ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.315.2021:18
sp. zn. 7 As 315/2021 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: D. K., proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2021, č. j. 2 Az 22/2021 - 14,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se za m ít á .
II. Kasační stížnost se za m ít á .
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2021, č. j. OAM-773/ZA-ZA11-P10-2020, žalovaný rozhodl,
že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“). Rozhodnutí žalovaného označil za nezákonné a nepřezkoumatelné kvůli vadám
předcházejícího správního řízení. To bylo dle jeho názoru jednostranné a neobjektivní. Žalovaný
chybně vyložil zákon a rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Informace o zemi původu použité
žalovaným nebyly aktuální a nebyl přesně a úplně zjištěn skutečný stav věci. Současně žalobce
požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů a tlumočníka, a to z důvodu, že mluví špatně česky
a nezná české zákony, proto potřebuje pomoc s doplněním žaloby.
[3] Městský soud vyzval žalobce přípisem ze dne 27. 8. 2021 k doložení jeho majetkových
a výdělkových poměrů. Následně usnesením ze dne 30. 9. 2021, č. j. 2 Az 22/2021 - 14, návrh
žalobce na ustanovení zástupce zamítl. Uvedl, že žalobce ve stanovené lhůtě nepředložil vyplněné
prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech (dále též „formulář“), které mu bylo
zasláno za účelem posouzení, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků.
III.
[4] Proti uvedenému usnesení městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační
stížnost. Namítl, že prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech nezaslal proto,
že nerozumí česky a rusky jen špatně. Formulář a výzvu obdržel v češtině. Nerozuměl
požadavkům soudu a nedokázal mu ve lhůtě odpovědět. Stěžovatel dále uvedl, že právo
na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 a 7
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zahrnuje mimo jiné právo na obhajobu
a na tlumočníka. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Současně stěžovatel v kasační stížnosti požádal o ustanovení advokáta a tlumočníka.
IV.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze uvedl, že je napadán procesní postup
městského soudu, a proto žalovaný ponechá zvážení důvodnosti kasační stížnosti čistě
na Nejvyšším správním soudu.
V.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas [§106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)] a je podána oprávněnou osobou
(§102 s. ř. s.).
[8] Pokud jde o podmínku povinného zastoupení advokátem v řízení o kasační stížnosti
podle §105 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19,
publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, či rozsudky tohoto soudu ze dne 3. 12. 2015,
č. j. 9 As 266/2015 - 61, a ze dne 22. 9. 2016, č. j. 6 As 200/2016 - 18), z níž vyplývá, že podáním
kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu, jímž se řízení nekončí,
nevzniká stěžovateli poplatková povinnost za kasační stížnost a stěžovatel bez příslušného
právního vzdělání nemusí být v řízení o takové kasační stížnosti zastoupen advokátem.
[9] Přesto musel Nejvyšší správní soud nejprve posoudit návrh stěžovatele na ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť i když není zastoupení stěžovatele advokátem
v tomto řízení obligatorní, je jistě možné. I kdyby však stěžovatel splňoval podmínky
pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
shledal, že není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce podle
§35 odst. 10 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není nezbytně třeba pro ochranu jeho práv
v řízení o předmětné kasační stížnosti. Posuzovaná otázka týkající se zamítnutí návrhu stěžovatele
na ustanovení zástupce je totiž jednoduché povahy. Ačkoliv je kasační stížnost stručná,
je projednatelná a Nejvyšší správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů obsažených
v poskytnutém spisovém materiálu, rozhodnout.
[10] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Kasační stížnost směřuje proti usnesení městského soudu, kterým byl zamítnut návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce. V souladu s §35 odst. 10 s. ř. s. lze navrhovateli ustanovit
zástupce, jímž může být i advokát, v případě, že jsou u něj předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. V daném případě
tedy městský soud správně zkoumal, zda stěžovatel splňuje podmínku první, tedy to, zda by u něj
byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pokud by nebyl v daném řízení
od soudního poplatku osvobozen ze zákona.
[12] Podmínky individuálního osvobození od soudních poplatků ve správním soudnictví
upravuje §36 odst. 3 s. ř. s. Podle první věty tohoto ustanovení účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
[13] Návrh stěžovatele na ustanovení zástupce byl městským soudem zamítnut z toho důvodu,
že stěžovatel dle něj nesplnil podmínku spočívající v doložení nedostatečných prostředků.
Městský soud stěžovatele vyzval k prokázání majetkových poměrů přípisem ze dne 27. 8. 2021,
č. j. 2 Az 22/2021 - 13, za tímto účelem mu zaslal formulář „Potvrzení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech“, který měl stěžovatel soudu zaslat ve lhůtě 10 dnů od doručení této výzvy.
Městský soud současně stěžovatele poučil, že pokud výzvě nevyhoví, bude jeho žádost
pro nesplnění zákonných podmínek zamítnuta. Výzva byla stěžovateli doručena dne 6. 9. 2021.
Stěžovatel však informace týkající se jeho majetkových poměrů, resp. vyplněný formulář, soudu
vůbec nezaslal, respektive na výzvu žádným způsobem nereagoval. Napadené usnesení
č. j. 2 Az 22/2021 - 14 pak městský soud vydal až dne 30. 9. 2021, tedy takřka měsíc poté, co byla
výzva stěžovateli doručena.
[14] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že účastník, u něhož se posuzují
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je povinen soudu prokázat věrohodným
způsobem své majetkové a sociální poměry. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet
z konkrétního posouzení naplnění zákonných podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli
nebylo jen pro jeho majetkové a sociální poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 7 Ans 3/2009 - 184).
Obecně tedy platí, že pokud žalobce informace o svých osobních a majetkových poměrech
věrohodně neprokáže, případně pokud je vůbec neposkytne, soud jeho žádost zamítne.
[15] V projednávaném případě je však třeba zohlednit i skutečnost, že v řízení před městským
soudem stěžovatel žádal také o ustanovení tlumočníka. Městský soud však tuto jeho žádost
do dne podání kasační stížnosti nijak neposoudil.
[16] V souladu se svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 Azs 25/2013 - 28, Nejvyšší
správní soud připomíná, že „se již otázkou, zda a do jaké míry má žalobce ve věcech mezinárodní ochrany
v řízení před krajským [resp. městským] soudem právo na tlumočníka či na komunikaci v jiném než českém
jazyce, ve své judikatuře opakovaně zabýval. Např. v rozsudku ze dne 29. 1. 2010, č. j. 5 Azs 54/2009 - 42,
(…) Nejvyšší správní soud posuzoval, zda právo na tlumočníka, jak je zakotveno v právním řádu
České republiky, lze vztahovat i na písemný styk mezi soudem a účastníky řízení. Nejvyšší správní soud
připomněl, že podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ‚kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž
se vede jednání, má právo na tlumočníka‘ a že podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, nedopadá toto právo garantované v citovaném čl. 37 odst. 4 Listiny na písemný styk
soudu s účastníky řízení. Ústavní soud však zároveň nevyloučil, že konkrétní zákonná úprava práva
na tlumočníka může poskytovat vyšší standard ochrany práv účastníků řízení. Na zákonné úrovni je právo
na tlumočníka zakotveno v §18 odst. 2 o. s. ř., který je v důsledku §64 s. ř. s. použitelný i v soudním řízení
správním. Ustanovení §18 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že soud ustanoví tlumočníka účastníku řízení, jehož
mateřštinou je jiný než český jazyk, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Podle dosavadní poměrně
rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu na toto téma (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Azs 52/2005 - 47, …) povinnost ustanovit účastníku řízení tlumočníka podle §18
odst. 2 o. s. ř. vzniká soudu pouze tehdy, pokud taková potřeba vyjde najevo, tedy pokud se v řízení objeví
konkrétní skutečnost nasvědčující potřebě tlumočníka ustanovit a pokud se po jejím prověření soudem ukáže,
že účastník k řádnému uplatňování svých práv v soudním řízení tlumočníka potřebuje. Takovouto konkrétní
skutečností je samozřejmě v první řadě, pokud o ustanovení tlumočníka účastník sám požádá. Další takovou
skutečností však může být zejména to, že účastník se soudem začne komunikovat jiným než českým jazykem,
nebo to, že z jeho projevů (vedených v jazyce českém) je patrné, že se česky nemůže dorozumět dostatečně dobře.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 2 Afs 36/2007 - 86, (…) lze
po účastníku řízení spravedlivé požadovat, aby skutečnost, že jazyku, v němž se vede řízení, nerozumí, dal
příslušnému orgánu najevo.“
[17] Nejvyšší správní soud uvedené zásady aplikoval na posuzovaný případ, dospěl
však k závěru, že přestože v řízení před městským soudem stěžovatel o tlumočníka požádal, nelze
to považovat za skutečnost, která by sama o sobě osvědčovala potřebu tlumočníka stěžovateli
ustanovit i pro písemnou fázi řízení před městským soudem. Ačkoliv je z podání stěžovatele
(žaloba, kasační stížnost) zřejmé, že nevykazuje perfektní znalost českého jazyka, dokáže se,
byť s gramatickými nepřesnostmi, v tomto jazyce dostatečně dobře vyjádřit, a z jejich obsahu je
také nepochybné, že napadeným rozhodnutím (jak rozhodnutí žalovaného, tak i rozhodnutí
městského soudu) i výzvě k prokázání nedostatku prostředků porozuměl. Na základě vyjadřování
stěžovatele tak nelze konstatovat, že v řízení před městským soudem musely existovat
pochybnosti o jeho dostatečné znalosti českého jazyka.
[18] Ze spisu městského soudu přitom není patrná žádná vůle stěžovatele uvedené výzvě
vyhovět. Stěžovatel se nepokusil příslušný formulář vyplnit, ani se nesnažil jiným způsobem
osvětlit své osobní, majetkové a výdělkové poměry; městskému soudu přitom nedal ani nikterak
na vědomí, že by formulář nebyl schopen z důvodu jazykové bariéry vyplnit, či že výzvě
neporozuměl. Naopak na podání soudu nereagoval žádným způsobem.
[19] Vzhledem ke skutečnosti, že zde existuje explicitní žádost stěžovatele o ustanovení
tlumočníka, městský soud je povinen o ní v dalším řízení rozhodnout. Nelze mu nicméně nyní
klást k tíži, že tak neučinil prioritně, když z obsahu žaloby nelze objektivně seznat,
že by stěžovatel trpěl jazykovou bariérou takového rozsahu, že by mu neumožňovala vyhovět
předmětné výzvě. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za vhodné zdůraznit, že bylo více
než žádoucí, aby bylo předně rozhodnuto právě o žádosti na ustanovení tlumočníka. Na tuto
skutečnost již ostatně byl městský soud upozorněn v obdobném případě rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 5. 2019, č. j. 3 As 79/2019 - 15. Do budoucna je proto nutné trvat
na tom, aby byla prioritně posuzována žádost cizinců o ustanovení tlumočníka, tím spíše
za situací, kdy byl ve věci tlumočník ustanovován již v průběhu správního řízení. Jak již bylo
uvedeno, v nynějším případě je na městském soudu, aby posoudil alespoň nyní, zda je třeba
stěžovateli ustanovit pro soudní řízení tlumočníka. Stěžovateli by pak nic nebránilo v tom,
aby k soudu podal opakovanou žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů a příslušný formulář
případně vyplnil za pomocí tlumočníka, vyšla-li by potřeba jeho ustanovení nakonec přeci
jen najevo.
[20] Pokud jde o žádost stěžovatele o ustanovení tlumočníka pro řízení o kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho kasační stížnost byla, i přes výše uvedené, v dostatečném
rozsahu odůvodněná, a tedy projednatelná. Nebylo proto podle Nejvyššího správního soudu
třeba tlumočníka stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanovit. Tím však není dotčena
případná potřeba tlumočení v dalším řízení před městským soudem. Schopnost formulovat
stručnou kasační stížnost totiž bez dalšího a priori nevylučuje možnost, že stěžovatel např. není
dostatečně schopen porozumět výzvám soudu.
[21] Vzhledem k výše uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji zamítl za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s. Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání.
[22] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu