ECLI:CZ:NSS:2022:6.AZS.62.2021:49
sp. zn. 6 Azs 62/2021 – 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Tomáše
Langáška a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: K. Ch., zastoupeného
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem, sídlem Hládkov 701/4, Praha, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, sídlem Křižíkova 8, Praha,
týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2020,
č. j. KRPS-285987-23/ČJ-2020-010022-ZZC, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 49 A 8/2020 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 20. 11. 2020 zadržela policejní hlídka žalobce s dalším mužem, když se pohybovali
v nočních hodinách pěšky na dálnici D1 ve směru na Prahu. Následujícího dne bylo se žalobcem
zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. a) bodu 2 a písm. b) bodů 3
a 4 č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále „zákon o pobytu cizinců“), neboť porušil opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne
18. 9. 2020 vydané ve snaze zamezit zavlečení infekčního onemocnění covid-19 na území České
republiky (dále též „ochranné opatření“) a na území ČR pobýval bez platného cestovního
dokladu a povolení k pobytu.
[2] Téhož dne žalovaná žalobce rozhodnutím uvedeným v záhlaví zajistila dle §124 odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce vstoupil na území ČR v rozporu s ochranným
opatřením, čímž se dopustil závažného narušení veřejného pořádku, a dle §124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, neboť existovalo nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění.
[3] Proti rozhodnutí o zajištění brojil žalobce u Krajského soudu v Praze.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Ve vztahu k zajištění dle §124 odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců konstatoval, že v době vydání rozhodnutí žalované bylo možné dovodit,
že pobyt žalobce na svobodě by představoval skutečné, aktuální a dostatečně závažné narušení
veřejného pořádku. Za důvodné nepovažoval ani námitky brojící proti zajištění z důvodu
uvedeného v §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná v napadeném rozhodnutí
výslovně poukázala na to, že žalobce přicestoval na území ČR ve skrytu, tedy (jinými slovy)
zjevně usiloval o to, aby se vyhnul jakékoliv interakci se správními orgány zodpovědnými
za prosazování právních předpisů regulujících vstup a pobyt cizinců na území schengenského
prostoru. Podle napadeného rozhodnutí žalobce výslovně popřel, že by se hodlal vrátit do země
původu, ačkoliv mu tam podle jeho slov žádné relevantní nebezpečí nehrozí, a naopak
prohlašoval, že míní pokračovat ve své cestě do Německa. Žalovaná se v rozhodnutí vyjádřila
též ke každému ze zvláštních opatření a poukázala na žalobcovo vyjádření, podle nějž taková
opatření nejsou v jeho situaci využitelná. Žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, nepovažoval soud za přiléhavý na případ
žalobce, neboť se netýkal bezprizorní osoby bez jakýchkoliv vazeb na území ČR,
která by předem deklarovala svou vůli pokračovat ve své nelegální cestě do dalšího členského
státu Evropské unie.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně údajného závažného narušení
veřejného pořádku. Jeho jednání totiž nebylo ani vzdáleně trestněprávně relevantní, bylo
nedbalostní, a nespočívalo v šíření nakažlivé nemoci. Stěžovatel vstupem na území porušil
relativně specifické opatření Ministerstva zdravotnictví, jehož porušení ze strany českého občana
by nemohlo mít důsledky v omezení osobní svobody, a tudíž postup žalovaného vůči stěžovateli
představuje zneužití institutu zajištění cizince. Dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 60/2020 - 31, s nímž se ztotožňuje.
[7] Dále stěžovatel trvá na tom, že v jeho případě nebyly splněny ani podmínky pro zajištění
dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Odůvodnění žalované je velmi stručné a stojí
převážně na údajném ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem. Stěžovatel nesouhlasí s tím,
že fakticky pouhý nelegální vstup na území ČR společně s původním motivem mohou
odůvodňovat zajištění. V případě stěžovatele nebylo na místě vycházet z jeho údajné
nespolehlivosti, neboť byl správním orgánem poučen o marnosti své snahy o vstup na území EU
a nutnosti respektovat s nejvyšší pravděpodobností uložený zákaz vstupu na území EU. K tomu
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18.
Stěžovatel „se dosud nedostal do křížku s žádným správním rozhodnutím“ a na poučení ze strany
správního orgánu reagoval logickým zájmem o přiznání statusu žadatele o mezinárodní ochranu.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že trvá na zákonnosti svého rozhodnutí
a ztotožnila se s rozsudkem krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let,
jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo
pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území
členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud
a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,
b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území
neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[12] Možností zajistit cizince dle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců proto,
že na území vstoupil v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví přijatým
k ochraně obyvatel před zavlečením nemoci covid-19 se Nejvyšší správní soud zabýval
například v rozsudku ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Azs 216/2020 - 61, či ze dne 23. 3. 2021,
č. j. 8 Azs 257/2020 - 37. Dospěl k závěru, že ohrožení veřejného zdraví nelze podřadit
pod pojem „závažné porušení veřejného pořádku“, neboť zákon o pobytu cizinců rozlišuje
mezi porušením veřejného pořádku a ohrožením veřejného zdraví, přičemž důvodem
pro zajištění za účelem správního vyhoštění je jen první z uvedených důvodů. K obdobnému
závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Azs 333/2020 - 30,
podle něhož cizinec, který vstoupil na území České republiky v době, kdy to bylo zakázáno
ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví vydaným v souvislosti s výskytem onemocnění
covid-19, nepředstavuje bez dalšího nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu §119 odst. 1
písm. a) bodu 2 zákona o pobytu cizinců.
[13] Od výše uvedených závěrů nemá Nejvyšší správní soud důvod se v projednávané věci
odchýlit, proto je třeba konstatovat, že stížní námitka týkající se nemožnosti aplikace tohoto
ustanovení na stěžovatelův případ je důvodná. V podrobnostech soud odkazuje na výše uvedené
rozsudky.
[14] Ačkoli Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nezákonnosti zajištění stěžovatele
podle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, je třeba uvést, že to samo o sobě
nezpůsobuje nezákonnost rozsudku krajského soudu, potažmo rozhodnutí žalované. Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 21. 9. 2017, čj. 2 Azs 236/2017 - 36, konstatoval, že: „I v případě,
kdy by v rámci jednoho konkrétního rozhodnutí o zajištění bylo žalovaným uplatněno více důvodů zajištění
dle §46a odst. 1 zákona o azylu zároveň, přičemž by v rámci následně iniciovaného soudního přezkumu
takového rozhodnutí byl pouze jeden z těchto důvodů shledán neopodstatněným, rozhodnutí o zajištění jako celek
by obstálo, neboť by byl naplněn alespoň jeden z důvodů zajištění a zajištění by tak nebylo lze označit
za nezákonné.“ Přestože se citovaný rozsudek týká zajištění cizince podle zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, závěry v něm uvedené lze aplikovat i na zajištění podle §124 zákona o pobytu cizinců
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, čj. 2 Azs 330/2018 - 30).
[15] Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval námitkami proti zajištění z důvodu
uvedeného v §124 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.
[16] Krajský soud k těmto námitkám uzavřel, že žalovaná dostatečně odůvodnila, proč má
za to, že u cizince existuje nebezpečí, že by mohl ztěžovat či mařit výkon správního rozhodnutí
a tyto důvody shledal oprávněnými.
[17] Stěžovatelova námitka, že neporušil žádné správní rozhodnutí a že pouze z jeho nelegální
cesty a jeho motivu k ní nelze dovozovat jeho neochotu podrobit se případnému správnímu
vyhoštění, je lichá.
[18] Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že cizince lze podle daného ustanovení zajistit
mimo jiné právě v případě, že jde o nelegálně pobývajícího cizince deklarujícího záměr
pokračovat do další země EU (viz zejm. body 29 a 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 4. 2016, č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, č. 3429/2016 Sb. NSS).
[19] Stěžovatel při svém výslechu uvedl, že nechce zůstat v České republice ani se vrátit
do Alžírska, jeho úmyslem je pokračovat v cestě do Německa. Tento výslech probíhal již poté,
co mu bylo oznámeno zahájení řízení o správní vyhoštění (jedná se ostatně o podmínku,
bez které cizince zajistit nelze), byl tedy již informován o tom, že jeho snaha o vstup na území
států EU nebude úspěšná, jak uvádí v kasační stížnosti. Namítá-li stěžovatel, že na poučení
ze strany správního orgánu o možném vyhoštění reagoval logicky žádostí o mezinárodní ochranu,
a to v situaci, kdy ve výpovědi uvedl, že mu v zemi původu nic nehrozí, ale nechce se tam vrátit
z důvodu špatné ekonomické situace a nedostatku pracovních příležitostí, i toto jednání
dle Nejvyššího správního soudu značí snahu stěžovatele setrvat na území států EU, a to i cestou
žádosti o mezinárodní ochranu, která se ve světle výše uvedeného jeví jako účelová,
a tedy nepodrobit se případnému vyhoštění do Alžírska.
[20] Projednávanou věc je třeba odlišit od případů řešených např. v rozsudcích
ze dne 26. 10. 2021, č. j. 6 Azs 370/2020 - 25, či ze dne 23. 3. 2021, č. j. 8 Azs 257/2020 – 37,
kdy na základě okolností věci a z tvrzení cizinců bylo možné usuzovat na to, že byli připraveni
se po svém propuštění vrátit dobrovolně domů, a žalovaná je přesto zajistila s poukazem na §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V nynější věci však ze stěžovatelova jednání a výpovědi
plyne pravý opak.
[21] Nejvyšší správní soud nadto v již zmíněném rozsudku č. j. 8 Azs 257/2020 - 37
konstatoval, že porušení ochranného opatření může být společně s dalšími okolnostmi
podpůrným důvodem pro zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
V projednávané věci žalovaná poukázala také na to, že stěžovatel dal svým jednáním (cestou
bez platného dokladu, ačkoliv si byl povinnosti mít cestovní doklad vědom, porušením platného
opatření Ministerstva zdravotnictví) najevo, že nehodlá respektovat platné právní předpisy
a uložené povinnosti.
[22] Ke stěžovatelem odkazovanému rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18,
Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že z důvodu
odlišných skutkových okolností není tento rozsudek na jeho věc přiléhavý, a nelze z něj tak činit
žádné závěry. Stěžovatel přitom s tímto závěrem v kasační stížnosti nijak nepolemizuje, pouze
na rozsudek opakovaně odkazuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud správně vyhodnotil stěžovatelovo zajištění
na základě §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jako zákonné, a ani důvodnost kasační
námitky týkající se zajištění dle §124 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nemá za následek
nutnost zrušení napadeného rozsudku a rozhodnutí žalované. Jelikož Nejvyšší správní soud
neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 a 7
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo
na náhradu nákladů řízení příslušelo, v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
[25] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 5. 1. 2021, č. j. 17 A 110/2020 - 24,
ustanoven zástupcem JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování
platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 a 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal zástupci
odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti včetně jejího doplnění
[§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d)
a §7 bod 5 téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 4 téže vyhlášky). Protože je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se odměna a náhrada hotových výdajů o částku 714 Kč odpovídající této dani. Celkem
se tedy jedná o částku 4 114 Kč, jež mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D.
předseda senátu