ECLI:CZ:NSS:2022:7.ADS.343.2019:33
sp. zn. 7 Ads 343/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: BILAPRA, výrobní
družstvo, se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupen JUDr. Františkem Pětníkem,
advokátem se sídlem Hodějovická 448, Pelhřimov, proti žalovanému: Státní úřad inspekce
práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2019, č. j. 6 Ad 9/2016 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne
4. 2. 2015, č. j. 26802/5.30/15-6, byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 000 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení za správní delikt podle §140 odst. 4 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“ nebo „zákon“), kterého se žalobce dopustil
tím, že v období od 1. 1. 2012 do 27. 2. 2012 umožnil nelegální práci podle §5 písm. e) bod 2
tohoto zákona. Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 4. 2016, č. j. 7677/1.30/15-8, prvostupňové
rozhodnutí změnil tak, že se žalobci ukládá podle §140 odst. 4 písm. f) zákona pokuta ve výši
915 000 Kč a ve zbytku jej potvrdil.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. 6 Ad 9/2016 - 39.
K výkladu §98 písm. d) zákona o zaměstnanosti, který vymezuje výjimku z povinnosti vykonávat
závislou činnost cizincem pouze s pracovním povolením nebo modrou a zelenou kartou odkázal
na předchozí rozhodnutí městského soudu ze dne 31. 7. 2015, č. j. 10 Ad 25/2013 - 41,
ve kterém spojení „na základě obchodní smlouvy“ užité v §98 písm. d) zákona vyložil tak,
že se logicky může vztahovat toliko k zaměstnavateli, který pro splnění závazku z obchodní
smlouvy užije zaměstnanců – cizinců. Kritérium „na základě obchodní smlouvy“ nelze vztahovat
k samotnému zaměstnanci. Jedná se o jednu z výjimek, které jsou vymezeny v §98, a proto je
třeba na vymezení osob, které v ČR zajišťují dodávky zboží nebo služeb nebo zboží dodávají
nebo provádějí montáž na základě obchodní smlouvy nahlížet tak, že jde o případy, kdy
se zahraniční nebo tuzemský zaměstnavatel zaváže „obchodní“ smlouvou k dodávce investičního
celku nebo zboží vyžadujícího kompletaci a za účelem splnění této dodávky použije zaměstnanců
– cizinců. Tato činnost (plnění dodávek zboží či služeb a montáž) je stavěna naroveň záručním
či opravárenským pracím. Městský soud tedy plně souhlasil se žalovaným v tom, že výjimka
vymezená v §98 písm. d) zákona o zaměstnanosti se vztahuje toliko na zaměstnance, kteří jsou
použiti k výkonu práce nahodilého a jednorázového charakteru, který má za cíl realizaci závazku
jejich zaměstnavatele z „obchodní“ smlouvy. V souzené věci nevykonávali kontrolovaní
zaměstnanci práci jednorázového a práci nahodilého charakteru. Nasvědčují tomu dohody
o provedení práce, na základě kterých pracovali, které byly uzavřeny na dobu určitou
od ledna 2012 do 31. 12. 2012 s předmětem činnosti „pomocné a nekvalifikované práce“. Z toho
lze usuzovat na vůli vykonávat práci pro žalobce dlouhodobě nikoli jednorázově. Z povahy
činnosti soud dovodil, že vykonávali činnosti spíše rutinního, stereotypního charakteru.
Nejednalo se o žádnou specializovanou činnost vykonávanou krátkodobě a nesoustavně, jejíž
výkon by byl podmíněn specifikací závazku zaměstnavatele vůči smluvní obchodní společnosti
ani o jinou podobnou nahodilou a z hlediska působení na trhu práce výjimečnou činnost, kupř.
podmíněnou realizací jednorázové získané zakázky apod. Zákonná výjimka se proto
na posuzovaný případ nevztahuje.
[3] Městský soud dále vyhodnotil jako nedůvodné námitky mířící do výše uložené sankce
a jejího tvrzeného likvidačního charakteru. Odůvodnění k této otázce není třeba rekapitulovat,
neboť následná kasační stížnost proti těmto důvodům rozsudku nemíří.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[5] Podle názoru stěžovatele městský soud a žalovaný chybně interpretovali §98 písm. d)
zákona o zaměstnanosti. Ten stanoví dvě podmínky, za jejichž současného splnění není
pro výkon práce cizincem třeba pracovního povolení vydaného Úřadem práce. Splnění těchto
podmínek se váže toliko k pracovníkovi – cizinci a nemá žádnou vazbu na zaměstnavatele. První
podmínkou je nepřekročitelný limit 7 po sobě jsoucích kalendářních dnů nebo celkem 30 dnů
v kalendářním roce. Splnění této podmínky ani žalovaný nezpochybňoval. Druhá podmínka je
vázána na pracovníka a spočívá v tom, že ten je mimo jiné i osobou, která v České republice
zajišťuje dodávky zboží nebo služeb. Zajišťování není vázáno na jinou osobu než na pracovníka
– cizince. Zajišťovat dodávky může několikerým způsobem a jedním z nich je zajišťování
vlastním jménem a na vlastní účet, na základě platného živnostenského oprávnění. Soud svým
názorem tuto možnost fakticky popřel. Skutkově je nepochybné, že kontrolovaní cizinci měli
v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání jako osoby samostatně výdělečně činné,
tj. k vykonávání samostatné výdělečné činnosti, v rámci níž poskytují dodávky prací a služeb
na základě platného živnostenského oprávnění. Ta byla vydána na soubor činností vedených
v rámci živnosti volné pro výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského
zákona. Tato činnost je hlavním zdrojem jejich příjmů, podávali rovněž řádně daňová přiznání,
byli jako OSVČ řádně přihlášení k důchodovému pojištění a měli sjednáno též zdravotní
pojištění. Proto i druhá podmínka §98 písm. d) byla ve věci splněna.
[6] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti, neboť je přesvědčen, že interpretoval §98
písm. d) zákona o zaměstnanosti správně.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se právnická osoba
nebo podnikající fyzická osoba dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce podle §5 písm. e)
bodu 1 nebo 2 zákona o zaměstnanosti. Podle §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti
ve znění s účinností do 19. 10. 2014 (vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 52/13, ve Sbírce zákonů) platilo, že za správní delikt se uloží pokuta
do 10.000.000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1 písm. c) a e), nejméně však ve výši
250.000 Kč.
[11] Podle §5 písm. e) zákona o zaměstnanosti je nelegální prací, výkon závislé práce fyzickou
osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo pokud fyzická osoba - cizinec vykonává práci
v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto
zákona vyžadováno, nebo v rozporu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání
ve zvláštních případech (dále jen „zelená karta“) vydaným podle zvláštního právního předpisu
nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle §41 odst. 1
písm. c) zákoníku práce. Dále je pak nelegální prací, pokud fyzická osoba - cizinec vykonává práci
pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky,
je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno.
[12] Podle §98 písm. d) zákona o zaměstnanosti se podle tohoto zákona nevyžaduje povolení
k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance
nebo modrá karta k zaměstnání cizince, jehož výkon práce na území České republiky nepřesáhne
7 po sobě jdoucích kalendářních dnů nebo celkem 30 dnů v kalendářním roce a jde-li zároveň
o výkonného umělce, pedagogického pracovníka, akademického pracovníka vysoké školy,
vědeckého, výzkumného nebo vývojového pracovníka, který je účastníkem vědeckého setkání,
žáka nebo studenta do 26 let věku, sportovce nebo osobu, která v České republice zajišťuje
dodávky zboží nebo služeb nebo toto zboží dodává nebo provádí montáž na základě obchodní
smlouvy, případně provádí záruční a opravářské práce (zvýraznění přidáno).
[13] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční. Nejvyšší správní soud je tedy, vyjma případů taxativně uvedených, uplatněnými
důvody kasační stížnosti vázán. Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují
obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse zdůvodněna, je tak předurčen
nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Soud není povinen
ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta. Jinými slovy, pokud stěžovatel uplatní obecnou
námitku, může se jí ve stejném rozsahu zabývat i soud (srov. např. rozsudek NSS ze dne
13. 9. 2017, č. j. 7 As 208/2017 - 22).
[14] Stěžovatel omezil rozsah přezkumu rozsudku městského soudu toliko na otázku ryze
právní a předložil vlastní interpretaci §98 písm. d) zákona o zaměstnanosti. Dospěl k závěru,
že požadavek zajišťovat dodávky zboží nebo či služby byl v souzené věci splněn, neboť
kontrolované osoby měly v ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání jako osoby
samostatně výdělečně činné a v rámci samostatné výdělečné činnosti poskytovaly dodávky prací
a služeb. Zcela stranou tak zůstaly skutkové okolnosti projednávané věci, především to, co
správní orgán fakticky zjistil při provedení kontroly na pracovišti společnosti RIMOWA CZ
s. r. o. dne 27. 2. 2012. Tehdy bylo při kontrole zastiženo 15 státních příslušníků Ukrajiny, kteří
vykonávali montážní práce při výrobě kufrů. Ti uvedli, že nemají povolení k zaměstnání, neboť
provozují v České republice své živnosti na základě živnostenských oprávnění. Se stěžovatelem
měli uzavřenu dohodu o provedení práce a stěžovatel je pak na základě smlouvy o dílo
se společností RIMOWA CZ s. r. o. vysílal k výkonu prací do uvedené společnosti. Předmětem
předložených dohod o provedení práce byl „výkon pomocných a nekvalifikovaných prací“.
Ve smlouvě mezi stěžovatelem a společností RIMOWA CZ s. r. o. bylo uvedeno (čl. I. bod 2
smlouvy o dílo), že je dílem hmotně zachycený výsledek činnosti – výrobní a související činnosti
spočívající ve výrobě cestovních kufrů nebo technologicky ucelených částí kufrů.
[15] Rovněž bez argumentační polemiky zůstaly konkrétní důvody, pro které městský soud
(mimo jiné) žalobě nepřisvědčil. Ten provedl vlastní interpretaci §98 písm. d) zákona
o zaměstnanosti a uzavřel, že kontrolovaní zaměstnanci – cizinci nevykonávali práci nahodilého
a jednorázového charakteru z důvodu realizace závazku stěžovatele z obchodní smlouvy. Tomu
podle něj nasvědčoval obsah dohod o provedení práce, především vymezení jeho předmětu
(pomocné a nekvalifikované práce) a dovodil vůli cizinců vykonávat práci pro stěžovatele
dlouhodobě nikoli jednorázově. Zcela nezpochybněno tak zůstalo, že kontrolovaní zaměstnanci
nevykonávali jednorázovou činnost, ale spíše činnost rutinního, stereotypního charakteru, což
městský soud opírá též o obsah smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelem a společností
RIMOWA. Městský soud totiž položil důraz na to, že ve věci zjištěné skutkové okolnosti
neumožňují tvrdit, že se v případě kontrolovaných cizinců jednalo o realizaci závazku stěžovatele
vůči obchodnímu partnerovi v podobě specializované činnosti vykonávané pouze krátkodobě
a nesoustavně, jako je tomu např. u smlouvou předpokládaného závazku konkrétní služby
nebo dodání zboží v podobě montáže, opravy či záručního servisu ani o jinou obdobnou
a z hlediska situace na trhu práce výjimečnou činnost. Stěžovatel se v kasační stížnosti vůbec
nezabývá tím, činnosti jakého druhu spadají pod v tomto ustanovení vymezenou výjimku
z povinnosti disponovat zaměstnaneckou nebo modrou kartou či povolením k zaměstnání. Již
proto nemůže s kasační stížností uspět.
[16] Namísto toho stěžovatel zkratkovitě tvrdí, že zajišťovat dodávky zboží nebo služeb lze
rovněž vykonáváním samostatné výdělečné činnosti na základě platného živnostenského
oprávnění. Takto formulovaná kasační stížnost nejenže zcela přehlíží skutková konkréta
projednávané věci a zcela rezignuje na úvahy o tom, který druh prací či činností zamýšlel
zákonodárce vyloučit z povinnosti disponovat příslušnými pracovními povoleními, ale především
pomíjí základní premisu, že by se v případě výkonu činností osobami samostatně výdělečně
činnými nejednalo výkon závislé práce (§2 zákoníku práce, §3 odst. 1 písm. b) zákona
o zaměstnanosti), což je však v rozporu s uzavřenými dohodami o provedení práce i v rozporu
se smlouvou o dílo ze dne 30. 6. 2011.
[17] Vymezením znaků závislé práce ve světle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 se zabýval
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 35, publ.
pod č. 3027/2014 Sb. NSS. V tomto rozsudku vymezil znaky, jež musí být naplněny, aby se dalo
hovořit o závislé práci ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce. Těmito znaky jsou: 1. soustavnost,
2. osobní výkon práce a 3. vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi zaměstnavatelem
a zaměstnancem (kdy je práce vykonávána jménem zaměstnavatele a dle jeho pokynů). Městský
soud se jednotlivými aspekty činnosti, kterou cizinci pro stěžovatele vykonávali, zabýval a dospěl
přitom k závěru, že šlo o práci závislou. Stěžovatel pak proti konkrétním skutkovým zjištěním
městského soudu a proti jejich podřazení pod zákonnou definici závislé práce v kasační stížnosti
nebrojil.
[18] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[19] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu