ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.227.2020:35
sp. zn. 7 Afs 227/2020 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: K. D., zastoupen
Mgr. Jitkou Kajnarovou, advokátkou se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020,
č. j. 31 Af 23/2018 - 124,
takto:
I. V řízení se p o k raču je .
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2020,
č. j. 31 Af 23/2018 - 124, se z r ušuj e .
III. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 28. 2. 2018,
č. j. 9272/18/5300-21443-702551, se z r ušuj e a věc se v rac í žalovanému
k dalšímu řízení.
IV. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
19 456 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Jitky Kajnarové, advokátky.
V. Žalovaný je po v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
15 200 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Jitky Kajnarové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad pro Královéhradecký kraj (dále též „správce daně“) třemi platebními
výměry a jedním dodatečným platebním výměrem ze dne 12. 12. 2016 stanovil žalobci daň
z přidané hodnoty (dále též „DPH“) za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2014 a leden
a únor roku 2015.
[2] Rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2018, č. j. 9272/18/5300-21443-702551 (dále též
„rozhodnutí o odvolání“), žalovaný zamítl odvolání žalobce proti předmětným platebním
výměrům a tyto potvrdil. Ztotožnil se se závěrem správce daně, že žalobci nebylo možno uznat
jím nárokované odpočty daně, neboť žalobce neprokázal, že zdanitelná plnění (dodávky drahých
kovů), která mu měla být podle údajů na souvisejících fakturách dodána dodavateli P. M. a J. D.,
byla žalobci fakticky dodána těmito konkrétními dodavateli.
II.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí o odvolání bránil žalobou. Krajský soud v Hradci Králové
(dále též „krajský soud“) žalobu zamítl. Ztotožnil se s žalovaným, že žalobce (na němž vázlo
důkazní břemeno) neprokázal přijetí zdanitelných plnění od dodavatelů deklarovaných
v daňových dokladech, tj. od P. M. a J. D. Nedodržel tak §73 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rozhodné období. Orgány finanční správy proto
postupovaly správně, pokud žalobci odmítly uznat jím nárokované odpočty daně. Krajský soud
dále konstatoval, že v rozhodnutí věci mu nebrání ani skutečnost, že usnesením
ze dne 23. 8. 2018, č. j. 1 Afs 334/2017 - 35, byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu položena předběžná otázka týkající se právních důsledků neprokázání konkrétních
dodavatelů na nárok na odpočet daně. Stejně tak v rozhodnutí věci soudu nebrání ani skutečnost,
že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 11. 3. 2020,
č. j. 1 Afs 334/2017 - 54, ohledně problematiky deklarovaného dodavatele položil předběžné
otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též „SDEU“). Krajský soud odmítl i tvrzení
žalobce, že rozhodnutí orgánů finanční správy jsou nepřezkoumatelná, neboť tato jsou vystavěna
na dvou vzájemně si odporujících závěrech – jednak na závěru, že žalobce byl účasten podvodu
na dani, a jednak, že neprokázal, že zboží mu dodali deklarovaní dodavatelé. Dle krajského soudu
byla argumentace týkající se zapojení žalobce do podvodného řetězce na DPH (uvedená
ve zprávě o daňové kontrole) pouze doplňující a podpůrnou argumentací. Důvodem
pro odepření nároků na odpočet bylo, že žalobce neprokázal, že zboží mu bylo dodáno P. M.
a J. D. To je zřejmé ze zprávy o daňové kontrole i z rozhodnutí o odvolání. Plné znění rozsudku
krajského soudu je přístupné na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobce (dále též „stěžovatel“) se proti rozsudku krajského soudu bránil kasační stížností.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a SDEU tvrdil, že mu nebylo možno
odepřít nároky na odpočet DPH pouze z důvodu zpochybnění identity jeho dodavatelů. Chtěly-li
orgány finanční správy stěžovateli odejmout nároky na odpočet daně, měly prokázat,
že stěžovatel byl zapojen do podvodu na dani, o kterém věděl, nebo vědět mohl a měl.
Za nesprávný pak považoval i názor krajského soudu, že není třeba vyčkat na to, jak SDEU
rozhodne předběžné otázky položené mu rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel dále zopakoval, že rozhodnutí orgánů finanční správy jsou nepřezkoumatelná,
neboť orgány finanční správy vycházely na jedné straně z toho, že stěžovatel byl zapojen
do podvodu na DPH, a na straně druhé, že stěžovatel neprokázal dodání zboží od deklarovaných
dodavatelů. V dalším bodě kasační stížnosti stěžovatel tvrdil, že správce daně neunesl důkazní
břemeno a neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
důkazních prostředků předložených stěžovatelem. Dle stěžovatele totiž nelze přijmout postup
správce daně, který po předložení formálních dokladů zpochybňoval dodání zboží
od deklarovaných dodavatelů, aniž by přišel s alternativou odkud se zboží (jehož existenci
správce daně nerozporoval) vzalo. Stěžovatel pak konečně tvrdil i to, že krajský soud pochybil,
pokud odmítl provést stěžovatelem navrhovaný výslech M. D. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí o odvolání a aby vrátil věc
žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázal na odůvodnění rozhodnutí
o odvolání a odůvodnění rozsudku krajského soudu, s jehož závěry se plně ztotožnil. Daňový
subjekt (stěžovatel) byl povinen stran hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně
prokázat nejen faktické uskutečnění zdanitelného plnění, ale i uskutečnění tohoto plnění
deklarovanými dodavateli. Dle žalovaného není pravdou, že by byla napadená rozhodnutí
založena jak na závěru stran zapojení stěžovatele do podvodu na dani, tak na závěru
o neprokázání deklarovaných dodavatelů. Správce daně pak konečně podle žalovaného unesl
své důkazní břemeno a prokázal existenci závažných pochybností ohledně důkazů předložených
stěžovatelem. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel s odkazem na judikaturu SDEU a judikaturu
Nejvyššího správního soudu zopakoval, že orgány finanční správy mohly stěžovateli odepřít
nároky na odpočet daně pouze, pokud by prokázaly, že stěžovatel byl zapojen do podvodu
na dani, o kterém věděl, nebo vědět mohl a měl. Pouhé zpochybnění osob deklarovaných
dodavatelů v situaci nezpochybnění dodání zboží, nepostačí. Nesouhlasil pak ani s názorem
žalovaného, že by rozhodnutí orgánů finanční správy nebyla nepřezkoumatelná, či že by orgány
finanční správy unesly své důkazní břemeno. Setrval proto na tom, že je nutno zrušit
jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného.
VI.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost je důvodná.
[9] Před samotným věcným projednáním kasační stížnosti Nejvyšší správní soud ve vztahu
k výroku I tohoto rozsudku předesílá, že usnesením ze dne 17. 6. 2021, č. j. 7 Afs 227/2020 - 32,
přerušil řízení o projednávané kasační stížnosti, neboť rozšířenému senátu zdejšího soudu byla
k rozhodnutí předložena otázka, zda „je dostatečným důvodem pro nepřiznání nároku na odpočet DPH
neprokázání, že zdanitelné plnění bylo poskytnuto konkrétním dodavatelem, aniž by bylo zároveň prokázáno,
že zdanitelné plnění bylo součástí podvodu na dani, o kterém osoba uplatňující nárok na odpočet věděla, nebo vědět
měla a mohla?“
[10] Jelikož rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (poté co ohledně dané problematiky
položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie) rozsudkem ze dne 23. 3. 2022,
č. j. 1 Afs 334/2017 - 208 (dále též „rozsudek RS“), o jemu předložené věci rozhodl, bylo namístě
v řízení o nyní podané kasační stížnosti pokračovat. Soud proto výrokem I tohoto rozsudku
rozhodl, že v řízení se pokračuje.
[11] K meritornímu posouzení nyní projednávané věci je pak nutno opětovně odkázat
na předmětný rozsudek RS, ve kterém rozšířený senát jemu předloženou otázku posoudil
následovně: „Postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako plátce daně z přidané hodnoty je jednou
z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet daně z přidané hodnoty [§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, čl. 168 písm. a) směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty].
Dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností
s jistotou vyplývá, že postavení plátce daně z přidané hodnoty nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží daňový
subjekt uplatňující nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Výjimkou je situace, kdy údaje potřebné k ověření,
zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet naplněna, má k dispozici správce daně.“
[12] V odůvodnění rozsudku rozšířený senátu uvedl, že se obrátil na Soudní dvůr Evropské
unie s předběžnými otázkami ohledně nároku na odpočet DPH v situaci, kdy není jednoznačně
zjištěna osoba dodavatele. Soudní dvůr EU na položené předběžné otázky odpověděl rozsudkem
ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie,
takto:„Směrnice Rady 2006/112/ES
ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládána v tom smyslu,
že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je
správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět
měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže
skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom,
že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti
a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel
toto postavení měl.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval, že SDEU potvrdil,
„že postavení dodavatele zboží nebo poskytovatele služeb jako osoby povinné k dani (v případě ČR plátce DPH)
je jednou z hmotněprávních podmínek nároku na odpočet DPH. Nicméně připustil, že za určitých podmínek
nemusí být tento dodavatel jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá,
že postavení plátce DPH nutně měl. Důkazní břemeno o tom tíží osobu uplatňující nárok na odpočet DPH.
Výjimkou je situace, že údaje potřebné k ověření, zda je hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH
naplněna, má k dispozici správce daně.“ Dle rozšířeného senátu zdejšího soudu SDEU připustil
i možnost, že „nebude zjištěna identita dodavatele, přesto však budou splněny hmotněprávní podmínky vzniku
nároku na odpočet DPH, pokud budou s ohledem na skutkové okolnosti k dispozici údaje potřebné k ověření,
že dodavatel měl postavení plátce DPH.“
[13] Rozšířený senát dále konstatoval, že dosavadní judikatura zdejšího soudu se nevěnovala
otázce, kdy lze ze skutkových okolností s jistotou dovodit, že dodavatel byl nutně v postavení
plátce daně. Jde totiž o nový vývoj judikatury SDEU, s nímž dřívější rozhodovací praxe
Nejvyššího správního soudu nepočítala. Její většinová část totiž vycházela ze závěru, že je nutné
najisto postavit, která konkrétní osoba byla dodavatelem. Z uvedeného dle rozšířeného senátu
plyne, že dosavadní závěry judikatury byly buď popřeny, nebo významně doplněny. Účastníci
řízení vedených před vydáním odkazovaného rozhodnutí SDEU proto nemohli předvídat,
že pro splnění hmotněprávních podmínek vzniku nároku na odpočet daně v případech
neprokázání konkrétního dodavatele, může být rozhodná otázka, zda přesto nejsou s ohledem
na skutkové okolnosti k dispozici údaje potřebné k ověření, že dodavatel měl fakticky postavení
plátce DPH. Daňový subjekt (jehož v tomto ohledu tíží primární důkazní břemeno) nemohl
vědět, že má svá tvrzení a důkazní návrhy směřovat i tímto směrem. Orgány finanční správy
si pak podobně nemohly být vědomy toho, že mají posuzovat, zda daňový subjekt v tomto
ohledu unesl důkazní břemeno (či, zda daný závěr neplyne z informací, které mají orgány finanční
správy k dispozici). V takové situaci jsou správní soudy zásadně povinny zrušit napadená správní
rozhodnutí, a poskytnout tak daňovému subjektu prostor navrhnout před orgány finanční správy
důkazy ohledně postavení skutečného dodavatele jako plátce DPH, byť by nebyla známa jeho
totožnost (viz body 33 až 35 rozsudku RS).
[14] Otázka, která byla předmětem posouzení ze strany rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu, je přitom otázkou rozhodnou i pro nynější věc. Stěžovateli byly orgány finanční
správy odňaty nároky na odpočet DPH, neboť neprokázal, že konkrétní dodavatelé (P. M.
a J. D.) mu dodali zboží, kterého se nároky na odpočet týkaly. Uvedený závěr přitom aproboval
i krajský soud.
[15] Judikaturou rozšířeného senátu je nyní rozhodující senát vázán (§17 odst. 1 s ř. s.
a contrario, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2010, č. j. 1 As 77/2010 - 95).
[16] Aplikací závěrů rozšířeného senátu přitom nelze dospět k jinému výsledku, než že je
nutno zrušit jak napadený rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného o odvolání.
Krajský soud potvrdil postup orgánů finanční správy, které odmítly stěžovateli uznat jím
uplatňované nároky na odpočet DPH s odkazem na to, že stěžovatel neprokázal konkrétní osobu
dodavatele (tj. zda dodavateli byli P. M. a J. D.). Orgány finanční správy ani krajský soud
se nezabývaly tím, zda s ohledem na skutkové okolnosti případu neexistují údaje svědčící o tom,
že dodavatelé (ač nebylo prokázáno, že šlo o P. M. a J. D.) byli fakticky s jistotou plátci DPH.
Tímto směrem nebylo dokazování nikterak vedeno. Stěžovatel nebyl vyzván, aby takové
okolnosti tvrdil a prokázal. Správce daně ani žalovaný se pak návazně nevěnovali tomu,
zda stěžovatel v tomto ohledu unesl důkazní břemeno (či zda samy orgány finanční správy
nedisponovaly důkazy osvědčujícími danou skutečnost). Ve světle výše citovaného rozsudku RS
má být přitom ověření daných skutečností provedeno, neboť pro přiznání nároku na odpočet
DPH postačí, bude-li prokázáno, že dodavatel (ač tento nebude konkrétně určen) měl s jistotou
postavení plátce DPH. Předmětné ověření přitom má své místo primárně před žalovaným,
a nikoliv před krajským soudem. Správní soud je totiž v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu primárně orgánem, který přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního
(daňového) orgánu, nikoliv orgánem nalézacím (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, č. 1542/2008 Sb. NSS). Z tohoto
důvodu je nutno zrušit kromě rozsudku krajského soudu i rozhodnutí o odvolání a vrátit věc
žalovanému k dalšímu řízení.
[17] Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud dodává, že si uvědomuje, že odkazovaný
rozsudek RS byl vydán až po vydání rozhodnutí o odvolání a rozsudku krajského soudu.
Uvedené nicméně nic nemění na povinnosti nyní rozhodujícího senátu na věc aplikovat závěry
rozsudku RS. Správní soudy jsou povinny respektovat rozhodnutí rozšířeného senátu
i u neskončených řízení. K tomu viz např. závěr uvedený v usnesení rozšířeného senátu zdejšího
soudu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 86: „pokud […] rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu sjednotí doposud rozdílný přístup senátů zdejšího soudu stejně jako krajských soudů rozhodujících ve věcech
správního soudnictví, účinky tohoto rozhodnutí jsou orientovány výlučně do budoucna. […] Soudy rozhodující
ve správním soudnictví však mají povinnost od okamžiku vyhlášení rozhodnutí rozšířeného senátu podle tam
zaujatého právního názoru postupovat ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízeních.“
[18] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí o odvolání a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.,
§78 odst. 4 s. ř. s.]. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu (§78 odst. 5 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dodává, že si uvědomuje obtížné postavení
žalovaného při řešení výše nastíněných otázek, s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry
(jimiž je soud vázán) však soud nemohl v dané věci postupovat jinak. Pro úplnost lze dodat,
že výše uvedené závěry judikatury nelze vyložit tak, že orgány finanční správy mají v dalším řízení
stěžovateli sporné odpočty daně bez dalšího přiznat. Takový závěr z rozsudku RS (ani z jemu
předcházejícího rozhodnutí SDEU) neplyne. Z těchto rozhodnutí (kterými je nyní rozhodující
senát vázán) plyne pouze tolik, že je nutno nárok na odpočet daně posoudit i optikou,
zda předmětné plnění bylo s ohledem na skutkové okolnosti věci fakticky dodáno s jistotou
plátcem DPH (podrobněji viz výše).
[19] Z výše uvedených důvodů nemůže rozsudek krajského soudu ani rozhodnutí žalovaného
obstát, a bylo proto třeba přistoupit k jejich zrušení a k vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
Vypořádání dalších kasačních námitek je za tohoto stavu nadbytečné.
[20] Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[21] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s. (ve spojení
s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
[22] Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[23] Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěch,
má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační stížnosti.
[24] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
a dále z náhrady nákladů zastoupení za čtyři úkony zástupce žalobce v řízení před krajským
soudem: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) podání žaloby, 3) podání repliky k vyjádření
žalovaného a 4) podání tripliky k duplice žalovaného. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. a), d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží stěžovateli
odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního
tarifu], tj. 12 400 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce za tyto
úkony ve výši 4 x 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupce
za řízení před krajským soudem činí 13 600 Kč. Zástupce stěžovatele v řízení před krajským
soudem doložil, že je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku
odpovídající této dani (§57 odst. 2 s. ř. s.) na 16 456 Kč. Spolu se zaplaceným soudním
poplatkem má tedy stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení o žalobě v částce 19 456 Kč.
[25] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za tři úkony zástupkyně stěžovatele spočívající
v 1) převzetí a přípravě zastoupení (zástupkyně stěžovatele nezastupovala v řízení před krajským
soudem), 2) podání kasační stížnosti, 3) podání repliky k vyjádření žalovaného [§11 odst. 1
písm. a) a d) advokátního tarifu]. Za tyto úkony náleží stěžovateli odměna ve výši 3 100 Kč
za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu]. Stěžovatel má též
právo na náhradu hotových výdajů své zástupkyně za tyto úkony ve výši 300 Kč za jeden úkon
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna a náhrada hotových výdajů zástupkyně
za řízení před Nejvyšším správním soudem činí 10 200 Kč. Zástupkyně stěžovatele soudu
nedoložila, že by byla plátkyní DPH (skutečnost, že zástupkyně není plátkyní DPH, pak plyne
i z veřejně přístupných zdrojů), není proto namístě odměnu a náhradu hotových výdajů zvyšovat
o DPH. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti v částce 15 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu