ECLI:CZ:NSS:2022:6.AS.76.2021:50
sp. zn. 6 As 76/2021 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: Centrální výběrová
řízení a.s., sídlem Lannova 2061/8, Praha 1, zastoupená Mgr. Bc. Lucií Salákovou, advokátkou,
sídlem Běžecká 2407/2, Praha 6, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední
inspektorát, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované
ze dne 2. 12. 2019, č. j. ČOI 154201/19/O100/1000/19/Ber/Št, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 11 A 189/2019 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského a hl. města Prahy
ze dne 20. 6. 2019, č. j. ČOI 78840/19/1000, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání
- přestupku spočívajícího v porušení povinnosti řádně informovat spotřebitele o rozsahu,
podmínkách a způsobu uplatnění práv z vadného plnění [§24 odst. 7 písm. l)
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele];
- dvou přestupků spočívajících v porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik [§24
odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele].
Za to jí byla uložena pokuta ve výši 1 mil. Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení.
[2] Prvního přestupku se žalobkyně dopustila tím, že v konkrétních případech v rámcové
smlouvě o poskytování služeb (spočívajících v uspořádání výběrového řízení na dodávky elektřiny
nebo zemního plynu) neuvedla údaje o právech vznikajících z vadného plnění a podmínky
uplatňování těchto práv vztahující se k jí poskytovaným službám.
[3] Druhého přestupku se žalobkyně dopustila tím, že v několika případech v předsmluvních
informacích, které spotřebitelé obdrželi společně s rámcovou smlouvou o poskytování služeb,
uváděla nepravdivou informaci, že odstoupit od zmíněné smlouvy lze pouze písemně,
ačkoli právní úprava nevylučuje jiné formy odstoupení od smlouvy uzavřené mimo prostory
obvyklé pro podnikání. Tím žalobkyně užila vůči spotřebiteli klamavou praktiku, která mohla
spotřebitele vést k rozhodnutí, které by jinak neučinil.
[4] Třetího přestupku se žalobkyně dopustila tím, že dne 17. 7. 2018 v Teplicích její obchodní
zástupkyně v rozhovoru se spotřebitelem prezentovala žalobkyni jako státní instituci, ačkoliv
se o státní instituci nejedná. Tím žalobkyně užila vůči spotřebiteli klamavou praktiku, která mohla
spotřebitele vést k rozhodnutí, které by jinak neučinil.
[5] K odvolání žalobkyně žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím změnila prvostupňové
rozhodnutí tak, že snížila uloženou pokutu na 900 000 Kč. Ve zbytku prvostupňové správní
rozhodnutí potvrdila.
[6] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou, v níž k prvému z výše popsaných
přestupků uvedla, že obratem zjednala nápravu a že žádnému ze spotřebitelů nevznikla újma.
Dále se hájila tím, že pro ni smluvní dokumentaci připravovala externí společnost, spoléhala
tedy na to, že je dokumentace dostatečná. K druhému přestupku žalobkyně argumentovala,
že byl-li mezi stranami uzavřen smluvní vztah písemně, bylo nutné dodržet tuto formu
i při ukončení smluvního vztahu. V této souvislosti zdůrazňovala pojem „odeslat“ obsažený
v právní úpravě, z jehož užití plyne jasný příkaz zákonodárce odstoupit od smlouvy v písemné
formě. K třetímu přestupku žalobkyně namítala, že obchodní zástupkyně byla její externí
spolupracovnicí, a tedy jednala na vlastní odpovědnost. Uváděním zavádějících informací
poškodila nejen spotřebitele, ale rovněž samotnou žalobkyni. Žalobkyně se dále dovolávala
naplnění liberačních důvodů. V této souvislosti argumentovala fungujícím interním školicím
systémem a prováděním kontrol, čímž vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné požadovat.
Rovněž namítala, že v předchozím řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci,
neboť správní orgány neprovedly výslech obchodní zástupkyně za účelem zjištění motivace,
která ji vedla k vydávání žalobkyně za státní instituci. Žalobkyně se bránila také
proti nepřiměřenosti a likvidačnímu působení uložené pokuty. Dle jejího názoru správní orgány
nezohlednily ani polehčující okolnosti (snahu o zjednání nápravy).
[7] Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Ve vztahu
k prvému přestupku (neposkytnutí informací pro případné uplatňování reklamace) potvrdil názor
správních orgánů, že žalobkyně zběžně informovala spotřebitele toliko o uplatňování práv
z vadného plnění z následné smlouvy mezi dodavatelem energií a spotřebitelem. Informace
se tedy týkaly zcela jiného smluvního vztahu. Ve vztahu k žalobkyní poskytované službě (výběr
nového nejvhodnějšího dodavatele energií) spotřebitelům však žádné informace o právech
z vadného plnění neposkytl, přestože spotřebitel měl dle městského soudu zákonné právo
na poučení, jak se bránit proti případnému vadnému plnění, potažmo alespoň na informaci,
že se proti vadnému plnění poskytnutému žalobkyní bránit nemůže. Městský soud taktéž
konstatoval, že postačovalo, že újma spotřebiteli hrozila, přičemž v důsledku absence informací
o právu reklamace spotřebiteli újma vzniknout mohla. V době uzavírání rámcových smluv
se spotřebiteli jim informace poskytnuty nebyly, takže následné zjednání nápravy již nebylo
podstatné, resp. mohlo být zohledněno pouze jako polehčující okolnost. Žalobkyně navíc
neuvedla, jakým způsobem nápravu ve vztahu k jednotlivým dotčeným spotřebitelům zjednala.
[8] K druhému přestupku (poskytnutí nesprávných informací ohledně formy odstoupení
od smlouvy) městský soud provedl podrobný výklad občanskoprávní úpravy, z níž vyplývá,
že každý může pro své právní jednání zvolit libovolnou formu, není-li omezen ujednáním
nebo zákonem, a tedy i spotřebitelé měli právo v předložených smluvních vztazích učinit
odstoupení od smlouvy v libovolné formě. Sdělení, které bylo obsaženo v předsmluvních
informacích, nebylo možno dle městského soudu považovat za „ujednání“ vylučující svobodnou
volbu formy odstoupení. Městský soud odmítl rovněž odkaz žalobkyně na příslušnou evropskou
směrnici (viz níže), když pojem „odeslat“, užitý v evropské i vnitrostátní právní úpravě,
je dle soudu nutno vnímat nikoli jako stanovení povinné písemné formy pro odstoupení
spotřebitele od smlouvy, ale pouze v souvislosti se stanovením lhůty pro učinění tohoto právního
jednání pro případ, kdy se spotřebitel rozhodne zaslat podnikateli odstoupení od smlouvy
v písemné formě. Směrnice pak jednoznačně upravuje možnost odstoupení od smlouvy
v libovolné formě a písemná forma je spotřebiteli pouze doporučována s ohledem na možnou
důkazní nouzi při volbě formy jiné.
[9] Městský soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně uplatněné ve vztahu k třetímu
spáchanému přestupku (klamavé prezentování žalobkyně jako státní instituce). Upozornil,
že právnická osoba je pachatelem, došlo-li k naplnění znaků přestupku jednáním fyzické osoby,
jejíž jednání je právnické osobě přičitatelné a která porušila povinnost uloženou právnické osobě
při její činnosti, v přímé souvislosti s touto činností nebo ku prospěchu právnické osoby či v jejím
zájmu. Městský soud odmítl tvrzené naplnění liberačních důvodů, neboť dle jeho názoru
žalobkyně neprokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno požadovat,
aby přestupku zabránila. Z judikatury Nejvyššího správního soudu městský soud dovodil,
že liberační důvody lze aplikovat toliko jako výjimku z principu objektivní odpovědnosti.
Takovými výjimečnými situacemi může být např. porušení povinností v důsledku
nepředvídatelných okolností, kterými není neuposlechnutí pokynů právnické osoby. Skutečnost,
že právnická osoba jako pachatel přestupku pravidelně školí své zaměstnance, není dostačující,
nýbrž se jedná o samozřejmou povinnost právnické osoby, tedy spíše o vynaložení minimálního
než veškerého možného úsilí. Tvrzení o fungujícím školicím systému pro spolupracující zástupce
a provádění namátkových kontrol proto nebyla dle městského soudu způsobilá naplnit zákonné
liberační důvody. Městský soud nadto poukázal na skutečnost, že žalobkyně tvrzení o kontrole
směřující vůči obchodní zástupkyni uvádějící klamavé informace v řízení neprokázala, přestože
zástupkyně pro ni vykonávala činnost necelý měsíc. Výslech uvedené obchodní zástupkyně
městský soud považoval ve shodě s žalovanou za nadbytečný, jelikož její jednání bylo
jednoznačně prokázáno záznamem na CD a potvrzeno svědectvím osoby, která se jednání
osobně účastnila a záznam pořídila. Pohnutky a motivace obchodní zástupkyně městský soud
považoval pro souzenou věc za irelevantní.
[10] K namítané nepřiměřenosti pokuty městský soud poukázal na přitěžující a polehčující
okolnosti, které v napadeném rozsudku podrobně popsal. Ztotožnil se rovněž s výší uložené
pokuty, kterou považoval za odpovídající zákonným kritériím. Shodně s žalovanou rovněž odmítl
námitku, že uložená pokuta je pro žalobkyni likvidační. Poukázal na skutečnost, že žalovaná
v řízení vycházela ze zjištění, že žalobkyně hospodaří s obratem v řádu desítek milionů korun,
a uložená pokuta proto sama o sobě nemohla způsobit platební neschopnost žalobkyně
nebo vést k ukončení její podnikatelské činnosti. Městský soud upozornil na relevantní zmínku
žalované o vysoké výši nájemného za pronájem kancelářských prostor, čímž jednak poukázal
na platební možnosti žalobkyně, jednak skutečnost, že uložená pokuta činí méně než třetinu
finančních prostředků vynaložených žalobkyní na nájemné za devět měsíců roku 2019, v němž
bylo správní řízení vedeno.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[11] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační
stížnost, v níž rozporovala závěry městského soudu ve vztahu ke všech třem přestupkům i výši
uložené pokuty.
[12] K prvému přestupku (neposkytnutí informací pro uplatňování reklamace) stěžovatelka
namítla nesprávné právní posouzení otázky definice práva z vadného plnění u bezplatné smlouvy.
Dále poukázala na vadu řízení před správním orgánem, který se nezabýval tím, že spotřebitelům
uvedeným pochybením nebyla způsobena žádná újma. Stěžovatelka namítala, že práva z vadného
plnění upravila v dobré víře v to, že jsou dostačující, neboť je vypracovala osoba s právním
vzděláním. Po provedené kontrole pak obratem zjednala nápravu. Tato skutečnost měla být
dle jejího názoru ve větší míře zohledněna jako polehčující okolnost. Stěžovatelka zopakovala,
že žádnému spotřebiteli nevznikla v důsledku uvedeného opomenutí újma, nepovažovala je proto
za společensky škodlivé.
[13] V souvislosti s druhým přestupkem (poskytnutí nesprávných informací o formě
odstoupení od smlouvy) stěžovatelka zpochybnila správnost posouzení právní otázky formy
pro odstoupení od smlouvy v případě písemně uzavřených smluv. Zopakovala svou žalobní
argumentaci, že smlouva uzavřená písemně může být zrušena opět pouze písemně, což dle jejího
názoru plyne ze soudní judikatury. K odstoupení od smlouvy tak může dle stěžovatelky dojít
pouze formou, kterou byla smlouva ujednána, případně i jiným způsobem, pokud se k tomu
strany zaváží. Text českých i evropských právních předpisů je nutno očima průměrného
spotřebitele vnímat tak, že odstoupení od smlouvy musí být písemné. Předpisy, které užívají
pojem „odeslat“, neupravují lhůtu pro odstoupení, ale formu právního úkonu, a to formu
písemnou. Přijetí argumentace městského soudu by dle jejího názoru znamenalo nemožnost
zachovat lhůtu pro odstoupení v ústní formě. Stěžovatelka přitom v tomto ohledu práva
spotřebitelů nekrátila, hovory nahrávala, a pokud spotřebitel vyjádřil vůli odstoupit od smlouvy,
smlouva byla ukončena. Výklad městského soudu nezohledňuje, že i stěžovatelka by musela
prokazovat, z jakého důvodu smlouvu zrušila, pokud by spotřebitel (po ústním odstoupení)
tvrdil, že od smlouvy neodstoupil. Stěžovatelka se tak v případě připuštění ústní formy
odstoupení od smlouvy dostává do důkazní nouze, a proto je třeba trvat výhradně na písemné
formě. Nelze po ní spravedlivě požadovat, aby měla nahrávací zařízení při všech
uskutečňovaných hovorech.
[14] K třetímu přestupku (klamavá prezentace stěžovatelky jako státní instituce) stěžovatelka
rozporovala správnost posouzení právní otázky naplnění liberačních důvodů. Zároveň namítala,
že byla krácena na právech v důsledku nevyslechnutí obchodní zástupkyně, sdělující nepravdivé
informace spotřebitelům. Stěžovatelka uvedla, že není možné bez dalšího dovodit, že jednání
zástupkyně bylo přičitatelné stěžovatelce. Městský soud nezohlednil, že může docházet
k excesivnímu chování fyzických osob, které sice mohou jednat v rámci činnosti právnické osoby,
avšak ve skutečnosti na úkor právnické osoby nebo zjevně proti jejím zájmům, čímž ji mohou
i poškozovat. V takovém případě se jedná o přestupek této fyzické osoby, nikoli o přestupek
osoby právnické. V projednávané věci jednala obchodní zástupkyně v neprospěch stěžovatelky,
nikoli v její prospěch, jak městský soud (i žalovaná) nesprávně vyhodnotil. Průměrný spotřebitel
je dle stěžovatelky schopen rozpoznat, že není státní institucí. Informace poskytované obchodní
zástupkyní přitom mohly stěžovatelku poškodit více než případný zisk. Právě výslech obchodní
zástupkyně pak mohl přispět k objasnění, zda zástupkyně jednala s úmyslem poškodit
stěžovatelku, a tedy zda bylo možné její jednání přičítat stěžovatelce. Rovněž nesouhlasila s tím,
že školení, smluvní ujednání s obchodní zástupkyní a pravidelné kontroly nepředstavují
vynaložení veškerého úsilí vedoucího k liberaci. Stěžovatelka se naopak domnívala, že již nebylo
možno činit více a že je trestána za jednání jiné osoby.
[15] Stěžovatelka rozporovala také závěr městského soudu stran správnosti posouzení
polehčujících a přitěžujících okolnosti. K polehčujícím okolnostem nebylo dle stěžovatelky
přihlédnuto, s přitěžujícími okolnostmi vyslovila nesouhlas, neboť se domnívala, že se deliktního
jednání nedopustila. Fyzické osobě by žalovaná tak vysokou pokutu neuložila, její výše je
likvidační. Stěžovatelka upozornila, že se žádného z přestupků nedopustila vlastním jednáním.
Vadné dokumenty sepsal právní expert na základě smluvního vztahu, ústní nepravdivá informace
byla poskytnuta obchodní zástupkyní. Povinnost k úhradě pokuty byla jedním z důvodů,
které vedly ke ztrátovému hospodaření stěžovatelky a dopadům na její ekonomickou činnost.
[16] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na skutečnost, že námitky
stěžovatelky se v zásadě shodují s těmi, které byly vypořádány již ve správním řízení a v řízení
před městským soudem. Žalovaná nerozumí stěžovatelčině argumentaci, že informace o právu
reklamace považovala za dostatečné, když žádné takové informace spotřebitelům neposkytla.
Ani zjednání nápravy (ve smlouvách pro budoucí spotřebitele) dle žalované nesnížilo následky
přestupku, kterým byli vystaveni konkrétní spotřebitelé, jimž stěžovatelka žádné informace
o právech z vadného plnění neposkytla.
[17] Žalovaná dále upozornila, že judikatura, na niž stěžovatelka odkazuje ve vztahu
k vadnému poučení o možném odstoupení od smlouvy, se vztahuje k dříve platnému a účinnému
občanskému zákoníku, zatímco nový občanský zákoník obsahuje úpravu jinou. Žalovaná
vycházela z toho, že stěžovatelka se spotřebiteli neujednala výhradu písemné změny smlouvy,
a proto byli spotřebitelé oprávněni od smlouvy odstoupit v libovolné formě. I pokud by takové
ujednání rámcová smlouva obsahovala, jednalo by se o ujednání v neprospěch spotřebitelů,
k němuž by se nepřihlíželo. Žalovaná rovněž zopakovala argumenty, proč česká ani evropská
platná právní úprava nepředepisuje pro odstoupení od smlouvy obligatorní písemnou formu.
Obava stěžovatelky z důkazní nouze v případě ústního odstoupení od smlouvy ji neopravňovala
ukládat spotřebitelům povinnost odstoupit od smlouvy výhradně v písemné formě.
[18] Žalovaná rovněž nesouhlasila s tvrzením stěžovatelky, že ji nepravdivé údaje obchodní
zástupkyně poškozovaly více než prospěch z uzavřených smluv. Skutečnost, že toto jednání
obchodní zástupkyně bylo výjimečně odhaleno a potrestáno, neznamená, že z něj stěžovatelka
neměla (či nemohla mít) prospěch. Poskytování nepravdivých informací totiž mohlo usnadňovat
přesvědčování spotřebitelů k uzavření nabízené smlouvy. K tvrzení, že obchodní zástupkyně
chtěla stěžovatelku poškodit úmyslně, žalovaná uvedla, že by v takovém případě musela
zástupkyně vědět, že je nahrávána a že její jednání bude následně posuzováno v přestupkovém
řízení. To je dle žalované absurdní a z ničeho to nevyplývá. Ke snahám stěžovatelky o liberaci
žalovaná uvedla, že stěžovatelka je odpovědná za systém, kdy její služby nabízejí obchodní
zástupci motivování provizemi z každé uzavřené smlouvy, a existuje tedy riziko selhání
jednotlivce. Měla proto vyvinout nadstandardní kontrolní systém, případě mohla kontraktační
proces rozložit do více fází se zapojením většího množství lidí, kteří se vzájemně kontrolují.
V projednávané věci pracovala obchodní zástupkyně pro stěžovatelku necelý měsíc, přesto měla
oprávnění k přímému uzavírání smluv jménem stěžovatelky. Žalovaná se rovněž vyjádřila
k přiměřenosti a tvrzené likvidační povaze pokuty.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
III.1 Porušení povinnosti řádně informovat spotřebitele
o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práv z vadného plnění
[20] Podle §13 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen spotřebitele řádně informovat
o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění práva z vadného plnění (dále jen „reklamace“), spolu s údaji o tom,
kde reklamaci uplatnit. Prodávajícím je pro účely zákona o ochraně spotřebitele podnikatel,
který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby [§2 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně
spotřebitele]. Porušení informační povinnosti je přestupkem dle §24 odst. 7 písm. l) téhož
zákona.
[21] Městský soud správně konstatoval naplnění skutkové podstaty přestupku tím,
že stěžovatelka spotřebitelům v konkrétních doložených případech neposkytla žádné informace
o rozsahu, podmínkách a způsobu reklamace ve vztahu k jí poskytované službě spočívající
ve výběru nového nejvhodnějšího dodavatele energií. Informace o reklamaci samotných dodávek
energií, v nichž stěžovatelka spotřebitele odkazovala přímo na sjednané dodavatele energií, nelze
považovat za zákonem požadované informace o reklamaci ve vztahu ke službám poskytovaným
stěžovatelkou, neboť nijak nesouvisí s případnými vadami jí poskytovaného plnění v podobě
uspořádání výběrového řízení nového dodavatele. Stěžovatelka tedy nemohla být v dobré víře,
že poskytla dostačující informace, neboť ohledně možností reklamace služeb neposkytla
informace žádné. Objektivní odpovědnosti za přestupek se pak stěžovatelka nemohla zprostit
poukazem na externě poskytnuté právní služby a vlastní subjektivní přesvědčení, že smluvní
dokumentace (připravená pro ni externím dodavatelem) byla dostatečná.
[22] K blíže nerozvedené kasační námitce týkající se chybného „posouzení právní otázky
ohledně definice práva z vadného plnění u bezplatné smlouvy“ Nejvyšší správní soud
poznamenává, že není zřejmé, kam přesně stěžovatelka touto námitkou míří. Pokud jí měla
na mysli, že služby poskytovala bezplatně, a proto spotřebitelé neměli nárok uplatňovat práva
z vadného plnění, lze toliko uvést, že §13 zákona o ochraně spotřebitele zavazuje všechny
prodávající, přičemž z definice prodávajícího obsažené v §2 odst. 1 písm. b) zákona vyplývá,
že prodávajícím je rovněž každý podnikatel poskytující služby, a to bez rozlišování, zda tyto
služby spotřebitelé poskytují za přímou úhradu, či nikoliv. Obchodní model, v němž stěžovatelka
od spotřebitelů přímé úhrady nevyžadovala, ji nezprošťuje povinnosti poučit spotřebitele
o rozsahu, podmínkách a způsobu reklamace vlastních poskytovaných služeb, byť i formálně
bezplatných.
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani namítané vadě řízení spočívající v tom,
že se žalovaná dostatečně nezabývala možnou újmou způsobenou konkrétním spotřebitelům.
V této souvislosti je podstatné, že k naplnění skutkové podstaty vytýkaného přestupku dochází
již tím, že prodávající spotřebiteli informace vztahující se k reklamaci neposkytne. Z hlediska
odpovědnosti za uvedený přestupek je tak nerozhodné, zda následně spotřebitel zjistí výskyt vady
a bude ji reklamovat, zda podnikatel uplatněnou vadu plnění vyřídí a s jakým výsledkem,
a zda tedy konkrétnímu spotřebiteli vznikne újma. Nedošlo tedy k vadě řízení před správním
orgánem, pokud se dokazování v něm nezaměřilo tímto směrem.
[24] Městský soud tak dospěl ke správnému právnímu závěru, že zjednání nápravy mohlo být
zohledněno pouze jako případná polehčující okolnost. Současně Nejvyšší správní soud souhlasí
s městským soudem a žalovanou i v tom, že není zřejmé, v čem konkrétně mělo stěžovatelkou
tvrzené zjednání nápravy spočívat (vedle úpravy svých smluvních dokumentů do budoucna).
Vůči konkrétním spotřebitelům, kteří byli vystaveni závadnému jednání (kdy jim žádné informace
o právech z vadného plnění v tehdy uzavíraných rámcových smlouvách stěžovatelka
neposkytovala), zjednání nápravy netvrdila ani nedoložila.
III.2 Klamavá praktika: informace o výhradně písemné formě odstoupení od smlouvy
[25] Podle §4 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele se nekalou obchodní praktikou rozumí zejména
klamavé konání podle §5 nebo klamavé opomenutí podle §5a a agresivní obchodní praktika podle §5b,
přičemž podle odst. 4 téhož ustanovení zákona se užívání nekalé obchodní praktiky zakazuje,
přičemž podle §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je porušení tohoto zákazu
přestupkem. Klamavým konáním dle §5 odst. 1 téhož zákona je pak taková obchodní praktika,
pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci, a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele
k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.
[26] Účastníci řízení zastávají rozdílný právní názor stran otázky práva spotřebitelů ústně
odstoupit od rámcových smluv uzavřených se stěžovatelkou. Od zodpovězení této otázky
se pak odvíjí i posouzení, zda informace poskytnutá stěžovatelkou v předsmluvních informacích
(o možnosti výhradně písemného odstoupení) naplnila skutkovou podstatu přestupku porušení
zákazu klamavých praktik.
[27] Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.) vychází ze zásady neformálnosti právních
jednání, která se uplatňuje i u právních jednání, kterými je měněn obsah práv a povinností
založených formálním projevem vůle. Podle §559 občanského zákoníku má každý právo zvolit
si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Podle §564
občanského zákoníku platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního
jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah
právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje. Platná právní úprava
tedy změnila dřívější pojetí starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), který v §40
stanovil, že písemně uzavřená smlouva mohla být změněna nebo zrušena opět pouze písemnou
formou. Z výše uvedeného je patrné, že v současné době platí, není-li pro uzavření smlouvy
předepsána písemná forma zákonem, mohou strany změnit smlouvou založená práva
a povinnosti následným právním jednáním v jakékoliv formě, neobsahuje-li původní smlouva
tzv. doložku písemných změn (no oral modification clause). Není tedy správný stěžovatelčin názor
vyjádřený v kasační stížnosti, že smlouva uzavřená písemně může být zrušena opět pouze
písemně, resp. že k odstoupení od smlouvy může dojít pouze formou, kterou byla smlouva
ujednána. Na posuzovanou věc totiž nelze vztáhnout usnesení Nejvyššího soudu ze dne
2. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 295/2012, kterého se stěžovatelka dovolává, neboť toto usnesení bylo
vydáno v době účinnosti dřívější právní úpravy, a jeho závěry tedy nejsou po přijetí nového
občanského zákoníku nadále aplikovatelné.
[28] Pro souzený případ Nejvyšší správní soud pokládá za rozhodující, že stěžovatelčiny
rámcové smlouvy doložku písemných změn neobsahovaly, jak správně zdůraznil též městský
soud. Za sjednanou doložku písemných změn nelze považovat ustanovení bodu 5ii
předsmluvních informací, kterými stěžovatelka pouze jednostranně plnila svou informační
povinnost uloženou jí §1820 občanského zákoníku. Nejednalo se tedy o svobodně vyjádřenou
vůli obou smluvních stran. Rámcová smlouva žádné výslovné ujednání ohledně formy
odstoupení neobsahovala. Od rámcové smlouvy tak spotřebitele mohli (s ohledem na §564
občanského zákoníků) odstoupit rovněž ústně (při osobním jednání, či telefonicky),
neboť mezi stranami nebylo sjednáno jinak. Zkoumání přípustnosti hypotetického odchylného
ujednání z hlediska ustanovení občanského zákoníku chránících spotřebitele proto bylo v tomto
případě nadbytečné.
[29] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou, že přímo právní předpisy předepisují
obligatorní písemnou formu pro odstoupení od spotřebitelské smlouvy (tj. smlouvy uzavřené
mezi podnikatelem a spotřebitelem), což musí vnímat i průměrný spotřebitel. V prvé řadě je
nutno podotknout, že není rozhodné, jak by text právního předpisu vnímal průměrný spotřebitel,
neboť je to podnikatel, kdo v souladu s §1820 odst. 1 písm. f) občanského zákoníku musí plnit
informační povinnost vůči spotřebiteli a poučit jej o podmínkách, lhůtě a postupech
pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, jak ukládá §1829
občanského zákoníku. Pokud poskytnuté poučení neodpovídá platné právní úpravě, jedná
se o nesprávnou, resp. nepravdivou informaci (ve smyslu §5 odst. 1 zákona o ochraně
spotřebitele). Nepravdivá informace o výhradně písemné možnosti odstoupení od smlouvy
(včetně zmínky o doporučeném dopise) přitom nepochybně může spotřebitele ovlivnit
v jeho rozhodnutí od smlouvy neodstoupit, které by jinak neučinil.
[30] Ze znění platné právní úpravy pak nelze v žádném případě dovodit, že by vnitrostátní
či evropské právní předpisy spotřebiteli předepisovaly výhradně písemnou formu odstoupení
od smlouvy. Ani §1818 věta druhá občanského zákoníku (využije-li spotřebitel právo odstoupit
od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím
průběhu odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje), ani čl. 11 odst. 2 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011 o právech spotřebitelů (spotřebitel uplatnil
právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě uvedené v čl. 9 odst. 2 a v článku 10, pokud před uplynutím této lhůty odeslal
sdělení o uplatnění svého práva odstoupit od smlouvy) nezakládá spotřebiteli povinnost odstoupení
od smlouvy učinit výhradně v písemné formě. Citovaná ustanovení pouze upravují počítání lhůt
pro případ, kdy se spotřebitel rozhodne od smlouvy odstoupit písemně (např. z důvodu lepší
důkazní situace). Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s výkladem městského soudu,
který své úvahy podrobně vysvětlil v bodech 36 až 40 napadeného rozsudku, na které Nejvyšší
správní soud pro stručnost odkazuje. Není pak zřejmé, kam směřuje stěžovatelčina námitka,
že při správnosti tohoto výkladu by nebyla zachována lhůta pro ústní odstoupení od smlouvy.
Na případ ústního odstoupení od smlouvy se věta druhá §1818 občanského zákoníku nevztahuje
a lhůta je zachována, pokud spotřebitel odstoupení ústně oznámí v zákonné lhůtě 14 dnů ode dne
uzavření smlouvy. K přijetí ústně adresovaného právního jednání logicky dochází bezprostředně
při jeho učinění v přítomnosti druhé smluvní strany, případně po telefonu.
[31] Stěžovatelčinu argumentaci, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby měla nahrávací
zařízení při všech hovorech, aby se neocitla v důkazní nouzi při akceptaci ústního odstoupení
od smlouvy po telefonu, považuje Nejvyšší správní soud za účelovou a vnitřně rozpornou. Sama
stěžovatelka uvedla, že práva spotřebitelů nekrátila, hovory nahrávala, a pokud spotřebitel vyjádřil
vůli odstoupit od smlouvy, smlouvu ukončila. Nahrávání spotřebitelských hovorů v současnosti
představuje obvyklou praxi obchodníků, sama stěžovatelka tak ostatně dle vlastního vyjádření
běžně činila.
III.3 Klamavá praktika:
prezentace stěžovatelky jako státní instituce
[32] K uvedenému přestupku Nejvyšší správní soud na úvod podotýká, že stěžovatelka
v kasační stížnosti nezpochybnila závadnost jednání její obchodní zástupkyně, ani jeho
podřaditelnost pod skutkovou podstatu porušení zákazu klamavých praktik. Namítala však,
že jednání její obchodní zástupkyně jí není přičitatelné, neboť se jednalo o exces.
[33] Podle §20 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich
(dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění
znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby
za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost
uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby
nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu. Osobou, jejíž jednání je přičitatelné právnické
osobě, je dle odst. 2 písm. f) téhož ustanovení zákona rovněž fyzická osoba, která za právnickou osobu
jednala, jestliže právnická osoba výsledku takového jednání využila.
[34] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017, č. j. 9 As 213/2016 - 60,
č. 3642/2017 Sb. NSS, vyslovil následující závěry: „Pro posouzení, zda je právnická osoba odpovědná
za jednání svého zaměstnance, je tedy podstatné, zda k porušení právních povinností došlo v souvislosti s místní,
časovou a věcnou vazbou k činnosti právnické osoby, tedy zda při činnosti, jíž byla škoda způsobena, zaměstnanec
sledoval zejména z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů. (…) Teprve až po tomto
posouzení, že právnická osoba je odpovědná za jednání zaměstnance, přichází na řadu posouzení možných
liberačních důvodů“ (bod [20]). Přestože se citovaný rozsudek zabýval přičitatelností jednání
zaměstnance [§20 odst. 2 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky], lze jeho závěry
obdobně vztáhnout rovněž na obchodního zástupce jednajícího za právnickou osobu [§20
odst. 2 písm. f) téhož zákona]. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rovněž vysvětlil,
že v případě, kdy jednání fyzické osoby již vybočuje z plnění úkolů, nelze uvažovat
o odpovědnosti právnické osoby za toto jednání, i když za jednání této fyzické osoby v jiných
případech právnická osoba odpovídá (bod [18]). Takové jednání označované jako tzv. exces
již nelze právnické osobě ve smyslu §20 zákona o odpovědnosti za přestupky přičítat.
Podle odborné komentářové literatury se o exces jedná tehdy, „jestliže nejde z objektivního
i subjektivního hlediska o činnost konanou pro právnickou osobu, v její prospěch či v jejím zájmu. Jestliže někdo
jedná vědomě za jiného z vlastní iniciativy, sleduje výlučně svůj zájem nebo zájem třetích osob, nebo překročí rámec
daného pověření nebo rámec činnost, o kterou šlo, nejedná jako ´osoba použitá´ a nese odpovědnost sám“
(Prášková, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 247).
[35] Právě údajného excesivního jednání obchodní zástupkyně se stěžovatelka dovolává,
když odmítá přičitatelnost jejího jednání v podobě klamavé prezentace stěžovatelky jako státní
instituce vůči spotřebiteli. Této námitce však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ve výše
citovaném rozsudku se jednalo o situaci, kdy zaměstnankyně poskytovatele poštovních služeb
svěřila namísto doručení poštovních zásilek jejich část jiné osobě nemající žádný vztah
k poskytovateli poštovních služeb a tato cizí osoba vyhodila zásilky do kontejneru, čímž došlo
k porušení předpisů v oblasti poštovních služeb. V nyní souzené věci však není žádných pochyb
o místní, časové i věcné vazbě jednání obchodní zástupkyně na činnost stěžovatelky,
v její prospěch a zájem, když jediným myslitelným cílem závadného jednání bylo zvýšit
důvěryhodnost stěžovatelky v očích spotřebitelů a tím současně zvýšit pravděpodobnost,
že dojde k uzavření obchodního vztahu, ze kterého měla prospěch jak obchodní zástupkyně
(v podobě provize), tak stěžovatelka (v podobě získání nového klienta). Klamavý údaj
tedy obchodní zástupkyně uváděla při plnění úkolů pro stěžovatelku, resp. při zastupování
stěžovatelky v jednání se spotřebiteli. Z ničeho nelze dovodit, že by obchodní zástupkyně
sledovala výlučně svůj vlastní zájem, jednala na úkor stěžovatelky, či zjevně proti jejím zájmům.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelčiným tvrzením, že se o exces musí jednat z toho
důvodu, že ji klamavý údaj uváděný obchodní zástupkyní více poškozoval, než obohacoval.
Jak v této souvislosti přiléhavě poukázala žalovaná, skutečnost, že toto jednání bylo výjimečně
odhaleno, prokázáno a potrestáno, neznamená, že z něj stěžovatelka neměla (či nemohla mít)
prospěch, neboť klamavý údaj zvyšoval její důvěryhodnost v očích spotřebitelů, a tedy i šanci
na uzavření obchodního případu, jak bylo uvedeno výše. Při zohlednění veškerých shora
popsaných souvislostí nemohl výslech obchodní zástupkyně přinést zásadní informace,
neboť z ostatních důkazů jednoznačně vyplývá souvislost jednání obchodní zástupkyně s činností
stěžovatelky a snaha uzavřít smluvní vztah v zájmu a ku prospěchu stěžovatelky. Zároveň nebyla
v průběhu řízení zjištěna žádná indicie, která by podpořila nekonkrétní, nezdůvodněné
a spekulativní tvrzení stěžovatelky, že obchodní zástupkyně jednala výhradně s úmyslem
stěžovatelku poškodit. Tuto verzi skutkového děje Nejvyšší správní soud pokládá za vysoce
nepravděpodobnou již proto, že obchodní zástupkyně nemohla vědět, že případ bude následně
řešen v přestupkovém řízení, a nemohla proto kalkulovat s tím, že stěžovatelku svým jednáním
úmyslně poškodí.
[36] Podle §21 zákona o odpovědnosti za přestupky právnická osoba za přestupek neodpovídá,
jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila (odst. 1)
a právnická osoba se nemůže odpovědnosti za přestupek zprostit, jestliže z její strany nebyla vykonávána povinná
nebo potřebná kontrola nad fyzickou osobou, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby
za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě, nebo nebyla učiněna nezbytná
opatření k zamezení nebo odvrácení přestupku (odst. 2). V rozsudcích ze dne 21. 8. 2018,
č. j. 9 As 195/2018 - 27, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 413/2018 - 24, nebo ze dne 21. 10. 2021,
č. j. 2 As 352/2020 - 55, Nejvyšší správní soud shrnul, že „liberační důvody jsou určené pro aplikaci
pouze ve výjimečných případech, jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Představují
nástroj, jehož cílem je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona. Pokud tedy existují okolnosti, ve kterých je
nutné posuzovat, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení povinnosti, správní orgán
se jimi musí skutečně zabývat a ne pouze konstatovat, že podmínky nebyly splněny. Osoba, která se chce
dovolávat liberačního důvodu, musí ovšem prokázat, že provedla technicky možná opatření způsobilá účinně
zabránit porušení zákona. Nelze se spokojit s tvrzením, že vynaložila veškeré úsilí, aby ke správnímu deliktu
nedošlo, či s poukazem na to, že technicky možná opatření po ní nebylo možné spravedlivě požadovat,
protože by jejich provádění bylo neekonomické.“
[37] Pokud zákon podmiňuje liberaci „úsilím“, je třeba vyjít z toho, že se jedná o aktivní
činnost k zabránění porušení právní povinnosti. Jelikož liberační důvod (vynaložení veškerého
úsilí) představuje výjimku ze zásady objektivní odpovědnosti, uplatní se ve výjimečných
a opodstatněných případech. V již citovaném rozsudku č. j. 7 As 413/2018 - 24 Nejvyšší správní
soud konstatoval, že „spoléhání se na to, že jiná osoba splní povinnosti, k jejichž splnění se zavázala, nelze
považovat za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možno požadovat, aby (…) stěžovatel porušení právní
povinnosti zabránil“ (bod [25]). Stěžovatelčiny snahy o liberaci poukazem na smluvní ujednání
s obchodní zástupkyní proto v nyní souzené věci neobstojí.
[38] K poukazům stěžovatelky na jí prováděná školení obchodních zástupců pak Nejvyšší
správní soud upozorňuje na závěry obsažené v rozsudku ze dne 21. 12. 2017,
č. j. 1 As 302/2017 - 44, v němž vyslovil: „Přijetí všeobecných preventivních opatření spočívajících zejména
v průběžném školení zaměstnanců (což je ostatně povinnost vyplývající přímo ze zákona) nelze bezesporu
považovat za vynaložení náležitého úsilí“ (bod [43]). Z citovaných závěrů vyplývá, že provádění školení
a poučování fyzických osob samo o sobě nemůže představovat vynaložení veškerého možného
úsilí směřujícího k zabránění přestupku, a tedy nemůže být liberačním důvodem (viz již výše
citovaný rozsudek č. j. 2 As 352/2020 - 55, bod [23]).
[39] K souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší správní soud současně doplňuje, že při zvažování
naplnění důvodů pro liberaci právnické osoby je s ohledem na §21 odst. 2 zákona
o odpovědnosti za přestupky stěžejní zejména vykonávání povinné či potřebné kontroly. Musí
se však jednat o kontrolu precizní a efektivní, přičemž důkazní břemeno leží na právnické osobě,
která o liberaci usiluje (viz citovaný rozsudek č. j. 2 As 352/2020 - 55, bod [24]). V nyní souzené
věci byla stěžovatelčina tvrzení stran provádění kontrol obecná a nekonkrétní, stěžovatelka
tak neunesla ani břemeno tvrzení. Městský soud pak v této souvislosti správně konstatoval,
že stěžovatelka neprokázala jakoukoli konkrétní kontrolní činnost ani vůči obchodní zástupkyni
uvádějící klamavé informace, přestože obchodní zástupkyně vykonávala činnost po dobu
necelého měsíce.
[40] Je tedy možno uzavřít, že stěžovatelka nebyla potrestána za jednání jiné osoby,
jak se mylně domnívá, nýbrž za jí přičitatelné jednání obchodní zástupkyně, přičemž netvrdila
ani neprokázala takové skutečnosti, které by vedly k závěru o její liberaci.
III.4 Přiměřenost pokuty
[41] K přiměřenosti pokuty se městský soud podrobně vyjádřil v bodech 58 až 64 napadeného
rozsudku. K těmto závěrům stěžovatelka v kasační stížnosti pouze obecně namítá, že se s nimi
neztotožňuje, že nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem a že nesouhlasí s okolnostmi
přitěžujícími, neboť se přestupků nedopustila. Nejvyšší správní soud k uvedeným nekonkrétním
námitkám pouze v obecné rovině uvádí, že se s argumentací městského soudu ztotožňuje.
Městský soud konkrétně odůvodnil, které polehčující okolnosti žalovaná zohlednila, a proto
stěžovatelčino tvrzení, že žalovaná k polehčujícím okolnostem nepřihlédla, vyvrací samo
odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka se všech přestupků dopustila, jak bylo
vysvětleno výše, a proto ani její obrana, že nesouhlasí s přitěžujícími okolnostmi, neboť
přestupky nespáchala, nemůže být úspěšná.
[42] Stejně tak nelze přisvědčit ani její argumentaci, že se přestupků nedopustila svým
jednáním, nýbrž že pro ni nedostatečnou dokumentaci připravil externí právní specialista
a že klamavou informaci šířila její obchodní zástupkyně. Z hlediska objektivní odpovědnosti
stěžovatelky jako právnické osoby není rozhodující, kdo konkrétně jí připravoval smluvní
dokumentaci (zda se jednalo o jejího zaměstnance či externího dodavatele), rozhodující je, že to
byla stěžovatelka, kdo tuto smluvní dokumentaci ve smluvním vztahu se spotřebiteli používala,
čímž se dopustila dvou výše popsaných přestupků. Za právnickou osobu vždy jednají konkrétní
fyzické osoby, přičemž o přičitatelnosti jednání obchodní zástupkyně stěžovatelce bylo
pojednáno výše.
[43] Rovněž s žalobní námitkou likvidační výše pokuty se městský soud přesvědčivě
vypořádal. Poukázal na dosahovaný obrat stěžovatelky v řádu desítek milionů korun, přičemž výši
uložené pokuty (shodně s žalovanou) porovnal s výší jí hrazeného nájemného za pronájem
kancelářských prostor. Tyto závěry stěžovatelka v kasační stížnosti konkrétně nerozporovala,
pouze v obecné rovině poukázala na likvidační povahu pokuty a skutečnost, že povinnost
k její úhradě pokutu byla jedním z důvodů, které vedly ke ztrátám v hospodaření. Jak ovšem
Nejvyšší správní soud poukázal již v usnesení o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti
ze dne 24. 3. 2021, č. j. 6 As 76/2021 - 37, zásadní zhoršení finanční situace stěžovatelky nebylo
v příčinné souvislosti s uloženou pokutou. Ze stěžovatelkou doložených výkazů je patrné,
že již od roku 2018 podnikala s vysokou ztrátou a její závazky vůči věřitelům v průběhu času
činily téměř 60 mil. Kč Pokutu ve výši 900 000 Kč, která byla stěžovatelce uložena v roce 2019,
tedy nebylo možno pokládat za hlavní důvod vedoucí k omezení či ukončení její ekonomické
činnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[45] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) neměla ve věci úspěch, nemá proto
právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec obvyklé úřední
činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu