ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.301.2021:18
sp. zn. 6 Azs 301/2021 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové
a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: M. T. V.,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, týkající se žaloby
na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 20. 8. 2021, č. j. 77 A 47/2021 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Na základě žaloby podané dne 13. 4. 2021 Krajský soud v Plzni v záhlaví
označeným rozsudkem uložil žalovanému, aby ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku
vydal rozhodnutí v řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty vedeném
pod sp. zn. OAM-55111/ZM-2019. Dospěl k závěru, že žalovaný se v řízení dopustil nečinnosti
ve smyslu §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal
na to, že Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) vydala
dne 25. 2. 2021 pod č. j. MV-25410-3/SO-2021 opatření proti nečinnosti žalovaného.
K tomuto dni tak byla presumována nečinnost žalovaného (včetně toho, že uplynula zákonná
lhůta pro vydání rozhodnutí), kterou měl žalovaný odstranit vydáním rozhodnutí, což do doby
vydání rozsudku krajského soudu neučinil. Důvody, pro které nedošlo k vydání rozhodnutí,
přitom dle krajského soudu nespočívaly na straně žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[2] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
Namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů a dále to,
že s ohledem na konkrétní okolnosti nebyly v dané věci splněny podmínky pro vyslovení
jeho nečinnosti. Stěžovatel uvedl, že Komise v opatření proti nečinnosti
č. j. MV-25410-3/SO-2021 dospěla k závěru, že stěžovatel je nečinný, a uložila mu,
aby do 30 dnů od doručení opatření rozhodl o žalobcově žádosti. Tím dle stěžovatele Komise
určila rámec, v němž se následně mohl soud pohybovat při posuzování podané žaloby. Stěžovatel
namítal, že s ohledem na povahu daného řízení a další okolnosti věci nebylo možné považovat
jeho postup za nečinnost. Stěžovatel se pokoušel zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti (bez ohledu na dodržení lhůty stanovené zákonem), a zajistit, aby všechny doklady
předložené k žádosti skutečně prokazovaly, že žalobce splňuje podmínky pro vydání
zaměstnanecké karty.
[3] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že předpokladem pro vydání rozhodnutí
je poskytnutí nezbytné součinnosti ze strany žalobce a zastupitelského úřadu. Nesouhlasil
s hodnocením krajského soudu, že na nečinnosti stěžovatele nic nemění to, že vyhotovil
tzv. předkládací zprávu, resp. vydal zastupitelskému úřadu v Hanoji pokyn k udělení
dlouhodobého víza dle §30 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zastupitelský úřad
nemohl s ohledem na ochranná opatření Ministerstva zdravotnictví vyzvat žalobce k tomu,
aby se dostavil k převzetí dlouhodobého víza za účelem převzetí zaměstnanecké karty. Krajský
soud provedl nesprávný výklad povinností plynoucích z ochranného opatření Ministerstva
zdravotnictví a rozhodoval na základě nesprávně zjištěného stavu věci, neboť vycházel
z již neúčinného ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví. Stěžovatel poukázal
na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2021, č. j. 61 A 16/2021 - 32,
kde krajský soud prakticky v totožném případě konstatoval, že stěžovatel nečinný nebyl.
Dále se domníval, že krajský soud stanovil nepřiměřeně krátkou lhůtu pro vydání rozhodnutí
a nezohlednil, že je stěžovatel závislý na součinnosti žalobce. Není-li součinnost poskytnuta,
stěžovatel nemůže řízení dokončit vydáním kladného rozhodnutí.
[4] Žalobce práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou, zda je napadený rozsudek
přezkoumatelný, tj. zda se krajský soud vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami,
zda srozumitelným způsobem uvedl, jaké skutečnosti vzal ve svém rozhodování za prokázané,
kterým nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování veden, o jaké důkazy opřel
svá skutková zjištění a které důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném
rozhodnutí. Vychází-li Nejvyšší správní soud z uvedených požadavků na obsahové náležitosti
odůvodnění rozhodnutí, pak je zřejmé, že napadený rozsudek krajského soudu tyto náležitosti
nepostrádá. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, nebo ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30). Nejvyšší správní soud
proto mohl přistoupit k jeho věcnému přezkumu.
[7] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že se v předchozím řízení
dopustil nečinnosti ve smyslu §79 s. ř. s. Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkově obdobnou
věcí se již ve své rozhodovací činnosti zabýval, konkrétně např. v rozsudcích ze dne 7. 10. 2021,
č. j. 7 Azs 179/2021 - 25, ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 Azs 221/2021 - 32, nebo ze dne
30. 11. 2011, č. j. 7 Azs 290/2021 - 25. Od závěrů v nich vyslovených neshledal důvod se odchýlit
ani v nyní souzené věci. Ztotožnil se s hodnocením krajského soudu, že stěžovatel byl v řízení
nečinný, a tento závěr není způsobilá vyvrátit ani stěžovatelova argumentace obsažená v kasační
stížnosti.
[8] Podle §79 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud
uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní
zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
[9] Podle §71 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se nedodržení lhůt nemůže
dovolávat ten účastník, který je způsobil.
[10] Podle §80 odst. 4 písm. a) správního řádu může nadřízený správní orgán přikázat
nečinnému správnímu orgánu, aby ve stanovené lhůtě vydal rozhodnutí.
[11] Nejvyšší správní soud z obsahu předložené spisové dokumentace zjistil, že žalobce podal
žádost o zaměstnaneckou kartu již dne 27. 8. 2019. Stěžovatel opakovaně rozhodoval o podané
žádosti, jeho rozhodnutí však byla opakovaně rušena Komisí jako nadřízeným správním
orgánem. Žalobce následně uplatnil opatření proti nečinnosti. Komise dospěla k závěru,
že stěžovatel byl nečinný, neboť nedodržel lhůtu pro vydání rozhodnutí upravenou v zákoně
o pobytu cizinců, a proto vydala dne 25. 2. 2021 pod č. j. č. j. MV-25410-3/SO-2021 opatření
proti nečinnosti, kterými stěžovateli přikázala, aby vydal rozhodnutí ve věci do 30 dnů
od doručení opatření.
[12] Komise tedy (jako nadřízený správní orgán) shledala, že se stěžovatel dopustil
nečinnosti. Nejvyšší správní soud pak v této souvislosti již v rozsudku ze dne 10. 12. 2012,
č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, vyslovil: „Přijme-li nadřízený správní orgán opatření proti nečinnosti (§80 odst. 4
správního řádu z roku 2004), je tím presumován fakt, že správní orgán byl nečinný, a nejde tedy o případ,
na který pamatuje §71 odst. 5 citovaného zákona. Správní soud již není oprávněn tento závěr přehodnocovat
a procesním chováním účastníka řízení (žalobce) se, z pohledu §71 odst. 5 téhož zákona, může zabývat
jen od okamžiku přijetí tohoto opatření proti nečinnosti.“ Polemika stěžovatele s opatřením
proti nečinnosti vydaným Komisí jako nadřízeným správním orgánem stěžovatele je tedy
v tomto ohledu nepřípadná.
[13] Krajský soud pak dospěl ke správnému závěru, že po přijetí opatření vydaného Komisí
nelze za odstranění nečinnosti považovat vydání předkládací zprávy, resp. udělení interního
pokynu k udělení víza (ze dne 25. 3. 2021), jak v kasační stížnosti poukazuje stěžovatel.
Podle §169t odst. 7 písm. a) zákona o pobytu cizinců se v případě vydání povolení
k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení jeho platnosti vydáním rozhodnutí rozumí převzetí
průkazu o povolení k pobytu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2018,
č. j. 1 Azs 408/2017 - 24, na který odkázal též krajský soud, dospěl k závěru, že „vydáním
rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání na území České republiky
(zaměstnanecká karta) se rozumí převzetí průkazu o povolení pobytu [§169 odst. 10 písm. a) zákona o pobytu
cizinců]. Vydáním rozhodnutí o žádosti o takový dlouhodobý pobyt však nelze rozumět vydání předkládací zprávy
ani interního pokynu k udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení k dlouhodobému pobytu“.
[14] Jedinou přípustnou formu kladného rozhodnutí o žádosti tedy představuje převzetí
průkazu cizincem (k tomu shodně též zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 221/2021 - 32, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2022, č. j. 8 Azs 282/2021 - 31). Nejvyšší
správní soud se ztotožnil také s navazujícími závěry krajského soudu, že lhůtu, která již uběhla,
nelze stavět (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 408/2017 - 24,
nebo rozsudek ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012 - 20).
[15] Na stěžovatelově nečinnosti v souzené věci pak nic nemění ani poukaz na ochranná
opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví. Nejvyšší správní soud v této souvislosti ve shodě
s krajským soudem připomíná, že na celkové délce řízení se v daném případě podepsal nikoli
přístup žalobce, ale především skutečnost, že rozhodnutí stěžovatele byla Komisí opakovaně
rušena. Žalobce podal žádost již dne 27. 8. 2019, o žádosti však nebylo pravomocně rozhodnuto
ani po vydání opatření Komise proti nečinnosti. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje existenci
pandemie a z ní plynoucí důsledky, ty však nelze klást (co do posuzování nečinnosti stěžovatele)
k tíži žalobci. Jak správně připomněl krajský soud, bylo povinností stěžovatele, aby tvrdil
a prokázal, jaké konkrétní okolnosti mu bránily vydat rozhodnutí ve věci (rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb.
NSS). Stěžovatel však v řízení o žalobě poukazoval toliko na ochranné opatření Ministerstva
zdravotnictví ze dne 14. 2. 2021, č. j. MZDR 20599/2020-56/MIN/KAN, u kterého krajský
soud správně dovodil, že nemělo na posouzení nečinnosti stěžovatele v dané věci vliv.
Toto ochranné opatření obsahovalo výjimku [viz bod I.10 písm. k)], která výslovně stanovila,
že zákaz přijímání žádostí o víza neplatí pro žádosti o vydání dlouhodobého víza za účelem převzetí povolení
k pobytu. Existenci této výjimky stěžovatel v řízení nezpochybňoval, současně uvedl,
že se v ochranných opatřeních Ministerstva zdravotnictví neobjevuje až s účinností po datu
1. 6. 2021. V souvislosti s později vydanými ochrannými opatřeními, na která stěžovatel poukázal
až v kasační stížnosti (avšak vydanými poté, co již byl v řízení prokazatelně nečinný), Nejvyšší
správní soud nad rámec rozhodovacích důvodů podotýká, že z již výše označené judikatury
vyplývá, že ani platnost a účinnost později vydaných ochranných opatření se nemůže stát
důvodem pro zamítnutí nečinnostní žaloby na základě prostého konstatování, že relevantní
ustanovení ochranného opatření představují objektivní překážku, která brání vydání kladného
rozhodnutí.
[16] K obecnému nesouhlasu stěžovatele se soudem stanovenou lhůtou k vydání rozhodnutí,
včetně s tím související námitky, že krajský soud nezohlednil závislost stěžovatele na součinnosti
žalobce, která (není-li poskytnuta) vede k nemožnosti ve věci rozhodnout, Nejvyšší správní soud
odkazuje na závěry vyslovené ve skutkově obdobné věci (s totožně stanovenou lhůtou v délce
15 dnů) v rozsudku č. j. 7 Azs 290/2021 - 25: „Nejvyšší správní nepovažuje takto stanovenou lhůtu
za nepřiměřenou s ohledem na stěžovatelem uváděná specifika řízení o vydání zaměstnanecké karty podané
na zastupitelském úřadě. Je však nutno dodat, že takto stanovou lhůtu nelze chápat absolutně, jak činí stěžovatel.
Jak vyplývá z rozsudku tohoto soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 1 Azs 221/2021 - 32, za situace,
kdy již nemůže dojít pro marné uplynutí lhůty k jejímu stavění ve smyslu §169t odst. 9 zákona o pobytu cizinců,
je nutné do lhůty stanovené krajským soudem k vydání rozhodnutí započítat pouze ty dny, kdy je procesní aktivita
vyžadována od stěžovatele, resp. zastupitelského úřadu. K tvrzení stěžovatele o nemožnosti vydat rozhodnutí
z důvodu existence objektivní překážky, Nejvyšší správní soud dodává, že vyskytne-li se v řízení překážka,
jež by stěžovateli bránila v dalším postupu v řízení (např. zákaz vyznačit na zastupitelském úřadu České
republiky ve Vietnamu do cestování dokladu vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí příslušného
oprávnění k pobytu na území vyplývající z mimořádného opatření), pak bude v řízení přirozeně pokračovat poté,
co tato překážka odpadne.“
[17] Závěrem Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelem odkazovaný rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2021, č. j. 61 A 16/2021 - 32, byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2021, č. j. 7 Azs 226/2021 - 27. Uzavírá
proto, že stěžovatelova argumentace obsažená v kasační stížnosti nebyla způsobilá zvrátit
správnost závěrů krajského soudu, že se stěžovatel při rozhodování o žalobcově žádosti dopustil
vytýkané nečinnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly, náhrada nákladů
řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2022
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu