak na nevládní organizace a kritiky režimu ? obránce
lidských práv, opoziční politiky, nezávislé novináře a disidenty. Zatčeni byli významní obhájci
lidských práv, mezi nimi například L. a A. J., R. D. nebo laureát H. H. H. I. A., kteří byli
odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody na základě vykonstruovaných obvinění. V
následujících letech se úroveň demokracie v Ázerbájdžánu nadále zhoršovala. V roce 2017 byly
zavedeny zákony, které omezují svobodná média na internetu, došlo také k opakovaným
policejním útokům na homosexuály. K březnu 2018 bylo v Ázerbájdžánu navíc zhruba 140
politických vězňů (novinářů, obhájců lidských práv, spisovatelů atd.). Ázerbájdžán tak nadále
zůstává jedním z nejméně svobodných režimů v postsovětském prostoru. Poukázal rovněž na to,
že Česká republika nevede Ázerbajdžán na seznamu bezpečných zemí původu, který stanoví
vyhláška MV ČR č. 328/2015 Sb.
[16] Stěžovatel připomněl, že jako důvod žádosti uvedl opětovné kontaktování ze strany
tajných služeb, které jej žádaly o spolupráci, což odmítl; přičemž při posledním kontaktu v roce
2019 mu zcela jasně naznačili, že se má obávat o syna; proto se ze strachu rozhodl s manželkou
a synem vycestovat ze země. Pokud je mu žalovaným vytýkáno, že takto neučinil hned, ale
až po pár měsících po setkání s pracovníky KGB, pak stěžovatel v řízení před žalovaným, jakož
i v žalobě opakovaně uvedl, že se na cestu připravoval, sháněl peníze.
[17] Stěžovatel je přesvědčen, že zkušenosti s úřady v zemi původu, a to s přihlédnutím
k tomu, že v minulosti pracoval jako policista, odůvodňují jeho obavy z pronásledování.
Opětovně konstatuje, že křesťanská víra v Ázerbajdžánu je zastoupena minimálně, postavení
osob tohoto vyznání je v zemi původu stěžovatele velmi složité, obtížné a mnohdy hraničí
s bojem o holý život. Za situace, kdyby se stěžovatel musel vrátit do země původu, byl by bez
pochyby vystaven stíhání a věznění.
[18] Stěžovatel má velký odůvodněný strach z budoucího pronásledování tajných složek země
původu a také ze strany muslimů. V případě stěžovatele je s ohledem na jeho předchozí a také
současný život, který rovněž v rámci řízení před žalovaným doložil, persekuce odůvodněně
možná. Dle stěžovatele, jsou-li dány skutečnosti, na jejichž základě lze předpokládat,
že k porušení základních lidských práv a svobod došlo nebo by mohlo s ohledem na postavení
stěžovatele ve společnosti dojít, a to s přihlédnutím k jeho názorům, chování a přesvědčení
a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo nebo že v budoucnu k tomuto
nemohlo dojít, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit,
a to ve prospěch žadatele o azyl. Stěžovatel má za to, že se krajský soud kvalitativně nevypořádal
s námitkami obsaženými v žalobě a toliko formalisticky odkazoval na závěry učiněné žalovaným,
aproboval nesprávné a nezákonné rozhodnutí žalovaného, aniž by sám skutečně přezkoumal
rozporovanou zákonnost postupů a řádné zjištění skutkového stavu, čímž zatížil i svůj rozsudek
nezákonností a nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů. Jednotlivé žalobní
námitky, se kterými se krajský soud dostatečně nevypořádal, proto zůstávají zcela relevantní
i v rámci řízení o kasační stížnosti. Dodává rovněž, že valná část shromážděných informací,
ze kterých při svém rozhodování žalovaný vycházel, pak nesplňuje požadavek na aktuálnost
podkladů pro vydání rozhodnutí.
[19] Žalovaný ve vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti, má za to, že jeho rozhodnutí,
jakož i napadený rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu se zákonem; rozsudek
krajského soudu považuje za přezkoumatelný a srozumitelný, a navrhuje kasační stížnost dle
§104a odst. 1 s. ř. s. odmítnout.
[20] Nejvyšší správní soud se po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[21] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[22] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku naplnění „případu hodného zvláštního zřetele“ z důvodu
pronásledování, resp. vážné újmy, které stěžovateli hrozí ze strany tajných služeb. Důvody
uvedené stěžovatelem v kasační stížnosti lze podřadit pod zásadní pochybení ve výkladu
hmotného a procesního práva, kterých se krajský soud při rozhodování o žalobě směřující proti
rozhodnutí žalovaného dopustil a která měla za následek nepříznivý dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud přijal kasační stížnost k věcnému projednání.
[23] Nejvyšší správní soud přisvědčil námitce stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký
skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2
Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs
391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Rozhodnutí musí být srozumitelné,
opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno
v jeho výroku. Současně z něj musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými
žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
[24] Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu kritéria přezkoumatelnosti napadený
rozsudek krajského soudu nesplňuje, co se týče vypořádání žalobní námitky stěžovatele stran
tvrzené vážné újmy ze strany tajných služeb. Stěžovateli je třeba přisvědčit, že krajský soud pouze
zrekapituloval fakta uvedená samotným stěžovatelem a dále bez dalšího zkonstatoval,
že stěžovatel „žádné problémy až do opuštění Ázerbájdžánu v listopadu 2019 neměl. Není možno proto
přisvědčit žalobní námitce hrozby vážné újmy ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu, pro kterou
by žalobci měla být udělena doplňková ochrana.“ Krajský soud se však nijak nezabýval tím, jak a zda
dostatečně žalovaný vyhodnotil opakovaný kontakt, jeho intenzitu, ani to, jak důsledně
a podrobně byl v tomto kontextu veden pohovor; nijak nehodnotil vysvětlení stěžovatele,
že v mezidobí několika málo měsíců od posledního kontaktu v květnu 2019 se připravoval
na vycestování s celou rodinou a sháněl finanční prostředky, apod. Je tak třeba uzavřít,
že s uvedenou námitkou se krajský soud přezkoumatelným způsobem, resp. vůbec nevypořádal.
[25] Nejvyšší správní soud přitom předesílá, že žalovaný ani krajský soud nikterak
nezpochybnili hodnověrnost výpovědi stěžovatele; za takové situace bylo povinností žalovaného
přistoupit k zjišťování skutkového stavu způsobem, jenž by mohl tvrzení stěžovatele o jeho
pronásledování, resp. vážné újmě potvrdit nebo vyvrátit (srov. např. rozsudek NSS ze dne
30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, či ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 5 Azs 150/2014). Není totiž
povinností žadatele o mezinárodní ochranu, aby své pronásledování či hrozbu vážné újmy
prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností
žalovaného, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost
výpovědí žadatele vyvracejí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005,
sp. zn. 6 Azs 235/2004).
[26] Žalovaný svoji pozornost zaměřil na tvrzení stěžovatele stran pronásledování z důvodu
jeho víry.
Lze souhlasit s tím, že stěžovatelem tvrzené pronásledování v souvislosti s jeho vírou nebylo
prokázáno; resp. skutečnosti, s nimiž stěžovatel spojoval své pronásledování ve smyslu §12 písm.
b) zákona o azylu nemají přímou souvislost s azylově relevantními důvody (ať již jde o spory
s bratrem o byt, či co se týče odchodu od policie roce 1992; rovněž skutečnost, že nepobíral
dávky, souvisela s ukončením jeho služby u policie, nikoli s důvodem jeho víry).
[27] Nicméně již nelze souhlasit se závěry učiněnými ve vztahu k tvrzené vážné újmě (§14a
odst. 1 písm. b) zákona o azylu). Jak již bylo uvedeno, žalobní námitku v tomto směru krajský
soud přezkoumatelným způsobem, resp. vůbec nevypořádal. Pokud by se jí totiž zabýval, musel
by dospět k závěru, že žalovaný své závěry v napadeném rozhodnutí dostatečně neodůvodnil,
resp. nezjistil skutkový stav dostatečně tak, aby kategorický závěr o neexistenci hrozby vážné
újmy, mohl obstát. Žalovaný ke skutečnostem, které stěžovatel vylíčil, pouze bez dalšího na str. 9
na několika řádcích uvedl, že lidé z tajných služeb stěžovateli přímo nevyhrožovali, a dále,
že stěžovatel v zemi ještě pobýval až do listopadu, kdy vycestoval, přičemž v tomto období
neuvedl žádné potíže; dál zkonstatoval, že popisované problémy stěžovatele nelze považovat
za závažné (aniž by uvedl proč), incidenty byly rozloženy do dlouhého časového období
a ve výpovědi stěžovatele nelze nalézt přesvědčivé indicie, ze kterých by vyplývalo, že jím tvrzené
ohrožení ve vlasti je reálné. Tyto závěry však dílem nemají dostatek opory ve spise, resp.
V (ne)prováděném dokazování, dílem jsou nesrozumitelné – není např. jasné, jak skutečnost,
že stěžovatel byl poprvé kontaktován již v roce 1997 a následně až po deseti letech vylučuje,
že stěžovatel je např. v „hledáčku tajných služeb jakožto bývalý policista i nadále veden“
a že reálná hrozba je vyloučena; nelze ani souhlasit se závěrem, že stěžovateli nebylo přímo
vyhrožováno, za situace, kdy stěžovatel zmínku osoby, která po něm požadovala spolupráci
o tom, že vědí, že má syna, jako přímé vyhrožování vnímal.
[28] Z rozhodnutí žalovaného není patrné, že by se zabýval tvrzenými skutečnostmi a tímto
směrem vedl pohovor a další dokazování. Úkolem žalovaného je rovněž posoudit výpověď
žadatele v kontextu se zprávami o zemi původu. Otázkou a postavením tajných služeb a jejich
fungováním v zemi se však žalovaný vůbec nezabýval. Žalovaný zkoumal obecnou bezpečnostní
situaci bez vztahu ke skutečnostem, které stěžovatel uváděl; bylo úkolem žalovaného ověřit
pravdivost a věrohodnost tvrzení – to žalovaný nezpochybnil, měl tedy tímto směrem vést hlubší
dokazování.
[29] Nevyšší správní soud již opakovaně uvedl, že závěr správního orgánu o tom, že azylový
příběh žadatele o mezinárodní ochranu či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným
přezkoumáním hodnověrnosti této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem,
a jeho výpověď by následně měla být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů
hodnověrnosti (věrohodnosti), jak jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 směrnice 2011/95/EU.
Mezi tyto indikátory hodnověrnosti patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost
žadatelovy výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní a její plausibilita
ve světle relevantních informací o zemi původu (viz rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, čj. 5 Azs
19/2020 - 45). Stejně tak Nejvyšší správní soud např. již v rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs
50/2003 – 89, zdůraznil, že „pohovor s žadatelem o udělení azylu nemůže být veden pouze v obecné rovině,
aniž jsou od žadatele požadovány konkrétnější informace. Vyskytne-li se při pohovoru určitá okolnost, která
nasvědčuje tomu, že žadatel mohl být pronásledován pro uplatňování politického práva a svobody nebo
má odůvodněný strach z pronásledování státní mocí z důvodů stanovených v §12 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je povinností správního orgánu vést pohovor tím směrem, aby jeho
výsledek byl dostatečně konkrétní pro potřeby udělení azylu. Toto platí tím spíše, pokud správní orgán nemá
k dispozici jiné podklady pro své rozhodnutí. V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat
v důkazní nouzi. Za této situace je nutné při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci
v zemi původu, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů
pro udělení azylu. Taková výhrada pochybnosti se uplatní ve prospěch žadatele například tam, kde z dalších
důkazů plyne, že stav dodržování lidských práv v zemi původu je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu
vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení. Naopak, je-li země původu
žadatele o azyl právním státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil,
že je skutečně pronásledován.“
[30] Na základě dosud zjištěného skutkového stavu nelze proto dovodit ani jednoznačný závěr
o možnosti vnitřního přesídlení stěžovatele, obdobně lze uzavřít i v otázce vnitřní ochrany
(nicméně těmito otázkami se rozhodnutí žalovaného nezabývalo vůbec). Závěry v tomto směru
činit je tedy předčasné.
[31] Nejvyšší správní soud naopak neshledal důvodné námitky stěžovatele směrem k vadám
řízení před krajským soudem. Stěžovateli byla zaslána informace o řízení, včetně toho, aby
se vyjádřil ve smyslu §51 s. ř. s., zda souhlasí s řízením bez jednání; písemnost ze dne 18. 1. 2021
převzal dle doručenky ve spise osobně v PoS Havířov dne 20. 1. 2021; nijak však
na ni nereagoval. Pokud soud rozhodoval bez jednání, nebylo třeba řešit otázku tlumočníka.
Ostatně stěžovatel o ustanovení zástupce či tlumočníka pro řízení o žalobě nepožádal; žaloba
byla sepsána v češtině, splňovala všechny náležitosti, žalobní námitky zjevně vycházely
z napadeného rozhodnutí žalovaného. Nadto stěžovatel rovněž podal v češtině i další repliku
k vyjádření žalovaného k žalobě. Krajskému soudu tudíž nevznikly žádné pochybnosti o nutnosti
ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, resp. tlumočníka.
[32] Nejvyšší správní soud s ohledem na potřebu doplnění dokazování považuje za účelné
spolu se zrušením napadeného rozsudku zrušit i rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k výše
předestřenému právnímu názoru totiž nepřichází v úvahu doplnění řízení před krajským soudem,
který by zrušil rozhodnutí žalovaného a pouze by mu přenesl závazný názor zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud tedy zrušil rozhodnutí krajského soudu napadené kasační stížností, věc mu
nicméně nevrátil k dalšímu řízení, když zrušil také rozhodnutí žalovaného. V řízení o věci bude
pokračovat žalovaný, který je dle §78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu.
[33] V souladu s §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě,
že zruší podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační
stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, dle §60
odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel v řízení před krajským
soudem ani v řízení před Nejvyšším správním soudem žádné náklady nevynaložil, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[34] Pro řízení před Nejvyšším správním soudem byla stěžovateli usnesením ze dne
26. 3. 2021, č. j. 5 Azs 81/2021 – 12, ustanovena zástupcem advokátka. O odměně a úhradě
hotových výdajů rozhodl Nevyšší správní soud (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
přiznal v řízení o kasační stížnosti advokátce odměnu a náhradu hotových výdajů dle vyhl.
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a to za 2 úkony právní služby [převzetí zastoupení a podání kasační stížnosti;
§11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby náleží mimosmluvní
odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5, advokátního tarifu], která
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Za 2 úkony právní služby proto náleží advokátce celkem 6 800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2022
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu