ECLI:CZ:NSS:2022:9.AO.24.2021:90
sp. zn. 9 Ao 24/2021 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců
JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci navrhovatele: Oblá 20 a 22,
Brno – společenství vlastníků jednotek, se sídlem Oblá 420/20, Brno, zast.
Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno,
proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha 2,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ing. F. Č., o návrhu na zrušení části opatření obecné
povahy odpůrce - čl. I. bodu 15 opatření obecné povahy ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR-
14601/2021-25/MIN/KAN,
takto:
I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 27. 9. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-
25/MIN/KAN, by l o v části čl. I. bodu 15 písm. c) v ro zp o ru
se zák o n em .
II. Ve zbylé části se návrh zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Napadené mimořádné opatření
[1] Návrhem podaným dne 29. 9. 2021 se navrhovatel domáhá zrušení, eventuálně vyslovení
nezákonnosti části opatření obecné povahy – mimořádného opatření odpůrce ze dne 27. 9. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-25/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“). Mimořádné opatření
stanovilo podmínky poskytování některých služeb a provozování určitých aktivit. Navrhovatel
svůj návrh směřuje jen proti čl. I. bodu 15 mimořádného opatření, který zní:
15. podle §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 94/2021 Sb. stanovují následující podmínky pro konání
voleb orgánu právnické osoby a zasedání orgánu právnické osoby s výjimkou orgánů územních
samosprávných celků v případě, že se jej účastní na jednom místě více než 20 osob:
a) účastníci jsou usazeni tak, aby mezi jednotlivými účastníky bylo vždy volné alespoň jedno sedadlo,
s výjimkou osob ze společné domácnosti,
b) zakazuje se účast účastníkovi, který vykazuje klinické příznaky onemocnění covid-19 anebo,
s výjimkou dětí do dovršení 6 let věku, nesplňuje podmínky stanovené v bodu I/16,
c) nařizuje provozovateli u účastníka, který musí splňovat podmínky podle bodu I/16, při vstupu
do vnitřních prostor splnění těchto podmínek kontrolovat a účastníkovi se nařizuje mu splnění
podmínek podle bodu I/16 prokázat; v případě, že účastník splnění podmínek podle bodu I/16
neprokáže, je provozovatel povinen takovému účastníkovi neumožnit vstup do vnitřních prostor.
[2] V čl. I. bodu 16, na který napadená část mimořádného opatření opakovaně odkazuje,
odpůrce stanovil podmínky pro vstup do některých vnitřních a vnějších prostor. Těmito
podmínkami jsou, zjednodušeně řečeno, negativní RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2
[písm. a)], negativní rychlý antigenní test na přítomnost antigenu téhož viru [písm. b) a e)],
očkování proti nemoci COVID-19 [písm. c)] nebo laboratorně potvrzené prodělání nemoci
COVID-19 [písm. d)].
II. Podstatný obsah návrhu, vyjádření odpůrce a replika navrhovatele
[3] Navrhovatel je právnickou osobou - společenstvím vlastníků bytových jednotek,
které má podle doloženého zápisu z jednání shromáždění vlastníků ze dne 11. 11. 2020 více
než 20 členů. Svojí činností sleduje cíl ochrany společného vlastnictví jednotlivých vlastníků
jednotek. Další shromáždění vlastníků bylo plánováno v měsíci říjnu či listopadu 2021,
a na navrhovatele by tak dopadaly povinnosti stanovené čl. I. bodem 15 mimořádného opatření
„provozovateli“ (organizátorovi zasedání) - povinnost kontrolovat splnění podmínek čl. I.
bodu 16 a zamezit vstupu vlastníka, který by je nesplňoval. Současně podává návrh jako zástupce
svých členů, jimž hrozí, že nebudou na shromáždění vpuštěni, a nebudou tak moci uplatňovat
svá práva.
[4] Namítá, že odpůrce není oprávněn na něj a jiné soukromoprávní subjekty prostřednictvím
mimořádného opatření přenášet povinnost kontrolovat a vymáhat plnění protiepidemických
opatření. Dle navrhovatele odpůrce překročil svoji pravomoc a působnost, když tak učinil,
nicméně připouští, že lze toto pochybení považovat i za důvod nezákonnosti napadené části
mimořádného opatření. Skutečnost, že povinnost kontroly postrádá zákonnou oporu, dokládá
snaha novelizovat zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“)
sněmovním tiskem 1225/0 (8. volební období Poslanecké sněmovny).
[5] S odkazem na čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
navrhovatel tvrdí, že čl. I. bod 15 mimořádného opatření představuje delegaci výkonu veřejné
správy na soukromé subjekty mimořádným opatřením bez zákonné opory. Z ústavního pořádku
plyne požadavek, aby k delegaci docházelo, jen pokud jsou zákonem řádně upravena práva
a povinnosti toho, na koho je výkon veřejné moci delegován, neboť veřejnou moc lze vykonávat
jen v mezích zákona. Zákon o ochraně veřejného zdraví ani zákon č. 94/2021 Sb.,
o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), nezřizují „stráž ochrany veřejného zdraví“,
přestože uložené povinnosti odpovídají povinnostem veřejných stráží zřízených zákonem.
I rozšířený senát v bodě 55 rozsudku ze dne 30. 6. 2021, č. j. 9 As 264/2020 - 51,
č. 4232/2021 Sb. NSS, připustil, že škola by mohla být za jistých okolností, kdy sankcionuje žáka
za nedodržení protiepidemického opatření, v postavení správního orgánu. Činila by tak ovšem,
na rozdíl od navrhovatele, na základě své zákonné pravomoci. Chybí i zákonná opora pro to,
aby soukromé osoby jako navrhovatel jen na základě mimořádného opatření zjišťovaly citlivé
údaje o zdravotním stavu. Poukázal též na rozpor mimořádného opatření s rezolucí č. 2361
(2021) Parlamentního shromáždění Rady Evropy, která zapovídá diskriminaci neočkovaných
osob.
[6] Připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“), která dospěla
k závěru, že teoreticky nelze vyloučit, že za ohnisko nákazy bude třeba považovat území celého
státu a každá osoba bude podezřelá z nákazy, ale že §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně
veřejného zdraví neslouží pro plošná opatření, při nichž je automaticky každá osoba podezřelá
z nákazy. V době vydání mimořádného opatření nebylo možno dovozovat, že je ohniskem celá
ČR, a proto se zásahy do práv osob měly omezovat na striktně nezbytnou míru. Požadavek
předložení testu pro účast na zasedání orgánu právnické osoby se jeví jako neodůvodněný
ve srovnání s tím, že odpůrce již předtím ustoupil kvůli příznivému vývoji epidemické situace
od plošného testování zaměstnanců (tedy mnohem větších pracovních kolektivů). Podobná
povinnost není stanovena ani v restauracích, v hromadné dopravě ani v obchodních centrech,
ačkoli v těchto místech dochází k rizikovější kumulaci osob. Uložení povinnosti navrhovateli
je proto diskriminační. Odpůrce ničím nedoložil, že právě osoby účastnící se schůze orgánu
právnické osoby jsou podezřelé z nákazy. Odpůrce jej navíc nevybavil nástroji, jak uložené
povinnosti splnit.
[7] Ustanovení §2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona, které odpůrce v mimořádném
opatření uvedl jako zákonnou oporu pro čl. I. bodu 15, má podle systematiky pandemického
zákona mířit na velké organizované akce kulturního a sportovního typu, veletrhy, nikoli akce
pro několik desítek osob. Odpůrce měl za dobu trvání pandemie svůj přístup precizovat,
aby nepoužíval paušální zákazy, ale cílená opatření, zvláště s ohledem na to, že i podle odpůrce
je již očkování široce dostupné a využívané, takže není třeba trvat na některých opatřeních,
jako je plošné testování. Po odpůrci je třeba požadovat zdůvodnění, proč požadavek testu
pro některé činnosti a služby trvá, přestože je počet očkovaných a lidí s imunitou po prodělaném
onemocnění vysoký. Virus SARS-CoV-2 je podle navrhovatele srovnatelný s chřipkou a jen
uměle je vyvoláván „dojem nekonečné apokalypsy“. Poměr mezi záchranou „pár tisíc životů“
proti poškození milionů jiných je pro navrhovatele „zarážející a neakceptovatelný“. Považuje
za nemožné ospravedlňovat trvající závažné zásahy do práv principem předběžné opatrnosti,
když v některých okresech již měsíce žádné nebezpečí nehrozí.
[8] Odpůrce ve vyjádření k návrhu nejprve namítl, že by měl být návrh podaný před nabytím
účinnosti napadeného mimořádného opatření odmítnut jako předčasný. Připomněl obecné
principy soudního přezkumu mimořádných opatření. V rámci testu proporcionality by měly
soudy postihovat jen extrémní případy věcně nesprávných opatření a měly by zohlednit
dynamicky se vyvíjející odborné poznatky, na jejichž základě odpůrce provádí správní uvážení
veden principem náležité opatrnosti. Zatímco omezení mimořádným opatřením je dočasné,
případné explozivní rozšíření infekce COVID-19 by mohlo vést k závažným dočasným i trvalým
zdravotním následkům velké části populace a k úmrtí desetitisíců až statisíců osob. K vlastnímu
obsahu návrhu uvedl, že probíhající legislativní proces nijak nesouvisí s napadenou částí
mimořádného opatření a nelze z něj nic dovozovat. Pořadatel nekontroluje zdravotní stav,
ale zda účastníci akce mají doklad o tom, že splnili jednu z podmínek čl. I. bodu 16,
což je povinnost stanovená mimořádným opatřením. Pořadatel (právnická osoba) tuto informaci
neeviduje, a nejedná se tak o zpracování osobních údajů. Nejde ani o přenos výkonu veřejné
správy. Obdobně kontroluje prodejce alkoholických nápojů, zda má kupující předepsaný věk.
Argumentace navrhovatele navazující na judikaturu k §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně
veřejného zdraví a §2 odst. 2 písm. b) pandemického zákona není relevantní, protože čl. I.
bod 15 vychází z jiného zákonného podkladu, který takovou úpravu umožňuje. Hranice 20 osob
byla zvolena s ohledem na to, že s rostoucím počtem osob klesá možnost dodržovat bezpečné
rozestupy, a tím roste riziko nákazy. Navrhl, aby NSS návrh odmítl pro předčasnost, nebo zamítl.
[9] Navrhovatel v reakci na vyjádření odpůrce odmítl závěr o předčasnosti návrhu. Odpůrce
nijak nevysvětlil, proč je povinnost kontrolovat „bezinfekčnost“ uložena navrhovateli, nikoli však
provozovatelům nákupních center, restaurací či v hromadné dopravě. Do navrhovatelových práv
proto zasáhl diskriminačním způsobem. Nevyjádřil se ani k jiným rozporům v uložených
povinnostech, na něž v návrhu upozorňoval. Tisk 1225/0 byl projednáván už za účinnosti
pandemického zákona. Navrhovatel tím, že má kontrolovat splnění podmínek, disponuje
i oprávněním uložit sankci v podobě nevpuštění na zasedání. Nesouhlasí, že by jemu uložená
povinnost byla srovnatelná se situací upravenou zákonem č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví
před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek“), protože není stanovena v zákoně,
ale toliko v mimořádném opatření.
III. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení
[10] Na výzvu NSS se jako osoba zúčastněná na řízení přihlásil Ing. F. Č., který je
navrhovatelem v jiném řízení o zrušení téhož mimořádného opatření (toto řízení NSS vede
pod sp. zn. 9 Ao 23/2021). Jako vyjádření k návrhu navrhovatele Ing. Č. soudu zaslal své podání,
označené převážně jako „Protěžování očkování“, a to v několika postupně „aktualizovaných
verzích“. Svým vyjádřením se osoba zúčastněná na řízení nevyjadřuje přímo k projednávanému
návrhu, ale předkládá vlastní důvody, proč by mělo být mimořádné opatření zrušeno či vyslovena
jeho nezákonnost, jež se s návrhem navrhovatele míjejí. Z tohoto důvodu však v tomto řízení
neshledal, že by bylo možné se obsahem vyjádření osoby zúčastněné na řízení zabývat (srov.
rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2021, č. j. 9 Ao 22/2021 - 75, body 6 až 8, kde poskytuje pro tento
postup bližší zdůvodnění). K namítaným důvodům nezákonnosti se NSS vyjádří v řízení, které
vede o návrhu osoby zúčastněné na řízení.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Mimořádné opatření bylo po podání návrhu novelizováno mimořádným opatřením
ze dne 22. 10. 2021, č. j. 14601/2021-26/MIN/KAN; tato novela se ovšem nedotkla čl. I.
bodu 15, na který se návrh omezuje. Mimořádné opatření bylo poté výslovně zrušeno
mimořádným opatřením ze dne 6. 12. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-30/MIN/KAN. Zrušení
napadeného mimořádného opatření není překážkou rozhodnutí ve věci, a to s ohledem na §13
odst. 4 pandemického zákona. Navrhovatel již v návrhu uvedl, že v případě zrušení napadeného
opatření se domáhá vyslovení nezákonnosti napadené části mimořádného opatření
(ev. i překročení pravomoci a působnosti odpůrce). Proto byly splněny podmínky,
aby NSS pokračoval v řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 4. 2021, č. j. 8 Ao 1/2021 - 133,
č. 4187/2021 Sb. NSS).
[12] Z hlediska podmínek řízení se NSS zabýval i otázkou předčasnosti návrhu, již namítl
odpůrce. NSS návrh obdržel dne 29. 9. 2021, přičemž mimořádné opatření nabylo účinnosti
dne 30. 9. 2021 v 0:00. Podle závěrů usnesení NSS ze dne 29. 7. 2021, č. j. 9 Ao 6/2021 - 69,
obsažených v bodech 37 a 38, určuje §13 odst. 2 pandemického zákona pouze konec lhůty
pro podání návrhu na soudní přezkum mimořádného opatření. Požadavek na podání návrhu
až po nabytí účinnosti by byl přílišným formalismem. Není proto důvod návrh pro předčasnost
odmítnout.
[13] Nejvyšší správní soud napadenou část mimořádného opatření přezkoumal podle §13
pandemického zákona, ve spojení s §101a až 101d zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O věci samé rozhodl bez nařízení
ústního jednání, neboť navrhovatel i odpůrce s tímto postupem vyjádřili souhlas podle §51
odst. 1 s. ř. s. Současně nebylo nezbytné pro rozhodnutí věci provádět během ústního jednání
dokazování.
[14] Již na tomto místě NSS předesílá, že tentýž navrhovatel podal obsahově související návrh
též proti časově předcházejícímu mimořádnému opatření ze dne 26. 8. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-23/MIN/KAN. Toto opatření obsahovalo v podstatě stejnou,
pouze jinak formulovanou úpravu čl. I. bodu 15 jako nyní přezkoumávané opatření
[srov. rozdělení původního písm. b) do pozdějšího písm. b) a c) bodu 15 nyní posuzovaného
mimořádného opatření]. NSS proto v obou případech dospěl k obdobným závěrům (viz
rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2022 č. j. 8 Ao 29/2021 – 98).
IV. a) Aktivní procesní legitimace navrhovatele
[15] Před vlastním posouzením věci se NSS zabýval splněním podmínky aktivní procesní
legitimace navrhovatele. Bez ní totiž nemůže návrh věcně posoudit a je povinen jej odmítnout
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[16] Podle §101a odst. 1 věty první s. ř. s.: Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí
je oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem,
zkrácen. Aby byl aktivně procesně legitimován, musí navrhovatel tvrdit, že existují určitá jemu
náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Jinak řečeno musí
„logicky konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy“
(viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, č. 1910/2009 Sb.
NSS, bod 34; ve vztahu k mimořádným opatřením viz rozsudek NSS č. j. 8 Ao 1/2021 - 133,
bod 34). Zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na povaze a předmětu, obsahu
a způsobu regulace prováděné konkrétním napadeným opatřením obecné povahy (viz usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, bod 34). Zároveň je nutné, aby měla napadená
regulace přímý a nezprostředkovaný vztah k právům navrhovatele. Soudy ve správním soudnictví
jsou povolány k ochraně veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob (§2 s. ř. s.),
přezkum tzv. actio popularis zákon nepřipouští. Proto nestačí, tvrdí-li navrhovatel, že je opatření
obecné povahy nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho
subjektivních práv (viz body 31, 36 a 41 usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Ao 1/2009 - 120).
[17] Navrhovatel je společenstvím vlastníků jednotek, přičemž dle zápisu z jednání
shromáždění vlastníků jednotek konaného dne 11. 11. 2020 přesahuje počet jeho členů 20 osob,
tedy hranici, s níž napadené mimořádné opatření spojuje povinnosti kladené na právnickou
osobu při konání voleb jejích orgánů a při jejich zasedání. Mimořádné opatření zde sice hovoří
o „provozovateli“, nicméně z kontextu je zřejmé, že povinnosti jsou uloženy právnické osobě,
resp. zprostředkovaně orgánům či osobám oprávněným za ni jednat. NSS proto považuje aktivní
procesní legitimaci navrhovatele za naplněnou. Napadená část mimořádného opatření se přímo
dotýká fungování jeho orgánů jako takových a v konečném důsledku také možnosti jednotlivých
členů navrhovatele účastnit se zasedání těchto orgánů, resp. podmínek za jakých jim bude účast
umožněna. Navrhovatel je také aktivně procesně legitimován k napadení části bodu 15 písm. b),
neboť hájí práva svých členů, a tím má i k tomuto ustanovení dostatečně blízký vztah
(srov. rozsudek NSS č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, body 32 až 41).
IV. b) Vlastní přezkum návrhu
[18] Navrhovatelem uplatněnou argumentaci lze rozdělit do několika hlavních okruhů.
Především zpochybňuje možnost odpůrce daným způsobem stanovit soukromým osobám
povinnost kontrolovat naplňování epidemických opatření a zjišťovat informace o zdravotním
stavu (přenést na ně v tomto ohledu výkon veřejné správy). Vedle toho poukazuje
na nepřípustnost plošných opatření omezujících zasedání orgánů právnických osob bez ohledu
na lokální epidemickou situaci. V neposlední řadě pak namítá neodůvodněné (diskriminační)
rozlišování mezi různými aktivitami, při kterých dochází k setkávání osob, a související povinnost
některých provozovatelů (organizátorů) kontrolovat splnění podmínek podle čl. I. bodu 16
mimořádného opatření. V návaznosti na výše uvedené považuje NSS za nutné zdůraznit,
že ačkoliv se argumentace navrhovatele na některých místech dotýká i otázek souvisejících s čl. I.
bodem 16 (navrhovatel především v bodě 24 návrhu zdůrazňuje chybějící povinnost očkovaných
osob předkládat negativní test, aniž by bylo zkoumáno, zda získaly po vakcinaci protilátky), návrh
je omezen na čl. I. bod 15 napadeného opatření. Pouze v tomto rozsahu (vymezeném samotným
navrhovatelem) se tedy soud může daným návrhem zabývat.
[19] Navrhovatel namítl překročení pravomoci a působnosti odpůrce. Pravomocí
k vydání opatření obecné povahy se rozumí oprávnění orgánu vydávat na základě zákonného
zmocnění opatření obecné povahy, jejichž prostřednictvím autoritativně rozhoduje o právech
a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem
(srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, č. 740/2006 Sb. NSS). Podle §2
odst. 1 věty první pandemického zákona může odpůrce za účelem likvidace epidemie COVID-19
nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající
k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být
šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových
služeb. Lze proto uzavřít, že odpůrce měl pravomoc k vydání napadeného mimořádného opatření.
[20] Co se týče působnosti odpůrce, rozumí se jí v obecné rovině oprávnění upravit
prostřednictvím opatření obecné povahy okruh vztahů, ke kterým je orgán veřejné moci zákonem
zmocněn, respektive, v jejichž rámci realizuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné povahy
(srov. rozsudek č. j. 1 Ao 1/2005 - 98). Pro nyní posuzovanou věc je stěžejní vymezení věcné
působnosti odpůrce obsažené v §2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona, na jehož základě byla
napadená část mimořádného opatření vydána. Dle daného ustanovení je mimořádným opatřením
zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom
místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění COVID-19, včetně stanovení
maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit; zákaz nebo omezení nelze vztáhnout na schůze,
zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných nebo soukromých osob,
které se konají na základě zákona, a shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím. Jelikož odpůrce
napadenou částí mimořádného opatření stanovil podmínky pro konání voleb orgánu právnické
osoby a zasedání jejích orgánů, postupoval v rámci zákonem vymezené věcné působnosti
umožňující stanovit podmínky pro konání soukromých akcí (srov. rozsudky NSS ze dne
22. 4. 2021, č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, č. 4203/2021 Sb. NSS, bod 83, a ze dn e 29. 6. 2021,
č. j. 8 Ao 12/2021 - 81, bod 31). Zasedání orgánů navrhovatele (právnické osoby) lze považovat
za akci ve smyslu §2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona, jelikož se jedná o časově omezenou
předem uspořádanou ad hoc akci, při níž dochází ke kumulaci osob na jednom místě
(srov. rozsudek NSS č. j. 8 Ao 29/2021 - 98, bod 18). Tento závěr lze také dovodit již na základě
jazykového výkladu daného ustanovení, které tento pojem vztahuje i na zasedání orgánů
soukromých osob.
[21] Pro nyní projednávanou věc je podstatné, zda se napadené mimořádné opatření z hlediska
pravomoci a věcné působnosti odpůrce opírá o zákon platný a účinný v době vydání
mimořádného opatření. Navržená, avšak Parlamentem nepřijatá novelizace §69 odst. 1 zákona
o ochraně veřejného zdraví, projednávaná jako sněmovní tisk 1225/0 (8. volební období
Poslanecké sněmovny), je pro posouzení zákonnosti mimořádného opatření irelevantní.
Ve shodě s odpůrcem je navíc třeba dodat, že napadené mimořádné opatření je založeno
na ustanoveních pandemického zákona, zatímco navrhovatelem uváděný návrh novely se týkal
zákona o ochraně veřejného zdraví.
[22] Navrhovatel považuje napadenou část mimořádného opatření za nezákonnou z důvodu,
že stanovuje podmínku prokázat tzv. bezinfekčnost pro účast na zasedání orgánu právnické
osoby, resp. soukromým osobám určuje povinnost kontrolovat, zda osoby účastnící se voleb
či zasedání orgánů právnické osoby splňují podmínky tzv. bezinfekčnosti stanovené v čl. I.
bodě 16 mimořádného opatření. V tomto ohledu předně namítá, že odpůrce není oprávněn
takovou povinnost stanovit formou mimořádného opatření, protože v souladu s čl. 4 odst. 1
Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování
základních práv a svobod. Tato námitka však není důvodná, neboť právě §2 odst. 2 písm. e)
pandemického zákona umožňuje stanovit podmínky konání akcí, které snižují riziko přenosu
onemocnění. Takovou podmínkou může být i stanovení povinností (viz bod 65 rozsudku
č. j. 6 Ao 11/2021 - 48), zde konkrétně na jedné straně povinnosti účastníků zasedání splnit
podmínky dle čl. I. bodu 16 opatření a na straně druhé související povinnosti provozovatele
plnění takových podmínek kontrolovat.
[23] Dále navrhovatel namítá, že stanovením uvedené povinnosti dochází k delegaci výkonu
státní správy na soukromé osoby, což vyžaduje zákonnou úpravu jejich práv a povinností
(v této souvislosti odkazuje zejm. na postavení tzv. veřejných stráží). Nejvyšší správní soud
se však ani s touto námitkou neztotožnil. Stanovením povinnosti kontrolovat splnění podmínek
dle daného mimořádného opatření (konkrétně podmínek dle čl. I. bodu 16) nedochází
bez dalšího k nepřípustné delegaci výkonu veřejné (státní) správy, jak uvádí navrhovatel.
Definičním znakem státní správy, jako jedné ze složek veřejné správy, je totiž „výkon veřejné moci
v podobě správy veřejných záležitostí“ (FILIP, J., SVATOŇ, J. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters
Kluwer Česká republika, 2011, s. 250) Podle čl. I. bodu 15 písm. c) mimořádného opatření
je nařízeno provozovateli u účastníka, který musí splňovat podmínky podle bodu I/16, při vstupu do vnitřních
prostor splnění těchto podmínek kontrolovat a účastníkovi se nařizuje mu splnění podmínek podle bodu I/16
prokázat; v případě, že účastník splnění podmínek podle bodu I/16 neprokáže, je provozovatel povinen takovému
účastníkovi neumožnit vstup do vnitřních prostor . Kontrola splnění podmínek bezinfekčnosti
a případné neumožnění vstupu do prostor, kde se koná schůze společenství vlastníků jednotek,
je jistě omezením provozovatele i potenciálního účastníka, nelze je však označit za „správu
veřejných záležitostí“ či za „výkon veřejné moci“, a tedy za výkon státní správy. Jde pouze
o kontrolu toho, zda se daná osoba může zasedání zúčastnit, podobnou kontrole toho, zda jde
skutečně o vlastníka bytu v daném domě (na základě průkazu totožnosti či osobní známosti
orgánům společenství vlastníků jednotek) či o osobu jednající za vlastníka na základě platné plné
moci.
[24] Pro srovnání lze poukázat na odpůrcem uváděný příklad §11 odst. 5 zákona o ochraně
zdraví před škodlivými účinky návykových látek, který implicitně ukládá provozovateli oprávnění
kontrolovat, zda jsou splněny podmínky pro prodej alkoholu. Ani v tomto případě z ničeho
nevyplývá, že by dané ustanovení přenášelo na soukromé osoby přímo výkon státní správy.
Navrhovatel v replice uvedl, že uvedený příklad se od nyní posuzované situace liší v tom, že úkol
kontrolovat je zakotven přímo v zákoně, nikoli až v mimořádném opatření. To však platí
pro všechny povinnosti, které jsou různým osobám konkrétně uloženy až v mimořádném
opatření na základě obecného zmocnění obsaženého v pandemickém zákoně a zákoně o ochraně
veřejného zdraví. Povinnost kontrolovat splnění podmínek podle čl. I. bodu 16 v tomto směru
není výjimkou, neboť jak bylo vyloženo výše, je pouze jednou z řady povinností ukládaných
mimořádným opatřením, nikoli delegací výkonu státní správy, jak tvrdí navrhovatel. Postavení
navrhovatele lze připodobnit postavení škol při organizaci testování žáků a studentů
(viz např. úkoly školy podle mimořádného opatření ze dne 6. 4. 2021, č. j. MZDR 14592/2021-
3/MIN/KAN). K němu rozšířený senát v bodě 55 rozsudku č. j. 9 As 264/2020 - 51
(na nějž poukazuje i navrhovatel), výslovně vyloučil, že by školy vykonávaly veřejnou správu,
přestože jde o subjekty, které – na rozdíl od nynějšího navrhovatele - v některých jiných
situacích mají postavení orgánu veřejné moci: „Podobně lze nahlížet též na situace, kdy krizové opatření
či opatření obecné povahy nařizuje žákům (či učitelům) antigenní testování nebo povinné zakrývání dýchacích cest
ve škole. Ani zde není škola tím, koho by bylo možno označit za správní orgán . Škola je
i v tomto případě jen subjekt, který je veřejnoprávně regulován vládou, ministerstvem či jiným tvůrcem opatření
zakládajícího spornou povinnost. Teprve pokud by škola využila zákonné pravomoci a žáka nějak
sankcionovala za nedodržování sporného opatření (ať již formálně nějakým rozhodnutím,
anebo neformálně individuálním vyloučením z výuky), by bylo možno – v souladu se stávající judikaturou –
uvažovat o tom, že škola je správním orgánem zkracujícím práva žáka“. (zvýraznil nyní NSS) Skutečnost,
že má navrhovatel podle nyní přezkoumávaného mimořádného opatření znemožnit vstup
do vnitřních prostor osobě, která splnění podmínek bodu 16 neprokáže, nelze považovat
za oprávnění „sankcionovat“ ostatní osoby ve smyslu, jak o něm hovořil rozšířený senát vůči
školám, protože sankce znamená trest v širším slova smyslu. Pokud tedy rozšířený senát hovoří
o sankcionování za nedodržování mimořádného opatření, má na mysli typicky trest za to,
že se žák odmítá testování podrobit, nikoli důsledky případného pozitivního výsledku testu.
Nepřipuštění na schůzi společenství vlastníků jednotek tedy nelze vůbec pokládat za „sankci“,
jejíž vynucování by po navrhovateli mimořádné opatření vyžadovalo; ostatně si lze v právním
státě stěží představit, že by byl někdo „sankcionován“ za svůj zdravotní stav.
[25] Navrhovatel v této souvislosti dále poukazuje na úpravu týkající se autorizace
soukromých osob k provádění určitých odborných činností vymezených v §83a zákona
o ochraně veřejného zdraví, resp. přenesení výkonu činností prováděných v rámci
epidemiologického šetření na soukromou osobu dle §62a odst. 3 téhož zákona. S těmito
činnostmi však nelze ani rámcově srovnávat povinnost kontrolovat, zda jsou přítomné osoby
schopny prokázat tzv. bezinfekčnost. Její kontrolování nevyžaduje žádné speciální znalosti,
způsobilost či vybavení a nejedná se ani o provádění epidemiologického šetření. Jedná se pouze
o ověření, zda je určitá osoba schopna doložit splnění podmínek stanovených mimořádným
opatřením, které ji opravňují k účasti na dané akci. Jestliže odpůrci navrhovatel vytýká,
že jej k takové činnosti nevybavil žádnými „nástroji“, lze pouze dodat, že k přečtení
předloženého certifikátu či potvrzení nejsou žádné speciální nástroje potřeba.
[26] V souvislosti s kontrolní povinností právnických osob navrhovatel dále namítá, že není
dán zákonný podklad pro to, aby právnické osoby zjišťovaly „citlivé informace o zdravotním
stavu“. Zde je nutno připomenout, že napadená část mimořádného opatření stanovuje povinnost
ověřit, zda osoba účastnící se akce splňuje podmínky tzv. bezinfekčnosti stanovené v čl. I.
bodě 16. Taková povinnost je zcela nepochybně splněna nahlédnutím do předloženého
certifikátu o absolvovaném očkování, potvrzení o absolvovaném testu či o prodělání nemoci
(ať už v písemné či elektronické podobě). NSS se ztotožňuje s odpůrcem v tom, že na plnění
povinnosti v této podobě nedopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679
ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů
a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně
osobních údajů) – anglicky „general data protection regulation“(GDPR). Jeho věcná působnost je
v čl. 2 odst. 1 vymezena tak, že se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních
údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být
zařazeny. Při výše popsaném způsobu kontroly tzv. bezinfekčnosti dle napadeného mimořádného
opatření k automatizovanému zpracování osobních údajů docházet nemá a v případě
neautomatizovaného zpracování není splněna podmínka vedení evidence takto zjištěných
osobních údajů (tím se nyní posuzovaná věc liší od rozsudku č. j. 8 Ao 1/2021 - 133, v němž se
NSS zabýval otázkou ochrany osobních údajů v souvislosti s evidováním provedených testů
u zaměstnanců). Navrhovatel ostatně k této otázce ani nepředestřel žádnou ucelenější
argumentaci, ze které by plynulo, jak konkrétně napadená část mimořádného opatření
odporuje GDPR. Citace stanoviska Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle něhož by osobní
údaje a jejich zpracování „měly být používány spíše k posílení pozice jednotlivců než k jejich kontrole,
stigmatizaci nebo utlačování“, aniž by navrhovatel tvrdil, co z ní má vyplývat pro posouzení
zákonnosti nyní napadeného mimořádného opatření, nemůže představovat námitku,
kterou by se NSS mohl jakkoliv blíže zabývat.
[27] V navazující argumentaci pak navrhovatel poukazuje na to, že je diskriminován nejen tím,
že jej stát nevybavil potřebnými nástroji ke kontrole, ale i tím, že jemu opatření povinnost
kontrolovat tzv. bezinfekčnost ukládá, zatímco jiným provozovatelům nikoliv. Poukazuje
konkrétně na to, že provozovatelé restaurací, veřejné dopravy nebo nákupních center,
kde dochází ke kumulaci osob (větší a intenzívnější než u navrhovatele), povinnost kontrolovat
tzv. bezinfekčnost nemají. K této otázce soud předesílá, že odkaz navrhovatele na provoz veřejné
dopravy a nákupních center není přiléhavý. V případě veřejné dopravy je třeba především
zdůraznit, že její provoz nepředstavuje činnost, jež by napadenému opatření podléhala
(a to z hlediska stanovení povinností provozovatelům ani z hlediska omezení „zákazníků“).
Provoz nákupních center pak sice napadené opatření regulovalo (viz čl. I. bod 4), povaha
návštěvy nákupního centra i jeho provozu na straně jedné a zasedání (volby) orgánů právnických
osob na straně druhé je však již na první pohled odlišná. Zasedání orgánů právnických osob
totiž ze své povahy předpokládají delší a intenzivnější kontakt určitého (uzavřeného) okruhu
osob, jde tedy z hlediska bránění dalšímu šíření epidemie o aktivitu z hlediska likvidace epidemie
odlišnou.
[28] To však již bez dalšího neplatí pro navrhovatelem zmiňovaný provoz restaurací
(provozoven stravovacích služeb ve smyslu čl. I. bodu 3 mimořádného opatření). Obecně je totiž
nutno připustit, že návštěva provozovny stravovacích služeb se z hlediska své povahy
(zejména délka a intenzita kontaktu určitého okruhu osob, kontakt provozovatele
se zákazníkem/návštěvníkem či vzájemná komunikace osob apod.) od zasedání (voleb) orgánů
právnických osob neliší tak výrazně, že by to samo o sobě odůvodňovalo odlišné stanovení
povinností provozovatelům těchto činností. Přesto původní znění čl. I. bodu 3 mimořádného
opatření, platné v době, kdy navrhovatel podal návrh, stanovilo z hlediska dodržení podmínek
tzv. bezinfekčnosti (včetně jejího prokazování) povinnosti pouze zákazníkům. Provozovatel
stravovacích služeb byl pouze povinen zajistit informování zákazníků o podmínkách a pravidlech vstupu
(…) u vstupu a v provozovně [bod 3 písm. a) odst. viii)]. Tato povinnost je oproti povinnosti přímo
kontrolovat tzv. bezinfekčnost kvalitativně zcela odlišná a z hlediska zásahu do práv
provozovatele stravovacích služeb mnohem méně významná.
[29] Jde-li o „provozovatele“ v případě zasedání (voleb) orgánů právnických osob,
odůvodnění mimořádného opatření stanovení sporné povinnosti nijak blíže nevysvětluje,
a to ve své obecné části, ani v části (zvláštní) týkající se nyní napadeného bodu mimořádného
opatření. Lze dodat, že k dané povinnosti odůvodnění mimořádného opatření nic neuvádí
ani ve vztahu k jiným regulovaným činnostem, u nichž je obdobná povinnost provozovateli
stanovena [viz např. bod 2 písm. c) u provozovatelů holičství, kadeřnictví a obdobných služeb;
bod 6 písm. d) u poskytovatelů ubytovacích služeb; bod 8 písm. b) u provozovatelů sportovišť
atd.]. Odůvodnění v této souvislosti neobsahuje ani odkaz na jiný zdroj, jako je tomu
na některých místech mimořádného opatření. K otázce možné diskriminace navrhovatele
a předestření důvodů, proč byla navrhovateli stanovena povinnost kontrolovat
tzv. bezinfekčnost, zatímco jiným provozovatelům (zejména restaurací) nikoliv, odpůrce nic
neuvedl ani ve vyjádření k návrhu.
[30] Nejvyšší správní soud se v rámci své rozhodovací praxe již opakovaně zabýval požadavky
na odůvodnění mimořádných opatření odpůrce a významem odůvodnění (srov. např. rozsudek
č. j. 8 Ao 1/2021 - 133). Stejně tak již zdejší soud vysvětlil, že podstatné pro posouzení
zákonnosti napadeného mimořádného opatření je, zda „odpůrcem zvolené řešení má alespoň rámcovou
oporu v odůvodnění napadeného mimořádného opatření“, přičemž „odpůrce je zároveň v soudním řízení oprávněn
předložit další argumenty či podklady, které podporují argumentaci a podklady obsažené již v napadeném
mimořádném opatření (rozsudek ze dne 20. 10. 2021, č. j. 8 Ao 22/2021 - 183). Jistě není třeba trvat
na tom, aby odůvodnění mimořádného opatření vysvětlovalo ve všech detailech i dílčí aspekty
přijaté regulace. Stejně tak je představitelné, že vysvětlení přijatého řešení může plynout
z kontextu dalšího odůvodnění, logiky dané regulace i z její samotné povahy. Nic z toho ovšem
v nyní projednávané věci není naplněno. K tomu, aby soud mohl shledat, zda je důvodná námitka
diskriminace navrhovatele, je třeba postavit najisto, zda je dáno (a odůvodněno) kritérium,
na jehož základě odpůrce odlišuje postavení navrhovatele oproti jiným provozovatelům (jde-li
o stanovení povinnosti kontrolovat tzv. bezinfekčnost). Existence takového kritéria a jeho
dostatečné odůvodnění ze strany odpůrce (případně doplněného i v řízení před soudem) je pak
předpokladem posouzení (ne)srovnatelnosti posuzovaných situací v rámci tzv. diskriminačního
testu (srov. též např. výše označený rozsudek NSS č. j. 8 Ao 22/2021 - 183), a to zvláště
v situacích, u nichž není na první pohled zřejmé, že nejsou stejné. Tento předpoklad
však odpůrce v nynější věci nenaplnil a neučinil tak ani v základu, který by umožnil zákonnost
dané regulace soudu přezkoumat, aniž by soud za odpůrce domýšlel důvody, které jej k přijetí
takové regulace vedly. S ohledem na výše uvedené tedy nezbývá, než uzavřít, že napadená část
mimořádného opatření, která stanoví povinnost provozovatele kontrolovat tzv. bezinfekčnost,
nebyla dostatečně odůvodněna a jako taková byla v rozporu se zákonem [§101b odst. 4 s. ř. s.
ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[31] K tomuto závěru NSS dospěl i přesto, že mimořádným opatřením ze dne 22. 10. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-26/MIN/KAN, byl navrhovatelem zmiňovaný čl. I. bod 3 písm. b)
mimořádného opatření změněn tak, že i provozovatelům stravovacích služeb byla stanovena
povinnost kontrolovat u zákazníků splnění podmínek bodu 16. V odůvodnění k této změně
odpůrce uvedl: „Nově je pro provozovatele provozoven stravovacích služeb, hudebních, tanečních, herních
a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin v bodě I/3 písm. b) zavedena povinnost kontrolovat
splnění podmínek podle bodu I/16 (negativní výsledek testu, dokončené očkování, prodělání nemoci) při vstupu
zákazníka do provozovny, resp. před poskytnutím služeb a umožnit vstup (resp. poskytnout služby) pouze
osobám, které splnění těchto podmínek prokáží. Tato povinnost uložená provozovateli přispěje k ochraně
a podpoře veřejného zdraví a chrání třetí osoby nacházející se v provozovně spolu se zákazníkem, které oprávněně
v dobré víře předpokládají a očekávají, že všechny osoby nacházející se v provozovně splnily povinnosti stanovené
pro osoby přítomné v provozovně. Navíc tak dojde i k narovnání právních podmínek ve vztahu
k ostatním oblastem činností (jejich provozovatelů nebo organizátorů), na které toto
mimořádné opatření dopadá a jejichž výkon toto mimořádné opatření podmiňuje
splněním obdobných povinností. Proto bylo přistoupeno k této změně, která však neznamená významný
dopad na provoz těchto služeb, protože do této změny již byla v platnosti povinnost pro zákazníka vstoupit
do uvedených provozoven pouze v případě, pokud je schopen prokázat splnění podmínek podle bodu I/16. Jde tedy
pouze o zavedení kontroly již několik měsíců platné povinnosti.“ (důraz doplněn NSS) Tato změna sice
odstranila rozdíly v povinnostech provozovatelů, na které navrhovatel poukazoval. Tím však
nemohlo dojít ex post ke „zhojení“ nezákonnosti mimořádného opatření v napadené části,
neboť tato pozdější změna nemá vliv na závěr, že návrh byl v uvedené části důvodný ke dni
svého podání navrhovatelem. Navíc důvody, které pro změnu odpůrce uvedl, spíše potvrzují to,
že si byl sám vědom neodůvodněných rozdílů mezi povinnostmi stanovenými různým skupinám
provozovatelů a organizátorů.
[32] Přestože dal NSS v tomto bodě navrhovateli za pravdu, zabýval se i důvodností
dalších navrhovatelem uplatněných námitek. V rámci dalšího okruhu argumentace se navrhovatel
předně dovolával toho, že napadené mimořádné opatření nelze vydat s plošnou působností,
neboť celá ČR není ohniskem nákazy. K tomu odkázal na závěry rozsudků ze dne 2. 6. 2021,
č. j. 9 Ao 3/2021 - 41 a č. j. 10 Ao 2/2021 - 107. V nich učiněné závěry podmiňující aplikaci §69
odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví existencí konkrétního podezření na výskyt
nákazy u konkrétního okruhu osob ale na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť nyní
napadená část mimořádného opatření byla vydána podle speciální úpravy [§2 odst. 2 písm. e)
pandemického zákona]. Ta není vázána na vymezení ohnisek nákazy a umožňuje vydávání
plošných opatření, což také NSS v citovaných rozsudcích uvedl. Totéž obdobně platí také
pro navrhovatelem citované závěry týkající se omezování provozu restauračních zařízení.
V rozsudku ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021 - 44, NSS dovodil, že je nelze omezit podle
pandemického zákona, který na ně nepamatuje, nýbrž pouze podle zákona o ochraně veřejného
zdraví, což s sebou nese nutnost přijatá opatření individualizovat a zaměřovat na konkrétní
ohniska nákazy. Jak ale soud již výše uvedl, nyní napadené opatření bylo vydáno v mezích
pandemického zákona, který v §2 odst. 2 písm. e) obsahuje výslovnou úpravu zaměřenou
na konání voleb a zasedání orgánů právnických osob. Totéž platí pro otázku (ne)aplikovatelnosti
dalšího navrhovatelem odkazovaného rozsudku NSS č. j. 6 Ao 11/2021 - 48, týkajícího se
omezení práva shromažďovacího. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci nebylo nutné,
aby odpůrce z hlediska napadené části dané opatření omezoval pouze na některé lokality zasažené
nákazou, popřípadě zdůvodňoval, zda považuje celou ČR za ohnisko nákazy, resp. proč jsou
osoby účastnící se zasedání orgánů právnické osoby osobami podezřelými z nákazy.
[33] Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s argumentací navrhovatele, který napadené
opatření považuje za nepřiměřené, neboť §2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona míří zejména
na velké organizované kulturní, společenské, umělecké a jiné akce, velká sportovní utkání atd.,
nikoli na setkání desítek osob. Podle navrhovatele by měl odpůrce v této souvislosti precizně
zdůvodnit, proč podmiňuje přístup k některým službám a činnostem testováním a proč uvedené
musí nezbytně dopadat právě na společenství vlastníků, spolky či obchodní společnosti.
Již ze samotného textu §2 odst. 2 písm. e) pandemického zákona, konkrétně z věty
za středníkem, jasně plyne, že se toto ustanovení vztahuje také na volby a zasedání orgánů
právnických osob, které se mohou konat za podmínek stanovených tímto mimořádným
opatřením (viz též výše již odkazovaný bod 65 rozsudku NSS č. j. 6 Ao 11/2021 - 48). V tomto
smyslu tedy základní posouzení přiměřenosti dané regulace a její užití i pro zasedání právnických
osob (v míře obecnosti odpovídající obecnosti nynějších námitek navrhovatele) provedl
již zákonodárce, který zasedání orgánů právnických osob mezi akce dle §2 odst. 2 písm. e)
pandemického zákona přímo a výslovně řadí. Jde-li o otázku přiměřenosti z hlediska
navrhovatelem taktéž zmiňované „velikosti“ akce, zde zákon nestanovil žádné kritérium, na jehož
základě by bylo možno rozlišovat, zda se o akci podle toho ustanovení rozsahem („velikostí“)
jedná či nikoliv (např. podle počtu účastníků). Náhled navrhovatele, podle něhož je dané
ustanovení namístě aplikovat pouze na „velké“ akce, nemá oporu ani v důvodové zprávě
k pandemickému zákonu. Korektiv přiměřenosti dané regulace obsahuje samotné mimořádné
opatření, a to přímo v napadené části (bod 15). Vztahuje se totiž pouze na taková zasedání
orgánů právnických osob, jichž se na jednom místě současně účastní více než 20 osob. Takto
stanovenou hranici navrhovatel nijak konkrétně nerozporuje a podle soudu není ani zjevně
nerozumná či excesivní.
V. Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že návrh je zčásti důvodný [čl. I. bod 15 písm. c)
mimořádného opatření]. Proto vyslovil, že mimořádné opatření bylo v dané části v rozporu se
zákonem. Pokud jde o zbylou část napadeného opatření, jejíhož zrušení se navrhovatel taktéž
domáhal [zbývající část čl. I. bodu 15], NSS s ohledem na uplatněnou argumentaci neshledal
důvod návrhu vyhovět, a proto jej v této (zbývající) části zamítl (§101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
Je třeba zdůraznit, že argumentace navrhovatele, kterou soud shledal důvodnou, se týkala toliko
stanovení povinnosti „provozovateli“ v případě zasedání orgánů právnických osob kontrolovat
tzv. bezinfekčnost. Pokud jde o povinnosti stanovené účastníkům, aby se mohli shromáždění
vlastníků jednotek účastnit, jichž se argumentace navrhovatele v některých souvislostech taktéž
týkala, v této části soud návrhu nevyhověl.
[35] Jde-li o náhradu nákladů řízení, navrhovatel byl ve věci úspěšný pouze v části. Navrhoval
totiž zrušení celého čl. I. bodu 15 napadeného opatření, avšak soud jeho návrhu vyhověl, pouze
pokud jde o písm. c) daného ustanovení. V takovém případě lze poměr úspěchu a neúspěchu
navrhovatele ve věci považovat za přibližně stejný (§60 odst. 1 s. ř. s.). S ohledem na to NSS
rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná
na řízení nemá právo náhradu nákladů řízení, neboť jí soud neuložil žádnou povinnost (§60
odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2022
JUDr. Pavel Molek
předseda senátu