ECLI:CZ:NSS:2022:8.AZS.170.2021:38
sp. zn. 8 Azs 170/2021-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců
Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: Q. H. N., zastoupený Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 9. 2020, čj. MV-112625-5/SO-2020, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 5. 2021, čj. 77 A 136/2020-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci byla udělena zaměstnanecká karta s platností od 15. 1. 2018 do 14. 7. 2019,
přičemž dne 19. 9. 2018 mu byl udělen souhlas se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké
karty, a to k zaměstnavateli P. H. V. na pracovní pozici „pomocní a nekvalifikovaní pracovníci
ve službách jinde neuvedení (pomocník v provozovně pedikúry a manikúry)“ s místem výkonu
práce v Liberci. Dne 30. 5. 2019 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti
zaměstnanecké karty, kterou Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 3. 6. 2020,
čj. OAM-30909-29/ZM-2019, zamítlo, neboť zjistilo jinou závažnou překážku pobytu žalobce
na území ČR spočívající ve výkonu nelegální práce [§44a odst. 11 ve spojení s §46e odst. 1, §37
odst. 2 písm. a) a §56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále „zákon o pobytu cizinců“)]. Proti tomu podal
žalobce odvolání, které žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a potvrdila rozhodnutí
ministerstva.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Plzni. Namítal,
že správní orgány založily závěr o nelegálním výkonu práce pouze na tom, že během
účastnického výslechu konaného dne 12. 2. 2020 popsal činnosti, které u zaměstnavatele
vykonává (odlakování, čištění nehtů na rukou, stříhání nehtů, jejich broušení, úprava nehtů
obecně a dále čištění odumřelé kůže, to vše jak na rukou, tak na nohou, a nalepování umělých
nehtů). Pakliže dospěly na základě takto popsaných činností k tomu, že nevykonává práci
pomocného pracovníka, nýbrž manikéra/pedikéra (pro což neměl udělenou zaměstnaneckou
kartu), měly doplnit dokazování či žalobce vyzvat ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní.
Schválením žádosti v souvislosti se změnou pracovní pozice došlo k aprobování výkonu
uvedených činností, resp. ke vzniku legitimního očekávání žalobce, že tyto činnosti může
na pracovní pozici pomocníka v provozovně pedikúry a manikúry vykonávat, pokud se vyvaruje
činností spadajících pod rozsah činností vykonávaných manikéry/pedikéry. Dále žalovaná závěr
o výkonu nelegální práce opřela mj. i o otázku povinností podnikatele na úseku živnostenského
podnikání, což v této věci nebylo případné. Takové možné pochybení totiž může stíhat
zaměstnavatele, nikoliv zaměstnance. Žalobce nadto doložil doklad o splnění odborné
způsobilosti pro výkon činnosti manikéra/pedikéra podle živnostenského zákona (osvědčení
o rekvalifikaci). Nakonec žalobce namítal, že se správní orgány nezabývaly, resp. se zabývaly
nesprávně posouzením závažnosti případného porušení veřejného zájmu. Žalovaná dovodila
závažnost pouze s ohledem na délku trvání výkonu nelegální práce, avšak vzhledem
k okolnostem věci mohlo být v případě žalobce narušení veřejného zájmu pouze bagatelní.
Žalobce neusiloval o porušení podmínek na úseku zaměstnávání cizinců, ze strany
zaměstnavatele šlo maximálně o špatnou kategorizaci jeho pracovní pozice.
[3] Krajský soud se s žalobními námitkami částečně ztotožnil a shora uvedeným rozsudkem
rozhodnutí žalované i ministerstva zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vyšel z toho,
že i v řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nesou správní orgány
důkazní břemeno ve vztahu k existenci závažné překážky pobytu cizince na území
(v projednávané věci spočívající ve výkonu nelegální práce žalobcem). Ačkoliv správní orgány
skutkový stav zjistily dostatečně, ostatně žalobce sám jim vykonávané činnosti při účastnickém
výslechu zcela jasně popsal, dovodily z nich nesprávné závěry. Krajský soud se ztotožnil s tím,
že se žalobce dopouštěl výkonu nelegální práce, neboť jím popsané činnosti, které vykonával
na pracovní pozici pomocného a nekvalifikovaného pracovníka ve službách, svým obsahem
spadaly pod činnosti, které má vykonávat manikér/pedikér. Žalobce tedy vykonával činnosti
v rozporu s vydanou zaměstnaneckou kartou. Skutková zjištění správních orgánů o nelegální
práci žalobce však nevedou vzhledem ke konkrétním okolnostem věci k závěru o existenci
závažné překážky jeho pobytu na území. Žalobce výslovně směl podle vydané zaměstnanecké
karty pracovat na pozici „pomocníka v provozovně pedikúry a manikúry“, podle krajského soudu
tedy není na první pohled nelogické, pokud se domníval, že jím vykonávané činnosti (jež lze
obecně popsat jako přípravu rukou a nohou pro následnou odbornou péči manikéra/pedikéra)
pod tuto pracovní pozici spadají. Stěží by jinak šlo najít důvod, proč byla v zaměstnanecké kartě
jeho oborová činnost omezena na manikúru a pedikúru (přestože jinak lze pracovní pozici
pomocných a nekvalifikovaných pracovníků chápat např. jako recepční, šatnáře apod.). Žalobce
tak měl zaměstnaneckou kartu omezenou na činnosti související s manikúrou a pedikúrou, navíc
správní orgány nevyvrátily jeho tvrzení, že nejodbornější a finální fáze manikúry a pedikúry
neprováděl. V kontextu těchto zjištění tak bylo dle krajského soudu (s odkazem na závěry
plynoucí z rozsudku NSS ze dne 30. 4. 2020, čj. 1 Azs 23/2020-36) nutno posuzovat závažnost
zjištěné nelegální práce, která nenasvědčuje takové intenzitě případného porušení předpisů
na úseku zaměstnanosti anebo porušení veřejného zájmu na ochranu pracovního trhu,
že by ospravedlňovala závěr o závažné překážce bránící dalšímu pobytu žalobce na území ČR.
Skutečnost, že žalobce ministerstvu sám vykonávané (a následně vytýkané) činnosti popsal, svědčí
spíše o (nikoliv nepochopitelném) neporozumění podmínkám výkonu práce na základě
zaměstnanecké karty spíše než o úmyslném porušení či obcházení zákona. Proto ani zjištěná
nelegální práce v délce 15 měsíců nemohla založit závažnou překážku pobytu žalobce na území,
neboť správní orgány své závěry v tomto ohledu nezdůvodnily dostatečně a s ohledem
na specifické okolnosti případu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační
stížnost. Zdůraznila, že minimálně od 12. 11. 2018 do 12. 2. 2020 se žalobce dopouštěl výkonu
nelegální práce, neboť vykonával jiné pracovní činnosti, než pro jaké (resp. pro jakou pracovní
pozici) mu byla udělena zaměstnanecká karta. Takového výkonu nelegální práce se dopouštěl
dlouhodobě, proto nelze přisvědčit závěru krajského soudu, že se nejedná o intenzivní
pochybení. Krajský soud pouze odkázal na judikaturu zabývající se skutkově odlišnými případy,
aniž by přihlédl k okolnostem věci. V projednávaném případě nebylo možno bez dalšího
konstatovat, že nelze výkon nelegální práce po dobu kratší než 2 roky považovat za jinou
závažnou překážku pro pobyt cizince na území. Opačný závěr krajského soudu
(tedy že judikatura správních soudů spojuje dlouhodobost výkonu nelegální práce právě s dobou
2 let a více) je třeba považovat za nepřesný a zavádějící, neboť je nutno dobu, po kterou
se cizinec nelegální práce dopouštěl, posuzovat i z hlediska dalších okolností (např. jeho celkové
doby na území ČR, poměr legální a nelegální práce apod.). Vzhledem k tomu, že zaměstnanecké
karty bývají vydávány právě na dobu 2 let, nebylo by prakticky možné cizince za výkon nelegální
práce postihnout. Navíc se krajský soud dopustil nemístné bagatelizace zjištěného výkonu
nelegální práce, neboť není rozhodné, že žalobce vykonával pracovní činnosti u téhož
zaměstnavatele, u kterého měl vykonávat práci podle zaměstnanecké karty. Zaměstnanecká karta
je totiž udělována nejen ke konkrétnímu zaměstnavateli, ale právě i na konkrétní pracovní pozici.
Nelze připustit, aby cizinci svévolně měnili pracovní pozici, neboť na vázanosti pracovního místa
u konkrétního zaměstnavatele je postaven celý systém zaměstnávání cizinců. Cizinci tak musí
podmínky výkonu práce respektovat po celou dobu platnosti zaměstnanecké karty. Okolnosti
projednávané věci tak svědčily o závažném obcházení předpisů regulujících zaměstnávání cizinců,
nikoliv o pouhém neporozumění podmínkám zaměstnanecké karty, jak uvedl krajský soud.
[5] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že otázka doby zjištěného výkonu
nelegální práce je pouze jedním z kritérií, pro která lze shledat naplnění jiné závažné překážky
pobytu cizince na území ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Proto nemá
kasační argumentace stěžovatelky vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť i kdyby bylo
možno podmínku jiné závažné překážky pobytu cizince na území shledat za naplněnou
v důsledku výkonu nelegální práce po dobu kratší než 2 roky, jednalo by se pouze o jedno
z dílčích kritérií, která je zapotřebí vzít v úvahu. Krajský soud se vypořádal se všemi skutkovými
okolnostmi věci, zejména s tím, že žalobce právní předpisy týkající se zaměstnávání cizinců
neporušoval úmyslně, navíc nebyl narušen ani fiskální zájem ČR. Jeho jednání tak nemohlo
podmínky podle §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců naplnit, čímž se stěžovatelka
nezabývala.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že krajský soud nezaložil rozsudek rušící
rozhodnutí obou správních orgánů v dané věci na tom, že by zjištěný výkon nelegální práce
po dobu 15 měsíců nepostačoval k založení jiné závažné překážky pobytu žalobce na území.
Doba výkonu nelegální práce zde tedy není rozhodná, byť valná část kasační argumentace
stěžovatelky míří právě tímto směrem. Krajský soud založil své rozhodné důvody na tom,
že správní orgány nesprávně zjistily závažnost (resp. její intenzitu) jednání žalobce s ohledem
na jím uvedená tvrzení a neposoudily konkrétní skutková zjištění o výkonu nelegální práce
v kontextu otázky ohrožení veřejného pořádku. Námitky týkající se doby výkonu nelegální práce
tedy nereagují na klíčové závěry krajského soudu (resp. na ně reagují způsobem, který se s nimi
zjevně míjí) a Nejvyšší správní soud se jimi nezabýval (k tomu analogicky srov. např. usnesení
NSS ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Rovněž se Nejvyšší
správní soud samostatně nezabýval otázkou, zdali se žalobce dopustil výkonu nelegální práce,
neboť tu již vypořádal krajský soud a jeho závěry v tomto směru nerozporuje ani stěžovatelka
v kasační stížnosti, ani žalobce ve vyjádření k ní.
[9] V projednávané věci je tak spornou jediná otázka, které se kasační důvody taktéž týkají,
a to, zdali činnosti vykonávané žalobcem spočívající v přípravě nehtů pro další odbornou péči
manikéra/pedikéra (odlakování, čištění nehtů na rukou, stříhání nehtů, jejich broušení, úprava
nehtů obecně a dále čištění odumřelé kůže, to vše jak na rukou, tak na nohou, a nalepování
umělých nehtů) opodstatňují závěr, že je v jeho případě dána jiná závažná překážka pobytu
na území, pokud tyto činnosti vykonával na základě zaměstnanecké karty udělené pro pracovní
pozici „pomocní a nekvalifikovaní pracovníci ve službách jinde neuvedení (pomocník
v provozovně pedikúry a manikúry)“. Krajský soud i správní orgány vyšly z toho, že činnosti
popsané žalobcem spadají pod rozsah činností vykonávaných manikérem/pedikérem. To ostatně
není předmětem nynějšího sporu, neboť ani žalobce nenamítá, že tyto činnosti směl na základě
zaměstnanecké karty a bez patřičné kvalifikace vykonávat. Naopak sám připouští, že právní
předpisy porušil, zdůrazňuje nicméně, že tak nečinil úmyslně. Pro posouzení kasační stížnosti
není ani podstatné přesně vymezit rozsah činností spadajících pod pracovní pozici
manikér/pedikér a pod pracovní pozici pracovník v provozovně manikúry a pedikúry
(resp. pomocní a nekvalifikovaní pracovníci ve službách jinde neuvedení), neboť tak již
v návaznosti na závěry správních orgánů učinil krajský soud v napadeném rozsudku, na který lze
v tomto ohledu v podrobnostech odkázat. Je namístě se tedy zabývat pouze tím, zda výkon
činností spadajících pod rozsah jiné (kvalifikovanější) pracovní pozice u téhož zaměstnavatele
může za výše popsaných okolností věci zdůvodnit naplnění podmínek jiné závažné překážky
pobytu cizince na území ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, kvůli níž
[na základě §44a odst. 11 ve spojení s §46e odst. 1 a §37 odst. 2 písm. a) téhož zákona]
ministerstvo neprodloužilo dobu platnosti zaměstnanecké karty žalobce a stěžovatelka takový
postup aprobovala.
[10] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že samotné zjištění výkonu
nelegální práce nemůže bez dalšího naplnit hypotézu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu
cizinců. Správní orgány musí zkoumat, zda bylo jednání natolik závažné a dosahující takové
intenzity, že je možno jej podřadit pod pojem jiné závažné překážky (srov. rozsudky NSS ze dne
23. 10. 2019, čj. 9 Azs 235/2019-33, či ze dne 28. 11. 2019, čj. 10 Azs 98/2019-32). Dosažení
takové intenzity jsou správní orgány povinny posuzovat s ohledem na všechny individuální
okolnosti věci (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2019, čj. 10 Azs 250/2019-25). Stěžovatelka
v žalobou napadeném rozhodnutí vyložila, že v případě žalobce shledává naplnění podmínek jiné
závažné překážky v tom (vyjma dlouhodobosti výkonu nelegální práce), že žalobce prokazatelně
pracoval na pozici Kosmetici a pracovníci v příbuzných oborech (ve smyslu klasifikace
CZ-ISCO 5142), kam spadá i pracovní pozice manikér/pedikér. Zaměstnanci řadící se do této
podskupiny poskytují péči pro zlepšení vzhledu těla. Klasifikace pracovní pozice, pro kterou měl
žalobce vydanou zaměstnaneckou kartu (Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci ve službách jinde
neuvedení, CZ-ISCO 9629) ale zahrnuje zejména výběrčí parkovacích lístků nebo vstupenek,
šatnáře a pomáhající personál na zábavních akcích. Z toho důvodu je tak podle žalobou
napadeného rozhodnutí stěžovatelky dána vysoká intenzita závažnosti porušování právních
předpisů ze strany žalobce, proto bylo namístě zamítnout jeho žádost o prodloužení doby
platnosti zaměstnanecké karty, neboť vykonával závislou činnost v rozporu s ní.
[11] S takto pojatým závěrem stěžovatelky krajský soud v napadeném rozsudku nesouhlasil,
formuloval v něm, proč je nesprávný. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu kasační námitky
neshledal důvodnými. Zaprvé, stěžovatelce (jakožto ostatně i ministerstvu) je třeba vytknout,
že naplnění podmínek ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zdůvodnila
jen velmi obecně a povrchně, neboť svůj závěr v této souvislosti založila pouze na tom,
že dle klasifikace pracovních pozic a vymezení živnosti manikúra a pedikúra se žalobce dopouštěl
výkonu činností spadajících pod rozsah jiné pracovní pozice, než pro kterou měl vydanou
zaměstnaneckou kartu. Z uvedeného však není jakkoliv patrné, v čem shledává – vzhledem
k individuálním okolnostem věci – takovou intenzitu protiprávního jednání žalobce, pro kterou
nelze nadále umožnit jeho pobyt na území ČR. Stěžovatelka tento závěr v žalobou napadeném
rozhodnutí v zásadě staví pouze na dlouhodobosti zjištěného protiprávního jednání (nelegální
práce), avšak již krajský soud přesvědčivě vyložil, proč toto kritérium není samo o sobě rozhodné
a proč je třeba otázku intenzity závažnosti zjištěného jednání zkoumat i z hlediska, jakého jednání
(porušení) se žalobce skutečně dopustil, jaký to mohlo mít vliv na trh práce a jaké jsou s tím
spojené možné důsledky pro jeho další pobytový status. Krajský soud v napadeném rozsudku
konstatoval, že zjištěné skutkové okolnosti věci nenasvědčují tomu, že by došlo k takovému
porušení pravidel o zaměstnanosti nebo veřejného zájmu, že by tím byla založena překážka
bránící dalšímu pobytu žalobce na území ČR. Stěžovatelka v tomto směru namítá,
že zaměstnanecká karta je přísně vázána nejen na konkrétního zaměstnavatele a místo výkonu
práce, ale rovněž i na konkrétní pracovní pozici. Nejvyšší správní soud se však v tomto ohledu
ztotožňuje s popsanými závěry krajského soudu. Stěžovatelka ani ministerstvo totiž nijak
nezohlednily, že žalobce pracoval u zaměstnavatele P. H. V. na pracovní pozici „pomocník
v provozovně pedikúry a manikúry“ evidované v integrovaném portálu Ministerstva práce
a sociálních věcí, a to v souladu se zaměstnaneckou kartou po udělení souhlasu se změnou
zaměstnavatele. Tuto pracovní pozici u daného zaměstnavatele formálně nezměnil, ostatně
správní orgány to ani netvrdí. Ministerstvo a stěžovatelka žalobci vytýkají pouze to, že jím
popsaná pracovní náplň nespadá pod takto formulovanou pracovní pozici (zařazenou
pod kategorii Pomocní a nekvalifikovaní pracovníci ve službách jinde neuvedení). Krajský soud
však v napadeném rozsudku již taktéž přesvědčivě vyložil, že takové posouzení není zcela jasné
a očividné, neboť z vymezení pracovní pozice „pomocník v provozovně pedikúry a manikúry“
není bez dalšího zřejmé, co přesně je jejím obsahem, resp. které konkrétní pracovní činnosti
pod tuto pracovní pozici spadají. Pokud tedy správní orgány zjistily, že žalobce vykonává
pracovní činnosti nespadající pod rozsah pracovní pozice uvedené v zaměstnanecké kartě,
z čehož dovodily naplnění podmínek ve smyslu §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, je
třeba trvat na tom, aby dostatečně a přesvědčivě vymezily, z jakých důvodů představuje zjištěné
vybočení z (nejasných) mezí pracovní pozice jinou závažnou překážku pobytu žalobce na území,
pro kterou nelze dobu platnosti jeho zaměstnanecké karty prodloužit, a to s ohledem na intenzitu
závažnosti takového jednání vzhledem ke konkrétním tvrzením žalobce sděleným v průběhu
správního řízení.
[12] V nyní projednávané věci pobýval žalobce na území ČR na základě vydané
zaměstnanecké karty, přičemž při změně zaměstnavatele (z pozice montážního dělníka
ve společnosti VM Solution CZ s. r. o.) požádal ministerstvo o souhlas, které mu jej udělilo.
Žalobce tak vykonával práci u zaměstnavatele P. H. V. na výše vymezené pracovní pozici, kterou
zaměstnavatel řádně nahlásil, žalobce ji ministerstvu sdělil a práci vykonával na základě uzavřené
a předložené pracovní smlouvy za mzdu převyšující zaručenou mzdu odpovídající této pracovní
pozici. Práci vykonával ve vztahu závislosti na zaměstnavateli, tedy zejména ve vztahu
podřízenosti a podle jeho pokynů. Jestliže se domníval, že pracovní činnosti, které
pro zaměstnavatele vykonával, pod rozsah pracovní pozice vymezené v zaměstnanecké kartě
spadají, a jeho zdůvodnění této úvahy není jakkoliv nelogické či zcela nepochopitelné (byť je
právně nesprávné, jak uvedl již krajský soud), bylo třeba se těmito skutkovými okolnostmi pečlivě
zabývat, jak požadoval krajský soud. To však správní orgány neučinily a závěr o existenci jiné
závažné překážky pobytu žalobce na území učinily bez tohoto posouzení. Nepřihlédly
tedy k tomu, že samotné vymezení pracovní pozice, pro kterou mu byla zaměstnanecká karta
vydána, s sebou určitou nejasnost o pracovní náplni nese, stejně jako k tomu, že žalobce
o obcházení právních předpisů zcela očividně neusiloval. V průběhu správního řízení naopak sám
zdůraznil, že nejodbornější finální práce v provozovně pedikúry a manikúry nevykonává, neboť
pro to nemá potřebnou kvalifikaci. Zároveň dodal a doložil, že absolvoval rekvalifikační
programy „Manikérka a nehtová designérka“ a „Pedikérka a nehtová designérka“ akreditované
Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. V tomto směru podotkl, že práci
manikéra/pedikéra prozatím nevykonává, ale později hodlá za tím účelem požádat o souhlas
se změnou pracovní pozice u téhož zaměstnavatele. Jelikož k těmto okolnostem správní orgány
vůbec nepřihlédly, a stěžovatelka se ani v kasační stížnosti v reakci na závěry krajského soudu
nepokusila pochybnosti vymezené krajským soudem odstranit (resp. v přípustné míře
„dovysvětlit“, proč je i za výše popsaných okolností v případě žalobce dána jiná závažná překážka
jeho pobytu na území), neshledal Nejvyšší správní soud kasační námitky důvodnými. Nejvyšší
správní soud v tomto ohledu podotýká, že stěžovatelka v kasační stížnosti (kromě otázky
dlouhodobosti výkonu nelegální práce) zdůraznila především princip vázanosti zaměstnanecké
karty na konkrétní pracovní pozici. Rozsudek krajského soudu se nicméně zakládá
na judikatorních závěrech, dle nichž podmínky §56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců
nejsou naplněny v případě jakékoliv zjištěné překážky pobytu cizince na území, ale pouze
překážky závažné. Proto je třeba trvat na tom, aby tomu odpovídala i intenzita jednání takovou
překážku zakládající. V projednávané věci však ministerstvo posoudilo zjištěné skutečnosti
z hlediska naplnění podmínek daného ustanovení nesprávně, resp. intenzitu jednání žalobce
dostatečně nevymezilo, a stěžovatelka takové pochybení nerespektující judikaturu správních
soudů nenapravila.
[13] Pouze nad rámec již uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že novela zákona
o pobytu cizinců, která výkon nelegální práce vymezila jako samostatný důvod pro zamítnutí
žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty [ve smyslu §44a odst. 1 ve spojení
s §46 odst. 6 písm. e) zákona o pobytu cizinců], není pro nyní posuzovanou věc rozhodná (viz
§75 odst. 1 s. ř. s.). Jak totiž i sama stěžovatelka uvádí, tato novela nabyla účinnosti
až 31. 7. 2019, tedy až po zahájení řízení o projednávané žádosti žalobce. Podle přechodného
ustanovení dané novely (čl. II bod 1 zákona č. 176/2019 Sb.) se řízení zahájená a pravomocně
neskončená přede dnem nabytí její účinnosti dokončí podle zákona o pobytu cizinců ve znění
účinném do 30. 7. 2019.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[15] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce byl naopak v řízení o kasační stížnosti úspěšný, má proto právo na náhradu nákladů.
Ze spisu vyplynulo, že žalobce vynaložil náklady na právní zastoupení za jeden úkon právní
služby (vyjádření ke kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
tj. 3 100 Kč za úkon [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a na náhradu
hotových výdajů dle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, dohromady tedy 3 400 Kč.
Podle sdělení žalobce a informací odstupných v rejstříku ekonomických subjektů Ministerstva
financí (ARES) je zástupce žalobce plátcem DPH, proto se náklady řízení navyšují o částku činící
21 % (§57 odst. 2 s. ř. s.), tj. 714 Kč. Za řízení o kasační stížnosti tedy žalobci celkem přísluší
náhrada nákladů řízení ve výši 4 114 Kč. Tuto částku je stěžovatelka povinna mu uhradit
do 30 dnů k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Václavka, advokáta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu