ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.277.2021:30
sp. zn. 6 Azs 277/2021 – 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyně: S. T. T., zastoupená
Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2021, č. j. MV-196661-4/SO-2020,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 18. 8. 2021, č. j. 61 A 8/2021-41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2021,
č. j. 61 A 8/2021-41, se ruší.
II. Rozhodnutí žalované ze dne 12. 2. 2021, č. j. MV-196661-4/SO-2020, se ru š í
a věc se v rací žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 28 570 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku
k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
IV. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila
prvostupňové rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 9. 11. 2020, č. j. OAM-42092-28/ZM-2019,
kterým byla zamítnuta žalobkynina žádost o vydání zaměstnanecké karty z důvodu nesplnění
podmínky dle §42g odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). V odůvodnění
rozhodnutí žalovaná vycházela z toho, že výše sjednané mzdy v pracovní smlouvě
již neodpovídala výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády (prvostupňová rozhodnutí
Ministerstva vnitra byla totiž žalovanou opakovaně rušena jako nepřezkoumatelná pro nedostatek
důvodů).
[2] Žalobkyně se proti rozhodnutí žalované bránila žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. V odůvodnění rozsudku
nerozporoval, že žalobkyně k podané žádosti sice doložila pracovní smlouvu, která jí zaručovala
výši mzdy převyšující tehdejší mzdu minimální, avšak dovodil, že správní orgány musí
rozhodovat na základě skutkového a právního stavu rozhodného v době vydání rozhodnutí,
přičemž k tomuto datu již sjednaná mzda nedosahovala stanovené výše minimální mzdy. Tato
okolnost proto dle krajského soudu důvodně vedla k zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké
karty. Krajský soud nezpochybňoval, že nastalou situaci zapříčinila délka řízení před správními
orgány. Na požadavku plynoucím z §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců však bylo
nutno dle krajského soudu trvat. Krajský soud své závěry opřel také o rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 1. 2021, č. j. 10 Azs 177/2020-32.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované, replika žalobkyně
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost, v níž shodně jako v podané žalobě namítá, že nebyla povinna při změně minimální mzdy
stanovené právním předpisem upravit i výši mzdy, která byla sjednána v pracovní smlouvě.
V této souvislosti odkazovala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2021,
č. j. 1 Azs 116/2021-29, s nímž jsou dle jejího názoru právní závěry obsažené v rozsudku
krajského soudu v rozporu.
[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 10 Azs 177/2020-32, ze kterého dle jejího názoru vyplývá, že správní orgán je povinen
v případě splnění podmínky výše minimální mzdy posuzovat skutkový a právní stav ke dni vydání
rozhodnutí. Rovněž podrobně polemizovala se závěry Nejvyššího správního soudu obsaženými
v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29, v této souvislosti vychází mj. ze znění důvodové zprávy
k zákonu č. 101/2014 Sb., jímž byl novelizován zákon o pobytu cizinců. Dle jejího názoru je
v rozporu se smyslem §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jakož i se zásadou
materiální pravdy, aby rozhodující správní orgán mohl zjišťovat a posuzovat naplnění sporné
podmínky v době podání žádosti, nikoli však v době vydání rozhodnutí.
[5] Stěžovatelka reagovala na vyjádření žalované podáním repliky, v níž upozornila,
že předloží-li cizinec pracovní smlouvu obsahující ujednání o mzdě dosahující alespoň výše
minimální mzdy dle aktuálního nařízení vlády, jedná se o ujednání ve smyslu §42g odst. 2
písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož taková smlouva zaručuje cizinci minimální mzdu
i v případě, že bude následným nařízením vlády zvýšena.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.
[7] Podle §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké
karty oprávněn podat cizinec, pokud uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu
o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní
činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna
cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; týdenní pracovní doba v každém základním
pracovněprávním vztahu musí činit nejméně 15 hodin.
[8] Výkladem citovaného ustanovení zákona se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací
činnosti zabýval, a to nejprve v již zmiňovaném rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29,
na který navázaly např. rozsudky ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 Azs 131/2021-37, ze dne 5. 1. 2022,
č. j. 6 Azs 276/2021–29, nebo ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 Azs 278/2021-29. Závěry v nich
vyslovené, od kterých Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit, lze plně vztáhnout také
na nyní projednávaný případ.
[9] V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud dovodil, že k naplnění požadavku §42g
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců dochází již tím, že žadatel o zaměstnaneckou kartu
předloží platně uzavřenou pracovní smlouvu s ujednanou mzdou ve výši alespoň základní sazby
minimální (resp. zaručené) mzdy v dané době. Dojde-li v průběhu řízení ke zvýšení minimální
mzdy, takže původně sjednaná mzda již nové výše minimální mzdy nedosahuje, nemusí žadatel
dokládat upravenou pracovní smlouvu či mzdový výměr s novou výší mzdy dosahující alespoň
mzdy minimální (resp. zaručené). Její dosažení mu totiž garantují pracovněprávní předpisy,
konkrétně §111 a §112 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
[10] V souzené věci nejsou mezi účastníky řízení sporné skutkové okolnosti případu, jedinou
spornou otázkou je pouze výše sjednané mzdy, která sice v době podání žádosti o vydání
zaměstnanecké karty dosahovala základní sazby minimální mzdy, avšak v důsledku zvýšení
minimální měsíční mzdy v průběhu správního řízení správní orgány a krajský soud dovodily,
že pracovní smlouva přestala podmínky stanovené §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců
naplňovat.
[11] Nejvyšší správní soud tedy i v nyní projednávaném případě konstatuje, že právní
posouzení, na němž správní orgány a krajský soud založily svá rozhodnutí, nejsou správná,
neboť stěžovatel splnil podmínku výše mzdy plynoucí z §42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu
cizinců již tím, že k žádosti přiložil platnou pracovní smlouvu dosahující nejméně základní sazby
minimální mzdy v době podání žádosti.
[12] K odkazům krajského soudu a žalované na rozsudek č. j. 10 Azs 177/2020-32 Nejvyšší
správní soud (ve shodě se závěry vyslovenými v rozsudku č. j. 6 Azs 276/2021-29, viz bod 13)
připomíná, že v něm Nejvyšší správní soud reagoval toliko na námitku nepřezkoumatelnosti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2020, č. j. 64 A 46/2019-36, uplatněnou dle §103
odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Z důvodu
vázanosti kasačními námitkami se tedy Nejvyšší správní soud nemohl vyjadřovat k výkladu §42g
odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale posuzoval pouze to, zda krajský soud rozhodnutí
dostatečně a přezkoumatelně odůvodnil. Z rozsudku č. j. 10 Azs 177/2020-32 tedy nelze
dovozovat, jakým způsobem má být sporné ustanovení zákona o pobytu cizinců vykládáno. Jeho
výklad byl proveden až v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021-29, a to shora popsaným způsobem.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Věc však nevrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení a podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. přistoupil ke zrušení
rozhodnutí žalované. Věc tedy vrátil k dalšímu řízení žalované, neboť krajský soud by s ohledem
na výše uvedené závěry neměl jinou možnost, než tak sám učinit. V dalším řízení bude žalovaná
podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[14] Podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech
řízení před krajským soudem. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., aplikovaného na základě §120 s. ř. s.,
má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl (žalované).
[15] Stěžovatelka zaplatila v řízení před Nejvyšším správním soudem soudní poplatek ve výši
5 000 Kč za podanou kasační stížnost (položka 19 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích) a v řízení před krajským soudem soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podanou žalobu
[položka 18 bod 2 písm. a) přílohy k zákonu o soudních poplatcích].
[16] Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem a v řízení před Nejvyšším správním
soudem zastoupena advokátem. V řízení před krajským soudem učinil zástupce dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) tři úkony právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a replika
k vyjádření žalované [§11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. V řízení před Nejvyšším
správním soudem zástupce stěžovatelky učinil dva úkony právní služby, a to podání kasační
stížnosti a repliky k vyjádření žalované [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Celkem
tedy zástupce stěžovatelky učinil pět úkonů právní služby s nárokem na odměnu ve 3 100 Kč
za jeden úkon [§7 bodu 5 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Podle §13 odst. 4
advokátního tarifu je třeba k odměně za každý úkon připočítat 300 Kč jako náhradu hotových
výdajů. Protože zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
o částku 3 570 Kč odpovídající této dani. Celková náhrada nákladů řízení, čítající odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 20 570 Kč (včetně daně z přidané hodnoty)
a zaplacené soudní poplatky ve výši 8 000 Kč, tak představuje částku 28 570 Kč. K jejímu
uhrazení byla žalované stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce.
[17] Žalovaná neměla ve věci samé úspěch, nemá proto dle §60 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.) právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu