ECLI:CZ:NSS:2022:8.AFS.300.2020:55
sp. zn. 8 Afs 300/2020-55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: BMKco, s. r. o., se sídlem
Kvítkovická 1533, Napajedla, zastoupená Mgr. Markétou Vojtáškovou, advokátkou se sídlem
Kvítková 124, Zlín, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7,
Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2018,
sp. zn. 26266920/7771/NK0009/640501, čj. 10013-2/2018-900000-317, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2020, čj. 29 Af 6/2019-160,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Celní úřad pro Zlínský kraj (dále „celní úřad“) doměřil žalobkyni v návaznosti na kontrolu
po propuštění zboží (šrouby, matice a podložky) šesti dodatečnými platebními výměry ze dne
5. 12. 2017, čj. 66470/2017-640000-51, čj. 66485/2017-640000-51, čj. 66491/2017-640000-51,
čj. 66494/2017-640000-51, čj. 66497/2017-640000-51, čj. 66499/2017-640000-51, clo v celkové
výši 4 447 026 Kč. Zjistil totiž, že u předchozích celních rozhodnutí týkajících se tohoto zboží
byla uvedena nesprávná informace ohledně jeho původu, konkrétně Tchaj-Wan namísto Čínské
lidové republiky. Proti uvedeným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, k němuž
žalovaný shora uvedeným rozhodnutím tyto platební výměry změnil tak, že do výroků doplnil
odkaz na §256 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, a ve zbytku je ponechal beze změny.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Brně. Namítala,
že žalovaný pouze následoval pokyn Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále „OLAF“),
nesprávně vyložil prováděcí nařízení Komise (EU) č. 2016/278 ze dne 26. 2. 2016 o zrušení
konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků
ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých
spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich
deklarován původ z Malajsie (dále „prováděcí nařízení 2016/278“), a s ohledem na to nesprávně
aplikoval zrušené nařízení Rady (ES) č. 91/2009 ze dne 26. 1. 2006 o uložení konečného
antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli
pocházejících z Čínské lidové republiky (dále „nařízení 91/2009“). V důsledku prováděcího
nařízení 2016/278, resp. zrušení nařízení 91/2009 měla být zastavena všechna řízení týkající
se vyměření antidumpingového cla. Žalovaný nadto nesprávně posoudil délku prekluzivní lhůty,
která uplynula již před zahájením doměřovacího řízení, a celní orgány nedostatečně vymezily
znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu (ve smyslu §265 celního zákona). Z informace
OLAF ev. č. OCM(2017)2249 – 01/01/2017 (dále „informace OLAF“), kterou vzaly celní
orgány za podklad rozhodnutí, neplyne, že by zboží dovezené žalobkyní bylo skutečně vyrobeno
v Číně, tyto úvahy jsou v ní uvedeny pouze jako pravděpodobné. Žalovaný navíc rozhodoval
odlišně od dřívější skutkově a právně totožné věci, čímž porušil zásadu legitimního očekávání.
[3] Krajský soud žalobu výše označeným rozsudkem zamítl. Celní orgány nejsou na základě
nařízení 91/2009 oprávněny zvažovat, zda při splnění vymezených podmínek (původ zboží
a jeho tarifní zařazení) clo v jednotlivém případě vyměří či nikoliv, neboť kritéria pro jeho
vyměření plynou z předpisů Evropské unie. Doměření cla nepředstavuje sankční opatření,
ale slouží k nápravě skutečného stavu podle požadavků práva (celního tarifu). K doměření cla
došlo v důsledku zjištění totožnosti zboží dovezeného z Číny na Tchaj-Wan a z Tchaj-Wanu
do České republiky. Celní úřad konkrétně uvedl, na jakých řádcích excelové tabulky, která činí
přílohu informace OLAF, se nachází relevantní údaje (označení kontejnerů, v nichž bylo zboží
dovezeno), na jejichž základě učinil závěr o odlišném původu zboží. Soud považuje skutková
zjištění za dostatečná pro určení skutečného původu zboží v Číně, přičemž jejich důkazní síla
plyne z šetření OLAF provedeného v součinnosti s tchajwanskými celními orgány. Informace
plynoucí ze shromážděných podkladů jasně identifikují jednotlivé zásilky zboží, které bylo
na základě celních prohlášení propuštěno do volného oběhu, a lze je spárovat s transfery
čínského zboží na Tchaj-Wan. Co se týče aplikace nařízení 91/2009, to bylo zrušeno až ke dni
28. 2. 2016 s účinností ex nunc, avšak celní dluhy žalobkyně vznikly před tímto datem. Dané
nařízení se na ně tedy vztahuje. NSS v rozsudku ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Afs 377/2019-31,
jednoznačně odmítl úvahu ohledně žalobkyní popsaného výkladu čl. 1 prováděcího
nařízení 2016/278, s čímž se ztotožnil i krajský soud. Z hlediska naplnění podmínek §265
celního zákona, potažmo plynutí prekluzivní lhůty, krajský soud uvedl, že související úvahy
žalovaného jsou přezkoumatelné a správné, neboť v řízení bylo zjištěno zastření skutečného
původu zboží uvedením nepravdivého kódu „TW“, v důsledku čehož bylo možno obejít
antidumpingové clo. Pro aplikaci §265 celního zákona a prolomení tříleté prekluzivní lhůty
tedy postačuje pouze zdůvodnitelná obava o potenciálně možném naplnění skutkové podstaty
některého trestného činu uvedeného v českém trestním zákoníku, není třeba trvat na takové míře
podrobnosti, jako by tomu bylo v samotném trestním řízení. Ani s námitkou porušení zásady
legitimního očekávání se krajský soud neztotožnil, neboť vzhledem k ojedinělosti nezakládá
dřívější dílčí aplikace §265 celního zákona správní praxi, z níž by očekávání žalobkyně mohla
plynout, tím spíše, je-li takový postup v rozporu s judikaturou správních soudů a Soudního dvora
EU.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost.
Nadále trvá na tom, že žalovaný nesprávně vyložil a aplikoval čl. 1 prováděcího nařízení
2016/278, přičemž krajský soud se s touto otázkou vypořádal jen s odkazem na judikaturu NSS.
Závěry plynoucí z rozsudku NSS čj. 2 Afs 377/2019-31 jsou však nelogické, nesprávné
a protiústavní, mj. i proto, že jsou v rozporu s jazykovým a logickým výkladem prováděcího
nařízení 2016/278. V čl. 2 je výslovně uvedeno, že „zrušení antidumpingového cla není základem
pro vrácení cla vybraného před tímto datem“. Pokud Evropská komise nezamýšlela zastavit veškerá
řízení týkající se vyměření či doměření antidumpingového cla, nebyla by taková informace (viz
citace) nutná. Podle stěžovatelky bylo úmyslem Komise po zrušení antidumpingového cla již
žádné další dle zrušeného nařízení 91/2009 nevyměřit ani nedoměřit. Je-li možný dvojí výklad,
měl by být upřednostněn výklad in dubio pro mitius, tedy ve prospěch stěžovatelky. Na základě
prováděcího nařízení 2016/278 tedy byla dotčena jednotlivá celní řízení, která byla ve vztahu
ke zboží dovezenému stěžovatelkou zahájena, a proto nebylo možno clo k tomuto zboží vyměřit
či doměřit.
[5] Dále stěžovatelka namítá uplynutí prekluzivní lhůty, neboť celní orgány zahájily kontrolu
až v březnu 2017, tedy po více než 3 letech od vzniku celního dluhu. Ten nevznikl v důsledku
činu, který by bylo možno považovat ve smyslu §265 celního zákona za důvod pro zahájení
trestního řízení, proto nebylo možno clo doměřit po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Úvahy
o trestnosti jednání stěžovatelky jsou naprosto nesprávné. Nelze je opřít pouze o zjištění OLAF
a prokázání původu zboží v Číně, nikoliv na Tchaj-Wanu, neboť z této skutečnosti bez dalšího
neplyne, že se jedná o trestný čin. Krajský soud rezignoval na užití trestních předpisů pro zjištění
naplnění §265 celního zákona a zdůvodnění objektivní a subjektivní stránky vytýkaného
trestného činu, v důsledku čehož je rozsudek ve věci nezákonný. Správný v tomto kontextu není
ani závěr krajského soudu, že nebylo ve věci třeba shromáždit podklady nutné pro zahájení
trestního řízení. Podle stěžovatelky je nutné pro přijetí závěru o podezření ze spáchání trestného
činu (jakožto nutné podmínce pro aplikaci §265 celního zákona) alespoň označit okolnosti, které
by nasvědčovaly trestné činnosti související se vznikem celního dluhu. Pro tento závěr
nepostačuje pouhé nesprávné uvedení kódu „TW“ do příslušné kolonky, samotná existence
celního dluhu k závěrům o podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku nepostačuje, neboť je vyžadován
úmysl. Z ničeho ale nevyplývá, že stěžovatelka o „skutečném“ původu zboží věděla či že měla
v úmyslu clo krátit. Povinnost označit konkrétní trestný čin, jehož se měl dlužník (zde
stěžovatelka) dopustit, plyne i z judikatury Soudního dvora EU, což celní úřad neučinil a žalovaný
jeho pochybení nenapravil. Proto bylo clo v projednávané věci doměřeno v rozporu s čl. 221
odst. 3 první věty nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní
kodex Společenství (dále „celní kodex EHS“).
[6] Rovněž informace OLAF a k ní přiložená excelová tabulka nejsou dostatečnými,
relevantními a objektivními podklady pro rozhodnutí ve věci, neboť chybí přímý důkaz o tom,
že dovezené zboží bylo ve skutečnosti vyrobeno v Číně, nikoliv na Tchaj-Wanu. Závěr krajského
soudu týkající se této tabulky je nesprávný a rozhodně nemůže legitimně stanovit rozsah potřebné
„míry jistoty“ skutkových zjištění. Závěr krajského soudu, že postačuje „praktická jistota“ a není
třeba dostatečná míra pravděpodobnosti, je neústavní, neboť bylo na žalovaném,
aby oprávněnost doměřeného antidumpingového cla dostatečně prokázal. Informaci OLAF nelze
považovat z hlediska zákona za důkaz, neboť nesplňuje požadované náležitosti, navíc není
namístě ji bez dalšího akceptovat pouze z titulu autority komise OLAF, pokud nelze popsané
závěry jakkoliv řádně provést a vyhodnotit. Stěžovatelka setrvává i na námitce porušení zásady
legitimního očekávání. Odmítá úvahu krajského soudu ohledně toho, že označené jiné
rozhodnutí představovalo pouze osamocené rozhodnutí, které nemohlo založit legitimní
očekávání, a to s tím, že se jednalo rovněž o rozhodnutí ve věci stěžovatelky.
III. Vyjádření žalovaného
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že námitkou nesprávné aplikace
nařízení 91/2009 v kontextu jeho zrušení prováděcím nařízením 2016/278 se zabýval již
v odvolacím řízení, stejně tak ji řádně a přiléhavě vypořádal i krajský soud. Jelikož ke zrušení
nařízení 91/2009 došlo s účinností ex nunc ke dni 28. 2. 2016, veškeré dovozy zboží uskutečněné
před tímto datem antidumpingovému clu podléhaly, a to bez ohledu na to, kdy bylo clo
vyměřeno či doměřeno. Výklad prováděcího nařízení 2016/278 nabídnutý stěžovatelkou je zcela
mylný a nesprávný, neboť pojem „řízení“ je chápán ve smyslu obecných dumpingových řízení
zahájených Komisí. Rovněž se žalovaný i krajský soud již dříve vypořádali s námitkou uplynutí
prekluzivní lhůty pro doměření antidumpingového cla. Celní orgány nejsou orgány činnými
v trestním řízení a kvalifikaci jednání způsobilého pro zahájení trestního řízení provádějí
jen pro účely celního řízení. V projednávané věci žalovaný dospěl k závěru, že je dáno reálné
podezření ze spáchání trestného činu podvodu, případně podezření ze zkrácení cla jakoukoliv
jinou osobou, která se na dovozu zboží přímo či nepřímo podílela, a to ve smyslu trestného činu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Tím žalovaný osvědčil, že jsou splněny
podmínky pro aplikaci §265 celního zákona pro prodloužení prekluzivní lhůty. Závěry celních
orgánů o prodloužení prekluzivní lhůty jsou tak v souladu s judikaturou SDEU i rozsudkem NSS
ze dne 7. 8. 2019, čj. 4 Afs 152/2019-68. Stěžovatelka v rozporu s konstantní judikaturou
správních soudů nadále usiluje o zpochybnění prokázaného původu zboží na základě informace
OLAF. Zpráva OLAF z mise ev. č. OCM(2017)11599 – 15/06/2017 (dále „zpráva OLAF
z mise“) činí jednoznačný závěr, že spojovací prostředky v kontejnerech, ke kterým bylo
prováděno šetření, pochází z Číny. V projednávané věci bylo nade vši pochybnost prokázáno,
že zboží (spojovací prostředky) dovážené stěžovatelkou nepochází z Tchaj-Wanu, a tedy kód TW
v jednotlivých celních prohlášeních byl nesprávný. Rovněž bylo zjištěno, že zboží bylo
na Tchaj-Wan dovezeno z Číny. Stěžovatelka zpochybňuje předložené podklady pouze
fabulacemi o jejich údajné neprůkaznosti, aniž by sama předložila vlastní verzi skutkového stavu
a doložila pravdivost jí deklarovaných skutečností. Zpráva OLAF z mise i informace OLAF jsou
způsobilým důkazem pro doměření antidumpingového cla stěžovatelce. Rovněž námitkou
porušení zásady legitimního očekávání se žalovaný i krajský soud již zabývali a stěžovatelka ji
v kasační stížnosti podrobně nerozvedla. Není možno přisvědčit tomu, že by dřívější
konkludentní vyměření cla bez provedení kontroly po propuštění zboží či verifikaci jeho původu
zakládalo legitimní očekávání, že takto bude celní úřad postupovat i nadále. Na tom nic nemění
ani skutečnost, bylo-li dřívější (odlišné) rozhodnutí vydáno právě stěžovatelce, neboť nemůže
ve světle judikatury SDEU obstát a obsahuje překonané závěry. Navíc se předmětné dovozy
zboží uskutečnily od března 2013 do března 2014, tudíž by legitimní očekávání stěžovatelky
mohlo založit pouze jednání celních orgánů učiněné před tímto obdobím, nikoliv rozhodnutí
ze srpna 2015.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že shodnými skutkovými i právními otázkami
se již v případě téže stěžovatelky zabýval v rozsudcích ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Afs 376/2019-31
a čj. 2 Afs 377/2019-31, ze dne 26. 8. 2020, čj. 3 Afs 163/2018-29, a dále ze dne 22. 12. 2021,
čj. 3 Afs 379/2020-31, a ze dne 13. 1. 2022, čj. 2 Afs 388/2020-46. V úplnosti lze tedy odkázat
na závěry v těchto rozsudcích obsažené, jakožto i na závěry plynoucí např. z rozsudku NSS
ze dne 15. 11. 2018, čj. 9 Afs 24/2017-45.
[11] Obdobně jako v rozsudcích čj. 3 Afs 379/2020-31 a čj. 2 Afs 388/2020-46, i nyní
je namístě stěžovatelce vytknout, že kasační námitky z velké míry odpovídají námitkám žalobním
bez podrobné reflexe toho, jak se s nimi krajský soud vypořádal, resp. bez detailního
zpochybnění jeho závěrů. Takovému pojetí kasační stížnosti (byť zcela určitě přípustné) musí
odpovídat i způsob, jakým se Nejvyšší správní soud s jednotlivými, již dříve vznesenými
námitkami bude zabývat (k tomu srov. obdobně též např. rozsudky NSS ze dne 23. 6. 2005,
čj. 7 Afs 104/2004-54, či rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78,
č. 2162/2011 Sb. NSS). I v nyní projednávané věci se stejně jako v těchto uvedených dřívějších
rozsudcích Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že celní orgány
nepochybily, pokud svůj závěr opřely zejména o informaci OLAF (a její přílohy), která
má charakter předběžné informace předané OLAF členským státům [ve smyslu čl. 12 nařízení
Evropského parlamentu a Rady č. 883/2013 ze dne 11. 9. 2013 o vyšetřování prováděném
Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF)]. Použitelnost takové informace OLAF
či jiných výsledků šetření tohoto orgánu, které nejsou konečnou zprávou, jako podkladu
rozhodnutí také plyne z rozsudků tohoto soudu ze dne 10. 8. 2011, čj. 1 Afs 44/2011-85, ze dne
17. 9. 2015, čj. 9 Afs 128/2015-60, a ze dne 7. 11. 2018, čj. 2 Afs 332/2016-41. Informace OLAF
a její přílohy v daném případě vyhovují judikaturou vymezeným požadavkům na konkrétnost
jejich závěrů. Krajský soud v nyní napadeném rozsudku konkrétně popsal skutková zjištění
týkající se jednotlivých dovozů zboží z Číny na Tchaj-wan a jejich navazujícím vývozům
z Tchaj-wanu do ČR, a to včetně akceptace těchto skutečností tchajwanskými celními orgány.
Závěry popsané krajským soudem se stěžovatelce nepodařilo nijak zpochybnit, neboť v tomto
směru přednesla jen natolik obecnou argumentaci, která svědčí spíš o pouhé nespokojenosti
s výsledkem řízení, než aby představovala věcné a právně podložené zpochybnění toho, jak
krajský soud danou otázku posoudil.
[12] Stěžovatelka dále uvádí, že ve věci nebyla zachována prekluzivní lhůta k doměření cla.
Podle čl. 221 odst. 3 ve spojení s odst. 4 celního kodexu EHS sdělení dlužníkovi nelze provést
po uplynutí lhůty tří let ode dne vzniku celního dluhu. […] Vznikne-li celní dluh v důsledku činu, který byl
v době, kdy byl spáchán, trestný, může být výše dluhu sdělena dlužníkovi za podmínek stanovených platnými
předpisy i po uplynutí tříleté lhůty zmíněného v odstavci 3. Podle §265 celního zákona, vznikl-li celní dluh,
jehož výše může být dlužníkovi sdělena i po uplynutí lhůty stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie,
v důsledku činu, který v době, kdy byl spáchán, mohl být důvodem pro zahájení trestního řízení, lze tento celní
dluh vyměřit dlužníkovi do 10 let ode dne vzniku celního dluhu. Stěžovatelka namítá, že nebyl dostatečně
objasněn důvod pro zahájení trestního řízení. I na tuto námitku krajský soud v nyní napadeném
rozsudku reagoval, neboť uvedl, že celní orgány nemusí úvahu o trestnosti jednání popsat natolik
podrobně, jako by ji musely popsat orgány činné v trestním řízení. Stěžovatelka v tomto ohledu
nadále zpochybňuje dostatečná skutková zjištění zakládající oprávněnost aplikace §265 celního
zákona a nedostatečné prokázání subjektivních a objektivních znaků trestného činu. I touto
otázkou se již NSS ve výše uvedených rozsudcích čj. 3 Afs 379/2020-31 a čj. 2 Afs 388/2020-46
zabýval. Stejně tak se jí zabýval i ve výše zmíněném rozsudku čj. 4 Afs 152/2019-68, v němž
v návaznosti na judikaturu SDEU popsal, že „Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 16. 7. 2009
ve spojené věci C-124/08 a C-125/08, Gilbert Snauwaert a další, uvedl, že právní kvalifikace jednání jako
‚trestný čin‘ provedená celními orgány nepředstavuje určení, že k protiprávnímu jednání podle trestního práva
skutečně došlo. Uvedená kvalifikace se provádí pouze v rámci a pro účely řízení správní povahy, jehož jediným
cílem je umožnit uvedeným orgánům napravit případy vybrání dovozního nebo vývozního cla v nesprávné
nebo nedostatečné výši […]. Soudní dvůr při výkladu čl. 3 nařízení (EHS) č. 1697/79 […] dospěl k závěru,
že citované ustanovení je třeba vykládat tak, že 'nehovoří ani o odsuzujícím rozhodnutí vydaném v trestním řízení,
dokonce ani o zahájení jakéhokoliv trestního řízení, ale jednoznačně hovoří o jednání, které jednoduše může být
předmětem trestního stíhání před soudem.' V rozsudku […] Gilbert Snauwaert a další Soudní dvůr dále
konstatoval, že ,[…] ze systematiky článku 221 celního kodexu [EHS] vyplývá, že částka cla může být sdělena
dlužníkovi po uplynutí lhůty tří let, pokud následkem trestného činu nemohly celní orgány původně určit přesnou
částku cla dlužného ze zákona, a to i tehdy, není-li uvedený dlužník pachatelem tohoto činu.' Z citovaných
rozsudků tedy vyplývá, že k uplatnění prodloužené lhůty podle čl. 221 odst. 4 celního kodexu [EHS] postačí
přezkoumatelná úvaha správního orgánu, ze které vyplývá, že celní dluh vznikl v důsledku činu, který byl v době,
kdy byl spáchán, trestný. Nevyžaduje se tedy shledání dlužníka, popřípadě jiné osoby, vinným ze spáchání
trestného činu, ani zahájení trestního řízení.“ Nejvyšší správní soud nemá důvod se v projednávané věci
odchýlit od dříve vyslovených závěrů, které vyvracejí výše rozvedenou kasační námitku
stěžovatelky. Lze tedy zcela souhlasit s krajským soudem i žalovaným v tom, že úvahy celního
úřadu ohledně opodstatněnosti doměření cla v prodloužené lhůtě z důvodu podezření z existence
jednání způsobilého vést k zahájení trestního řízení (konkrétně ve smyslu trestného činu podvodu
podle §209 trestního zákoníku, případně trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné
povinné platby podle §240 téhož zákona) jsou přezkoumatelné a v kontextu projednávané věci
plně postačující a opírají se o odpovídající podklady.
[13] Dále stěžovatelka namítá, že s ohledem na „jazykový a logický výklad“ prováděcího
nařízení 2016/278 je třeba dospět k závěru, že v důsledku zrušení nařízení 91/2009 bylo třeba
zastavit veškerá doposud neskončená celní řízení, a to i v případě řízení o vyměření
nebo doměření cla ke zboží, které bylo na území EU dovezeno přede dnem účinnosti zrušení
uvedeného nařízení. Nejvyšší správní soud se již v rozsudcích čj. 2 Afs 376/2019-31
a čj. 2 Afs 377/2019-31 vyslovil, že „řízením“ ve smyslu čl. 1 prováděcího nařízení 2016/278
nelze rozumět jakákoliv jednotlivá celní řízení zahájená na základě nařízení 91/2009, ale pouze
antidumpingové řízení ve smyslu čl. 5 nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. 12. 1995,
o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Společenství. Nejvyšší správní
soud v uvedených rozsudcích výslovně s odkazem na právní předpisy EU a judikaturu SDEU
dovodil, že „nařízení č. 91/2009 bylo vydáno v rámci širšího antidumpingového řízení vedeného Komisí
(původně) na základě nařízení č. 384/96. Posledně uvedené nařízení, jakožto tzv. ,základní antidumpingové
nařízení I‘, bylo posléze nahrazeno nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009, o ochraně
před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (dále jen ,nařízení
č. 1225/2009‘ nebo ,základní antidumpingové nařízení II‘). Pokud tedy Komise nařízením 2016/278
mj. zastavila řízení, činila tak zcela zjevně ve vztahu k antidumpingovému řízení, v jehož rámci bylo zrušované
nařízení č. 91/2009 prvotně vydáno. Pokud by Komise antidumpingové řízení uvedeným ustanovením
nezastavila, bylo by namístě i po zrušení antidumpingového cla (nařízení č. 91/2009) dále postupovat
podle aktuálního základního antidumpingového nařízení a pokračovat v antidumpingovém řízení zahájeném již
oznámením Komise ze dne 9. 11. 2007, zveřejněném Úředním věstníku Evropské unie. Vzhledem k tomu,
že Komise zjevně nepovažovala za vhodné v antidumpingovém řízení pokračovat (patrně s ohledem na doporučení
Orgánu pro řešení sporů při Světové obchodní organizaci), rozhodla se je zastavit. Z ničeho nevyplývá, že by snad
Komise zamýšlela zastavit veškerá celní řízení vedená orgány celních správ jednotlivých členských států ve věcech
celních povinností subjektů, které po čas účinnosti nařízení č. 91/2009 uskutečnily dovoz dotčených spojovacích
prostředků ze železa nebo oceli, pocházejících z Čínské lidové republiky.“ V tomto směru lze tedy opět plně
odkázat na dřívější judikaturu NSS. Krajský soud na ni v napadeném rozsudku zcela správně
odkázal a z jí popsaných závěrů vyšel, pročež vysvětlil, proč nelze se stěžovatelkou souhlasit,
že by ve věci existovalo vícero možných výkladů nebo prostor pro případnou aplikaci zásady
in dubio pro mititus. Pakliže stěžovatelka dále zmiňuje „jazykový a logický výklad“ prováděcího
nařízení 2016/278, i na to judikatura NSS již ve výše citovaných dřívějších rozsudcích odpovídá
a krajský soud tyto závěry v napadeném rozsudku opět převzal. Nejvyšší správní soud neshledal
žádný důvod se od nich nyní odchýlit, tím spíše, jestliže je stěžovatelka zpochybňuje pouze
z důvodů, jimiž se judikatura NSS již zabývala. Ani tato kasační námitka tak nemůže být úspěšná.
[14] Nakonec stěžovatelka uvádí, že doměření cla bylo v rozporu se zásadou předvídatelnosti
a legitimního očekávání. I tuto námitku krajský soud v napadeném rozsudku řádně zhodnotil. Jak
ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil žalovaný, je třeba vycházet z toho, že stěžovatelka
dovezla zboží, které bylo předmětem sdělení cla, v červnu roku 2014. To vylučuje, aby svůj nárok
na předvídatelnost postupu celních orgánů opírala o rozhodnutí vydané v roce 2015. Žalovaný
toto rozhodnutí označil za ojedinělý exces a podobně k němu přistoupil i krajský soud. Je třeba
jim přisvědčit v odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03,
podle něhož „ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty
(čl. 1 odst. 1 Ústavy), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní
předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky“. Stejně
tak lze vycházet z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132,
vymezujícího správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálenou, jednotnou
a dlouhodobou činnost státních orgánů. Legitimního očekávání se tedy nelze dovolávat
na základě ojedinělého a navíc nesprávného či nepřiléhavého rozhodnutí celních orgánů, čímž
se ostatně již krajský soud obsáhle v napadeném rozsudku zabýval. Rovněž nelze stavět
požadavek předvídatelnosti na tom, že nekontrolované doklady byly v minulosti akceptovány, tím
spíše, netvrdí-li stěžovatelka konkrétně, zdali a v jakém rozsahu byla shodná osvědčení o původu
v obdobných dovozech celními orgány akceptována jako správná. Ani s touto kasační námitkou
se tak nelze ztotožnit.
V. Závěr a náklady řízení
[15] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádnou z uplatněných
kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. července 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu