ECLI:CZ:NSS:2022:9.AS.144.2020:44
sp. zn. 9 As 144/2020 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: J. A. Q., zast. Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 27. 3. 2018, č. j. 1/2018-190-TAXI/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, č. j. 14 A 123/2018 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem projednávané věci je spor týkající se provedení jízdy přes aplikaci Uber
vozidlem, které v rozporu se zákonem nebylo evidováno jako vozidlo taxislužby a řádně
označeno a vybaveno taxametrem, kdy žalobce před Nejvyšším správním soudem rozporuje
průběh přestupkového i soudního řízení a výši uložené pokuty.
[2] Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravních agend, jako správní orgán prvního
stupně rozhodl, že žalobce porušil §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční
dopravě, ve znění pozdějších předpisů, čímž naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle
§35 odst. 2 písm. w) uvedeného zákona tím, že provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo
zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Za uvedený skutek mu byla udělena pokuta ve výši
100 000 Kč a zároveň uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Správní
orgán prvního stupně dále rozhodl, že kauce ve výši 50 000 Kč, kterou žalobce dříve uhradil,
bude použita na úhradu části uložené pokuty a nákladů řízení. Zbývající část pokuty byl žalobce
povinen uhradit na příslušný bankovní účet ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.
[3] K odvolání žalobce žalovaný v záhlaví citovaným rozhodnutím změnil rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně tak, že snížil pokutu z důvodu novější příznivější právní úpravy
na částku 70 000 Kč, přičemž upravil i navazující výrok týkající se částečné úhrady složenou
kaucí. Ve zbytku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
[4] Žalobcem podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného městský soud nyní napadeným
rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Předně neshledal, že napadené rozhodnutí žalovaného
trpělo namítanou nepřezkoumatelností. Ostatní námitky žalobce týkající se zákonnosti průběhu
kontroly a použitelnosti výsledků této kontroly jako podkladů pro závěr o spáchání přestupku,
neprovedení výslechu svědků (osob přizvaných ke kontrole), vlastního posouzení věci jako
taxislužby a výše uložené pokuty pak shledal také nedůvodnými.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu kasační
stížností z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky městským soudem. Městský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil
povahu protokolu o kontrole, který byl stěžejním důkazem v projednávané věci, jako prostředku
nadaného správností dle §53 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Nesprávně mu tak, v rozporu s požadavky na trestní
řízení dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),
byla přisouzena presumpce správnosti.
[7] V této souvislosti stěžovatel dále namítá, že městský soud v rozporu s čl. 6 Úmluvy
odmítl z důvodu nadbytečnosti vyslechnout stěžovatelem navrhované svědky (osoby přizvané
ke kontrole), kteří měli protokol o kontrole zpochybnit. Stěžovatel přitom výslech daných svědků
navrhoval již ve správním řízení, neboť od počátku zpochybňoval provedení kontroly
zaznamenané v protokolu o kontrole. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítal,
že provedení těchto důkazů bylo odmítnuto nesprávně a rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné. Městský soud ale shledal postup správních orgánů správným a souladným
se zákonem a námitku nepřezkoumatelnosti za nedůvodnou. Aproboval tak vadu správního
řízení, což založilo nezákonnost jeho vlastního rozhodnutí. Ohledně zjišťování skutkového
stavu v přestupkovém řízení a nesprávnosti odmítnout provést obviněným navrhovaný
důkaz stěžovatel odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009,
č. j. 1 As 44/2009 - 101.
[8] Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje
v neprovedení jím navrhovaných důkazů a nemoderování uložené pokuty. Městský soud
konstatoval, že rozhodnutí správních orgánů se nevymyká správní praxi, aniž by tento svůj závěr
jakkoliv podložil. V této souvislosti odmítl provést dokazování stěžovatelem navrhovanými
správními rozhodnutími, která měla dokázat odlišné ukládání pokut za shodné správní delikty
v obdobném časovém období. Stěžovatel na tato správní rozhodnutí poukazuje též v kasační
stížnosti a dovozuje z nich nesprávnost výše jemu uložené pokuty. V důsledku toho se měl
městský soud nikoliv řádně vypořádat se stěžovatelem navrhovanou moderací pokuty,
neboť vzhledem k neprovedení důkazů ke správní praxi vůbec nemohl možnost svého
moderačního oprávnění adekvátně posoudit.
[9] Stěžovatel nakonec namítá vadu řízení, která měla za následek nezákonnost napadeného
rozsudku. Městský soud nenařídil ve věci jednání, ačkoliv v žalobě navrhoval provedení důkazů,
z čehož lze dovodit jeho nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání. Nebylo tedy možné
presumovat jeho souhlas s nenařízením jednání podle §51 odst. 1, věty druhé, s. ř. s., pokud
se nevyjádřil k výzvě soudu podle tohoto ustanovení.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti připomněl, že stěžovatel byl
sankcionován za neprovedení evidence vozidla. V tomto ohledu by tak stěžovatelem navrhovaný
výslech svědků nepřinesl nic nového. Skutkový stav nebyl zjišťován jen na základě protokolu
o kontrole, nýbrž i výpisem z Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě, z něhož právě vyplynulo,
že stěžovatel nemá pro sebe evidované žádné vozidlo taxislužby. Dále konstatoval, že výše
uložené pokuty odpovídá okolnostem. Ke stěžovatelem namítaným správním rozhodnutím
uvedl, že stěžovatel se přestupku dopustil v době, kdy aplikace Uber již byla medializována jako
nezákonné provozování taxislužby, a stěžovatel nebyl držitelem oprávnění řidiče taxislužby.
Žalovaný se dále neztotožnil ani s názorem stěžovatele, že řízení před městským soudem bylo
zatíženo vadou z důvodu nenařízení jednání. Nesouhlasil ani s námitkou nevypořádání
se s moderací, neboť městský soud se moderací zabýval, ale s ohledem na přiměřenost uložené
pokuty neshledal důvody pro její využití. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako
nedůvodnou.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem
(§102 a násl. s. ř. s.). Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Za podmínek §109 odst. 2 s. ř. s.
ve věci rozhodl bez nařízení jednání.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
III.a Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a výše uložené pokuty
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, neboť případnou nepřezkoumatelností rozsudku je podle §109 odst. 4 s. ř. s.
povinen se zabývat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatele.
[14] Městský soud se ve svém rozsudku řádně a srozumitelně vypořádal se všemi žalobními
body a zcela dostatečně vyložil důvody svého rozhodnutí. Odůvodněně neshledal,
že by napadené rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné. K zákonnosti průběhu kontroly
a použitelnosti výsledků této kontroly odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
ze které plyne, že kontrolu (jako celek) může provádět pouze kontrolní orgán, ovšem v souladu
s §6 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolním řádem), ve znění pozdějších předpisů,
lze k jednotlivému kontrolnímu úkonu využít tzv. přizvanou osobu, jak tomu bylo i v nyní
projednávané věci. Zabýval se tím, zda správní orgán pochybil, pokud neprovedl výslech svědků
(přizvaných osob). V tomto ohledu konstatoval, že protokol o kontrole i záznamy z kontrolní
jízdy byly zcela srozumitelné a jednoznačné a nevyvolávaly žádné pochybnosti o skutečném
průběhu kontrolní jízdy. Včetně informace o tom, zda bylo vozidlo označeno, evidováno a zda
stěžovatel užil taxametr. Stěžovatel nadto relevantním způsobem nezpochybnil v záznamech
uvedené informace. Vypořádal se také s námitkou vlastního právního posouzení věci jako
taxislužby. V tomto ohledu odkázal na závěry judikatury Soudního dvora Evropské unie
a v souladu s požadavky rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 9 As 291/2016 – 136, sám posoudil povahu činnosti stěžovatele. Neshledal, že by obsahovala
prvky sdílené spolujízdy, na kterou se požadavky na provozování taxislužby nevztahují,
a proto souhlasil se žalovaným, že činnost provedená stěžovatelem byla taxislužbou. Stěžovatel
tak byl povinen mj. přepravu realizovat vozidlem zapsaným v evidenci vozidel taxislužby.
Nakonec se vypořádal s rozporovanou výší uložené pokuty. Konstatoval, že pokuta byla uložena
v zákonném rozmezí, žalovaným byla adekvátně zohledněna pozdější změna právní úpravy
snižující horní hranici pokuty a samotná výše byla dostatečně odůvodněna také z pohledu řádné
individualizace trestu. Ohledně významu správní praxe odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu, dle které správní praxe představuje pouze referenční hledisko bránící
neodůvodněným excesům. I s ohledem na stěžovatelem namítaná správní rozhodnutí pak
neshledal, že v daném případě uložená pokuta představovala onen neodůvodněný exces.
Z důvodu přiměřenosti uložené pokuty nakonec neshledal důvod pro využití svého moderačního
oprávnění a další snižování pokuty.
[15] Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu tedy není
důvodná.
[16] Dále kasační soud nesdílí názor stěžovatele o nesprávnosti výše jemu uložené
pokuty. Provozování přepravy za využití aplikace Uber bylo již několikrát předmětem
rozhodování i Nejvyššího správního soudu (srov. již stěžovatelem citovaný rozsudek NSS
č. j. 9 As 291/2016 - 136, dále např. rozsudky ze dne 18. 7. 2018, č. j. 10 As 162/2018 - 30,
ze dne 9. 1. 2019, č. j. 2 As 127/2018 - 42, nebo ze dne 31. 3. 2021, č. j. 2 As 344/2019 - 47).
Již v prvním uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „přeprava uskutečněná
řidiči, kteří používají aplikaci UberPOP, se neodehrává v právním vakuu“ (odst. [20] rozsudku)
a že městský soud v daném případě měl “posoudit, jestli faktická povaha této přepravy naplňuje
či nenaplňuje činnost, kterou současná právní úprava zná, resp. reguluje” (odst. [22] rozsudku), tj. zda jde
o výkon práce řidiče taxislužby či nikoliv. V tomto ohledu pak lze zcela přisvědčit žalovanému,
že v době spáchání správního deliktu stěžovatelem již oproti dřívějším rozhodnutím, na která
stěžovatel opakovaně poukazuje, bylo postaveno na jisto a též medializováno, že provozování
přepravy za využití aplikace Uber svou povahou odpovídá taxislužbě, a proto se i na tuto činnost
užijí právní předpisy, které taxislužbu regulují. Stěžovatel si tohoto musel nebo alespoň měl být
vědom.
[17] Stěžovateli byla uložena pokuta v dolní polovině zákonné sazby. Daná výše pokuty byla
správními orgány srozumitelně a adekvátně odůvodněna včetně přihlédnutí k relevantním
přitěžujícím i polehčujícím okolnostem a pozdějšímu zmírnění právní úpravy. Lze souhlasit
s městským soudem, že ani ve světle stěžovatelem opětovně namítaných správních rozhodnutí
takto vymezená výše pokuty nepředstavuje neodůvodněný exces. Přitom nelze přisvědčit námitce
stěžovatele, že se městský soud nezabýval správní praxí namítanou stěžovatelem. Z obsahu
napadeného rozsudku městského soudu je zřejmé, že se s touto námitkou řádně vypořádal
(bod 52. a násl. rozsudku).
III.b Protokol o kontrole a neprovedení výslechu svědků
[18] Stěžovatel dále namítá, že městský soud nesprávně aproboval povahu protokolu
o kontrole jako prostředku nadaného správností, jakož i neprovedení navrhovaného výslechu
svědků (osob přizvaných ke kontrole), který měl protokol o kontrole zpochybnit.
[19] Rozhodující senát ani tyto námitky neshledal důvodnými.
[20] Protokol o kontrole byl jen jedním z podkladů, na základě nichž správní orgán prvního
stupně rozhodl. Stěžovateli byla uložena pokuta za provozování taxislužby vozidlem,
které nebylo v rozporu se zákonem zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Stěžejním důkazem
o neevidenci vozidla byl výpis z Rejstříku podnikatelů v silniční dopravě, z něhož bylo zřejmé,
že kontrolované vozidlo stěžovatele zde nebylo zapsáno. Tento dokument stěžovatel v průběhu
správního ani soudního řízení nikterak nerozporuje a netvrdí, že by povinnost evidovaného
vozidla taxislužby splnil.
[21] Městský soud, ani žalovaný, ve svých rozhodnutích netvrdí, že protokol o kontrole je
veřejnou listinou nadanou správností podle §53 odst. 3 správního řádu. Za listinu nadanou
správností protokol o kontrole, resp. záznamy o kontrole tvořící jeho obsah, označil pouze
správní orgán prvního stupně. Netvrdil ovšem, že by protokol nemohl být nijak zpochybněn.
Naopak uvedl, že v průběhu řízení nebyl prokázán opak skutečností v protokolu (záznamech)
uvedených a stěžovatel netvrdil, že kontrolní jízda byla provedena po jiné trase, jiným vozidlem
nebo že vozidlo bylo označeno střešní svítilnou s nápisem „taxi“, taxametrem apod. Netvrdí to
ani nyní. Stěžovatel od počátku zpochybňoval pouze provedení kontroly přizvanými osobami
a vůbec přítomnost přizvaných osob, s čímž se ale řádně vypořádal již správní orgán prvního
stupně, jakož i následně městský soud.
[22] Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že správní orgány a následně městský soud odmítly
provést stěžovatelem navrhovaný výslech svědků z toho důvodu, že obsah protokolu o kontrole
považovaly za nezpochybnitelně správný.
[23] Odkazuje-li stěžovatel ohledně odmítnutí provedení navrhovaného důkazu na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 44/2009 - 101, z uvedeného rozsudku plyne,
že správní orgán může odmítnout provést účastníkem řízení navrhované důkazy, pokud 1)
by získání nebo provedení důkazů bylo v rozporu s právními předpisy (§51 odst. 1 správního
řádu), 2) by byla v souladu s požadavky §3 správního řádu zjištěna skutečnost, která
by znemožňovala žádosti vyhovět (§51 odst. 3 správního řádu) nebo 3) v případě, že zjištění
skutkového stavu má takové kvality, že o skutkovém stavu již neexistují žádné důvodné
pochybnosti a případné další dokazování by již bylo nadbytečné. Z odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu pak musí být zřejmé myšlenkové pochody, jakými byl správní orgán veden
a na základě nichž dospěl k závěru o zjištění skutkového stavu. Jinak by byla porušena základní
procesní práva účastníka.
[24] K tomu ale v projednávané věci nedošlo. Rozhodující senát se zcela ztotožňuje
s argumentací správního orgánu prvního stupně, žalovaného i městského soudu, že navrhovaný
výslech svědků by ohledně naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v provozování
taxislužby vozidlem k tomu neevidovaným nic nového nepřinesl. Provádění tohoto důkazu
by bylo nadbytečné, a proto bylo možné ho odmítnout. Současně z odůvodnění rozhodnutí
správních orgánů je zřejmé, jakými úvahami byly při svém rozhodování vedeny a na základě čeho
dospěly k závěru o nadbytečnost stěžovatelem navrhovaného výslechu svědků a o naplnění
skutkové podstaty daného přestupku.
III.c Vada řízení před soudem – nenařízení jednání
[25] K námitce stěžovatele, že městský soud nesprávně presumoval jeho souhlas
s nenařízením jednání podle §51 odst. 1, věty druhé, s. ř. s., Nejvyšší správní soud stručně
odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014 - 48. Rozšířený
senát v tomto usnesení dospěl k závěru, že „navrhne-li účastník v řízení o žalobě provedení důkazů
před správním soudem dle §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nelze takový návrh považovat za nesouhlas
s rozhodnutím bez jednání ve smyslu §51 odst. 1 s. ř. s“ (odst. [26] usnesení). Městský soud tak,
jelikož se stěžovatel na výzvu soudu k rozhodnutí věci bez jednání nevyjádřil, mohl presumovat
jeho souhlas v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2021,
č. j. 9 As 141/2020 - 43, odst. [22]). Ani tato námitka není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu,
ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle
§110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.
[27] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2022
JUDr. Radan Malík
předseda senátu