ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.380.2021:28
sp. zn. 7 As 380/2021 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Michala Bobka v právní věci žalobce: L. V., zastoupen
JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovanému:
Velitelství vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021,
č. j. 29 Ad 20/2019 - 200,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je po v i ne n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila,
advokáta, na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku ve výši 4.114 Kč, a to
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2019, č. j. MO 205177/2019-3031 (dále též „napadené
rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele vojenského útvaru
2427 Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou, ze dne 21. 1. 2019, č. j. MO 23492/2019-2427
(dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o doplacení
platu s příslušenstvím za celé období, kdy byl žalobce určován k plnění úkolů Letecké pátrací
a záchranné služby tak, že mu byla přiznána odměna za práci přesčas ve výši 187 901 Kč
s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu byla žádost žalobce zamítnuta. Současně prvostupňový
orgán podle §161 odst. 1 a 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále jen „zákon
o vojácích z povolání“), zčásti nevyhověl žádosti žalobce, neboť shledal, že nároky uplatněné
žádostí za dobu do 15. 8. 2005 jsou promlčeny.
[2] Žalobce podal dne 13. 8. 2008 „žádost o náhradu škody na ušlé mzdě“ v souvislosti s výkonem
služeb LZS (letecká záchranná služba) a SAR (služba pátrání a záchrany) v období od roku 1998
do podání žádosti. Svůj nárok odůvodnil tím, že už od roku 1998 dochází u 233. vrtulníkové letky
k nesprávnému rozvržení doby služby LZS a SAR na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin
pohotovosti (dále též „režim 12/12“) na pracovišti, v důsledku čehož došlo k nesprávnému
finančnímu ohodnocení, neboť fakticky vykonával službu v rámci 24hodinových směn, které byly
pouze formálně rozděleny na režim 12/12. Za dobu označenou jako služební pohotovost
tedy byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada, ačkoliv z materiálního hlediska se stále
jednalo o výkon služby a měl mu náležet plat včetně všech případných příplatků.
II.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, které Krajský soud v Brně (dále
též „krajský soud“) vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem (dále též „napadený rozsudek“),
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[4] Podle správních orgánů byla žalobci služební pohotovost nařizována organizačními
rozkazy vydávanými na období kalendářního roku, ve spojení s týdenními rozkazy. Z těchto
podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených ve spise) však ve vztahu k žalobci neplyne nic
ohledně rozvržení doby služby a pohotovosti, či ohledně samotného nařízení pohotovosti. Je
proto sporné, zda přítomnost žalobce na stanovišti LZS lze považovat za nařízenou službu
nebo pohotovost, resp. zda přítomnost trvale vykazovala materiální znaky služby (zda byla náplň
činnosti v době pohotovosti od 19:00 do 7:00 srovnatelná s činností služby od 7:00 do 19:00.
Nadto k nařízení pohotovosti nebyly splněny zákonné podmínky. Pakliže nelze mít za prokázané
formální nařízení pohotovosti, jestliže žalobce tvrdí, že takový rozkaz nikdy neobdržel, je
nadbytečné se zabývat tím, zda byl dán důležitý zájem služby jako podmínka plynoucí z §30
odst. 1 zákona o vojácích z povolání. I pokud by však bylo doloženo, že služební pohotovost
byla žalobci formálně nařízena, je pro určení, zda mu přísluší plat za výkon služby či „pouze“
odměna za služební pohotovost, nutné postavit najisto, jaké činnosti žalobce v rámci nařízené
služební pohotovosti vykonával.
[5] Ačkoliv v době pohotovosti měl žalobce a další srovnatelní vojáci zakázáno cokoliv činit,
není zřejmé, jaké to mělo opodstatnění. S tím souvisí, že správní orgány nikdy nenabídly
racionální vysvětlení pro posuzované členění režimu 12/12. Krajský soud se domnívá,
že za těmito opatřeními je spíše fiskální a personální důvod. Hlavním argumentem bylo,
že v případě 24hodinového režimu by pravděpodobně musel být omezen režim výcviku u útvaru.
Krajský soud dospěl k závěru, že posuzovaný režim 12/12 není opodstatněn reálnými potřebami
ani se nijak neodráží na efektivitě v reálné náplni činnosti žalobce a dalších vojáků. S tím souvisí,
že rozhodnutí žalovaného v průběhu soudního přezkumu již dvakrát zrušil Krajský soud
v Ostravě (nejprve rozsudkem ze dne 15. 6. 2010, č. j. 22 Ca 27/2009 - 51, a následně rozsudkem
ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69), jednou rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil
sám žalovaný a v obdobné situaci rozhodoval i Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2021,
č. j. 62 Ad 7/2019 - 74.
[6] Soud uvedl, že z výpovědí některých svědků vyplývá, že doba služby a doba pohotovosti
mohla být v mnoha případech totožná a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice
vypověděli, že většinu času nečinili vojáci nic, přesto však určitou činnost vykonávali (byla jim
nařízena – lety na záchranu lidského života, lety k pátrání, práce v souvislosti s předletovou,
letovou a poletovou přípravou aj.). Shoda nepanuje v tom, zda probíhala v době pohotovosti
stejným způsobem i letová příprava. Soud tedy uzavřel, že v projednávané věci v době služební
pohotovosti vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době služby. Zdůraznil však, že tyto závěry
nelze zobecňovat, neboť ne vždy, pokud je srovnatelnému vojákovi nařízena pohotovost v místě,
kde obvykle vykonává službu, mu musí být plat vyplácen, jako kdyby službu skutečně konal;
rozhodný zůstává skutečný obsah jeho činnosti.
[7] Soud dále uvedl, že správní orgány v otázce obsahové náplně pohotovosti a služby
dostatečně nevyhodnotily všechny svědecké výpovědi a nevysvětlily, jaký průběh tyto režimy
mají. Není přitom rozhodné, že v době označené jako pohotovost byla konkrétní vykonaná
činnost proplácena. Ani za této situace totiž není vyloučeno, že režim v době pohotovosti byl
totožný jako v době výkonu služby.
[8] Soud se dále zabýval tvrzením žalobce, že správní orgány uplatnily námitku promlčení
v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobci nic nebránilo, aby se bez ohledu na výklad
služebních orgánů zavazující služební orgány rozhodující v řízeních ve věcech služebního poměru
příslušníků ozbrojených sil, včas domáhal svého práva i proti tomuto výkladu. Promlčení
představuje obecné pravidlo, k jehož prolomení musí existovat závažné důvody.
[9] Žalobce rovněž namítal, že správní orgány nepostupovaly správně, pokud nerozšířily
posuzování jeho žádosti i na období let 2008 až 2012. V této souvislosti krajský soud konstatoval,
že ze spisu nejsou patrné žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly rozšíření návrhu,
ani že by k této otázce probíhala mezi žalobcem resp. jeho zástupcem a správními orgány
komunikace. Za této situace tak nejsou dány dostatečné skutkové podklady pro posouzení toho,
zda žalobce skutečně svoji žádost rozšířil či nikoli, kdy tak učinil, jakým podáním, či jakého
období se měl tento úkon týkat.
[10] Soud závěrem shrnul, že byly splněny podmínky pro uznání platových nároků
na dorovnání ušlého platu žalobce. Dále uvedl, že nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgány
žalobci úmyslně způsobily škodu. Z doposud uvedeného nevyplývá, že správní orgány jednaly
s úmyslem poškodit žalobce. Naopak tak činily z důvodu efektivního využití lidských zdrojů
(personální nouze). Žalovanému uložil, aby se vyjádřil k žalobcem odkazovanému rozšíření
žádosti, zda takové žádosti byly postoupeny do Prahy, eventuálně aby se vyjádřil k žalobcem
zmiňované ztrátě listin. V tomto směru zrušil rozhodnutí žalovaného rovněž
pro nepřezkoumatelnost dle §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
III.
[11] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Stěžovatel předně uvádí, že nemohl prokázat náplň práce v době pohotovosti, neboť
v této době nemůže voják vykonávat žádnou činnost, a proto není ani možné tuto činnost
prokazovat a předkládat o ní jakékoliv důkazy. Z povahy věci proto nemůže prokázat, že činnost
v době pohotovosti není shodná s činností v době služby. Zdůrazňuje, že v případě, že byli vojáci
v rámci své služební pohotovosti aktivování a zahájili tak služební činnost, byla jim tato činnost
zaevidována jako výkon služby a stejně tak i proplacena. V případě, že vojáci požadují obdobné
platové nároky jako při výkonu služby, přičemž deklarují, že v době pohotovosti vykonávali
nějakou činnost, musí prokázat, na základě jakého nařízení či rozkazu tuto činnost vykonávali.
[13] Stejně tak proto nepovažuje za důvod vzniku přiznání platových nároků skutečnost,
že se mu nepodařilo doložit rozdíl mezi obsahem činnosti vojáků určovaných do služeb LZS
a SAR v době výkonu jejich služby a v době služební pohotovosti. Při výkonu služby voják plní
rozkazy a nařízení nadřízených, kdežto v době služební pohotovosti je voják pouze připraven
k aktivaci a následnému zahájení výkonu služby dle rozkazů a nařízení, který však nemusí vůbec
nastat. Neobdrží-li takový rozkaz, nevykonává tak žádnou činnost, za kterou by mu příslušel plat
v plné výši. V projednávané věci byl žalobci, jakož i dalším vojákům, nařizován 12hodinový
výkon služby a 12hodinový výkon služební pohotovosti dle Směrnice pro činnost LZS a SAR
233. vrtulníkové letky ze dne 17. 1. 2006, dále jen „Směrnice LZS/SAR“.
[14] Stěžovatel uvádí, že krajský soud v napadeném rozsudku nečiní rozdíl mezi předletovou
přípravou techniky a předletovou přípravou ze strany posádky vrtulníku. Předletová příprava
techniky se řídí vnitřním předpisem Let-1-4 (Inženýrská letecká služba – „ILS“), kdežto
předletová příprava posádky vnitřním předpisem Let-1-1 (Předpis pro létání). Posádka vrtulníku
se v době služební pohotovosti vykonává pouze činnosti spjaté s případnou aktivací – vzlet
s předletovou přípravou odpovídající časové normě 10 minut. Jiné činnosti vykonává pouze
na základě rozkazu či nařízení. Standardní předletová příprava o délce 1 hodiny je vykonávána
pouze ze strany ILS a platí po dobu 24 hodin.
[15] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že soud při přiznání platového nároku vycházel
ze srovnání výkonu činnosti žalobce a ostatních vojáků určovaných do služeb LZS a SAR
s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb NATINADS. Jedná se o dvě naprosto odlišné
služby, kdy LZS a Sar na rozdíl od NATINADS nevyžaduje nutnost udržet režim výkonu služby
vojáka po celých 24 hodin, ale je možné využít režim 12/12.
[16] Nesouhlasí s krajským soudem ani v tom, že předmětný nárok má být přiznán i s ohledem
na změnu vnitřních předpisů, kdy na základě Směrnice LZS 2019 jsou již vojáci určování
do služeb LZS a SAR v rámci 24hodinového výkonu služby. Následná změna jakéhokoliv
vnitřního předpisu zajišťujícího změnu režimu výkonu služby nemůže zakládat platové nároky
vojáků určených do výkonu služby/služební pohotovosti na základě původního znění. V nově
zavedeném nepřetržitém výkonu služby mají vojáci nově stanovené činnosti, které mají v jejím
průběhu vykonávat.
[17] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[18] Žalobce v rámci obsáhlého vyjádření ke kasační stížnosti zpochybnil veškerá tvrzení
stěžovatele. Současně se ohradil proti závěrům uvedeným v odůvodnění rozsudku krajského
soudu, který konstatoval, že žalobci byla nařízena služební pohotovost (nebo alespoň musel
vědět, že je odměňován ve dvojím režimu – výkon služby a výkon služební pohotovosti), neboť
má za to, že ze shromážděných podkladů jednoznačně vyplývá, že o nařízení pohotovosti
nevěděl, čímž je odůvodněna oprávněnost jeho nároku. Podle žalobce nic nenasvědčuje tomu,
že by mu byla nařízena pohotovost, a to ani přílohou č. 6 organizačního rozkazu 1/2007 velitele
VÚ 4574 Přerov se spojení s týdenním rozkazem velitele 233. letky, neboť týdenní rozkaz mu
vůbec nebyl určen. Současně je toho názoru, že pro něj není určen ani organizační rozkaz.
[19] K argumentaci stěžovatele se vyjádřil s tím, že neexistuje žádný rozkaz, jímž by mu byla
nařízena služební pohotovost, a naopak mu byl vždy stručným a jasným způsobem nařízen výkon
služby na celých 24 hodin. Bez jasně konkretizovaného adresáta rozkazu není vůči komu
uplatňovat případnou odpovědnost za nesplnění rozkazu. Platí tedy, že adresát rozkazu musí být
jednoznačně určen jménem. Dále zdůraznil, že služby LZS a SAR je nezbytné zabezpečovat
nepřetržitě. Jestliže jsou dány limity vzletu, které jsou reálně ve dne i v noci prováděny
ve stejných limitech bez rozdílu denní doby, je pak zcela zřejmé, že tomu musí odpovídat stále
stejná činnost v průběhu celých 24 hodin. Argumentace stěžovatele, že na předletovou přípravu
je dán prostor před provedením samotného letu, je lichá, neboť konkrétní čas vzletu bývá
neznámý a nelze jej předvídat. Z toho důvodu se provádí předletová příprava kontinuálně
v průběhu celých 24 hodin. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební
pohotovosti bylo veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného odměňování.
[20] Na podporu svých tvrzení žalobce poukázal na skutečnost, že v rámci výkonu služby
a služební pohotovosti podléhají vojáci odlišnému velení. Pokud by byla žalobci skutečně
nařízena služební pohotovost, nevztahovala by se na něj Směrnice LZS/SAR, pročež by mu
ani nemohl vydat pokyn ke vzletu službu konající lékař nebo středisko RCC Praha (jako je tomu
v případě výkonu služby). Jediný, kdo by tak mohl učinit, by byl velitel. Obdobně pak žalobce
setrval na tvrzení, že i v době údajně nařízené služební pohotovosti bylo třeba kontinuálně
vykonávat předletovou přípravu v souladu s předpisem Let-1-1.
[21] Stejně tak zpochybnil argumentaci žalovaného týkající se čerpání dob odpočinku a uvádí,
že i v době označené jako služební pohotovost běžně docházelo k provádění letů, aniž by byly
posádky vystřídány. K podpoře svých tvrzení odkázal na modelovou službu pilotů ve službě
NATINADS, v níž je mimo jiné uvedeno, že volný čas využívají piloti a technici většinou
k odpočinku, procvičování procedur a studiem leteckých informací, které je třeba neustále
obnovovat.
[22] Otázka činnosti či nečinnosti v době služební pohotovosti je tak zcela irelevantní, neboť
nárok na plat žalobci vznikl již samotným rozkazem k výkonu služby. Čl. 85 předpisu Let-1-1
jasně říká, že odpočinek je nedílnou součástí výkonu služby LZS a SAR a NATINADS
a příslušný velitel tvořící směrnici je povinen do výkonu služby dobu odpočinku zahrnout.
V posuzované věci je zřejmé, že každý voják předem věděl, že bude na pracovišti zajišťovat
24hodinovou směnu. Úvahy krajského soudu by mohly vést až k situaci, že by bylo
přezkoumáváno, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) žalobce vykonával i v době nařízeného
výkonu služby (v některých dnech vůbec ke vzletu vrtulníku ani v době výkonu služby nemuselo
dojít). V této souvislosti zdůraznil, že i v době údajné služební pohotovosti byly vykonávány lety
na záchranu života v rámci služby LZS či SAR.
[23] Žalobce tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl, avšak aby v odůvodnění postavil najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo
a stěžovatel je povinen doplatit žalobci plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech
příplatků, a to za 10 let zpětně.
V.
[24] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[25] Kasační stížnost není důvodná.
[26] Podstatou nyní projednávané věci je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly od roku
1998 minimálně do roku 2008 zabezpečovány služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky
na letišti Plzeň-Líně, a s tím související oprávněnosti uplatněných platových nároků vojáků
zařazovaných do uvedených služeb. Na úvod soud poznamenává, že žalobce je jedním z několika
desítek vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, který se před správními soudy
domáhá doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb LZS
či SAR (např. řízení vedená Nejvyšším správním soudem ve věcech sp. zn. 1 As 299/2021,
sp. zn. 1 As 246/2021, sp. zn. 1 As 247/2021 a mnohých dalších).
[27] Nejvyšší správní soud v právní větě ke skutkově obdobnému rozsudku
ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40 uvedl, že „[s]lužební pohotovost podle §30 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, představuje výjimečný institut, který slouží především k pokrytí
nahodilých a ne zcela předvídatelných událostí. Z tohoto důvodu jej nelze užívat jako pravidelný prostředek
k zajištění standardního chodu vojenské jednotky.“ Současně zdůraznil, že „[d]ůležitý zájem služby ve smyslu
§30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně
služby, a to ani v případě dlouhodobého nedostatku vojenského personálu.“ Nejvyšší správní soud
při rozhodování závěry uvedené v citovaném rozsudku převzal a v podrobnostech na něj
odkazuje.
[28] V posuzované věci žalobce uplatňoval nárok na doplacení platu za výkon služeb LZS
a SAR. Není sporu o tom, že uvedené služby byly vykonávány v režimu 12 hodin „standardní“
služby (od 7:00 do 19:00), na niž bezprostředně navazovalo 12 hodin služební pohotovosti
(od 19:00 do 7:00). Mezi účastníky řízení však nepanuje shoda, zda byla žalobci služební
pohotovost nařízena a zda rozdělení 24hodinové směny nebylo toliko formální, tj. zda žalobce
z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[29] Problematika služební pohotovosti je upravena v §30 zákona o vojácích z povolání,
podle něhož (ve znění účinném v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „[v]yžaduje-li
to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost. Podle odst. 2 téhož
ustanovení se služební pohotovostí „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných
místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“
[30] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku správně z předpokladu,
že pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit tři
okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena, 2) zda byl
dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální
aspekt věci, tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce
v době označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[31] Pokud jde o otázku (formálního) nařízení služební pohotovosti, krajský soud se jí velmi
podrobně v odůvodnění rozsudku zabýval. Dovodil, že spisový materiál neobsahuje podklady,
z nichž by vyplývalo, že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 nařizována služební pohotovost
(tj. nejsou v něm založeny žádné rozkazy, které by tuto skutečnost dokládaly). Nařízení služební
pohotovosti měl za prokázané toliko ve vztahu k roku 2007 a ve zbytku dovodil, že služební
pohotovost nařízena byla, ačkoliv ne zákonem předepsaným způsobem.
[32] Ve vztahu k uvedenému období se kasační soud ztotožňuje se závěry krajského soudu,
že správní spis neobsahuje podklady, z nichž by bylo možné učinit jednoznačný závěr
o formálním nařízení služební pohotovosti žalobci v letech 2005, 2006 a 2008. Pokud se jedná
o rok 2007, zde nařizování služební pohotovosti nasvědčuje obsah organizačního rozkazu ze dne
2. 1. 2007, došlo k formálnímu nařízení služební pohotovosti.
[33] Ve spise jsou založeny pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008
a 30. 9. 2008. Jen prvně uvedený organizační rozkaz však obsahuje relevantní pasáže ve vztahu
k členění služeb LZS a SAR, režimu, v jakém byly vykonávány, jakož i k otázce nařizování
služební pohotovosti. Příloha rozkazu se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn
LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h následujícího dne je označena jako „pohotovost
na pracovišti“. Z žádného z ostatních rozkazů nelze samostatně dovodit nařízení služební
pohotovosti žalobci. Jedná se o obecné dokumenty, které nestanovují žádné povinnosti
konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Z týdenních rozkazů pak vyplývá pouze tolik,
že žalobce byl na uvedené dny zařazen do služeb LZS či SAR, nikoliv však, že by část směny
vykonával v režimu služební pohotovosti. Podle stěžovatele týdenní rozkazy ohledně určení
vojáků do služební pohotovosti byly vydávány ústně.
[34] Kasační soud uvádí, že z obsahu správního spisu i jednotlivých podání žalobce v průběhu
soudního řízení, je patrné, že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12
hodin služební pohotovosti dobře vědom. Není pochyb o tom, že i pokud z formálního hlediska
nebyla služební pohotovost řádně nařízena, žalobce měl povědomost o tom, že vykonává
24hodinové směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin je mu vykazována jako služební pohotovost.
Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny než v době výkonu „standardní“ služby
(tj. od 7 do 19 hodin).
[35] S ohledem na uvedené se Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou pro nařízení
pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého zájmu
služby. Krajský soud dovodil, že důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti dán
nebyl a k totožnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud.
[36] Stěžovatel spatřuje důležitý zájem služby v tom, že službu LZS a SAR je nezbytné
zabezpečit po celý rok, a to 24 hodin denně. Nepovažuje za problematické, aby byla část této
doby pokryta pouze služební pohotovostí. Současně považuje za nepřípadné srovnávat výkon
činnosti žalobce a srovnatelných vojáků s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb
NATINADS, u nichž je nezbytné udržovat režim výkonu služby po celých 24 hodin a režim
12/12 by zde byl nepřijatelný. S uvedeným názorem však Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Služební pohotovost představuje výjimečný institut, který typicky nastupuje v případě nutnosti
pokrytí nahodilých a ne zcela předvídatelných událostí (např. v důsledku náhlé zdravotní
indispozice vojáka, či jiné vnější příčiny, která vyústí v nutnost povolání většího množství
vojáků). Lze jí užívat pouze v nezbytně nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž
výkon je nezbytné zajistit trvale. Není tedy ani na místě provádět srovnání s jinými vojenskými
složkami (konkrétně s NATINADS), neboť podstatou pohotovostní služby je její výjimečnost.
[37] Důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby,
a to ani v případě dlouhodobého personálního oslabení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, či rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 11 Ad 7/2015 - 47). Právě o takovou situaci se přitom zjevně částečně
jedná v nyní posuzované věci. Služební pohotovost nebyla užívána v reakci na mimořádné
události, nýbrž jako běžný prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla
plánována na rok dopředu. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán důležitý zájem služby,
jak vyplývá z §30 zákona o vojácích z povolání.
[38] Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce je potřeba zodpovědět dále otázku faktické
náplně činnosti v době od 19 do 7 hodin, tj. v době označené jako služební pohotovost. Na tento
aspekt klade důraz i stěžovatel, který má za to, že vzhledem k tomu, že v době pohotovosti
nemůže voják vykonávat bez rozkazu žádnou činnost, nemá stěžovatel možnost prokázat,
že činnost v době pohotovosti není shodná s činností v době služby. Přitom pokud je v době
služební pohotovosti zahájena aktivní služba, je podle toho i proplacena. S tímto souvisí i druhá
stížní námitka, dle níž krajský soud přiznal žalobci požadované platové nároky z důvodu,
že stěžovatel nedoložil rozdíl mezi obsahem činnosti vojáků určovaných do služeb LZS a SAR
v době výkonu jejich služby a v době služební pohotovosti. Setrval na svých tvrzeních,
že při výkonu služby voják plní rozkazy, kdežto při služební pohotovosti je pouze připraven
k aktivaci a následnému zahájení výkonu služby dle rozkazů. Poukazuje na Směrnici LSZ/SAR,
dle níž byl vojákům nařizován režim 12/12.
[39] Krajský soud zde vycházel z organizačních dokumentů založených ve spise, především
však z obsahu svědeckých výpovědí, které podrobně zrekapituloval. Uzavřel přitom, že jakkoliv
nejsou svědecké výpovědi zcela jednotné, lze z nich dovodit, že i v době služební pohotovosti
vykonávali vojáci stejné činnosti jako v době výkonu služby. Nejasnosti panovaly ohledně toho,
zda probíhala letová příprava v době pohotovosti stejným způsobem, jako v době služby.
[40] Dle Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří formálně
vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu nařizována
činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem záchrany života
či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty režimu 12/12, neboť ten sloužil právě k zabezpečení
služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. Vojáci, kteří se měli nacházet
v režimu služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky připravené
k provádění úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně
zajišťovalo její provoz v průběhu celého roku (na základě opakovaně zmiňovaných organizačních
rozkazů).
[41] Nejvyšší správní soud tedy nemá pochyb o tom, že rozdělení směn LZS a SAR bylo čistě
formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu či v důsledku dlouhodobého
nedostatku personálu letky (jak tomu bylo i u dalších skutkově obdobných případů
projednávaných Nejvyšším správním soudem).
[42] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
vyplývá z něj, že jejich specifičnost spočívá v tom, že zásadním aspektem je neustálá připravenost
ke vzletu vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom
vojáci zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu
na to, jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali. Neposuzovalo se tedy, zda došlo
k aktivaci vrtulníku či nikoliv. Uvedené svědčí o tom, že pro rozdělení směn neexistoval žádný
legitimní důvod. Z materiálního hlediska tedy žalobce vykonával 24hodinové služby, za které mu
náleží příslušný plat, včetně případných dalších příplatků.
[43] V neposlední řadě nařízení služební pohotovosti žalobci neprokazují ani další
stěžovatelem odkazované dokumenty, jako je Směrnice LZS/SAR, či předpis Let-1-1 a Let-1-4.
Jedná se o dokumenty organizačního charakteru, které nestanovují povinnosti konkrétním
osobám. Stížní námitka stran tzv. předletové přípravy je pak otázkou zcela podružnou, neboť již
na základě dosud shromážděných podkladů je patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR na 12 hodin
„standardního“ výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze formální.
Z doposud zjištěného vyplývá, že určitou činnost vojáci vykonávali, a to ať se již jednalo toliko
o lety na záchranu lidského života a lety k pátrání, či o předletovou a poletovou přípravu,
nebo dokonce o další činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení rozlétanosti apod.
Nejvyšší správní soud se proto otázkou předletové přípravy v kontextu projednávané věci blíže
nezabýval.
[44] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[45] Při novém posouzení věci je však stěžovatel vázán jak závěry krajského soudu (v tom
rozsahu, v němž je kasační soud aproboval), tak závěry uvedenými v tomto rozsudku.
[46] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch. Ve věci měl úspěch žalobce, pročež mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů
řízení za jeden úkon právní služby, který zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti,
a to sepis vyjádření ke kasační stížnosti [tj. úkon podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarif)]. Za tento úkon náleží odměna ve výši 3.100 Kč a paušální částka 300 Kč.
Zástupce žalobce je plátcem DPH, soud proto zvýšil odměnu o částku příslušné daně. Celkově
je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu