ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.48.2020:53
sp. zn. 7 As 48/2020 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: H. P., zastoupena
JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2020,
č. j. 57 A 111/2019 - 68,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2020, č. j. 57 A 111/2019 - 68,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2019, č. j. PK-RR/1094/19, se z r ušuj e
a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a řízení o kasační stížnosti celkem 21 050 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Martina
Zikmunda, advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 15. 4. 2019, č. j. PK-RR/1094/19, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 16. 1. 2019, č. j. OVÚP/419/19/Ka, jímž Městský úřad
Klatovy (dále též „stavební úřad“) shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle §178
odst. 2 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“) a uložil jí pokutu ve výši
6 000 Kč. Dle stavebního úřadu se žalobkyně dopustila přestupku tím, že v průběhu měsíců
srpna a září 2018 nechala na svém pozemku provádět stavbu přístřešku o velikosti
9,14 m x 3,82 m a výšce 4 m v nezastavěném území na nezastavitelném pozemku bez souhlasu
stavebního úřadu. Stavba přístřešku zahrnovala betonové patky, dřevěnou konstrukci složenou
z 12 sloupů (140/160 mm), zděnou stěnu u štítu o výšce 0,9 m, šířce 0,4 m a délce 5 m, 8 párů
krokví (140/160 mm), 2 vaznice (160/200 mm) a 6 kleštin (140/200 mm).
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni (dále
též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce,
že by žalobkyně nemohla být pachatelem přestupku podle §178 odst. 2 písm. c) stavebního
zákona. Pachatelem stíhaného přestupku může být i objednatel či investor stavby. Bylo přitom
prokázáno, že si žalobkyně objednala stavbu přístřešku, příp. nechala po jeho zjištění stavebním
úřadem pokračovat ve stavbě. To plyne již ze samotného způsobu procesní obrany žalobkyně.
Rovněž skutková věta prvostupňového rozhodnutí splňuje zákonné požadavky. Pro rozhodnutí
o tom, zda byl spáchán přestupek, pak není relevantní, zda byla provedená stavba následně
dodatečně povolena.
[3] Krajský soud aproboval rovněž závěr správních orgánů, že v projednávané věci nešlo
o přístřešek, který by podle §79 odst. 2 písm. r) ve spojení s §103 odst. 1 písm. a) stavebního
zákona nevyžadoval stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu. Přestože přístřešek
splňoval stanovené parametry (do 40 m
2
zastavěné plochy a do 4 m výšky), nesplňoval podmínku,
že je veřejně přístupný. Není totiž umístěn u veřejné komunikace ani turistických tras či cyklotras.
Jedině přístup z veřejné komunikace nebo turistických tras či cyklotras přitom může odůvodnit
závěr o veřejné přístupnosti přístřešku. Žalobkyně toto zjištění nezpochybnila, ani netvrdila,
že se přístřešek nachází na pozemku, který má charakter veřejného prostranství. Pro závěr
o veřejné přístupnosti přístřešku nestačí její tvrzení, že umožní veřejnosti přístup do přístřešku
na svém pozemku bez omezení. Rozhodující je, o jakou stavbu se materiálně skutečně jedná.
Dokumenty, na něž žalobkyně v této souvislosti odkazovala (stanovisko autorky územního plánu
a podpora orgánů městyse Čachrov a Svazu turistů z Klatov), nejsou součástí spisu. Samotné
stanovisko autorky územního plánu pak nic nevypovídá o rozhodné otázce, zda stavba přístřešku
vyžadovala souhlas stavebního úřadu. Irelevantní je rovněž případná změna názoru dotčeného
orgánu v řízení o povolení stavby přístřešku. Soud nepřihlížel k námitkám uvedeným v replice,
v nichž žalobkyně poukazovala na to, že přístřešek byl v létě 2019 užíván jak procházejícími
turisty, tak i hosty ubytovanými v penzionu, že není umístěn ve značné vzdálenosti od ekofarmy
a že jejím návštěvníkům je nabízen volný přístup na veškeré pozemky včetně jezera. Uvedl,
že tyto byly uplatněny po uplynutí koncentrační lhůty.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Namítla, že správní orgány neprokázaly,
že to byla ona, kdo nechal na svém pozemku provádět stavbu přístřešku bez povolení stavebního
úřadu. Stavební úřad pouze identifikoval stavební firmu a osobu odpovědnou za provádění
stavby; dokazování ve věci identifikace objednatele stavby nahradil hypotetickou úvahou. Popis
skutku v prvostupňovém rozhodnutí pak neodpovídá vymezení přestupku v §178 odst. 2
písm. c) stavebního zákona. Nelze souhlasit ani s názorem krajského soudu, že jsou pro věc
irelevantní řízení ve věci žádosti stěžovatelky o dodatečné povolení stavby a nařízení jejího
odstranění. V obou řízeních je totiž zásadní otázka, zda je na předmětnou stavbu třeba povolení
stavebního úřadu. Tak tomu dle stěžovatelky není, neboť se z hlediska rozměru i účelu jedná
o stavbu dle §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona, tj. o jiný veřejně přístupný přístřešek
do 40 m
2
zastavěné plochy a do 4 m výšky. Taková stavba by byla v místě realizovatelná dle §18
odst. 5 stavebního zákona i územního plánu městyse Čachrov, a to bez povolení stavebního
úřadu. Správní orgány ve svých rozhodnutích zpochybnily charakter stavby bez racionálních
argumentů, což krajský soud nesprávně aproboval. Nadto dezinterpretoval žalobní tvrzení
stěžovatelky. Ta netvrdila, že veřejnosti umožní přístup do přístřešku na svém pozemku
bez omezení, ale že by přístřešek mohl sloužit jako veřejně přístupný pro turisty, cykloturisty
a rekreanty z blízkého okolí, neboť se nachází na pozemku, k němuž není vstup nijak omezen.
Stěžovatelka zdůraznila, že zákon o obcích definuje veřejné prostranství jako prostory přístupné
každému bez omezení bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Trasy v okolí přístřešku jsou
přitom hojně užívané od jara do podzimu a místní lokalita Stará Vápenka se stala oblíbeným
turistickým cílem a zastávkou, stejně jako ekofarma Svinná. Místo, kde se nachází přístřešek, je
využíváno nejen procházejícími či projíždějícími turisty, ale stalo se přímo turistickým cílem samo
o sobě. Hojnost návštěvníků byla ostatně důvodem pro vybudování přístřešku. Cílem jeho
vytvoření bylo právě zlepšit podmínky pro tyto návštěvníky tím, že jim bude poskytnuto alespoň
základní zázemí, možnost posezení a ochrana před sluncem a deštěm. Vše, co bylo vytvořeno
v krajině v okolí přístřešku, má sloužit bez omezení všem turistům, např. ovocná stromořadí
kolem turistických cest, oprava kapličky poskytující úkryt na křižovatce turistických cest, mostky
přes vodu, či odpočinková a vyhlídková sezení. Stěžovatelka z uvedených důvodů navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[7] Kasační stížnost je důvodná.
[8] V projednávané věci byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §178
odst. 2 písm. c) stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se proto bude nejprve zabývat
námitkou, že v projednávaném případě nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty.
[9] Dle §178 odst. 2 písm. c) stavebního zákona platí, že [f]yzická, právnická nebo podnikající
fyzická osoba se jako stavebník dopustí přestupku tím, že v rozporu s §104 provede stavbu, terénní úpravy
nebo udržovací práce v chráněném území nebo v ochranném pásmu anebo na nezastavitelném pozemku
nebo v nezastavěném území bez souhlasu stavebního úřadu.
[10] Mezi stranami není sporné, že stavba přístřešku byla prováděna na pozemku, který
se podle platného územního plánu nachází v nezastavitelném území obce vymezeném jako
„plochy nezastavěného území - přírodní (NP)“. Stěžovatelka se nicméně od počátku řízení
konzistentně vymezuje především proti tomu, že by byl pro stavbu přístřešku, kterou měla
podle správních orgánů nechat provádět na svém pozemku, nezbytný souhlas stavebního úřadu.
Je přesvědčena o tom, že daná stavba je jiným veřejně přístupným přístřeškem ve smyslu §79
odst. 2 písm. r) stavebního zákona, která nevyžaduje rozhodnutí o umístění stavby ani územní
souhlas. Současně má za to, že jsou splněny podmínky §18 odst. 5 téhož zákona, tj. že se jedná
o stavbu, která zlepší podmínky využití nezastavěného území pro účely rekreace a cestovního
ruchu, jejíž umístění územně plánovací dokumentace výslovně nevylučuje.
[11] Dle §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona platí, že [r]ozhodnutí o umístění stavby ani územní
souhlas nevyžadují přístřešky o jednom nadzemním podlaží, které slouží veřejné dopravě, a jiné veřejně přístupné
přístřešky do 40 m
2
zastavěné plochy a do 4 m výšky (důraz přidán).
[12] Z popisu přístřešku v rozhodnutí správních orgánů i z tvrzení stěžovatelky vyplývá,
že daná stavba odpovídá stanoveným rozměrovým kritériím, neboť má jedno nadzemní podlaží
o rozměrech 9,14 m x 3,82 m a její výška činí 4 m. Je tak nezbytné posoudit jen to, zda se jedná
o jiný veřejně přístupný přístřešek.
[13] Stavební zákon žádnou bližší definici pojmu jiný veřejně přístupný přístřešek nenabízí. Z textu
zákona je zjevné pouze to, že daná stavba nemusí nějakým způsobem sloužit veřejné dopravě.
Zákon totiž hovoří o jiném veřejně přístupném přístřešku, nikoliv o obdobném přístřešku. Jak plyne
z judikatury, neurčitý právní pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace
závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce vytváří prostor
veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší
povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který daná právní norma předvídá.
Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení správního orgánu zaměřuje na konkrétní
skutkovou podstatu a její hodnocení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77).
[14] Dle popisu obsaženého v rozhodnutích správních orgánů činí velikost předmětné stavby
9,14 x 3,82 m, její výška je 4 m. Stavba zahrnuje betonové patky, dřevěnou konstrukci složenou
z 12 sloupů (140/160 mm), zděnou stěnu u štítu o výšce 0,9 m, šířce 0,4 m a délce 5 m, 8 párů
krokví (140/160 mm), 2 vaznice (160/200 mm) a 6 kleštin (140/200 mm). Z fotodokumentace
založené ve správním spise vyplývá, že stavba má střechu umístěnou na konstrukci z dřevěných
sloupů, není obehnána stěnami, pouze z jedné strany se nachází nízká zídka. Sám stavební úřad
označil danou stavbu ve výroku svého rozhodnutí o spáchání přestupku jako přístřešek. Žalovaný
na tomto hodnocení setrval. Z judikatury pak vyplývá, že přístřeškem bude zpravidla pozemní
stavba (konstrukce) menších rozměrů, která je zastřešena, avšak nemá souvislý obvodový plášť,
což umožňuje volný pohyb dovnitř stavby a ven (srov. shrnutí vývoje pojmu „přístřešek“
v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2021, č. j. 54 A 183/2018 - 40, či úvahu
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, č. j. 6 As 171/2019 - 37, který
se zabýval vymezením pojmu „lehký přístřešek“). Uvedené parametry stavba v projednávané věci
z hlediska své velikosti a stavebně technického provedení splňuje. Jejímu podřazení pod pojem
„přístřešek“ použitý v §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona tedy nic nebrání.
[15] Podle správních orgánů a krajského soudu se nicméně v posuzované věci nejedná o veřejně
přístupný přístřešek, neboť přístřešek se nenachází přímo na veřejné komunikaci, turistické trase
či cyklostezce nebo v jejich bezprostřední blízkosti.
[16] Stěžovatelce je možno přisvědčit, že správní orgány ve svém hodnocení, zda lze skutkové
okolnosti této konkrétní věci podřadit pod neurčitý právní pojem jiný veřejně přístupný přístřešek
pochybily. Zaměřily se totiž pouze na jeden dílčí aspekt posuzované stavby, a sice zda se nachází
na veřejné komunikaci, turistické trase, cyklostezce, či v jejich blízkosti. Obecně lze souhlasit
s tím, že absence veřejné komunikace, turistické trasy či cyklostezky v blízkosti přístřešku zavdává
důvodnou pochybnost o naplnění znaku jeho veřejné přístupnosti. Nasvědčuje totiž tomu,
že přístup veřejnosti ke stavbě je fakticky omezený, respektive minimálně ztížený. Sama o sobě
však automaticky nevylučuje, že by se i přesto nemohlo o jiný veřejně přístupný přístřešek jednat,
zvláště pak zpochybňuje-li význam tohoto aspektu řada dalších skutkových okolností, jako
se tomu stalo v projednávané věci, která je poměrně specifická. Bez zohlednění všech
relevantních okolností vzniku dané stavby ovšem nelze jednoznačně konstatovat, že nebyly
splněny podmínky stanovené v §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona, a že se proto v této
konkrétní věci nemůže jednat o jiný veřejně přístupný přístřešek. Notabene za situace, kdy
se správní orgány pohybují v rovině správního trestání. Jinými slovy, nebylo lze vyloučit zahrnutí
předmětné stavby pod §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona toliko s odkazem na absenci
veřejné komunikace, turistické trasy či cyklostezky v její blízkosti, neboť tento aspekt dané stavby
není v posuzované věci jediný rozhodující.
[17] Správní orgány při hodnocení věci především pominuly další neméně významné skutkové
okolnosti, na jejichž existenci stěžovatelka od počátku řízení upozorňovala, resp. které v řízení
vyšly najevo. Nevzaly v potaz celkový charakter a turistickou povahu lokality, v níž je přístřešek
umístěn, přestože stěžovatelka již ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení ze dne
14. 12. 2018 a v odvolání poukazovala na to, že okolí přístřešku je oblíbeným turistickým cílem
a samotná stavba přístřešku je podporována ze strany Městyse Čachrova a Svazu turistů z Klatov.
Turismus přitom může mít pochopitelně i spontánní charakter a nemusí se nutně odehrávat
jen v území osazeném turistickým značením či značenými cyklostezkami. Tvrzení o absenci
turistických tras či cyklostezek v blízkosti přístřešku nadto poněkud relativizuje zjištění
žalovaného učiněné v řízení o dodatečném povolení stavby, že nejbližší cyklostezky se nachází
ve vzdálenosti cca 300 m, jakož i tvrzení stěžovatelky, že v okruhu cca 200 m jsou vedeny
2 turistické pěší trasy (Klatovy - Sušice a Nýrsko - Velhartice). Z hlediska turistické atraktivity
lokality jistě není bezvýznamné také tvrzení stěžovatelky, že přístřešek je umístěn v blízkosti lesa
u tůně, kterou veřejnost využívá v létě ke koupání. Správní orgány se blíže nezabývaly
ani zamýšleným účelem, funkcí a užitečností přístřešku právě v daném místě. Nevypořádaly
se s tvrzením stěžovatelky, že způsob provedení přístřešku (materiály, vzhled, zasazení do krajiny)
odpovídá tomu, který při budování přístřešků v ostatních částech NP Šumava uplatňuje Správa
národního parku Šumava. Nezohlednily vůbec, jaký je přístup vlastníka pozemku, na němž je
přístřešek budován, k možnosti veřejnosti (širšího předem neomezeného okruhu osob) užívat
jeho pozemek obvyklým způsobem bez omezení, a to nad rámec toho, co je tento vlastník
pozemku povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků. V této souvislosti přitom
stěžovatelka v odvolání upozorňovala na to, že přistoupila k terénním úpravám okolí tůně, včetně
úpravy pláže a že zde vybudovala a poskytla k veřejnému užívání ohniště, grily a velký stůl
s lavicemi. V neposlední řadě správní orgány nezkoumali ani motivaci vlastníka pozemku,
na němž se přístřešek nachází, k umístění dané stavby v daném místě, přestože stěžovatelka
opakovaně zdůrazňovala své dlouhodobé veřejně prospěšné aktivity v celé lokalitě. Popsanými
skutkovými okolnostmi (resp. tvrzeními o jejich existenci) se správní orgány vůbec nezabývaly,
ani je nepopřely. Právě existence těchto skutkových okolností nicméně významně nabourává
závěr správních orgánů o absenci znaku veřejné přístupnosti přístřešku, jenž správní orgány
založily pouze na jednom dílčím aspektu (nadto relativizovaném, viz výše).
[18] Pro posouzení, které aspekty jsou významné z hlediska veřejné přístupnosti určitého
objektu, tedy pro chápání tohoto termínu, může být inspirativní rovněž judikatura týkající
se vymezení veřejně přístupných účelových komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/2009 - 60, ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 - 42, ze dne 19. 8. 2013,
č. j. 4 As 89/2013 - 21, ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64, či ze dne 30. 11. 2015,
č. j. 6 As 213/2015 - 14 , či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10).
[19] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše vyřčené uzavírá, že závěr správních orgánů,
respektive krajského soudu, o tom, že posuzovaný přístřešek nesplňuje podmínky stanovené
v §79 odst. 2 písm. r) stavebního zákona, neobstojí. Správní orgány se totiž při posuzování věci
nesprávně zaměřily toliko na zjišťování existence veřejných komunikací, turistických tras
či cyklostezek v blízkosti přístřešku. Zjištění, že se přístřešek nenachází přímo na veřejné
komunikaci, turistické trase či cyklostezce nebo v jejich blízkosti, však s ohledem na výše uvedené
bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o jiný veřejně přístupný přístřešek podle §79 odst. 2
písm. r) stavebního zákona. Závěr správních orgánů o tom, že v posuzované věci nebyly
naplněny podmínky uvedeného ustanovení, tedy nemá oporu v provedeném dokazování.
Bez zodpovězení této otázky však nelze uzavřít, zda byly v posuzované věci naplněny znaky
skutkové podstaty přestupku dle §178 odst. 2 písm. c) stavebního zákona.
[20] Nutno dodat, že i v případě osvobození od veřejnoprávní ingerence stavebního úřadu
(ohlášení dle §104 stavebního zákona či souhlasu dle §106 téhož zákona) dopadá na daný objekt
regulace vyplývající z územně plánovací dokumentace. Je tedy třeba posoudit, zda jej bylo možné
umístit v souladu s §18 odst. 5 stavebního zákona, tj. zda byla stavba umístěna v souladu
s charakterem území, zda zlepšuje podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu
a zda ji územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje.
[21] Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správní orgány dosud nezjistily
dostatečně skutkový stav, pročež ani řádně neposoudily naplnění všech znaků skutkové podstaty
předmětného přestupku, je předčasné, aby se sám soud nyní věcně zabýval tím, zda ke spáchání
daného přestupku skutečně došlo. Takovým postupem by nepřípustně nahrazoval činnost
správních orgánů a stěžovatelku fakticky připravil o jednu instanci správního řízení i soudního
přezkumu. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nepřihlížel k podkladům, které stěžovatelka
předložila na důkaz veřejného užívání dané lokality v řízení o kasační stížnosti (fotografie, odkaz
na dokument, průvodce). Stěžovatelce však nic nebrání v tom, aby tyto podklady uplatnila
v dalším řízení před žalovaným.
[22] Vzhledem k výše uvedenému není rovněž účelné reagovat na argumentaci stěžovatelky
stran pachatelství projednávaného přestupku či další obdobné otázky. Prozatím totiž není zřejmé,
zda byly naplněny znaky skutkové podstaty daného přestupku, tedy zda se daný přestupek vůbec
stal.
[23] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Jelikož již v řízení
před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného a krajský soud
by nemohl postupovat jinak, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
Nejvyšší správní soud za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil i žalobou napadené
rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zruší-li Nejvyšší
správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento správní
orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.]. V dalším řízení bude
na žalovaném, aby doplnil podklady rozhodnutí v otázce veřejné přístupnosti přístřešku optikou
výše vyřčeného, a provedl hodnocení, v němž zohlední a posoudí veškeré aspekty této konkrétní
věci, na jejichž existenci stěžovatelka od počátku řízení upozorňovala, resp., které v řízení vyšly
najevo.
[24] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok
o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.),
podle kterého má úspěšná stěžovatelka právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů
proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[25] V řízení o žalobě a o kasační stížnosti stěžovatelka vynaložila soudní poplatky v celkové
výši 9 000 Kč (za žalobu ve výši 3 000 Kč, za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši
1 000 Kč a za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč). Zástupce stěžovatelky pak učinil v obou řízeních
4 úkony právní služby podle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„advokátní tarif“). Za převzetí a přípravu zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu],
podání žaloby a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za každý úkon [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7
bodem 5. advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě náleží odměna
ve výši jedné poloviny z 3 100 Kč, tj. 1 550 Kč [§7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 3
advokátního tarifu] a 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů za úkon právní služby (§13
odst. 4 advokátního tarifu). Tento úkon sice není výslovně zmíněn v §11 odst. 2 advokátního
tarifu, nicméně písm. a) tohoto ustanovení za takový úkon považuje návrh na předběžné
opatření, dojde-li k němu po zahájení řízení. Ustanovení §11 odst. 3 advokátního tarifu následně
stanoví, že za úkony právní služby neuvedené v odstavcích 1 a 2 náleží odměna jako za úkony,
jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší. Návrh na vydání předběžného opatření a návrh
na přiznání odkladného účinku jsou instituty obdobné, a proto soud přiznal odměnu ve snížené
podobě. Zástupce stěžovatelky nedoložil, že by byl plátcem DPH. Celkové důvodně vynaložené
náklady stěžovatelky tedy činí 21 050 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu
nákladů řízení v této výši k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Zikmunda, a to do 15 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu