ECLI:CZ:US:1994:3.US.78.94
sp. zn. III. ÚS 78/94
Usnesení
III. ÚS 78/94-7
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o návrhu navrhovatelů 1) L. M., 2) Ž. M., zastoupených advokátem JUDr. J. N., ve věci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 262/94, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se navrhovatelé domáhali přezkoumání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 Co 262/94 ze dne 1. března 1994, a vyhlášení nálezu, jímž se rozsudek zrušuje - pro zjištění, že bylo porušeno základní právo navrhovatelů, zakotvené v čl. 11 odst. 1, věta druhá Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že navrhovatelům byla odepřena ochrana vlastnického práva, když jim nebyla soudem dána možnost dovolání.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že podstata návrhu navrhovatelů spočívá v polemice s právními závěry soudu a s jeho aplikací ustanovení §238 odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu, je třeba uvést, že Ústavní soud ČR není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./. Ústavní soud proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod /čl. 83 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./. Z ústavního principu nezávislosti soudců /čl. 82 ústavního zákona č. 1/1993 Sb./ vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §132 o. s. ř., z obsahu §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak právo odvolacího soudu vyslovit ve výroku svého rozsudku, potvrzujícího rozsudek soudu I. stupně, že dovolání je přípustné. Z těchto důvodů nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR přezkoumávat způsob hodnocení důkazů obecnými soudy a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením důkazů neztotožňoval. /Shodné stanovisko je obsaženo v nálezu Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994./ Stejně tak Ústavní soud ČR není oprávněn přezkoumávat důvody, pro něž odvolací soud o přípustnosti dovolání podle §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nerozhodl.
V souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994, je nutno vykládat i ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v němž je mj. zakotveno právo vlastnit majetek a obsažena zásada, dle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah i ochranu. Podle přesvědčení Ústavního soudu je třeba toto ustanovení chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce, adresovaný zákonodárci, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit a musí poskytnout všem vlastníkům právo na stejný zákonný obsah vlastnického práva a na jeho ochranu. Ustanovení §126 občanského zákona v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje "právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se vlastník může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Obdobné právo na ochranu má i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe." O toto právní ustanovení občanského zákona soud I. stupně své rozhodnutí č.j. 5 C 455/93-25 ze dne 1. prosince 1993 opřel, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 6 Co 262/94 ze dne 1. března 1994 je jako věcně správné potvrdil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ČR shledal návrh navrhovatelů zjevně neopodstatněným, a proto rozhodl tak, jak ve výroku uvedeno /§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb./.
Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.
V Brně 7. června 1994
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj