ECLI:CZ:US:1995:1.US.175.94
sp. zn. I. ÚS 175/94
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Ivanou Kabzanovou, advokátkou AK Ostrava 1, Mlýnská 5, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. Nt 4035/94, a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. Nt 5116/94, takto:
I. Řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. Nt 4035/94, se zastavuje.
II. Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. Nt 5116/94, se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 7. 12. 1994 ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. Nt 4035/94, kterým byl podle ust. §67, písm a), b), c) trestního řádu vzat do vazby, a proti usnesení téhož soudu ze dne 17. 11. 1994, sp.zn. Nt 5116/94, kterým byla podle ust. §71. odstavec 2 trestního řádu jeho vazba prodloužena do 31. května 1995. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel dne 8. 6. 1994 stížnost, o níž nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto, leč přesto bylo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. Nt 5116/94,rozhodnuto o prodloužení vazby do 31. 5. 1995 s poučením, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
Dalším podáním ze dne 13. 1. 1995 vzal stěžovatel zpět část ústavní stížnosti, která se týkala usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. Nt 4035/94, nebot Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 12. 1994, sp. zn. 28 Nt 869/94, zamítl jeho stížnost proti uvedenému usnesení okresního soudu, čímž důvod ústavní stížnosti na průtahy při rozhodování o stížnosti proti vzetí do vazby odpadl.
Stěžovatel však nadále trval na stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. Nt 5116/94, kterým byla stěžovatelova vazba prodloužena do 31. 5. 1995. Toto rozhodnutí bylo vydáno před tím, než bylo o vazbě stěžovatelově pravomocně rozhodnuto, takže vazba byla prodloužena nad zákonem stanovenou lhůtu, ačkoli stěžovatel byl v době vydání tohoto rozhodnutí pouze zadržen. Napadené rozhodnutí proto zasahuje do práv a svobod stěžovatele zaručených v článku 10 Ústavy České republiky, resp. článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby (tedy i držen ve vazbě) nad dobu stanovenou zákonem. Tím, že soud prodloužil vazbu stěžovatele, ačkoli v době jeho rozhodování nebylo jisté, zda rozhodnutí o vazbě nabude právní moci nebo bude zrušeno, rozhodl o něčem, co jako právní skutečnost neexistovalo.
Ústavní soud při přezkoumávání ústavní stížnosti dospěl k závěru, že usnesení o prodloužení vazby není vázáno na právní moc předchozího rozhodnutí o vzetí do vazby. Vyplývá to zcela jednoznačně z ustanovení §140 odstavce 2 tr. řádu, §74 odstavce 2 tr. řádu a §141 odstavce 4 tr. řádu. Ustanovení §140 odst. 2 tr. řádu stanoví výslovně, že usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, pokud zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek. Tak je tomu právě
o stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby, která odkladný účinek nemá. Řízení o prodloužení vazby je tedy nezávislé na řízení o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Podstatné pro rozhodnutí o prodloužení vazby je skutečnost, zda vazební důvody trvaly a zda propuštěním obviněného na svobodu by mohlo být zmařeno nebo ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Obecný soud rozhodnutí o prodloužení vazby i z tohoto hlediska náležitě odůvodnil a není věcí Ústavního soudu, aby přezkoumával další existenci vazebních důvodů, které nezávislý obecný soud stanoveným postupem řádně nalezl. V opačném případě by Ústavní soud vystupoval jako běžná třetí instance v systému obecného soudnictví, byt mu tato úloha nepřísluší. Tento závěr odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález I. ÚS 2/93, III. ÚS 23/93 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu České republiky, svazek I).
V souvislosti s ústavní stížností přihlédl Ústavní soud i k tomu, že nálezem ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, byla sice zrušena část ustanovení vyjádřená v §74 odstavci 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ve znění pozdějších předpisů, slovy "(§68, 69, 72, 73, 73a) s výjimkou rozhodnutí o jejím prodloužení (§71 odstavec 2, 5)". Vykonatelnost tohoto nálezu však Ústavní soud posunul na 1. březen 1995, takže v době vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení vazby nebylo možno proti němu podat opravný prostředek. V současné době, tzn. po 1. 3. 1995, by sice vzhledem k nálezu Ústavního soudu bylo obecně možno podat stížnost proti usnesení o prodloužení vazby, leč nález Ústavního soudu nepůsobí retroaktivně, takže předmětné usnesení o prodloužení stěžovatelovy vazby v současné době stížností napadnout nelze.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podle ustanovení §72 odstavec 2 trestního řádu má stěžovatel možnost kdykoli žádat o propuštění z vazby.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 6. 1994, sp. zn. Nt 4035/94, dle §77 za použití §54 odstavec 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zastavil, neboť stěžovatel tuto část ústavní stížnosti vzal zpět.
Pokud se týká ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 11. 1994, sp. zn. Nt 5116/94, je tato stížnost, jak vyplývá ze shora uvedených důvodů, zjevně neopodstatněná. Proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl (ustanovení §43 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 1995
JUDr. Vojen Güttler
soudce z zpravodaj