ECLI:CZ:NSS:2022:7.AFS.366.2021:43
sp. zn. 7 Afs 366/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: CORMEN s. r. o.,
se sídlem Věchnov č. p. 73, zastoupen Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem
Pod křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 25. 10. 2021, č. j. 30 Af 63/2021 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 8. 2021, č. j. 29908/21/5300-21442-712226, žalovaný zamítl
odvolání žalobce a potvrdil dodatečné platební výměry, kterými byla žalobci doměřena daň
z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2016 a stanoveno související penále.
II.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Krajského soudu v Brně (dále
též „krajský soud“) žalobu, kterou krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Uvedl,
že žaloba musí obsahovat alespoň jeden žalobní bod, z něhož musí být patrno, z jakých
konkrétních skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
správního orgánu za nezákonné. Proto soud žalobce vyzval k doplnění žalobních bodů ve lhůtě
pro podání žaloby. Poté ověřil, že napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 11. 8. 2021,
lhůta pro podání žaloby proto skončila dne 11. 10. 2021. Žaloba tedy byla podána v poslední den
zákonné lhůty, přičemž žalobce reagoval na výzvu krajského soudu k odstranění vad podání
opožděným podáním dne 14. 10. 2021. Jelikož žaloba neobsahovala zákonem požadované
náležitosti a její nedostatky žalobce neodstranil ve lhůtě pro podání žaloby, krajský soud žalobu
podle §46 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) odmítl.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rekapitulovanému usnesení krajského soudu
kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Vymezil se proti výkladu §71
odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §37 odst. 5 s. ř. s., který podal rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v rozsudku ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31. Má za to, že podal-li žalobce
blanketní žalobu, musí jej soud vyzvat k jejímu doplnění v přiměřené lhůtě, jejíž konec může
přesáhnout konec lhůty pro podání žaloby. Opačný výklad je v rozporu se smyslem a účelem
soudcovské lhůty, o niž se jedná. Je to soud, kdo určuje, jaká lhůta je přiměřená. Jestliže soud
nemůže ovlivnit délku lhůty pro doplnění podání, mění se soudcovská lhůta de facto v zákonnou.
Rozšířený senát se ve svém rozsudku s povahou lhůty dle §37 odst. 5 s. ř. s. vůbec nevypořádal.
Krajský soud navíc stěžovatele vyzval k doplnění žaloby příliš pozdě, přestože měl dostatečný čas
na vydání výzvy dle §37 odst. 5 s. ř. s. Stěžovatel totiž žalobu zaslal v 14:16 hod. posledního dne
lhůty, přičemž krajský soud měl v daný den úřední dobu do 16:00 hod. Zbývaly mu tedy téměř
2 hodiny na zpracování žaloby a vydání výzvy k jejímu doplnění. Se stěžovatelem přitom mohl
komunikovat datovou schránkou. Stěžovatel nesouhlasil ani s tím, že žaloba neobsahovala
zárodek žalobního bodu. Podle něj jím byl odkaz na §65 s. ř. s. spojený s konstatováním,
že stěžovatel byl zamítnutím podaného odvolání zkrácen na svých právech. Stěžovatel tímto
odkázal na podané odvolání. K přezkumu může vést i zcela obecný žalobní bod. Doplněním
žaloby byl daný bod konkretizován. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením věci ze strany
krajského soudu. Ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. podle něj zakotvilo koncentraci řízení. Výklad
stěžovatele je v příkrém rozporu s tímto ustanovením a ve výsledku by mohl zvýhodnit žalobce
podávající blanketní žalobu v závěru zákonné lhůty. Řízení o žalobě nelze srovnávat s řízením
o kasační stížnosti, neboť s. ř. s. nestanoví koncentraci kasačního řízení. Nadto je lhůta
pro podání kasační stížnosti významně kratší než lhůta pro podání žaloby. Názor žalobce,
že krajský soud vydal výzvu k odstranění vad podání pozdě, je zcela absurdní, když sám
stěžovatel dokázal za dva měsíce vytvořit pouze elementární blanketní žalobu. Po krajském soudu
nelze spravedlivě požadovat, aby za daných okolností reagoval rychleji, aby stěžovatel mohl
do půlnoci vady žaloby odstranit. Krajský soud sice stanovil v podstatě „zápornou“ lhůtu, to
však jen proto, že neměl v době zaslání výzvy ověřen údaj o právní moci žalobou napadeného
rozhodnutí. Tento údaj žalovaný potvrdil krajskému soudu k jeho výzvě až dne 19. 10. 2021.
Výzva k doplnění žaloby se tím stala bezpředmětnou, což však krajský soud nemohl předem
vědět. Ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu č. j. 3 Azs 66/2017 - 31 navíc krajský soud nebyl
za daných okolností vůbec povinen vydat výzvu k odstranění vad žaloby. Žalovaný rovněž
nesouhlasil s tím, že by žaloba obsahovala zárodek žalobního bodu. Za ten nelze považovat dílčí
citaci zákonného ustanovení či tvrzení o zkrácení práv. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost
proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov.
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne
5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a)
až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může zabývat pouze
tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. Nedochází tedy k přezkumu námitek
směřujících do merita původní věci vedené ve správním řízení.
[8] Nejvyšší správní soud se bude nejprve zabývat otázkou, zda stěžovatel doručil krajskému
soudu žalobu, která obsahovala alespoň zárodek žalobního bodu. Pokud by tomu tak bylo,
pak by rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí předmětné žaloby neobstálo.
[9] Ze soudního řádu správního vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat rovněž zvláštní
náležitosti stanovené v §71 odst. 1 s. ř. s. Podle písmene d) tohoto ustanovení je jednou
z nutných náležitostí žaloby identifikace žalobních bodů. Z nich musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí správního orgánu
za nezákonné nebo nicotné. Význam co nejpřesnější formulace žalobních bodů v žalobě vyplývá
ze zásady dispoziční, kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno a dle které
se soud při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje
pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce tvrdí.
Soud tak není povinen, ale ani oprávněn, tyto důvody za účastníka řízení domýšlet či doplňovat
(k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2020,
č. j. 4 Azs 206/2020 - 38).
[10] Otázkou náležitého vymezení žalobních bodů se Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích již opakovaně zabýval. Rozšířený senát např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j.
2 Azs 92/2005 - 58, vyjádřil, že „[l]íčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou charakteristikou
určitých obvyklých nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně
individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelným popisem. [...] Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí
či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat
o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení
zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami.“
[11] Na tyto závěry navázal rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, v němž uvedl, že je nutné „za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce,
z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje
za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení
žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu
žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody
nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud
při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu
k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“
[12] K uvedené dvojici rozsudků rozšířeného senátu lze doplnit usnesení ze dne 23. 2. 2010,
č. j. 2 Azs 10/2009 - 61, ve kterém rozšířený senát dospěl k závěru, že formulace „[d]omnívám se,
že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil mj. §12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu; domnívám
se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle §12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu,
resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou
jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“, odpovídá
žalobnímu bodu, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění (tzv. zárodek žalobního
bodu, který se nachází na pomezí řádně formulovaného žalobního bodu a tvrzeními,
která za žalobní bod vůbec nelze považovat).
[13] Naopak v rozsudku ze dne 24. 5. 2016, č. j. 4 Azs 47/2016 - 41, Nejvyšší správní soud
nepovažoval za žalobní bod „pouhý výčet ustanovení správního řádu a zákona o azylu, které měl žalovaný
porušit, a obecné tvrzení, že žalovaný nedostál zásadám správního řízení, zjištěný skutkový stav nesprávně právně
kvalifikoval a neposoudil jej podle §12 zákona o azylu“. Rovněž dle usnesení ze dne 18. 4. 2018,
č. j. 10 Azs 65/2017 - 83, neobstojí jako tzv. zárodek žalobního bodu prostá citace ustanovení
správního řádu a zákona o azylu, aniž by citovaná ustanovení stěžovatel alespoň v minimální míře
spojil s popisem skutkového děje, eventuálně jinak v minimální míře žalobu individualizoval.
Takto formulovanou žalobu by mohl dle kasačního soudu podat jakýkoliv žalobce ve věcech
mezinárodní ochrany (obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2017,
č. j. 2 Azs 346/2016 - 24, ze dne 20. 6. 2019, č. j. 2 Azs 391/2018 - 34 či ze dne 15. 10. 2021,
č. j. 8 Ads 215/2021 - 42).
[14] V projednávané věci podal stěžovatel žalobu poslední den dvouměsíční lhůty k podání
žaloby, neboť rozhodnutí žalovaného mu bylo doručeno dne 11. 8. 2021 a žalobu podal dne
11. 10. 2021. Stěžovatel v žalobě identifikoval platební výměry, vůči kterým podal odvolání,
zprávu o daňové kontrole, protokol o jejím projednání, a rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl
o podaném odvolání. Rovněž uvedl, kdy podal odvolání, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí
žalovaného a jak žalovaný rozhodl. Dále uvedl: „Protože byl žalobce výše uvedeným rozhodnutím
žalovaného dle §65 s.ř.s. zkrácen na svých právech, podává žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného
správního orgánu, a navrhuje, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věk dalšímu řízení.
Důvody správní žaloby doplní žalobce ve lhůtě stanovené soudem .“ Následně stěžovatel
formuloval žalobní petit.
[15] Při aplikaci výše uvedené judikatury na obsah žaloby stěžovatele lze konstatovat, že tato
neobsahovala žádné tvrzení, které by obstálo alespoň jako tzv. zárodek žalobního bodu. Zdejší
soud neshledává, že by stěžovatel spojil, a to alespoň v nejhrubších obrysech, tvrzené zkrácení
na svých právech s individuálními závěry obsaženými v žalobou napadeném rozhodnutí. Z jeho
tvrzení nejsou seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu
k jeho konkrétnímu případu. Stěžovatel ani nevymezil právní důvody nezákonnosti napadeného
rozhodnutí tak, aby krajský soud při uplatnění obecného pravidla, že soud zná právo, mohl
dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat
jeho přezkum. Stěžovatel pouze označil napadené rozhodnutí žalovaného (a jemu předcházející
rozhodnutí správce daně), odkázal na obecné ustanovení s. ř. s. vztahující se k žalobní legitimaci
pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, a navrhl, jak měl krajský soud rozhodnout.
Není rovněž pravdou, že by stěžovatel jakkoliv reprodukoval svou argumentaci ve správním
řízení či na ni odkazoval. Stěžovatel popsal čistě základní genezi správního řízení (kdy mu byly
doručeny dodatečné platební výměry, kdy byla projednána zpráva o daňové kontrole, kdy podal
odvolání a jak o něm žalovaný rozhodl). Na rozdíl od rozhodnutí, na která stěžovatel odkazuje
v kasační stížnosti, tedy ani v elementární rovině neindividualizoval právní a skutkové důvody,
pro které považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Uvedená námitka je tak nedůvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tvrzeným nesprávným výkladem §71 odst. 2 s. ř. s.
Dle stěžovatele má krajský soud v případě, kdy žalobce podá blanketní žalobu, vyzvat podle §37
odst. 5 s. ř. s. k jejímu doplnění v přiměřené lhůtě, která můře přesáhnout konec lhůty pro podání
žaloby.
[17] Stěžovatel se v této části kasační stížnosti vymezuje vůči závěrům rozsudku rozšířeného
senátu č. j. 3 Azs 66/2017 - 31. Sedmý senát však v jeho argumentaci neshledává důvody
pro odklonění se od těchto závěrů, tím méně pak důvody k předložení věci rozšířenému senátu.
[18] Předně se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že by přednesl argumenty, kterými
by se rozšířený senát v uvedeném rozsudku již nezabýval. Tvrzeným rozporem
mezi soudcovskou lhůtou a koncentrací řízení, stejně jako příbuzností postupu v řízení o kasační
stížnosti a v řízení o žalobě, se rozšířený senát zabýval v bodech 38 a násl. uvedeného rozsudku
(zejména bod 42). V tehdy posuzované věci totiž stěžovatel argumentoval podobně, jako činí
stěžovatel nyní. Sedmý senát se přitom plně ztotožňuje se závěry, ke kterým rozšířený senát
dospěl. Soudní řád správní jednoznačně stanovuje koncentraci řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu (na rozdíl od řízení o kasační stížnosti). Z ničeho přitom nevyplývá,
že by soudcovská lhůta stanovená dle §37 odst. 5 s. ř. s. koncentraci řízení jakkoliv prolamovala.
Naopak, v tomto směru rozšířený senát, mimo jiné s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, odmítl rozkolísat principy správního soudnictví. Jednoznačně
pak vyjádřil nesouhlas s protežováním blanketních žalob nad žalobami perfektními. Co se týče
příbuznosti postupů v řízení o kasační stížnosti a řízení o žalobě, je nutné zdůraznit,
že pro podání kasační stížnosti je lhůta významně (4 x) kratší, což je na rozdíl od řízení o žalobě
kompenzováno delší lhůtou pro doplnění kasačních bodů. Zároveň však platí, že řízení o kasační
stížnosti neobsahuje ustanovení obdobné §71 odst. 2 s. ř. s., které by pro ně v obdobném duchu
zavádělo koncentraci řízení. Nejvyšší správní soud tedy nespatřuje důvody, pro něž by měl
stěžovateli „povolit“ odstranění vad podání spočívajících v absenci alespoň zárodku žalobního
bodu po uplynutí lhůty pro podání žaloby. V podrobnostech odkazuje na výše uvedený rozsudek
rozšířeného senátu, který se danou problematikou podrobně a uceleně zabýval.
[19] Poslední námitka stěžovatele směřovala vůči tomu, že mu krajský soud nestanovil lhůtu
k odstranění vad podání spočívajících v absenci alespoň zárodku žalobního bodu v dostatečné
délce, a že mu předmětnou výzvu zaslal příliš pozdě. V této otázce je však třeba plně souhlasit
se závěry prezentovanými žalovaným. Ve výše uvedeném rozsudku č. j. 3 Azs 66/2017 - 31
dospěl rozšířený senát mimo jiné také k tomu, že „[s]oud je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních
bodů (§37 odst. 5 s. ř. s.) vždy, je-li se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu
doplnit včas.“ V projednávané věci však stěžovatel doručil žalobu v poslední den lhůty k jejímu
podání, a to dne 11. 10. 2021 v čase 14:16 hod. Krajský soud vydal dne 12. 10. 2021 výzvu
k doplnění žalobních bodů a tuto odeslal dne 13. 10. 2021 zástupci stěžovatele (doručena byla
dne 14. 10. 2021). Vzhledem k tomu, že stěžovatel zaslal krajskému soudu blanketní žalobu
až na samotném konci dvouměsíční lhůty k jejímu podání, krajský soud nemusel legitimně
považovat za pravděpodobné, že stěžovatel bude s to žalobu doplnit včas (ještě tentýž den).
Nadto je nezbytné vzít v úvahu rovněž čas potřebný na zpracování podané žaloby a na nezbytné
úkony vedoucí až k vydání výzvy k doplnění žalobních bodů. Standardní doba zpracování bude
v obdobném případě zpravidla činit několik dnů po dojití žaloby na příslušný soud. V této době
se soud musí seznámit s obsahem žaloby přinejmenším do té míry, aby si mohl učinit úsudek
o tom, zda žaloba má předepsané náležitosti (srov. rozsudky tohoto soudu ze dne 21. 5. 2014,
č. j. 6 As 50/2014 - 18 a ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 Azs 341/2017 - 22). Například v rozsudcích
ze dne 26. 5. 2020, č. j. 1 Afs 156/2020 - 18 či ze dne 31. 8. 2020, č. j. 9 Azs 188/2020 - 37,
shledal zdejší soud za souladné se zákonem nezaslání výzvy k doplnění žalobních bodů u věcí,
u nichž byla blanketní žaloba doručena soudu v předposlední den lhůty k jejímu podání. Ostatně,
v prvním z uvedených rozsudků výslovně uvedl, že „[d]va pracovní dny před koncem lhůty pro podání
žaloby jsou zpravidla příliš málo na to, aby soud stihl ověřit všechny rozhodné skutečnosti a zaslat výzvu
k doplnění žalobních bodů podle §37 odst. 5 s. ř. s., byť s účastníkem řízení komunikuje elektronicky“
(obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 2/2011 - 55).
[20] Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že výjimečně je třeba trvat na postupu soudu
dle §37 odst. 5 s. ř. s. i v případě žaloby (která neobsahuje žádný žalobní bod) podané soudu dva
dny či dokonce jen jeden den před uplynutím lhůty pro její podání (srov. např. rozsudky ze dne
23. 8. 2018, č. j. 7 Azs 237/2018 - 53, nebo ze dne 31. 5. 2018, č. j. 5 Azs 309/2017 - 33). Tyto
závěry nicméně kasační soud vyslovil ve vztahu k žalobám cizinců proti rozhodnutím, u nichž
zákon stanoví lhůtu pro podání žaloby v řádu dnů (15 dnů), a krajský soud proto musí být
z povahy věci při úvahách o reálné možnosti žalobu doplnit obezřetnější.
[21] Zdejší soud shledává v projednávaném případě pochopitelným, že krajský soud vydal
výzvu k doplnění žalobních bodů v podstatě den po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Krajský
soud totiž s určitostí neznal okamžik, kdy bylo rozhodnutí žalovaného stěžovateli doručeno.
O tom ostatně svědčí i obsah soudního spisu, konkrétně výzva žalovanému k zaslání dokladu
o datu doručení rozhodnutí založená na č. l. 24. I touto otázkou se ostatně zabýval rozšířený
senát v bodě 49 výše citovaného rozsudku č. j. 3 Azs 66/2017 - 31. Vyslovil, že „[t]řetí senát má
samozřejmě pravdu, že striktní uplatňování právě uvedeného právního názoru přináší v praxi jisté problémy.
První praktický problém přináší formulace lhůty ve výzvě podle §37 odst. 5 s. ř. s. k doplnění žalobních bodů.
V okamžiku, kdy krajský soud dostane žalobu, není s to ještě ověřit přesně lhůtu k jejímu podání. Tu může
jednoznačně a konečně určit teprve v okamžiku, kdy obdrží správní spis a zjistí den doručení správního
rozhodnutí žalobci. Výzvu k doplnění žaloby však musí poslat co nejdříve, neměl by tedy čekat na předložení
správního spisu, neboť jinak se snižuje šance na včasné doplnění žaloby o žalobní body ve lhůtě pro podání žaloby,
to zejména v situaci velmi krátkých lhůt, jako jsou třebas lhůty v řádu dnů dle §172 odst. 1 a 2 zákona
o pobytu cizinců (30, resp. 10 dnů). Proto je naprosto legitimní, pokud krajský soud ve výzvě adresované žalobci
odkáže jen na příslušné zákonné ustanovení, eventuálně uvede obrat typu ‚žalobu je třeba doplnit ve lhůtě dvou
měsíců ode dne doručení žalobou napadeného rozhodnutí‘.“ Ač se tedy stanovení de facto negativní lhůty
k doplnění žalobních bodů může zdát na první pohled nelogické, krajský soud v daný okamžik
s jistotou nevěděl, že skutečně stanovuje lhůtu negativní. Jistě pak takový postup nevede
k nezákonnosti napadeného usnesení, neboť stěžovatel měl dodržet podmínky vyplývající
z koncentrace řízení. I tato námitka je tak nedůvodná.
[22] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu