ECLI:CZ:NSS:2018:9.AS.195.2018:27
sp. zn. 9 As 195/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Barbary Pořízkové právní věci žalobkyně: Moravská doprava
s.r.o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou
se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého
kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 10. 2016, č. j. KUOK 96863/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2018, č. j. 65 A 109/2016 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Mohelnice (dále jen „správní orgán I. stupně“)
ze dne 15. 9. 2015, č. j. MUMO-OD/25085/16, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2016,
č. j. MUMO-OD/27351/16, a opravného rozhodnutí ze dne 27. 9. 2016, č. j. MUMO-
OD/27716/16, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání správního deliktu dle §42b odst. 1
písm. s) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), neboť dne 26. 4. 2016 v 10:15 hodin v obci
Mohelnice v ulici Nádražní provozovala jízdní soupravu složenou z nákladního vozidla a návěsu,
u níž byla při provedeném nízkorychlostním vážení překročena nejvyšší povolená hmotnost
pro nápravu č. 2 o 1 381 kg (o 12 %) a nejvyšší povolená hmotnost pro skupinu náprav č. 1 a 2
o 2 078 kg (o 11,5 %), to vše při započtení toleranční srážky pro případ možné odchylky měřícího
zařízení. Za uvedený správní delikt byla žalobkyni dle §42b odst. 6 písm. a) zákona o pozemních
komunikacích s přihlédnutím k §43 odst. 2 téhož zákona uložena pokuta ve výši 27 000 Kč. Výše
označené rozhodnutí, kterým žalovaný odvolání žalobkyně zamítl, napadla žalobkyně žalobou ke
Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“).
[2] Stejně jako v odvolání, i v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, žalobkyně namítala,
že za správní delikt neodpovídá, neboť prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné
požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Správní delikt měl původ ve skutečnostech
na žalobkyni zcela nezávislých, a sice v závadě, která činila nákladní automobil
téměř nepojízdným a ke které muselo dojít bezprostředně před zahájením kontrolního vážení.
Jednalo se o poruchu vzduchového odpružení podvozku návěsu. Přestože řidič na závadu
policisty upozornil, kontrolní vážení proběhlo. Právě předmětná vada dle žalobkyně způsobila,
že nákladní automobil byl nerovnoměrně zatížen a došlo k přetížení první a druhé nápravy,
zatímco na třetí a čtvrté nápravě byla značná hmotnostní rezerva. Rozložení okamžitých
hmotností na jednotlivé nápravy potvrzuje příčinnou souvislost mezi závadou a přetížením.
V celkovém součtu nákladní automobil splňoval zákonné normy a byl správně a rovnoměrně
naložen. K prokázání tvrzení, že k přetížení došlo z důvodu nerovnoměrného rozložení nákladu
způsobeného vadou, žalobkyně předložila krajskému soudu znalecký posudek. Dále žalobkyně
k prokázání žalobních tvrzení navrhla provedení svědeckých výpovědí znalce a svého
zaměstnance, který vůz řídil.
[3] Krajský soud při jednání důkazní návrhy žalobkyně zamítl. K věci samé uvedl,
že žalobkyně nenaplnila podmínky pro liberaci dle §43 odst. 1 zákona o pozemních
komunikacích. Dle krajského soudu nelze vyloučit, že by vada vozidla mohla být liberačním
důvodem. To však za předpokladu, že bude prokázáno vynaložení veškerého úsilí, aby k vadě
nedošlo. Žalobkyně se omezila pouze na tvrzení a prokázání toho, že došlo k poškození měchů,
tedy že vozidlo mělo vadu. Neprokázala, že vozidlo bylo před zahájením jízdy v pořádku,
že prováděla kontroly technického stavu a že poškození měchů předcházela. Tvrzená vada mohla
být totiž způsobena pochybením samotné žalobkyně. Všechny navrhované důkazy směřovaly
pouze k prokázání existence vady, a proto jejich provedení krajský soud nepřipustil. Vada sama
o sobě není liberačním důvodem, tím se může stát až přistoupením dalších relevantních
skutečností. Dle krajského soudu nemohla být v řízení zohledněna ani žalobkyní namítaná
skutečnost, že řidič byl sankcionován za vadu vozidla. Ze správního spisu totiž vyplývá, že řidiči
byla v rámci blokového řízení uložena pokuta za řízení přetíženého vozidla, nikoli za jeho vadu.
K námitce nepřiměřenosti trestu krajský soud uvedl, že výše pokuty je stanovena přímo zákonem,
aniž by umožňovala správní uvážení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Včas podanou kasační stížností, včetně jejího doplnění, se žalobkyně (dále jen
„stěžovatelka“) domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku krajského soudu z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Nepřipuštěním navržených důkazů krajský soud stěžovatelce znemožnil prokázat tvrzení,
že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti
zabránila. Povaha závady vozidla prakticky vylučovala jeho další použití v provozu. Logicky
proto nemohla být předchozí kontrolou řidiče, kterou činí vždy před nástupem do vozidla,
odhalena. Důkazy prokazující charakter závady však krajský soud nepřipustil.
[6] Správní orgány pochybily v tom, že nevzaly v potaz skutečnost, že vozidlo mělo v době
kontrolního vážení takovou závadu, která negativně ovlivňovala naměřené hodnoty. Policie
neměla měření provést, ale vyčkat na odstranění závady.
[7] Krajský soud pochybil zejména tím, že odmítl provést výslech řidiče předmětného
vozidla. Je zřejmé, že řidič musel zjistit vznik poruchy v okamžiku před zahájením kontrolního
vážení a rovněž v tomto okamžiku na tuto poruchu upozornil a zajistil její bezodkladné
odstranění. Řidič je povinen před započetím každé jízdy zkontrolovat technický stav vozidla.
Pokud by vozidlo mělo závadu, která byla zjištěna při kontrolním vážení, nemohl by s vozidlem
vůbec odjet, neboť tato způsobuje de facto nepojízdnost vozidla. Protože vozidlo dojelo
až na místo kontroly, ke vzniku závady muselo dojít bezprostředně před ní (např. najetím
na váhu). Řidič byl dle stěžovatelky jediný, kdo mohl splnění povinností nutných k potvrzení
liberačních důvodů prokázat.
[8] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené
rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka podřadila důvod kasační stížnosti pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Ačkoliv to výslovně neuvedla, uplatňuje také důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé), neboť krajskému soudu vytýká, že nevyslechl navržené svědky,
čímž jí znemožnil prokázat naplnění liberačních důvodů.
[12] Stěžovatelka byla shledána odpovědnou ze spáchání správního deliktu dle §42b odst. 1
písm. s) zákona o pozemních komunikacích, kterého se dopustila tím, že dne 26. 4. 2016
provozovala jízdní soupravu složenou z motorového vozidla a návěsu, která při nízkorychlostním
kontrolním vážení překročila limitní hodnoty stanovené vyhláškou Ministerstva dopravy
č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška“).
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou vadou správního řízení spočívající
v nezohlednění poruchy vozidla v době vážení.
[14] Dle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích [p]rávnická nebo podnikající
fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla provozuje vozidlo, jehož hmotnost
převyšuje hodnoty stanovené podle zvláštního právního předpisu, kterým je vyhláška. Z protokolu policie
o výsledcích nízkorychlostního vážení vozidla stěžovatelky č. 87 ze dne 26. 4. 2016 vyplývá,
že náprava č. 2 překročila nejvyšší povolenou hmotnost o 1 381 kg a nápravy č. 1 a 2 o 2 078 kg.
Protokol obsahuje identifikační údaje o vážené jízdní soupravě (RZ, tovární značky, stav ujetých
km, jméno a příjmení řidiče, identifikaci provozovatele vozidla i odesílatele nákladu).
Ve správním spise je dále založena fotodokumentace obsahující doklady řidiče, osvědčení
o registraci tahače a návěsu, fotografie z místa vážení a dodací list. Rovněž je v něm založen
kalibrační protokol č. 588/2015 ze dne 27. 2. 2015, potvrzení o ověření stanoveného měřidla
ze dne 9. 10. 2015, výpisy z karty vozidla pro tahač a návěs a výpis z živnostenského rejstříku
stěžovatelky. Uvedené důkazní prostředky jsou ve vzájemném souladu a spolehlivě prokazují,
že stěžovatelkou provozovaná jízdní souprava převýšila hodnoty stanovené vyhláškou.
Stěžovatelka sama v řízení nepopírala přetížení vozidla, ani skutečnost, že byla provozovatelem
tohoto vozidla. Nezpochybnila ani hodnoty, které správní orgán I. stupně zjistil v průběhu
nízkorychlostního kontrolního vážení a které překračovaly limitní hodnoty stanovené vyhláškou.
Za situace, kdy o naplnění skutkové podstaty §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních
komunikacích není sporu a kdy sama stěžovatelka nevznesla žádné námitky proti takto
zjištěnému skutkovému stavu, nemohla být námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu
úspěšná. Pro úplnost soud uvádí, že z hlediska naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle
§42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích je irelevantní, zda vozidlo v době
vážení mělo poruchu. Citované ustanovení nijak nerozlišuje důvody, pro které došlo k překročení
hodnot stanovených vyhláškou. U daného typu odpovědnosti je lhostejné, zda byl zákon porušen
v důsledku vlastních činů provozovatele nebo v důsledku poruchy. Postačuje samotný fakt,
že bylo zjištěno jejich překročení. Nejvyšší správní soud uzavírá, že správní orgány vycházely
z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
[15] Dále se soud zabýval námitkou stěžovatelky, podle které jí byla upřena možnost prokázat
existenci liberačního důvodu. Stěžovatelka shodně v odvolání, v žalobě i kasační stížnosti namítá,
že splnila podmínky pro liberaci a pokuta jí neměla být uložena, protože za správní delikt
neodpovídá. Krajský soud pak pochybil tím, že odmítl provést výslechy svědků, kterými by byl
prokázán charakter závady a splnění povinností nutných k potvrzení liberačních důvodů.
[16] Dle §43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích [p]rávnická osoba za správní delikt
neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní
povinnosti zabránila.
[17] Ustanovení §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích zakotvuje
objektivní odpovědnost právnických a podnikajících fyzických osob za správní delikt. K vyvození
odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností stanovených zákonem
nebo uložených na jejich základě. Dojde-li k naplnění znaků skutkové podstaty, má provozovatel
vozidla možnost odvrátit svou objektivní odpovědnost výlučně prokázáním liberačních důvodů
vymezených v §43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
[18] Liberační důvody jsou určené pro aplikaci pouze ve výjimečných případech,
jelikož představují výjimku z principu objektivní odpovědnosti. Představují nástroj, jehož cílem
je předejít aplikaci neúměrné tvrdosti zákona. Pokud tedy existují okolnosti, ve kterých je nutné
posuzovat, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí k zabránění porušení povinnosti, správní
orgán se jimi musí skutečně zabývat a ne pouze konstatovat, že podmínky nebyly splněny. Osoba,
která se chce dovolávat liberačního důvodu, musí ovšem prokázat, že provedla technicky možná
opatření způsobilá účinně zabránit porušení zákona. Nelze se spokojit s tvrzením, že vynaložila
veškeré úsilí, aby ke správnímu deliktu nedošlo či s poukazem na to, že technicky možná opatření
po ní nebylo možné spravedlivě požadovat, protože by jejich provádění bylo neekonomické
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. 4 As 123/2014 - 34).
Ve vztahu k liberačním důvodů upraveným v §43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 As 10/2015 - 27, konstatoval: „Účelem
ustanovení obsahujícího liberační důvod je zabránění sankce ve zcela výjimečných případech, kdy by její uložení
odporovalo jejímu smyslu. Připuštěním navrhovaných liberačních důvodů (zabezpečení povinného školení řidičů)
by mohlo být liberační ustanovení aplikováno ve velkém množství případů, a ztratilo by tak povahu výjimky
z obecného pravidla, což by znamenalo ohrožení veřejného zájmu. Značné překročení stanovených hodnot zjištěných
při vážení vozidla poškozuje síť pozemních komunikací, ale rovněž ohrožuje zdraví a život účastníků silničního
provozu.“
[19] V daném případě byla tedy stěžovatelka povinna prokázat, že vynaložila veškeré úsilí,
které po ní bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti (přetížení náprav) zabránila.
[20] Stěžovatelka dovozuje existenci liberačního důvodu ze skutečnosti, že došlo k poruše
na vzduchovém měchu, která vznikla bezprostředně před kontrolou. Tímto došlo k přetížení
vozidla na prvních dvou nápravách a naměření nadlimitních hodnot. Ve správním řízení
dokládala existenci liberačního důvodu záznamem o poruše jízdní soustavy ze dne 26. 4. 2016,
v němž je zjištěná závada označena jako: „Porucha vzduchového odpružení podvozku návěsu“ a oprava
vymezena jako: „Výměna zátěžového ventilu odpružení. Výměna regulátoru tlaku“. Poukazovala rovněž
na výsledky kontrolního vážení a poměr okamžitých hmotností připadajících na jednotlivé
nápravy. Žalovaný dospěl k závěru, že poruchu nelze považovat za liberační důvod, neboť tato
nemohla vyvolat přeskupení nákladu a nelze ji považovat za vyšší moc. Důvodem vzniku závady
mohlo být totiž opotřebení materiálu, zanedbání technického stavu či jiná předvídatelná okolnost.
Stěžovatelka na to v žalobě reagovala předložením znaleckého posudku, kterým dokládala,
že vada způsobila nerovnoměrné rozložení nákladu, čímž došlo k přetížení druhé nápravy. Před
ústním jednáním navrhla k prokázání žalobních tvrzení výslech znalce (k okomentování posudku)
a výslech řidiče, který „je schopen se vyjádřit k problematice závady na vozidle v okamžiku kontroly“.
Krajský soud konstatoval, že veškeré důkazní úsilí stěžovatelky směřovalo k prokázání poruchy
na vozidle, nikoliv k prokázání toho, že učinila nějaké kroky k tomu, aby poškození vozidla
předcházela.
[21] Krajský soud je povinen podle §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vycházet
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Zabýval
se proto oprávněně pouze tím, zda lze poruchu považovat za liberační důvod, protože pouze tuto
skutečnost stěžovatelka jako liberační důvod ve správním řízení a v žalobě uplatňovala. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že tato skutečnost sama o sobě liberačním důvodem
být nemůže. Pro naplnění důvodů liberace byla stěžovatelka povinna prokázat nejen to,
že k poruše skutečně došlo a že tato byla příčinou překročení váhových limitů, ale rovněž to,
že vynaložila veškeré úsilí, aby dané situaci předešla. Znalecký posudek, který si nechala
stěžovatelka vypracovat, vychází od počátku z hypotézy, že souprava poruchu měla, a konstatuje,
že naměřené hodnoty odpovídají hodnotám návěsu s poruchou pružení. Nevěnuje se již otázce,
z jakého důvodu porucha nastala, kdy k ní došlo a zda jí bylo či nebylo možné předejít konáním
stěžovatelky. Ze žalobních tvrzení vyplynulo, že výpovědí řidiče a znalce měla být osvětlena
pouze existence technické závady a výše naznačená příčinná souvislost mezi poruchou vozidla
a překročením měřených hodnot, nikoliv však přijetí preventivních opatření ve smyslu
§43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. V průběhu správního ani soudního řízení
stěžovatelka netvrdila, že by těmito výslechy mělo být prokázáno, že o technický stav vozidla
náležitě dbala předtím, než bylo použito k přepravě dne 26. 4. 2016, tj. že přijala dostatečná
opatření k zabránění vzniku poruchy způsobující přetížení. Teprve v kasační stížnosti zaznělo,
že navrženým výslechem řidiče mělo být také prokázáno splnění povinností týkajících
se technického stavu vozidla. Jedná se však zjevně o účelovou reakci na výtku krajského soudu,
že přijetí preventivních opatření (která eventuálně mohla vést k liberaci) nebylo doposud v řízení
tvrzeno ani prokázáno.
[22] Tím, kdo má prokázat, že vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat,
aby porušení právní povinnosti zabránil, není správní orgán, ale právnická osoba,
které je vytýkáno spáchání správního deliktu. Důkazní břemeno ohledně prokázání preventivních
opatření proti přetížení náprav jízdní soupravy během přepravy nesla tedy stěžovatelka. Ta sice
důkazní návrhy učinila, měly jimi však být prokázány skutečnosti, které, i kdyby byly prokázány,
nemohly stěžovatelku z objektivní odpovědnosti vyvázat. Ve správním řízení nebyl předložen
žádný dokument prokazující technický stav vozidla, jeho stáří, technickou vybavenost, záznam
o pravidelně prováděných kontrolách, třeba i nad rámec povinných kontrol, prohlídky vozidla
mechanikem, servisní protokoly z nedávné doby, atp. Stěžovatelka nepředložila znalecký
posudek, jenž by mohl osvětlit uložení nákladu, příčiny vzniku poruchy či možnost pohybu
vozidla s tvrzenou poruchou. K prokázání správného uložení nákladu by bylo namístě rovněž
předložit protokol o vážení při výjezdu z místa nakládky, kterým by bylo doloženo, že k přesypu
došlo za jízdy, případně vinnou poruchy. Žádný z výše naznačených důkazů nebyl ani doložen,
ani navržen. Za tohoto stavu nelze proto považovat neprovedení navrhovaných výslechů
za porušení pravidel spravedlivého procesu.
[23] Není tedy pravdou, že by krajský soud upřel stěžovatelce možnost prokázat liberační
důvody; krajský soud pouze konstatoval, že navržené důkazní prostředky byly nedostatečné
pro zproštění se objektivní odpovědnosti, neboť žádným z nich nebylo možné prokázat
preventivní opatření, která by mohla zabránit vzniku poruchy a ovlivnit s ní souvisejí negativní
výsledek vážení. Nejvyšší správní soud považuje za nutné připomenout, že krajský soud by měl
zvažovat rozsah doplnění dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu
(srov. rozsudky ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, ze dne 21. 6. 2006,
č. j. 1 As 42/2005 - 62 či ze dne 12. 6. 2009, č. j. 7 Afs 114/2008 - 92). Soudní přezkum
rozhodnutí správních orgánů má totiž přes svá specifika stále především kasační charakter.
Znamená to tedy, že krajský soud nemá povinnost provést každý účastníky navržený důkaz.
Má však povinnost řádně zdůvodnit, proč jejich provedení nepovažuje za nutné,
což platí jak pro důkazy, které již byly v řízení před správním orgánem provedeny a účastník
řízení z nějakého důvodu navrhuje jejich opakování, tak pro důkazy, které by měly být poprvé
provedeny v soudním řízení. Hlavním kritériem, podle kterého Nejvyšší správní soud
přezkoumává napadené rozhodnutí krajského soudu ve vztahu k uvedené námitce, tedy je,
zda krajský soud svůj závěr o nadbytečnosti provést výslechy navržených svědků řádně
odůvodnil. Tomuto požadavku krajský soud v posuzované věci dostál, neboť náležitě
v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětil, proč stěžovatelkou požadované dokazování nebylo
pro meritorní rozhodnutí relevantní. Ani tuto námitku stěžovatelky proto soud neshledal
důvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na skutečnost, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, krajský soud nepochybil, když zamítl důkazní návrhy navržené stěžovatelkou a Nejvyšší
správní soud neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační
stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. O věci přitom rozhodl bez jednání,
jelikož §109 odst. 2 s. ř. s. takový postup předpokládá.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Radan Malík
předseda senátu