ECLI:CZ:US:1994:3.US.54.94
sp. zn. III. ÚS 54/94
Usnesení
III. ÚS 54/94
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti paní J. M., zastoupené advokátkou JUDr. D. Z., mimo ústní jednání dne 14. 4. 1994, předsedou senátu JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí navrhovatelka proti tomu, že I., neuzavřel s ní dohodu o vydání nemovitosti, ve smyslu zák. č. 87/91 Sb., a tento podnik také nesprávně označuje jako odpůrce, i když z obsahu jejího podání vyplývá, že její ústavní stížnost v podstatě směřuje zřejmě proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který svým rozhodnutím - rozsudkem ze dne 31. 1. 1993 rozhodl tak, že její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně zamítl.
Aniž by navrhovatelka ve své ústavní stížnosti blíže a podrobněji rozvedla, v čem spatřuje, rozsudkem obecného soudu, tedy zásahem orgánu veřejné moci, ohrožení svého základního práva nebo svobodu zaručenou jí ústavním zákonem (§72 odst. 1 lit. a) zák.č. 182/93 Sb.), v podstatě shodně jako v řízení před obecnými soudy vytýká - stručně shrnuto - obecným soudům nesprávné právní posouzení její věci, zejména pak nesprávnou aplikací Dekretu prezidenta republiky č. 108/45 Sb., a dovozuje, že tímto nesprávným postupem byla ona, resp. její zemřelý otec poškozen.
Brojí tedy navrhovatelka ústavní stížností v podstatě proti právním závěrům, k nimž v její věci, vedené před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 33 C 571/91, dospěly obecné soudy, takže podstata ústavní stížnosti navrhovatelky spočívá v pouhé polemice s právními závěry rozsudku obecných soudů, aniž by ve svých důvodech navrhovatelka uvedla jiné okolnosti než ty, z nichž obecné soudy vycházely.
Již dříve Ústavní soudu ČR (kupř. ve věci III. ÚS 23/93), dovodil, že se necítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst. zák. č. 1/93 Sb.), a že již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují shodně s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 úst. zák. č. 1/93 Sb.), řečeno jinak, Ústavní soud ČR není další řádnou přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů.
Protože pak navrhovatelka ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by řízením před obecnými soudy byla zkrácena na svých ústavně zaručených právech, resp. že by v tomto řízení nebyly respektovány zásady naznačené již shora, je zřejmé, že jde o návrh, který je zjevně neopodstatněný (§43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/93 Sb.).
Za tohoto stavu nezbylo proto než návrh-ústavní stížnost o d m í t n o u t §43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/93 Sb.) .
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 4. 1994
JUDr. Vlastimil Ševčík
předseda senátu ÚS ČR