ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.173.2021:73
sp. zn. 8 As 173/2021-73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců
Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Mgr. D. D., zast. Mgr. Luďkem
Strakou, advokátem sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti žalovanému: Okresní státní
zastupitelství ve Vyškově, sídlem Svatopluka Čecha 439/14, Vyškov, ve věci ochrany
proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 18. 6. 2020, doplněné
podáním ze dne 23. 6. 2020, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 21. 4. 2021, čj. 29 A 167/2020-86,
takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, čj. 29 A 167/2020-86,
se ruší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Luďku Strakovi, advokátovi, se p ři zn áv á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 6 800 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 18. 6. 2020 žalobce, prostřednictvím svého zmocněnce Cannabis is The Cure, z.s.,
požádal žalovaného o vydání stanoviska k pěti otázkám vztahujícím se k obžalobě podané
proti žalobci 6. 4. 2020 a projednávané Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 2 T 50/2020.
Následně 23. 6. 2020 svoji žádost doplnil o další tři otázky. Žalovaný tato podání v souladu s §59
odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dle jejich obsahu
vyhodnotil jako podání týkající se probíhajícího trestního řízení. V tomto smyslu na tato podání
dozorující státní zástupkyně reagovala vyrozuměním z 20. 7. 2020, čj. ZT 55/2019-966, v němž
na část dotazů odpověděla a ve zbylé části žalobce zpravila o dalším postupu.
[2] Žalobce se 21. 7. 2020 na žalovaného obrátil podáním označeným jako žádost o přijetí
opatření k ochraně proti nečinnosti dle §80 správního řádu, neboť žalovaný jako povinný
subjekt nevydal požadované informace. Žalovaný podání dle jeho obsahu vyhodnotil jako
stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství ve smyslu §16b odst. 1 zákona
č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Okresní státní zástupce ve Vyškově přípisem
z 24. 7. 2020, čj. SPR 274/2020-33, stížnost shledal nedůvodnou, jelikož dozorová státní
zástupkyně na žádost žalobce reagovala, a proto se nedopustila průtahů při plnění úkolů státního
zastupitelství.
[3] Podáním z 30. 7. 2020 žalobce požádal o přezkum sdělení z 24. 7. 2020 s odůvodněním,
že mu stále nebyly poskytnuty požadované informace. Nadto, okresnímu státnímu zástupci
ani nepříslušelo posoudit jeho žádost o přijetí opatření k ochraně proti nečinnosti, neboť věc
spadá do správního řízení. Krajský státní zástupce v Brně podání posoudil jako žádost
o přezkoumání vyřízení stížnosti na průtahy a přípisem z 6. 8. 2020, čj. 1 SPR 258/2020-4,
se plně ztotožnil se závěry okresního státního zástupce. Uvedl, že podání žalobce z 18. 6. 2020
doplněné 23. 6. 2020 bylo správně vyřízeno mimo rámec řízení o poskytnutí informací
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť nesplňovalo zákonné
podmínky pro zahájení tohoto řízení ve smyslu §14 odst. 2 tohoto zákona. V řízení podle §16b
zákona o státním zastupitelství je hodnocena pouze včasnost plnění úkolů státního
zastupitelstvím nikoli jejich obsah.
[4] Žalobce se dále obrátil na Úřad pro ochranu osobních údajů (dále „ÚOOÚ“) se stížností
na nečinnost. ÚOOÚ však přípisem z 8. 9. 2020, čj. UOOU-03662/202-2, žalobce vyrozuměl,
že pokud žalovaný původní podání nevyhodnotil jako žádost podle zákona o svobodném
přístupu k informacím a tedy nevedl žádné řízení podle tohoto zákona, nemá ÚOOÚ žádné
oprávnění do řízení a rozhodnutí zasahovat.
[5] Následně žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu na ochranu proti nečinnosti,
kterou brojil proti nečinnosti žalovaného „při vydání stanoviska / informace na žádost žalobce
ze dne 18. 6. 2020 doplněné dne 23. 6. 2020 v rozporu s judikaturou NSS ČR dne 14. 1. 2015
čj. 10 As 117/2014-64 a informačním zákonem“. Upřesnil, že věc souvisí s trestním řízením, které
bylo vedeno proti žalobci u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 108/2020. Namítl,
že jeho žádost z 18. 6. 2020 doplněná 23. 6. 2020 měla být správně posouzena podle zákona
o svobodném přístupu k informacím, nikoli v režimu zákona o státním zastupitelství. V důsledku
nesprávného postupu žalovaného hodnotil okresní státní zástupce ve Vyškově žalobcovu žádost
o přijetí opatření k ochraně proti nečinnosti v rozporu s jejím obsahem a odmítl ji. Krajský státní
zástupce v Brně pak předchozí nezákonné jednání potvrdil. Žalobce se žalobou domáhal,
aby krajský soud žalovanému uložil povinnost do 30 dnů od právní moci rozhodnutí ve věci
vydat „stanovisko a informace uvedené v žádosti žalobce dne 18. 6. 2020 pod bodem 1-5 a v doplnění žádosti
dne 23. 6. 2020 pod bodem 7“.
[6] Krajský soud žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §4 odst. 1
písm. b) a §2 téhož zákona. Dospěl totiž k závěru, že i v důsledku nejasného žalobcova podání
žalovaný ve věci legitimně vystupoval především jako orgán činný v trestním řízení, resp. jako
orgán postupující primárně dle trestního řádu a zákona o státním zastupitelství, nikoli jako
správní orgán dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nebyla tak splněna podmínka
řízení v podobě pravomoci správních soudů a tento nedostatek je neodstranitelný.
Podle krajského soudu ani postup při vyřizování stížnosti podle §16b zákona o státním
zastupitelství nepředstavuje výkon působnosti orgánu veřejné správy směrem k veřejným
subjektivním právům fyzických či právnických osob.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Soudem
ustanovený zástupce tuto kasační stížnost doplnil a namítl, že usnesení krajského soudu spočívá
na nesprávných skutkových i právních závěrech, které jsou navíc zcela nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[8] Nepřezkoumatelným je konkrétně závěr v bodě 24 napadeného usnesení o odmítnutí
žaloby pro nesplnění podmínek řízení. Krajský soud jej nijak neodůvodnil, neboť neuvedl, které
obligatorní podmínky řízení nebyly v dané věci splněny, ani nevysvětlil, proč se mělo jednat
o nedostatek neodstranitelný. Není tak zřejmé, jak k takovému závěru krajský soud dospěl.
[9] Vzhledem k tomu, že krajský soud citoval §79 odst. 1 s. ř. s., může se stěžovatel toliko
domnívat, že důvodem odmítnutí žaloby byla skutečnost, že bezvýsledně nevyčerpal prostředky
k ochraně proti nečinnosti žalovaného. I v takovém případě by však bylo napadené usnesení
nepřezkoumatelné, jelikož neobsahuje žádné důvody pro závěr o nevyčerpání takových
prostředků ochrany. Navíc, jak je patrné z průběhu řízení před žalovaným, stěžovatel prostředky
ke své ochraně bezvýsledně vyčerpal.
[10] Pokud krajský soud žalobu odmítl proto, že stěžovatelovo podání z 18. 6. 2020 doplněné
23. 6. 2020 adresované žalovanému nebylo žádostí o informaci podle zákona o svobodném
přístupu k informacím, a že žalovaný nevystupoval jako správní orgán v postavení povinného
subjektu, považuje stěžovatel takové závěry za nesprávné. Stěžovatel poukázal na krajským
soudem citovaný rozsudek NSS z 15. 11. 2012, čj. 4 Aps 1/2012-55, podle nějž státní
zastupitelství při vyřizování žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu
k informacím vystupuje jako správní orgán. Vzhledem k tomu, že podání stěžovatele bylo
dle svého obsahu žádostí o informace podle uvedeného zákona, měl žalovaný v projednávaném
případě postavení správního orgánu. Podle §14 odst. 2 zákona o svobodném přístupu
k informacím stačí, je-li z obsahu žádosti zřejmé, že se žadatel domáhá poskytnutí informace
ve smyslu tohoto zákona. Není tak nutné, aby byl na uvedený zákon výslovně vyjádřen odkaz, jak
chybně uvedl krajský soud v bodě 16 napadeného usnesení. Nic takového nestanoví ani manuál
k podávání žádosti o informace na složky resortu justice, tj. včetně státního zastupitelství,
podle zákona o svobodném přístupu k informacím dostupný
na https://www.justice.cz/chci-zadat-o-informace-podle-zakona-c-1061999.
[11] Zákon o svobodném přístupu k informacím vychází z principu neformálnosti
a minimálních nároků na postup žadatele o poskytnutí informací, což se projevuje mj. i tím,
že nedostatek některé z obsahových náležitostí žádosti podle §14 odst. 2 tohoto zákona nemusí
vždy bránit jejímu vyřízení. Jestliže měl žalovaný či jemu nadřízený správní orgán pochybnosti
o povaze stěžovatelovy žádosti, měli jej vyzvat k jejímu upřesnění. Ostatně, sám krajský soud
učinil závěr, že žádost byla nejasná. K závěru krajského soudu, že se správní orgány mohly
legitimně domnívat, že žádost stěžovatele není žádostí ve smyslu zákona o svobodném přístupu
k informacím, a že není rozhodné jeho subjektivní přesvědčení, je nutno uvést, že naopak není
rozhodná subjektivní domněnka správního orgánu o povaze podání, neboť to může mít
objektivně povahu pouze jednu.
[12] Uvedený závěr krajského soudu, že se žalovaný mohl domnívat, že se na něj stěžovatel
obrací jako na orgán činný v trestním řízení, a proto nejde o žádost podle zákona o svobodném
přístupu k informacím, je rovněž nelogický. Je totiž samozřejmé, že se stěžovatel obracel
na žalovaného jako na orgán činný v trestním řízení, neboť právě takové postavení má. Ničeho
to však nevypovídá o tom, že by takovému orgánu nebylo možno adresovat žádost ve smyslu
zákona o svobodném přístupu k informacím, protože z logiky věci různé povinné subjekty mají
různé oblasti své primární působnosti (stavební úřad, soud, policie, katastrální úřad, apod.).
Rozhodná není ani okolnost zmíněná krajským soudem, že se žádost vztahovala k jednotlivým
spisovým značkám.
[13] Stěžovatel ve vlastnoručně psané kasační stížnosti a jejím doplnění dále popisuje průběh
svých několika trestních řízení, v nichž byl odsouzen k trestu odnětí svobody. V této souvislosti
se vyjadřuje k různým nešvarům, které shledává v činnosti orgánů veřejné moci včetně soudů.
Vzhledem k tomu, že se tato argumentace zcela míjí s předmětem řízení o této kasační stížnosti,
Nejvyšší správní soud obsah těchto podání pro nadbytečnost nereprodukuje.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[15] Stěžovatel výslovně uvedl, že kasační stížnost podává z důvodů podle §103 odst. 1
písm. a) až e) s. ř. s. Je-li však kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také
případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (rozsudek NSS z 21. 4. 2005,
čj. 3 Azs 33/2004-98, č. 625/2005 Sb. NSS).
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu kasačních námitek
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[17] Podle §2 s. ř s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům
fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto
nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
[18] Podle §4 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o ochraně proti nečinnosti
správního orgánu, tj. orgánu moci výkonné, orgánu územního samosprávného celku, jakož i fyzické
nebo právnické osoby nebo jiného orgánu, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů ohledně závěru krajského soudu o nesplnění podmínek řízení z důvodu nedostatku
pravomoci správních soudů (k nepřezkoumatelnosti podrobněji srov. rozsudek NSS
ze 4. 3. 2022, čj. 5 As 158/2021-36, bod 18). Stěžovatel sice obecně zmínil i nesrozumitelnost
napadeného usnesení, avšak jeho kasační argumentace míří výhradně do nedostatku důvodů.
[20] Touto vadou napadené usnesení netrpí. Závěr krajského soudu o odmítnutí žaloby
uvedený v bodě 24 usnesení je „pouze“ vyústěním předchozího podrobného zdůvodnění
v bodech 10 až 23 usnesení, kde krajský soud uvedl důvody výroku, rozvedl své úvahy, jimiž
se řídil při hodnocení věci, jakož i při výkladu relevantních právních ustanovení, včetně citace
judikatury Nejvyššího správního soudu. Krajský soud vyšel z toho, že i v případě žalob
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s. je třeba, aby se této
nečinnosti dopustil orgán v rámci výkonu své působnosti ve veřejné správě (bod 18). Dále dospěl
k závěru, že žalovaný ve věci vystupoval především jako orgán činný v trestním řízení, resp. jako
orgán postupující primárně dle trestního řádu a zákona o státním zastupitelství, nikoli jako
správní orgán dle zákona o svobodném přístupu k informacím (bod 20). Uzavřel, že není dána
pravomoc krajského soudu k posuzování stěžovatelem tvrzené nečinnosti, neboť tu nelze přičíst
žalovanému jako orgánu veřejné správy (správnímu orgánu) ve smyslu §4 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
(bod 21). Krajský soud nemusel vysvětlovat, proč jde o neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení. Je notorietou, že nedostatek pravomoci soudu objektivně odstranit nelze, soud se o to
tedy ani nemusí pokoušet, a návrh bez dalšího odmítne (srov. např. Kühn, Z., Kocourek, T.
a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, 1104 s. ISBN
978-80-7598-479-1, s. 361).
[21] Z uvedeného rovněž plyne, že důvodem odmítnutí žaloby nebyla skutečnost,
že by stěžovatel bezvýsledně nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, jak se stěžovatel
domnívá. Splnění této zvláštní podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu by krajský soud mohl zkoumat až v případě, že by měl dánu pravomoc věc projednat
ve smyslu §2 a §4 odst. 1 písm. b) s. ř. s. představující obecnou podmínku řízení. Ustanovení
§79 odst. 1 s. ř. s. citoval proto, že musí jít o nečinnost správního orgánu ve výše uvedeném
smyslu. Vzhledem k tomu, že krajský soud žalobu stěžovatele neodmítl proto, že by stěžovatel
bezvýsledně nevyčerpal prostředky ochrany, logicky ani neuváděl důvody pro takový závěr. Jejich
neuvedení proto nemůže založit nepřezkoumatelnost napadeného usnesení.
[22] Podstatou dalších kasačních námitek je tvrzení stěžovatele, že jeho podání z 18. 6. 2020
doplněné 23. 6. 2020 adresované žalovanému bylo žádostí o informaci podle zákona
o svobodném přístupu k informacím. Žalovaný proto vystupoval jako správní orgán v postavení
povinného subjektu, resp. byl v tomto postavení nečinný, jelikož požadované informace
neposkytl. Krajský soud podle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, že nemá pravomoc
k projednání žaloby, neboť žalovaný v této věci postavení správního orgánu měl.
[23] V projednávané věci je tak mezi stěžovatelem na jedné straně a žalovaným a krajským
soudem na straně druhé spor o to, zda vůbec stěžovatel výše uvedeným podáním zahájil řízení
podle zákona o svobodném přístupu k informacím. V případě, že by tomu tak bylo, vystupoval
by žalovaný v postavení povinného subjektu podle uvedeného zákona a tedy jako správní orgán
rozhodující o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Tím
by byla dána pravomoc krajského soudu k projednání stěžovatelovy žaloby, byť nikoli nutně
meritornímu, neboť by nejprve zkoumal splnění dalších podmínek řízení.
[24] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že není pochyb o tom, že žalovaný jako součást
soustavy státního zastupitelství je obecně povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o svobodném přístupu k informacím (rozsudek NSS ze 4. 10. 2011,
čj. 2 As 93/2011-79, č. 2462/2012 Sb. NSS, body 21 a násl., či krajským soudem citovaný
rozsudek čj. 4 Aps 1/2012-55). Správní soudy běžně přezkoumávají postupy státních
zastupitelství při vyřizování žádostí o informace (z poslední doby např. rozsudek NSS
z 9. 12. 2021, čj. 6 As 215/2021-28). Uvedené ostatně nesporuje žalovaný ani krajský soud.
K zodpovězení otázky, zda stěžovatel zahájil řízení podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, a žalovaný byl v postavení povinného subjektu, je tak třeba zkoumat, jestli jeho
podání z 18. 6. 2020 doplněné 23. 6. 2020 adresované žalovanému bylo žádostí o informaci
podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[25] Podání stěžovatele z 18. 6. 2020 bylo označeno jako „Žádost o vydání stanoviska Mgr. Dušanu
Dvořákovi, nar. 12. 1. 1962 – plná moc přílohou – vydaného v souladu s dobrou správní praxí k obžalobě
vedené Okresním soudem v Prostějově pod sp. zn. 2T50/2020 podané dne 6. 4. 2020“. Následuje pět
dotazů, které nejsou výslovně adresované konkrétní osobě, ale z jejich obsahu je patrné, že míří
na dozorovou státní zástupkyni. Je požadováno sdělení, zda 1) navrhla potrestat policistu, který
stěžovatele v rámci trestního řízení sp. zn. KRPM-26700/TČ-2019 nepravdivě a účelově obvinil;
2) zda ve výše uvedeném spisu nalezla rozhodnutí policie o tom, že dané trestní řízení
představuje sloučení dvou dalších samostatně vedených trestních řízení; 3) zda ve výše uvedeném
spisu nalezla stěžovatelovo oznámení ze dne 27. 1. 2019 adresované na pracovní e-maily různých
justičních funkcionářů a dalších institucí, že stěžovatel vykoná „v rámci 100 dnů kroniky předem
ohlášené smrti rituální zabití uvedené v obžalobě jako vyhrožování pracovníkům přestupkové komise
v Olomouci“; 4) zda v případě, že skutečnosti obsažené v druhé otázce věděla, vysvětlí, proč
v obžalobě uvádí křivé a důkazně nepravdivé obvinění; 5) proč, pokud skutečnosti uvedené
v otázce třetí věděla, neuvedla mezi poškozenými další osoby, jimž oznámení adresoval.
V obdobně formulovaném doplnění z 23. 6. 2020 stěžovatel požadoval dále sdělit 6) z jakého
důvodu mu nebyla poskytnuta nebo nebylo přikázáno mu poskytnout ochranu svědka; 7) čeho
se týkaly trestní podněty, které v červnu 2020 opakovaně předalo Okresní státní zastupitelství
v Prostějově pod sp. zn. ZT 100/2019; a 8) kdy byl předán návrh ze 17. 2. 2020 na přezkum
rozhodnutí Krajskému státnímu zastupitelství v Brně.
[26] Podle §14 odst. 2 věty první uvedeného zákona ze žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému
subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona
(zvýraznění NSS).
[27] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že základním vodítkem pro rozlišení
toho, zda má být určitá žádost o poskytnutí informace posuzována formálním postupem
dle zákona o svobodném přístupu k informacím či jiným postupem, je samotná formulace
žádosti. Bylo by formalistickým a tedy nežádoucím požadavkem, aby žadatel o informaci musel
ve své žádosti vždy výslovně zmínit tento zákon či dokonce odkazovat na některá jeho
ustanovení. Podle §14 odst. 2 uvedeného zákona však musí být z podané žádosti zřejmé,
že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu tohoto zákona (např. rozsudky NSS
z 29. 8. 2011, čj. 8 As 57/2011-77, body 19 a 20, či z 20. 9. 2017, čj. 6 As 32/2017-38, bod 19).
Vždy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, musí správní orgán, který je jinak
povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím, vážit, zda je možné
obdržené podání podřadit pod režim tohoto zákona, či nikoliv. V případě, že je možné dotaz
osoby vůči povinnému subjektu posoudit jako žádost o poskytnutí informace dle tohoto zákona,
je třeba režimu tohoto zákona podřídit i proces jejího vyřizovaní, resp. odmítnutí dle §15,
i možnost procesní obrany žadatele v případě neposkytnutí informace dle §16 či §16a (rozsudek
NSS čj. 8 As 57/2011-77, bod 18).
[28] Žalovaný vyhodnotil podání stěžovatele dle jejich obsahu jako podání týkající
se probíhajícího trestního řízení, konkrétně dozorového spisu sp. zn. ZT 55/2019, a v tomto
smyslu na ně dozorová státní zástupkyně reagovala. Podle krajského soudu bylo možné vyjít
z toho, že i v důsledku nejasného žalobcova podání žalovaný ve věci legitimně vystupoval
především jako orgán činný v trestním řízení, resp. jako orgán postupující primárně dle trestního
řádu a zákona o státním zastupitelství, nikoli jako správní orgán dle zákona o svobodném
přístupu k informacím. Krajský soud volbu takového postupu s ohledem na konkrétní okolnosti
věci vnímal jako akceptovatelnou.
[29] Podle Nejvyššího správního soudu však takový závěr, především ve světle rozsudku NSS
čj. 2 As 93/2011-79, body 21 a násl., nemůže obstát. Nejvyšší správní soud totiž v tomto
rozsudku dospěl k následujícím závěrům. Ve vztahu k dozorovému spisu neexistuje komplexní
právní úprava nahlížení do tohoto druhu spisu, resp. přesněji řečeno, v rámci trestního řízení
neexistuje nástroj, který by nahlížení do dozorového spisu státního zástupce umožňoval.
Je nepochybné, že při vedení dozorového spisu státní zástupce vystupuje v pozici orgánu činného
v trestním řízení, nikoliv v pozici orgánu veřejné správy. Poskytování informací vztahujících
se k působnosti státního zástupce jakožto státního orgánu moci výkonné však rozhodně nelze
označit za postup v trestním řízení, jehož účelem je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé
potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 trestního řádu), přestože se požadované informace
postupů orgánů činných v trestním řízení dotýkají. Žádost o informace z dozorového spisu
je tak nutné vyřídit v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, s tím, že povinný
subjekt musí zvážit, zda a v jakém rozsahu se uplatní příslušná zákonná omezení práva
na poskytnutí informace [§8a a násl. trestního řádu a §11 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona
o svobodném přístupu k informacím). Soudu pak přísluší posouzení zákonnosti uplatnění tohoto
omezení.
[30] Z podání stěžovatele z 18. 6. 2020 a 23. 6. 2020 je dle Nejvyššího správního soudu
zřejmé, že některé dotazy se týkaly obsahu dozorového spisu (listin, které se tam nachází).
Shodně ostatně podání stěžovatele kvalifikoval i žalovaný ve svém vyjádření k žalobě z 8. 2. 2021,
čj. SPR 135/2021-7 (na č. l. 51 spisu krajského soudu). Za této situace nemůže obstát závěr
krajského soudu, že uvedené žádosti nebyly vůbec žádostmi podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, a tedy ani závěr o tom, že není dána pravomoc krajského soudu k posuzování
stěžovatelem tvrzené nečinnosti, neboť tu nelze přičíst žalovanému jako orgánu veřejné správy
(správnímu orgánu) ve smyslu §4 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Krajský soud se proto měl zabývat
dalšími podmínkami přípustnosti žaloby a při jejich splnění následně její důvodností, což učiní
v dalším řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[31] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud
vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[32] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
[33] Usnesením Nejvyššího správního soudu z 5. 10. 2021, čj. 8 As 173/2021-57, byl
stěžovateli na jeho návrh ustanoven zástupce z řad advokátů, Mgr. Luděk Straka. Podle §35
odst. 10 věty první s. ř. s. hradí odměnu za zastupování a hotové výdaje ustanoveného advokáta
stát. Ustanovený zástupce učinil v řízení před zdejším soudem dva úkony právní služby: převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání ve věci samé, kterým byl sepis doplnění kasační stížnosti
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za každý úkon právní služby zástupci náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5 advokátního tarifu], a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Za dva úkony jde celkem o částku 6 800 Kč. Ustanovený zástupce nedoložil,
že by byl plátcem DPH. Celková výše odměny ustanoveného zástupce tak činí 6 800 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce ode dne
právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. července 2022
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu