ECLI:CZ:NSS:2022:7.AS.96.2022:17
sp. zn. 7 As 96/2022 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: CA AVEROYA
CZECH s. r. o., se sídlem Vašátkova 1011/16, Praha 9, zastoupen JUDr. Alanem Vitoušem,
advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 406/23, Praha 7, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 A 76/2020 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2020, č. j. MHMP 510250/2020, žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí ze dne 11. 9. 2019, č. j. UMCP 14/19/33629/OV/BARK,
kterým Úřad městské části Praha 14, odbor výstavby zamítl žádost žalobce o dodatečné povolení
stavby „Zahrádkářská chata s pergolou a kůlnou, V Čeňku, Praha 9, Dolní Počernice“,
na pozemcích parc. č. X v k. ú. D.
II.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce u Městského soudu v Praze (dále
též „městský soud“) žalobu, kterou tento soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Uvedl,
že žalobci bylo rozhodnutí žalovaného doručeno dne 20. 4. 2020, a dvouměsíční lhůta pro podání
žaloby tak skončila v pondělí 22. 6. 2020. Zástupce žalobce však podal žalobu na podatelně
soudu osobně až dne 3. 7. 2020. Lhůta pro podání žaloby tak nebyla zachována. Ke konstatování
žalobce, že „s ohledem na zákonná opatření s ohledem na koronavirus COVID 19 je lhůta k podání žaloby
zachována“ městský soud doplnil, že prominutí zmeškání lhůty podle §3 zákona č. 191/2020 Sb.,
o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby
účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně
insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále též „zákon č. 191/2020 Sb.“), není
automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření. V každém jednotlivém případě je
nezbytné tvrdit a osvědčit, že žadateli bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného
úkonu znemožněno nebo podstatně ztíženo. Žalobce přitom nepodal žádost o prominutí
zmeškání lhůty v zákonné dvoutýdenní lhůtě od ukončení mimořádného opatření (nouzový stav
vyhlášený usnesením vlády č. 69/2020 Sb. byl ukončen 17. 5. 2020), ani kdykoliv poté, a neuvedl
ani žádný omluvitelný důvod, který by mu znemožnil či podstatně ztížil podat žalobu včas.
Z uvedených důvodů městský soud žalobu žalobce jako opožděnou odmítl.
III.
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rekapitulovanému usnesení městského soudu
kasační stížnost. Namítl, že městský soud nesprávně interpretoval §3 zákona č. 191/2020 Sb.,
jakož i usnesení vlády ČR č. 69/2020 ze dne 12. 3. 2020. Dále není správný jeho závěr, že účinky
doručení rozhodnutí žalovaného nastaly dne 20. 4. 2020. Podle stěžovatele tyto účinky nastaly
po 3. 5. 2020, žalobu tak podal v zákonné lhůtě. I pokud by však podal žalobu po uplynutí
zákonné lhůty, naplnil podmínky uvedené v §3 zákona č. 191/2020 Sb. V žalobě pouze
z opatrnosti uvedl, že lhůta pro podání žaloby byla zachována s ohledem na přetrvávající
koronavirová opatření. Městský soud měl vykládat obsah žalobního návrhu zásadně ve prospěch
účastníka řízení. Pokud se mu tedy jevila pasáž v čl. II žaloby ohledně zachování žalobní lhůty
jako nedostatečná, měl stěžovatele vyzvat, aby svou žádost doplnil. Své závěry o opožděnosti
žaloby městský soud nedostatečně zdůvodnil, a nespecifikoval přesně podklady,
ze kterých vycházel. Stěžovateli není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru o opožděnosti
žaloby, když mu rozhodnutí žalovaného bylo dne 20. 4. 2020 doručeno neplatně, neboť nebylo
kompletní. Stěžovatel byl nucen telefonicky urgovat doručení kompletního rozhodnutí, a obdržel
je až v týdnu od 4. 5. 2020. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s městským soudem v otázce
posouzení včasnosti podané žaloby a navrhl, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost
zamítl.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost
proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54,
a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům
podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může
zabývat pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. Nedochází
tedy k přezkumu námitek směřujících do merita původní věci vedené ve správním řízení.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení okruhu námitek, v němž stěžovatel
městskému soudu vytýkal nesprávnou interpretaci a aplikaci §3 zákona č. 191/2020 Sb. K tomu
stěžovatel uvedl, že tam uvedené podmínky splnil. Poukázal na své vyjádření v žalobě stran
zachování lhůty a dovozoval povinnost městského soudu vyzvat ho k doplnění důvodů žádosti
o prominutí zmeškání lhůty.
[9] Podle §3 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., platí, že [z]meškala-li osoba v řízení před soudem
jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví lhůtu k provedení úkonu z vážného omluvitelného důvodu
spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které této osobě znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon
učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §40 odst. 5 soudního řádu správního i v případech, ve kterých to
zákon jinak vylučuje. O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného
úkonu a rozhodnutí o něm. Dle odst. 2 téhož ustanovení pak [ž]ádost o prominutí zmeškání lhůty v řízení
před soudem jednajícím a rozhodujícím ve správním soudnictví z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do dvou
týdnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření při epidemii, z něhož plynulo omezení znemožňující
nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ní spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání žádosti
podle věty první však neskončí dříve než dva týdny po ukončení nebo zrušení nouzového stavu.
[10] V projednávaném případě stěžovatel v žalobě toliko uvedl, že „s ohledem na zákonná opatření
s ohledem na koronavirus COVID 19 je lhůta k podání žaloby zachována.“ Spis městského soudu
neobsahuje žádné další podání stěžovatele, které by bylo možné podle obsahu považovat
za žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby ve smyslu §3 zákona č. 191/2020 Sb.
Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti ani žádné takové podání nezmiňuje. Z citované pasáže jeho
žaloby je naopak zřejmé, že stěžovatel žádnou žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání
žaloby ve skutečnosti nepodal a neměl to ani v úmyslu, neboť při podání žaloby (chybně)
vycházel z toho, že došlo ex lege k jakémusi zachování všech lhůt ve správním soudnictví.
Tak tomu ovšem není.
[11] Zákonodárce reagoval na problémy, které byly nebo mohou být způsobeny v důsledku
opatření přijatých v boji s epidemií nového koronaviru SARS CoV-2 na území České republiky
ve vybraných oblastech spadajících do resortu justice, přijetím zákona č. 191/2020 Sb. Právě
v tomto zákoně zákonodárce upravil způsob zachování vybraných procesních lhůt v soudních
a správních řízeních v souvislosti s bezprecedentní situací vzniklou v důsledku uvedené epidemie.
Nezvolil přitom žádné paušální řešení (například v podobě stavění běhu všech lhůt), jak se zřejmě
domníval stěžovatel při podání žaloby. Jednak §3 zákona dopadá pouze na lhůty,
u kterých zákon vylučuje prominutí zmeškání lhůty. Jednou z těchto lhůt je i lhůta pro podání
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (§72 odst. 4 s. ř. s.). Dále pak zákon svazuje možnost
zachování této lhůty v uvedeném ustanovení výslovně s podáním žádosti o prominutí zmeškání
lhůty a následným individuálním zkoumáním, zda v daném konkrétním případě došlo
ke zmeškání lhůty v přímé souvislosti s mimořádnými opatřeními (krizová opatření přijatá vládou,
mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví či krajskými hygienickými stanicemi) a zda povaha
těchto opatření byla způsobilá provedení úkonu účastníkem řízení znemožnit nebo výrazně ztížit
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 As 209/2020 - 57). Zákon
č. 191/2020 Sb. ani jeho §3 tedy nelze vnímat jako jakýsi univerzální či generální pardon
pro jakékoliv zmeškání lhůty k provedení úkonu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 8. 2020, č. j. 6 As 103/2020 - 21, či ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 As 236/2020 - 17).
Výstižně tuto problematiku shrnul Krajský soud v Praze v právní větě ke svému usnesení ze dne
26. 5. 2020, č. j. 55 A 43/2020 - 46, č. 4050/2020 Sb. NSS: „Prominout zmeškání lhůty dle §3 odst. 1
zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2,
nelze automaticky: žadatel musí naopak tvrdit a osvědčit, že mu bylo provedení zmeškaného úkonu ’znemožněno
nebo podstatně ztíženo’ v důsledku mimořádného opatření. Žadatel je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti,
které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla zásadní dopad na jeho možnost provést
zmeškaný úkon.“
[12] Městský soud proto nijak nepochybil, pokud s odkazem na §3 zákona č. 191/2020 Sb.
konstatoval, že prominutí zmeškání lhůty podle uvedeného ustanovení není automatickou reakcí
soudů na existenci mimořádného opatření. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohlo dojít
k „zachování lhůty“ ve správním soudnictví, je podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty
podle §3 zákona č. 191/2020 Sb., v níž účastník řízení ozřejmí vážné omluvitelné důvody
spočívající v mimořádném opatření, které mu znemožnilo nebo podstatně ztížilo provedení
příslušného úkonu. Jak již bylo výše uvedeno, žádnou takovou žádost stěžovatel ve skutečnosti
nepodal, natož aby specifikoval mimořádné opatření, v jehož důsledku zmeškal lhůtu pro podání
žaloby a označil specifická omezení plynoucí z tohoto mimořádného opatření, která mu
znemožnila nebo podstatně ztížila včasné podání žaloby. Podání takové žádosti stěžovatel zjevně
nepovažoval za nutné, neboť nesprávně vycházel z toho, že k zachování lhůty dochází
automaticky ze zákona. Ostatně i jeho argumentace v kasační stížnosti je v tomto ohledu značně
nekonzistentní a pomíjí nejen rozhodovací důvody městského soudu, ale i obsah samotné žaloby.
[13] Za situace, kdy stěžovatel ani nepodal žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby,
neměl městský soud důvod jej vyzývat k doplnění důvodů jeho žádosti podle §37 odst. 5 s. ř. s.
Městský soud nebyl povinen, ba ani oprávněn, domýšlet za stěžovatele existenci případných
omluvitelných důvodů, pro něž došlo ke zmeškání lhůty pro podání žaloby (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2022, č. j. 4 As 27/2022 - 33). Nadto z výše uvedeného
vyplývá, že je odpovědností účastníka řízení tvrdit a osvědčit existenci vážných omluvitelných
důvodů spočívajících v mimořádném opatření, které mu znemožnilo nebo podstatně ztížilo
včasné podání žaloby.
[14] Nejvyšší správní soud musí však dát stěžovateli částečně za pravdu stran určení okamžiku,
kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného. Ze správního spisu, konkrétně pak z doručenky
přiložené k „Přehledu odeslaných zásilek“ ze dne 15. 4. 2020, vyplývá, že stěžovateli bylo
rozhodnutí žalovaného doručeno do datové schránky již 9. 4. 2020, a nikoliv až 20. 4. 2020, jak
uvedl městský soud. Uvedené pochybení městského soudu však nemá vliv na zákonnost jeho
usnesení, neboť jde zcela zjevně k tíži stěžovatele při posuzování včasnosti jeho žaloby. Jelikož
pak městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal žalobu opožděně i za situace, kdy
považoval za okamžik doručení rozhodnutí žalovaného den 20. 4. 2020, tím spíše je daná žaloba
opožděná, jestliže lhůta pro její podání začala běžet již dne 9. 4. 2020.
[15] Námitku stěžovatele, že mu bylo rozhodnutí žalovaného doručeno dne 20. 4. 2020
neplatně, neboť mu žalovaný nedodal kompletní rozhodnutí, k čemuž došlo až po telefonické
urgenci v týdnu od 4. 5. 2020, shledal Nejvyšší správní soud za ryze účelovou a nepravdivou.
Z ničeho nevyplývá (a stěžovatel tuto skutečnost ani nijak nedokládá), že by stěžovateli bylo
rozhodnutí žalovaného doručeno až po dni 4. 5. 2020. Správní spis neobsahuje ani žádné indicie
k tomu, že by stěžovateli mohlo být rozhodnutí žalovaného doručeno „nekompletní“,
a že by musel žalovaný svůj postup sanovat jeho opětovným doručováním. Ba co víc,
nekompletnost doručovaného rozhodnutí žalovaného nevyplývá ani z žádných podání
stěžovatele. V podání ze dne 20. 4. 2020, které stěžovatel označil za „Rozklad proti rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 08. 04. 2020, č. j. MHMP 510250/2020“, se stěžovatel
nikterak nezmínil o tom, že by mu (dosud) nebylo doručeno kompletní rozhodnutí žalovaného.
Zároveň proti rozhodnutí žalovaného v uvedeném podání věcně argumentoval a dokonce jako
přílohu tohoto podání, které bylo žalovanému doručeno dne 23. 4. 2020, přiložil kompletní
rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel nikterak nepoukázal na nekompletnost doručovaného
rozhodnutí žalovaného ani v žalobě, byť si byl zcela zjevně vědom toho, že žalobu podává
v době, kdy již standardní lhůta pro její podání uplynula (viz výše). Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že stěžovatel nikterak nedoložil své tvrzení, že mu bylo rozhodnutí žalovaného řádně
doručeno až po dni 4. 5. 2020, a tato skutečnost ani nevyplývá ze spisového materiálu.
Z uvedených důvodů shledává Nejvyšší správní soud rovněž tuto námitku za nedůvodnou.
[16] Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[17] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2022
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu