ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.444.2019:99
sp. zn. 7 As 444/2019 - 99
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: MONETA
Auto s. r. o., se sídlem Vyskočilova 1422/1b, Praha 4, zastoupen Mgr. Romanem Vojtou LL.M.,
advokátem se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1 proti žalovanému: Česká obchodní
inspekce, se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2 v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. 9 A 211/2016 - 125,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 10. 2015, č. j. 10/0373/15/45 uložil Inspektorát Středočeského
kraje a hl. m. Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“) žalobkyni pokutu ve výši 100 000 Kč
za spáchání správního deliktu podle §20 odst. 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb.,
o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále též „zákon o spotřebitelském úvěru“
nebo „zákon“), kterého se měla žalobkyně dopustit porušením §9 odst. 1 zákona. Žalovaný
změnil rozhodnutím ze dne 29. 9. 2016, č. j. ČOI 135391/15/O100/1000/15/16/So/Št,
prvostupňové rozhodnutí tak, že uloženou pokutu snížil na částku 80 000 Kč a ve zbytku je
potvrdil.
[2] Žalobkyně v postavení věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru
neposoudila s odbornou péčí schopnost žadatelky tento spotřebitelský úvěr splácet.
Zprostředkovatelem úvěru byla společnost Steiner Plus s. r. o., šlo o autobazar jednající jménem
žalobkyně. Tato společnost již ve fázi před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru neověřila
schopnost žadatelky tento úvěr splácet. Neověřila (a neučinila v tomto směru ani pokus) u jejího
zaměstnavatele výši jejího příjmu a vyhodnotila tuto schopnost přesto kladně. Nebyl tak dodržen
požadavek odborné péče, kdy je důležité, aby ve fázi před uzavřením úvěrové smlouvy byly
s odbornou péčí posouzeny (zjištěny, prověřeny či vyžádány k doložení) veškeré listiny
(např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpisy z účtu atd.) a nelze se spoléhat
jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr. Skutková zjištění vycházela z kontrolních zjištění České
obchodní inspekce provedených dne 20. 11. 2014.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 9. 10. 2019, č. j. 9 A 211/2016 - 125 . Zdůraznil, že žalobkyně
nebyla postižena za věcně nesprávné posouzení úvěruschopnosti žadatelky, nebyla postižena
za neodhalení nepravdivých údajů či neodhalení simulovaného jednání. Byla sankcionována
za nesplnění povinnosti v procesu posuzování úvěruschopnosti dle §9 odst. 1 zákona - za to,
že nepostupovala s odbornou péčí, tj. na základě dostatečných informací. Správní orgány jí
nevytýkaly, že by neměla vytvořen systém prověřování úvěruschopnosti žadatelů, ale konkrétní
jednání v individuálním případě získávání úvěru pro koupi auta. Nebylo sporné, že žalobkyně
nevyžádala u žadatelky potvrzení o příjmu ani tuto výši neověřila, jakož neověřila ani její jinou
majetkovou situaci či to, zda je vůbec u deklarovaného zaměstnavatele zaměstnána.
[4] Městský soud neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Z obou jsou zřetelné
důvody rozhodnutí. To, že je prvostupňové rozhodnutí podstatně stručnější, nemá za následek
jeho nepřezkoumatelnost, neboť obě rozhodnutí tvoří jeden celek.
[5] Městský soud neshledal žalobou napadené rozhodnutí ani nezákonným. Poukázal
na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, která klade důraz na to, aby se věřitelé
nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení
úvěruschopnosti. Poskytovatel musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho
konkrétním okolnostem zvážit, zda jsou příslušné informace dostatečné pro posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost informací se může lišit podle okolností, za nichž
dojde k uzavření úvěrové smlouvy nebo podle osobní situace žadatele. Zaměřil se na pojem
„odborná péče“, který vyložil jako obezřetnost, která vede poskytovatele úvěru k nespoléhání
se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k jejich prověření. Soud nepřisvědčil žalobkyni,
že byl její systém prověřování dostačující pro vygenerování závěru o úvěruschopnosti žadatelky.
Žalobkyně nemusí ve všech případech obstarat potvrzení o příjmu žadatelů. V souzené věci
však nedostatek spočíval nikoli v tom, že si potvrzení neobstarala, ale v tom, že nepřišla na to,
že žadatelka není u deklarovaného zaměstnavatele (u Městského úřadu Mšeno) zaměstnána.
Nebyl ověřován zdroj příjmů žadatelky ani její majetková situace a žalobkyně spoléhala pouze
na její vlastní tvrzení. Bylo by absurdní, kdyby uvádění nepravdivých informací, které nejsou
následně ověřeny, vedlo k závěru, že vlastně ani nemohou žalobkyni vzniknout pochybnosti
o jejich pravdivosti. Jakkoli ne vždy musí každý spotřebitel předkládat stejné penzum dokladů,
v souzené věci měla žalobkyně k dispozici malé množství vstupních údajů. I přes řadu
případných ověřovacích úkonů (zjevně obecného charakteru) nemohla rezignovat na přesné
informace o výši příjmu žadatelky o úvěr a posoudit je ve vztahu k výdajům, které odhadla
z velikosti domácnosti a počtu vyživovaných osob.
[6] K námitkám týkajícím se zákonnosti postupu žadatelky o úvěr a jejich využitelnosti
v následném sankčním řízení, městský soud poukázal na zákon č. 255/2012 Sb., kontrolní řád.
Citoval jednotlivá ustanovení kontrolního řádu opravňující kontrolní orgán opatřovat podklady,
na jejichž základě posoudí, zda zahájí kontrolu, především §8 kontrolního řádu, který opravňuje
provádět kontrolní nákupy. Kontrolní nákup spočíval v simulované žádosti o úvěr. Jinak
by prováděná kontrola neměla smysl. Proto nebylo jednání inspektorky-žadatelky o úvěr
nezákonné. Bylo učiněno ve formě přiměřeného zásahu, který jednak respektoval zájem
spotřebitelů, ale i požadavek na ochranu žalobkyně.
[7] K okruhu námitek týkajících se tvrzeného porušení správní praxe soud připomněl nutný
předpoklad, aby se taková praxe v minulosti již vytvořila. Žalobkyně však nepředložila žádná
tvrzení o obdobných či shodných případech či okolnostech, z nichž by bylo lze vytvořivši
se správní praxi dovodit. Chybný je názor žalobkyně, která existující správní praxi dovozovala
z toho, že jí dosud nebyl nesprávný postup vytčen.
[8] K námitkám týkajícím se nedodržení předpokladů pro správní trestání městský soud
zdůraznil, že z hlediska porušení §9 zákona je objektivní stránkou jednání s odbornou péčí,
které se projevuje v každé fázi posuzování možnosti poskytnutí úvěru, tedy i v jeho předsmluvní
fázi. Toto období před uzavřením závazku je klíčové, protože uzavřením smlouvy již dochází
ke vzniku závazku vzájemných práv a povinností. Proto nepřisvědčil námitkám, že správní delikt
nebyl dokonán a setrval pouze ve fázi pokusu.
[9] Městský soud nepřisvědčil ani námitkám o tvrzené absenci odpovědnosti podle §21
zákona, která předpokládá vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat, aby žalobkyně
zabránila porušení právní povinnosti. Žalobkyní citované příklady totiž podle názoru městského
soudu nenaplňují požadavek subjektivního znaku výjimky ze sankční odpovědnosti, spočívající
v úsilí o zabránění protiprávního jednání.
[10] Městský soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se porušení zásady
proporcionality. Rovněž pokud jde o přiměřenost uložené sankce, poukázal na odůvodnění
žalovaného, kdy žalovaný aspekt, že žalobkyně obecně věnuje posuzování úvěruschopnosti
značnou pozornost, zohlednil při úvaze o výši uložené sankce a snížil pokutu uloženou
prvostupňovým rozhodnutím.
[11] K tvrzeným vadám řízení městský soud poukázal na to, že ve věci nebylo před správním
orgánem nařízeno ústní jednání, neboť nebylo prováděno dokazování nad rámec kontrolních
zjištění a vyjádření žalobkyně. Všechny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán rozhodl, byly
opatřeny výhradně v průběhu kontroly. Žalovaný zdůvodnil, proč neprovedl dokazování
žalobkyní navrženými důkazy, především svědeckou výpovědí L. H., neboť tyto důkazy nemohly
vyvrátit závěr žalovaného o tom, že žalobkyně neověřovala výši příjmů a dokonce
ani zaměstnavatele žadatelky. Předkládaný znalecký posudek rovněž neposuzoval předmětný
konkrétní simulovaný úvěrový vztah. Správní orgán nemá povinnost vždy nařizovat ústní jednání.
V projednávané věci byly všechny podklady dostatečné, byly žalobkyni známy a ta měla možnost
se k nim před vydáním rozhodnutí vyjádřit, což také učinila. Spor byl nadto veden o to, zda byl
v konkrétní věci naplněn požadavek „odborné péče“, tedy spíše o právní otázce.
[12] K námitkám o rozložení důkazního břemene městský soud poznamenal, že důkazní
břemeno vnímá jako povinnost věřitele prokázat, že shromáždil informace, které garantují splnění
povinnosti v §9 odst. 1 zákona. Takové důkazní břemeno nemůže nést správní orgán,
který nedisponuje informacemi pro posouzení schopnosti splácet, neboť není stranou
obchodního vztahu. Nepřisvědčil rovněž námitce, že kontrolní úkon probíhal v prostorách
zprostředkovatele (Steiner Plus s. r. o.), který vystupoval v pozici žalobkyně na základě plné moci.
[13] Městský soud konečně nepřisvědčil ani výtkám týkajícím se formálního obsahu výroku
rozhodnutí, s tím, že výrok ve věci je dostatečně konkrétní, aby nemohl být skutek zaměněn
s jiným.
III.
[14] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Neztotožnila
se s názorem, že nesplnila povinnost dle §9 odst. 1 zákona a neposoudila schopnost žadatelky
splácet spotřebitelský úvěr. Údaje sdělené žadatelkou ověřila, byť jiným způsobem, než vyžadoval
žalovaný. Vycházela i z údajů získaných od třetích stran (bankovních a nebankovních registrů).
Ustanovení §9 zákona neupravuje taxativní ani demonstrativní výčet úkonů, které by měl věřitel,
vždy provést, ani výčet dokumentů, které by měl požadovat. Je vždy na zvážení věřitele, jak
proces posuzování schopnosti splácet nastaví. V konkrétním případě provedla celou řadu úkonů
v rámci komplexního posouzení schopnosti splácet, přičemž jí poskytnuté údaje, včetně jejího
zaměstnavatele a výše příjmu skutečně ověřila, byť jinými prostředky. Je vyloučeno, aby byla
postižena za to, že v rámci posuzování neodhalila sofistikovanou a nezákonnou lest žadatelky.
Městský soud rovněž nesprávně a nezákonně odmítl dílčí námitky o tom, že rozhodnutí bylo
překvapivé a v rozporu s její dobrou vírou a dlouhodobou praxí žalovaného stran aplikace
předmětného ustanovení. Nebyly rovněž splněny znaky skutkové podstaty, k uzavření úvěrové
smlouvy nikdy nedošlo a rovněž nedošlo k naplnění materiální stránky správního deliktu,
neboť žadatelka by byla schopna předmětný úvěr splácet. Městský soud rovněž nezohlednil,
že žadatelka vědomě a záměrně uvedla nepravdivé informace ohledně svého zaměstnavatele.
[15] Stěžovatelka shodně jako v podané žalobě vznesla výhrady proti procesnímu postupu
správních orgánů a má za to, že městský soud měl žalobou napadené rozhodnutí zrušit.
Podvodné jednání žadatelky vylučuje, aby postup správních orgánů byl v souladu se zákonem.
Obě správní rozhodnutí byla vydána bez dokazování a stěžovatelce nebylo umožněno se k věci
vyjádřit způsobem odpovídajícím závažnosti předmětné věci, jakož i navrhovat důkazy. Správní
orgán I. stupně neprovedl navržené důkazy, zejména výslech L. H. Nesprávně rovněž vycházel
z toho, že důkazní břemeno ohledně spáchání správního deliktu nese žalobce a nikoli správní
orgán. Správní orgán rovněž stěžovatelce nikdy nevytkl neunesení důkazního břemene
či pochybení při ověřování výdajů žadatele o úvěr. Správní orgány rovněž i bez návrhu nezjistily
všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch i neprospěch stěžovatelky. Výrok správního
rozhodnutí je podle stěžovatelky neurčitý, nesrozumitelný a nepřesný. Městský soud
se s některými žalobními námitkami vůbec nebo dostatečně nevypořádal.
[16] Stěžovatelka následně podala předtím avízované, velmi rozsáhlé doplnění kasační
stížnosti. V něm rozpracovala shora vytčené důvody kasační stížnosti, především však odkazem
na důvody uváděné již dříve v podané žalobě. Podrobně popsala dle jejího názoru komplexní
proces posuzování schopnosti splácet úvěr, který u klientů standardně provádí, s tím,
že i v případě žadatelky došlo k ověření autenticity jí poskytnutých vstupních údajů
prostřednictvím, jí předložených dokladů totožnosti. To městský soud pominul. Kromě údajů
týkajících se konkrétního žadatele o úvěr vstupuje do výpočtu schopnosti splácet i široké
spektrum statistických údajů vztahujících se ke konkrétnímu žadateli o úvěr i množství údajů
obecných, založených na historických zkušenostech stěžovatelky. Statisticky je za pomocí
automatizovaného systému schváleno pouze asi 5% žádostí. Teprve pokud je automatizovaným
systémem rizikovost vyhodnocena jako zvýšená, je klient požádán o předložení dalších dokladů.
Schválením úvěru proces posuzování schopnosti splácet nekončí. Žadatelka však sama proces
posuzování schopnosti splácet ukončila ještě před poskytnutím úvěru a na fázi zpětného
ověřování v jejím případě vůbec nedošlo. Vedle ověření schopnosti splácet slouží k zajištění
pohledávky rovněž obecné právní instituty. Je třeba brát v potaz rovněž hodnotu vozidla,
na zakoupení kterého je úvěr poskytován. Opakovaně zdůrazňovala komplexnost posuzování
schopnosti splácet úvěr s tím, že z něj nelze vytrhávat účelově pouze jeden či více jednotlivých
úkonů (ověření příjmu žadatelky). Provedení těchto dílčích úkonů totiž není ve všech případech
nezbytně nutné a nelze rovněž přehnaně spoléhat na písemná potvrzení o příjmu či zaměstnání.
Stěžovatelka ostatně ověřila totožnost žadatelky a zjistila rovněž, že tvrzený zaměstnavatel
skutečně existuje. Jestliže žadatelka prodejci sdělila, že nevyživuje žádnou další osobu, není
správný závěr městského soudu, že z pokladů správního řízení nevyplývá ani sběr dat o výdajích
žadatelky. Stěžovatelka neměla o žadatelce žádné důvodné pochybnosti. Na závěru,
že stěžovatelka posoudila věc řádně, nemůže nic změnit ani podvodné jednání žadatelky,
která uvedla nepravdivé údaje. Zatímco městský soud interpretoval rozsudek Soudního dvora
C-449/13 tak, že je třeba v každém konkrétním případě posoudit, zda byla s odbornou péčí
posouzena schopnost spotřebitele splácet, stěžovatelka z něj akcentovala to, že ani směrnice
2008/48 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž využitím má věřitel spotřebitele
posuzovat. Stěžovatelka má navíc k ověření pouze omezené možnosti. Ani formální potvrzení
o příjmu neskýtá záruku, že žadatelka bude mít takový příjem po celou dobu trvání úvěrového
vztahu. Jestliže žadatelka uvedla jednou nepravdivé údaje, jistě by se nezdráhala svá tvrzení
podpořit též fiktivním potvrzením o příjmu. Ani formální potvrzení o výši příjmu tak jeho výši
nemusí formálně potvrzovat. Věřitel může důvodně předpokládat, že údaje poskytnuté mu
v rámci žádosti o úvěr jsou pravdivé a tento předpoklad reflektovat i v míře a způsobu jejich
ověřování.
[17] Stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením městského soudu k předloženému znaleckému
posudku doc. Krabce. Městský soud konstatoval, že posudek hodnotí schopnost žadatelky
splácet z hlediska její pozice inspektorky ČOI, nikoli z hlediska zadaných simulovaných údajů.
Stěžovatelka s tím nesouhlasí, má za to, že způsobilost posoudila právě na podkladě údajů
uvedených žadatelkou.
[18] Podle stěžovatelky nemůže §9 zákona poskytovat ochranu podvodnému jednání.
Principy ochrany spotřebitele se nemohou uplatnit v případě, kdy se spotřebitel stává subjektem
trestného činu. Jestliže je věřitel sám obětí podvodného jednání, není možné uzavřít,
že neodhalením takového jednání porušil nějakou povinnost.
[19] Stěžovatelka rozvedla své úvahy týkající se tvrzené dosavadní správní praxe žalovaného,
vázanosti touto praxí, překvapivosti změny této praxe, jakož i zákazu retroaktivity takové změny.
Tvrdila rovněž zásah do ochrany její dobré víry.
[20] Podle stěžovatelky nebyly dány předpoklady pro její správní potrestání. Správní delikt,
za který jí byla uložena pokuta, nelze spáchat ve fázi pokusu. Pro dokonání správního deliktu je
třeba uzavřít úvěrovou smlouvu, což se v souzené věci nestalo. Uzavření úvěrové smlouvy je
objektivním znakem skutkové podstaty správního deliktu. Rovněž měl městský soud přihlédnout
k materiální stránce sankce. Vzhledem k podvodnému jednání žadatelky nemohlo dojít
k ohrožení zákonem chráněných hodnot. Nemohla být rovněž naplněna objektivní stránka
deliktu, neboť zákon postihuje pouze neprovedení posouzení, nikoli případné chybné provedení.
Vynaložila veškeré úsilí, aby porušení právní povinnosti zabránila.
[21] Stěžovatelka se rovněž neztotožnila s názorem, že žalovaný vyjádřil dostatečné skutkové
a právní úvahy vztahující se k výši uložené pokuty. Došlo k porušení zásady proporcionality
a subsidiarity trestní represe. Rovněž nesouhlasila s názorem městského sudu, že výrok správního
rozhodnutí o uložení pokuty obstojí co do formálních náležitostí. Nejsou zřejmé základní údaje
o tom, kdy, kým a kde měla být smlouva uzavřena. Žadatelka vědomě a záměrně uvedla
nepravdivé informace a městský soud opomenul „nepřehlédnutelnou podobnost“ s tzv. operativně
pátracími prostředky (s předstíraným převodem či použitím agenta).
[22] Stěžovatelka konečně setrvala rovněž na tom, že ve správním řízení nebylo prováděno
žádné dokazování. Městský soud měl nařídit ústní jednání a tím žalobkyni umožnit uplatnit její
procesní práva. Nesouhlasí s názorem, že spor byl veden především v právní rovině, skutkově šlo
též o to, zda nějakým způsobem ověřil, zda má žadatelka nějaký příjem či nikoli. Stěžovatelka
znovu uplatnila námitky vztahující se k přenosu důkazního břemene a k tvrzené překvapivosti
správních rozhodnutí.
[23] Stěžovatelka vznesla výhrady rovněž k názoru městského soudu, že ačkoli byly
podkladem pro uložení sankce výsledky kontroly provedené u jiného subjektu (společnosti
Steiner Plus s. r. o.) nebyla pozice stěžovatelky jakkoli zhoršena, neboť byla s výsledky kontroly
seznámena. Podle stěžovatelky nebyly kontrolní podklady předmětem standardního dokazování.
IV.
[24] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. K tvrzením stěžovatelky o propracovaném
systému posuzování úvěruschopnosti konstatoval, že v projednávané věci tento systém fatálně
selhal, pokud nebyl schopen odhalit zásadní nepravdu, že žadatelka nepracuje a nikdy
nepracovala u zaměstnavatele, kterého uvedla v žádosti o úvěr. I přesto přidělila stěžovatelce
vysoké kreditní skóre s minimální pravděpodobností, že by úvěr nesplatila. Nepodstatné je
rovněž zjištění, že žadatelčin tvrzený zaměstnavatel skutečně existuje, protože to nic nevypovídá
o majetkových poměrech žadatelky. K ověření by přitom postačovalo pouhé vyzvání
k předložení potvrzení od zaměstnavatele, že je jeho zaměstnancem a jakých příjmů dosahuje.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 rovněž akcentuje
při výkladu §9 odst. 1 nejen negativní důsledky ztráty schopnosti splácet pro samotného
spotřebitele, ale i negativní důsledky pro společnost jako celek. Ohradil se proti tvrzením
stěžovatelky, že nesrovnalosti v žádosti byly odhaleny a k žádnému uzavření smlouvy nedošlo.
K onomu „zastavení“ došlo ze strany žadatelky, která nepodepsala smlouvu o úvěru, jež jí byla
předložena k podpisu a odtajnila, že se jedná o kontrolu.
[25] Předložený znalecký posudek doc. Krabce je spíše obhajobou stěžovatelky
než objektivním posouzením reálného stavu. K tvrzením o dosavadní praxi zdůraznil, že pokud
správní orgán neodhalí určitý nedostatek, neznamená to, že kontrolovaný subjekt vždy dodržuje
všechny zákonem stanovené povinnosti. Poukázal na obtíže při provádění tohoto druhu kontrol,
kdy musí pracovník dát k dispozici své osobní údaje, aby proces pokročil až do fáze těsně
před podpisem úvěrové smlouvy. Teprve 3 roky po kontrole byl do zákona vložen institut
krycích dokladů. Subjekt jednající v souladu s odbornou péčí by měl očekávat, že žadatelé budou
ve snaze o úvěr líčit svoji finanční situaci v lepším světle, než jaká ve skutečnosti je
a nadhodnocovat své příjmy.
[26] Žalovaný rovněž nepřisvědčil výhradám stěžovatelky stran obsahových náležitostí
prvostupňového rozhodnutí. I z rozsahu uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatelce bylo
známo, co je jí kladeno za vinu. K námitkám zpochybňujícím zákonnost opatřených důkazů
poukázal na to, že v případě vyzrazení faktu, že se jedná o kontrolní nákup, existuje významné
riziko, že se bude kontrolovaný subjekt chovat podstatně jinak. K namítané podobnosti
s operativně pátracími prostředky žalovaný zdůraznil, že na rozdíl od nich se v případě
kontrolního nákupu nejedná o předmět či službu zakázanou, pocházející z trestné činnosti. Proto
i režim používání kontrolního nákupu je mírnější než v případě operativně pátracích prostředků.
O trestném činu podvodu žadatelky rovněž nelze hovořit, protože chybí úmysl obohatit
se na úkor stěžovatelky.
[27] Stěžovatelka byla v průběhu řízení seznámena se všemi podklady pro rozhodnutí a mohla
se k nim vyjádřit. Žalovaný nesouhlasí s názorem, že je ústní jednání ve správních řízeních
nařizováno standardně. Stěžovatelka nespecifikovala újmu, která jí neprovedením ústního jednání
vznikla. Jednání by mělo být nařízeno tehdy, je-li to účelné, nikoli však jen proto, jaká je tvrzená
typová závažnost případu či hrozící sankce. Ve věci nebyl využit institut tzv. obráceného
důkazního břemene, neboť správní orgán v praxi ověřoval, zda posouzení úvěruschopnosti
funguje, a dospěl k závěru, že nikoli. Nikdo nezpochybňoval existenci systému posuzování
úvěruschopnosti, skutečností však je, že v konkrétním případě selhal.
V.
[28] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka mimo jiné setrvala na přesvědčení,
že podrobně a srozumitelně popsala, jaké konkrétní kroky provedla v rámci komplexního
posouzení úvěruschopnosti žadatelky. Žalovaný v řízení před městským soudem nerozporoval,
že požadovaný úvěr by žadatelka byla schopná bez problémů splatit bez ohledu na to, kde byla
ve skutečnosti zaměstnána a že odpovídal jejím majetkovým a osobním poměrům. Nesouhlasí
pak ani s obecným přístupem žalovaného, který „soustavně, dogmaticky a formalisticky lpí na provedení
jím vybraných úkonů v rámci procesu posuzování úvěruschopnosti, aniž by však přihlédl k jejich skutečnému
přínosu a souvisejícím administrativním nárokům“. Dále se stěžovatelka podrobněji vyjádřila
ke stanovisku žalovaného ke kasačním námitkám týkajícím se znaleckého posudku doc. Krabce,
nemožnosti spáchat správní delikt ve fázi pokusu, nepřípustnosti změny správní praxe
či k tvrzeným nezákonnostem proběhnuvšího správního řízení.
VI.
[29] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[30] Kasační stížnost není důvodná.
[31] Kasační stížnost, stejně jako předtím podaná žaloba, byly značně obsáhlé (kasační stížnost
v rozsahu 8 stran a především její doplnění čítající 64 stran). Přesto lze konstatovat, že většina
námitek uplatněných v kasační stížnosti nemíří přímo proti konkrétním argumentům městského
soudu, ale je opakovanou polemikou s důvody, pro které byla správními orgány uložena pokuta.
Výtky vůči rozsudku městského soudu se koncentrují do relativně obecných východisek
např. o tom, že městský soud pochybil, pokud se ztotožnil se závěry žalovaného v žalobou
napadeném rozhodnutí, že chybně nepřihlédl k tvrzením a námitkám v žalobě uvedeným
v odstavcích 18 až 105 žaloby (stěžovatelka je posléze velmi rozsáhle a podrobně opakuje),
či naopak že měl přihlédnout k tomu, že proces posuzování schopnosti splácet je svou povahou
komplexní. K některým okruhům souvislostí (např. polemika o nepřípustné změně správní praxe)
zaujímá stěžovatelka přístup, kdy nejprve relativně povšechně odmítne výchozí premisu
městského soudu (že se dosud relevantní správní praxe nevytvořila) s tím, že tento závěr
považuje za nesprávný, aby setrvala na tom, že žalovaný dosud stěžovatelce nevytkl žádné
nedostatky či pochybení týkající se postupu při posuzování schopnosti splácet a poukázala
na závěry kontrol u jiných poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (které však podrobněji
nespecifikovala, pouze uvedla, že je získala na sdělení dalších členů České leasingové a finanční
asociace). Přitom právě konkrétní tvrzení stran obsahu dosavadních kontrol či jejich výsledků
v podobě vydaných správních rozhodnutí mohla být případně relevantní k vyvrácení výchozí
premisy městského soudu o absenci již vytvořené správní praxe. Takto však kasační stížnost
formulována není.
[32] I v této věci je proto vhodné (navzdory rozsahu podané kasační stížnosti) připomenout
závěry uvedené např. v rozsudku ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 Afs 401/2020 - 34, že kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví. V usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 - 63,
publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, pak zdejší soud vyložil, že „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá
k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla
podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského
soudu).“ Kasační námitky tudíž musí směřovat proti postupu krajského (městského) soudu
v soudním řízení a proti závěrům, které krajský (městský) soud učinil, nikoli k samotnému řízení,
které probíhalo před správními orgány a proti jejich rozhodnutí; tyto námitky je třeba uplatnit
v žalobě. Jinými slovy, důvody kasační stížnosti se vztahují nikoli k napadenému správnímu
rozhodnutí, ale k rozhodnutí soudu.
[33] Rovněž je třeba, ve shodě s přístupem městského soudu, předeslat, že rozsah reakce
na uplatněné námitky je, co do šíře odůvodnění, spjat s otázkou hledání míry. Povinnost orgánů
veřejné moci (včetně orgánů moci soudní) svá rozhodnutí řádně odůvodnit nelze interpretovat
jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Proto zpravidla postačuje, jsou-li
vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně, za podmínek tomu přiměřeného
kontextu, i s akceptací odpovědi implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení
ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72). Opačný postup by mohl vést až k absurdním důsledkům
a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. To znamená, že na určitou námitku lze
reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění rozhodnutí soud prezentuje od názoru stěžovatele odlišný
názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku
rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces,
jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek,
pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, popř. ze dne
3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 50).
[34] Ve věci nebylo sporu o skutkovém stavu. Je nepochybné, že byl žalovaným dne
12. 11. 2014 proveden kontrolní úkon, jímž byl kontrolní nákup osobního automobilu.
Inspektorka žalovaného požádala o financování prostřednictvím spotřebitelského úvěru. Dne
20. 11. 2014 byla zahájena kontrola dodržování zákona o spotřebitelském úvěru a stěžovatelka
měla prokázat dodržení povinností podle tohoto zákona, zejména, zda jako poskytovatel úvěru
splnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žadatelky splácet úvěr v procesu
ověřování poměrů žadatelky před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru. Nezpochybnitelné
rovněž je, že žadatelka uvedla v této souvislosti v rozporu se skutečností zaměstnavatele,
u kterého nepracovala a tudíž i výši mzdy, kterou objektivně nepobírala.
[35] Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne
23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS
(dále jen „směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil
úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně
od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské
státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů
na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.
[36] Podle §9 odst. 1 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy,
ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném
navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost
spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných
i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je
po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen
spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
(…) Spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné
pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
[37] Městský soud postupoval naprosto správně, pokud úvahy o důvodnosti argumentačně
rozsáhlé žaloby setrvale poměřoval východiskem, že předmětem řízení bylo naplnění skutkové
podstaty konkrétního správního deliktu podle §20 odst. 2 písm. e) zákona, tedy zda v tomto
konkrétním případě stěžovatelka posoudila s odbornou péčí schopnost žadatelky splácet
spotřebitelský úvěr. Situaci žadatelky žádající o spotřebitelský úvěr v konkrétním případě, lze
v mnoha ohledech považovat za typizovatelnou. Ani Nejvyšší správní soud se nedomnívá,
že by v souzené věci nastaly takové skutkové abnormality stran výše či účelu požadovaného
úvěru, které by vyžadovaly jedinečný přístup stěžovatelky stran ověřování úvěruschopnosti
žadatelky. Potud lze rozumět jejím žalobním i kasačním úvahám, kterými stěžovatelka zasazuje
konkrétní skutkový příběh do kontextu standardizovaných procesů ověřování úvěruschopnosti,
podle kterých v obdobných případech postupuje. Předmětem soudního přezkumu však nebyl
a nemohl být abstraktní přezkum takových procesů stran dodržování či porušování povinnosti
posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele úvěr splácet. Žaloba mířila proti konkrétnímu
rozhodnutí o uložení pokuty za nesplnění povinnosti v jednom konkrétním případě, za částečně
sice patrně nikoli výjimečných okolností (vědomé uvedení falešného zaměstnavatele a údaje
o výši příjmu žadatelem), ale rovněž též okolností jedinečných (konkrétní výše a účel úvěru,
osobnost žadatele). Ustanovení §9 zákona nelze interpretovat tak, že pokud poskytovatel úvěru
provede sadu standardizovaných úkonů k prověření schopnosti žadatele splácet, bude tato
povinnost vždy splněna, bez ohledu na to, zda bylo tímto postupem v konkrétní věci fakticky
dosaženo účelu tohoto ustanovení. To na druhou stranu neznamená, že pouze negativní důsledek
(splnění podmínek či již dokonce uzavření úvěrové smlouvy za situace, kdy schopnost dlužníka
úvěr splácet objektivně není dána) vede automaticky k tomu, že věřitel předtím nepostupoval
s odbornou péčí. V souzené věci žadatelka nepravdivé údaje o zaměstnavateli a příjmu „toliko“
tvrdila, nepředkládala např. k těmto skutečnostem falešné potvrzení o zaměstnání či výši příjmu.
[38] Městský soud postupoval naprosto správně, pokud i v jistém protikladu k rozsahu žaloby
a obšírnosti témat, která mu žalobkyně předložila k posouzení, setrval na premise, že žalovaný
rozhodoval o konkrétním správním deliktu, ke kterému došlo za zcela konkrétních okolností
v souvislosti s žádostí o úvěr na koupi osobního auta. Zcela případný je pak jeho poukaz
na rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, CA Consumer Finance
proti Ingrid Bakkaus, v němž Soudní dvůr akcentuje okolnosti každého jednotlivého případu
a povinnost zvážit dostatečnost poskytnutých informací k úvěruschopnosti právě vzhledem
k takovým konkrétním okolnostem. Na tom nic nemění ani opakovaný argument stěžovatelky,
že směrnice ani §9 zákona neobsahovaly výčet kritérií, která je třeba pro naplnění požadavku
„odborné péče“ naplnit. Povinnost prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí
je otázkou naplnění obsahu neurčitého právního pojmu. Nejde o situaci v právním řádu jakkoli
výjimečnou a závěr o tom, zda poskytovatel úvěru postupoval v konkrétním případě s odbornou
péčí, bude vždy výsledkem posouzení konkrétních podmínek, za nichž bylo o úvěr žádáno
a konkrétních opatření, která poskytovatel směrem k ověření úvěruschopnosti v takovém případě
přijal. Nelze však z absence taxativního výčtu kritérií aprobovat přístup, že je vždy toliko
na zvážení věřitele, jak proces ověřování nastaví a jaké konkrétní úkony provede.
[39] Ochrana jedné ze smluvních stran úvěrového vztahu před následnou neschopností druhé
strany úvěr splácet není jediným důvodem, pro který je posuzování úvěruschopnosti s odbornou
péčí vyžadováno. Tato povinnost má významný veřejný přesah. Podle bodu 26 odůvodnění
směrnice je důležité, aby se především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu věřitelé nepouštěli do nezodpovědného
půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat
nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky
k sankcionování věřitelů. Případný je v tomto ohledu rovněž žalovaným zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 33 Cdo 2178/2018 - 77, podle kterého „povinnost posouzení
úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet,
ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení
a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních
vztahů atd.“ Nejvyšší správní soud nesouhlasí s polemikou stěžovatelky s tímto rozsudkem
v replice k vyjádření žalovaného. Rozdíly ve výši poskytovaného úvěru a výši sjednané splátky
v nyní projednávané věci a v případě řešeném Nejvyšším soudem nejsou natolik výrazné,
aby učinily obecné závěry Nejvyššího soudu nepoužitelnými.
[40] Stěžovatelka v replice cituje recentní judikaturu civilních i trestních soudů (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019, č. j. 20 Cdo 1704/2019, ze dne 20. 3. 2019,
sp. zn. 4 Tdo 238/2019 a ze dne 2. 11. 2016 sp. zn. 5 Tdo 855/2016). V nich hledá oporu
pro názor, že §9 zákona nevymezuje, z jakých zdrojů je věřitel povinen vycházet při posuzování
úvěruschopnosti. Dále z nich dovozuje, že rozsah ověřování se může lišit případ od případu
a není chybou, pokud se v některých případech vychází i (nikoli výhradně) pouze z údajů
od spotřebitele. I právě uvedené však potvrzuje názor, že lze jen obtížně zobecnit, jaký rozsah
prověřování je již obecně dostačující pro splnění požadavků, které klade §9 zákona.
V podmínkách správního trestání však žalovaný nepostupoval nezákonně, pokud stěžovatelce
uložil pokutu za to, že při ověřování úvěruschopnosti nedetekovala nepravdivá tvrzení žadatelky
o zaměstnavateli a jejím příjmu, tedy bezpochyby velmi podstatná kritéria, od nichž schopnost
úvěr splácet zpravidla odvisí.
[41] Nedůvodná je tedy kasační námitka, že městský soud nesprávně nevyhověl (nepřihlédl)
k žalobním tvrzením o způsobu, jakým stěžovatelka prověřila úvěruschopnost žadatelky.
Nepostačuje podrobně shrnout jednotlivé fáze tohoto procesu či vyjmenovat konkrétní údaje,
které jsou po žadateli standardně vyžadovány a popsat, jak se s nimi následně pracuje. Rovněž
tak poukaz na všeobecná data o tom, jaká část žádostí je řešena za pomocí automatizovaného
systému a jaká manuálně, popř. podrobnosti stran tzv. zpětné kontroly, nevypovídají nic
o případu konkrétní žadatelky. Skutečností zůstává, že i přes tyto kroky byla k uzavření úvěrové
smlouvy „připuštěna“ žadatelka, která základní údaje nepochybně neosvědčila.
[42] Oporu ve správním spise nemá námitka, že z důvodu ukončení procesu posuzování
se žadatelkou ještě v tzv. druhé fázi nedošlo k dokončení procesu posuzování a že by byl jinak
předmětný nedostatek odhalen a úvěr by nebyl poskytnut. Z podání stěžovatelky ze dne
26. 11. 2014 totiž vyplývá, že teprve pokud je automatizovaným systémem vyhodnocena
rizikovost klienta jako zvýšená, je požadováno mezi jinými doložení příjmů a dalších dokladů (též
potvrzení o zaměstnání). V podání se uvádí, že „žadatelka prošla celkovým schvalováním s výsledkem,
že je její úvěrové zatížení v pořádku, příjem vyhodnocen jako dostatečný (…) s nejlepším možným hodnocením
bez jakýchkoli rizik, že by poskytnutí úvěru na doplatek kupní ceny mělo mít vliv na její finanční situaci.“
[43] Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, pokud proces ověřování poskytnutých údajů
klade do širšího rámce procesu posuzování schopnosti splácet a žalovanému vytýká, že z něj
účelově vytrhává pouze jeden či více dílčích úkonů. Ani Nejvyšší správní soud není názoru,
že by byly zásadní informace o zaměstnavateli a výši příjmu žadatele a jejich nepravdivost toliko
dílčími a že by akcent na jejich nesprávnost byl „ryze teoretickým“ přístupem k hodnocení
procesu posuzování schopnosti splácet.
[44] Městský soud měl podle stěžovatelky dospět k tomu, že vyžádání fyzického potvrzení
o příjmu nebylo v tomto případě nutné. V řízení však vyšlo následně najevo, že žadatelka
nedisponuje žádným příjmem, alespoň nikoli tím, který stěžovatelce deklarovala. Pokuta
však nebyla stěžovatelce uložena za to, že potvrzení neopatřila, ale proto, že nebylo postupováno
s odbornou péčí tak, aby byla nesrovnalost zjištěna. Až absurdně proto působí argumentace
vyjadřující jistý despekt k přehnanému spoléhání na písemná potvrzení o příjmu či zaměstnání
ve prospěch statistického ověření. Názor varující před přehnaným spoléháním na písemná
potvrzení o příjmu či zaměstnání vnímá kasační soud jako obecné stanovisko za situace, kdy je
poměřována vypovídací hodnota jednotlivých způsobů zjišťování rozhodných skutečností.
Nebylo však třeba zodpovědět obecnější otázku, zda je v každém jednotlivém případě nezbytně
nutné potvrzení od zaměstnavatele vyžadovat. Stěžovatelka žádnými údaji o zaměstnavateli
potažmo o příjmu, krom tvrzení samotné žadatelky, nedisponovala.
[45] Rovněž ostatní, svojí povahou podpůrná, tvrzení nemohou shora vytčený deficit
při posuzování úvěruschopnosti žadatelky odčinit. Jakkoli by tedy mohlo odpovídat skutečnosti,
že stěžovatelka vedle zjištění o neexistenci úpadku žadatelky či absenci přítomnosti na interním
„blacklistu“ ověřila, že deklarovaný příjem odpovídá tvrzené zaměstnanecké pozici, stále platí,
že žadatelka na tvrzené pozici nikdy nepracovala a opak krom svého tvrzení ničím nedokládala.
[46] Rovněž argument, že formální potvrzení o příjmu nepřináší žádnou jistotu, že tento stav
(existence příjmu) bude trvat i kdykoliv po dobu trvání úvěrového vztahu, není případný.
Ustanovení §9 totiž míří do fáze před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský
úvěr. Relativizace vypovídací hodnoty tohoto (a nejen jeho) prostředku v čase proto nemíří
ke konkrétní právní povinnosti, kterou uvedené ustanovení poskytovateli úvěru ukládá. Nelze
proto s poukazem na případnou proměnlivost rozhodných skutečností v budoucnu rezignovat
či alespoň relativizovat zákonem dané povinnosti již ve fázi před uzavřením úvěrové smlouvy.
[47] Argumentaci stěžovatelky, že důvodně předpokládala pravdivost žadatelkou uvedených
údajů, rovněž nelze přisvědčit. I zde se námitka míjí s důvody, o které opřel závěr o nedůvodnosti
obdobné námitky městský soud. Stěžovatelka zdůrazňuje §9 odst. 3 zákona a povinnost
spotřebitele uvést úplné, přesné a pravdivé údaje. Městský soud naproti tomu podrobně
vysvětluje zákonné zmocnění kontrolních pracovníků a pravomoc žalovaného k postupu
podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole, jakož i oprávnění k jednotlivým úkonům. Ve věci byla
realizována simulovaná žádost o úvěr a přisvědčit lze i zcela prostým důvodům, pro které nebylo
lze o úvěr požádat se současným vyjevením příslušnosti ke kontrolnímu orgánu. Imanentní
součástí poskytování neúplných, nepřesných a nepravdivých údajů je vědomí o jejich neúplnosti,
nepřesnosti či nepravdivosti, či minimálně srozumění s tím, že uváděné údaje takové být mohou.
To jde zcela proti smyslu a účelu simulovaného jednání prováděného za účelem kontroly, jež
městský soud podrobně vysvětlil, včetně argumentů o jeho právní přípustnosti. Minimálně
nemístné jsou proto mimoběžné opakované zmínky stěžovatelky o podvodném, nepoctivém
či lživém jednání žadatelky o úvěr, či o tom, že když již jednou uváděla nepravdivé údaje v žádosti
o úvěr, lze očekávat, že by se nezdráhala tyto podpořit předložením fiktivního potvrzení. To
se nestalo a správní orgány na takovou eventualitu nereagovaly. Zde neobstojí ani dílčí námitka
k procesnímu aspektu prováděné kontroly, kdy stěžovatelka postup žalovaného při kontrole
připodobňuje k tzv. operativně pátracím prostředkům dle zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.
Postačí poznamenat, že úprava, smysl a účel obou těchto institutů je zásadně odlišný a pro účely
tohoto řízení není třeba provádět jejich podrobnější rozbor. Ze správního spisu nevyplývá
(a stěžovatelka to ani netvrdí), že by kontrolní pracovnice při žádosti o úvěr jakkoli nabádala
stěžovatelku k protiprávnímu jednání. Účelem simulované žádosti o úvěr bylo posoudit, zda tato
postupuje při posuzování úvěruschopnosti žadatele v souladu se zákonem o spotřebitelském
úvěru.
[48] Ke znaleckému posudku doc. Krabce lze podotknout následující: stěžovatelka nesouhlasí
s názorem městského soudu (odst. 146 rozsudku) že znalec posuzoval schopnost žadatelky úvěr
splácet z hlediska její reálné pozice inspektorky žalovaného nikoli z hlediska zadaných
simulovaných údajů. Lze připustit, že minimálně pro první část výhrad městského soudu lze
v posudku najít oporu obtížněji. Takovému závěru by mohla svědčit zmínka na str. 57 posudku,
že „znalci nebyl předložen a ani nebyl schopen samostatně identifikovat žádný objektivní důkaz, na základě
kterého by se dalo usuzovat, že I. B. by nebyla schopna spotřebitelský úvěr splácet (byť je ve skutečnosti
zaměstnána u jiného zaměstnavatele, než lživě uvedla v žádosti o spotřebitelský úvěr)“. Současně však kasační
soud neshledává v obsahově rozsáhlém posudku (jehož argumentaci pak do svých podání přebírá
stěžovatelka), dostatečné vysvětlení, proč znalec setrvává na přesvědčení o úvěruschopnosti
žadatelky i za situace, kdy tato objektivně (byť navzdory svému tvrzení) nedisponuje
deklarovaným příjmem. Jakkoli tedy znalec velmi podrobně popisuje a vysvětluje nastavené
procesy a fáze ověřování schopnosti žadatele úvěr splácet, ve vztahu ke konkrétní žadatelce není
podáno uspokojivé vysvětlení, jak se do této schopnosti promítne elementární fakt, že žadatelka
deklarované příjmy a zaměstnavatele prostě nemá. Nejblíže je tomuto jádru věci poukaz
na tvrzené ověření, že deklarovaný zaměstnavatel fakticky existuje a že uváděná výše mzdy
podle expertního odhadu odpovídá příjmu, který je v daném sektoru a na dané pozici skutečně
dosažitelný. Proto lze souhlasit s výsledným závěrem městského soudu, že ani předložený
znalecký posudek nevedl k důvodnosti podané žaloby.
[49] Neodpovídá odůvodnění rozsudku městského soudu názor, že ten odmítl veškeré
námitky týkající se absence předpokladů pro správní trestání a některé nehodnotil. Rozhodně
se jimi městský soud zabýval. K tvrzení, že předmětný delikt nelze spáchat ve stádiu pokusu,
které stěžovatelka odvíjí od formulace hypotézy §9 odst. 1 zákona, obsahující návětí
„před uzavřením smlouvy“, přehledně vysvětlil, proč je správní delikt případně dokonán bez ohledu
na to, zda k uzavření úvěrové smlouvy následně dojde či nikoli. Nejvyšší správní soud se s tímto
závěrem ztotožňuje. Obdobně je tomu stran opakované námitky týkající se naplnění materiální
stránky správního deliktu. I v tomto případě odůvodnění městského soudu k této souvislosti
nechybí, je obsaženo v odst. 160 rozsudku, kde soud odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí. Ostatně i stěžovatelka svá tvrzení uvozuje předpokladem,
že k nim měl městský soud přihlédnout odpovídajícím způsobem. Rovněž je případný argument
městského soudu, že mu není zřejmé, o jaké úsilí směrem k zabránění protiprávnímu stavu,
které by představovalo výjimku ze sankční odpovědnosti, mělo ve věci jít. I v kasační stížnosti
spatřuje stěžovatelka naplnění tohoto předpokladu v tom, že provedla řadu komplexních úkonů
směrem k prověření úvěruschopnosti žadatelky. Nejvyšší správní soud tomuto argumentu
nepřisvědčuje s odkazem na důvody uvedené výše, jak to ostatně učinil i městský soud. Ostatně
k tomu, že stěžovatelka věnuje obecně značnou pozornost posuzování úvěruschopnosti žadatelů,
přihlédl žalovaný při úvaze o snížení původně uložené výše pokuty.
[50] K námitkám týkajícím se tvrzených procesních pochybení není třeba podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu doplňovat důvody uvedené již městským soudem k obsahově
obdobně vymezeným otázkám. Městský soud pečlivě a podrobně vysvětlil, proč nebylo třeba
v předmětném správním řízení nařídit ústní jednání a provádět dokazování nad rámec
kontrolních zjištění a vyjádření stěžovatelky. Rovněž je bezpečně zřejmé, proč lze konstatovat,
že stěžovatelka měla ve správním řízení možnost se k získaným podkladům vyjádřit, uplatnit
vůči nim námitky a proč pro ni nebylo vydané správní rozhodnutí překvapivé. Rovněž
argumentaci týkající se rozložení důkazního břemene při správním trestání s důrazem na to,
že §22 odst. 5 zákona neupravuje přenos důkazního břemene v otázce viny na poskytovatele
úvěru, ale především v otázce splnění informačních povinností, nemá Nejvyšší správní soud,
co by městskému soudu vytkl. Lze tedy uzavřít, že se Nejvyšší správní soud s podrobnou
argumentací a závěry městského soudu plně ztotožňuje a ve výše uvedeném ji toliko doplňuje.
V podrobnostech proto odkazuje na napadený rozsudek městského soudu, neboť smyslem
soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené.
[51] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[52] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2022
Mgr. David Hipšr
předseda senátu