ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.260.2021:42
sp. zn. 7 Afs 260/2021 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) MUDr. V. F., b) K. F.,
oba zastoupeni JUDr. Radimem Hanákem, advokátem se sídlem Hvězdova 1734/2c, Praha,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021,
č. j. 14 Af 1/2021 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Platebním výměrem Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále též „správce daně“)
ze dne 10. 9. 2019, č. j. 7332681/19/2005-70461-110531 (dále též „platební výměr“), byla
žalobci a) podle zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí,
ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „zákonné opatření“) vyměřena záloha a daň
z nabytí nemovitých věcí ve výši 207 980 Kč související s nabytím jednotky č. X (dále též
„Jednotka“) a podílu ve výši id. 567/27177 na společných částech budovy č. p. X, která je
součástí pozemku p. č. X, obec Praha, k. ú. S. v (dále též „Budova“).
[2] Žalovaný provedl rozhodnutím ze dne 4. 11. 2020, č. j. 39989/20/5100-31461-711333
(dále též „rozhodnutí o odvolání“), formální změnu napadeného platebního výměru; výši
vyměřené daně ponechal beze změny. Přisvědčil závěru správce daně, že nabytí Jednotky
nepodléhalo osvobození od daně podle §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření, dle kterého je
od daně z nabytí nemovitých věcí osvobozeno (za splnění dalších podmínek) první úplatné nabytí
vlastnického práva k dokončené nebo užívané jednotce v bytovém domě. Dle žalovaného a správce
daně Jednotka nesplňovala dané podmínky, neboť se nenacházela v bytovém domě, nýbrž
v domě polyfunkčním (víceúčelovém). Uvedené dle žalovaného plyne jednak z kolaudačního
souhlasu s užíváním stavby ze dne 13. 9. 2017, č. j. MC05 53018/2017, a jednak z vyjádření
příslušného stavební úřadu (stavebního odboru Úřadu městské části Praha 5) ze dne 18. 2. 2020,
č. j. MC05 32445/2020 (vyžádaného v rámci daňového řízení), ve kterém stavební úřad uvedl,
že z technické zprávy ověřené projektové dokumentace vyplývá, že celková podlahová plocha
Budovy je 3 323,8 m
2
, z čehož pouze 38,1% (tj. 1 266,8 m
2
) je podlahová plocha pro bydlení.
Uvedené údaje byly dle stavebního úřadu relevantní i ke dni vydání kolaudačního
souhlasu s užíváním Budovy ze dne 13. 9. 2017, č. j. MC05 53018/2017. Z uvedeného žalovaný
ve shodě se správcem daně dovodil, že Budova, ve které se nachází nabytá Jednotka, nebyla
k datu účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (12. 10. 2017) bytovým domem,
neboť nesplňovala požadavky §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných
požadavcích na využívání území, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „vyhláška
č. 501/2006 Sb.“), dle kterého je bytový dům stavbou, ve které více než polovina podlahové
plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena.
II.
[3] Žalobce a) a jeho manželka (jako solidární poplatník vyměřené daně z nabytí nemovitých
věcí) podali proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský
soud“). Městský soud výrokem I rozsudku identifikovaného ve výroku tohoto rozhodnutí zastavil
řízení o žalobě vůči manželce žalobce a) (z důvodu nezaplacení soudního poplatku), výrokem II
zamítl žalobu vůči žalobci a) a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Městský soud předeslal, že pro posouzení důvodnosti žaloby je rozhodné,
zda bylo možno Budovu, ve které se nachází Jednotka, podřadit pod pojem bytový dům obsažený
v §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření. Za tímto účelem nelze dle soudu vycházet
z pojmenování Budovy v kolaudačním souhlasu, nýbrž je nutno využít §2 písm. a) bod 1
vyhlášky č. 501/2006 Sb. a posoudit, zda více než polovina podlahové plochy Budovy odpovídá
požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena. Za účelem zjištění celkové podlahové
plochy Budovy vyšel soud ze stavebního povolení, z kolaudačních souhlasů, resp. ze s nimi
související projektové dokumentace, konkrétně z technické zprávy ze srpna 2016 nazvané
„Rekonstrukce a nástavba BD N. č.p. X – změna dispozic a počtu bytů“, z níž zjistil, že celková
podlahová plocha Budovy byla 3323,8 m
2
, z čehož plocha pro bydlení tvořila 1266,8 m
2
, plocha
pro obchodní zařízení a administrativní prostory tvořila 1442 m
2
a společné prostory tvořily
615 m
2
podlahové plochy. Z uvedených hodnot je dle soudu patrné, že podlahová plocha
jednotek určených k trvalému bydlení tvořila jen 38,11 %, tedy méně než polovinu, z celkové
podlahové plochy Budovy. Budova proto nenaplňovala definici bytového domu
dle §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a návazně dle §7 odst. 1 písm. c) zákonného
opatření. Městský soud nepřisvědčil názoru žalobce a), že by mělo být pro účely osvobození
od daně z nabytí přihlédnuto k faktickému užívání Budovy, tedy ke skutečnosti, že většina
majitelů nebytových jednotek tyto kupovala za účelem bydlení, tyto jednotky byly k bydlení
v rozhodné době užívány a byla za ně zaplacena cena odpovídající bytovým jednotkám. Ztotožnit
se dle soudu nebylo lze ani s tvrzením žalobce a), že orgány finanční správy pochybily, pokud
neprovedly žalobcem a) navržené důkazy ve formě místního šetření v dané Budově a výslechu
jednatele obchodní společnosti BN Invest s.r.o., která žalobci a) Jednotku prodala. Dané důkazní
prostředky neměly potenciál zvrátit závěr orgánů finanční správy. Pro posouzení, zda je Budova
bytovým domem, totiž bylo relevantní to, jak byla podlahová plocha Budovy definována
v rozhodnutích stavebního úřadu, resp. ve stavebně-technické dokumentaci. Městský soud
pak nesouhlasil ani s tím, že do nebytových prostor nelze při výpočtu zahrnovat společné
prostory a tím, že by se na daň z nabytí nemovitých věcí měly aplikovat judikaturní závěry týkající
se daně z nemovitých věcí. Na posouzení věci dle soudu nemohou nic změnit ani žalobcem a)
v soudním řízení předložená čestná prohlášení týkající se nebytových prostor v 1. podzemním
podlaží Budovy. I kdyby nebyly dané prostory ve výpočtu zohledněny, nic by to na charakteru
Budovy nezměnilo. Ta by stále nenaplňovala definici bytového domu, neboť
by ani tak nepřevažovala plocha určená k bydlení. Stejně tak podle soudu nebylo pro věc
rozhodné vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj, které nemá pravomoc vydávat závazná
stanoviska k výkladu dotčených zákonů. Městský soud nepřisvědčil ani dalším žalobním
námitkám, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek městského soudu (stejně jako
všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[4] Žalobce a) (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.
Uvedl, že si je vědom, že Budova byla zkolaudována jako polyfunkční. Byl však názoru,
že před tímto formálním stavem by měl mít přednost stav materiální, tj. skutečnost, že většina
podlahové plochy Budovy byla v rozhodné době užívána za účelem bydlení. Takový výklad lépe
odpovídá smyslu dané právní normy a úmyslu zákonodárce vyjádřenému v důvodové zprávě
k zákonnému opatření a taktéž rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2020,
č. j. 4 Afs 90/2020 - 39. Nutnost uvedeného posouzení plyne i ze současně účinného znění
soukromoprávní úpravy týkající se jednotek a taktéž ze sdělení Ministerstva pro místní rozvoj
předloženého stěžovatelem v řízení před městským soudem. Stěžovatel akcentoval i to, že obsah
kolaudačního souhlasu či rozhodnutí (a návazně pak tedy i daňový režim) předurčuje podatel
žádosti o kolaudaci. Dále za relevantní považoval okolnosti týkající se nabytí dané Jednotky,
zejména to, že prodávající (developerská obchodní společnost BN Invest s.r.o.) jej ujistil,
že Jednotka je bytovou jednotkou. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že orgány finanční správy
i městský soud odmítly provést jím navržené důkazy s tím, že tyto nejsou s to vyvrátit učiněné
závěry. V dalším bodě kasační stížnosti stěžovatel s odkazem na princip bezrozpornosti právního
řádu rozporoval závěr městského soudu, že pro účely daně z nabytí nemovitých věcí nelze využít
judikaturu týkající se daně z nemovitých věcí. V této části se městský soud měl dopustit
nesprávného právního hodnocení, současně však i nepřezkoumatelnosti svých úvah, když
na jedné straně konstatoval, že materiální stav věci (tedy způsob užívání nemovité věci) není
relevantní, přesto však aplikaci této zásady sám akcentoval v bodu 44 a bodu 45 napadeného
rozsudku. Stěžovatel městskému soudu dále vytkl, že zohlednil změnu stavby před dokončením.
Připomněl, že tato byla provedena až v květnu roku 2018. Pro věc jsou však rozhodné údaje
ke dni vzniku daňové povinnosti, tj. ke dni 12. 10. 2017. Nesouhlasil ani s tím, jak městský soud
vyhodnotil otázku společných prostor. Stěžovatel dodal, že při nezohlednění společných prostor
do výpočtu je nesprávný závěr městského soudu (obsažený v bodě 59 rozsudku), že není
rozhodné, zda byly či nebyly do výpočtu zahrnuty prostory v prvním podzemním podlaží
(zkolaudované až v květnu roku 2018). Stěžovatel pak orgánům finanční správy i městskému
soudu vytkl i to, že jimi využitá projektová dokumentace nereflektuje jednotky č. 39 a č. 40.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti předně odkázal na své rozhodnutí o odvolání,
vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek městského soudu, s jehož závěry se plně ztotožnil.
Dle jeho názoru z důvodové zprávy k zákonnému opatření neplyne, že by zákonodárce zamýšlel
povahu budovy určovat podle jejího faktického využití. Dokazování týkající se faktického využití
jednotek proto bylo správně odmítnuto pro nadbytečnost. Žalovaný nesouhlasil ani s tím,
že by na daň z nabytí nemovitých věcí bylo nutno aplikovat judikaturní závěry týkající se daně
z nemovitých věcí. Na věci dle názoru žalovaného nic nemění ani stanovisko Ministerstva
pro místní rozvoj, neboť toto není oprávněno podávat závazná stanoviska týkající se výkladu
daňových předpisů. Žalovaný souhlasil s městským soudem i v tom, jak byla posouzena otázka
společných prostor. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jelikož stěžovatel v kasační stížnosti namítl mj. nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu (když odkazoval na nedostatečnost vypořádání se s jeho žalobním tvrzením stran
společných prostor a na vnitřní rozpornost závěrů rozsudku), zabýval se kasační soud předně
tímto stížním důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se dalšími kasačními námitkami, pokud
by bylo napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné.
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[10] Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne
11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS,
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75).
[11] Těmto požadavkům napadený rozsudek dostál. Rozsudek je plně srozumitelný a je řádně
odůvodněn (čítá 18 stran). Městský soud své závěry podrobně zdůvodnil a uvedl, proč považuje
žalobní námitky za liché. Z rozsudku je patrné, z jakého skutkového stavu městský soud vyšel, jak
zohlednil podstatné skutkové okolnosti a jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní
úpravu. Městský soud se vypořádal zcela dostatečně i s otázkou posouzení právního režimu
společných prostor. V bodě 58 rozsudku explicitně uvedl, že se neztotožňuje s názorem
stěžovatele, že společné prostory nemají být zahrnovány do nebytových ploch. Dodal, že tyto sice
slouží k užívání společně s bytem, jejich přímým účelem však není zajištění bydlení; slouží
k tomuto účelu pouze nepřímo. Z tohoto důvodu je dle městského soudu nelze při výpočtu
zahrnout do plochy k bydlení, kam se zahrnuje pouze čistě plocha bytových jednotek. Dle soudu
je logické, že s bytovou výstavbou se pojí i výstavba prostorů sloužících k užívání bytu
(tj. společných prostor). Na tuto skutečnost pamatuje i právní úprava, která na bytový dům
nahlíží jako na stavbu, která takové doplňkové prostory obsahuje, avšak tyto nesmí přesáhnout
polovinu podlahové plochy stavby. Takové odůvodnění Nejvyšší správní soud nepovažuje
na rozdíl od stěžovatele za nedostatečné. Městský soud explicitně uvedl, jak otázku právní povahy
společných prostor posoudil a taktéž uvedl důvody, které ho k jeho závěru vedly.
Nepřezkoumatelnost rozsudku pak nezpůsobuje ani stěžovatelem tvrzený rozpor částí jeho
odůvodnění. Stěžovatel tvrdil, že městský soud na jedné straně konstatoval, že materiální stav
věci (faktické užívání bytových jednotek v budově) není relevantní, na druhé straně
však v bodech 44 a 45 rozsudku akcentoval nutnost materiálního posouzení věci. Nejvyšší
správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Městský soud v bodě 45 rozsudku uvedl následující:
„K tomu, aby stavba spadala pod pojem bytového domu, přitom není rozhodné její pojmenování v kolaudačním
rozhodnutí nebo v katastru nemovitostí. Nemusí být jako bytový dům nazvána, podstatná je funkce a využití
stavby, tedy skutečnost, zda více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je
k tomuto účelu určena. Jen tehdy pak lze i v případě víceúčelové stavby přiznat osvobození od daně ve smyslu §7
odst. 1 písm. c) ZO. Pokud má většina plochy víceúčelové stavby jiné využití, pak takovou stavbu nelze považovat
za stavbu sloužící převážně k bydlení, a tedy za bytový dům.“ Současně městský soud v rozsudku odmítl,
že by se při posuzování osvobození od daně z nemovitých věcí v souvislosti s nabytím jednotky
mělo přihlížet k tomu, jak jsou plochy v domě skutečně (materiálně) využívány. V bodě 56
rozsudku výslovně konstatoval, že je nutno „odmítnout argumentaci žalobce, že by mělo být pro účely
osvobození od daně přihlédnuto k faktickému užívání nemovitosti, tedy ke skutečnosti, že jak žalobce tvrdí,
většina majitelů nebytových jednotek tyto kupovala za účelem bydlení, jsou k tomuto účelu užívány a byla
za ně zaplacena odpovídající cena“. Stěžovatel je názoru, že uvedené pasáže rozsudku jsou
ve vzájemném rozporu. Nejvyšší správní soud se s ním neztotožnil. Z citovaného bodu 45
rozsudku plyne toliko to, že městský soud nepovažoval za rozhodné označení stavby v katastru
nemovitostí nebo v kolaudačním rozhodnutí, nýbrž to, zda více než polovina podlahové plochy odpovídá
požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena. Soud tedy ve své podstatě pouze uvedl,
že pro určení charakteru budovy je rozhodné splnění podmínek dle vyhlášky č. 501/2006 Sb.
(podle ní je stavbou pro bydlení bytový dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá
požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena). Jakkoli však nedovozoval, že by snad uvedené
mělo být posuzováno dle toho, jak je budova skutečně fakticky využívána jejími obyvateli.
Naopak z dalšího textu rozsudku a zejména pak z jeho výše citovaného odstavce 56 zřejmě plyne,
že soud s tímto názorem stěžovatele nesouhlasil. Odůvodnění rozsudku městského soudu
tedy není vnitřně rozporné. Kasační soud proto shrnuje, že neshledal naplnění kasačního důvodu
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[12] Jádro věci představuje otázka, zda stěžovatel byl osvobozen od daně z nabytí nemovitých
věcí podle §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření.
[13] Orgány finanční správy i městský soud byly názoru, že stěžovateli dané osvobození
nepříslušelo, neboť Budova, ve které se nachází jím nabytá Jednotka, není bytovým domem
podle §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
[14] Podle §7 odst. 1 zákonného opatření: (1) Od daně z nabytí nemovitých věcí je osvobozeno první
úplatné nabytí vlastnického práva k a) pozemku nebo právu stavby, jejichž součástí je dokončená nebo užívaná
stavba rodinného domu, b) dokončené nebo užívané stavbě rodinného domu, c) dokončené nebo užívané jednotce
v bytovém domě, která 1. nezahrnuje nebytový prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru užívané společně
s bytem, vzniklé výstavbou, nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou tohoto domu, nejde-li pouze o rozdělení
nebo sloučení stávajících jednotek, 2. na základě stavební úpravy nebytového prostoru nově nezahrnuje nebytový
prostor jiný než garáž, sklep nebo komoru užívané společně s bytem. (důraz přidán).
[15] Podle §2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb.: Pro účely této vyhlášky se rozumí a) stavbou
pro bydlení 1. bytový dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení
a je k tomuto účelu určena, 2. rodinný dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům
na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše
dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví. (důraz přidán).
[16] Z citované právní úpravy explicitně plyne, že aby bylo lze přiznat daňovému subjektu
osvobození od daně, je mj. nutné, aby tento nabyl jednotku v bytovém domě. Zákonodárce
osvobození nevztáhl na nabytí veškerých jednotek, nýbrž výslovně uvedl, že musí jít o jednotky
nacházející se v bytovém domě. I důvodová zpráva k §7 zákonného opatření stanoví,
že „[u] jednotek se osvobození vztahuje na ty, které zahrnují pouze byty, garáže, sklepy nebo komory, pokud
tyto garáže, sklepy nebo komory jsou užívány společně s bytem, nacházejí-li se tyto jednotky v bytovém domě“
(důraz přidán). Uvedený závěr vyslovil ostatně již i zdejší soud. V rozsudku ze dne 17. 7. 2020,
č. j. 4 Afs 90/2020 - 39, ve kterém se zabýval osvobozením od daně z nabytí nemovitých věcí
pro bytové jednotky nacházející se v rodinných domech, uvedl: „Stěžovatel dále argumentuje tím,
že jednotky, včetně jednotek bytových, mohou být kromě rodinných a bytových domů vymezeny v celé řadě dalších
staveb (např. ve stavbě pro rodinnou rekreaci, stavbě pro administrativu, stavbě občanského vybavení či víceúčelové
stavbě) a osvobození týkající se jednotek v těchto stavbách zákonodárce v §7 ZO (zákonného opatření –
poznámka Nejvyššího správního soudu) rovněž neupravil. […] Ani tato argumentace však nevyvrací výše
uvedené závěry o tom, že první úplatné nabytí vlastnického práva k bytovým jednotkám v rodinných domech má
být osvobozeno od daně z nabytí nemovitých věcí, jelikož stěžovatelem zmiňované stavby na rozdíl od rodinných
domů a bytových domů neslouží, resp. nemají sloužit primárně k uspokojení potřeby bydlení, jakožto jedné
ze základních lidských potřeb. Proto není na místě první úplatné nabytí vlastnického práva u těchto staveb,
popř. jednotek v nich, podporovat prostředky daňového práva a je smysluplné a logické, že zákonodárce
k takovému kroku nepřistoupil. Nejvyšší správní soud ostatně v nedávném rozsudku ze dne 28. 5. 2020,
č. j. 4 Afs 92/2020 - 42, aproboval názor, že bytové jednotky mohou být osvobozeny podle vykládaného
ustanovení ZO od daně z nabytí nemovitých věcí pouze, jsou-li vymezeny ve stavbách, které z větší části slouží
pro účely bydlení, jako jsou právě bytové domy.“ (důraz přidán).
[17] Mezi účastníky přitom není sporu o tom, že pojem bytový dům obsažený v §7 odst. 1
písm. c) zákonného opatření je nutno vyložit podle §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
Uvedený závěr byl přitom potvrzen i Nejvyšším správním soudem. V rozsudku ze dne
24. 6. 2020, č. j. 4 Afs 89/2020 - 44, č. 4057/2020 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud při výkladu §7
odst. 1 zákonného opatření uvedl, že „v posuzované věci nic nebrání tomu vycházet při výkladu pojmů
„bytový dům“ a „rodinný dům“ používaných ve vykládaném ustanovení ZO z definic obsažených ve vyhlášce
č. 501/2006 Sb., neboť ZO ani jiné daňové předpisy vlastní definici těchto pojmů nemají. Stěžovatel přiléhavě
poukázal na skutečnost, že v důvodové zprávě k §15 odst. 3 písm. a) ZO i k zákonu č. 264/2019 Sb. je
uvedeno, že při vymezení pojmů „bytový dům“ a „rodinný dům“ je třeba vycházet ze stavebních předpisů
(především z vyhlášky č. 501/2006 Sb.).“ Ve stejném duchu viz i např. rozsudky zdejšího soudu
ze dne 2. 7. 2020, č. j. 9 Afs 5/2020 - 47, ze dne 9. 7. 2020, č. j. 2 Afs 213/2019 - 120, či ze dne
17. 7. 2020, č. j. 4 Afs 90/2020 - 39. Skutečnost, že pojem bytový dům dle §7 zákonného opatření
je nutno vyložit podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., pak plyne i z důvodové zprávy novely
zákonného opatření provedené zákonem č. 264/2019 Sb. „Při vymezení pojmů ‘bytový dům‘ a ‘rodinný
dům‘ je třeba vycházet ze stavebních předpisů (vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání
území, ve znění pozdějších předpisů), podle kterých stavba pro bydlení zahrnuje: 1. bytový dům, ve kterém více
než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena, a 2. rodinný
dům, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto
účelu určena; rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží
a podkroví. […]. Proto, aby praxe skutečně odpovídala všem požadavkům stanoveným stavebními předpisy, je
třeba součinnost ze strany příslušných stavebních úřadů, zejména v rámci jejich povolovací a kontrolní činnosti,
s příslušnými katastrálními úřady.“
[18] Předmětem věci tedy je, zda Budovu bylo možno v rozhodné době podřadit pod výše
citovaný §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
[19] Orgány finanční správy i městský soud byly názoru, že tak učinit nelze. Za relevantní
považovaly listiny a vyjádření poskytnuté v daňovém řízení příslušným stavebním úřadem
(stavebním odborem Úřadu městské části Praha 5). Zejména akcentovaly technickou zprávu
ověřené projektové dokumentace, ze které dovodily, že celková podlahová plocha Budovy byla
3 323,8 m
2
, z čehož pouze 38,1% (tj. 1 266,8 m
2
) byla podlahová plocha splňující požadavky
dle §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
[20] Nejvyšší správní soud po seznámení se se spisovým materiálem nemohl jinak,
než orgánům finanční správy a městskému soudu přisvědčit.
[21] Z výše citovaného znění §2 písm. a) bodu 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. plyne,
že aby Budova mohla být považována za bytový dům, musela by v době vzniku daňové
povinnosti více jak polovina její podlahové plochy odpovídat požadavkům na trvalé bydlení a musela
by být k tomu účelu (tj. k účelu trvalého bydlení) určena.
[22] Orgány finanční správy se za účelem posouzení, zda Budova odpovídala uvedeným
podmínkám, obrátily na stavební úřad. Ten jim poskytl příslušná rozhodnutí týkající se Budovy
(stavební povolení, rozhodnutí o změně stavby před dokončením, kolaudační souhlas aj.)
a ohledně poměru výměr podlahové plochy sdělil následující: „K dotazu a sdělením žadatele ohledně
výměry podlahových ploch budovy stavební úřad uvádí, že kolaudačním souhlasem se dle §122 stavebního zákona
uvádí příslušná stavba do užívání. V průběhu závěrečné kontrolní prohlídky, která předchází vydání
kolaudačního souhlasu, se zjišťuje, zda byla stavba provedena v souladu s ověřenou projektovou dokumentací,
tedy tak jak byla povolena. Z technické zprávy ověřené projektové dokumentace (příslušné části Technické zprávy
a Průvodní a souhrnné technické projektové dokumentace k povolení změny stavby před jejím dokončením – viz
příloha) vyplývá, že celková podlahová plocha budovy je nově 3 323,8 m
2
, z čehož 1 266,8 m
2
je podlahová plocha
pro bydlení, což je 38,1 % z celkové plochy. Plocha pouze jednotek, ať už bytových či nebytových je nově celkem
2 444,9 m
2
s tím, že veškerá tato data jsou relevantní i ke dni vydání kolaudačního souhlasu s užíváním stavby
č. j. MC05 53018/2017, spis. zn. MC05/OSU/4761/2017/JN/Sm.309 ze dne 13. 9. 2017.“ Nejvyšší
správní soud ze spisového materiálu ověřil, že rozhodnutím ze dne 28. 6. 2017,
č. j. MC05 38409/2017, stavební úřad povolil změnu stavby (Budovy) před jejím dokončením.
V rozhodnutí jako závaznou podmínku stanovil, že změna stavby bude provedena
podle projektové dokumentace ověřené v daném řízení, zpracované API Atelierem s.r.o. v srpnu
roku 2016. Z této ověřené projektové dokumentace (která je součástí správního spisu) přitom
skutečně, jak uvedl stavební úřad, plyne, že celková podlahová plocha Budovy byla 3 323,8 m
2
,
z toho bylo 615 m
2
plochy společných prostor (18,5 %), 596,8 m
2
plochy obchodního zařízení
(18 %), 845,2 m
2
plochy administrativy (25,4 %) a 1266,8 m
2
plochy pro bydlení (38,1 %).
[23] Nejvyšší správní soud souhlasí s orgány finanční správy a městským soudem, že právě
uvedená data svědčí o tom, jaká podlahová plocha Budovy odpovídala požadavkům na trvalé bydlení
a byla pro tento účel určena. O tom, k jakým účelům je ta která stavba určena totiž rozhoduje
příslušný stavební úřad. K uvedenému soud pokazuje na zákon č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu, ve znění účinném pro rozhodné období (dále též „stavební zákon“).
Podle §120 odst. 1 stavebního zákona lze s užíváním stavby pro účel, k němuž byla stavba
povolena, započíst následující den po kontrolní prohlídce stavby, při které stavební úřad
do protokolu zaznamená ověření splnění podmínek podle §119 odst. 2 (mj. zda stavba byla
provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným úkonem nahrazujícím územní
rozhodnutí a povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou projektovou dokumentací).
Podle §122 odst. 3 stavebního zákona pak platí, že jestliže stavební úřad nezjistí při kontrolní
prohlídce závady bránící bezpečnému užívání stavby nebo rozpor s podmínkami §119 odst. 2,
vydá do 15 dnů ode dne provedení závěrečné kontrolní prohlídky kolaudační souhlas, který je
dokladem o povoleném účelu užívání stavby. Dle §126 odst. 1 stavebního zákona pak lze stavbu
užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby
nebo v kolaudačním souhlasu. Nevyžaduje-li stavba kolaudaci podle §119 odst. 1, lze ji užívat
jen k účelu vymezenému v povolení stavby. Z uvedeného dle názoru soudu jednoznačně plyne,
že pokud zákonodárce spojil osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí s tím, že určitá
výměra podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomu účelu určena, mínil tím
určení dle příslušných stavebně právních předpisů. V tomto ohledu je namístě odkázat
i na rozsudek ze dne 28. 5. 2020, č. j. 4 Afs 92/2020 - 42, ve kterém Nejvyšší správní soud
aproboval závěr orgánů finanční správy a Krajského soudu v Brně, které při určení, zda se jedná
o bytový dům dle §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření a návazně dle §2 písm. a) bod 1
vyhlášky č. 501/2006 Sb., vycházely z kolaudačního souhlasu vydaného stavebním úřadem
a poměry podlahových ploch určily při zohlednění tohoto kolaudačního souhlasu a údajů
o celkové ploše dané stavby (převzatých ze smlouvy o výstavbě evidované v katastru nemovitostí
pod. sp. zn. V-1039/2012-737).
[24] Z uvedeného plyne, že orgány finanční správy ani městský soud nepochybily, vycházely-li
při posouzení aplikovatelnosti §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření z dokumentů a vyjádření
poskytnutých stavebním úřadem, zejména pak z ověřené projektové dokumentace (která byla
relevantní i v době kolaudace Budovy). Stěžovateli naopak nelze přisvědčit, že by namísto daných
(„formálních“) podkladů měl být zohledněn materiální stav; tedy skutečnost, zda většina
podlahové plochy Budovy byla za účelem bydlení fakticky využívána. Takto právní úprava
koncipována není. Nenormuje například, že by při posuzování aplikace osvobození od daně
dle §7 odst. 1 písm. c) zákonného opatření měl správce daně vyhodnotit, jak je dům skutečně
jeho obyvateli využíván, zda jde o prostory, ve kterých někdo fakticky (ač v rozporu se stavebním
zákonem) bydlí atp. Nutno dodat, že bylo-li by tomu tak, docházelo by v zásadě k daňovému
zvýhodnění nezákonného stavu. Jinými slovy, materiální stav (faktické využití nemovitosti)
se nezřídka kdy může od stavu právního (tj. od typu užívání povoleného stavebním úřadem) lišit;
takto je tomu ostatně dle tvrzení stěžovatele i v nynější věci, kdy tvrzeně dochází k tomu, že jako
bytové prostory byly využívány prostory zkolaudované jako prostory nebytové. Pokud
by i v takové situaci mělo dojít k aplikaci osvobození od daně, bylo by toto poskytnuto na základě
nezákonného stavu, tedy stavu odporujícího stavebním předpisům.
[25] Přehlédnout přitom nelze ani faktickou stránku věci a nutnost rozumného uspořádání
vztahů. Jevilo by se totiž jako krajně neefektivní, nehospodárné a v některých případech
až nemožné, aby správce daně (tedy správní orgán zabývající se daňovým právem, a nikoliv
stavebním právem) měl v každém jednotlivém případě aplikace osvobození od daně z nabytí
nemovitých věcí zkoumat, kolik metrů podlahové plochy té které stavby materiálně splňuje
požadavky na trvalé bydlení a je k tomu účelu také fakticky využíváno. Nemluvě
pak ani o zásadní problematičnosti takového postupu v případě nespolupráce obyvatel
jednotlivých jednotek (nemožnost narušení domovní svobody atp.). Jako významné se pak jeví
i to, že faktické využívání nemovitosti se může velmi dynamicky a „živelně“ v čase měnit. Toto
kritérium se proto nejeví jako vhodné pro to, aby na něm byla založena aplikace osvobození
od daně nabytí nemovitých věcí (jak by např. měly být posuzovány prostory, které by nebyly
v rozhodné době jakkoli využívány, tj. ani k bytovým ani k nebytovým účelům). Akcentovat
je v tomto ohledu nutno i to, že v některých případech by ke zkoumání faktického využití
nemovitosti muselo docházet zpětně s velkou časovou prodlevou – pokud by příkladmo zdejší
soud nařídil nyní orgánům finanční správy ověřit materiální stav v Budově, jednalo
by se o ověření toho, jak byly části její podlahové plochy jednotlivými osobami fakticky využívány
v roce 2017. Problematický naopak není stěžovatelem připomínaný fakt, že žádost o kolaudační
souhlas (rozhodnutí) podává stavebník, a nikoliv například právě nabyvatel převáděné
(kolaudované) jednotky. Ačkoliv tedy obsah kolaudačního rozhodnutí do jisté míry předurčuje
právě stavebník, nelze tvrdit (jak činí stěžovatel), že by daňový režim byl plně pouze a jenom
v rukou stavebníka. Nelze totiž zapomínat na skutečnost, že před vydáním kolaudačního
rozhodnutí (souhlasu) stavební úřad provádí kontrolní prohlídku dané nemovité věci, v rámci
které kontroluje mj., zda byla stavba provedena v souladu s rozhodnutím o umístění nebo jiným
úkonem nahrazujícím územní rozhodnutí a povolením stavby a dokumentací, nebo ověřenou
projektovou dokumentací, v souladu se stanovisky nebo závaznými stanovisky, popřípadě
rozhodnutími dotčených orgánů, byla-li vydána podle zvláštních právních předpisů, a zda jsou
dodrženy obecné požadavky na výstavbu.
[26] Na výše uvedených závěrech nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na důvodovou
zprávu k zákonnému opatření, resp. na smysl a účel předmětné právní úpravy. Z důvodové
zprávy totiž neplyne, že by pojem bytový dům měl být vykládán dle faktického využití podlahové
plochy. V důvodové zprávě se sice uvádí, že osvobození se má vztahovat na „první úplatné nebytí
vlastnického práva k novým stavbám vymezených nemovitých věcí. Jde o nemovité věci určené k bydlení,
resp. ty z nich, u nichž lze vzhledem k jejich typu předpokládat, že je k bydlení využije nabyvatel.“
Z uvedeného však nelze dovozovat, že pojem bytový dům by měl být vykládán jinak, než jak bylo
osvětleno výše. Uvedená část důvodové zprávy se nevztahuje k definici bytového domu, nýbrž
k tomu, nabytí jakých konkrétních nemovitých věcí bude osvobozeno od daně (tj. pozemek
nebo právo stavby, jejichž součástí je dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu,
dokončená nebo užívaná stavba rodinného domu, dokončená nebo užívaná jednotka). Důvodová
zpráva se otázkou definice bytového domu a jejím obsahem vůbec nezabývá (pouze explicitně
uvádí, že musí jít o jednotku nacházející se v bytovém domě – viz výše). Co se pak týče účelu
dané zákonné normy, odkazuje kasační soud na samotnou důvodovou zprávu, ve které se mj.
uvádí, že „[u]stanovení §7 upravuje věcná osvobození při nabytí vlastnického práva k novým stavbám. Dané
osvobození bylo převzato z dosavadní právní úpravy, do níž bylo zavedeno s cílem podpořit bytovou výstavbu“. Je
přitom zcela v souladu s cílem podpory bytové výstavby výklad uvedený shora, který předmětné
osvobození spojuje s tím, že převáděná bytová jednotka se bude nacházet v domě, jehož většina
podlahové plochy bude tvořena dalšími bytovými jednotkami. Pokud pak má jít o zákonodárcem
akcentovanou podporu bytové výstavby, musí se z logiky věci jednat o bytovou výstavbu
zákonem povolenou, tedy schválenou příslušným stavebním úřadem (rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 29. 4. 2020, č. j. 31 Af 81/2018 - 47).
[27] Nutnost hodnocení faktického stavu užívání podlahové plochy Budovy pak neplyne
ani ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2020,
č. j. 4 Afs 90/2020 - 39. V uvedeném rozsudku se zdejší soud, jak již bylo výše uvedeno, zabýval
tím, zda mají být od daně z nabytí nemovitých věcí osvobozeny i bytové jednotky nacházející
se v rodinných domech. Zabýval se tedy primárně jinou právní otázkou, než definicí pojmu bytový
dům – v rozsudku ostatně zdejší soud explicitně konstatoval, že v jím zkoumané situaci „ nebylo
třeba se podrobněji zabývat výkladem pojmů „bytový dům“ a „rodinný dům“, uvedených v §7 odst. 1 ZO.“ (bod
30 rozsudku). Nadto, ve stěžovatelem odkazované části rozsudku Nejvyšší správní soud
konstatoval, že osvobození se týká staveb sloužících, resp. majících sloužit k uspokojení potřeby
bydlení. Oporu pro závěr stěžovatele pak nepředstavuje ani usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 Afs 153/2014 - 71. Dané usnesení
se týkalo daně z nemovitých věcí, a nikoliv daně z nabytí nemovitých věcí. Nelze přitom
dovozovat, že jelikož se dané daně týkají nemovitých věcí, mají se na ně aplikovat zcela stejná
pravidla a totožné judikaturní závěry. To by bylo možné, byly-li by zákonné texty shodné.
Tak tomu ovšem v posuzované věci není. Právní úprava sazby daně z nemovitých věcí (které
se týká předmětné usnesení rozšířeného senátu) se od nyní interpretované právní úpravy
osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí liší. Z textace právní úpravy sazby daně
z nemovitých věcí dle názoru rozšířeného senátu neplynulo, že by zákonodárce zamýšlel spojovat
výši sazby daně s jakýmkoli formálním úkonem orgánu veřejné moci; rozšířený senát akcentoval,
že právní úprava operuje s pojmy jako domy využívané, užívané, sloužící atp. Nyní posuzovaná
právní úprava osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí je ovšem konstruována odlišně. Jak
bylo osvětleno výše, z této plyne, že zákonodárce zamýšlel osvobození spojit s tím, k jakému účelu
je podlahová plocha formálně určena (viz výše).
[28] Rozhodné pak pro nyní posuzovanou věc (veřejnoprávní institut osvobození od daně
z nabytí nemovitých věcí, resp. obsah pojmu bytový dům dle vyhlášky č. 501/2006 Sb.) není
ani to, jak současně účinná soukromoprávní úprava nahlíží na pojem bytové jednotky (nad rámec
nutného viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., PELIKÁNOVÁ, I., PELIKÁN,
R., BÁNYAIOVÁ, A., Občanský zákoník - Komentář - Svazek V (relativní majetková práva 1. část).
Praha: Wolters Kluwer. 2014; komentář k §2236 zákona č. 89/2012 Sb., dostupný v systému
ASPI: „I podle shora uvedené definice je bytem pouze takový prostor, který byl stavebním úřadem "určen"
k bydlení, tj. takový, který byl jako byt zkolaudován.“; důraz přidán). Pro danou věc jsou irelevantní
stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj předložená stěžovatelem v řízení před městským
soudem. K těmto je předně ve shodě s městským soudem nutno konstatovat, že Ministerstvo
pro místní rozvoj nemá pravomoc vydávat závazná stanoviska týkající se daňových předpisů.
Nadto, z vyjádření ministerstva plyne, že i nezkolaudovaná jednotka může splňovat požadavky
na trvalé bydlení podle stavebních předpisů. Uvedené však orgány finanční správy, městský soud
ani zdejší soud jakkoli nepopírají. Stojí však na názoru, že aby bylo lze uzavřít, že stavba je určena
k trvalému bydlení, je nutné, aby tak bylo učiněno ve formě odpovídajícího úkonu stavebního
úřadu (viz výše). Na výše učiněných závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení,
že prodávající (obchodní společnost BN Invest s.r.o.) prodal jednotky č. 13 až 39 v Budově jako
bytové jednotky, za cenu bytových jednotek, kupujícím s úmyslem koupit bytové jednotky
a že kupující (včetně stěžovatele) byli o skutečnosti, že se jedná o bytové jednotky, společností
BN Invest s.r.o., utvrzeni jednak zápisem v katastru nemovitostí (který vycházel z prohlášení
vlastníka), a jednak kolaudačním souhlasem poskytnutým stěžovateli právě společností BN Invest
s.r.o. (tento kolaudační souhlas neodpovídá pravému kolaudačnímu souhlasu vydanému
stavebním úřadem pro danou Budovu). Nejvyšší správní soud je dalek toho zmenšovat dopady
případného podvodného jednání společnosti BN Invest s.r.o. Dopady takového jednání (bylo-li
by prokázáno) je však namístě posuzovat v jiných řízeních (civilní, trestní), a nikoliv v řízení
o aplikovatelnosti osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí podle §7 zákonného opatření.
Právní úprava předmětného osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí takové zohlednění
neumožňuje.
[29] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že by orgány finanční správy
pochybily, neprovedly-li jím navržené důkazní prostředky. I dle názoru zdejšího soudu
by provedení předmětných důkazních prostředků (kupní smlouvy týkající se jednotek v Budově,
místní šetření v jednotlivých jednotkách, výslechy majitelů ostatních jednotek apod.) bylo
nadbytečné. Jelikož kasační soud stojí ve shodě s orgány finanční správy a městským soudem
na názoru, že pro posouzení aplikovatelnosti osvobození od daně z nabytí nemovitých věcí není
podstatné, za jakým účelem byly jednotlivé jednotky nakoupeny, či jak byly tyto v rozhodné době
fakticky využívány, nemohly by dané důkazní prostředky změnit nic na výše uvedených závěrech.
Neprovedení takových důkazů přitom odpovídá konstantní judikatuře Ústavního soudu,
podle které „neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je
argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost
důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo
již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“
[nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. III. ÚS 95/97
ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002
(N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339),
nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117), usnesení
sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)].
[30] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že by městský soud nesprávně
zohlednil změnu Budovy před dokončením provedenou až v květnu roku 2018. Městský soud
primárně vycházel z technické zprávy ověřené projektové dokumentace ze srpna roku 2016 (jejíž
data byla dle stavebního úřadu relevantní i ke dni vydání kolaudačního souhlasu s užíváním
stavby ze dne 13. 9. 2017). Již na základě tohoto podkladu soud uzavřel, že podlahová plocha
určená k trvalému bydlení tvořila méně než polovinu celkové podlahové plochy Budovy,
a definice bytového domu tedy nebyla naplněna (bod 48 rozsudku). Pokud soud v rozsudku
popsal i poměry využití podlahových ploch po změně stavby před dokončením provedené
v květnu roku 2018, lze tuto část jeho odůvodnění považovat za uvedenou nad rámec nutného
a pro dokreslení věci, tedy pro dokreslení dalšího vývoje Budovy. Co se pak týče prostor
v 1. podzemním podlaží o výměře 263,9 m
2
, Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele,
že tyto by neměly být zahrnuty do výpočtu podlahové plochy Budovy. Dané prostory, ač měly
být v rozhodné době nezrekonstruovány a obchodně nevyužitelné, tvořily podlahovou plochu
Budovy. Jednoznačně přitom nebyly plochou odpovídající požadavkům na trvalé bydlení
a k trvalému bydlení určenou [§2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.]. Orgány finanční
správy proto nepochybily, pokud je zohlednily při výpočtu poměru podlahových ploch jako
plochu neodpovídající §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Z uvedeného přitom plyne,
že při zohlednění dané plochy o výměře 263,9 m
2
nemůže na výsledku, tj. na tom, že podlahová
plocha splňující požadavky §2 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nepředstavuje většinu
podlahové plochy Budovy, nic změnit ani to, že by do výpočtu nebyly zahrnuty společné prostory
(jak stěžovatel požaduje), či že by byly do výpočtu zahrnuty bytové jednotky č. 39 a 40 (mající mít
výměru 29,2 m
2
a 22,6 m
2
).
[31] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal důvody ke zrušení napadeného rozsudku
městského soudu a rozhodnutí orgánů finanční správy. Dodává, že si je vědom vysoké
specifičnosti projednávané věci (zejména stěžovatelem tvrzeného podvodného jednání
společnosti BN Invest s.r.o.); právní úprava a související judikatura však vedou k jedinému
možnému závěru. Lze dodat, že stěžovatel se proti jím tvrzenému jednání společnosti BN Invest
s.r.o. může bránit jinými právními cestami.
[32] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.). Ve věci soud rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[33] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Žalobkyně b)
neučinila v řízení o kasační stížnosti žádný úkon. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu