ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.296.2021:32
sp. zn. 7 As 296/2021 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: F. H., zastoupen
JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem nábřeží Petra Bezruče 598/5, Sokolov,
proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Horní Slavkov, se sídlem
Hasičská 785, Horní Slavkov, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 15. 9. 2021, č. j. 77 A 57/2021 - 106,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Vlasty Dohnalové se ur č uj e částkou
8 228 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji následně postoupil k vyřízení
Krajskému soudu v Plzni jako soudu místně příslušnému (dále též „krajský soud“), se žalobce
domáhal určení nezákonnosti zásahu žalované, který spatřoval v tom, že byl dne 9. 11. 2020
žalovanou nucen vykonávat činnost, která prokazatelně škodí jeho zdraví. Dále se domáhal toho,
aby krajský soud žalované uložil odstranit následky nezákonného zásahu, kterými jsou „odůvodnění
návrhu na vyřazení z práce, záznam o kázeňském přestupku a další“.
II.
[2] Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že odsouzený je
povinen pracovat, pokud je mu práce přidělena a současně není uznán dočasně práce
neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce.
Žalobce přitom netvrdil, že by byl uznán dočasně pracovně neschopným a současně se mu
nepodařilo prokázat, že by byl zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce, respektive že by ztratil
v průběhu výkonu práce zdravotní způsobilost. Za ztrátu způsobilosti k výkonu práce nelze
bez dalšího považovat neverifikovatelné subjektivně vnímané potíže, či doporučení přeřazení
žalobce na manuální práci, uvedené v lékařském záznamu ze dne 3. 11. 2020. Nejenže není patrný
důvod tohoto doporučení, ale takovéto doporučení nelze považovat za rovnocenné
s konstatováním o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce. Dne 9. 11. 2020 tedy nebyla
dána žádná negativní podmínka výkonu pracovní povinnosti. Žalovaná proto nepochybila tím,
že žalobce předvedla k výkonu práce. Poté, co žalobce přestal vykonávat práci s odkazem
na údajné zdravotní potíže, a byl poučen o pracovní povinnosti, jej žalovaná odvedla
na ubytovnu. Žalobci se tedy nepodařilo prokázat, že by byl dne 9. 11. 2020 jakkoliv nucen
k výkonu práce, která prokazatelně škodí jeho zdraví. Žalobce nemohl být úspěšný ani s návrhem
na odstranění následků tvrzeného nezákonného zásahu, neboť ten je akcesorický k uplatněnému
nároku na vyslovení nezákonnosti tvrzeného zásahu. Nesouhlasí-li žalobce se záznamem
o kázeňském přestupku, může se vůči způsobu popisu skutku vymezit v rámci řízení
o kázeňském přestupku, případně v rámci žaloby směřující proti konečnému rozhodnutí
v takovém řízení.
III.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost. Namítl, že krajský soud nesprávně a nelogicky hodnotil důkazy a nezabýval
se meritem věci. Zdůraznil, že byl nucen k výkonu práce, nikoliv k němu přímo donucen.
Za nucení je totiž ve výkonu trestu odnětí svobody nutné považovat i pokyn, který jako
odsouzený musí uposlechnout. Neuposlechnutí pokynu by znamenalo kázeňský přestupek, který
by vedl ke kázeňskému trestu, jenž má vliv na práva odsouzeného. Krajský soud tak měl
posoudit, zda byl předmětný pokyn učiněn v souladu se zákonem. Této otázce se však věnoval
nedostatečně a jeden z důkazů hodnotil přepjatě formalisticky. Stěžovatel dovozoval, že krajský
soud vedlo k přehnaně formalistickému postupu tvrzení žalované o kverulantské povaze jeho
sporů. Dále krajskému soudu vytkl, že záměrně vynechal v části zabývající se doporučením
přeřazení na jinou práci slovo „manuální“. To je však v kontextu věci klíčové, neboť
z doporučení lékaře je zřejmé, že vykonávaná „nemanuální“ práce - na rozdíl od manuální -
ohrožuje či poškozuje zdraví stěžovatele. Příčinou doporučení byly zjevně zdravotní důvody
tvrzené stěžovatelem. Vzhledem k podkladům rozhodnutí je zcela nepatřičná argumentace soudu
o neverifikovatelnosti tvrzení stěžovatele o jeho duševních potížích. Je naopak namístě v případě
duševních potíží respektovat doporučení lékaře. Do doby, než se duševní nemoc projeví, nebude
možné ji verifikovat laikem, většinou ani odborníkem. Z vyjádření psychologa a lékaře vyplývá,
že docházelo ke zhoršování zdravotního stavu stěžovatele a hrozil návrat dřívějšího stavu
(schizofrenie, pozn. soudu). Pro posouzení věci je nepodstatné, že stěžovatel souhlasil
se zařazením na danou pozici. V té době nemohl nikdo, ani stěžovatel, předpokládat, že daná
pozice u něj bude po určitém čase vyvolávat dřívější duševní potíže. Krajský soud jej měl vyzvat
k doplnění informací o podaném znaleckém posudku, pokud je shledal za nedostatečné.
S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Soudem ustanovená zástupkyně stěžovatele v doplnění kasační stížnosti uvedla,
že se stěžovatel léčil se schizofrenií, která se projevuje mimo jiné sluchovými halucinacemi.
V napadeném rozsudku přitom zcela absentuje posouzení, zda výkon práce telefonisty nemohl
být spouštěčem této nemoci. Nebyla zkoumána ani případná medikace stěžovatele související
s daným onemocněním. Irelevantní je naopak samotná žádost o přidělení práce. Stěžovatel zcela
zjevně nepředpokládal následný projev nemoci. Je možné dospět k závěru, že stěžovatel byl
de facto kázeňsky potrestán za příznaky své diagnostikované choroby. Krajský soud se nezabýval
všemi aspekty podané žaloby a posoudil ji formalisticky. Navrhla proto zrušit napadený rozsudek
a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Následně stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu další podání, kterým korigoval
a upravoval některé formulace své zástupkyně.
IV.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Tu stěžovatel spatřuje v jeho nedostatečném, nepodloženém a přepjatě
formalistickém odůvodnění. Nejvyšší správní soud se s uvedenou námitkou neztotožňuje. V této
souvislosti je nejprve třeba uvést, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí skutečnost vyplývající z tvrzení
stěžovatele; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130).
Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl v předmětný den povinen pracovat, neboť
z ničeho neplyne, že by u něj byla dána (nastala) některá z překážek uvedených v §28 odst. 1,
resp. §29 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále též „zákon
o výkonu trestu“). Zároveň byl stěžovatel odveden zpět na ubytovnu poté, co odmítl pracovat.
Jednání žalované spočívající v předvedení stěžovatele na pracoviště a udělení pokynu k výkonu
práce bylo dle krajského soudu souladné se zákonem a stěžovatel nebyl nucen k práci. Toto
odůvodnění je ve světle podkladů rozsudku a právního rámce případu dostatečné a logické. Nelze
v něm spatřovat ani přepjatý formalismus. Zdejší soud nespatřuje spojení mezi odůvodněním
napadeného rozsudku a tvrzením žalované o kverulantské povaze sporů stěžovatele. Z ničeho
nevyplývá, že by posouzení krajského soudu bylo jakkoliv ovlivněno hodnocením povahy sporů
stěžovatele ze strany žalované. Naopak je zřejmé, že soud k posouzení věci přistoupil zcela
profesionálně a objektivně. Za pochybení nelze považovat ani absenci slova „manuální“ v části
rozsudku zabývající se lékařskou zprávou s doporučením k přeřazení stěžovatele na jinou práci.
Krajský soud si byl i s ohledem na provedené dokazování nepochybně vědom toho, že lékař
doporučil přeřazení stěžovatele z práce telefonisty na práci manuální (ostatně to zmiňuje i v bodě
31 rozsudku, která obsahuje vlastní úvahy krajského soudu). Soud nijak nezpochybňoval obsah
doporučení lékaře, avšak dospěl k závěru, že prosté doporučení nemohlo založit zdravotní
nezpůsobilost stěžovatele ve smyslu §29 odst. 1 zákona o výkonu trestu, tedy ani nezákonnost
pokynu k výkonu práce. I ve zbytku napadený rozsudek krajského soudu plně vyhovuje
požadavkům na přezkoumatelnost stanoveným bohatou judikaturou Nejvyššího správního soudu
i Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS; nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, a ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75).
[10] Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl rozhodnutím ředitele věznice ze dne
1. 9. 2020 se svým souhlasem zařazen na pracoviště Centrum podpory prodeje jako telefonista.
Lékařským posudkem MUDr. O. R., všeobecného praktického lékaře, z téhož dne byl shledán
zdravotně způsobilým k výkonu této práce. Zařazení stěžovatele na uvedenou pozici projednala
dne 28. 8. 2020 rovněž odborná komise, jejíž součástí byl mimo jiné psycholog. Tato komise
zařazení stěžovatele na danou pozici jednomyslně doporučila. Dne 22. 10. 2020 stěžovatel
navštívil psychologa. Podle záznamu o provedeném pohovoru stěžovatel psychologovi sdělil,
že komunikace se zákazníky v něm vyvolává různé myšlenkové asociace a signály, které ho
nějakým způsobem usměrňují. Je z toho zmatený a obává se psychické dekompenzace v podobě
rozvoje paranoidní schizofrenie. Psycholog uvedl, že po ventilačním pohovoru se stěžovatel jevil
momentálně psychicky kompenzovaný a bylo mu doporučeno, aby jej v případě potřeby opět
kontaktoval. Ve zdravotním záznamu MUDr. O. R. ze dne 3. 11. 2020 je uvedeno, že se stav
stěžovatele zlepšil a že bylo doporučeno přeřazení na jinou, manuální práci. Ze zdravotního
záznamu není zřejmé, jaké důvody vedly stěžovatele k návštěvě všeobecného praktického lékaře;
v jím předložené kopii záznamu je toliko ručně dopsána poznámka samotného stěžovatele, že byl
na ošetřovně se zažívacími potížemi. K doporučení přeřazení na jinou (manuální) práci, je
stěžovatelem dopsána poznámka, že důvodem doporučení jsou psychické potíže vznikající
při výkonu práce telefonisty. Dne 9. 11. 2020 byl stěžovatel příslušníkem žalované předveden
na pracoviště k výkonu pracovní pozice, na kterou byl zařazen. Stěžovatel po nástupu do práce
uvedl, že danou práci nemůže vykonávat, neboť při komunikaci s klienty slyší další hlasy,
a nezačal pracovat. Zaměstnanec žalované jej poučil, že je povinen dle zákona o výkonu trestu
pracovat. Stěžovatel však pracovat odmítl, pročež byl odveden zpět na ubytovnu a nahlášen
do volna. Dne 19. 11. 2020 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o kázeňském přestupku
pro odmítnutí výkonu přidělené práce. Dne 24. 11. 2020 rozhodl ředitel věznice o vyřazení
stěžovatele z pracoviště Centra podpory prodeje, stěžovatel s návrhem na své vyřazení vyslovil
souhlas. Podle vyjádření žalované k žalobě podal stěžovatel proti kázeňskému řízení, svému
vyřazení z práce a jeho důvodům stížnost Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, které ji
řeší pod sp. zn. VS-41694/ČJ-2021-800012-STG.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěru krajského soudu, že se žalovaná
nedopustila tvrzeného nezákonného zásahu, který měl spočívat v tom, že jej dne 9. 11. 2020
nutila k práci, která prokazatelně škodí jeho zdraví. Konkrétně žalovaná předvedla stěžovatele
uvedeného dne na pracoviště Centra podpory prodeje a udělila mu pokyn k výkonu práce
telefonisty i přes existenci doporučení lékaře k přeřazení na jinou (manuální) práci a znaleckého
posudku, podle kterého měla být stěžovateli v minulosti diagnostikována vážná duševní nemoc,
s níž se dlouze léčil.
[12] V posuzované věci není sporu o tom, že žalovaná předvedla stěžovatele dne 9. 11. 2020
na pracoviště, kde mu byl udělen pokyn k výkonu práce. Stěžovateli lze přitom přisvědčit, že je
podle §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu povinen plnit pokyny a příkazy zaměstnanců žalované.
To, že byl stěžovatel předveden na pracoviště a byl mu udělen pokyn k tomu, aby pracoval,
pak z pohledu stěžovatele představuje „nucení k práci“. Otázkou však je, zda bylo ono „nucení“
stěžovatele k výkonu práce v rozporu se zákonem, tedy zda byl pokyn žalované k výkonu práce
nezákonný.
[13] Krajský soud v této souvislosti správně poukázal na §28 odst. 1 zákona o výkonu trestu,
podle něhož platí, že [o]dsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit
pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně
práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly
vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat
zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu
věznice. Dále je povinen dodržovat opatření a pokyny podle zvláštních právních předpisů k zajišťování bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci a požární ochrany. Dále pak podle §29 odst. 1 zákona o výkonu trestu platí,
že [o]dsouzený, který byl zařazen do práce, je povinen pracovat, pokud je k práci zdravotně způsobilý
(zdůrazněno soudem).
[14] V souladu s citovanými ustanoveními by tedy mohl být inkriminovaný pokyn žalované
k výkonu práce nezákonný pouze tehdy, pokud by byl stěžovatel dne 9. 11. 2020 uznán dočasně
práce neschopným nebo by nebyl k výkonu práce zdravotně způsobilý. Krajský soud dospěl
k závěru, že ani jedna z těchto variant nenastala. Dočasnou pracovní neschopnost stěžovatel
v žalobě ani netvrdil, zdravotní nezpůsobilost se mu pak podle krajského soudu nepodařilo
prokázat. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[15] Stěžovateli byla přidělena práce s jeho souhlasem a především poté, co byla dne 1. 9. 2020
posouzena jeho zdravotní způsobilost právě k výkonu předmětné práce na pracovní pozici
telefonista zahrnující telefonické dotazování v rámci projektu Centrum podpory prodeje a jeho
zařazení na danou pozici po projednání dne 28. 8. 2020 jednomyslně doporučila odborná komise
zahrnující krom jiných i psychologa. Stěžovatel byl tedy v souladu se zákonem zařazen do práce
a vznikla mu povinnost pracovat. Ze spisového materiálu pak nevyplývá, že by byl stěžovatel
uznán dočasně práce neschopným nebo byl zdravotně nezpůsobilý k jejímu výkonu. Stěžovatel
v tomto ohledu poukazuje na své duševní potíže, které začal při výkonu práce subjektivně
pociťovat, na vyjádření psychologa a na doporučení všeobecného praktického lékaře k přeřazení
na manuální práci ze dne 3. 11. 2020. Nejvyšší správní soud se však shoduje s posouzením
krajského soudu, že tvrzení o subjektivních potížích ani doporučení všeobecného praktického
lékaře neosvědčuje, že by se stěžovatel skutečně stal zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce,
do níž byl zařazen. Ze zdravotního záznamu ze dne 3. 11. 2020 se vůbec nepodává důvod
návštěvy lékaře ani jakékoliv odůvodnění uvedeného doporučení k přeřazení. Ani z vyjádření
psychologa ze dne 22. 10. 2020 nevyplývá, že by docházelo ke zhoršování zdravotního stavu
stěžovatele a hrozil návrat dřívějšího stavu. Psycholog po vyšetření naopak shledal stěžovatele
psychicky kompenzovaným a v případě potíží mu doporučil opět jej kontaktovat. Nejvyšší
správní soud nijak nezlehčuje případné duševní obtíže stěžovatele, avšak z doložených dokladů
nevyplývá ani to, že by doporučení všeobecného praktického lékaře s těmito potížemi souviselo
či bylo ve vztahu k vykonávané práci jakkoliv ultimativní. Takto se nevyjádřil ani psycholog
po vyšetření stěžovatele dne 22. 10. 2020. Na základě těchto dokladů proto nelze usuzovat na to,
že by byl stěžovatel dne 9. 11. 2020 zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce, do níž byl zařazen.
Žalovaná tedy nedisponovala v rozhodnou dobu žádným průkazným dokladem, z nějž
by vyplývalo, že stěžovateli nemůže být uložena pracovní povinnost pro jeho zdravotní
nezpůsobilost. Za takové situace nelze předvedení k práci a udělení pokynu k jejímu výkonu
považovat za nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Nutno dodat, že z tvrzení stěžovatele
ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by byl stěžovatel poté, co dne 9. 11. 2020 nezahájil
pracovní činnost jakkoliv fakticky donucován k výkonu práce. Dostalo se mu toliko poučení,
že je jeho povinností pracovat. Následně byl bez dalšího odveden zpět na ubytovnu.
[16] Krajský soud tak postupoval správně, když shledal, že se žalovaná nedopustila
nezákonného zásahu spočívajícího v tom, že byl stěžovatel dne 9. 11. 2020 žalovanou nucen
vykonávat činnost, která prokazatelně škodí jeho zdraví.
[17] Nutno dodat, že stěžovatelem označené následky nezákonného zásahu (kvalifikace jeho
jednání jako odpírání práce, záznam o kázeňském přestupku, „a další“), tedy v podstatě zahájení
řízení o kázeňském přestupku a jeho dílčí aspekty (včetně vyřazení z práce jakožto faktický
důsledek záznamu o kázeňském přestupku), nelze považovat za důsledky jednorázového zásahu
žalované ze dne 9. 11. 2020. Řízení o kázeňském přestupku není žádným účinkem donucovací
pravomoci uplatněné žalovanou vůči stěžovateli dne 9. 11. 2020. Toto řízení má samostatnou
povahu a jeho zahájení je na úvaze žalované. Současně v něm žalovaná uplatňuje odlišný typ
pravomoci - kázeňskou, nikoliv donucovací. Jedná se tedy o jiné jednání žalované, jehož
podstatou již není žádné nucení k práci, proti němuž stěžovatel brojil, ale výkon kázeňské
pravomoci žalované. Jeho smyslem a účelem je náležitě objasnit, zda stěžovatel svým jednáním
na pracovišti dne 9. 11. 2020 spáchal kázeňský přestupek ve smyslu §46 odst. 1 zákona o výkonu
trestu a pokud bude prokázána jeho vina, případně mu za to uložit kázeňský trest. Jinými slovy,
na stěžovatele již po ukončení zásahu dne 9. 11. 2020 nadále nepůsobila donucovací pravomoc
žalované, která byla podstatou jejího jednorázového zásahu, neboť účelem následně zahájeného
kázeňského řízení již v žádném případě nebylo (a ani nemohlo být - srov. druhy kázeňských
opatření v §46 odst. 2 a 3 zákona o výkonu trestu) nucení stěžovatele k práci či jakékoliv
následky tohoto původního donucování (ze spisu ani nevyplývá, že by byl stěžovateli uplatněním
donucovací pravomoci žalované dne 9. 11. 2020 způsoben jakýkoliv následek, např. v podobě
fyzické či psychické újmy).
[18] Především ale, jak správně vyslovil i krajský soud, může být výsledek řízení o kázeňském
přestupku (včetně všech dílčích aspektů tohoto řízení) podroben samostatnému přezkoumání. Jak
vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel proti dalšímu postupu žalované podal stížnost
u Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR. Právě v tomto řízení se přitom stěžovatel může
případně bránit proti tomu, že žalovaná kvalifikovala jeho jednání na pracovišti dne 9. 11. 2020
jako odmítnutí práce odsouzeným ve smyslu §41 odst. 3 řádu výkonu trestu odnětí svobody
a domáhat se toho, aby předmětné jednání nezakládalo jakékoliv negativní dopady na další
průběh výkonu jeho trestu. Bude pak úkolem žalované zabývat se tím, zda stěžovatel odmítl
vykonávat práci z legitimních důvodů, což se neobejde bez bližšího zkoumání jeho zdravotního
stavu a posouzení nakolik stěžovatele případné duševní zdravotní problémy skutečně omezovaly
ve výkonu daného typu práce. Zákonností tohoto postupu žalované vůči stěžovateli se však nelze
zabývat v nynějším řízení. Nejvyšší správní soud opakovaně dospěl k závěru, že zásahová žaloba
je subsidiárním prostředkem ochrany veřejných subjektivních práv. Její pomocí nelze docílit
„předstižného“ posouzení zákonnosti jednotlivých úkonů správního orgánu v určitém řízení,
které samy o sobě nemají povahu zásahu ve smyslu §82 s. ř. s., ale jejichž zákonnost může mít
význam při posuzování zákonnosti případného rozhodnutí ve věci (srov. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, č. 3566/2017 Sb. NSS). Stěžovatel
tedy nemohl docílit prostřednictvím nyní podané zásahové žaloby „odstranění“ úkonů žalované
spočívajících v právní kvalifikaci jeho jednání či v záznamu o kázeňském přestupku. Jedná
se o aspekty řízení o kázeňském přestupku, jehož výsledek může být předmětem samostatného
přezkoumání. To samozřejmě jen tehdy, pokud nebude zajištěna náprava již na základě jím
podané stížnosti v řízení o kázeňském přestupku.
[19] Lze tedy korigovat dílčí závěr krajského soudu, že stěžovatelem označené „následky
nezákonného zásahu“ měly akcesorickou povahu vůči zásahu žalované ze dne 9. 11. 2020.
S ohledem na výše uvedené to však nemůže nic změnit na jádru věci.
[20] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterých nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti.
[22] Zástupkyní stěžovatele byla usnesením kasačního soudu ustanovena JUDr. Vlasta
Dohnalová, advokátka, jejíž odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. hradí stát. Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní služby, kterými jsou
převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)] v hodnotě 3 100 Kč za jeden úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 600 Kč (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Protože zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátcem DPH, zvyšuje
se takto vypočtená odměna a náhrada výdajů o částku odpovídající této dani, a celkově tak činí
8 228 Kč. Tuto částku Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu