ECLI:CZ:NSS:2022:8.ADS.335.2021:33
sp. zn. 8 Ads 335/2021-33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: D. S., zastoupený Mgr. Janem Švarcem,
advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce
a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 12. 2020, čj. MPSV-2020/233453-911, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2021, čj. 20 Ad 4/2021-31,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán
I. stupně“) rozhodnutím ze dne 26. 9. 2020, čj. 1359376/20/AB, podle §61 odst. 2 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, nepřiznal žalobci ode dne 31. 5. 2020 dávku státní
sociální podpory (příspěvek na bydlení). Důvodem bylo, že žalobce ve stanovené lhůtě na výzvu
správního orgánu I. stupně nedoložil požadované listiny, a tedy neosvědčil skutečnosti rozhodné
pro posouzení žádosti. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž namítl, že řádně doložil úhradu
nájemného za první čtvrtletí roku 2020. Požadavek na prokázání výše nákladů na bydlení za dané
období je neoprávněný, jelikož podle §3 odst. 1 zákona č. 160/2020 Sb., o některých úpravách
v oblasti dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči v souvislosti s nouzovým stavem
při epidemii v roce 2020, se za toto čtvrtletí výše nákladů na bydlení neprokazuje. Zákon o státní
sociální podpoře navíc dokládání úhrad jako přílohy žádosti vůbec nevyžaduje. Žalobce doložil také
rozpis záloh i zúčtování nákladů vystavené společenstvím vlastníků jednotek pronajímatelce.
Doložil i nájemní smlouvu, přičemž nebyl vyzván, aby doložil i potvrzení o trvání nájemního
vztahu. Z předložených listin dokládajících úhrady nájemného navíc vyplývalo, že nájem nebyl
ukončen. Pokud měl správní orgán I. stupně pochybnosti o jeho trvání, mohl vyzvat
pronajímatelku, aby se podle §63 zákona o státní sociální podpoře vyjádřila. Pokud správní orgán I.
stupně přesto shledal nedostatky žádosti, měl žalobce podle §45 odst. 2 správního řádu vyzvat
k jejich odstranění.
[3] Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru,
že správní orgán I. stupně postupoval při vydání výzvy zcela podle zákona. Žalobce ve stanovené
lhůtě nedoložil rozhodné skutečnosti a na výzvu reagoval až po vydání rozhodnutí správního
orgánu I. stupně. Jeho odlišný názor na důvodnost výzvy bez dalšího nemůže liberovat včasné
nesplnění povinnosti z ní vyplývající. Tak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by žalobce včas
správnímu orgánu takový odlišný názor vyložil, což se nestalo. Žalovaný se navíc doklady
předloženými žalobcem v odvolacím řízení zabýval. Dospěl ke správnému závěru, že žalobce
nedoložil veškeré požadované doklady a s jejich hodnocením se v zásadě ztotožnil. Výjimku
představuje pouze hodnocení nájemní smlouvy, která je konstruována tak, že je automaticky
prodlužována. I z potvrzení pronajímatelky o zaplacení nájemného a záloh na služby lze usuzovat,
že nájem stále trvá. Za této situace bylo zamítnutí žádosti jediným možným následkem nesplnění
výzvy. Nebyl dán důvod pro postup podle §45 odst. 2 správního řádu, protože postup podle §61
odst. 2 zákona o státní sociální podpoře představuje zvláštní právní úpravu oproti postupu
při odstraňování vad žádosti dle obecné právní úpravy.
[4] Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
Závěr, podle kterého nesplnění výzvy mohlo liberovat jen včasné sdělení odlišného názoru
správnímu orgánu I. stupně, považuje za nesprávný. Pokud správní orgán I. stupně učinil výzvu,
která byla nezákonná, neměl stěžovatel povinnost podat „námitky“ proti výzvě, neboť nic takového
zákon nestanoví. Tato otázka je dosud judikaturně nevyřešená, a proto kasační stížnost podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[5] Městský soud navíc pominul podrobnou argumentaci, kterou stěžovatel v žalobě uplatnil
k jednotlivým dokladům a pouze uvedl, že se s výjimkou dvou dokladů ztotožňuje s hodnocením
žalovaného. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Tato námitka přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, neboť bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovatel kasačními námitkami jen odvádí pozornost od stěžejního důvodu, pro který byla
zamítnuta jeho žádost. Stěžovatel totiž na výzvu nereagoval v průběhu stanovené lhůty
a ani po jejím uplynutí do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tato skutečnost je sama
o sobě dostatečným důvodem pro zamítnutí žádosti podle §61 odst. 2 zákona o státní sociální
podpoře. Stěžovatel požadované doklady zaslal až poté, co mu bylo rozhodnutí dodáno (nikoli
ale doručeno) do datové schránky. Žalovaný se jimi proto z důvodu úplnosti a předvídatelnosti
nad rámec důvodu zamítnutí žádosti zabýval ve svém rozhodnutí. Městský soud jednoznačně uvedl,
že důvodem zamítnutí bylo nesplnění výzvy. Jednotlivými doklady se zabýval nejspíš proto,
že je žalovaný ve vyjádření k žalobě podrobně rozebíral. Tato argumentace však sloužila
jen pro dokreslení okolností případu a mohla pro stěžovatele sloužit jako vodítko k tomu,
jak by žalovaný zaslané podklady hodnotil, pokud by je stěžovatel zaslal včas. Nedostatky dokladů
ale nebyly důvodem zamítnutí žádosti. Městský soud navíc jednoznačně uvedl, co si o daných
dokladech myslí, když se ztotožnil s argumentací žalovaného.
[7] Nejvyšší správní soud po posouzení formálních náležitostí kasační stížnosti nejprve
přistoupil ke zkoumání její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., neboť se jedná o věc, v níž
po 1. 4. 2021 rozhodoval samosoudce (viz např. usnesení NSS ze dne 15. 10. 2021,
čj. 8 Azs 236/2021-34). Zabýval se tedy tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnost lze
pro stručnost odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb.
NSS, jehož závěry se týkaly kasačních stížností ve věci mezinárodní ochrany, ale lze je vztáhnout
i na ostatní typy řízení, v nichž se otázka přijatelnosti kasační stížnosti posuzuje (k tomu srov.
usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost
je přijatelná, pokud: (1) se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou; (2) se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
(3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp.
městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[8] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[9] Ke stručné kasační argumentaci stěžovatele ve prospěch přijatelnosti kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud pouze v krátkosti uvádí, že správní orgán I. stupně stěžovatele vyzval
k doložení některých skutečností a stanovil mu k tomu v souladu s §61 odst. 2 zákona o státní
sociální podpoře osmidenní lhůtu. Ta skončila 21. 9. 2020. Následně vydal dne 26. 9. 2020
rozhodnutí o nepřiznání dávky odůvodněné toliko neuposlechnutím výzvy. Dané rozhodnutí bylo
stěžovateli dodáno do datové schránky dne 26. 9. 2020 v 18:13:03 (doručeno fikcí 6. 10. 2020).
Stěžovatel na výzvu reagoval zasláním několika písemností do datové schránky správního orgánu
I. stupně dne 26. 9. 2020 v 23:52:53.
[10] Co se týče nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, k této otázce existuje bohatá
judikatura Nejvyššího správního soudu. Z ní plyne, že nepřezkoumatelná jsou rozhodnutí, z nichž
není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil.
Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je také rozsudek, ve kterém soud opřel své
rozhodnutí o skutečnosti v řízení nezjišťované či zjištěné v rozporu se zákonem (srov. rozsudky
NSS ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, a ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75). Krajský
soud pro dosažení přezkoumatelnosti rozhodnutí nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každým
dílčím žalobním argumentem. Může naopak proti žalobě postavit vlastní právní názor, v jehož
konkurenci žalobní body jako celek neobstojí (srov. např. rozsudek ze dne 11. 6. 2015,
čj. 10 Afs 18/2015-48, bod 34). Městský soud v nyní napadeném rozsudku za zásadní označil
z hlediska posouzení věci skutečnost, že stěžovatel v průběhu stanovené lhůty na výzvu nereagoval.
Jakkoli se pak (stejně jako žalovaný) nad rámec toho dále vyjádřil také k obsahu stěžovatelem
následně doložených listin, nelze s ohledem na uvedený nosný závěr napadeného rozsudku
spatřovat vadu mající dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele v tom, že se blíže nezabýval
námitkami týkajícími se obsahu těchto listin. Ostatně i z judikatury zdejšího soudu plyne, že jedinou
relevantní otázku v obdobných věcech představuje, zda stěžovatel ve lhůtě stanovené výzvou
doložil skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku (viz rozsudek NSS ze dne 23. 1. 2020,
čj. 1 Ads 359/2019-38, odst. 14).
[11] Pokud jde o otázku, zda stěžovatel byl povinen na výzvu ve stanovené lhůtě reagovat,
jestliže některé požadavky na doložení skutečností považoval za nezákonné, z judikatury Nejvyššího
správního soudu předně plyne, že je povinností účastníka správního řízení poskytovat správnímu
orgánu součinnost při opatřování podkladů řízení (§50 odst. 2 správního řádu), přičemž především
v řízení o žádosti je v zájmu žadatele, aby se správním orgánem aktivně spolupracoval (viz např.
rozsudky NSS ze dne 22. 3. 2017, čj. 3 Ads 90/2016-46, či ze dne 12. 11. 2021,
čj. 5 Ads 406/2020-29, či usnesení ze dne 13. 1. 2022, čj. 1 Ads 322/2021-24). Ve věci stěžovatele
se nejeví, že by výzva správního orgánu I. stupně k doložení některých skutečností byla zjevně
nezákonná, nesmyslná či mylná. Ostatně stěžovatel v tomto směru ani v kasační stížnosti žádnou
konkrétnější argumentaci neuplatnil a shora uvedená judikatura je tedy i zde použitelná.
Ani případné dílčí pochybení při formulaci výzvy (stěžovatel nezpochybňoval veškeré požadavky
v ní obsažené) by nemohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Judikatura
Nejvyššího správního soudu se navíc již zabývala velmi obdobnou situací, kdy žadatel o dávku
státní sociální podpory na výzvu podle §61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře zareagoval
až po uplynutí stanovené lhůty poté, co správní orgán I. stupně předal své rozhodnutí k doručení.
Soud v dané věci dospěl k závěru, že rozhodnutí je vydáno mj. v okamžiku, kdy je jeho písemné
vyhotovení předáno k doručení [§71 odst. 2 písm. a) správního řádu]. Stěžovatel může jako
účastník řízení navrhovat důkazy a činit jiné návrhy do vydání rozhodnutí (§36 odst. 1 správního
řádu). K podání, které žadatel učiní teprve následně, nemůže podle §82 odst. 4 věty
první správního řádu přihlížet již ani žalovaný (viz rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2021,
čj. 5 Ads 379/2020-28).
[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto ji v souladu s §104a odst. 1
s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1 větou
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu NSS
čj. 8 As 287/2020-33, část III. 4. a usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28).
Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Žalovanému, který
měl ve věci úspěch, nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti,
proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. dubna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu