ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.267.2020:17
sp. zn. 6 As 267/2020 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: L. W. Š., zastoupeného
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Pod Kaštany 245/10, Praha 6, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, týkající
se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2019, č. j. KUUK/39010/2019/DS-1,
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 31. 7. 2020, č. j. 78 A 19/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se z a m ít á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2018,
č. j. MMUL/OPA/OKS/271685/2018/VoA, sp. zn. MMUL/OPA/OKS/183487/2018/VoA,
uznán vinným z přestupku dle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), za což mu byla
uložena pokuta 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Dne 1. 11. 2018 bylo
toto rozhodnutí zasláno do datové schránky právnické osoby, která v řízení vystupovala
jako žalobcův zmocněnec. V datové zprávě přitom nebylo vyznačeno, že je dokument určen
do vlastních rukou adresáta podle §19 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech
a autorizované konverzi dokumentů (dále jen „zákon o elektronických úkonech“). Téhož dne
se do datové schránky žalobcova zmocněnce přihlásila pověřená osoba dle §8 odst. 6 zákona
o elektronických úkonech. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání dne 19. 11. 2018.
[2] Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce jako opožděné. Uvedl,
že žalobci bylo rozhodnutí doručeno 1. 11. 2018, a lhůta 15 dnů k podání odvolání marně
uplynula 16. 11. 2018.
[3] Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou. Současně podal zásahovou žalobu na určení
nezákonnosti zásahu Magistrátu města Ústí nad Labem spočívajícího ve způsobu doručování
rozhodnutí o přestupku. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 4. 2020,
č. j. 15 A 132/2019 - 38, této žalobě vyhověl a určil, že zásah Magistrátu města Ústí nad Labem
spočívající v doručení rozhodnutí o přestupku „do datové schránky právnické osoby [zastupující
žalobce], aniž byl v datové zprávě vyznačen příznak, že je určena do vlastních rukou“, byl
nezákonný. Proti rozsudku nebyla podána kasační stížnost.
[4] Krajský soud v Ústí nad Labem posléze napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí
žalovaného. Jelikož se rozhodnutí o přestupku doručuje do vlastních rukou podle §19 odst. 5
a §72 odst. 1 správního řádu, mělo být v datové zprávě odeslané zmocněnci žalobce vyznačeno
dle §19 odst. 2 zákona o elektronických úkonech, že jde o dokument určený do vlastních rukou
adresáta. I když dle §17 odst. 6 zákona o elektronických komunikacích mají dokumenty doručené
prostřednictvím datové schránky stejné účinky jako doručení do vlastních rukou, nezbavuje
to správní orgány povinnosti v datových zprávách vyznačovat, že jde o dokument určený
do vlastních rukou adresáta; v této souvislosti krajský soud odkázal na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 59/2018 - 36. Krajský soud dále uvedl,
že již v pravomocném rozsudku ze dne 21. 4. 2020 vyslovil, že Magistrát města Ústí nad Labem
nezákonně doručoval rozhodnutí o přestupku, neboť v datové zprávě nevyznačil, že je určena
do vlastních rukou adresáta. Krajský soud neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit.
Dne 1. 11. 2018 se do datové schránky přihlásila pouze osoba pověřená dle §8 dost. 6 zákona
o elektronických úkonech, která ale dle krajského soudu nebyla oprávněna k přístupu
k dokumentům určeným do vlastních rukou adresáta. Žalobci osobně bylo dle krajského soudu
doručeno napadené rozhodnutí poštou dne 14. 11. 2018. Za těchto okolností proto nelze
vycházet z toho, že rozhodnutí o přestupku bylo doručeno již 1. 11. 2018 a že podané odvolání
je opožděné.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost.
[6] Podle stěžovatele se rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 59/2018 - 36 týká
doručování fyzické osobě a na doručování právnické osobě v posuzované věci jej nelze
bez dalšího aplikovat. U datové zprávy je namístě vyznačit dle §19 odst. 2 zákona
o elektronických úkonech, že jde o dokument určený do vlastních rukou adresáta,
pouze v případech, kdy by u listinných zásilek byla zvolena poštovní služba „do vlastních rukou
výhradně jen adresáta“, pro niž se užívají obálky s červeným pruhem. Tento výklad podporuje
i důvodová zpráva a zaujal ho i Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2594/11
ze dne 1. 12. 2011. V posuzované věci by nebyl důvod doručovat rozhodnutí o přestupku
do vlastních rukou výhradně jen adresáta, a tedy ani vyznačovat u datové zprávy, že dokument
je určený do vlastních rukou adresáta. Způsob doručení je tedy zákonný, a proto obstojí i závěr
o opožděnosti odvolání žalobce.
[7] Žalobce nevyužil možnosti se ke kasační stížnosti vyjádřit.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[9] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] V posuzované věci bylo jako předběžnou otázku třeba posoudit zákonnost doručování
rozhodnutí o přestupku. Tuto předběžnou otázku nicméně zodpověděl pravomocný rozsudek
krajského soudu vydaný v řízení o zásahové žalobě, jímž bylo určeno, že doručení
prostřednictvím datové zprávy bez vyznačení, že jde o dokument určený do vlastních rukou, bylo
nezákonné (bod [3] výše).
[11] Podle §54 odst. 6 s. ř. s. je výrok pravomocného rozsudku „závazný pro účastníky,
osoby na řízení zúčastněné a pro orgány veřejné moci.“ Závaznost výroku se vztahuje
na všechny orgány veřejné moci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011,
č. j. 9 As 73/2010 - 138). V posuzované věci byl tedy krajský soud při posuzování žaloby
proti rozhodnutí vázán výrokem, který učinil v řízení o zásahové žalobě, a stejně tak je jím vázán
i Nejvyšší správní soud, který by mohl uvedený rozsudek krajského soudu přezkoumat
pouze v řízení o kasační stížnosti proti němu. Na závaznosti výroku nemohou nic změnit
ani případné pochyby o věcné správnosti dotčeného rozsudku krajského soudu (k možnostem
brojit zásahovou žalobou proti způsobu doručení nicméně viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 As 292/2019 - 29, zejména bod 20). Stejně
tak je nerozhodné, že proti předmětnému rozsudku se mohl kasační stížností bránit
pouze Magistrát města Ústí nad Labem, který vystupoval jako žalovaný v řízení o zásahové
žalobě.
[12] V posuzované věci je tak nutno vycházet z toho, že způsob doručení rozhodnutí
o přestupku byl nezákonný. Za této situace není prostor pro vypořádání stěžovatelovy
argumentace, že zákonnost doručení je třeba posoudit jinak. Toliko na okraj Nejvyšší správní
soud dodává, že s ohledem na shodnou právní úpravu přístupu do datových schránek fyzických
a právnických osob neshledává stěžovatelem namítanou neaplikovatelnost rozsudku ve věci
1 As 59/2018. Ostatně ani stěžovatel ve svých věcných námitkách neuvádí žádné důvody,
pro které by skutková odlišnost spočívající v tom, zda je doručováno právnické či fyzické osobě,
měla být relevantní.
[13] Stěžovatel nezpochybnil závěr, že dne 1. 11. 2018 se do datové schránky zmocněnce
žalobce přihlásila toliko pověřená osoba s právem přístupu ke zprávě ve smyslu §8 odst. 6
zákona o elektronických úkonech a že není zřejmé, zda měl žalobce (či jeho zmocněnec) možnost
seznámit se s rozhodnutím o přestupku dříve než 14. 11. 2018, kdy bylo rozhodnutí doručeno
poštou. Za takto zjištěného skutkového stavu krajský soud správně shledal, že závěr stěžovatele
o opožděnosti odvolání ze dne 19. 11. 2018 nemůže obstát. Je na stěžovateli, aby se v dalším
řízení zabýval tím, zda lze lhůtu k podání odvolání odvíjet od dřívějšího dne než 14. 11. 2018.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobci v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu